Nezávazně pro osamělá srdce - Místo v parku

Měl jsem rád zrovna tuhle dobu. Čas, kdy se život na cestě parkem uklidnil. Neprojížděli tu lidé na kole, ženy s kočárky, děti na odrážedle, bezohlední bruslaři, chodci zavazející vždy a všude. Doba, kdy problikávalo světlo pouliční lampy, snažící se nažhavit si dráty na celonoční svícení.

Seděl jsem na lavičce, bez opěradla, které nějací vtipálkové vyvrátili a udělali z něj lávku, nejspíš pro skřítky či víly přes potok, ševelící několik metrů mi za zády. Rád bych se opřel, ale všechny lavičky vypadaly podobně. Tuhle jsem měl prostě nejraději, s výhledem do pole, zlatého obilí, lehce se otírající stébly o sebe jako dva milenci. Na okraji spletitost barev bílých květů heřmánku, červených vlčích máků a modrých chrp, na večer prosycující teplý vzduch svou těžkou vůní.

Hlavu ponořenou do dlaní, zapřen lokty o kolena a hlavu prázdnou, nezatěžující ji žádnými problémy. Ve skutečnosti to nejde. Musel jsem pořád na něco myslet. Na problémy v práci, jak semnou zase vymetli, využívajíc moji dovednost udělat práci za tři za plat jednoho. Nahlas jsem si povzdychl.

„Těžkej den?“ ozvalo se přede mnou.

Zvednul jsem hlavu, aniž bych opustil své dlaně, zaostřil jsem na nejbližší bod, který jsem měl před obličejem, což byl kovový zip riflových kalhot a až potom jsem se narovnal a pohlédl tazateli do tváře.

„Hmm?“ vyhrkl jsem zmateně, protože jsem nebyl zvyklý vést rozhovor v této době, kterou jsem měl vytyčenou pro rozjímání nad svou existencí.

„Sám uprostřed parku, trochu divné,“ pohodil hlavou ten týpek, s rukama v kapsách svých upnutých kalhot. „Holka?“

Nadzvednul jsem jedno obočí v otázce.

„Kluk?“ pokračoval ve výslechu.

Nadzvednul jsem i druhé obočí. Prohlídnul jsem si ho pozorněji. Měl bílou košili, s krátkým rukávem a tmavou kravatou. Stál zrovna v zákrytu zapadajícího slunce, takže jsem mu neviděl do tváře, jen delší vlasy sahající mu skoro až na ramena, házely ve skomírajícím světle slunečních paprsků zlaté odlesky.

„Jen tady přemýšlím,“ vysoukal jsem ze sebe. „Vadí ti to?“

Pokrčil rameny.

„Přátelé?“ nadhodil.

„Jsem tu sám. Rád bych byl i nadále sám....“

„...a rozjímal nad svým životem, naplněný vším, po čem mé srdce touží.“

Zamračil jsem se, protože tuhle poznámku jsem vůbec nepochopil.

Vytáhnul ruce z kapes.

„Je teplý večer, co?“ nadhodil a povolil si kravatu.

Měl jsem jen tílko a kalhoty pod kolena. Mám rád teplo, vyvalit se na slunci a nechat se upálit zaživa. Na mě bylo už docela zima, i když teploměr ukazoval tak 27 stupňů tepla. Jako ještěrka se přisát na nejbližší kámen a akumulovat co nejvíc tepla do své kůže a pak se snažit s touhle zásobou tepla vydržet až do rána. Tohle jsem já.

„Neřekl bych,“ odpověděl jsem a dotknul se paže, která už ztrácela teplotu. Bral bych na sebe bundu.

Přejel prstem po knoflících své košile. Přistihnul jsem se, jak jsem každý přejezd po knoflíku počítal, sledoval jsem ten prst přejíždějící po jeho hrudi, a když se zastavil u pásku svých kalhot, vypadl mi počet těch knoflíků z hlavy. Napjatě jsem zůstal viset pohledem na tom prstu, co přemýšlel, kudy dál.

„Takže tobě už je zima?“ podivil se ten neodbytný mladík a naklonil hlavu na stranu, takže propustil slunce, které svou hlavou kryl a mě udeřilo do očí a oslepilo.
Zaklel jsem a rukou si zaclonil oči. Když jsem se konečně upoutal zrakem na jeden bod, což byl opět jeho zip u kalhot, měl košili vytaženou z kalhot. Chtěl jsem mu něco říct, nějakou inteligentní větu, poznámku, ale ruce, které rozepnuly poslední knoflík, mi sebraly veškerá moudra z úst. Znovu jsem počítal, knoflík po knoflíku, co opouštěl dírku košile. Opálený svalnatý hrudník, jenž byl odhalen pod rozepínající se košilí, mi sebral opět počet knoflíků z hlavy.

„Jo, jak zajde slunce, je najednou zima,“ povzdychnul si ten muž a zakryl si dlaněmi bradavky, aby po nich párkrát přejel, jakoby je chtěl zahřát, ale ony chtěly víc tepla, víc dotyků.

Zavrtěl jsem se na těch pěti nepohodlných latí lavičky a snažil se uklidnit rozbouřené hormony v těle, které se mi snažily zvednout vše, co by mohlo odporovat gravitační přitažlivosti země.

„Máš problémy v práci?“ zeptal se mě a sundal si kravatu.

„Ani ne. Vypadám na to?“ poškrábal jsem se nervózně na stehně.

„Vypadáš přesně jako ta d***a pro všechno,“ zasmál se a prohodil si kravatu přes rozkrok. „Co na něho všichni naloží své úkoly, zbaví se své práce hodíc to na svého podřízeného, i když za to berou dvojnásobek. A jen za krásný úsměv a pochvalu se rozkrájíš do tenkých nudliček.“

Přetáhnul si mezi nohama kravatu, sledoval jsem ten pohyb, dopředu, dozadu, a kývnul hlavou na souhlas. d***a. Přesně jak říkal. Jeho zip u kalhot se nadrženě vydul a u mě proběhla úplně ta samá reakce, která mě překvapila takovým způsobem, že jsem ihned nezareagoval a nechal si synchronizovaně stavět ten stan mezi nohama. Pak jsem si uvědomil jeho upnutý zrak do mého klína, že mi ruce automaticky vystřelily a zakryly to, co mělo zůstat skryto.

Dírka v řemenu. Široký pevný kožený řemen a masivní kovová spona. Knoflík . Jezdec na kovovém zipu, putující směrem dolů.

„Výhled na pole tě uklidňuje?“ vylekal mě svou otázkou.

Naklonil jsem hlavu, abych přes něj spatřil ty kytky, jejichž jména jsem si náhle nemohl vybavit. Zahlédl jsem můru, jak narazila do konečně rozehřáté lampy a při druhém nárazu jen zmateně zamávala křídly a jako sestřelené zero v nekontrolovatelných otáčkách klesala s propálenými letkami k zemi.
Chtěl jsem nějak ospravedlnit své vysedávání v parcích po nocích, ale to, s čím se vytasil z kalhot, mi sebralo slova z úst. Jemně si svou chloubu promnul, naklepal ji jako řízek o dlaň, kterou si přejel několikrát jazykem a pak si o tu vlhkou pokožku třel svůj penis. Párkrát ho schoval do dlaně, v té těsnosti sevřené dlaně jeho úd rostl, asi stejnou rychlostí, jako ten můj v náhle těsných trenýrkách.

„Ehm, ty...,“ zaprotestoval jsem.

„Takumi,“ vydechl ten mladík a přejel si prstem přes žalud.

Rád bych mu podal ruku, ale vyhovovala mi mnohem víc, tam kde se nyní nacházela.

„Tobě je asi horko, co?“ řekl jsem přidušeným hlasem.

„Tobě taky?“ udivil se Takumi a přehodil si svůj napnutý úd do levé ruky, obrátil zápěstí, palcem k sobě a začal si ho znovu honit.

Prožíval jsem tu erekci s ním, pomáhal jsem mu prodýchávat jednotlivé pasáže. Moc dobře jsem si vybavil pocity při své masturbaci, až mě to zabolelo. Připadal jsem si jak správný otec, pomáhající manželce při porodu. Oba jsme společně funěli do rytmu, díval jsem se na jeho ruku a tu svou se snažil ve svém klíně udržet v klidu, ale vůbec mě neposlouchala, a když jsem chtěl zastavit to vzrušení, tlačící se mi mezi slabiny, mělo to opačný efekt a ucítil jsem, jak se mi teplo rozlévá do trenýrek. Usmál se mému mokrému rozkroku, několikrát prohnul pánví a předvedl mi, jak vznikají velká díla, podobné těm čmáranicím Pabla Picassa, akorát pouze jednobarevně a na chodník.

„Tohle je mnohem lepší, než čumění do pole,“ uculil se Takumi, zbavil se posledních kapek a schoval si svůj malířský nástroj zpátky do kalhot. „Jestli máš problém se odreagovat, přijď zítra zas. Něco spolu dalšího vymyslíme.“

Mrknul na mě lišáckým pohledem, přehodil mi svou kravatu kolem krku a přitáhl si mě k sobě.

„Zítra mi můžeš prozradit třeba svoje jméno. Nic jiného v tom nehledej,“ a bez varování mi olíznul oba rty, jemně je políbil, každý zvlášť, jazykem vjel do úst, jen na pár vteřin, že jsem nestačil ani údivem zamrkat a pak mě tam jen tak nechal sedět, zamával mi na rozloučenou a ztratil se ve tmě.