Pecora (29.kap.) 60 sekund a minuta

A tak jsem otevřel razantně dveře! A koho to ke svému překvapení nevidím přešlapovat u prahu.

„A, to si ty.“

„Jo, jen zase já. Koho si čekal?“

„Nikoho,“ zalhal jsem a pustil ho dovnitř. Jeho hnědý pohled zvážněl.

„Ne vážně. Ty máš něco domluvené?“

„V mysli jsem měl chuť na pizzu, možná v pizzérce zmeškali mou senzibilní objednávku.“

„Humor zatím nesnížil své obrátky, jak vidím.“

„Ani nemůže. Drží ten největší balvan.“

„Tím se vysvětluje jen půlka.“

„Co? Tu druhou ti snad napověděl chlast, ne?“

„Měl bys to brát možná vážněji, Jeremy,“ oznámil mi Aki stroze a mateřsky se opřel kousek ode mě o dlouhou oranžovou linku, kde jsem se zastavil kvůli láhvi ve dřezu. Neměl jsem na jeho kázání chuť ani náladu a tak jsem se bránil.

„Jen tak mě přestat pít nedonutíš, to je ti snad jas…“

„Nemluvím o chlastu, ale o tvé posedlosti,“ přerušil mě a oznámil mi něco nepochopitelného.

„Posedlosti?“

„Podle mě ho miluješ až moc nezdravě, než abys to překonal jen chlastem a odmítáním.“

„Jo… A co navrhujete, Pane chytrej.“

„Zajdi za ním a promluvte si,“ řekl, jako by to šlo jednoduše. „Chápu, že on je ten poslední na světě, kdo si zaslouží druhou šanci, ale tohle… Tenhle momentální stav ničí hlavně tebe,“ dodal, aby mi ještě víc zrazil sebevědomí. Snad nečeká poděkování. „Prostě buď sobec a udělej to pro sebe a svůj klid.“

„Ani ve snu by mě nenapadlo, že mi zrovna ty navrhneš, abych se s ním udobřil,“ vzdychl jsem a zatvářil se napůl zklamaně a napůl překvapeně. „Vždyť ho nemůžeš vystát.“

„Překvapuju sám sebe. Ale jen kvůli tobě.“

„Jo, to jsem pochopil,“ bože nešlo to zahnat. Musel jsem se na toho blbečka pousmát. Vrátil mi to a svou obavu tím pouze potvrdil. Pak se jen zeptal na konečný verdikt.

„Tvůj názor.“

.

Nemohl jsem. Ani ze sobeckýho důvodu.

Asi na to nemám nervy.

.

„Já nemůžu, Aki. Nemůžu prostě dělat, že nic nepodělal. Nemůžu se vrátit a přehlížet…“

„Dobře. Ale… já mám jednoduše strach, že tohle dlouho nevydržíš.“

„Ani s pitím?“ Zeptal jsem se a trochu odstoupil od jeho blízkosti víc k oknu. Nechtěl jsem, aby našel tu láhev, okolo které se celou dobou ochomýtáme, a která tak nenápadně vyčuhuje ze dřezu.

„Ani s ním. Tohle se od tragické nehody liší.“

„A čím přesně, Aki?!“ Poznamenal jsem naštvaně a zapomněl na nějakou láhev. Můj kamarád ale tuhle otázku čekal a byl na ní připraven. Proto měl takové eso v rukávu a dovolil si překročit pomyslnou čáru mužského studu. Vždycky byl v tomhle pařez. Přesto prohlásil chytrou věc.

„Oba jste naživu.“

„To je taky jediný rozdíl. Bolest mi přijde stejná,“ přiznal jsem a zase pohlédl na tu láhev plnou bájné utěšující tekutiny. Vyschlo mi hrdlo a já cítil potřebu se hodně napít. Polknul jsem těžce a podíval se zpět do hnědých přísných očí. „Někdy je dokonce horší, než v ty hořké dny před lety.“

„Proto jsem to nazval posedlostí, blbečku.“

„Až to tak začnu nazývat i já, pak to bude nevyvratitelná pravda.“

„Dávám ti tak tejden.“

„Seš hajzl.“

„Koukám se na postup ke dnu celou tu dobu, takže moje dedukce jsou devadesát osmi procentní.“

„Prozraď mi, proč vlastně nevelíš mafii a neuzavíráš sázky někde v podsvětí na kohoutích zápasech?“

„Je nuda číst v lidech s IQ pouliční lampy,“ poznamenal a pobaveně se na mě usmál, což mělo za následek, že jsem se začal smát. Byl jsem rád, že je tu. Když nic jiného zvednul mi trochu náladu, i když jsme si více méně povídali o hloupostech. To už kmoši dělají. Po smíchu mi trochu zrudly tváře a já je zamyšleně nafouknul. Něco mi došlo.

„Tahle odpověď mě trochu uráží, abys věděl.“

„Toho jsem si vědom.“

„Nechceš už vypadnout.“

„Žádný strach. Jen jsem přišel na kontrolu alkoholických výparů,“ řekl ale místo, aby se dal na odchod, si sednul na pracovní plochu kuchyňské linky a z misky tam sebral jeden banán, který začal loupat. Jak se do něj zakousnul, došla mi trpělivost a dal jsem jí najevo slovy.

„Haha! Mazej a nezapomeň na…“

.

V tu chvíli, kdy jsem stál dva kroky ode dveří, někdo dlouze a silně zazvonil! Oba jsme koukli po vchodových dveřích a snažili se uhádnout, kdo za nimi asi stojí. Ještě, že mám tak vtipného a velmi originálního kamaráda, co odpověď vyřešil za nás oba.

„Zdá se, že senzibilní objednávka dorazila a nesou ti pizzu.“

„Víš, že jsem si dělal prdel, že jo,“ ujišťoval jsem se raději, nikdy nevíte, jak to ten druhý chápal.

„S čím přesně? S tou pizzou, nebo že nikoho nečekáš?“

„S obojím.“

Trvalo to asi šedesát dva sekund, než se zeptal.

„Nepůjdeš otevřít?“

„Měl bych?“

„Je to tvůj byt, pako! Třeba ti jen nesou daňový přiznání.“

„To asi jo,“ přiznal jsem a z neznámých důvodů mi spadl kámen ze srdce. Měl bych se přestat stresovat takovými kravinami. „Když nad tím tak přemýšlím, ještě jsem ho nedos…“

.

Veškerá moudra a domněnky ustaly, když jsem otevřel rázně dveře.

Čekal jsem všechno, jen né to, co vypustil jako prvního z pusy.

„Musíme si promluvit.“

.

****

Zajímalo by mě, co jako čekal? Že mu skočím nadšeně do náruče a rovnou přejdeme k novomanželské noci, kdy mi udělá všechny svoje úchylný představy hezky jednu po druhé. Jestli jo, tak tedy hodně klesnul v mém osobním hodnocení, které se stejně u něj pohybovalo v minusových položkách už od počátku. Jistě, máme si co říct, takže jsem jeho prosbu o rozhovor chtěl přijmout, ale způsob jakým to řekl, byl na pěstí. Proč jenom jsem čekal nějakou mírnější změnu? Nebo trochu té zdravé lidské jemnosti? Problém byl zřejmý. Byl jsem blázen a co hůř, zamilovaný blázen.

Někdo by mi měl říct, jak se sundavaj ty zasraný růžový brýle, který mám stále přilepený pevně silikonem k nosu. K mé smůle a jeho štěstí mi to neprozradil ani žádný vnitřní hlas, který se běžně v takovýchto debilních romantických chvílích ukazuje. Tohle bude tedy inspirativní dialog, pokud se to nepřehoupne do monologu dvou samostatných jednotek. Když tak na něj koukám, do těch jeho tmavých sexem nabytých očí, jak je maličko narudlý, možná to nedopadne až tak špatně. Asi si to hodně dlouho promýšlel, jinak by tu teď nestál a nežádal mě o pár minut mého času. Za to jsem mu ve své tvrdohlavé palici musel přiřadit pár kladných bodů. Ten sladkej hajzl. Překousával tu vše, co nenáviděl, a to kvůli mně. No, nedali byste mu zlatýho bludišťáka.

I když jsem si tohle potěšeně pomyslel, na venek jsem se rozhodl hrát sochu svobody. Bez pochodňového hajlování. Ruku jsem sice k jeho roztomilé tváři zvednout toužil, ale k dávným pozdravovým německým zvykům jsem se chystat tedy nehodlal. Přesto jsem s nimi něco udělat musel, jelikož se začali nervózně potit.

Jasně, tělo zradí, když to nikdo nepotřebuje, ale ani se neozve, když se rozcházíte nebo něco jiného poserete. Budu doufat, že je to jen proto, že je teď každá moje buňka zamilovaná do každé buňky toho arogantního pitomce. I tak je to dobrá výmluva. Kam se na mě hrabou, ty romantický sr***y v televizi. Který jsou navíc v téhle zemi až proklatě osekaně slaďoučký a jediné, co mezi hlavními protagonisty uvidíte, je jedna malá pusa za pětadvacet dílů. Vzhledem k tomu, že jsem z domova zvyklý na násilný a vášnivý sex hlavních hrdinů, a to jen díky online americkým filmům a seriálům, mi japonské ztvárnění lásky přijde až moc romantické a zastaralé.

Ze začátku, když jsme se sem s rodiči nastěhovali, jsem si myslel, že je to prostě jejich kultura a tohle jemné a okecávací klišé, že je tu normál a neměl bych ho urážet. To bych ještě vzal a respektoval to. Ale když jsem se asi za tři měsíce (a to na základce!) dozvěděl, že je to tu dokonce ještě úchyláctější než kdekoliv jinde, kde jsem žil, tak tyhle romance v televizi mě znechutili a zklamali zároveň. Od té doby nemám televizi, přičemž hlavní důvod, proč jsem jí vyhodil z okna, nikomu nevykládám. Používat vysvětlení, že seriály, co v ní běží, mě iritujou,… se mi zdá lepší, než vykládat, že mě jednoho večera ty debilové odpojili zrovna, když se Armando chystal říct Rosalindě, že si jí chce vzít a utéct s ní od rodiny. Došli mi tenkrát jednoduše peníze a poslední splátku jsem nezaplatil. To, že jsem neměl ani na vodu a jídlo mě tak moc nedostalo na hranu, jako to, že neznám konec tý podělaný zápletky někde ve Španělsku, která udržovala hladinu mé debility v únosných měřítkách. I tak, nekoupat se a nesvítit celý měsíc bylo tedy něco. Ale jak jsem předpokládal, teď je to mnohem lepší. Zvládl bych i tornádo.

.

Bože, když se nad tím tak zamyslím, tak tenhle pitomec, co tu celý rudý stojí přede mnou, by to v takových podmínkách nevydržel ani jeden den. Ta představa mě pobavila na tolik, že jsem trochu povolil zamračené obočí. Koutky úst se mi ale povedlo udržet ve vodorovné pozici. On na to ale nic neřekl, asi si promýšlel druhou větu, kterou mě hodlá oslnit.

Je roztomilý, jak přešlapuje na místě.

Ale na to nesmím myslet! Žádný lehký podlehnutí mu nehodlám dopřát. Ne potom všem!

.

„Fajn. Jen pojď dál.“

„Vrať se ke mně,“ prohlásil majetnicky hned, jak udělal pět kroků do místnosti. I když moc dobře věděl, že to celé pozoruje Aki, nesdál se být moc nervózní. Upřímně mě to taky nezajímalo, jako to, kdo nás pozoruje. Už dávno ne. Proto jsem na svého udiveného kamaráda sedícího na kuchyňské lince po dalších vyřčených větách dočista zapomněl.

„Proč bych sakra měl?“

„Protože musíš.“

„Musím? Co jako musím?! Já nemusím nic, blbe!“ křikl jsem naštvaně a pro razanci na něj výhružně zvedl ukazováček. Hrozně trapný gesto, ale v tomhle případě jsem se neovládal. A zdá se, že on taky ztrácel postupně nervy, který si celou dobu šetřil.

„Něco udělat musíš!“

„Říkám ti, že nemusím vůbec…!“

„Musíš kvůli sobě, ty debile!“ Přerušil mě s dost zajímavým ale pro mě nechápavým argumentem, což mě donutilo dost dlouhou chvilku se nad tím zamyslet. A dementně pomrkávat, jako že nad tím, co právě automaticky vyblil, uvažuju. Musel jsem se v duchu pokárat za to, jakej jsem naivní idiot.

„Co… co musím kvůli sobě?“

„To, co já teď taky musím… kvůli sobě,“ řekl a hodně znervózněl. Jeho oči začaly místama těkat po kuchyni a pak se vraceli ke mně v očekávání, že mi to dojde z jejich barvy. Nedošlo.

„A to je jako co?“

„Musíš říct: Miluju tě,“ oznámil jako by se nechumelilo a já se neubránil mírnému vlévání horkosti do tváří. Jak to, že moje pusa tak zatraceně zvlhla. Ještě to vydržím, vydržím! Pohodil jsem hlavou a hodil po něm sarkastický výraz, který jasně říkal, jak moc na tuhle jeho hru nehodlám přistoupit.

„Jasně. A ty musíš jako udělat co?“

.

To mě zajímá mnohem víc, než cokoliv jiného v tomhle bytě.

.

„Já musím říct taky: Miluju tě,“ to mě trochu překvapilo. Víc než jsem původně čekal, ale ne dost ne to, abych se vzdal a všechno předtím jen tak zapomněl a šel dál. Tu zrychlující pumpu ve své hrudi jsem se snažil ignorovat tím, že do plic jsem nahnal víc vzduchu lehkým nádechem. Skenoval mě a čekal, co jako řeknu na tohle nepřímé vyznání. Jako bych mu tuhle variantu uznal. Snaž se víc!

„A tím se přesně vyřeší co?“

„To, mezi námi.“

„Tomu fakt věříš?“

„Tak napůl,“ přiznal, ale svůj tmavý nervózní pohled chvílemi stáčel do stran. Taky jsem začal být nervózní a na mém hlase byl znát větší klid a očekávání. Rudé tváře jsem už neřešil. Stejně věděl, co k němu cítím, hrát, že to tak není, nemělo smysl. Nemohl jsem z něj spustit oči.

„A ta druhá půlka dělá co.“

„Připravuje se na ty dvě slova.“

„Aha,“ řekl jsem a zahleděl se mu zpříma do mírně rudé tváře. Pořád vypadal trochu namachrovaně a arogantně a ulehčení si nezasloužil. Tak jsem přidal na ironii. „Tak do toho,“ dodal jsem a dal jsem mu prostor s tím, že jsem byl rozhodnut nehnout ani brvou. „Máš možnost.“

.

Dlouho se nic nedělo. Můj vyznavatel přešlapoval na místě a věnoval svůj pohled podlaze, stěnám a nakonec stropu, kde se zdržel nejdéle. Pak na mě pohlédl se směsicí strachu, chtíče a vzteku, že ho k něčemu tak trapnému nutím a otevřel svou neodolatelnou pusu. Nadechnul se a s veškerou odvahou, kterou za celý týden nashromáždil ve svém těle, vyslovil to, po čem jsem toužil.

„Já… tě miluju.“

Teď jsem neměl slov já a taky se přehoupl na druhou nohu, která byla dle mě stabilnější a silnější na to, aby se nepodlomila. Takovou dávku nadšení a potěšení jsem nečekal ve dvou slo… moment. Zaculil jsem se a úplně uvolněným hlasem mu odpověděl, jako by jsme se právě sbalili.

„To jsou tři slova,… Reny.“

„Asi jo,“ poznamenal celý rudý a bylo znát, že tak nějak nepochopil, že ho škádlím. Rozhodl jsem se pokračovat v tomhle sladkém švitoření, před konečným uragánem. Ten přijde určitě.

„Vždycky to budou tři slova.“

„Fajn.“

.

Další pomlka a další trapné a dlouhé ticho, které trvalo jen dvě minuty. Sakra dlouhé minuty, to vám tedy povím, hlavně proto, že jsem vůbec netušil, jak mu mám na to odpovědět. Dobře, věděl jsem, ale to, že ho taky miluju, jsem mu zatím říkat nahlas nechtěl. Ještě pořád jsem chtěl vidět snahu a hlavně to, že mluví pravdu a je zcela situačně vážný. Proto jsem zachoval menší poker-face, přičemž jemný chápavý hlas mi zůstal. Řvaní už nemusí být. Vzdychl jsem.

.

„Teď čekáš co. Že se rozplynu? Že si všechno z dřívějška těmi slovy smazal?“

„Ne.“

„Tak co čekáš? Co ode mě chceš?“

„Pravdu?“

„Co jinýho bych měl chtít slyšet.“

„Mojí nebo tu morálně upravenou?“

„Tu arogantně sobecky zkaženou,“ řekl jsem narovinu a čekal na jeho reakci.

„Vážně?“ Řekl a poprvé za celou tu dobu se pobaveně pousmál. Za moment jeho úsměv zmizel.

„Jen tak si budu stopro jistej, že nekecáš.“

…

Zavřel oči. Párkrát se nadechl a zase vydechl a pak na mě hodil svůj charakteristický arogantní pohled.

„Jediný, co chci je šukat tě až do rána.“

Nevím proč, ale pobavilo mě to. A tak jsem se ušklíbl a složil ruce na prsou.

„Nevěřil jsem, že mi to řekneš do očí.“

„Chtěl si to.“

„Jo, chtěl. A teď… to chci taky,“ přiznal jsem, ale to poslední znělo skoro šeptem. Zrudl jsem.

„To ti to mám zopakovat?“

„Stačí, když mi to předvedeš,“ poznamenal jsem a už to nedokázal vydržet. Už jsem ho musel sjet očima a hladově se kousnout do rtu. Tohle potrestání mi zatím bude stačit, teď chci důkaz.

.

****

Vzhledem k mému prohlášení, jsem si myslel, že po mě okamžitě skočí, serve ze mě oblečení a udělá mi to hned tady na lince. Nic takového se ale nestalo. Místo toho mi stále hleděl upřeně do očí a očividně se snažil neroztát z mé tak náhlé roztomilosti a povolnosti. Bylo zbytečné mu, teď a tady, odporovat, stejně jako bylo zbytečné to jeho zpátečnické vyrovnávání pohybů. Vždyť jsem mu dal svolení, tak na co čeká. První pohyb ať si udělá ke mně sám, alespoň to mi dluží.

Jako by mi četl moje výhružné myšlenky, udělal velký krok ke mně a já překvapivě zkoprněl v očekávání. Při každém dalším krůčku mi hleděl do tváře, až se zastavil pár centimetrů ode mě. Zvedl ruku a pohladil mě jemně po spánku. Chtěl jsem říct něco ironického, jako že si tyhle sváděcí techniky může strčit do svojí zlatý pr**le, ale nedokázal jsem pohnout ani palcem natož ústy.

Jeho tmavý pohled mě přimrazil na místě a já tak jen poslušně sledoval, jak se ke mně celý rudý naklání a nervózně se dotýká mých úst těmi svými. Dělal to jemně a s přestávkami, kdy se oddaloval a díval se do mých ztracených očí. Opíral své horké čelo o to moje a chtěl mou plnou odpověď. Chtěl plný polibek, který může vzniknout jen, když spolupracují obě strany barikády. Nedokázal jsem se od něj odpoutat žádným svalem v těle, nervy si dělaly, co chtěly. A aniž bych si to uvědomil, jsem mu celkem rychle obtočil ruce kolem krku a přitáhl se dychtivě zpět na jeho teď tolik žhavá ústa. Hned na to jsem je otevřel a jako na povel propletl jeho jazyk s mým.

.

O tomhle jsem snil dlouho, ale skutečnost byla jiná. Intenzivnější. Sakra, uměl takhle líbat vždycky.

.