Pecora (6.kap.) Rozchod po tom, co si mě vzal

Chtělo se mi utéct. Utéct od toho jeho divného pohledu, který mě, už od prvního okamžiku, zařazoval mezi jeho největší životní zklamání. Jako že až teď toho lituje! Jako že teprve teď, když dostal, co tak chtěl, by to nejradši vzal rychle zpět! Ubožák a posera schovávajíc hlavu do písku pokaždé, co mu hrozí vydědění od tatínka kmotra. Co si to sakra o sobě myslí?!
Taková věc se přece nedá vzít jen tak zpátky. Co teď čeká? Co ode mě sakra čeká?! Podplatí mě nějakou astronomickou částkou nebo mi do pár minut začne vyhrožovat, jako by to zrovna na mou osobu nějak významněji zabíralo. Anebo obojí? V jeho obličeji jsem zahlédl jen jednu pozitivní věc. Něco v čem jsem měl sám jasno.
Tohle se nesmí nikdo dozvědět.
.

****

Proč tu zatracenou věc nemůžu dostat z hlavy? Měl bych se přes to přenést a to co nejrychleji! Netušil jsem, že to bude tak proklatě těžký. Těžký zapomenout na ty jeho zatraceně úžasný doteky tam, kde se mě nikdo nikdy ani nepomyslel… no to je fuk! Nesmím se tomu poddat a začít se tím moc zabývat. Nádech, vzduch se mi nahrnul do plic,… ty to teď nutně potřebovaly,… a zase výdech. Hluboký, jak taky jinak. Na úplné vymazání toho pocitu a samotné vzpomínky to ale nestačilo.
Praštil jsem se tedy svými zpocenými dlaněmi do zrudlých tváří a rychle se opláchl ledovou vodou. Bohužel se to moc nezlepšilo a tak sem si řekl, že se budu muset naučit žít i s touhle vzpomínkou. Nemám moc na výběr.
Znovu jsem opláchl obličej a vzal si ručník, do kterého nešlo nic jiného než můj hlasitý povzdech a kapky vody. Vyšel jsem z koupelny a namířil si to bez rozmyslu do malé úsporné kuchyně, kde jsem si natočil sklenici vody. Voda byla studená a alespoň trochu mi ochladila rozpálený krk. Alkohol a jeho zbytky mu nesvědčily a mému tělu už vůbec ne. Tohle už zase dlouho neudělám, tím jsem si jistý na sto procent. Trochu jsem kloktal a pak to spolknul. Hnusná ostrá pachuť byla mým trestem, ale proti tomu, co se stalo, to bylo nesrovnatelný prd.

.
Musel jsem se někam uklidit. Zapomenout, alespoň částečně. Nechtěl jsem sice hned další noc strávit u baru a znovu do sebe ládovat to, co mě tu minulou, dostalo do mega průs**u, ale nemohl jsem jen tak sedět v tom prázdném malém bytě, kterému říkám stále domov, a čučet do zdi plné zaschlých čmouh. Bůh ví, od čeho vlastně byly.
Učinil jsem tedy kompromis a čirou náhodou našel v jednom z mých mladických klubů dobrou náladu i povzbudivě lepší kapelu. Pro fajn večer o coca-cole zcela ideální. Nepřemýšlel jsem, jelikož moje myšlenky měly stále jedno a to samé téma. A to byl sex. Sex s tím arogantním parchantem. Proto jsem se bez emocí či zájmu posadil co nejblíže baru a objednal si.
Hudba hrála na plno. Kytaristi se do toho opírali tak moc, že skoro přehlušili hlavní bicí. Kouř mi trochu zamlžoval výhled na pódium, ale to nevadilo. Hlavně že moje uši fungovali perfektně. Lidé v bílé mlze cigaret popíjeli a bavili se úžasnou atmosférou kapely, která z drsných písniček zrovinka vybrala tu nejpomalejší. Zvolené husťárně pak oni sami říkali ploužáček.
Ukřičená hardcorová skladba měla ale daleko k valčíkovým krokům známým z maturitních plesů. Přesto všechno, jsem se dobře bavil. Jediná světla z baru mi dávala alespoň malou šanci porozhlédnout se po zaplněném lokále. Nikoho jsem neznal, jak bych taky mohl, dlouho jsem tu nebyl. V tuhle chvíli to bylo možná dobře, nechtěl jsem náhodnému známému vykládat, co za prasárnu se mi zrovna stalo.
Zpěvák skákal po podium jako smyslů zbavený a diváci ho s nadšením napodobovali za zvuků basy a bicích. Píseň o politice se uchytila rychle a jako vždy s ní každý souhlasil. Politický svině byl jasný název vyjadřující velkou lásku k systému státu. Kladnými slovy tedy dost šetřili, ale co čekat od lidí, kterým vláda nikdy moc nepomohla. Vždy jen znepříjemňovala už tak těžký život na tomhle bezcitném světě.
Tancující lidé zaplnili prostor před podiem, až se zdálo, že před kapelou leží jeden velký pohyblivý koberec. Vlny se pohybovaly do rytmu a rozrážely všudypřítomnou bílou mlhu. Pohltilo mě to natolik, že se mi na malou sekundu podařilo zapomenout.

Až jsem se přestal úplně ovládat…
Konečně jsem, po třetím panáku, zahlédl kapelu v celé své kráse bez jakéhokoliv odlesku či mlžného oparu. Nebo jsem tedy ty lidi před sebou pokládal za kapelu. Nevím, co mi to ten barman dal ani, kdy jsem s tím sakra souhlasil, ale pro tuhle chvilku ve zmatku a nepochopitelného veselí, to bylo fuk.
.

„Ahoj, nechtěl by si společnost?“ Přitiskla se ke mně z čista jasna mladší a mnohem okouzlující černovláska s dost sexy tělem. Vůbec jsem nezaregistroval, kdy nám objednala a už vůbec, kdy jsem to do sebe jen tak na ex kopnul. Byl jsem překvapen, že ještě dokážu inteligentně odpovědět, po tom, co jsem shlédnul její super krátký outfit.
„Mám vůbec právo někoho tak okouzlujícího odmítnout?“
„Nemáš,“ odpověděla mi sebevědomě a všechny svoje dlouhé temné vlasy si přehodila naschvál na jednu stranu. Její odhalený krk mě neskutečně sváděl a její ústa si o to říkala snad každou milisekundu. Ani nechtějte vědět, co se mi dělo v kalhotách.
„Tak se posaďte, tajemná slečno.“
„Jsem Summer,“ řekla mi a rovnou zapletla svoje ruce do těch mých a svůdně se na mě zahleděla. Asi poznala, že potřebuju rozptýlení a to hodně velký.
„Já Jeremy. Těší mě.“
„Těžkej den?“
„Spíš noc a další ráno,“ přiznal jsem těžce a naznačil jí, že to nehodlám moc pitvat. Pochopila to docela rychle a hned změnila téma na příjemnější konverzaci plnou flirtování a koketných gest.
Dozvěděl jsem se od ní docela dost. Mluvila o svých bývalých, a jak byli nevyspělý, pak o své rodině a nakonec o bydlení ve velkoměstě. Byla tady za studiem a zrovna se svými spolužačkami udělaly pár důležitých zkoušek. Pogratuloval jsem jí a dokonce si i znovu připil společně s nimi. Prozradila mi i že se původně vsadily zda mě sbalí a jestli bych jí s tím nepomohl. Neměl jsem důvod jí potopit nebo snad se nějak mstít a tak jsem se uvolil k pubertální hře na postelovou.
.

.

****

.
Stačila hodina, aby mě dostala na pokoj svojí koleje a tam mě svlékla do naha. Nebránil jsem se a navíc i jí pomohl z jejího upnutého oblečku, kterému pyšně říkala koktejlová róba. Líbal jsem jí na ústa a plně si užíval její těsnou hebkou blízkost, kterou doplňovala svými šikovnými doteky na těch správných místech. Nezkušená tedy rozhodně nebyla a nevyvinutá taky ne, tím lépe pro mě.
Přesunul jsem svá nedočkavá ústa na její sladký úzký krk, který mi tak okatě celou dobu nabízela. Jemně zavzdychla a mně to trochu zatemnilo mysl a napnulo veškeré svaly v těle. Ten tlak ve slabinách byl tak příjemný a zároveň nesnesitelný. Jak moc se to podobalo tomu předchozímu večeru.

Na to ale nesmím ani pomyslet!
Nemysli na něj, blbče!
.

Byla připravená a já taky, oba jsme se nemohli dočkat a tak jsem to ani nezdržoval nějakou otázkou či nevinným dotazem. Roztáhl jsem jemně její nohy a sledoval, jak v ní celý mizím, nadechla se a zase vydechla. Hladil jsem jí po stehnech a věnoval jí polibky všude tam, kam jsem dosáhl. Když si mě rukou přitáhla pro dlouhý polibek, pochopil jsem, že můžu pokračovat. A taky že jsem se do toho docela bezcitně opřel. Nadoraz.
Měl jsem dojem, že si na ní jen něco dokazuju a tak že vlasně jo. To ale pro teď nebylo důležité. Její spokojené vzdechy se nesly malým pokojem a já se moc snažil nevyloudit ani jeden povzdech. Kousal jsem se do rtu pokaždé, co jsem chtěl zasténat a přistihl se, jak mi ta nádherná dlouhovlasá černovláska pode mnou vybavuje nechtěnou vzpomínku. Proč jsem jen zvolil ji a ne nějakou její hezčí spolužačku, nabízeli se mi koneckonců všechny. Tak proč?
Připomínala ho sakra! Připomínala. Její vlasy, její tmavé oči! T-to jsem si jí vybral jen proto, že…
Ne sakra! Kvůli němu rozhodně ne!
S posledním tvrdým přírazem do krásky pode mnou jsem zavřel oči a naštvaný sám na sebe, si užíval příjemný doznívající orgasmus. Bohužel jsem si přitom nehlídal vlastní nevymáchanou hubu. A myšlenky už jsem dávno měl někde v trapu.
„R-Re… ny…“
Hned jak jsem to vypustil z pusy, jsem se chtěl propadnout do nejhlubší zemské vrstvy. Ne proto, že bych jí tím snad nějak víc urazil, ani proto že to bylo docela dost trapný vzhledem k naší poloze. Hlavní bylo moje myšlenkový selhání, kdy jsem si svoje vyvrcholení jaksi popletl s realitou.
„K-kdo… je R-Reny…?“ Zeptala se ještě dost udýchaně a celkem se zdálo, že jí tahle moje debilní situace suprově pobavila. Divně se na mě usmívala a kousala se svůdně do rtu.
„Nikdo... zapomeň na to,“
„Dobře,“ neprotestovala, ale úsměv jí z tváře nezmizel. Posadila se vedle mě a trochu se protáhla.
.

„Asi bych už měl jít, nesmíte tu nechávat návštěvy přes noc.“
„Jak to víš?“ Zeptala se překvapeně a rovnou si ze šuplíku vytáhla jednu cigaretu a zapálila ji. Já se jen pousmál a postavil se zpět na tvrdou zem. Protáhl jsem se a přešel k jedinému starému oknu, které jsem otevřel dokořán a nasával příjemný studený vánek. Dívala se na mě a čekala, co ze sebe tentokrát vyloudím. Otočil jsem se k ní čelem a povzdechl si nad její roztomilým kukučem.
„Taky jsem chodil na Vysokou, víš,“ odpověděl jsem a cítil na sobě její zkoumavý pohled. Asi si do teď říkala, že na to vůbec nevypadám, ale nijak jí to nerozhodilo. Proč taky. Oblékl jsem se a naposledy se nahnul nad jejím nahým skvostným tělem, abych si vzal poslední sladký polibek. S úsměvem mi ho věnovala a sama ho ještě prodloužila o pár sekund. Bylo mi to jedno, jen ať její vzpomínka je co nejvíce příjemná. Moje tedy byla, na tuhle černovlásku určitě.

.

Asi za deset minut jsem stál venku před hlavní budovou kolejí a jen tak přešlapoval na místě. Pomalu jsem dýchal studený vzduch a zaháněl další hloupý nápad na hrátky s alkoholem. Kolem mě procházeli různě staří studenti s doprovodem několika lidí nebo jen tak na truc sami. Najednou jsem měl chuť porušit nějaký další pravidlo, který jsem si dneska ráno dal. Zbytečně, jelikož jsem zase stál ve sračkách. A to jsem ještě neměl páru v jak moc hlubokých.
„Myslel sis, že ti to projde?“ Hrklo ve mně při každém jeho slově. Že bych měl už i slyšiny? Nervózně jsem se rozhlédl kolem sebe a překvapeně zamrkal směrem k zastávce autobusů. Stál tam a to v celé své sexy kráse a to zase vedle nějakého drahého bouráku. Bože, on snad bere auta jako já ponožky.
„C-co tady děláš?“
„Nehraj o čas! Tohle tě jen tak nemine!“
„Jak… jak si mě našel a…O čem to do pr**le mluvíš?!“
„Ta hra na blbýho ti vážně jde.“
„Bože, tak už sakra vyklop, co máš za problém?!“
„Tohle je problém, ty pako!“ Křikl naštvaně a dost hrubím způsobem mi podal nějakou divnou velkou rudou obálku. Nedokázal jsem nic jiného, než si jí otáčet, detailně prohlížet a v hlavě se sám sebe ptát, a co já sakra s tím? Vůbec mi nedocházelo, že po mě chce jedinou rozumnou věc.
V tomhle jsem tedy zklamal na celé čáře, asi bych vážně neměl pít takhle navečír. Dost zmateně jsem pohlédl opět do jeho černých ledových očí a přiznal svou debilitu nahlas.
„Co to jako je?“
„Obálka, si slepej?!“
„To vidím, že je to obálka a co jako?!“
„Se koukni dovnitř, Einsteine!“ řekl mi Reny už rozkazem a netrpělivě přešlapoval na místě. Ještě pár sekund jsem nechápal jeho rozžhavené rozpoložení. Tedy jen do té doby, kdy jsem vytáhl obsah obálky na světlo pouličních lamp.
Byly v ní dost pestré fotografie, na kterých se rýsovala dvě propletená těla. Můj mozek se probral úplně až v okamžiku, kdy mi určité rysy jednoho z aktérů připadaly jaksi povědomé až teda důvěrně známé. Otevřel jsem pusu, když mi to došlo.
„To je…“
„Problém a ty mi vysvětli, co jako chceš?!“ pokračoval černovlásek ve své slovní válce a násilně mi vytrhl důkazné materiály o našem sexu z rukou. Ne, že by mi to nějak vadilo, jelikož jsem cítil horkost až za ušima. Tohle nemůže dopadnout hezky natož dobře.
„Jak jako, co chci, to už jsme přeci…?“ Začal jsem, ale hned se zarazil. Snad mě nemá za úplného debila nebo jo? Tohle snad nemyslí vážně? „No moment! Ty si myslíš… Já ti nic takového neposlal!“
„A kdo jinej?“
„Snad jsem se k tomuhle vyjádřil jasně. A navíc, jak bych to jako dokázal, vždyť jsem tam taky!“
„Mohl sis někoho najmout,“ prohlásil s pevnou a jistou tváří. On si to snad promyslel nebo co?! To nemá nic lepšího na práci než si vymýšlet takový divoký teorie. Za koho mě ten princ Krasoň má proboha?! Vytáhl jsem ten drahej mobil od jeho veličenstva a nestačil se divit. To mi kvůli tomu volal dvaadvacetkrát? Bože, je horší než ty ženský ze sociálky.
„Ale no ták, přemýšlej! Ani jsem neměl páru, kam mě to vezeš. Natož abych znal adresu tvé rezidence na pláži.“
„Mohl sis vzít štěnici, nebo adresu vyhledat na stánkách otcovi firmy.“
„Nejsem SIA, vždyť nemám ani na mobil,“ řekl jsem a naschvál mu zamával tím klenotem na volání a na dalších devět set jiných funkcí, které ani nepoužívám nebo je vůbec neznám. Chvilku se na mě podezřívavě díval a založil si jednu ruku do kapsy. Tak daleko to nejspíš nedomyslel a teď si na mě chystá další salvu strategických vět, které mě mají jako usvědčit.

.
„Výmluvy spojené s kamufláží,“ oznámil po několika minutách a rozhlédl se kolem nás. Takhle rychle mi snad ještě žilka na čele nenaběhla. Měl jsem takovou chuť upravit mu trochu tu jeho pozlacenou fasádu, ale při myšlence, co by mě stála oprava, jsem raději jen těžce vydechl.
„Ty seš normálně těžce nemocnej paranoik.“
„Možná. V mém jazyce se to překládá jako obezřetný.“
„Je vůbec něco, co můžu říct nebo udělat, abys mi uvěřil?“ Tak na to už jsem neměl. Netušil jsem, co říct nebo udělat, aby mě nechal být a tak jako vždy jsem plácl to první, co mě napadlo. Svěsil jsem trochu ramena a čekal na jeho ortel. Vypadal, že přemýšlí nad odpovědí a tak jsem se posadil na nedalekou lavičku, která byla vcelku pohodlná a dal mu tak vlastní vícemetrový prostor, který očividně moc potřeboval.
Díval se na červenou obálku a minutu žmoulal její okraj. Pak zvednul hlavu, našel si pevný bod ve svém bouráku a opět si srovnával všechny informace, co dostal. Já dál seděl na lavičce a čekal, na co přesně to jsem sám sobě nedokázal popsat. Ale upřímně jsem to chtěl mít celé z krku. Štvala mě jeho přítomnost i to, co představoval.
Už jen ta nutkavá potřeba stále myslet na to, jak jsem si při sexu s jinou osobou zcela náhodně vybavil jeho doteky i jeho tvář, mě přiváděla k šílenství. Tohle přeci není normální, ne u dobře vzdělaného občana, který si je na sto procent jistý svou orientací i místem v životě a pracovním nasazení. Když to vezmu statisticky, je tohle jeden z deseti případů, kdy se člověku něco takového stane v opilosti, tedy podle ranních novin na téma alkoholové zvraty. Zvláštní, že jsem to četl ještě před tím, než se to stalo. Jsem holt asi nepoučitelnej.
.

Pohnul se lehkým krokem, už byl rozmyšlený. Obešel lavičku a docela pomalu si sednul vedle mě, přemáhal se chlapec, to bylo poznat. Jen ta podívaná mě pobavila, a proto jsem se rozhodl mlčet a vychutnávat si, jeho momentální trému spojenou se zachováním jeho pýchy. Trvalo mu to dlouho, než promluvil, podle mě ani nevěděl jak začít. Pak se ale jeho sebejistota vrátila a on se proti veškeré své arogantní vůli zvláštně mile pousmál.
„Není na pláži,“ prohlásil a já najednou ztratil niť.
„Cože?“
„Naše rezidence není na pláži,“ upřesnil a poprvé za celou dobu se na mě podíval uvolněně. Nadzvednul jsem nespokojeně jedno obočí, ale překvapenej jsem nebyl. Asi si na něj začínám zvykat, ale jen malinkato. Vzdychl jsem a raději se mu nesnažil vysvětlit, že jsem to řekl jen tak.
„Aha… moje chyba.“
„Kde si to byl?“ Zeptal se a krátce se kouknul na kolej za námi. Já měl ale jasno, tohle je ten poslední člověk na planetě, se kterým bych se bavil o sexu se ženskou. Pobaveně se pousmál nad mou rudnoucí tváří a vypadal celkem spokojeně. Skoro jako by mi uvěřil…
„Co tě to zajímá?“
„Byla hodně dobrá.“
„Rozhodně si pamatuju, co všechno jsem jí dělal.“
.
„Je tu jedna možnost, čím to dokážeš.“
„A ta zní?“
„Zůstaň pár dní doma,“ řekl a čekal, jestli mu vyhovím nebo ne. Neměl jsem moc na výběr a tak abych chránil svojí větev, jsem na tu jeho prosbu kývnul. Co by se mohlo ještě stát? Jo, takový otázky se nevyplatí pokládat.