Pecora (7.kap.) Bezcitný a bezmezný

Tohle nebylo zrovna to nejhorší, co mě v životě mohlo potkat, zato to mým bezchybným bohatým světem důrazně a razantně otřáslo. Klid už jsem nedokázal ani předstírat natož, abych zvládal pomalou rozvážnou chůzi. Obzvlášť po tom, co jsem ho zase viděl. Nikdy bych nečekal, že mě tak znervózní jen tím, že na mě stočí ty své modré oči. Ach jo, určitě je to jen tím, že jsem s ním spal, nic jiného v tom být ani nemůže. Prostě mi jeho přítomnost připomíná tu fatální chybu a to je celý příběh mého znepokojení a taky toho, že jsem z něj nemohl spustit oči.
Musel jsem se na něj přeci jen dívat, abych zjistil, zda mi kecák, hraje o čas, anebo jestli je vážně takovej naivní idiot. Tak proč sakra, proč si to jen v tý svý kebuli stále snažím odůvodnit? Tohle není normální, nebo alespoň né v mém světě, o tom jeho jak se zdá nevím vůbec nic.
Naštvaně jsem nahlas vzdychl. A to jsem původně nechtěl nic dneska dělat. Lehce jsem se podíval dolů směrem ke svým špičkám bot. Trochu mi v tom bránila hloupá vyboulenina.
S tímhle to ale sakra nepůjde.
.

„Mayu, dneska mi zavolej náhradu,“ rozkázal jsem hned mezi dveřmi do svého pokoje. Věděl jsem, že tam sedí a čeká na mě, přeci jen jsme byli na dnešek domluvení. Nebyla moc překvapené, že jdu pozdě, vzhlédla od časopisu o módě a detailně si prohlédla mé roztěkané myšlenky. Ty se mi po celou tu dobu, tedy od setkání s Jeremym, zrcadlily v mých temných očích. Všechny moje obavy a touhy v jednom, jako bych hrál v nějaké té debilní telenovele.
„Stalo se něco, Ren-chan?“ Zeptala se a odložila časopis na postel. Neměl jsem v plánu odpovídat a tak jsem se začal vysvlékat ze zpocených věcí a rovnou přešel do koupelny. Nahej jsem vlezl pod sprchu a pustil vodu. Bylo jasný, že tohle jen tak nesmeju. Mayu mě po chvíli zamyšlení následovala a klidně se opřela o futra koupelny. Dívala se na mě celých pět minut, než jsem vylezl a hodil si ručník na hlavu. I potom, co jsem se začal sušit, stále stála s pohledem na mě a čekala. Bože, ona vážně trvá na odpovědi, a to právě teď a dneska sakra. Vzdychl jsem a věnoval jí pohled i odpověď.
„To se tě netýká.“
„Rozumím,“ řekla jen a tvář jí trochu zrudla. Přesto byla mnohem klidnější než já. To mě neskutečně vytáčelo, ale teď jsem jí ještě potřeboval. Otočila se na podpatcích a ještě na prahu dodala jednu otázku, kterou jsem jaksi očekával. „Nějaké speciální přání?“
„Jen jedno.“
„A to zní?“
„Vynech blondýnky,“ řekl jsem jen nezáživně a snažil se nedívat jejím směrem. Bohužel, její lehký pobavený úsměv mi neutekl. Svině jedna! Možná je už moc dlouho vedle mě!
„Jistě. Dej mi pět minut,“ odpověděla bez jakéhokoliv komentáře, přešla lehkými kroky ke stolu a začala vytáčet číslo na svém mobilu. Už ho stejně znala zpaměti.
„Budu tam, jako vždycky,“
.

Odebral jsem se do neizolovanějšího pokoje v jižním křídle domu, který byl vybaven přesně pro tyto účely. Šel jsem pomalu ale sebejistě,… taky nebyl důvod spěchat,…ale to jen sakra odbíhám od hlavního a dost zásadního problému. Nechtěl jsem ho uznat a taky že ho nikdy neuznám. Teď musím být v pohodě a jistý si sám sebou. Tohle, letmo jsem pohlédl směrem ke špičkám nohou, se ještě dá ovládat. Nemyslel jsem tím samozřejmě špičky svých nohou…
Mayu věděla, co má dělat a kolik určit objednávek. Byla vážně chytrá a dost soudná v situacích, kdy by se semnou kterákoliv jiná ženská dala do zbytečného konfliktu. Přeci jen věděla, že je to jen sex, z mé strany stoprocentně. Znala mě celá léta a tak poznala spoustu věcí jen v náznacích, byla ideální pro můj životní styl. Tohle jsem vlastně dělal kvůli ní, kdysi jsme si to řekli narovinu.
Mám občas období, kdy se v posteli fakt starám jen sám o sebe. Jsem arogantní a hrubí k tomu druhému a city mě míjejí, tedy alespoň ta trocha, kterou vlastním.
A toho jsem jí chtěl ušetřit.
Tak moc pro mě znamenala a znamená, že jsem jí nechtěl ublížit. Rád jsem jí neměl, ale vážil jsem si jí dost natolik, abych jí řekl pravdu a dal do popředí dvě jediné možnosti. Pochopila to a vybrala si bez většího rozmyslu jednu z nich. A proto teď měla roly vybírače, v téhle mé těžké a rozzuřené chvilce. Alespoň jsem se mohl vybít bez větších a delších výčitek. Moje holka je ušetřena násilí a nocích plných krve a slz… a členové mé rodinky jsou spokojeni.
.

V tom někdo zaklepal na dveře pokoje s jediným a prostým účelem.
„Jsou tu, Ren-chan,“ oznámila mi Mayu a lehce se pousmála. Byla na sebe asi hodně pyšná.
„Pusť je dovnitř a zamkni za sebou.“
„Na jak dlouho?“ Zeptala se jako vždy s nezájmem. Tedy vždy, když jsem si objednal záskok, kterému zrovna teď dovolila vstoupit do místnosti. A že to byly dost výstavní kusy. Vážně věděla, co mám rád.
„Dneska to bude trvat déle,“ přiznal jsem a věnoval jí poslední pohled. Poznala, že už se držím jen taktak.
„Rozumím,“ řekla a zavřela dveře. Pak jen cvaknul zlatý zámek a bylo to. Ušklíbl jsem se. Tohle bude vážně na hodně, hodně, hodně dlouho, když je tak obě vidím. Snad se trochu uvolním.

.
Byl jsem nadrženej víc, než bývám normálně. Každou chvíli jsem chtěl bouchnout, vypustit toho draka ze svého těla a dovolit mu, aby spálil všechno kolem sebe. Byl to na jednu stranu strašný shluk pocitů, který nešel ignorovat. Na tu druhou, bylo to neskutečně příjemný. Nemohl jsem se už bránit a tak jsem jen bral a kradl to, po čem jsem toužil. Ale přesto všechno,… ten hloupej pocit nijak výrazně neubýval. Proč?
Vždyť víš proč, ty idiote!
První ze dvou okouzlujících žen se svlékla sama a začala mi svým výstavním zadkem tancovat na rozkroku. Její krátké hnědé vlasy byly upravené do zvláštního rozcuchaného účesu, který měl symbolizovat dravost a divokost. To splňoval tedy bezesporu, ušklíbl jsem se a dál sledoval její snahu o to mě vzrušit k nepříčetnosti. Ani nemusela, už jsem dávno byl mimo, bohužel jsem si taky uvědomoval, že to tak nějak nebylo úplně z její příjemné přítomnosti. Uchopil jsem jí rychlým gestem za boky a přitáhl si jí k sobě víc. Táhle vzdychla a naschvál si profesionálně olíznula horní ret. To bylo na děvkách přeci jen obdivuhodný, dělaly svou práci pořádně a bez zbytečných emocí. Já platím a tak se musejí předvést v co nejlepším světle. Dneska by mi to mohly pěkně udělat.
Ani nevím proč, ale jsem nasranej.
Nedokázal jsem ani plně vnímat přítomnost a to, jak mi ho ta hnědovláska začala kouřit. Co to jen se mnou je, že jsem tak neklidnej a přitom tak… no to je jedno. Její pusa je fakt šikovná, úplně cítím příjemným pulzování, tohle nebude úplně zahozený čas. Druhá, černovláska se mezitím také svlékla a namáčkla se na moje záda. Sundala mi tričko a začala mě obdarovávat polibky vysokého kalibru. Cítil jsem její dotek na krku a pak na ramenou, jemně se starala o kulisy pro tu druhou. Fakt třída pracovní nasazení. Konečně jsem se soustředil jen na ně.
Pořád jsem totálně nasranej!
Hnědovláska se položila pode mě a jako na povel roztáhla vycvičené nohy. Tomuhle se už nedalo odolat a tak jsem jí vzal za nohy a přisunul jí natěsno k sobě. Nedal jsem jí šanci na nádech, a jak nejhruběji to svedu, jsem do ní pronikl. Moje spalující touha chtěla už ven a jinak než náhlým výbuchem to nešlo. Vzdychala sladce a nehlas, ale přesto mi v tom něco chybělo… Chyběla v tom ta hloupá upřímnost, jako bych jí někdy chtěl nebo postrádal. Proč nad tím teď sakra tak uvažuju?
Vím sakra, proč jsem nasranej!
Vím to… a to až moc dobře…
Začal jsem přirážet rychleji a silněji a vzdechy té děvky přidali na síle. Dokonce vykřikla, když jsem jí ubalil jednu přes levé stehno. Možná jsem jí i chtěl slyšet křičet, vážně nevím… vždycky se tak moc přestanu ovládat. Když vykřikla podruhé, to jsem jí dost hrubě kousnul do bradavky, tak jsem jí dokonce dal i facku. Trochu se lekla, ale nic na to neřekla, co by taky měla. Je tu z jediného důvodu a poučování o chování při sexu to teda rozhodně nebylo. I přes její poslední výkřik plný drsného uspokojení jsem já sám neměl dost. Ta druhá kráska to poznala celkem rychle a ihned mě obklopila svojí, ještě svůdnější aurou, než měla její vyčerpaná kolegyně. To byla panečku taky kouzelnice, trvalo jí jen pár sekund, než mě donutila, abych na ní prudce skočil a vzal si pár centimetrů její kůže do své parády. To že jsem jí párkrát kousnul, mě nezajímalo, chtělo jsem víc. A nebyl důvod, to nedostat.

.

****
.

„Máš pět minut na vyjádření,“ takové ultimátum jsem od něj zrovna nečekal. Hlavně jsem vůbec netušil, o čem to mluví, jasně tušil jsem to, ale vědomě jsem si nechtěl přiznat, že by na to někdo mohl přijít, jako že nemohl. Kromě mě, Jeremyho a toho co mě vydírá, nemohl existovat nikdo, kdo by tu informaci znal. Jedině, že by ten parchant přešel k druhé fázi svého útoku. Tvářit se jako, že nevíte, která bije, je vždy výhodnější strategie, než přehnaně škubat tváří.
„Vyjádření čeho?“
„Co znamená tohle?!“ A před mýma očima přeletěl rudě zbarvený kus papíru úhledně složený tak, aby dokázal udržet jakýkoliv obsah. Nedokázal jsem nic víc, než jen tupě zírat na totožnou obálku, kterou teď schovanou v kapse kalhot svírám v dlani! Jak je tohle sakra mož…?!
.
„Kde… si to vzal?“
„Ale, už si vzpomínáš,“ řekl mi bratr a vůbec se neobtěžoval ztišit svůj naštvaný hlas.
„Ptám se sakra, kde si to vzal?“ Zeptal jsem se znovu a tentokrát jsem byl fakt vyděšený! Jestli to držel Yahiko-nii-san v ruce a měl tuhle neklidnou náladu, znamenalo to jediné. Jen ta představa mě donutila kousnout se do spodního rtu. Rozbolela mě z toho dokonce hlava a já musel zavřít oči a chytit se křečovitě za delší vlasy. Nějak instinktivně jsem už věděl, co bude následovat.
„Přišlo to k nám do kanceláře. Víš, co to znamená?“
„ON… to ví?“
„On?! Děláš si srandu, náš otec to během dost důležité schůze s Tokiem, dostal přímo pod nos od osobního asistenta s výrazem urgentní záležitost!“
„Nii-san, já…“
„Máš průser, Rene! Doufám, že si ho už alespoň začal řešit!“ Křikl naštvaně Nii-san a já se mu nedokázal ani dívat přímo do očí. Tak ubohej jsem. Sotva mě někdo, koho si vážím, takhle konfrontuje, tak uhýbám pohledem nebo ho věnuju výstavní podlaze.
„Jo,“ zašeptal jsem jen a nedokázal zvednout hlavu. Nii-san pokračoval tichým, ale přísným tónem.
„Takže si… byl za NÍM?“
„Jo, ale… on s tím nemá nic společného,“ pokračoval jsem dál rezignovaně a stále studoval parkety, které měníme snad každou zimu. Mému otci se pořád něco nezdá a při každé návštěvě chce co nejvíc oslnit své budoucí obchodní odběratele. Nemám mu to nijak za zlé, je to přeci jen strategie, ale i tak mám občas pocit, že to přehání. Obchod, ten přeci není všechno. Nebo jsem jen naivní.
„A to víš sakra jak?! Mohl to na tebe jen chytře ušít. Kdo to sakra vůbec je a co dělal na naší soukromé chatě v Maou?!“
„Pozval jsem ho,“ přiznal jsem neochotně a vysloužil si další překvapivý dotaz. Tohle můj Nii-san asi vůbec nečekal. Upřímně já taky ne, takže jsem nebyl ani připravený. Jeho hlas i přes ten šok zněl dost vyrovnaně, až jsem dostal strach, co mi hodlá jako udělat.
„Ty? A důvod?!“
„Určitě ne ten, že jsem ho chtěl vojet.“
„Ani by mě to nepřekvapilo, věříš tomu,“ oponoval mi a chvilku na mě házel blesky boha Dia. Já nezůstával pozadu a pohled mu přes závoj delší ofiny opětoval. „Takže?“
„Prostě, něco jsem mu dlužil… a nechtěl jsem zrovna U NĚJ mít nějaký závazky.“
„Zrovna u něj?“ Otázal se Nii-san a přivřel své teď tmavě černé oči. Prohlížel si můj nervózní a vystrašenej obličej a myslím, že nepřehlédl ani moje odhodlání to vyřešit. Pak nadzvedl obočí jako by něco našel, zavřel oči a těžce vzdychl. „Aha,“ dodal jen a svěsil ramena. To mě vytočilo.
„Jaký Aha sakra?!“
„Bože, Rene,to si snad děláš prdel,“ a zase u toho vzdychl, ale vůbec se neusmíval. Jen se tak chytil za kořen nosu a zavřel oči. Projížděl prsty nahoru a dolu a snažil se mluvit jako dospělý člověk.
„Můžeš… se uklidnit,“ řekl jsem skoro šeptem a rozhlédl se nervózně kolem nás. Vytočilo ho to.
„Ne nemůžu! Jak se jmenuje?!“
„Vyřeším to sám a rychle. Nemusíš se zajímat,“ oponoval jsem mu okamžitě a zvedl svou hlavu, abych mu viděl do očí a co si zase vymyslí za výmluvu. K mé smůle mě přechytračil a měl pro mě dost nepříjemnou novinku. Možná proto se teď trochu pousmál, tohle mě zabije.
„Pozdě. Náš otec svolal rodinnou poradu a hádej co je hlavním tématem.“
„Skvělí.“
„Za dvě hodiny máš být v šarlatovém salonku. Tam se připrav na peklo,“ řekl ostře a nechal mě po své válečné řeči jen tak stát na prázdné chodbě před mým pokojem. Zatnul jsem pěsti a snažil se uklidnit, bohužel mi to moc nešlo. Tohle se nemělo stát. Horší to už být fakt nemůže.

.
****

.
„Posaď se, Ren-kun,“ řekl mi otec hned poté, co jsem vstoupil do společenského salónku určeného jen pro členy rodiny. Tady se řešily důležité otázky a rodinné problémy. Proto tu v ručně prošívaných křeslech seděli kolem malých stolků všichni, co v současnosti patří do klanu a rodinného kruhu.
Tradice zahrnuje i osobního sluhu stojícího po pravici křesla. Každá dvojce nebo nezadaný jedinec má k dispozici jednoho takového specialistu, který se o ně stará v choulostivých nebo osobních případech. Vedle mého otce stál jeho věrný Říman, vysoký muž tmavší pleti jménem Alex. Po jeho levici seděla mírně nervózní okouzlující žena. Moje matka Megumi, dnes obzvlášť překypující lítostí.
„Takže?“ Zeptal jsem se a snažil se zachovat ledovou a soustředěnou tvář. Zaslechl jsem usrknutí kávy a zachytil varovný pohled od Yahika. Jeho soused Shisui-san se jen nenápadně ušklíbl. Líbila se mu bratrova přehnaná starost o mladšího sourozence. Zato já jí nesnášel.

„Kde se v tobě pořád bere to sebevědomí, spratku?!“ Ozvalo se povýšeně ze sedačky po mé pravici. V ní seděl Daisuke se svou usměvavou ženou Rin-san, která si nenápadně upravila jeden neposedný hnědý vlas. Nikdy jsem nepochopil jak si tak krásná a inteligentní žena mohla vzít takového idiota.
„Tam, odkud tobě vylejzá účetní knížka,“ odpověděl jsem a i když byl něco jako můj strýc, nehodlal jsem zrovna v tuhle chvilku být jakkoliv milý nebo loajální. Daisuke se jen nespokojeně ušklíbl.
„Jen si užij poslední chvíli svobody.“
„Ať už je to jak chce, tohle si pohnojil, Ren-chan,“ připojil se Shisui-san a tak nějak svou větou chtěl uklidnit situaci, což se mu možná povedlo jen díky jeho uklidňující auře. Jeho mladší sestra Renji-san, která si bez ostychu hodil nohy do jeho klína, se jen pobaveně ušklíbla.
„Nezbývá než souhlasit.“
„Takže, co s tím budeme dělat?“ Optala se klidným soustředěným hlasem Rin-san. To mě popudilo.
„Vy?“ Vypadlo ze mě ještě dřív, než jsem se vůbec zamyslel nad následky.
„Ano, my. Bohužel, už se to netýká jen tebe,“ vysvětlila mi Rin-san s nekonfliktní tváří, která jasně říkala, že mě nechce naštvat, jen mě zpravuje o holých faktech. Proto jsem zjemnil i svůj tón na ní.
„Nepotřebuju, abyste…“
„Nemáš vůbec na výběr, Rene! Tak važ svá slova,“ přerušil mě Yahiko-nii-san a úplně mě tím zahnal do pomyslného kouta. Teď jsem v pasti, ze které se bude těžké dostat. Jeho osobní služka Miwako, která vypadala jako školní asistentka, si lehce posunula kulaté brýle víš ke kořenu nosu a sjela mě pohledem profesionálního zabijáka. Její tmavé vlasy svázané do dvou dlouhých copánků jen více podtrhovali její údajnou divokost. Nikdy jsem z ní neměl dobrý pocit.

„Je mi jasný, že si vůbec neměl v úmyslu nám o něm říkat,“ oznámila Renji-san s úsměvem a vrátila se tím k tématu, kterým mě tu chtěli teď vyždímat. Nehodlal jsem se jen tak naštvat a tak jsem udržel svůj klid na maximum. Naštěstí se mi to vedlo, trochu mě uklidňovalo, že vedle mě stojí Masahiro.
„Proč bych taky měl.“
„Pořád stejný,“ vzdychl Shisui-san a věnoval mi jeden milejší úsměv. Bohužel, Daisuke se rozhodl opět narušit klidný atmosférický tlak, který by se možná vyrovnal nebýt jeho debilních keců.
„Tobě pořád nedochází, že tohle sám nezvládneš, že ne spratku?“
„Zvládnu. A bez tebe dvojnásobně,“ vysvětlil jsem mu klidně a lehce se ušklíbl. To ho samozřejmě vytočilo tak moc, až vyletěl rychle na nohy. S ním i Rin-san, která se ho snažila udržet na místě.
„To bych rád viděl, ty malej…!“
…
.
„To by stačilo!“ Ozvalo se najednou naštvaně od prostřední sedačky, kde můj otec silně bouchnul do stolku před sebou. Hrníček, co měl v ruce, se rozletěl na pár kousků a jemu tak v ruce zůstalo jen zlaté ucho. „Laskavě se všichni uklidněte a vezměte místo.“
Ten Daisuke, on se fakt posadil.
Kdo by taky neposlechl.
.

„Ta dnešní mládež. Vždy jsem ti říkal, že máš být tvrdší, Yamagato,“ řekl starší muž s šedivými vlasy sedící i se svou prošedivělou stále žijící ženou u krbu. Moji prarodiče si nikdy nebrali servítky. Obzvlášť ta stará bréca Yoshino. Myslí si, že je snad chodící učebnice mravouky. A už jde na to.
„To my oba. Pak nemají být jako z divokých vajec.“
„Jen klid, má drahá Yoshino. Syn se o to snad postará,“ odpověděl jí Mara-dono, jak už je u něj zvykem. V tomhle si můj děda moc nezlepší schopnosti nezapomínaní. Můj otec se jen podíval na ně a pak sjel pohledem mě. Super, teď můžu i za jeho hádku s rodiči, tohle není dobrý.
„Je čas začít, jak se zdá,“ řekl jen nespokojeně a nechal si od svého klanícího se vysokého Alexe podat novou sklenici s čajem plus… Co je to sakra za žluté desky? To nevěští nic dobrého.
Můj otec se napil z nového hrnku a až pak věnoval svému dlouholetému pomocníkovi krátký pohled.
„Yamagata-sama, zajistil jsem vše, co jste chtěl,“ oznámil mu Alex a podal mu záhadné desky. Ten jen kývl, odvrátil se a nastavil ruku, do které si je nechal předat. Pak jen odložil nový hrnek a gestem ruky mu naznačil, jako že děkuje za jeho vlastně placené služby. Přesto ještě dodal.
„To bude vše, Alexi.“
„Jak si přejete,“ řekl Alex, uklonil se a vrátil se na místo jeho pravice. Moje matka na to nic neřekla.
…

.
Už to bylo pár minut, co si můj otec začal detailně listovat složkou plnou papírů. Každý jeho zásek na nějaké stránce mi trochu přiškrtil kyslík putující do plic. Nesnášel jsem, když tohle dělal, ale zároveň jsem měl šanci vymyslet protiútok. Čehož pravděpodobně využívali i ostatní, kteří bedlivě a skoro bez hnutí vyčkávali na další informace a konečné rozhodnutí hlavy rodiny.
Po deseti minutách otec složku zaklapl a posunul jí k mé matce. Pomalu se napil ze svého hrnku a nechal si dolít další. Pak zvedl hlavu a podíval se po mě, nebo spíš do mých očí. Teď začne teprve to správné a nefalšované peklo. Polknul jsem a sevřel ruku v pěst. Otec začal.

„Upřímně, je mi jedno jak a proč se Jeremy Lane dostal do tvé postele, ale to, že ses při svém koníčku nechal vyfotit, už nemůžu přehlédnout.“
„Netušil jsem, že si na naše pozemky někdo troufá, zvlášť potom, cos…“
„Nezajímají mě výmluvy, Rene!“ přerušil mě a ukázal na všechny přísedící. „Nikoho z nás…“
„Otče, Ren už,“ snažil se mě alespoň trochu zachránit Yahiko, byl však smeten z cesty.
„Teď ne, Yahiko-chan,“ nakázala mu matka a trochu se zamračila jeho směrem. Na ní si nedovolí a už vůbec ne zvýšit hlas, byl jsem v trapu a sám. Otec pokračoval překvapeně klidně.
„Když si počítal s tím, že se to nedozvím, co si plánoval? Jak to chceš řešit?“
„Nejdřív jsem měl za to, že v tom jede Jeremy. Ale,“ začal jsem se bránit pravdivým argumentem. Jinak to ani nešlo, i když jsem přesně nevěděl jak formulovat jeho osobní kouzlo, co vás donutí pomyslet si, že je fakt naivní a fakt velkej idiot.
„Ale?“
„Už od pohledu to není ten typ člověka. A nikdy jím nebude,“ bylo jasný, že tohle mu stačit nebude.
„Aha,… takže tě přesvědčil,“ uznal, ale nevypadal spokojeně. „Ano?“
„Ano,“ přiznal jsem.
„Byl nějakej důvod k tomu, abys mu to věřil?“
„Jen jeden,“ přiznal jsem, v poslední době to dělám často. To u mě není obvyklé. „On… neumí lhát.“
„Výborně. Mluvíš jako by si ho znal roky… a ne jen,“ naklonil se nad složku, kterou držela matka, a pak se podíval zpět na mě. „Dva týdny a to sotva.“
„Kdybys ho viděl, pochopil bys.“
„Fajn. Řekněme, že v tom vážně nemá prsty. Kontaktoval tě někdo a stanovil si cenu?“ Nechal to být a přešel k další své předpokládané položce, na kterou chtěl znát odpověď. Znal jsem odpověď.
"Ne.“
„A to ti není ani trochu divný?“
„Jo je.“
„Myslíš, že je to hra?“ Optal se mě otec docela vážným tónem, zrovna teď jsem ho nečekal. Když ho nepoužil hned na začátku, říkal jsem si, že už na něj možná nedojde. Ale jako vždy mě umí totálně a na jisto rozhodit. Proč by taky měl dělat něco jiného, že jo. Sklopil jsem hlavu a moje sebevědomí šlo do našich výstavních kytek venku na záhoně.
„Ne.“
„To je dobře,“ pokračoval a začal si klepat jedním prstem o druhý. „Protože tomuhle se říká držet někoho v šachu.“

„C-co tím myslíš?“ Otázal jsem se už značně nervózně. Na otázku mi ale odpověděla až Renji-san, mého otce jaksi neuspokojil fakt, že si tak jasnou věc neuvědomuju sám. Bezva, mínus pro mě.
„Jednoduše, Ren-kun. Nechají si to na vhodnější dobu a pak to vytáhnou na veřejnost a mi přijdeme o miliardy.“
„Navíc nám ještě jako plus dali najevo, že toho žolíka proti nám mají. A že je pořádnej,“ přidal se Daisuke a jeho tón hlasu se změnil na lehce obchodní verzi. Další mínus pro mou maličkost.
„Takže, Rene, nechceš nám prozradit, jak z toho ven?“ Zeptal se mě otec a čekal stejně co ostatní.

Jsem na řadě. Jen já a moje hlava.
Je to buď a nebo. Bylo jasný, co si vyberu.

„Jedna možnost tu je,“ oznámil jsem klidně a vyrovnaně. Tohle bylo jediné, co mě mohlo pro teď zachránit a neměl jsem žádnej důvod držet se moc zpět. Možná… jen jeden tu byl, ale na ten se dalo na malý moment zapomenout. Otec společně s ostatními si mě obdivně prohlédli.
„A to jaká?“ Zeptal se, jelikož to bylo jeho právo. Já nezaváhal a vytasil se s tím svým žolíkem.
„Že to zveřejníme sami a hned.“
„Zbláznil si se, spratku?!“ Křikl Daisuke a jeho klid byl ten tam. „To přece ještě víc…“
„Ne. Zrovna teď by nás to moc neohrozilo,“ přerušil ho otec razantně a chvilku nad mojí myšlenkou zapřemýšlel. Pak se lehce podíval po své mladší a moudřejší sestře. „Tvůj názor, Fumiko?“
„Rozhodně je to krok vpřed. Ať je to kdo chce, už nebude mít trumf,“ přiznala nakrátko střižené žena a kývla na mě jako projev uznání. Byla perfektní, co se týče ekonomiky a špionáže konkurence.
„Dobrá, odsouhlaseno. Zítra ráno se ty fotky musí dostat do nejznámějších redakcí ve městě.“
„Zařídím to,“ ozval se Shisui-san a naschvál se ještě přihlásil jako ve škole. Můj otec ho ale zdá se moc neřešil a jen mu úkol svěřil. Přeci jen v těchto věcech je nejspolehlivější.
„Výborně. To bysme měli,“ řekl otec a tím nás vlastně rozpustil. Což se rovnalo tomu, že pár z nás vyhnal zpět do svých pokojů a za našimi pracovní náplní. Nechci si ani domýšlet, co má ještě v plánu, podle tloušťky té žluté složky, to nebude nic malého. Sakra to mě štve.
…
.

Na cestě zpět do mého pokoje mi Daisuke položil ruku na rameno a děsně přehnaně přátelsky se nahnul k mému obličeji. Šklebil se a vcelku vypadal pobaveně. Bylo těžký se v tom vyznat.
„Nevadí ti to, spratku?“
„A co jako?“
„Že si právě tu svojí blonďatou děvku vydal katovi?“ Oznámil mi jedovatě a mým tělem projel lehký zhnusený impuls. Přesto jsem to ignoroval a jen nezáživně odpověděl.
„Ani ne.“
„S tebou bych tedy nechtěla sdílet lože,“ řekla na to procházející Renji-san a zavěšená na svém bratrovi nás ladně obešla společně s mým nespokojeně se tvářícím bratříčkem. Co já to musím vytrpět a to jsem se ještě nedostal do koupelny. Vzdychl jsem a naposled si rejpnul do starší osoby.
„Nikdo tě nenutí, Renji-san.“