Pecora (2.kap.) Jako Walking dead

Už to bude pár let, kdy mi společnost doma dělají jen dva švábi Hiro a Miro, kteří se vůbec nestydí zajít až do takových extrémů - typu velké párty svých kamarádů,… které jistě pozvali z okolních přepychových bytů, …a to čistě náhodou u mě v posteli. Výhodou je, že jsou to ti nejvěrnější partneři schopní mě následovat i do míst, kam by se žádný jiný smrtelník neodvážil. Třeba na velkou. Nikdy mě zatím nezklamali. Proto není divu, že i při dnešním dlouho plánovaném úklidu, nezklamali mojí důvěru a připravili mi menší uvítání lehkým štípnutím na pravém palci u nohy. To zřejmě jako pomstu za to, že jsem si jich dvě hodiny vůbec nevšímal. Zmetci nevděční.
Můj palec vykukující z mých děravých teplých ponožek, které pamatují lepší léta, protestoval tak moc, že to málem skončilo jako vražda z nedbalosti. Mínus pro Hira. Nemá se člověku plést pod nohy. Alespoň bych měl konečně důvod najít si spolubydlícího.

.

****

.
Ukončovací ceremoniál promoce, který pro mě relativně představoval celý život, byl celkem nudná záležitost, jelikož jsem jako jeden z oblíbenců u učitelského sboru dostal práci hostesky. Společně s mým dlouholetým spolužákem a nejlepším kamarádem jsme tak schytali jako jediní kluci z Vysoké školy Chibaru tu nejhorší možnou činnost na závěr. Nechtěl jsem se k tomu moc vyjadřovat, ale nakonec ze mě pár neurčitých nadávek stejnak nakonec vypadlo. Naraba Aki to vzal jako vždy s klidem anglického šlechtice a znuděně mi podával prázdné formuláře ze stolu v přeplněné řiditelně, kam jsme se všichni nepříliš nadšení zúčastnění, kvůli docházce ostatních absolventů, museli dostavit pro podklady a instrukce. Zabloudil jsem očima ke starým gotickým oknům a zahleděl se do šedé oblohy, která nápadně připomínala tamtu v ten den.

Nechtěl jsem se vracet v čase za tím vším, na co jsem se snažil zapomenout. Nechtěl jsem a to jen kvůli sobě a svému čistému vědomí, a bdělé mysli, kterou jsem si chtěl zachovat nehledě na následky. Musel jsem to přejít a rozeběhnout se k dalšímu cíly a to proto, abych přežil a nezapomněl na život. Na to, jak přes všechno svinstvo dokáže byt nádherný a nesrovnatelně krásný s něčím jiným, proto tu stojí a pomáhám místo, abych si nechal pomáhat. Proto tu stojím… pevně ne svých vlastních nohou. Vrať se zpátky.

Mluvilo se na mě a o tom jak a co mám vyplňovat a co mám nechat vyplnit stálé příchozí tak ty nové, kteří jsou jistě nadšení svojí suprovou cestou ze středu na okraj města Yokohama. Usmíval jsem se a přitom kýval hlavou na srozuměnou. Když jsem vyšel po dalších pár minutách ven a rozhlédl se, už na pozemcích před budovou čekalo pár skupinek z Vysoké škole Touhou. Pousmál jsem se a vybral si namátkou nějakou skupinku uprostřed, která se tvářila jako by právě dostala pohlavní nemoc. Nejsem ten, co hned odsuzuje druhý za to, že se narodili se stříbrnou lžičkou v zadku, nebo je našli mezi odpadky s čerstvě přestřiženou pupeční šňůrou.

Poklepal jsem Akimu na rameno a ukázal mu, ke komu si to namířím jako prvnímu obětnímu beránkovi a on jen přikývl a rozešel se na druhou stranu ode mě. Zpozorovali mě celkem brzo a dokonce namyšleně sledovali, jak mi sem tam upadl ten samý kluzký list papíru. To jsem se tedy ukázal v tom nejlepším první světle. To, co následovalo mě nijako moc z míry nevyvedlo. Tím myslím tu část, kdy se semnou dohadoval povýšený hnědovlásek, který si chtěl jasně jen něco dokazovat. Dokonce i ta příchozí klidná reakce toho arogantně vyhlížejícího černovláska mi nezněla jako moc velká výzva ale přeci jenom, se mi ta jeho výhružka zalíbila mnohem víc, než jsem původně čekal. Způsob jakým mě provokoval, mě vytáčel a těšil zároveň. Jako bych měl co ztratit… Teď už hold ne.

Když se mi konečně všichni uráčili podepsat a představit, dovedl jsem je do haly, kde zase začali remcat. To už jsem vážně nevydržel a trochu přitvrdil svůj jemný slovník, což se ne každému líbilo. Obzvlášť ne tomu černovlasému hezounovi, co si o sobě myslel, že je snad nevídaným jevem nebo co. Vykašlal jsem se na mozek a znovu se vrátil k používání svého srdce, které jasně říkalo, řekni mu to svoje podělaný jméno, ať vidí, že máš kuráž a odvahu si s ním klidně začít. Tak jsem mu ho řekl a bylo to.
.

.
****

.

Pro mě bylo metro něco jako třetí ruka, nepřežil bych nebýt téhle dopravní senzace. Možná proto pro mou hlavu bylo tak těžké uvěřit, že se v tom systému někdo dokáže ztratit. Málem jsem se rozesmál, když jsem toho černovlasého kluka uviděl nervózně přešlapujícího u velké mapy metra. Očividně byl zmatený jak lesní včela a já se hodně dlouhou dobu rozmýšlel, co udělám. Nakonec mi to moje svědomí nedovalilo a já si to lehkými, ale svižnými kroky namířil přímo k jeho ledové výsosti. Rozhovor s ním byl po celou tu dobu dost zajímavý, ale zejména jsem se dobře bavil na jeho účet, což obyčejný člověk jen tak nezažije a tak jsem zůstal, ptal se dál a dál nabízel svou pomocnou ruku, kterou podle jeho obličeje vůbec nechtěl, ale musel se jí pevně chytit.
„Kam potřebuješ?“ pokračoval jsem a díval se do černých ledových očí, které hleděly na mapu.
„Kam bys tak řekl?“
„Už zase ten tón a špatná vyjadřovací schopnost.“ řekl jsem a ukazováčkem mu kýval před očima ze strany na stranu, jako se to dělává malým nezbedným dětem. „Zkus to znovu.“
„Do centra.“
„Minami nebo Kita?“
„Minami.“
„Fajn. Tak pojď se mnou.“ zavelel jsem a on šel poslušně za mou maličkostí směrem k pokladnám, kde jsme si museli zakoupit jízdenky, což mu ještě asi nedošlo, jelikož se tvářil dost zmateně.
„To už je dneska podruhý.“ řekl znuděně ale smířen se svou stávající situací a začal prohledávat svoje kapsy. Chvíli jsem čekal, nedošlo mi hned, že hledá drobný, protože člověk v našem věku má většinou jen drobné ale tenhle je hold jinej level. Pak nastalo trapné ticho, kdy dokonce zjistil, že nemá žádné peníze ani kartu u sebe. Svěsil ruce a těžce vzdychl, kousl se do rtu a zavřel svoje oči. Pak se nadechoval a zase vydechoval, jako by se chtěl na něco zeptat, ale zapomínal na to, jakým slovem to chtěl začít. Sledoval jsem celé to divadlo, kdy se začínal trochu potit a rudnou na tvářích než jsem se pousmál a otočil se k netrpělivé staré pokladní.
„Minami, dvakrát prosím.“
„Tohle je zlej sen.“ řekl si pro sebe, ale já to slyšel a vzal jsem dvě jízdenky. Jednu jsem mu podal a rozhodl se trochu si rejpnout za to poslední, co řekl o mojí společenské třídě.
„Měl jsem za to, že si zvyklej, že za tebe platí někdo jinej.“
„Taky že jo, jen…“ řekl s klidem a díval se na mě jako zabiják na svou oběť a vzal si ode mě jízdenku.
„Jen co?“
„Nikdy jsem nikomu nic nedlužil.“ vylezlo z něj nakonec přidušeně, což jsem nejdříve nechápal a pak, když mi přeskočilo to správné kolečko v hlavě na prázdné místo spojení, jsem se tomu chtěl ze srdce dlouze zasmát. Tu touhu jsem ale potlačil, jelikož se na jeho tváři začal rýsovat velmi nepříjemně ledový výraz, který nevěštil nic dobrého. Obrátil jsem tedy list.
„Myslím, že tahle částka ve tvém světě nic neznamená.“
„Vyložil sis to špatně.“ oznámil a jeho ledový klid se mu vrátil jak do obličeje, tak do černých očí.
„Tak co kdybys mi to objasnil.“
„Dluh je dluh. A já nechci být k někomu vázaný.“ vysvětlil mi, což mi jako vysvětlení moc nepřišlo, ale kýval jsem hlavou, jako že ho zcela chápu. Nechtěl jsem ho ještě víc naštvat, v tuhle chvíli mi to nepřišlo jako dobrej nápad. „Obzvlášť ne k někomu jako jsi ty.“
„Ty toho naděláš, vždyť to byl jen jeden lístek na metro.“ řekl jsem a raději se otočil směrem ke kolejím. Nijak jsem nestál o to, aby spatřil můj chvilkový vztek v podobě naběhnuté žilky, která se objevila na mém spánku těsně po jeho poslední vyřčené větě, která vůbec nebyla uspokojivá.
„To je mi jedno.“
„Ty si vážně složitá osoba, víš to?“ vzdychl jsem těžce a podrbal se ve svém blonďatém vrabčím hnízdě, které už nutně potřebovalo kadeřníka. No, k mé dvouleté smůle na takové věci nemám peníze a ani moc čas.
„Na takové hlouposti neodpovídám.“ odpověděl mi a koukal se po přijíždějícím spojení, které právě dorazilo do stanice. Já se podíval také a rovnou si to po pár sekundách namířil k otevřeným dveřím. Můj nechtěný doprovod mě neochotně následoval a s ještě větší nechutí se posadil vedle mě na jediná volná místa v celém vagonu. Když jsme se rozjeli, nečekal jsem, že si založí ruce na prsou a bude dělat, jako že mě v životě neviděl. Jak já k tomu vždycky přijdu. Smůla se na mě nalepila a nechtěla se mě jen tak pustit, a tím nemyslím jen tuhle zvláštní situaci ale i ten incident před nějakou dobou. Ten, co se na něj snažím zapomenout. Koukal jsem na tmu za okny a za pár minut vzdychl.
.
„No, pojedeme docela dlouho a já nemám ve zvyku koukat zadůmaně před sebe.“
„To se mnou nemá nic společného.“
„Tak tohle bude na dlouho.“ vzdychl jsem znuděně. „Že já jsem raději neutekl.“ za stěžoval jsem si a užíval si stálé a vzrůstající zneklidnění svého společníka na cestách. „No ták, bav se semnou, Reny.“
„I kdybych se s tebou chtěl bavit, tak nevím o čem.“ řekl mi smířeně a stočil na mě za celou dobu ve vagonu svůj ledový arogantní pohled. Já se jen zvesela pousmál, v nitru mi při tom narůstal pocit štěstí, že se mi ho povedlo dostat k rozhovoru. Ani nevím proč, ale srdce mi tleskalo k úspěchu.
„To klidně vyřeším.“
„Jak?“
„Na něco se tě zeptám.“ začal jsem a natočil své tělo víc k tomu jeho, jako bychom se znali léta.
„Myslíš, že ti odpovím.“ řekl a instinktivně udělal to samé s mírným úšklebkem v koutku úst.
„Ale zkusit to můžu ne, rozhodnutí bude na tobě.“ nenechal jsem se odbýt a zamyslel se nad první otázkou, kterou bych mu měl jako položit, a to aby řeč nestála celých třicet minut jízdy.
„Dělej si, co chceš.“ řekl Reny a otočil se zpět ke svému koukání do sebe sama. Podzemní vlak se lehce houpal, jak přejížděl spáry nejmodernějších kolejnic. Vzduch vevnitř začínal řídnout a vagon začal být cítit potem kolem stojících osob. Začalo se mi potit čelo a pak i vlasy vzadu na krku. V takových dnech jsem nerad seděl uvnitř vagonu, který byl narvaný cizími stejně zpocenými lidmi, ale protentokrát jsem se rozhodl, že situaci vydržím a užiju si pocit nadvlády.
„Co máš v plánu?“
„Jak to myslíš?“
„No, jako, co chceš dělat dál za práci? Měl si vyznamenání, ne.“
„No a?“ řekl nezůčastněně jako by to bylo něco běžného dostávat na tak těžké škole vyznamenání.
„Takže musíš mít nějakej boží vysokej cíl?“ mluvil jsem dál a tentokrát raději jeho arogantní přístup k lidem a lidské konverzaci neřešil. Pořád mi nevěnoval pohled a dělal, že mě nezná.
„Ani ne.“
„Počkej, tomu nerozumím. Ty nemáš žádnej cíl?“
„Jasně, že mám jen…“ začal se bránit, ale pak se zarazil.
„Jen co?“
„Zatím… jsem ho nezahlédl.“ vyšlo z něj nakonec a mě proběhla hlavou myšlenka na menšího blonďatého klučinu, který ode dveří domu mává smutně rodičům, které… , což ještě neví,… už nikdy víc neuvidí. Zatřepal jsem hlavou a zahnal bolestnou vzpomínku, do které bych se zbytečně moc vžil a pak jí nedokázal dlouho vypustit. O to jsem nestál, vzdychl jsem a věděl jsem, že v očích pozůstatky smutku ještě jsou trochu patrné. Ještě, že je tenhle zbohatlík slepý.
„Aha… Rozumím.“
„Čemu jako?“ zeptal se Reny a najednou se na mě podíval s ledovým ostřím v černých očích.
„Ne to,… neber si to osobně, já jen… nemyslel jsem to tak, že…“ začal jsem se omlouvat, i když jsem popravdě nevěděl za co. Co ho sakra najednou tak moc vytočilo?
„Je mi jasný, jak si to myslel! Syn nejmocnějšího zbohatlíka v zemi je nakonec jen další dojnou ovcí v jeho perfektní ekonomice!“ křikl hlasitěji, než zřejmě zamýšlel a po pár sekundách si uvědomil, že stojí a napruženě mě propaluje pohledem před všemi okukujícími překvapenými lidmi. Sedl si a kousl se nenápadně do rtu, ruce sevřel v pěst a raději se díval na opačnou stranu vagonu.
„Ne, to jsem vůbec ne…“
„Radši se už vrať nohama do svojí třídy a drž hubu!“ řekl mi s pohledem vraha a já si raději zbytek věty nechal pro sebe. Naštvalo mě, jak se chová sebestředně, jako by byl jediný kdo má problémy s rodinou, ale očividně ho ta pravda pravdoucí samotného štve… a myslím, že i bolí.

.

****

.
„Nakamachidai…, příští zastávka je ta naše.“ řekl jsem po deseti minutách ticha.
„Fajn.“ odpověděl mi jen a o další konverzaci jasně nestál. Já se ale rozhodl spáchat sebevraždu.
„Žádnej plán teda nemáš?“
„Ne.“odpověděl mi po delší pomlce, která tvořila jen hlasy ostatních cestujících a zvuků vagonu.
„O něčem bych věděl. Chci tam zítra zajít a zjistit, jak vzali mojí žádost o pracovní místo.“
„Ty už si posílal žádost?“
„No jo, minulý měsíc. Hodila by se mi totiž lepší práce.“
„Ty už si pracoval?“
„Stále pracuju,… ale je to jen takový, abych neumřel hlady.“ přiznal jsem a dělal, že jsem na tom mnohem lépe, než ve skutečnosti jsem. Nechci, aby si myslel, že jsem bezdomovec.
„Jméno té společnosti?“ otočil a zajímal se o něco jiného, to jsem nečekal, ale byl jsem rád, že se zase můžeme chvilku bavit jako dva dospělí, co zrovna odpromovali.
„Masuta no Hitsuji, je tady v centru Minami.“ řekl jsem pyšně, ale můj kolega se lehce zasmál.
„To myslíš vážně?“
„Jo. Proč ne? Vím, že dostat se tam je těžký, ale za zkoušku nic nedáš.“
„Vzhledem k tvému vzdělaní a známkám, bys mohl mít určitou šanci, nebo…“
„Myslíš?“ řekl jsem až příliš nadšeně, jelikož za pár okamžiků jsem byl vrácen na tvrdou zem.
„Nebo taky žádnou, když přičtu tvůj zevnějšek.“
„Ty opravdu umíš potěšit, Reny.“
„Nejsem tu pro tvoje potěšení… A vůbec, kdo ti dovolil oslovovat mě komoleninou mého křestního jména?“
„Gomenasai,… Himura-chan.“ řekl jsem a zasmál se ze srdce při jeho ještě víc naštvanému pohledu.
„Štveš mě.“
„Já vím. Navíc se necháš podezřele snadno naštvat. První zdání klame.“
„To jsou jen tvoje hloupý představy.“ řekl můj nedobrovolný doprovod a já si nemohl nevšimnout menších rudých flíčků na ledových tvářích. Pousmál jsem se, teď jsem tě dostal.
„Vážně?“
„Ještě si mě neviděl naštvanýho,… ale pomalu k tomu směřuješ.“
„Nevím proč,… ale strašně mě to těší, Himura-chan.“
„Vrať se radši k té komolenině.“ vzdychl smířeně a zavřel oči. Žilka na jeho spánku dokazovala mou výhru.
„Jak si přeješ, Reny.“řekl jsem s úsměvem na rtech a už ho raději nechal na pokoji.
„A jsme tu, vystupujeme,“ zavelel jsem. Cestu jsem si vážně užil, to za tu cenu stálo.
„Jméno?“ otočil se na mě Reny na nástupišti se zvláštní otázkou, jen co je pravda.
„Minami-centrum,“ řekl jsem překvapeně a zamrkal jsem. „Sem si přeci chtěl, nebo…“
„Myslím tvoje jméno, Blbečku,“ řekl mi aristokraticky, až jsem se leknul. Ušklíbl jsem se.
„Nedělej se.“
„Jako v čem?“ zamlouval to, no co taky on někoho jako je on čekat. Nadzvedl jsem jedno obočí.
„Pamatuješ si ho moc dobře. Přeci jen mě máš v plánu zničit, no ne?“
„Stále o tom uvažuju,“ řekl mi popravdě a ušklíbl se mým směrem. Já si nedokázal pomoct.
„Docela se těším.“
„Na co?“
„Na to, co si na mě vymyslíš.“
„Jsi pako, víš to.“
„Vím,“ odpověděl jsem a otočil se k odchodu. „Tak se měj, Reny.“
.

Udělal jsem asi dvanáct kroků, než se za mými zády ozval volající arogantní hlas mladého aristokrata.
„Hej,“ nejdříve, na to jsem neměl zájem odpovídat. „Hej!“ znovu to řekl! „Jeremy!“ To už je lepší.
„Co?“ řekl jsem, zastavil se a otočil se zpět ke svému volajícímu. Chvíli na mě zamyšleně hleděl, než konečně dokázal přes svoje ústa propustit svojí myšlenku, která mu jaksi dělala problémy.
„Pořád ti dlužím.“
„Ty toho prostě nenecháš, co?“
„Ne. Jak jsem řekl, nesnáším dluhy,“ trval na svém aristokrat a já se pomalu vzdával svých lidských práv a svobod. Hádat se s ním kvůli tomu nemělo smysl, pro něj je to očividně důležitý rodinný zvyk.
„Chápu, chápu,… takže…“
„Prostě si řekni, co chceš a já to zařídím,“ řekl a založil si povýšeně ruce. To na mě udělalo dojem. Jak jako? Dělá si srandu? Takhle se přeci dluhy neřeší, nebo jo? Mafiánské zvyky mi stoprocentně unikaly.
„Páni, to znělo až hrozivě,“ řekl jsem nakonec. „Nechceš vyloupit banku, nebo tak něco, že ne.“
„Moc se díváš na televizi, “ vzdychl a stále čekal na něco smysluplného, co by ho uspokojilo.
„Tak to pardón, ale já tu neházím mafiánský řeči.“
„Ty vypadají trochu jinak.“
„Když myslíš,“ šeptl jsem si spíš pro sebe. „Dokud ti něco neřeknu, tak mě nenecháš, co?“
„Ne.“
„Bezva.“
„Člověk jako ty, přeci musí mít něco, co chce a nemůže to mít,“ řekl mi a nadzvedl nudně obočí.
„Lidi většinou nesnáší, když se o nich mluví jako o ohroženém druhu.“
„Takže po ničem netoužíš?“
„To jsem neřekl, jen prostě… nic mě nenapadá. Ne, teď.“
„Máš mobil?“ zeptal se mě jako by se nechumelilo a já překvapeně zamrkal. Na tohle fakt nechci odpovídat, ne protože bych to neuměl, ale pravda v dnešní době… ta by hodně zabolela.
„Takovej chudák zase nejsem, Princezno,“ vypadlo ze mě nakonec a moje tvář chytila červenou barvu, což pochopitelně prozradilo můj stav. A to že lžu, tedy alespoň mě to tak přišlo.
„Dej mi číslo.“
„T-to asi nepůjde.“
„Proč?“
„No,…t-to se má tak,… víš já… tak nějak… teď… Prostě je s tím něco a…“
„Ty nemáš mobil,… že ne?“ řekl mi a dál se tak potěšeně usmíval, přitom toho moc nevyhrál.
„N-ne,“ šeptl jsem nervózně a zahanbeně zároveň. Vážně jsem nechtěl odpovídat.
„Tady. Za tři dny ti zavolám, tak se rozmysli,“ řekl mi a dal mi do ruky svůj mobil, který jsem viděl asi před týdnem na reklamních tabulích. Byla to naprostá světová novinka s každou existující aplikací. Úžasný stroj, takovej jsem vždycky chtěl, ale jeho cena byla astronomická, to že mi ho dal jako by šlo o hračku za dvacku, mě začalo znervózňovat. Začal jsem panikařit, co když to rozbiju, to mu nikdy nebudu moc splatit. A sakra! Nechci to držet, nemůžu to mít, já….! Počkat sakra!
„Počkej, Reny a jak ti ho…?“
„Nech si ho,“ řekl mi pobaveně, můj vnitřní rozpor rýsující se v mé tváři se mu jistě moc líbil. Nechtěl jsem, aby to viděl, ale stalo se. „Stejně mám v plánu říct si o novej. Navíc by byl problém, kdybych tě nemohl sehnat.“
„Tak tohle si fakt říkat nemusel.“
„Můžeš si za to sám. Mimochodem,“ řekl mi a zase nasadil svojí ledovou masku číslo jedna.
„Jo,“ ozval jsem se omámeně, jelikož už mi bylo všechno jedno. Rezignoval jsem a nechal se porazit od dnešního podivného dne. Reny bojoval chvilku se svojí pýchou.
„Kde je východ?“
„Naproti západu,“ řekl jsem naschvál a začal se hihňat jeho nespokojenému výrazu prohry.
„Radši už mě neprovokuj.“
„Můžeš si za to sám,“ vrátil jsem mu jeho větu. A pak jemně dodal: „Jdi pořád rovně a pak zahni doleva, tam je eskalátor,“ pousmál jsem se a ukázal mu směr. On se na mě… pousmál taky?
„Fajn.“
„Jak se říká, Reny?“ Řekl jsem ještě, ale dočkal se jen překvapivého obličeje. On je fakt divnej.
„Jak se říká čemu?“
„Nech to plavat,“ řekl jsem, zamával mu a vydal se pro novou jízdenku. „Zatím.“

.

****
.
Uběhl dlouhý týden...
Měl jsem za to, že zapomněl. Moje velká chyba. Aristokrati nezapomínají. Moje smůla.
Hm… , kdy jsem se sakra tak změnil? Kdy se z vlka stala ovce?
.

****
.
Otevřel jsem unavené oči do slunečních paprsků, které na mě šly z otevřeného velkého okna, a cítil, jak mě každičký sval na těle i končetinách strašně bolel. Proto jsem rychle zahnal chuť se protáhnout a jen lehce se rozhlédl ospale po pohádkovém pokoji, který rozhodně nebyl můj.

Lekl jsem se!
Snažil jsem se rozpomenout na to, co jsem zapomněl!

Jak jsem se sakra najednou objevil ve velké bílé posteli s přepychovými lehce modrými nebesy? Sakra! Neměl jsem ani to nejmenší tušení, co se událo v posledních hodinách, natož abych si vzpomněl na to, co se dělo před tím.

Jak moc jsem na tom uboze, mi došlo až pár minut potom, co se najednou pomalu otevřely dveře do vedlejší místnosti.