SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Pecora (5.kap.) Rozchod po žhavé noci

Je mi blbě. Potím se a cítím, jak se mi v ústech hromadí sliny. Přemlouvám sám sebe a snažím se polknout, můj krk je ale stále hrozně ztuhlý nebo mi to tak alespoň přijde. Nezmůžu se na slovo, natož na nějakou tu krátkou větu, na důkaz znechucení dokážu jen nakrčit nos. To ale stačí, v tomhle případě bohatě.
Jeremy nedokázal nic jiného než na mě pár dlouhých tichých minut čučet se stejně vyděšeným výrazem, který se pomalu ale jistě měnil ve znechucení vlastního a náhlého vzplanutí nepochopitelné touhy. Malými sekavými pohyby pravé ruky se osahal tam, kde jsem se ho hruběji dotkl, až se dostal tam, kam já včera večer. Nechtěl tomu uvěřit, stejně jako já. Kdo by tomu taky uvěřil?
Prvních pár sekund jsme se té realitě oba zarputile bránili, ale vytěsnit něco takového a za tak krátký čas, se prostě jen tak nedalo. A navíc důkaz jasně našel sám na sobě, nebo spíš v sobě. Tahle podoba chtíče, který sám běžně vyprodukuje a který mu teď stékal po stehnech, mu způsobil několika minutový zásek. Nedivil jsem se, sám jsem byl popravdě vyveden ze své obvyklé a stálé rovnováhy. Pravdu ale ani jeden z nás nedokázal zapomenout. Útržky vzpomínek to jen potvrzovaly.
Já a on jsme se včera milovali.
Když odezněl prvotní šok u nás obou tedy tak to byl právě on komu se jako prvnímu vrátila odvaha a síla do hlasivek. Ani jsem nebyl moc zaskočenej, bylo jasný, že tenhle těžkej rozhovor začne právě on.
„Tohle je taky poprvý.“
„Nakonec… máš co říct.“
„Našly by se i jiný slova,“ trochu se ušklíbl, ale při menším pohybu do strany ho úsměv přešel. Při pozorování jeho snahy přemoc bolest jsem se necítil dvakrát dobře. Vzdychl jsem a nezáživným krokem došel do koupelny pro ubrousky, který tam mám pro případy jako jsou tyhle. Vrátil jsem se do pokoje a zkusil ještě najít tu šikovnou mastičku. První šuplík a… tady není.
„Pochybuju, že se můžeš hýbat, takže…“
„Ach jo, že jsem vůbec čekal nějakou změnu v obličeji. Třeba závan zděšení nebo malé znechucení. Ale ono nic, kámen zůstal kamenem,“ přerušil mě ironickým hlasem a podíval se na mě. Neměl jsem v plánu vypadat jako slaboch nebo naopak jako člověk, kterého to vůbec nezajímá, ale tak nějak jsem si nemohl pomoct a zvolil zlatou střední cestu.
„Nemám hold zájem se tu projevovat.“
„Hádám, že sis nasadil tu svou oblíbenou ledovou masku v koupelně, hned potom co si statečně hodil výstavní šavli,“ poznamenal Jeremy a zdálo se, že sbírá odvahu na malou kontrolu svého citlivého a v tuhle chvíli asi dost bolestivého místa. Musel jsem ho nechat na pokoji a dát mu nějaký čas na to, než přijme situaci. Kdybych se k němu jen tak rychle přiblížil a začal pod ním čistit povlečení, nevzal by to moc dobře. Možná by mi i ze strachu vrazil a po tom jsem netoužil.
„Na to, že vypadáš jako po techno párty si docela při vtipu.“
„Rozhodně bych byl v lepší tělesné kondici,“ bylo to skoro šeptem, ale i tak jsem to zřetelně slyšel. Vzdychl jsem a pohlédl do dalšího otevřeného šuplíku, ve kterém jsem opět nenašel, co jsem hledal.
„Když myslíš,“ vyšlo ze mě jen a raději se nesnažil o další provokaci. To, jak se při každém malém pohybu kouše bolestně do rtu, aby ze sebe nevydal žádnej zvuk, mě překvapivě vytáčelo. Zaschlé slzy na jeho tvářích jsem raději ignoroval společně s krvavými kousanci, které měl snad všude.

.
„Kdy mi začneš vyhrožovat?“ Řekl mi po půl hodině tichého kňučení, kdy jsem bez zaváhání naštvaně vyházel obsah všech skříní a šuplíků v celém pokoji. Pozoroval mě a čekal, až se k němu otočím.
„Prosím?“
„Ale no tak. Radši začni, právě jsem zjistil, že se nemůžu posadit,“ řekl mi a jeho unavenej obličej ještě pořád dokázal vykouzlit vztek spojený s vlastní bezmocí. Já ale neměl nijak odlišný pocit.
„Snažíš se mě naštvat?“
„Snažím se zůstat klidný. A jde to dost ztěžka, vzhledem k tomu, že…sakra,“ řekl a zarazil se, když si konečně rukou zkontroloval stav zadního nárazníku. To nevypadalo moc dobře. Dobře jsem neviděl, ale jeho vyděšený obličej mluvil za vše. Zjistil něco, o čem si do teď myslel něco jiného.
„Co?“
„Nic,“ řekl a rychle schoval ruku od něčeho, co vypadalo skoro černě ale… Sakra!
„Nelži!“ Křikl jsem naštvaně, přestal se prodírat věcmi a udělal pár kroků k posteli. Vyděsil mě a jeho přístup ještě víc. Začal se klepat a přitom si s posledních sil přetahoval deku co nejvíc přes tělo.
„Prostě to neřeš a… Nechoď sem!“
„Je to můj pokoj a ty mi nemáš co přikazovat!“ Nedal jsem se a pár kroky snížil vzdálenost od postele na nulu. Lekl se mě, ale jeho odhodlání mě k sobě nepustit stále převládalo nad strachem. Na tohle jsem neměl čas! Chytil jsem mu silně ruce a snažil se mu nohama roztáhnout ty jeho! Neměl moc síly, ale přesto se cukal a stěžoval mi jeden hloupej pohled na…
„Prostě se nepřibližuj a…!“
„Drž hubu a ukaž mi to!“ Umlčel jsem ho a rozhodl se pro radikální řešení! Pustil jsem jeho ruce a natáhl se na zem pro nějakou černou kravatu, kterou jsem předtím vyhodil ze šuplíku. Každý pohyb ho musel neskutečně bolet a tak se nedokázal vymanit zpod mého těla, kterým jsem ho přimáčkl víc do matrace!
Když se mi povedlo znovu chytit jeho ruce, kterými mě od sebe odtahoval a zároveň mi bušil do hrudi jako smyslů zbavený, chytře jsem mu je uvázal k pelesti kravatou. K mému štěstí jsem měl víc síly a jemu s každou sekundou ubývali.
„Ne,“ mlel pořád tu svojí. „Nedotýkej se mě,“ trval na svém ale zbytečně. „Ne, s-sakra…“
„Neškubej sebou nebo to bude bolet ještě víc!“ přikázal jsem mu a odhodil deku na zem k ostatním věcem. Když si uvědomil, že prohrál, rezignovaně zavřel oči a stočil hlavu na stranu. Uvolnil nohy a tak jsem se mohl konečně podívat na to, co jsem mu způsobil. A že to nebyl zrovna pěkný pohled.
„S-s**eš mě,“ zašeptal naštvaně, když jsem mu začal z těla čistit vytékající krev, která se mu spustila v dost velkým množství. „T-ty… jeden haj… auuum-sss,“ dodal ale já nepřestal. Nemohl jsem.
„Tak… to je vzájemný,“ utrousil jsem a raději se věnoval rychlé výměně ubrousků, které se za velmi krátký čas zbarvovaly do ruda.

.
Hůř už to snad dopadnout nemohlo. Krev zabarvila docela velký kus pod blonďákem a mě se stále nedařilo tomu zabránit. Musel jsem to ale zvládnout sám, tohle nesmělo přerůst do doktorského ošetření. Kousl jsem se nervózně do rtu a dál otíral rudou životadárnou tekutinu, která ne a ne změnit svůj stav na pevný. Používal jsem všechno, co jsem měl v tom okamžiku po ruce. Samotné ubrousky už mi na to nestačily a tak jsem rychle svléknul dva polštáře a použil sněhobílé povlečení s dračími ornamenty. To už pomohlo trochu víc ale ne zas tolik, aby mě to uklidnilo. „Sakra.“
„Chci to vůbec vědět?“
„Myslím, že malou představu máš. Vzhledem k tomu, jak tu kňouráš pokaždé, co ti setřu...“
„Tohle je jenom sen, že jo? Štípni mě, chci se už probrat,“ přerušil mě silnějším hlasem, ale stále se díval někam do strany, kdy se občas jemně kousl do paže.
„Kdyby to bylo tak snadný,“ řekl jsem jen šeptem a při pohledu zpět dodal. „Pořád to krvácí…“
„Do nemocnice mě nedostaneš,“ řekl pohotově, až jsem překvapeně zamrkal. Takové odhodlání jsem tedy nečekal, obzvlášť když na mě do teď mluvil na půl pusy. Jeho modré oči mě probodávaly a tvrdě tak podporovaly jeho vyřčená slova.
„Jestli tě to uklidní, nevzal bych tě tam, ani kdybys byl postřelenej,“ reagoval jsem na to čistou bezcitnou pravdou. Můj ledový pohled ho ubezpečil, že to myslím zcela vážně a tak se trochu uvolnil a znovu otočil svůj pohled vedle na noční stolek. „Zůstaň a ani se nehni,“ přikázal jsem mu a opatrně se zvedl. Rozhlédl jsem se po pokoji a přemýšlel, kde ještě může být ta super léčící mast na extra případy. Po minutě mi hlavou prolétla vzpomínka na poslední zábavnou seanci s jednou z mých občasných pozdvižení, a taky na to, kam jsem potom mým zvrhlým fiasku zandal tu mast.
„Jako bych mohl něco jiného,“ utrousil jen Jeremy tiše a nenápadně sledoval očima, kam mám najednou tak najisto namířeno. „Jak si to myslel?“ Zeptal se, když jsem se vrátil a v ruce držel fakt velkou tubu s tekutým kamenem mudrců. Zázraky uměl a kouzla uměl bezesporu. Jen jsem doufal, že se tentokrát něco nepokazí.
„Přesně tak, jak jsem to řekl,“ odpověděl jsem a vylezl zpět za ním na postel. Trochu se ošil a přivřel modré oči, ale kolena k sobě překvapivě nedal. Sledoval mě a kontroloval každý můj pohyb, který směřoval mezi jeho nohy. Když jsem se usadil a lehkým pohledem se ujistil, že mě nekopne, otevřel jsem tubu s bájným obsahem a trochu jsem jí vymáčkl na prst. „A teď drž. Musím s tímhle dovnitř.“
„Auuuu… m-máš fakt zvláštní metody mučení,“ zaskučel a jeho stehna mě křečovitě sevřela. Nevnímal jsem to a pokračoval v mazání něčeho, o čem bych ještě včera tvrdil, že toho nejsem schopný. Krev se zastavila a všechna odřená citlivá místa se zklidnila, alespoň to jsem poznal z jeho dechu. Začal znít klidněji, sice se jeho tělo moc neuvolnilo ale i tak to byl pokrok. Podíval jsem se do Jeremyho obličeje a z jeho zavřených očí poznal větší klid než před půl hodinou. Kousl jsem se do rtu a nenáviděl se za myšlenku, která mi přitom projela hlavou. Na jednu stranu, to nebyla jeho chyba a na tu druhou byla. Musel pochopit, že tohle je vážné a že by to klidně mohl použít proti mně. Proti tomu co zastávám v tomhle městě. A to jsem nesměl dovolit. Pootočil jsem prstem na citlivém místě a byl připraven udělat i to nejhorší.
„V tom případě ti už došlo, co smíš a nesmíš.“
„K-konečně vyhrožuješ, auuum… sakra, hrozná poloha,“ řekl jen Jeremy a otevřel oči. Naklonil jsem se blíž k jeho obličeji a přivřel ledově oči.
„Doufám, že si plně rozuměl. Něco si zkus a pak teprve poznáš můj hněv.“
„Sexy mafián, jen co je pravda,“ ušklíbl se posměšně a myslel, že nejsem připravený. Já ale byl víc než to. Hned na to, co to dořekl, jsem s tím příhodně umístěným prstem hnul v dost nepříjemném směru. Trochu mu cukly koutky úst a svaly kolem naštvaných očí, ale jinak nic neřekl ani nereagoval.
„Myslím to smrtelně vážně. Jestli toho, co se mezi námi stalo, hodláš jakkoliv zneužít, udělám z tebe mrtvolu.“
„Slibuješ?“
„Zničím tě se všemi tvými příbuznými. A taky se vším co si kdy dokázal. Nebudeš mít nic,“ řekl jsem a opět na svá slova dal důraz hrubším pohybem prstu v jeho zraněných partiích. Sjel mě při tom nenávistným pohledem ale přitom se šklebil. Jeho hlas si stále zachoval ledový klid.
„Ty ses mi nějak rozvášnil. To je roztomilý, ale na rovinu… Nestrkej mi přitom prsty tam, kam nemáš.“
„Neodpověděl si,“
„Ach jo. Zkus se nejdřív trochu zamyslet. Co bych z toho měl?“ Vzdychl rezignovaně, ale stále bylo vidět, že ho moje řešení problému dost vytáčí. Nad jeho otázkou jsem se musel popravdě zamyslet. Chvíli mě v tom nechal, než si sám odpověděl a našel i důvod s nadávkou. „Zničilo by mě to víc než tebe. Takže se zklidni a… laskavě buď trochu jemnější, dost to totiž bolí!“
„To je tvá konečná odpověď?“ Ujistil jsem se a narovnal se s pohledem stále do jeho obličeje. Jeremy jen vzdychl a hodil po mě jednu ze svých grimas - Jak to sakra nemůžeš chápat, blbe?
„Nemám v plánu řezat větev, na které stojím.“
„Proč bych ti mě vůbec něco věřit?“ řekl jsem a prst z něj opatrně vyndal. Naštěstí jsem mu vážně nic neudělal a krev taky přestala téct.
„Věř tomu, že na to chci zapomenout stejně rychle jako ty.“
„Dobrá. Tomu se věřit dá.“
.

.
****
.

Nebyl jsem dvakrát ve své kůži. A to ani potom, co jsem Jeremyho vysadil v nočních hodinách před jeho bytem. Bylo mi jasné, že on bude tím posledním, kdo by o té noci něco řekl. Ale něco shnilého ve mně hlodalo, malá pochybnost, že bych jeho slovům tak moc věřit neměl. To, že byl přesvědčivý jsem, ale uznal už to hrozné ráno. Nechci na to myslet a pořád musím. Slíbil mi, že zapomene, že zapomenout chce stejně jako já. Když nad tím teď víc přemýšlím tak měl vlastně pravdu. Nic by touhle informací nezískal spíš naopak. Ale upřímně ani já bych neměl příjemné chvilky. Bulvár by si na tom smlsnul a nejméně půl roku by to probírali po celém okolí Yokohami, možná i dál. Otec by mě zabil, kdybych takovým způsobem zostudil rodinu, která je všeobecně známá spíš svými úspěchy než průsery. Nezbývá mi než věřit, že se to neprovalí. Stejně není nikdo kromě nás dvou, kdo by o tom věděl. Ostatní měli dost zábavy na svých pokojích a lidi z bulváru mají na pozemky chaty přísný zákaz vstupu. Nikdy se tam žádný neodvážil a to od doby, kdy před pěti lety jednoho fotografa nechal můj otec postřelit jako králíka, když se pokusil proklouznout do blízkosti oken při jedné z jeho konferencí. Tohle nebyl dobrej začátek dospělého života.
Před naši vilu jsem dorazil pár minut po půlnoci. Jako vždy byli všichni její obyvatelé stále ještě na nohou a čilý ke všemu. Naštěstí jsem nikoho kromě služebnictva na chodbách nepotkal a tak jsem mohl rovnou zamířit do svého pokoje, kde jsem ze sebe rychle shodil všechno oblečení a zalezl dnes už podruhé nervózně pod sprchu. Když jsem nabyl dojmu vzdálené čistoty, vylezl jsem, usušil se a vzal si černé triko na spaní připravené společně s trenýrkami na posteli. Zalezl jsem celý pod peřinu, chytil se jemně za vlasy a kousl se jemně do rtu. Co jsem to proboha jenom udělal?

.
Druhý den ráno mě vzbudila děsivá noční můra, ve které mě všichni z rodiny lynčovali. Byly to jen útržky ale i tak jsem se zpotil. Na konci toho utrpění mě Yahiko-nii-san dokopal na dřevěné popraviště, kde mi bez jediného pohledu do mým očí znechuceně nandal oprátku a na znamení našeho otce podkopnul hrubě stoličku! Tak hrozně jsem se ještě před snídaní necítil. V koupelně jsem si opláchnul obličej a nasadil si tepláky. Pak jsem sešel ospale schody, pod nimiž jsem se zastavil s náhlým zvukem skřípající schránky, do které někdo něco těžšího zrovinka vhodil. Od kdy sakra nezvoní a nežádají o podpis? Znuděně jsem přešel k hlavním dveřím a vyndal větší obálku.
První, co mě zarazilo, byla barva. Proč je sakra rudá jako ta krev, které jsem se předevčírem tak pracně zbavoval. Hořelo to pěkně, to uznal i její majitel. K smíchu to ale určitě nebylo, jelikož mu v tu dobu ještě pořád dělala problém i pomalá chůze. Polknul jsem a rozlepil pomalu okraj nasliněného lepidla, který mi vždycky přišel dost nechutný. Už jen roh vloženého obsahu mě vyděsil tak moc, že se mi rozklepaly ruce. Nemusel jsem ani dlouze přemýšlet, co znamená okraj nové nedávno vyvolané fotografie. Stačilo jí jen kousek povytáhnou, abych věděl co přesně na ní je. Ten strop a lustr bych poznal i se zavázanýma očima. Trochu jsem sevřel obálku mezi prsty, tak že jsem nevyplněná místa dost zmuchlal. Vztek se ve mně mísil se strachem. Tohle je zlý sen! Nadechl jsem se a vytáhl celý obsah na světlo. Fotek z mého pokoje bylo celkem dvacet jedna. A všechny se týkali jediné chvíle. Proč nikdo nezatáhnul ty idiotský závěsy sakra?! Věděl jsem, že v tom hlavní chyba nebyla. Tohle jsem podělal.

Druhá věc, nad kterou jsem se zamyslel, byla, že všechny fotky nebyly nijak rozmazané nebo poškozené málem světla. Jak je to možný? Musel by stát dva metry od okna a to nešlo. Všimli bychom si ho! Nebo ne? Bože, byl jsem tak na mol, že si nepamatuju ani tyhle všechny polohy, které jsme očividně vystřídali za jedinou noc. Musím to rázně vyřešit dřív, než to zjistí někdo další! Vzal jsem rudou obálku, hodil do ní ten svůj průser a hodil na sebe bundu. Tohle mu nedaruju!

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

po delší době jsem se k tomu dostala Tongue

0