Pekelný anděl - 12 - Hlas bouře

*** Kasdeya

Seděl jsem v křesle ve svém pokoji a přemýšlel. Blížil se večer. Poslední dobou jsem se cítil pod psa a měl jsem k tomu patřičný důvod. K Titimu jsem se zachoval krutě, a to prakticky z blbosti, dětinskosti. Už mnohokrát jsem si nadával do všech možných entit s nízkým IQ a nejspíš jsem i několik nových založil. Neměl jsem tak vybouchnout, měl jsem si to nechat projít hlavou. Ale já ne, já prostě musel řádit jak tajfun.
Ale kecal bych, kdyby mě to neranilo. Připadal jsem si zrazen, když jsem je viděl se tak horlivě líbat. Musel jsem však uznat, že pokud někdo někoho začal podvádět, byl jsem to já.
'Počkat? Kdo byl vlastně ten démon v kápi?'
Zamyslel jsem se. Když jsem se procházel po jižní straně hradu, potkal jsem někoho v kápi. Chichotal se a když jsem se ho zeptal na to proč, ukázal k altánku a tam jsem je viděl.
'Ale... ale … nemají mít ty altánky okolo sebe štíty?'
Začínal jsem si připadat jako pitomec, ale vedle jeho přítomnosti mi ještě jedna věc dělala starosti. Byl to takový zvláštní pocit, který jsem z něho měl. Jako bych ho už někde dřív potkal, ale nemohl jsem si vybavit kde.
'Co si z něj vlastně pamatuju?'
Něco, něco si musím pamatovat!
'Smích... ano, smích byl zvonivý a škodolibý. Ruce... bílé, myslím, že byly bílé a … chlupaté? Ještě něco, ještě něco tam bylo!'
Zastrčil jsem si za ucho neposlušný pramen.
'Vlasy! Měl bílé vlasy!'
Ztuhl jsem.
„Byl to … anděl?“

*** Titivillus

Měsíc pomalu zapadal. Seděl jsem v jižním altánku, na místě, kde všechno vlastně začalo. Napadlo mě, že v tomhle altánku musí být něco, co nás všechny táhne sem. Byl jsem tu s Cassielem, potkal jsem tu svého mladšího bratra a teď jsem tu seděl sám. Musí to být začarované místo.
'Všechno bylo v pořádku... dokud nepřišel andílek.
Proč se všechno tolik změnilo?
Kde jsem udělal chybu?'
Prohrábl jsem si vlasy. Bolest byla už pryč, ale vzpomínka zůstala. Nikdy jsem lorda neviděl tak naštvaného. Bolelo to.
„Asi bude lepší, když odejdu. Jenom všem překážím. Lord si vybral Cassiela, už tu nemám co pohledávat.“

***

Šel jsem tiše osamělou chodbou. Cresilův pokoj byl blízko. Stráže se tomu místu vyhýbaly, ani jsem se jim nedivil. Dveře tiše zaskřípaly. Malý démon tvrdě spal. Přistoupil jsem k jeho posteli, tiše jsem zašeptal slova kouzla a Cresil se ještě hlouběji propadl do snu.
„Je mi jedno, co o tobě ostatní říkají. Vždycky budeš můj malý bráška.“ Zabalil jsem ho do deky a vysadil na záda.
'Se svými schopnostmi mu dokážu pomoci.'

***

Mířil jsem k jedné z tajných chodeb, které jsem chtěl ukázat Orniasovi. Přišlo mi to ironické, původně jimi měl utéct můj bratr, ale nakonec jsem to já, kdo utíká. Bylo pro mě těžké kráčet pryč. Strávil jsem po jeho boku mnoho staletí, díky němu jsem mohl někým být...
Díky němu jsem mohl žít...
Díky němu jsem mohl milovat...
Mé kroky se zastavily a já začal plakat. Byl jsem vyděšený jako malé dítě, bál jsem se vnějšího světa, vždy mě ochraňoval.
Začínal jsem se nenávidět. Pro své vlasy, pro své oči, pro svoji povahu, pro svoji duši. Nebylo na mě kouska, který bych dokázal milovat. Pomalu jsem si uvědomil pravdu, Kasdeya byl můj jediný důvod k životu.
„Co jednou začne, také skončí.“ zamumlal jsem tiše.
Donutil jsem nohy k chůzi. Můj cíl se blížil. Zastavil jsem se před stěnou ve slepé uličce, která byla jen důmyslnou iluzí. Vchod nešlo objevit jen tak náhodou, k otevření cesty sloužil mechanismus ukrytý v kameni. Natáhl jsem ruku a zapřel se o stěnu. Tlačítko se vůbec nehnulo. Zatlačil jsem ještě víc. Pořád nic.
„Proč … “
Na zem spadla slza.
„... nemůžu … ?“
Trhl jsem sebou. Někdo sem šel.
'Kdo?'
Neměl jsem čas. Sundal jsem Cresila ze zad a posadil ho do temného kouta. S trochou štěstí ho příchozí neobjeví. Otočil jsem se k ústí čelem.
„Bratře?“
Netvářil se nadšeně a pořád svíral a uvolňoval pěsti. Byl nervózní.
„Já … od tebe … něco potřebuju.“ Vysoukal ze sebe.
Usmál jsem se.
'Jsem idiot. Bál jsem se o svého bratra a přitom jsem zapomněl na svého skutečného bratra.'
„Jak ti mohu pomoci?“
'Ještě jednou … ještě chvíli, chci pro něj být potřebný.'
Přiběhl ke mně, popadl mě za ruku a táhl pryč. Trochu mě vyděsil, ale Cresil byl v bezpečí. Probudit se nemohl a tma ho bude chránit. Cestou jsme se vyhýbali strážím a hlídkám. Zastavil se až u severní hradby. Levou rukou přejížděl po kamenech, až se zastavil. Několik jich stiskl a iluze zmizela. Zatáhl mě dovnitř.
„Orniasi, kam mě vedeš?“ Osvětlený tunel se táhl skrz celou jižní část, mířil do hlubin až na úpatí strmých skal okolo hradu. Před schody vedoucími dolů se zastavil, pustil moji ruku a udělal dopředu několik kroků. Ošíval se.
Čekal jsem, sám jsem měl zkušenosti s tím, jak moc je těžké se někomu se svými těžkostmi svěřit. Prudce se otočil, chytil mě za ruce a políbil.
'Eh?'
Přitlačil mě ke stěně. Něco jsem spolkl. Odskočil a já se rozkašlal.
„Or... ni... “ upadl jsem na zem a vše zčernalo.

*** Ornias

„Svoje jsem udělal.“
Ze tmy na schodech vystoupila postava v plášti.
„Tvá odměna tě nemine.“ Podal mi svázaný pergamen, přehodil si bezvládné tělo přes rameno a zmizel ve tmě. Také jsem se vrátil, chtěl jsem tohle mít co nejdřív za sebou.

*** ???

„Výborně.“ Pohnul jsem se aspoň o tolik, kolik mi má nejistá forma existence dovolovala. „Všechno jde hezky podle plánu.“ Díval jsem se skrz oči malého bílého tvora.
„Přestaň se drbat! Nic nevidím!“ Obraz zčernal, třásl se a nakonec se znovu naladil.
„Takhle je to lepší.“ Titivillus padal k zemi, takže mi ta nejlepší část unikla. Pomyslně jsem zaskřípal zuby. Došlo k výměně a nikdo si nás nevšiml.
Kníkl.
„Oh. Netřeba si dělat starosti. Již brzy. Brzičko. Brziličko. Brzinečko.“ Z toho čekání mi začínalo hrabat. Dlouhý spánek ještě přežiju, ale čekat a být při vědomí, to je i na mě silný kakao.

*** Cassiel

„Eh? Co to bylo?“ Ohlédl jsem se. Večer jsem znovu trávil v přítomnosti lady Sonillion. Pořád jsme se měli o čem bavit a dokázala mě i rozesmát. Začínal jsem již uvažovat o menším flirtování, když se ozvala tupá rána. Zvedl jsem se a přešel ke knihovně. Na zemi ležela knížka.
„Jak mohla vypadnout?“
Zvedl jsem ji a přejel mi mráz po zádech. Otevřela se na stránce s velikou ilustrací anděla, který probodával démona. Na tom by nebylo nic zvláštního, viděl jsem jich už tisíce. Ten anděl však neměl křídla a ten démon vypadal příliš jako …
Místností se nesl cinkot prázdné skleničky na víno. Zaklapl jsem knihu, zakroutil hlavou a vrátil se.
'Musím být opilý. Začínám mít halucinace.'

*** Kasdeya

Zaťukal jsem na Titiho pokoj. Nikdo se neozval. Chvilku jsem čekal a až pak jsem dveře otevřel.
„Titi … je mi to líto. Jsem … “ Pořádně jsem se rozhlédl. Pokoj byl prázdný.
Znovu jsem zavolal, ale asi tu opravdu nebyl. Koukl jsem se pod postel, kde jsem se kdysi schovával před radou. Ani skříň mě před papírováním nezachránila a Titi se v ní také neschovával.
'Altánek?'
Ani tam jsem ho však nenašel. Rozběhl jsem se ke Cresilovu pokoji.
'No jasně! Určitě bude tam!'
Začínal jsem pociťovat hlavní nevýhodu velikých hradů.
Správnou chodbu jsem měl už před nosem, když tu ji náhle vystřídal Ornias. Oba jsme zakřičeli a spadli na zadek.
„Jau... “
Promnul jsem si nos a zvedal se, když jsem si všiml válejícího se pergamenu.
„Co je to?“
„Zpráva pro vás.“
'A já doufal, že by to mohlo být salátové vydání Kamasútry.'
Strhl jsem voskovou pečeť a pustil se do čtení. Už z oslovení mě zamrazilo v zádech.

Kasdeyo,
mám Titivilluse, pokud svoji hračku chceš zpátky, přijď zítra večer, až zapadne měsíc, na vrchol hory Ijgi. Přijď sám, jinak ...

Yaotzin

Drápy na rukou jsem protrhl pergamen a třásl se vzteky.
„Titi...“ Vztek ve mně nabíral na obrátkách.
'Proč jsem se sakra neomluvil dřív? Proč jsem takový paličák?!'

*** Cassiel

Moc jsem se nevyspal. Usnul jsem tak možná na pár hodin a i tak jsem se pořád budil. Nepomohlo mi čtení, ani silný alkohol. Bylo to strašné. Vůbec jsem netušil proč, ale v hlavě se mi pořád objevoval ten obrázek z knihy.
'Blbost! Blbost!'
Lady toto ráno odjížděla na svůj hrad. Docela nerad jsem se s ní loučil. Její přítomnost mě těšila, takže jsem si v hlavě plánoval svoji vlastní návštěvu. Díval jsem se, jak mizí. Moji vojáci dostali od Semiazase pořádně zabrat, dokonce i Utukk vypadal v lepší kondici. Protřel jsem si oči.
'Zkusím najít Kasdyho. Už jsem ho podezřele dlouho neviděl.' Šel jsem k němu do pokoje a cestou jsem nakoukl do Králičího ráje. Ornias jim zrovna cpal pod nos žrádlo, nikdo z nich však nic nejedl.
„Co je s nimi?“ S bodavým pocitem jsem si uvědomil, koho všeho jsem zanedbával.
„Netuším. Normálně bývají živý.“ odpověděl a položil toho s jeleními parohy na zem. Jen si tam lehl a zůstal. Všichni tiše kničeli. Roztáhl jsem křídla, vytrhl si pírko a přiložil ho k Tajkkimu s netopýřími křídly. Pokud by byl raněný nebo nemocný, magie pírka by ho uzdravila, ale nic se nestalo.
„Nemocní nejsou, jsou jen smutní.“ Nedávalo mi to smysl. Pro jistotu jsem je spočítal. Cheokki chyběl.
„Ten je v pelechu, ještě nevylezl. Nejspíš spí.“
Vzal jsem ho do náručí, zakníkal, zamručel, ale nevzbudil se. Rozhlédl jsem se po nich. Bylo to jako stát na bitevním poli a slyšet sten umírajících. Prudce jsem zakroutil hlavou.
'Co se to děje? Od rána je … od rána je prostě všechno špatně!'
„Lord Kasdeya a mistr Titivillus tu dneska nejsou. Vrátí se až za pár dní.“ řekl.
„Jak to?“
„To nevím, jen to mám vyřídit.“ Hladil Chikkiho po zlaté hřívě.
„Aha … “

*** Ornias

Osaměl jsem. Deprese naakumulovaná v pokoji ještě zhoustla. Mutantíci byli jako poloviční mrtvoly.
'To snad něco vědí?' To bylo nemožné. Nešlo to. Nikdo mě nesledoval. Za svoji krátkou kariéru chůvy jsem si na ně vypěstoval šestý smysl. Takové zvláštní svrbění na zadku. Přesto to vypadalo, že o únosu Titiho ví.
'Sakra!'

***

„Kdo ti to dal?!“ Lord se mnou třásl.
„N-Nevím, měl kápi!“
„Kápi?“ Ještě pevněji mě sevřel. „Co ti řekl? Smál se? Musel ti něco říkat!“
'Smál … ?'
Nadechl jsem se.
„Řekl mi, že jestli chce lord vidět Titivilluse, měl by si tohle přečíst. Než jsem stačil zareagoval, nacpal mi do ruky pergamen a zmizel.“
Pustil mě a kousal se do dolního rtu.
„Fajn, kdyby se po mně nebo Titim někdo ptal, řekni mu, že jsme odjeli něco zařídit. Vrátíme se za pár dnů.“

***

Začala mě bolet hlava.
'Sakra!'
Začínal jsem mít pocit, že se něco stane, něco strašného. Do osudného večera zbývaly už jen hodiny. Zůstával jsem s králíky. Jejich deprese a malátnost se neměnila. Dokonce jsem je škádlil i svými slipy. Nereagovali. Sice k nim čuchali, ale nebrali je. Vždycky je to tolik bavilo. Nezabrali ani na svůj oblíbený kus s modrou barvou a malými kaktusy. Vztekle jsem se vrátil k sobě do pokoje a mrštil se spodním prádlem do šuplíku.
Byl jsem podrážděný a celý nesvůj. Sedl jsem si vedle postele a opřel se o stěnu. Vyhrnul jsem nohavici a přejel rukama po zbytku okovu. Nikdy jsem se ho nezbavil, pořád jsem byl spoután, byla to hořká vzpomínka na minulost. Stočil jsem se do kuličky.
'Znovu jsem svého bratra zradil.'
Co jiného jsem mohl udělat. Začínal jsem přemýšlet. Proč jsem to udělal? Proč ho tak nenávidím? Poslal jsem ho na smrt. Fyzicky žít bude, ale jeho srdce zemře. Vlastně i tohle si nalhávám. Titi je jen návnada pro Kasdeyu, jakmile zemře, zemře i on. Pořád jsem ho chtěl zabít. Pokud zemře, překonám ho, konečně se dostanu nad něj.

*** Cassiel

Trhl jsem sebou a rozlil lahvičku s inkoustem.
„Sakra!“
Černý tekutina zatékala do štěrbin ve dřevě a s největší radostí se vpíjela do již vyřízených papírů. Tiše jsem láteřil a snažil se zachránit, co se dalo. Nevím, z jakého typu dřeva je můj pracovní stůl, ale inkoust se na něm zdál jako krev.

Příliš mnoho krve.

Promnul jsem si oči.
„Asi mám unavené oči, půjdu se projít.“
Vyšel jsem ze své kanceláře a zamířil si to do chodby. Po pár zabočeních jsem se ocitl blízko Kasdeyova pokoje.
'Kam asi odjeli?' Přemýšlel jsem o tom, ale nic mě nenapadalo. Na pracovní cestu to nevypadalo. Připadal jsem si jako hlupák. Celou dobu jsem se věnoval lady Sonillion.
'Kouknu se za mutantíky.'
Když jsem procházel okolo Kasdeyových dveřích, zaslechl jsem škrábání. Navíc byly pootevřené.
'On se vrátil?'
Vstoupil jsem do pokoje, dveře, které se otevíraly dovnitř, o něco zavadily.
„Ch-Cheokki? Co ty tu děláš?“
Mnul si čumáček a kýchal.
„Promiň, to jsem nechtěl.“ Vzal jsem ho do náručí a pochoval ho. Vedle něho byl i zmuchlaný pergamen, zvedl jsem ho a jen tak ze zvědavosti se podíval, co na něm bylo napsáno.
Roztřásl jsem se.
„Kasdeya … Titi … “
Už jsem věděl, kam zmizeli.
Shodil jsem Cheokkiho z klína a podíval se z okna. Měsíc pomalu mizel za horizontem skal. Čas tikal proti mně.
„Cheokki!“
Pískl a vyskočil z okna, já za ním následoval. Jeho křídla se opřela do vzduchu a vyrazili jsme k hoře Ijgi.

*** Kasdeya

Odskočil jsem dozadu a těžce oddechoval. Yaotzin byl pro mě tvrdý oříšek i tehdy před mnoha staletími. Jeho nenávist měla čas k nakynutí, na světě není mísa, která by ji udržela a vál, na který by se rozválela a ruce, které by ji naplnily rozkrájenými jablky, zabalily a strčily do dost velké trouby. Je mi to jasné, prošvihl jsem večerní svačinu. Budu mít však co dělat, abych nezmeškal i večeři. Můj soupeř je mišung tróla a ogra. Je víc než dvakrát tak vyšší než já, má malé rohy, ostré zuby, páchnoucí dech a zálibu v kožených trenkách a palcátech.
Znovu jsem před útokem uskočil. Prokletí se nebezpečně rozrostlo a sahalo mi už na tvář. Postupně ze mě vysávalo sílu. Jeho osvobození tomu dalo novou energii i rychlost šíření a bylo pro mě stále těžší se tomu bránit. Před očima se mi dělaly mžitky a kůže žhnula jak rozpálená kamna.
Smál se. Pořád tak blbě, jako za starých časů.
„Kdes sebral to sádlo, ve výprodeji?“ Provokoval jsem ho.
„Zbytečně plýtváš silami, chra!“
„Chro, chro, ne?“
Tohle vždycky zabralo. Kámen pode mnou se rozletěl na štěrk. Dovolil jsem si hodit rychlým pohledem do kráteru sopky. Ke středu vedlo několik kamenných cest, tam byla malá plošina a na ní ležel Titi. Hora byla už nějakou dobu nečinná sopka, ale žhnoucí magma dávalo najevo, že může každou chvíli vybuchnout.
O rameno se mi otřel těžký kyj. Zasyčel jsem bolestí a musel znovu ustoupit. Kdybych se nemusel tolik soustředit na potlačení svého prokletí, mohl bych mít převahu. Plně zasažená ruka už vůbec nereagovala a necítil jsem ji. Vážně to se mnou vypadalo špatně. Měl jsem však jednu výhodu, Yaotzin nebyl zrovna nejchytřejší a spoléhal na hrubou sílu.

Vztekle jsem se podíval i po lady Sonillion, která souboji s radostí přihlížela. Semiazas jí stál po boku, jeho výraz byl pořád netečný. Mohl jsem tušit, že za tím bude mít prsty ona, jen mě překvapilo, že provedla plán tak rychle. Proč nečekala na jinou příležitost? Její předci neměli spěch v povaze a vše pečlivě plánovali.
'Jede v tom ještě třetí strana?' Je to dost pravděpodobné.
'Kdo to ale může být?' Uhýbání mě stálo čím dál tím víc sil, ale nemohl jsem nic jiného dělat. Krátce před mým příchodem se jeho prokletí nenadále rozrostlo přes skoro celou ruku. Věděl jsem, že jeho osvobození mi na imunitě nepřidá, ale takový skok jsem vážně nečekal. Navíc jsem měl pořád takový nepříjemný pocit, že něco není v pořádku, že něco je absolutně špatně. Nedokázal jsem to pojmenovat, ani na to ukázat. Sžíralo mě to zevnitř.
'Tahle hora musí mít svůj důvod!' Rozhlížel jsem se. Bylo tu kamení, magma, štěrk, démoni, mrtvoly, spousta krve...
'Krev!'
Srdce mi začínalo bušit jako o závod.
'Tahle krev není jen naše! Je i jejích vojáků. To nebylo zabíjení z nudy! To je … '
„Aargh!“ zakřičel jsem, jak mě kyjem zasáhl do břicha.
'Musím tomu zabránit. Jakkoliv!!'

*** Ornias

Četl jsem si knihu, ale slova jsem vůbec nevnímal. Chtěl jsem jen nějak zaplnit tu strašnou dobu čekání. Brzo vše skončí a já získám svoji odměnu.
'Stojí to za to... ?'
Nemohu si pomoci, ale neustále o svém rozhodnutí pochybuji.
'Co mě k tomu vedlo?'
Otočil jsem list.
'Záleží na tom?'
Pevněji jsem knihu sevřel.
'Je to jeho vina!'
Dveře zaskřípaly.
'Stejně je už pozdě.'
„Kník!“
Podíval jsem se k nohám. Stál u nich Gankki. Jeho mála křidélka sebou jemně cukala, okolo krku měl obvázaný světlý šátek a v tlamičce držel střapec vějíře.
„Kde jsi to sebral?“
Vzal jsem si od něj věci a podivil se. Nebyl to žádný parádní vějíř na okrasu, ale přímo Tessen, který se používal v boji. Byl celý z oceli a na plátech byl obraz dlouhého draka. Vzal jsem ho do obou rukou a pořádně si tu zbraň prohlédl. Měl jsem možnost nakouknout do zbrojnice, ale nic takového jsem tam nezahlédl.
'Hmm...' Zvedl jsem se, že to tam odnesu. Udělal jsem sotva pár kroků a Gankki mě začal tahat za nohavici.
„Co je?“
Pořád mě tahal.
Natáhl jsem se k šuplíkům a hodil do vzduchu několik kusů oblečení. Vůbec na ně nereagoval.
„Dej mi pokoj!“ Zapřel jsem se, škubl nohou a vytrhl jsem se mu. Noha mi však opsala příliš veliký kruh a vrazila do stěny. Sevření okolo kotníku povolilo a rozštípnutý kov na zemi zazvonil. Nevěřícně jsem na to hleděl. Okovy, které nešlo silou zničit, se rozpadly jako křehký porcelán. Klekl jsem si a vzal úštěpky do rukou. Byly chladné.
Kdysi jsem věřil, že abych byl volný, musím utéct z vězení. Byla to jen iluze. Nebyly to ani okovy, které jsem nosil stovky let. Nebyly to řetězy, které se ovinuly okolo mého těla. Byly to řetězy, které jsem ovinul kolem svého srdce … ze své vlastní vůle.

„Je to hezká ozdoba. Hodně se to nosí.“

Teď se rozpadly.

„Ornias … “

Oblohu zahalilo červené světlo.

„Bratříčku!!“

*** ???

„Hahaha~~ Konečně! Konečně!! Ko- kuck, kuck …. Pitomej prach!!“