Pekelný anděl - 9 - Vzpomínky

*** Casiel

Od Kasdeyova probuzení uplynulo několik dní. Na těle mu zůstalo jen pár jizev, ale i ty po čase zmizí. Podařilo se mi najít mu ještě použitelné oblečení. Nic moc, ale lepší než nahota. Svůj čas jsem se snažil věnovat hlavně práci, z hradu se zachránilo jen asi deset procent, zbytek byl zničen, nebo se rozpadal. Seděl jsem v kanceláři a jen tak tupě zíral do díry, která sloužila jako provizorní dveře. Hora papírů dávno zmizela a teď tu leželo jen několik hlášení o stavu hradu. Prsty rukou jsem měl propletené a lokty jsem se opíral o opěradla křesla. Víc než o hrad a stávající práci jsem se zaobíral minulostí.
Králíci se v době odpočinku vraceli do své miniaturní podoby. Jinak nabývali své monstrózní formy a pomáhali s odklízením trosek. Musím říct, že působili impozantně. Ono hledět do očí někomu, kdo je třikrát vyšší než vy, je dosti působivé. Nemluvě o jejich síle a schopnostech, o kterých ještě nic pořádného nevím. Co mě však trápilo nejvíce, byl Cresil. Vrátil se do svých starých kolejí. Třebaže se choval normálně, vycítil jsem, že něco tuší. Nemůže na to sice ukázat prstem, ale ví, že něco je špatně, a to hodně. Všechen svůj čas teď tráví tréninkem, hlavně posiluje a snaží se získat co největší vytrvalost. Je tím skoro posedlý.
Titi se zdá být v lepší kondici, ale jeho úsměv je jen maska. Nepřekvapilo by mě, kdyby na tom byl hůř než Kasdeya. Všichni se teď připravují na přesun do nového hradu. Ono totiž existuje více hradů, skoro jako by měl lord několik letních sídel. Téhle myšlence jsem se trochu zasmál. Přesun by se měl konat zítra ráno. Měl bych něco udělat, ale do ničeho se mi sakra nechtělo. Nejspíš bych neměl chuť se ani stěhovat, klidně bych tu seděl a nechal na sebe padat prach.

Titi mi sice nic za vinu nedával, ale já ano. Nikdy si nebudu moci odpustit. Podíval jsem se na své ruce a i když byly čisté, pořád jsem na nich viděl Kasdyho krev. Když se na to zpětně dívám, tak jsem věděl, že to, co dělám, je špatné. Nechtěl jsem to, chtěl jsem prostě být s Kasdeyou. Návrat k andělům nebylo nic jiného než pitomá pýcha a hrdost. Měl jsem naslouchat víc svému srdci a ne mozku.
Podle Titiho byl Kasdy v té době pod vlivem speciální pečetě pro sexuální otroky nebo tak něco. Jinými slovy to v něm probouzelo jeho touhy a odstraňovalo zábrany. 'To mě vážně tolik chtěl?' Zavřel jsem oči a vzpomínal. Hlavou se mi mihly naše poslední společné momenty. Ucítil jsem touhu. Nejspíš bych se jí i poddal, kdybych nebyl takový zbabělec. Kontakt s kýmkoliv jsem omezoval na minimum, nemohl jsem v jejich přítomnosti být příliš dlouho.
Popravdě řečeno jsem se styděl, styděl jsem se za své pitomé chování. Hlavně Kasdymu jsem se nemohl podívat do tváře, natož mu být poblíž, nejspíš bych se neudržel a vyjel po něm. 'Jak dlouho vlastně … ?' Rychle jsem myšlenku zahnal. 'Nesmím na to myslet! Nesmím!' Pozdě, v hlavě se mi začaly rojit až příliš pěkné představy.
„Na co to myslíš?“ zeptal se mě hlas a já prudce otevřel oči, až se mi zatočila hlava.
„Kas... Kasdeya?! Co tu děláš?“ Opřel jsem se víc do křesla a snažil se na sobě nedat nic znát. Dlaněmi jsem uchopil konce opěradel. Hledal jsem oporu.
„Nač ten vyděšený tón?“ Naklonil hlavu na bok.
„To … protože jsi mě překvapil.“ Odsekl jsem a odvrátil od něj tvář. Což byla možná chyba, ale jak se to vezme. Konečky jeho prstů jsem ucítil na krku. Ztuhl jsem, zatnul nehty do opěradel a odvrátil hlavu ještě víc. Přejížděl mi po kůži a já až moc dobře cítil, jak mi stoupá teplota těla.
Snažil jsem se promluvit, ale nemohl jsem vydat ani hlásku, nebo jsem možná ani nechtěl. Trápil mě? Zkoumal? Ať už dělal cokoliv, chtěl jsem … 'Co vlastně chci … ?' Kousl jsem se do rtu a roztřásl se.
Přestal se mě dotýkat. 'Eh?' Uslyšel jsem zaskřípání dřeva, jak si sedl na roh stolu. Pomalu jsem se k němu otočil a zadíval se do jeho očí. „Proč jsi přestal?“
„Protože to nechceš.“
Sklonil jsem hlavu a znovu se kousl do rtu, tentokrát tekla krev. Sklonil se ke mně a ten proužek slízl. Projela mnou elektřina a já pootevřel ústa. Jemně mě políbil a pak znovu. Znovu se oddálil a já uvolněně vydechl. Napětí povolilo. Špičkou jazyka jsem si olízl rty. Vydechl jsem a pak vyděšeně vykřikl, když mě popadl za límec a hodil mě na zem.
Vlastně mě na zemi spíš přišpendlil, nemohl jsem se hnout proto, že mě začal hladově líbat. Nevím, jestli mi v hlavě něco sepnulo, nebo rozepnulo, ale začal jsem mu to stejně hltavě oplácet. Zajel jsem mu prsty do havraních vlasů a tlačil ho na sebe. Místnost zaplnil pocit chtíče. S oblečením jsme se nijak nepárali a ani s tím dalším. Ucítil jsem pach krve, ale ignoroval jsem to. Tenhle okamžik jsem si chtěl vychutnat se vším všudy.
Když jsme se od sebe po nekonečných chvílích odlepili, abychom nadrali dechu, všiml jsem si památky nenáviděné vzpomínky. Jizva na jeho levém boku, kam jsem ho bodl, se ani trochu nezahojila. Musel jsem se odvrátit.

*** Kasdeya

„Neutíkej.“ Konejšil jsem ho a přejížděl mu prsty po citlivých místech. Několikrát vydechl, ale cítil jsem vzdor. Největší náboj jsme vybili a teď už to bylo víceméně jen hraní si. To ale neznamenalo, že by to pro mě mělo menší význam. Konečně jsem ho zase měl na dosah a nehodlal jsem ho pustit. Olízl jsem ho na boku krku a odhrnul jeho šedivějící vlasy stranou. Díval jsem se mu do tváře, víčka se mu chvěla.
Bál se. Přišlo mi to ironické, neboť bych se spíš měl bát já jeho. Už teď jsem cítil, že v boji o trůn by mě mohl přemoci. Vím, že bych měl přeprat archanděla levou zadní, ale z něho vyzařovala mnohem větší síla. 'Čím ses stal?' Rukou jsem se mu dostal pod hruď, tiše zasténal.
„Je to v pořádku.“
„Není.“ řekl rozhodně.
„Ale je.“
„Není!“
„Je. Je. Je! A nechci slyšet žádné námitky!“ pokáral jsem ho. Přitulil jsem svou tvář k jeho tváři a zašeptal: „Neschovávej se.“ Uslyšel jsem jeho výdech a pak se ke mně otočil. V jeho přivřených očích jsem viděl smutek, zmatení, bolest. Bylo skoro nemyslitelné, aby někdo jeho kalibru, tím myslím prvního anděla, který má démony pořádně pod pantoflem, mohl vypadat tak zranitelně.
Políbil jsem ho na rty. Skoro jak jsem si myslel, potřeboval jen nastartovat. Na plyn pak šlapal sám a myslím, že promáčkl podlahu a začal drtil asfalt. Co na tom záleží, já jen … že asi budu potřebovat masáž zad. Taky jsem nijak nezaostával.

Když jsme mohli oba na chvilku vydechnout, zjistil jsem, že mu ležím na klíně a on sedí na zemi opřený o stěnu. Jemně mě hladil ve vlasech, pohyby to byly krátké a nenápadné. Byli jsme potichu, nikdo z nás nic neříkal. Pomalu a nenápadně jsem pootevřel oči a podíval se na andílka. Díval se na protější stěnu a vypadal zamyšleně, nejspíš ani nevěděl, co jeho ruka dělá.
Zvedl jsem svoji a jemně ho pohladil po tváři, vyděšeně sebou ucukl. Lehce a povzbudivě jsem se na něj usmál a znovu ho pohladil. Posmutněl.
„Hodně si to bereš, co?“ zeptal jsem se ho.
„Hmm … “
„Nejsi první, kdo mě prošpikoval.“ Pokusil jsem se o vtip. Nereagoval. Povzdechl jsem si. „Krev je jen voda, ta se vždycky umyje.“
„Ale jizva zůstane.“ řekl a ani nehnul brvou.
„Víš vůbec, jak je těžký v dnešní době sehnat módní jizvu?“ Víc jsem natáhl ruku a odhrnul mu vlasy z obličeje. Zachvěl se, zvedl pravou ruku a uchopil tu moji. Opřel si svoji tvář o můj hřbet ruky.
„Co ostatní?“ zeptal se po chvilce ticha.
Vydal jsem zvláštní uražený zvuk, který se mísil se syknutím a zvukem připomínající „ccc“. „To mi ani moc nepřipomínej, hlavně Titiho.“
Zmateně se na mě podíval. Já mu odpověděl ukázáním otevřené dlaně a jednou vzpomínkou.

***

„Titi!“ volal jsem na svého prvního velikého milence. Zrovna stál na okraji strže a nejspíš ji zkoumal.
„Je mi to moc líto, můj lorde. Nedokáži dohlédnout až na dno.“ řekl, když jsem k němu doběhl.
„Ta žumpa mě nezajímá. Jak je tobě?“
„Jsem v pořádku.“
„'V pořádku' … tak akorát moje pozadí. Chodíš okolo jak poloviční duch. Nemysli si, že jsem to nepoznal.“ Šťouchl jsem ho do čela, ale nijak nereagoval.
„Jsem jen poslední dobou trochu zamyšlený.“
„To můžeš nakecat ostatním, ale ne mně. Znám tě až moc dobře!“ Přimáčkl jsem ho ke zbytku stěny, který jsem měl po levém boku. Ruce jsem měl opřené o kámen vedle jeho hlavy.
„Událo se jen hodně věcí ve velmi rychlém sledu. Potřebuji jen čas na uspořádání myšlenek.“
„Má to co dělat s tím démonem ve věži?“ Ukázal jsem palcem za sebe.
„Myslíte tamtu věž, že?“ Ukázal přes rameno šikmo za sebe na levou stranu, tedy na opačnou stranu co já.
Zavrčel jsem: „Detailisto.“
Na jeho tváři se objevil lehký úsměv. Ucítil jsem touhu ho razantně políbit. Rychle jsem se přiblížil, ale on mi pod rukama vyklouzl. Otočil jsem se na něj a než jsem se stačil zeptat, co se děje, řekl: „Ukažte mi dlaň.“
Nejdřív jsem ho obdařil pohledem „Eh?“ a pak mu ji ukázal. Vložil do ní pěst.
„Papír bere kámen.“
„Eh?!“
„Je na řade Cassi, jak si svůj týden rozvrhnete je na vás.“ Otočil se a rychle zmizel.

***

Cassiel se nade mnou dusil smíchy a já na něj vyplázl jazyk.
„Kdo to měl čekat?!“ Uraženě jsem otočil hlavu stranou. Jeho chichot mi cinkal v uších.
„Ty sis ještě nezvykl?“ Cvrnknul mě do špičky nosu. Uchechtl jsem se.
„On je pořád samé překvapení.“
„Chtěl bys vidět … “ naklonil hlavu, ale pohledu na mě se vyhnul, „ … jedno překvapení?“
Zvedl jsem se a snažil se rozmasírovat si ztuhlý zadek. Andílek se taky zvedl, protáhl se a z jeho zad pomalu vystoupila jeho nová křídla. Ztuhl jsem v čirém obdivu. Stříbrná křídla byla ještě o něco mohutnější než je měl předtím, ale hlavně se okolo nich vznášela jemná nažloutlá záře.
Znovu jsem na něj dostal chuť, ale také jsem si vzpomněl na bolest, kterou jsem mu způsobil. Bál jsem se ho dotknout.
„Neboj se.“ tiše zašeptal. Měl skloněnou hlavu, jako by se styděl. Přetáhl si vlasy dopředu. Opatrně jsem přistoupil blíž, ruce se mi třásly. 'Tak jemné … ' Pohltilo mě horko a chlad zároveň, sotva jsem se jeho pírek dotkl. Viděl jsem tucty křídel, ale … tyhle působily tak zvláštně, tak jinak. 'Co je na nich tak … odlišného?' Nedokázal jsem to pochopit.
Opatrně jsem přejel špičkou prstu po jednom pírku. Rukama jsem ho vzal okolo pasu a nahmatal ty jeho. Objímal se. Olízl jsem ho u kořene křídla. Rozkošně zasténal a zatnul prsty do těla. 'Ne. Ne! NE! Tohle mi nedělej! Neudržím se!'
Políbil jsem ho mezi lopatky.
„Proč mě vlastně miluješ?“ zeptal se mě náhle a já ustal v půli pohybu.
„Potřebuješ důvod k lásce?“
„Ano … “ řekl tiše.
„Jaký?“
„Jaký máš ty?“ odpověděl mi jinou otázkou.
„Když odpovím, odpovíš mi ty?“
„Nevím … “ řekl ještě tišeji.
Cítil jsem z něj strach, jeho nepřítel však nebyl nikdo hmatatelný, bylo jím jeho vlastní srdce. Navzdory jeho návratu se jeho srdce pořád neuklidnilo.
„Je to dávno, co jsme se poprvé setkali. Ještě dřív … “

***

Kolik mi mohlo být? Deset? Dvanáct? Prvních dvacet let života se shoduje s lidským cyklem, pak se pro nás čas zastavuje. Pro mě se však měl čas zastavit ještě dřív, mnohem dřív. Utíkal jsem a utíkal. V mém domově bylo jedno, kde jste žili, nepřátelé byli všude. Syn nemohl věřit otci, otec nemohl věřit svému milenci ani milence. Nikdo nemohl věřit nikomu, jen sám sobě a i to bylo občas pochybné spojenectví.
Mým nepřítelem byla zrovna nevzácná skupinka démonů, kteří mezi různou kořistí nedělali žádný veliký rozdíl. Byl jsem na tom špatně, po těle mi neustále stékala čerstvá krev, krátké rozježené vlasy jsem měl napůl slepené a bosé nohy jsem měl rozedrané na kost. Kulhal jsem, roztrhané kalhoty se zachytávaly za ostré kameny a okolí jsem viděl rozostřeně. Utíkal jsem dolů po skalnatém kopci a nic v okolí jsem pořádně nevnímal, byl jen instinkt přežít, ale ten nechodí s výstražným systémem, a tak jsem zakopl a skutálel se dolů.
Do party jsem přibral několik čerstvý pohmožděnin a modřin, mezi nováčky bylo bohužel i několik nalomených žeber. Ztěžka jsem dýchal a utíkalo se mi ještě hůř. Myslím, že jsem je pořád za sebou slyšel. Utíkal jsem.
Protřel jsem si oči a zahlédl úkryt. Hned jsem se k němu vrhl. V okamžiku pádu jsem toho však litoval. Jeskyně byla příliš mělká a nebyly v ní žádné kameny, za které by se dalo aspoň skrýt. Na to bych však stejně neměl moc času, byli jen několik metrů od vchodu a já tam ležel jak žába.
„Konečně se unavil!“ nadával veliký démon, který nejhlasitěji dýchal.
„Kiskiskis …. “ Smál se jiný.
„Co s ním provedeme? To, co vždycky?“
„Já bych byl pro nějakou inovaci.“ navrhl čtvrtý démon s malými a rovnými rohy.
„Co z něho udělat sluhu? Ten poslední nevydržel.“ nadhodil ten veliký.
„To protožes mu rozšlápl kebuli, b**e!“ obořil se na něj druhý démon, který se předtím smál.
Dál se mezi sebou bavili, já se pokusil převalit na záda a opřít o lokty. Všimli si toho.
„Hele, má větší výdrž, než jsem čekal.“ Démon s rohy si pohladil svoji kozí bradku. „Znám někoho, kdo má tyhle mrňousky rád.“ Zasmál se, jako by to byl bůhvíjaký vtip.
Nahrnuli se do jeskyně, zatnul jsem drápy do kamene. Něco najednou šplouchlo a začalo pršet, což je v jeskyni zhola nemožné.
„Co se to *** stalo?!“ otočili se jako jeden muž … démon. Někdo za nimi stál. Jejich řev se mísil s nadávkami a já brzo poznal, že to pršela krev. Během chvilky byl konec, zůstalo jen několik rozsekaných těl.

Do jeskyně tentokrát vstoupil anděl. Shlížel na mě, ale nic neříkal. Uniklo mu jen zklamané „Ah...“. Musel hledat své přeživší spolubojovníky, andělé to tak po bitvách dělají. Démoni naopak pořádají kanibalistické hody, čím je chod živější, tím víc jim pak chutná. Párkrát jsem to viděl.
Můj život se mohl počítat na vteřiny, ne-li na setiny. Pokoušel jsem se zaostřit a jako by mi chtěl udělat tu službu, že pořádně uvidím toho, kdo mě zabije, sedl si na bobek. Konečně jsem zaostřil a uviděl ho. Světlé vlasy, bílá róba … nic zvláštního. Pak jsem si toho všiml, jeho oči byly černé. To bylo zvláštní, andělé měli mít světlé oči.
Hodil rychlý pohled za sebe a než jsem mohl něco udělat, což jsem ani nemohl, šťouchl mě do čela a já se propadl do tmy. 'Milosrdná smrt … ?'

Zamručel jsem a zakroutil hlavou. Zamrkal jsem, nejdříve pomalu a potom rychle. Chvíli jsem sledoval kamenný strop, rozhlédl se a nakonec jsem se posadil. Nebylo o tom pochyb, pořád jsem žil. Přede mnou leželo ještě jedno tělo, zbytek si už odnesli velcí létající mrchožrouti do svých hnízd. Ležet tam venku, skončil bych jako předkrm. Opatrně jsem se zvedl. Ke svému údivu jsem zjistil, že mě nic nebolí. Zvědavě i pochybovačně jsem se praštil do žeber a pak ještě víc, ale nebolelo to. Nesvíjel jsem se v bolestech.
Vyšel jsem z jeskyně a zadíval se na měsíc. „Anděl … on mě …? “ Nerozuměl jsem.

***

„Od té chvíle jsem tě hledal.“ Víc jsem ho k sobě přitiskl. „Honba za stále větší mocí mě však donutila na chvíli zapomenout. Pak jsem tě znovu zahlédl v jedné bitvě. Bylo to jen na kratičký okamžik, ale věděl jsem, že jsi to ty. Od té doby jsem tě nepřestal hledat.“
„Co když to nejsem já?“
„Jsi to ty.“
„Ale já si to nepamatuji.“
„Jsi to ty!“ Pustil jsem jeho boky a postavil se před něj. „Vím to.“ Jemně jsem ho objal kolem krku a políbil ho.
„To je skutečnost, nebo tvá víra?“
„Proč pořád pochybuješ?“

*** Cassiel

„Nemusel jsem to být já.“ Oddálil jsem se a otočil se k němu zády.
„Jsi jediný černooký anděl.“
„Byl jsi v jeskyni, kde je šero, sotva jsi byl naživu … “ nedořekl jsem.
„Mé srdce mi to říká.“ Položil mi dlaně na záda.
„Srdce se může mýlit.“ Chytil jsem se za lokty, začínala mi být zima. 'Mohl to být on … ten šestikřídlý anděl!' Přejel mi mráz po zádech, protože s odstupem času jsem si všiml, jak moc mi byl podobný. Měl jsem strach.
„Co ruka, je v pořádku?“ Změnil téma.
Přejel jsem dlaní po pravé ruce až k rameni. „Je v pořádku, jen se to rozrostlo, nevím, kdy se to stalo. Všiml jsem si toho až pět dnů po válce. Co ta tvoje?“
„Taky je v pořádku.“ Uhnul však pohledem.

*** Cresil

Mlátil jsem rytmicky do zdi, omítka opadávala a já se nesnažil si ji z hlavy ani smést. Pořád jsem byl plný vzteku. Ztráta mojí medvědí sbírky byla veliká, ale … víc jsem byl naštvaný sám na sebe. Když to bylo nejvíc zapotřebí, když o něco skutečně šlo … selhal jsem, naprosto jsem selhal. Víc jsem zatnul pěst a poslal zeď nadobro do kráteru. Sledoval jsem mizející kameny.
Podíval jsem se na osiřelé rameno a znechuceně jsem nakrčil nos. Věděl jsem, že je něco špatně, ale s nikým jsem o tom nemluvil. Musel jsem to udělat sám. Podrbal jsem se na pahýlu, protože děsně svědil. Navíc mi cukalo v prstech, které jsem neměl. Bráška říkal, že to přejde. Doufal jsem v to, ale pořád jsem se ohlížel přes rameno, jako by mě někdo sledoval. Vztekle jsem si odfrkl a dal se do běhu.

*** Titivillus

Byla to chvilka, co jsem opustil lorda. Mířil jsem si to do trosek svého pokoje. Když jsem tam dorazil, zkontroloval jsem ho. Tělem mi proběhlo zachvění, protože v tom byli naplno. V duchu jsem se usmál. „Už to oba potřebovali.“ To samé ale platilo i pro mě. Musel jsem se s tím však nějak poprat. Teď na to nebyl čas. Měl jsem víc starostí než kdy dřív. Postel byla na padrť, většina nábytku poničená a moje sbírka knih byla z valné většiny v trapu. Zachránil jsem jen velmi málo knížek a i ty byly špinavé a poškozené. Unaveně jsem si sedl na hromadu kamení a jednu si vzal.
„Pohádky … ?“ podivil jsem se. Nikdy jsem je nesbíral, ale tuhle jsem očividně jednou přivezl Cresilovi. Musel jsem mu ji zapomenout dát. Měl jsem pocit, že se rozpadlo něco víc než jen hrad, jako by se všichni ode mě vzdalovali. Připadal jsem si tak sám. Bolelo to. Přitiskl jsem si knihu k hrudi a zvedl se. Načež jsem vztekle zavrčel, protože jsem si roztrhl plášť bez rukávů, který jsem měl přehozený přes svoji tradiční sutanu.
Mávl jsem nad tím však rukou, stejně to už potřebovalo pořádně vyprat. Zamířil jsem si to do jediné obyvatelné věže. Stála daleko od okraje kráteru a to ji právě zachránilo od pádu. Nebyla pro hrad nijak významná a byla navíc i nízká, jen několik metrů nad hradbami. Vystoupil jsem po točitých schodech a zašel do malé kruhové místnosti.
Zaplňovalo ji šero a pach mazmy. Naproti dveřím seděl v okovech démon se svěšenou hlavou. Ruce byly přikované ke stěně a na sobě měl jen roztrhané kalhoty a okolo levého kotníku starý zbytek po okovech.
„Už se cítíš lépe?“ zeptal jsem se ho.
Neodpověděl.
„Tvůj čas se krátí. Zítra se stěhujeme do nového hradu, tam už bude prostor, čas i nářadí.“
Uchichtl se.
„Zbytečně si to ztěžuješ.“
„Dobře se bavím.“
„To brzo skončí.“
„Myslíš?“
„Ani ty nedokážeš vzdorovat bolesti věčně.“
„Co se vsadit?“
„Víš, že prohraješ.“
„Co ještě mohu ztratit?“ V jeho hlase byl smutný tón. Plánoval svoji smrt, už to pro něj mělo všechno skončit a teď … byl pořád tady, vázán na tento svět, vázán na srdce jeho nenáviděného dvojčete.
„Pověz mi něco o sobě.“
„To nejdůležitější víš.“
„Je toho mnohem víc.“
„Záleží na tom?“
„Záleží.“
„Proč?“
„Jsi můj bratr.“
„Nepodstatný detail.“
„Pro mě ne.“

Mezi oběma bratry zavládlo ticho.
„Je konec.“ řekl.
„Nemusí být.“
„Nech si svoji lítost.“
„Nenávidíš mě?“
Ticho.
„Co na tom záleží?“
„Pro tebe to bylo důležité.“
„Když jsem byl naživu.“
„Pořád žiješ.“
„Jsem mrtvý.“
„Mluvíš na mě.“
„To zvládne i zombie.“
„Zombie má jednoslovný slovník.“
Zasmál se.
„Jsi divný.“
„Já vím.“
„Já nemyslel vlasy.“
„Já vím.“
„Co se ti stalo s očima?“
„Zavřely se.“
Ticho.
„Rád létám.“
„Já taky.“

***

Můj lord často říkával, že ho pořád něčím překvapuji. Myslím, že už vím, jak se vždycky cítil – zmateně. Zaklapl jsem knížku, položil ji vedle sebe a ohlédl se na svého spícího bratra. Seděl jsem mu po boku. V hlavě mi zněla jen jediná otázka: „Proč?“. Čím se tahle situace lišila od ostatních, že jsem ze sebe nedokázal dostat ani kapku spravedlivého démonického hněvu? Nechápal jsem to … musím udělat inventuru mozku.
'Může za znásilnění andílka. … Souhlasí.
Svedl vinu na mě. … Souhlasí.
Spřádal proti mně a lordovi intriky. … Souhlasí.
Lhal mi. … Souhlasí.
Může za osvobození starého lorda. … Souhlasí.
Je to můj bratr. … … … Souhlasí.'
Je snad ten poslední důvod překážkou mému hněvu? Ale proč? Rodinná pouta pro démony nikdy nic neznamenala. „Anděl … “ zašeptal jsem. Byla andělská část ve mně tím důvodem? Ale proč? Proč teď? Co jiné příležitosti? Čím se lišily? Nebyl to nikdo blízký, nikdo, komu jsem důvěřoval. Orniasovi jsem věřil. … To se pořád měnilo, ráno spojenci, večer nepřátelé. Tahle pouta nikdy nic neznamenala.
Bzučelo mi v hlavě, jako bych tam měl naštvaný roj sršňů.
'Je to vážně andělem? Není to jako bych ho najednou získal! Byl tu pořád!' Dotkl jsem se středu hrudi. 'Tak proč?' Rychle jsem se otočil, protože Ornias sebou začal cukat. Dusil v sobě steny a já poznal, že musí mít noční můru. Nevím, jestli někdy dovedu říct, co mě k tomu vedlo, ale … jediným pohybem jsem nechal zmizet okovy a přitiskl ho k sobě.
Třásl se, jako by měl zimnici. Konejšil jsem ho a lehce houpal. Když se uklidnil, uvědomil jsem si své chování. 'Musel jsem se zbláznit. Konečně mi v hlavě rupla kolečka. Zítra asi začnu chodit po rukou a vezmu si puntíkovanou sukni.' Zamyslel jsem se. 'Takovou sukni nemám. Sakra.'

*** Ornias

Ucítil jsem vánek. Každé ráno sem táhlo. Otevřel jsem oči a netuším, co mě vyděsilo dříve – úhel mého pohledu nebo pohled nahoru? Radši to nechci vědět. Ležel jsem v jeho náruči. Viděl jsem pootevřené dveře, možnost útěku. Lehce pohyboval hlavou, musel klimbat. Jeho ruka mi spočívala na rameni, když se ale budu pohybovat pomalu... Zaskřípal kov. Ztuhl jsem a rychle obrátil obličej k zemi. 'Zatraceně … '
Sevřel jsem ruce v pěst. 'Proč se nehýbe? Musel to slyšet!' Když se pořád nic nedělo, odvážil jsem se na něj podívat. Jeho hlava se pořád rytmicky pohybovala a nakonec i jeho ruka sklouzla z ramene. Dokonalá příležitost utéct. Zabít jsem ho nemohl, kovový obojek na krku mi blokoval síly, ale to se mohlo časem změnit.
Mohl jsem zase mít cíl, mohl jsem mít svobodu … 'Uh … ?!' Vzteky jsem sevřel v pěsti prach. 'Není kam utíkat … ' Smutná a hořká to byla pravda. 'S jeho schopnostmi by mě za pár dní našel, neměl bych ani čas na vydechnutí. Honil by mě jako štvanou zvěř.' Nemám to však aspoň zkusit?

*** Cassiel

Ráno jsem musel vstávat brzo. Čím dříve se přesuneme, tím lépe. Hodil jsem na sebe andělské kalhoty a košili, nic víc mi ze šatníku nezbylo. Kasdeya ještě pořád spal na provizorní posteli, což bylo něco ve stylu potrhané deky na zemi. Do místnosti tiše vstoupil starý šotek.
„Neruším?“
„Vůbec ne.“ řekl jsem a usmál se při pohledu na láhev vína.
„Něco málo se nám podařilo zachránit.“
Napil jsem se z láhve, ústa totiž bylo jediné místo, kam se víno dalo nalít. Gestem jsem mu nabídl, ale odmítl. Sedl jsem si na skácený sloup.
„Jak je na tom vlastně tvůj rod?“
„Přežilo nás celkem hodně, jsme sice slabí v boji, ale víme, jak přežít.“
„Jak se … vlastně jmenuješ?“ Přišlo mi trapné se na to ptát teď.
„Proč se ptáte?“
„Já … přijde mi zvláštní ti říkat 'šotku'.“ Pokrčil jsem rameny.
„My šotci nemáme jméno.“
„Aha. … to jsem nevěděl.“ Přišlo mi, že jsem narazil na citlivé téma.
„Lord bude spát ještě dlouho?“
„Ne, je načase ho vzbudit.“ Zvedl jsem se.
„Ne!“ Ostře mě zarazil. „Nechte ho ještě spát, ještě chvíli … už jen chvíli.“ Všiml jsem si, že za zády něco sevřel. Můj paranoidní instinkt mě varoval před vším možným, ale na jednoduchý kovový náramek zapomněl. Šotek se na něj podíval s podivně laskavým výrazem a vložil ho Kasdymu do ruky. „Ještě chvilku … “ zopakoval.
Když odcházel, měl jsem pocit, že se za ním zavřely dveře, i když tu žádné nebyly. Kolikrát jsem ho vlastně potkal?

***

Stál jsem před hradem a dohlížel na přípravu stěhování. Mutantíci drželi celkem pěkně, jen občas zacvakali zuby, když je štípli nebo zatahali za chlupy. Pohladil jsem Cheokkiho po čumáku, ani on nemohl být ušetřen nákladu. Přitulil se ke mně, ale moje oči se zaměřily na Kasdeyu. Chvíli co chvíli se díval na ten náramek. Tušil jsem, co nesl za význam. … Sbohem.
Jediný předmět a kolik vzpomínek ukrýval. Jediný démon a tolik jsem o něm nevěděl.

V davu jsem zahlédl i Cresila. Jeho válečný wyrm vše naštěstí přežil. Zaslechl jsem i třetího generála, a to mi připomnělo, že jsem mu nařizoval odpočinek. Hýřil však energií, tak jsem to nechal být. 'Až bude klidnější období.' Na okraji naší skupinky jsem uviděl Titiho a Orniase. Ornias byl přepravován na speciálním wyrmovi, ke kterému byl připoután řetězy a který měl kůži pokrytou ocelí, aby ho vězeň nemohl splašit.
Titivillus stál ke mně sice zády, ale z jeho postoje jsem vycítil napětí. Sklouzl jsem pohledem zase na Orniase, kterého zrovna přivázali k jeho transportu. Tenhle démon mohl za všechno moje utrpení, za všechnu tu zkázu, to on s tím začal. Byl to Titi, kdo ho dopadl a kdo ho dal uvěznit. 'Tak proč se na něj dívá tak smutně?'

Přelet nám dal zabrat, ale nic vážného se nestalo. Jen nás cestou jednou napadli menší draci. Moje kosa, o které mohu prohlásit, že byla skutečně inspirována egyptskými vějíři, nám zajistila vydatnou večeři. S nikým jsem moc nemluvil a když tak jen o pracovních záležitostech. Neustále jsem svoji čtyřku pozoroval. Jejich chování, výraz ve tváři, pohyby. To všechno mě mátlo.

Když jsme druhý den okolo poledne dorazili k hradu, ulevilo se mi. Zdál se mi být menší než ten předtím, ale byl chráněn nejen ze stran, ale i zespoda a shora. Hluboko pod hradem tekla mazma a nad ní se ještě vznášela její plynná podoba. Kapalná forma je ještě agresivnější než ta plynná. Do okolí pak vystupovaly špičaté a strmé skály, takže se tam nikde nedalo přistát. Nejlepší však byl strop, který tvořila pavučinová kopule. Ve volných průchodech se kdykoliv daly aktivovat bariéry a učinit tak z hradu nedobytnou pevnost.
Hrad se v té prohlubni trochu krčil, ale to jen na první pohled. Střechy se špičatými okraji, ostny na hradbách, nemluvě o jednom nepříjemném zeleném a šupinatém domácím mazlíčkovi, který přišel zjistit, jak dlouho nám to trvá za hranice pavučiny. Buď to byl jeden tvor se spoustou chapadel, která měla na konci obrovské rudé oko a velikou tlamu plnou špičatých zubů a nebo spousta hadů. Mladší wyrmové panikařili a ani králíci nebyli zrovna ukázkou vnitřního klidu. Tři jezdci nedokázali svá zvířata nakonec uklidnit a ta se nakonec vrhla vstříc jasnému sežrání.
Tlustý červ zařval a já mu odpověděl. Malý wyrm zaslepený strachem se snažil uletět, ale chapadlo mu bylo v patách. Cheokki mu zaryl přední drápy do oční bulvy a zadní do kůže. Tvor řval a zmítal se. Okolo nás se mihli další dva, ale to jen aby ukončili bolest svého kolegy a umlčeli své žaludky. Cheokki ho rychle pustil a já chytil otěže splašeného wyrma. Naštěstí se už jezdci podařilo dostat zvíře pod kontrolu.
Druhý drak poletoval ze strany na stranu a jen s neobyčejně slepým štěstím se vyhýbal výpadům svého lovce. Cheokki zapískal a skočil obludě do oka. S řevem se zaklonila, seskočil jsem a rozpáral ji od shora dolů. Dopadl jsem králíkovi, který mě podletěl, na záda a zamířil si to ke stále se zmítajícímu drakovi. Jeho jsem musel obrazně řečeno profackovat.

Třetí dračisko bylo tvrdohlavost sama. Jezdec ho sice řídil, ale ještěr si stejně pořád trval na svém. Bohužel od nás byli oba daleko a jedna hlava příliš blízko. Zavolal jsem křídla, vytrhl dvě pírka a tu hlavu šípem přišpendlil k protější skále. Zelený humus, který z ní tekl, se rozplizl na všechny strany. Volného místa v konzumním trhu se rozhodly využít tři oči naráz. 'Tohle nestihnu!' Králík napjal svaly, ale stejně to bylo málo.
'NE!'
V hlase mojí myšlenky se všechny tři hlavy rozprskly. Najednou jsem seděl za jezdcem a jednou rukou ho k sobě tiskl, zatímco v druhé jsem už zase svíral svou egyptskou kosu. Srdce mi bušilo jako buchar a zpotil jsem se jako prase. Zelená tekutina padala do hlubin jako zpomalený film. Dokázal jsem to … o nikoho … o nikoho jsem nepřišel. „Moji vojáci … “ vydechl jsem.
„L-Lorde?“ Jezdec se na mě otočil a já v něm poznal třetího generála. Tak proto se mu dařilo zvíře udržet.
Naši nezačatou konverzaci přerušil Cheokki, na kterého jsem rád přesedl. Rozhlédl jsem se kolem sebe a našel jen ticho. Ticho před bouří. Na strategické plánování nebyl čas, neboť největší oko se vynořilo z mazmy a mrklo přímo na mě. Bylo světle fialové a s největší pravděpodobnosti řídilo všechny menší oči. Nevím, z jakého důvodu útočili jen na zdivočelé wyrmy, ale mně to ušetřilo jednu či dvě starosti.
Nedovolil jsem si ani mrknout, ale nebezpečí jsem necítil. Mutantík se ani nehnul, ani nevrčel. Bylo tedy všechno v pořádku? Oko se zavřelo a krk se ohnul. Klanělo se mi? Stejné chování se objevilo i u dalších. Rozhlížel jsem se a snažil se najít nějaké vysvětlení. Na Kasdeyově tváři byl lehký úsměv a pokýval na mě hlavou. Nebýt tak daleko, uškrtil bych ho na místě.

***

„Co to mělo jako znamenat?!“ zařval jsem na něj, sotva jsme se ocitli o samotě v mém pokoji.
Výhružně zvednutým prstem jsem mu zabránil v otázce „Co mělo znamenat co?“ a místo toho řekl: „Prošel jsi volbou.“
„Jakou volbou?“ Udělal jsem krok dopředu a on dozadu.
„Stal ses novým pánem démonů.“
„To má být vtip? Pánem démonů jsi ty!“ Přešel jsem k šatníku, který stál v rohu středně velké místnosti a prověřil jsem, co mi tu moli nechali. Hlavně jsem však chtěl zaměstnat ruce, neboť mě velmi svrběly.
„Už ne.“
„Já se s tebou o ten titul ale neutkal!“ Vzteky jsem tleskl a zaplácl mola. Jeden dole, tucet zbývá.
„Byl jsi vybrán strážcem. To stačí.“
„Jak vybrán?“ Podezíravě jsem se na něj podíval a očistil si ruce do kusu starého hadru. Už jenom sedm.
„Specifikace výběru nebyly nikdy známy. Nemusíš se však bát, že budeš muset tuhle novinu všem oznamovat. Strážce je napojen na všechny rody v pekle, ten už se o rozšíření novinky postará.“ řekl klidným a lehce radostným hlasem.
„Tobě to nevadí?“
„Ne.“
„Nemusíš se starat o papíry.“ zabručel jsem do sklapnutých dlaní. Už jen jeden.
„To je skvělý … Tedy chci říct, že to není ten důvod … ne úplně.“
Poslední mol přistál na kamenném okraji okna a někam spěchal. S největším potěšením jsem ho rozmáčkl. „Nenávidím moly.“
Unaveně jsem se otočil a opřel se o stěnu. „Takže teď jsem tady velikým šéfem já … “ Nedokončil jsem větu.
„Přesně tak.“

*** Kasdeya

Odešel jsem z pokoje. Andílek potřeboval být sám. Radši jsem si šel zařídit svůj pokoj, který byl ve stejném patře jako ten andílkův. Zamyslel jsem se nad rozložením hradu.
Skládal se z několika propojených budov, věží a tří nádvoří. Ta byla za sebou postavena od severu na jih. Prostřední bylo největší a vedly z něj cesty ke všem ostatním budovám. Uprostřed se nacházela studně, oddělené stáje pro pekelné koně i wyrmy byly umístěné v přízemí jižní vodorovné obdélníkové budovy Na-geon, kde se také nacházela veliká knihovna a několik pokojů pro hosty či politické vězně. Na rozdíl od Bu-geon, severní budovy, měla jen dvě patra a podkroví.
Druhá obdélníková budova byla o patro vyšší a v přízemí se nacházely dvě identické a oddělené zbrojnice, každá se nacházela na opačném konci budovy. Prostor mezi nimi byl vyplněn menšími sklady pro potraviny, velikou kuchyní a jinými nebytovými prostorami. Druhé patro bylo spojeno nejen s druhou budovou, ale nacházela se v něm menší kuchyně, pokoje pro sluhy, veliká jídelna, menší knihovna spojená se společenskou místností a královské pokoje.
Poslední nadzemní poschodí zabíral hlavně trůnní sál a několik speciálně zabezpečených pokojů.

Skrz obě budovy vedly brány a cesty na obě menší nádvoří. Z obou se dalo dostat do skladů, které stály blízko čtyř věží, které byly umístěny v rozích hradu. Z nádvoří pak vedly přímé cesty do venkovních altánků, které byly mimo hrad. Věže využily za svůj základ přírodní vrcholky menších skal, ke kterým se postavily ony sklady. Věže měly stěny plné malých ostnů, ochoz byl chráněn jak hradbou, tak kovovými bodci. Na všech střechách se pak nacházely podpůrné plochy pro lučišníky.
Blízko každé věže pak byl veliký jednopatrový komplex pro posádku, která chránila svoji čtvrtinu hradu. Všechny cesty byly dlážděny kamením a celá pevnost byla obehnána přírodní bariérou tvořenou ostrými a prudkými skalami. Při bližším průzkumu by se dalo říct, že vše bylo vytesáno do jediné skály.

Podzemní část tvořila jen dvě patra. Nejníže bylo umístěno vězení a mučírny. Nad ním se pak nacházela další spíž, úkryty a několik menších skrytých zbrojnic.

V tom zamyšlení jsem málem minul svůj pokoj a když jsem vešel, zjistil jsem, že je zařízený stejně. Obě místnosti měly obdélníkový tvar s dveřmi umístěnými k levému okraji. Jeden šatník byl skoro naproti dveřím, úplně v rohu a druhý mezi dvěma velikými obdélníkovými okny. Postel napravo uprostřed protilehlé stěny měla tmavá a těžká nebesa, ode dveří ke stěně s postelí se táhla dlouhá knihovna, zběžným pohledem jsem zjistil, že se dokonce jedná o knihy z lidského světa.
To mě zaujalo a šel jsem je blíž prozkoumat. Několik fochů bylo plných historie ať už států, ztracených národů nebo i zbraní či národních kuchyní. Několik polic pak zabíraly básně a knihy plné krátkých i dlouhých povídek. Úplně poslední část knihovny zdobily obyčejné romány. Otočil jsem se k posteli a načutl kobereček, ležící před postelí, další byl na druhé straně a uprostřed místnosti byl veliký kruhový koberec značně vybledlé a zašedlé barvy.
Na něm stál kruhový stůl a okolo něj tři polstrované židle. Poslední část výbavy tvořil krb s rohožkou a dvojicí pohodlně vypadajících křesel. Veškerý nábytek měl zakroucené zvířecí nožičky a připadal mi tak trochu legrační. Co mi na pokoji vadilo, byla absolutní absence nějakých obrazů, map nebo jiné výzdoby. Na druhou stranu to byl problém celé obytné části hradu.
Přešel jsem ke krbu, vzal několik polen, které byly v zásobníku na jeho pravém boku a rozdělal oheň pomocí lusknutí. Hrad nebyl obýván od mého vítězství nad Yaotzinem, starým lordem. Nad jeho pečetí byl pak vybudován hrad s rozsáhlým podzemním bludištěm. Tuhle informaci jsem navíc nechal řádně ututlat, ale někdo se toho po čase musel dopátrat. Ten někdo se ukázal být Ornias, který teď čekal na svůj osud ve vězení, nebo někdo, kdo mu s tím pomohl.
Co mi však nesedělo, bylo Titiho chování, byl nějak moc klidný. I když klidný nebylo to správné slovo, spíš napnutý a nejistý. 'Nebo snad zmatený?' Vážně jsem ho teď nechápal. Jako by se stal někým úplně jiným. 'Asi bych měl Orniase pořádně skřípnout. Však on začne zpívat.'
Natáhl jsem si nohy na polstrovanou podnožku pokrytou kůží a z vnitřní kapsy kabátu jsem vytáhl jednoduchý náramek a pohroužil se nevědomky do vzpomínek.

***

„Blbej šutr!“ nadával jsem, když jsem nakopl balvan. Sice se mi po psychické stránce ulevilo, ale fyzická kondice byla o jeden dvojnásobně nakopnutý palec bohatší. Sedl jsem si na jeho němého souseda a mnul si naražený prst. „Blbej den, blbej šutr!“ Připojil jsem i několik nevybíravých nadávek. Když jsem se slovy vyčerpal, opřel jsem se dozadu rukama o kámen a rozhlédl se kolem.
Zrovna jsem vyhladil už asi pátou skupinku otrokářů, pobudů a jiné havěti, která se mi postavila do cesty. A to nebylo ještě ani poledne. S povzdechem jsem se podíval na nebe a rozježil si rukou už tak rozježené vlasy. Protáhl jsem se a řekl si, že je načase sehnat něco k snědku.
V téhle oblasti bylo naštěstí dost jezer, takže o ryby nebyla nouze. Sice mi už lezly krkem, ale co se dalo dělat. 'Mohl bych něco někomu ukrást.' Zatvářil jsem se zhnuseně. 'A určitě budou mít jen solený ryby … ' Vyplázl jsem jazyk. Oprášil jsem si prach z kalhot a potrhané košile bez rukávů a šel dál. Byl jsem samotář. Nepatřil jsem k žádnému rodu a k žádnému rodu jsem nechtěl. Vždycky se mi na nich něco nelíbilo.
Odsoudil jsem se tedy k bolestivé smrti, protože samotáři jsou první kořistí na seznamu snadných cílů. Mé jméno by už mohli připsat na jiný list, protože žádná potyčka pro mě nebyla nic víc než ranní rozcvička. Začínalo to být otravné. 'Chtělo by to větší rybu.' Samozřejmě jsem to myslel obrazně. Zamířil jsem si to k nejbližšímu jezeru. Nebylo příliš veliké, ale zase ani malé, aby se v tom daly chytat jen sardinky. Obklopovalo jej několik vyšších skalisek, ale jinak tu byly kamenné pláže. Vydrápal jsem se na skalisko a podíval se dolů.
Zaslechl jsem totiž zvuky rvačky a chtěl si pro změnu zahrát diváka než hlavního aktéra. Pode mnou si to čtyřka statných démonů rozdávala se … 'Šotkem?!' To byl docela šok, šotci byli známí svojí slabostí a zbabělou a podlou povahou. Ovládat se dali jen strachem, stačilo jim ukázat záda a mohli jste je přejmenovat na jehelníček. Tenhle však vypadal na výjimku. V ruce držel klacek, kterým způsobil jednomu démonovi bouli, kterou si teď třel. Malý démon měl na sobě tradiční roztrhané kalhoty, velikou hlavu s velikýma ušima i očima, kostnaté končetiny a hubenou a neméně kostnatou hrudí. Ani hnědá kůže mu na kráse nepřidala.
Vypadal podvyživeně, což nebylo taky nic zvláštního. Co na něm ještě bylo zvláštní, byl jednoduchý náramek. Šotci většinou žádné ozdoby nenosí. 'Hmmm … '

„Nechtěj, abychom na tebe byli zlí!“ zahřměl jeden démon s velikým klackem.
„Sám bych to lépe neřekl.“
'Uhaa … Ten šotek si koleduje o pořádný malér.' Očekáváním jsem zatnul drápy do kamene a o něco víc se vyklonil.
„Rozmajznem tě jako štěnici!!“
„Ah.“ Uchopil oběma rukama tyč a postavil ji před sebe v obranné poloze.
Obr s klackem zařval a vyběhl proti němu.
'Tohle bude rychlé.'
Šotek ustoupil v poslední chvíli stranou a jedinou silnou ranou udeřil démona do nártu. Zakolísal a přepadl z útesu, který se tyčil nad jednou z kamenných pláží. Podle křupavého zvuku se už nezvedne. Šotek si pohledem přeměřil zbývající trojku.
V duchu jsem obdivně hvízdl. 'Tohle bude ještě zajímavý.'
Přistoupil k němu obr, který měl přes záda přehozenou nějakou vypelichanou kožešinu. V ruce svíral sekeru a okolo pasu měl obvázaný šátek sahající mu až ke kolenům. „Na malýho ratlíka jsi nějakej moc drzej.“
„Vždycky mi říkali, že jsem neposeda.“ odpověděl mu klidně. Neuniklo mi, jak je soustředěně pozoruje. Tenhle prcek věděl, jak se používají zbraně. Svalovec se horizontálně rozmáchl sekerou.
„Cha! … Eh?“ Udiveně se začal rozhlížet.
'A je i rychlý.'
„Mám ho!“ zařval za ním jeho kolega a udeřil ho do zad svým okovaným palcátem. Zakřupalo několik kostí a obr se sesypal na zem. Šotek, který se mu vyhoupl na záda, včas uskočil. Stál a sledoval je. Mezi ním a nimi teď ležela čerstvá mrtvola.
„Ty malej parchante!!“ zařval jeden démon a vrhl se po něm. Druhý následoval hned za ním.
'Tohle nevypadá dobře.'

Šotek sice byl rychlý, ale tihle dva ho začali zmáhat. Mlátili kolem sebe zbraněmi hlava nehlava. Zrovna se vyhýbal rozmáchlému útoku rezavým mečem, když zakopl o mrtvé tělo a spadl na záda.
„Seš můj!!“ zařval bojovník s palcátem a rozmáchl se k poslednímu úderu. Tvoreček nemohl stihnout uskočit do bezpečí. „Graaahh!!“ Démon zařval a jeho tělo se sesunulo na zem. Část dozadu a část dopředu.
„Neruším?“ zeptal jsem se s nevinným úsměvem a zakrváceným mečem.
Všichni ztuhli a nejdřív mě několik chvilek pozorovali. Poslední démon zařval a zaútočil. Tyhle týpky nemám rád, nikdy neví, kdy utéct. Naštěstí jsou taky těmi nejjednoduššími protivníky. S jeho velikou hlavou by mohli obři hrát bowling.
Máchl jsem několikrát mečem, abych se zbavil nějaké krve a pak si ho utřel do jeho skromného oblečení. Šotek se mezitím postavil a pozoroval mě. V očích jsem mu neviděl ani strach ani úmysl útočit.
„Hádám, že jsi zvědavý, proč jsem ti pomohl, že?“ Zasunul jsem meč do pochvy u pasu. Chvilku si mě dál prohlížel a pak nám do toho vpadl můj žaludek.
„Solená ryba?“ Zvedl tázavě ukazovák.
„Co třeba šotka s rybí nádivkou?“ procedil jsem skrz zuby.

***

„Ach! To bylo výborný!“ Lehl jsem si a pohladil si nacpaný břich. On seděl opodál a pořád mě pozoroval.
„Já nerad obíračky.“ Usmál jsem se na něj.
„Jste najedený, tak běžte.“ řekl mi suše.
„A když nepůjdu?“ Posadil jsem se do tureckého sedu.
„Výhrůžky nezaberou, že?“ řekl s nakloněnou hlavou, jako by ani nečekal odpověď.
Zazubil jsem se.
„Proč po tobě šli? Snad ne kvůli tomu náramku. Nevypadá moc cenně.“
„Taky žádnou cenu nemá, ale vysvětli jim to.“
Společně jsme se zasmáli.

***

Tiše jsem se smál. Nebyl mi sluhou, ale věrným přítelem.

*** Titivillus

Už nějakou dobu jsem jen tak stál před oknem. Rozhodně jsem neobdivoval místní scenérii, byť jsem ji řádně prozkoumal. Sklepení tu bylo hluboké, ale neobsahovalo žádnou mazmu, až na jednu jámu, která byla součásti mučírenského komplexu. Ornias byl zrovna v čekárně, kobce, která poskytovala výhled na hlavní halu mučírny. Tam se shromažďovaly různé mučící nástroje, byť některé vypadaly spíš jako dekorace.
Nešlo to už odkládat. Mohl jsem však …
'Co bych mohl?! Lhát?! Vymlouvat se!?' Zatočila se mi hlava a já se opřel o stěnu vedle okna. Kolik dní jsem se už potácel na okraji nervového zhroucení? Radši jsem na to nechtěl ani myslet. Bylo však na čase začít jednat. Vyšel jsem z pokoje a zamířil si to na hlavní nádvoří, odkud vedly dveře do podzemní části hradu, které byly umístěny v obou hlavních budovách. Temné chodby byly lemovány poletujícími světly. Cesta tu byla celkem přímočará, až na několik odboček k vězeňským celám.
Stráže tu zatím nestály žádné, měli jsme příliš málo personálu a bude chvilku trvat, než se tu pořádně zabydlíme a obstaráme chybějící vybavení. 'Mohl bych … '
'Ne!' okřikl jsem se a pokračoval dál.
Orniase jsem našel sedícího na lavici, jediném kusu nábytku v cele. Místo mříží ho od chodby oddělovala speciální bariéra. V.I.P. host měl V.I.P. služby. Zvedl hlavu a zastrčil pramen černých vlasů za ucho. Prošel jsem bariérou, která propouštěla jen předem určené osoby.
„S čím začneme?“ zeptal se ledabyle.
„Co třeba s otázkami?“
Pokrčil jen rameny.
„Kdo tě sem poslal?“
„Proč myslíš?“
„Podle očitých svědků, když Yaotzin uprchl ze svého vězení, byli na obloze viděni cizí démoni. Ke kterému rodu patřili?“
„Co já vím? Byli zvědaví, co se děje. … Třeba.“
Neudržel jsem se a vrazil mu facku. Ozvěna se nedostala přes bariéru.
„Lžeš.“ řekl jsem po vydatné chvíli.

„Odpovědi ti zadarmo nedám.“ Příkře se na mě podíval.
„Chceš obchod, máš ho mít!“ odpověděl jsem mu ostře, „Řekni mi pravdu a já tě nechám jít! Zruším i Dujjaelo Ma-eum, dvojí srdce.“
Nejdřív mě pozoroval a pak se dal do divokého smíchu. „To má být vtip?“
„Ne! Má obchodní nabídka!“
„Pitomost!“
„Tvá šance!“
„Pff … Já vím, co máš v plánu.“ Zvedl se a udělal kolem místnosti půlkruh. „Fajn, pustíš mě. Necháš mě jít asi tak pár metrů a pak na mě poštveš tu obludu z hlubin. To bych udělal já.“ Otočil se na mě a opřel se o stěnu těsně vedle bariéry. „Jsme dvojčata, na to nezapomeň. Myslíme stejně.“
„To se mýlíš, měl jsem v plánu něco jiného.“ Obrátil jsem se na něj. „Spíš jsem myslel na tvoji sebevraždu.“
„Cože?“
„Podle oficiální zprávy spácháš sebevraždu v okamžiku, kdy ti předám zpátky tvé srdce.“
„To není možný!“ Vzdorovitě složil ruce.
„Ale je. Druhé srdce také tlumí bolest a tvůj trest vyžaduje hodně bolesti. Pod rouškou noci však vyklouzneš z hradu, našel jsem několik únikových tunelů, dají se snadno přehlédnout. Spousta rodů poskytuje změnu obličeje, jeden sice žije docela daleko, ale jsou diskrétní.“ Během své řeči jsem se ani nepohnul, zato jeho ruce ano a teď se držel jen levého lokte.
„Co z toho budeš mít?!“ zeptal se mě hlasem, se kterým lomcoval vztek.
Mlčel jsem.
„Co z toho … ?!“ zařval, ale já ho mohutně udeřil otevřenou dlaní do hrudi a přišpendlil ke stěně.
„Matčin dech je ve mně,
otcova krev proudí ven,
srdce mé bije.
Ban-Han!“

Dlaň se na pár okamžiků rozzářila a když zhasla, sesunul se celý zpocený na zem.
„Až nadejde temná noc, chci tvoji jasnou odpověď.“ zašeptal jsem a odešel.

*** Ornias

Hlasitě jsem oddechoval a nevěřícně se dotkl hrudi, kde jsem znovu cítil své srdce bít podle svého rytmu.
„Co chceš!“
„Co ode mě chceš?!!“ zařval jsem a vztekle udeřil pěstí do bariéry. Ani se nezachvěla. Zvedl jsem se a začal okolo sebe do všeho kopat.
„Nenávidím tě!! Nenávidím!!“
Když mě dostatečně rozbolela noha, sesunul jsem se na lavici a objal zbytek okovu na noze.
„Nenávidím … “
Plakal jsem.

***

Plakal jsem. Jako malý kluk jsem hodně plakal. Drželi mě v žaláři přikovaného. Málokdo sem chodil. Bál jsem se. Zaslechl jsem kroky, rychle jsem setřel slzy. Dveře zaskřípaly a do tmy vstoupil stříbrný měsíc. Vlastně byly dva a smály se na mě zpod stažené kapuce.
„Co tu děláš?“ zeptal jsem se ho vyděšeně.
„Něco jsem ti přinesl.“ Zpod pláště vytáhl kus uzeného masa a krajíc chleba. Nečekal jsem na nic a nacpal to všechno do sebe.
Na zemi zaskřípal kov. Smutně jsem se na řetěz podíval.
„Je to ozdoba.“
„Eh?“
„Hodně ji nosí.“ Objal jej svými malými dlaněmi. „Hodně se nosí. Je to pěkné.“
„Pěkné … ?“ Mně okovy pěkné nepřipadaly. Nenáviděl jsem je, nemohl jsem kvůli nim létat. Co na nich bylo pěkného?
„Musím jít. Zase přijdu.“ Rychle se zvedl a utíkal ke dveřím, tam se otočil a ještě rychle vyhrkl: „Bráška Ornias!“
Dveře se zase zavřely.
Hledal jsem na zemi drobky a pořádně je vylizoval a sbíral. Když jsem už nic nemohl najít, sedl jsem si do rohu. Pohled mi sklouzl na zem. 'Pěkné … ? Huh?' Sevřel jsem kus rětězu a znovu se podíval. 'Vypadá … hezky.' Usmál jsem se. „Pěkné.“

*** Titivillus

Spěchal jsem. Musel jsem vše připravit. Stráže jsem rozmístil dostatečně daleko od sebe, prozkoumal jsem ještě jednou únikovou chodbu a připravil tašku s menší zásobou potravin. Mutantíky jsem poslal na jižní nádvoří, které se nacházelo právě na jihu od hlavního nádvoří. Zaúkoloval jsem i několik démonů, aby jim vytvořili venkovní hřiště a připravil jsem i základní nákres pro vnitřní výběh.
Měl jsem tolik práce, že jsem si ani nevšiml, že se mi Cassiel vkradl za záda.
„Uber trochu.“ řekl a položil mi dlaň na rameno. Málem jsem vylétl z kůže a skrz strop.
„D-Děje se něco, lorde Cassieli?“ Už jsem přešel na formální chování.
„Pro tebe Cassi.“
„Aha … “ řekl jsem a sebral popadané papíry. Zrovna jsem byl v místnosti, která se měla propojit s tou vedle a vytvořit tak nový Králičí ráj.
„Co ten démon?“
„Za chvíli bude mluvit, chce to jen trošku času.“ Předal jsem plány s několika instrukcemi dělníkovi a opustil místnost.
„To jsem zrovna nemyslel.“
„Je tam spousta nástrojů, jen musím provést inventuru.“
„To mě taky … “
„Mohu vám připravit program …“
„Titi!“ Ostře mě přerušil.
„Děje se něco?“ zeptal jsem se ho, jako bych nevěděl, o čem je řeč.
„Ano, děje, a to něco se děje s tebou! V tvojí hlavě!“
„Musím myslet na spoustu věcí, je tady toho hodně … “
„Ne, ne a ne!“ Ztrácel trpělivost. „Kdo je ten démon? Víš toho mnohem víc!“
„Byl to můj pomocník a pak i asistent.“
„A?“
„Nic jiného v tom není, lorde!“ řekl jsem to ostřeji, než jsem zamýšlel. Musel jsem pryč.

Cassiel mě však pevně uchopil za paži a sevřel. Vykřikl jsem.
„Titivillusi!“ řekl mi celým mým jménem. Ten chlad, ten strach … Co to bylo.
Byl jsem vyděšený a zíral jsem na Cassiho, jako by představoval ten největší strach na světě.

*** Cassiel

Už jsem toho měl dost. Už mě nebavilo sledovat, jak se Titi něčím hluboce trápí. Bylo toho víc, než na sobě dával znát. Uchopil jsem ho za paži, ale výsledek byl víc, než kolik jsem mohl spořádat. Nikdy jsem v ničích očích neviděl takový strach.
'Oči … ?'
„Titi … ty nejsi slepý?“
Trhl sebou a vrazil mi obrovskou facku, až jsem sebou praštil o zeď. Utíkal a já ho volal, ale on se nezastavil.
„Sakra!!“ Rozběhl jsem se za ním.
Našel jsem ho, jak se choulí ve východním kamenném altánku, které byly vystavěny na všech světových stranách. S hradem je spojovaly úzké kamenné mosty a zespoda byl každý podpírán kamenným pilířem.
Titi byl skrčený do klubíčka, jednou rukou si zakrýval tvář a o druhou, sevřenou v pěst, se opíral. Viděl jsem ho už jako hrdého démona, jako ustaraného, jako žárlivého, jako legračního, jako chápavého i jako naštvaného, ale nikdy jsem ho neviděl zlomeného.
Pomaličku jsem došel ke vchodu. Třásl se a já slyšel, jak pláče. Co jsem měl říct. Nic. Co jsem mohl udělat. Nic. Neměl jsem žádné možnosti. Nebylo nic.
Přesto jsem k němu opatrně přistoupil a ještě opatrněji jsem se dotkl jeho ramene. Okamžitě vyskočil na nohy a zaútočil na mě.
„Nesahejte na mě! Nechte mě být!!“ Slova i hněv patřily jeho neznámým věznitelům z minulosti. Vypálil proti mně kouzlo, ale to jsem naštěstí odrazil. Všiml jsem si však, že se okolo altánku aktivovala bariéra. Kryla všechno – zvuky, démonickou magii – dokonale nás izolovala od vnějšího světa.
„Titi, počkej!“
Nevnímal mě. Propadl se do minulosti. Sáhl k pasu pro svého baziliška, ale v tom jsem mu zabránil.
„Jdi pryč!!“ Snažil se mi vysmeknout, měl jsem však fyzickou převahu. Přitiskl jsem ho ke sloupu a umlčel ho jediným možným prostředkem, políbil jsem ho. Vzpouzel se, ale po chvíli se přidal a napětí v jeho těle částečně zmizelo. Nechtěl jsem riskovat, že začne znovu vyvádět.
Ještě o něco víc jsem se přiblížil. Trošku se to zvrtlo, líbal jsem ho víc, než možná bylo zapotřebí. Konečně jsem ho pustil. Oba jsme byli pořádně zadýchaní.
„Je to už lepší?“ zeptal jsem se ho a on mi odpověděl lehkým pokývnutím.
Odstoupil jsem a pozoroval ho. Červenal se a já cítil, že mě to přitahuje. Nemůžu říct, že bych byl věrný, ale zase nemám v povaze někomu vrážet kudlu do zad, to jen do břicha. Navíc jsem to přeci dělal jen proto, aby se uklidnil.

Opatrně se sesunul na zábradlí. Bariéra nás sice činila neviditelnými, ale kdo říká, že pořád nemůžeme vypadnout. Sedl jsem si vedle něj, ale ne moc blízko.
„Nikomu nic neřeknu, ale ty mi musíš slíbit … “ počkal jsem, „ … že mi řekneš, co ti je!“ Snažil jsem se dodat dostatečný důraz, ale zároveň se vyhnout rozkazovačnému tónu.
Zakroutil hlavou. „Ne, všechno je v pořádku.“
„Nic není v pořádku.“
Zatnul drápy do kamene.
„Ornias … můj bratr … nemůžu … ho nechat zemřít … ne … “ S každým slovem spadla jedna slza.
„Hmmm … “ Tohle byla složitá situace. Na jedné straně jeho věrnost a na druhé nalezená rodina. Vůbec jsem to nechápal, ani o jedno jsem se nestaral … tedy nikdy dřív. Zákony jsem dodržoval sporadicky a rodinu jsem neměl. Teď jsem si mohl zákony tvořit a měl jsem rodinu. Znamenalo to však pro mě něco?
„Trest … trest … trest … ?!“ mumlal jsem si pro sebe, až se mi rozsvítilo. „Uvidíme se u Králičího ráje!“ S těmi slovy jsem se prudce zvedl a odběhl. 'To je ono! Mám to!'

***

Vpadl jsem do vězení jako uragán. Ornias ani nestačil vyskočit na nohy a už jsem ho za paži táhl.
„Lorde, děje se něco?“ zavolal na mě třetí generál, kterého bych se mohl konečně zeptat na jméno. Při pohledu na vězně zatnul zuby.
„Víš … “ začal jsem, „udělej z toho vzadu muzeum, ať se mají děcka na co dívat.“ Ukázal jsem za sebe prstem a rázně vykročil. Překvapeně mi uhnul a díval se na mně jako na zjevení. „Je čas modernizace.“ S těmi slovy jsem zahnul za roh a zmizel mu z očí.

***

„Cassi!“ zavolal na mě neformálně Titi.
'Už je na tom líp.'
Zastavil jsem se přede dveřmi Králičího ráje, popostrčil Orniase před sebe, zhluboka se nadechl a zapískal jsem.
„To by mohlo stačit.“ řekl jsem a narovnal se. Chodbou se pomalu začalo nést dunění mnoha chlupatých tlapek. Když se zpoza rohu vyrojili, měl jsem chuť vzít do zaječích. Cheokki, který běžel v čele, mi skočil do náručí a hned mě olizoval.
„Počkej, počkej! Teď ne!“ Přitulil se mi k hrudi a já ho začal drbat mezi ušima.
„Chlupaté nebezpečí, tohle je Ornias. … Orniasi, tohle je chlupaté nebezpečí.“ Formálně jsem je překvapil. „Jinými slovy se teď vlivem nedostatku personálu stáváš králičí chůvou. Titi tě seznámí se základy péče. … A já ti dám ještě jednu dobrou radu.“ Významně jsem zvedl ukazováček. „Nedej na jejich smutný očka, nebo tě sežerou i s fuseklema. Péči zdar.“
Předal jsem mu Cheokkiho.
Bylo mi úplně jedno, jestli tomu rozuměli nebo ne, já si spokojeně odcházel. Do chodby, ze směru odkud vyběhli králíci, se vyřítil Kasdeya, ale než mohl začít protestovat, popadl jsem ho za límec a odtáhl. Nezbývalo než ho něčím pořádným zaměstnat a já zrovna taky potřeboval něčím zaměstnat.
K uším mi doléhal Titiho veselý a hlavně nekontrolovaný smích.