SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Pecora (3.kap.) To, co mu dlužím

Vzpomínky se mi vracely bolestně a pomalu. Alkohol toho posral víc, než jsem původně čekal a tak jsem byl docela překvapený kde a hlavně s kým jsem to hrozný ráno skončil v posteli. Jakoby nestačilo, že jsem sekundu po probuzení, okamžitě běžel k záchodové míse a hned jí dal nový odstín žluté. V koupelnovém odrazu velkého drahého zrcadla se k mému zděšení náhle objevila zelená potvora s rozcuchanými mastnými havraními vlasy, co se tak moc podobaly mým vlastním. Aha, pomyslel jsem si. To jsem já, v celé své ranní po-flámové kráse. Tu mokrou lepkavou část na svém těle jsem ani raději nechtěl identifikovat, prostě jsem se tvářil, že jsou to sliny. Vlezl jsem do sprchy, pustil vodu a postavil se pod ni. Vše jsem si pomalu dával dohromady. To všechno, co se vlastně stalo, co jsem udělal a co všechno jsem si vzal. Útržky v mé hlavě nejdříve nedávaly smysl a stejnak se všechny bez výjimky týkaly sexuálních poloh.
.

… Zpocená stehna dotýkající se mých opět nažhavených boků stále toužila po mé společnosti a já se jich nemohl dostatečně nabažit. Ani natolik, že bych z nich na okamžik sundal svoje ruce. Bříško slepené potem a společně vyprodukovanými bílkovinami nešlo odlepit od mého vlastního a hruď stále rychleji ztrácela a znovu nabírala objem horkého vzduchu…

.
Bolest nepřestávala hnít a já mohl jasně cítit, jak se moje neurony zpomaleně přesouvají z jedné strany mozkovny do druhé. Informace a obrazy scén zahalené z velké části v bílé mlze, které se mi snažily poskytnout, jsem ale jaksi jednou svou částí pochopit nechtěl. Něco mi říkalo, že jsem udělal něco odporného. Něco, za co budu pikat dlouhou dobu svého života. Tak jsem to cítil.
.

… Horký dech zpoceného těla pod mnou ovanul mojí tvář a mým tělem projel lehký blesk. Rudé lehce vlhké nadýchané polštářky, jejichž sladká chuť mě stále mámila i na tu krátkou vzdálenost pár centimetrů, jsem nedokázal ignorovat. Kousl jsem do nich, lehce a vychutnával si jejich hebkost…

To tělo… to vzrušené tělo pod mým… s horkým rychlým dechem, který patřil…
Bože, to není Mayu!
Dal jsem si ruku před pusu a cítil zděšení! Dech se mi zrychlil vzrůstající panikou a horkost se mi nahrnula z celého těla do hlavy! Tohle… Tohle není možné…
Vzpomeň si! Co se dělo, jak si se sem dostal?!
Vybav si, jak si získal tyhle divné útržky vzpomínek?!

.

****
.
Potom, co jsem se rozloučil s tím drzým nespoutaným blonďákem, jsem zamířil rovnou nejbližší cestou k našemu domu a okolním pozemkům. Nechtěl jsem opět risknout veřejnou tolik matoucí dopravu a tak jsem natruc šel pěšky. Alespoň jsem měl dostatečné množství volného času na přemýšlení o tom, jak přesně splatit tomu hlupákovi jeho záchrannou akci. Stále jsem nedokázal zapomenout na ten jeho bílý obličej, když jsem mu dal svůj starej mobil. Blbec jeden, choval se jako superhrdina, kterej musel dobrovolně přijmout kryptonit. Přesto mě to svým způsobem pobavilo.
Ušklíbl jsem se a pomalu otvíral pozlacenou branku do zahrady. Tam už na mě čekal ve vozíku Masahiro, můj dlouholetý osobní sluha a majordomus v jednom. Je starší než já, ale zase ne o tolik, aby nechápal můj občasný a rozmanitý rozvrh dne. Kryl mě a to s neskutečnou obratností pokaždé, co jsem to potřeboval.

„Dnes jste překvapivě dochvilný, Ren-sama.“
„Od koho to sakra máš?“
„Váš bratr se zmínil o vaší dnešní nevšední zcela nové zkušenosti. Požádal mě proto, abych tu čekal, jak jen dlouho bude třeba,“ řekl mi to, co jsem chtěl vědět, jako vždy s tím svým přehnaně anglickým způsobem vyjadřování. „Ale přeci jen jsme vás čekali později,“
„Tím chceš naznačit co?“ řekl jsem ledově a nastoupil při jeho zkoumavém pohledu do vozíku.
„Oba víme, že vaše zkušenosti s veřejnou dopravou nejsou dvakrát valné,“ pousmál se a sedl si vedle mě tak, aby se mi kouskem stehna otřel o moje vlastní. Ten má ale kuráž provokovat.
„Budu dělat, že jsem neslyšel, Masahiro,“ řekl jsem a raději ho pro teď ignoroval, přeci jen ale musí znát své místo a nedovolovat si tam, kde nesmí. Stačilo by jedno moje slovo a šel by, i když u něj je to čím dál tím víc nejistý. Otec si ho oblíbil a vůbec bych se nedivil, kdyby mu na mě něco občas nepráskl, jen aby si u něj šplhnul. Přesto byl lepší možností, než kdokoliv jiný v domě.
„Zajisté. Jak si jen přejete, Ren-sama,“ řekl mi jen a odvezl mě přes upravenou zahradu k hlavnímu vchodu do domu a to už bez jediného slůvka navíc.
Moje rodina není zrovna vítacího typu, proto jsem od nich nečekal žádnou strach beroucí scénu o tom, jak moc jsem riskoval život ve veřejné vřavě mezi střední a nízkou vrstvou obyvatelstva našeho proslulého města. Vzdychl jsem a bez sebemenšího zaváhání jsem sebevědomě prošel vstupní halu a schody do druhého patra bral raději po dvou. Prošel jsem dlouhou, poměrně širokou, chodbou s odporně fialovým kobercem, který se s nepochopitelných důvodů líbil mému bratrovi na tolik, že ho nechal položit ve všech spojovacích chodbách v domě. Rodinných fotografií vyvěšených po stěnách jsem si raději ani moc nevšímal. Pořád jsem měl trochu vztek na svého staršího bratra. Kazil by mi náladu a zbytek týdne bych si vůbec neužil, což nebylo mým záměrem. Obzvlášť, když o víkendu jedeme s mými teď už bývalými spolužáky na moji osobní chatu v Maou, kde si hodlám pořádně užít a…
Zastavil jsem se a něco dost zvrhlého mě napadlo!
Proč tomu blonďákovi nedopřát výlet na úrovni a dát mu tak cenou lekci do života? Páni, to skoro hraničí se slíbenou pomstou za ty jeho řeči. Ale co, stejnak mu to dle mého názoru nedojde, bude si myslet, že jen splácím dluh, za který jsem si mimochodem mohl sám. A navíc tím zaplácnu dvě mouchy jednou ranou, což se mi nesmírně hodilo.

.
Opět jsem se rozešel ke svému pokoji, který byl na konci chodby, a na poslední chvíli se zastavil u dubových dveří, za kterými byl pokoj mého bratra. Neměl jsem vlastně mobil a tak jsem někde musel rychle splašit jiný. Bratrův pokoj na to byl jak dělaný. Vešel jsem dovnitř a nemusel ani hledat dlouho, jeden ze svých pracovních měl na stolečku dva kroky ode dveří. Vzal jsem ho do ruky a odešel, přeci jen jsem se nerad zdržoval na cizím území.
Ve svém pokoji, kam skoro nikoho nepouštím, jsem se posadil ke stolu a ještě jednou si promyslel svůj plán zíráním z okna. Taky to nemusel ten blonďák přijmout a udělat ze mě blbce. Uznal jsem ale, že to už se mu povedlo a ne jednou. Vzdychl jsem nahlas a podíval se na display. Zapnul jsem ho a namátkou prolistoval seznam jmen. Svoje jsem našel celkem lehce, jelikož jako jediné mělo hloupou zdrobnělinu.

„Mám návrh.“
„P-prosím?“ Ozvalo se nervózně z druhé strany sluchátka. Ten blbec si mě vůbec nezapamatoval, nebo co. Tohle nemám zapotřebí ale co už. Mluvil jsem dál a nechal ho v nevědomosti.
„Co takhle užít si jeden víkend života vyšší třídy?“
„Nechci tě děsit, ale opravdu netuším, kdo…?“
„To jsem já, ty blbče!“ Křikl jsem víc nahlas, než bylo potřeba, ale naštěstí to zabralo. Jeremy se probral a začal se dostávat zpět do metra a našeho posledního rozhovoru.
„Čekal jsem, že si možná zapomněl.“
„Smůla,“ řekl jsem jen stroze a trochu si ač nerad hlídal svoje vyjadřování. Vím, že to nesnáší.
„Co že si to říkal?“
„Už víš, co chceš jako kompenzaci?“
„Je to jen pár hodin, co… A nemůžeme to nechat být? Já na tohle nejsem.“
„Pochybuju, že si nad tím vůbec přemýšlel. Já ale neustoupím,“ řekl jsem mu naštvaně a zhoupnul se na židli, která už potřebovala nutně vyměnit. Za okny už se stmívalo a já si musel rozsvítit alespoň lampičku na stole, abych viděl na svůj poznámkový blok akcí a nesplněných prací.
„Budeš se divit, ale přemýšlel. Jen no,“ přerušil svou úvahu a vzdychl do sluchátka tak moc, že jsem málem ohluchnul. Přesto jsem zachoval klid a chtěl to z něj vydolovat.
„Jen co?“
„No, nemusí se ti to líbit a,“
„Prostě to řekni,“ řekl jsem už naštvaně a nemohl ten hloupý koktavý hlas vystát.
„Nechtěl by ses… no, jako… kamarádit?“ Vylezlo z něj nakonec a já jsem musel přiznat, že mě to ohromilo. Na chvilku jsem se odmlčel a snažil se zpracovat, co mi to vlastně oznámil a jestli se mi to náhodou nezdálo. Tohle už mi dlouho nikdo neřekl a tak jsem netušil, jak na to mám reagovat.
„Cože?“
„No víš jako sem tam někam zajít a pobavit se. Musíš mít zajímavý zážitky a tak,“ dodal a už nezněl tak nesměle, ba i přestal koktat, což mě docela překvapilo a vyděsilo zároveň. Pak jsem si ale oddechl při myšlence, která odpovídala momentálnímu stavu blonďáka.
„Se nudíš?“
„Tak nějak. Ale nejsem ten typ, co by to přiznal nahlas.“
„Ale mě si to řekl,“ řekl jsem pobaveně a ani si neuvědomoval, že se vlastně jemně usmívám.
„Nadal by si mi pokoj. Tak tě potrestám svou přítomností.“
„To je zajímavá myšlenka. Fajn, teď je něco menšího v kurzu,“ přiznal jsem a najel na svůj plán.
„To v tvé řeči znamená přesně co?“
„Párty, o víkendu. Máš zájem?“ zeptal jsem se a nezbylo mi nic jiného než čekat, jestli ho to chytí.
„Proč ne, když to budeš brát jako, že jsme si kvit,“ řekl jen a mě se z nějakého důvodu ulevilo.
„Budu.“
„Tak domluveno. Ale kde…?“
„Vyzvednu tě v pět,“ přerušil jsem ho a psal si to spokojeně do diáře do okýnka pátek.
„Dobře,“ přitakal a pak z ničeho nic zvýšil polekaně hlas. „P-počkat! Ty víš, kde bydlím?“
„Chtěl jsem tě zničit, pamatuješ. Něco jsem si hold zjistil,“ řekl jsem a dál se usmíval. To se dalo čekat, že bude takhle reagovat. Přeci jen nevěděl, že jsem si o něm něco málo zjišťoval a to při svojí krásný a přeci velice krátký procházce domů, kde mě zkoušeli z bobříka odvahy či co.
„To si vyslal černé ninji, aby mě zlikvidovali, nebo co?“ řekl blonďák ironicky a bylo slyšet, že si píše událost stejně jako já někam do diáře. Hned jsem věděl, co mu na tuhle jeho hloupost mám říct.
„Nikoho jsem zatím nevyslal, ale můj osobní sluha je vcelku všestranný.“
„Chápu, už mlčím.“
„Tak to je poprvé, ne?“
„S tebou je všechno poprvé, Reny.“
„Tak v pátek a buď připravený,“ řekl jsem ještě na srozuměnou a počkal si na hloupou odpověď.
„Rozkaz, Sáhibe,“ řekl Jeremy jako veliteli nočních kasáren a zaklapl to ve chvíli, kdy jsem ještě mohl slyšet jeho pobavený smích. Jeho baví si ze mě utahovat, no… mě vlastně baví to samí.
.
Pousmál jsem se a rozhlédl se po tmavé místnosti.

Můj pokoj nebyl v celku nic extra, na to jak moc jsem měl možností v úpravách a prostoru jsem s žádnou nebyl tak moc spokojený, aby vydržela delší dobu. Postel byla velká ale jinak dosti jednoduchá, její jednobarevné zelené povlečení mi taky docela vyhovovalo. Neběse tedy neměla, nejsem žádná princezna, i když to nikomu nevymlouvám. Proč taky, jen ať žárlí. Skříň jsem měl vestavěnou jako další menší místnost, hold jsem toho měl docela dost. Dlouhé závěsy v příhodně velkých oknech, které jsem nemusel mýt, ladily s barvou povlečení postele a lehce tmavě hnědé parkety zase k jedinému vyřezávanému stolu, na kterém jediném mi tu dost záleželo. Televizi jsem tu neměl, osobně jsem jí nesnášel, a pokud jsem se na ní náhodou díval tak jedině ve společenské místnosti s rodiči. Popis bych uzavřel menší knihovnou naproti dvěma oknům, která je a vždycky bude nedílnou součástí mě samotného. Ať si můj otec říká, co chce. Miluju knihy.
.
A zejména literaturu jako takovou.

Lehl jsem si do postele a přemýšlel, co všechno je nutné připravit na víkend. Seznam hostů byl jako každý rok rozeslán už před týdnem a tak jen zbývalo občerstvení, zábava a kam všechny uložit. To ale nebyl, v dvoupatrové chatě s jídelnou, kuchyní a deseti samostatnými pokoji, ve kterých byla pro každého koupelna,… vůbec žádný problém.
Vzdychl jsem a dál koukal do bílého stropu, ve kterém jsem řešení žádného ze svých skutečných problémů nenašel. Nikdy jsem nevěděl, co budu dělat po vysoké a otázky toho blonďáka mě jen více rozladily. Obzvlášť, když jsem si jednou částí přiznal, že má pravdu, a to velkou. Proč jen se mi jeho hlas tak moc zavrtal do paměti i s jeho slovy? Sakra!
Přikryl jsem se a schoval tak sebe sama pod peřinou. Dělával jsem to už jako malý kluk a to z jediného prostého důvodu. Nikoho jsem nechtěl vidět, a taky jsem nechtěl, aby moje nerozhodné slané moře viděl i někdo jiný. Moje sny nikoho nikdy nezajímaly a tak jsem je podvědomě vzdal a nechal se navádět po cestě JPS svého otce. Jen, abych měl ode všech pokoj. Jen, aby byli spokojení oni.
.
Na mně nezáleželo.

Za pár minut jsem usnul a zapomněl na všechno, co moje srdce nedokázalo strávit. Dělával jsem to vždycky a celý život se to neměnilo. Možná to tak bylo lepší. Alespoň pro teď.

.
****
.

Ten den byl tu. Sluneční paprsky zbarvovaly vše zelené do barvy okru. Jejich žár předčil veškerá má očekávaní a předešlých chladných dnů. Dnešní den byl jako stvořený ke smažení, tedy ke smažení se ve vlastním potu. Potřeba vody byla stále více a více vážnějšího ražení, avšak velmi brzy se stala nedostatkovým zbožím skoro až vzácným statkem na trhu. Kam se poděla lidská práva na doušek studeného nápoje v časech chaosu a nadvlády pekelných veder samotného Satana. No, i když moje rodina na něj i na jeho mladšího bráchu sedícím nečině na oblaku, jednoznačně vyzrála. Bohatství hold dokáže spolehlivější zázraky, než přehnaná víra v někoho imaginárního. I když nechápu za, co nás trestá tentokrát? To dítě na obloze pozorující mraveniště. Za to, že bohatí jsou povětšinou ateisti, nebo si snad konečně všiml, pácháme jeden hřích za druhým.
.
Ale vždyť je to vlastně teď už jedno…
Mě už stejnak dávno vlastně potrestal.

Nepřítomně jsem zalezl do auta, které jsem si půjčil od bratra a nastartoval ho. Přeci jen se musím stavit ještě pro toho hlupáka, který nebydlel zrovinka za rohem, ale to bylo jedno. Ostatní přijedou stejnak až po nás, jelikož já mám jediný klíče od chatky. Pousmál jsem se a zařadil větší rychlost, abych se dostal k jeho bytu dřív, než to bude čekat.
Asi za deset minut ve sporťáku jsem zastavil v docela slušné čtvrti a poslal mu správu, ať sleze dolů, že nerad dlouho čekám. Do dvou minut se rozrazily dveře od činžáku a k mému autu se rychlými kroky přibližoval lehce upravený blonďák. Otevřel nadšeně dveře u spolujezdce, hodil menší tašku do zadu a sedl si.
„Ahoj. Tak kam mě to uneseš?“
„Uvidíš. Chtěl si vzrůšo, ne?“ řekl jsem mu a dál zkoumal jeho ležérní outfit. To zrovna vylez s postele nebo co, že je tak rozcuchanej a nedozapnutej. No to pak vyřídím na místě.
„Jo ale v mezích zákona.“
„Nahnal jsem ti strach?“ řekl jsem a zachoval si ledový nezáživný obličej. Jeremy nadzvedl obočí.
„Ty určitě. Jedeme?“
„Ještě můžeš utéct,“ oznámil jsem mu a podíval se po něm víc, než do teď. On mě napodobil.
„Ani mě nehne,“ řekl a nafoukl svoje narůžovělé tváře, což mě zaujalo. Já ho urazil? Čím?
„Aby si nelitoval.“
„Litovat budeš jen ty, jestli už se nerozjedeš,“ řekl a majetnicky až křečovitě se chytil pásu okolo sebe, což jsem nechápal. Bojí se jízdy autem nebo co? Nebo ho děsí ta moje? To asi bude ono.
„Fajn.“ řekl jsem jen a rozjel se pomalu po určené cestě, kterou jsem znal nazpaměť už od osmnácti.

.
Po sedmi minutách ticha a rozhlížení se po autě, které už asi v životě neuvidí, znovu promluvil na mou maličkost. Čekal jsem, že začne dřív, ale zřejmě si pamatoval, že se nerad vybavuju a snažil se to vydržet. Na něj to byla dlouhá doba, to jsem musel uznat.
„Myslel jsem, že máš vlastního řidiče?“
„To mám.“
„Dneska si mu dal placený volno?“ řekl Jeremy a pousmál se. Pak se nahnul a podíval do zpětného zrcátka, kde si trochu upravil to blonďaté vrabčí hnízdo na hlavě. Já mu jen stroze odpověděl.
„Tam jezdím vždycky sám.“
„Nechceš být rušen, když si užíváš, co?“ řekl, ušklíbl se a podíval se koutkem oka na můj obličej.
„Pochopil si překvapivě rychle,“ odpověděl jsem, aniž bych odvrátil oči od silnice.
„Máš to napsaný ve tváři, Reny.“
„Pochybuju,“ oponoval jsem, jelikož to bylo vysoce nepravděpodobné. I moji vlastní spolužáci měli problém určit, zda jsem veselý, smutný nebo naštvaný. Tak jak by mohl někdo, kdo mě zná jen pár dnů, vědět nebo číst, co se mi zrovna honí v hlavě. Byla to absolutní blbost, ale přece… něco…
„To, že se snažíš tvářit, jako vytesaný mramor, mi to jen zlehčuje.“
„Zlehčuje co?“ Zeptal jsem se a docela mě to i zajímalo. Chvíli ni neříkal a dál se rozhlížel po autě, jako by před tím na něco zapomněl. Pak vzdychl a začal mluvit s pohledem upřeným na silnici.
„Jsi jako otevřená kniha, která se snaží, aby jí nikdo nechtěl číst.“
„A ty snad chceš?“ zeptal jsem se spíš… no už skoro šeptem. Jeho odpověď mě ale vážně zajímala.
„Já už to dělám, Reny,“ řekl a podíval se po mně jako by byl pobavený, že jsem si toho nevšiml. Ale já si opravdu nevšimnul a navíc jsem ani nevěděl, čeho přesně. Než jsem se stačil na něco dalšího zeptat, přilepil se na okýnko a vytřeštil oči! Pak skoro vykřikl nadšením! „T-to je ono?!“
„To je naše rodinná chata v Maou. Pořádají se tu různé společenské akce a párty na,“ začal jsem nezáživně, jako bych popisoval šatník u mojí zrzky Mayu v jejím přerůžovělým pokoji. A upřímně jsem vůbec neocenil jeho náhlou změnu chování.
„T-tomu vy říkáte ch-chata?!“ Křikl zase překvapeně a najednou nevěděl kam s očima. Uznávám, že byla trochu větší, ale tak moc to přehánět nemusel teda. To už jsem se neudržel a jednu mu fláknul!
„Ano a laskavě přestaň slintat!“ Rozkázal jsem mu na jeho hvězdami zaslepený okouzlený obličej a znechuceně dodal. „Ten interiér stál víc, než celé tvoje vzdělání!“ Přesto se neuklidnil.

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Třetí dílek v podání princátka Tongue Budu vždy vydávat dva, jelikož spolu souvisí a mají i podobný název Tongue

0