Démonické lázně – Pramen 23 – Návrat

„Vynikající.“
„Vaši pochvalu předám dál kuchařce, bude potěšena.“ Yong položil svůj šálek.
„Kolik cifer potřebuji na to, abych od vás na pár okamžiků odloudil Ranghua? Je to vynikající masér, jeho služby bych velmi ocenil.“
„Ano, měl jsem možnost něco takového zaslechnout.“
„Tady se nejspíše nic neutají.“
„Ano, to asi jen těžko.“
„Mám nějakou šanci?“
„To záleží na tom, jak dobrý jste v hledání informací.“
„Mohu říct, že má síť informátorů je dobrá. Samozřejmě, podle druhu informace se odvíjí časová náročnost.“

„Co třeba hledání určité osoby?“
„To většinou není tak veliký problém. Délku hledání ovlivňuje několik faktorů. Dostupné informace o hledané osobě a její podobizna. Velkou roli hraje i časový posun, tedy kdy naposledy byla spatřena. A další a další větší i menší detaily, které o dané osobě víme, či nevíme.“
„Takže najít chlapcovu matku nebude trvat dlouho?“
Seok se zarazil.
„Nehrajte hlavně neviňátko. Chlapec se mi se vším svěřil. Chtěl jste ho využít jako cestu ke mně. Byl jsem to však já, kdo ho k vám přivedl. Vy jste jen využil své šance. Nemohu vám tedy vaši schopnosti využít šanci příliš vyčítat.“ Prudce udeřil dýmkou do popelníku a vysypal zbytek tabáku.
Seokova tvář se nezměnila. Vypadal napnutě, ale ne vystrašeně.
„Výměnou za získání přístupu ke mně, jste mu nabídl nalezení jeho matky, že?“
Mafián se usmál.
„Ano, to je pravda. Podobný obchod jsem mu skutečně nabídl. Řekněte mi, to vám o té nabídce řekl, nebo … ?“
Lord si odfrkl.
„Řekl mi pouze o tom klubu. Druhou část dohody jsem si domyslel. Měl jsem dost času na přemýšlení. Proto jste s ním chtěl být o samotě. Chtěl jste ho zpracovat a pod nátlakem přimět ke spolupráci.“
„Máte výbornou dedukci, lorde Yongu.“
„Uvědomujete si, že bych vás teď měl grilovat?“
Seok prudce vytáhl pistoli a zamířil do lordovi hrudi.
„Myslíte?“

Yong si ho však prohlížel jen znuděným pohledem.
„Pff.“ Natáhl z dýmky, aby zjistil, že je prázdná.
„Cc.“ Prohrabával šuplíky, aby také zjistil, že jeho tajné zásoby tabáku byly odneseny.
„Zmetek malý, nějak má poslední dobou asi moc volné ruce.“
Zvedl se a přešel k zadní skříňce.
„Víte, že když na vás míří hlaveň, že se nemáte hýbat?“
„Opravdu?“ zeptal se lord bez zjevného zájmu.
„Tohle je poprvé, co na mě někdo míří pistolí, jak mám pak vědět, co se sluší a co ne?“
V klídku se vrátil na své místo a nacpával si dýmku.
„Na to není příručka zapotřebí.“
„A nechcete ji už uklidit?“
„A proč bych to dělal?“
„Protože je to vaše ruka.“ V klidu vyfoukl obláček dýmu.
Seok se jen usmál a zbraň uklidil do pouzdra na hrudi.
„Jste opravdu zvláštní … člověk.“
„To samé, mohu říci i o vás.“
Společně se napili čaje.

***

Zom ležel ve svém novém pokoji vedle Jiangina. Nemohl spát, třebaže už dávno měl. Vlastně mnoho démonických nocí předtím probděl. Pořád nemohl věřit slovům jeho mistra.

***

„Vše je v pořádku,“ řekl Zorion, ale neznělo to příliš přesvědčivě a také to takové nebylo.
„To je něco, co bych velmi rád řekl, ale nemohu.“ Pomalu se otočil.
„Co tím myslíte, pane? Vůbec vám nerozumím.“
„Nechtěl jsem se tě ptát přímo, ale zdá se, že to musím udělat.“
Zom jen hlasitě polkl.
„Když ti ten … Ne, začnu jinak. Pamatuješ si ten den, kdy jsem tě se svým otcem našel?“
Souhlasně přikývl.
„Ano, schovával jsem se v té době před lidmi na starém hřbitově.“

***

Pršelo, doslova lilo jako z konve. Zombí v roztrhaných šatech se krčila k jednou velikému náhrobku, který už dlouho nikdo neočistil. Voda mu zatékala do těla a hromadila se v roztrženém žaludku. Bok měl rozseknutý a levá ruka vysela jen na čestné slovo.
Do šumu deště se ozvalo čvachtání. Mezi hroby procházely dvě postavy. Jedna byla nízká a shrbená, zatímco druhá vysoká a vzpřímená a vyzařovala z ní silná aura. Schovaný nemrtvý zvedl hlavu. Byly jen několik metrů od něj. Nijak si jej nevšímaly, ale on si všiml, kam mají namířeno. Na zvláštní popud se zvedl a uchopil vysokého muž za rukáv.
Věděl, že jsou jako on, že nejsou lidmi. Než však stačil něco říct, muž jej prudce odhodil. Prorazil několik náhrobků a levá ruka se odporoučela.
„Jak se opovažuješ mě dotknout?! Znej své místo!“ Vysoká zombí si jen vztekle odfrkla a otočila se, že odejde.
Jenže on ho zase držel za rukáv. Tentokrát však už stihl promluvit:
„Nechoďte tam.“
„Co-!“

„Chlapče, víš, s kým mluvíš?“ zeptala se shrbená postava. Byla stará a její aura nebyla tak silná, ale to mohla být jen iluze.
Jen zakroutil hlavou.
„Takže nevíš a proč nás tedy zastavuješ?“
„Otče, neměl by ses s ním vůbec zahazovat.“
„Protože tam jsou lidé. Ublíží vám.“
„Takže se bojíš o naše zdraví?“
Zase zakroutil hlavou.
„O co se tedy bojíš?“
„Proč na něj plýtváš svým časem?“
„O slova. Bojím se o slova. Nevím proč, ale bolela mě. Vás také budou bolet.“
„Tak slova … “

„Tak nechoďte … “ Víc sevřel látku.
Vysoký nemrtvý ho znovu srazil.
„Zmiz mi z očí, červe!“
Zůstával ležet na zemi.
„Proč pořád žiji?“ Položil ruku na žaludek.
„Proč nejsem mrtvý?“
„Takže chceš zemřít? Příčí se mi zabíjet nevýznamnou spodinu, ale v tvém případě bych mohl udělat výjimku.“ Přistoupil k němu blíže.
„Opravdu umřu?“
„Pochybuješ o mých slovech?“ Zvedl ruku.
Usmál se.
„Chlapče, chtěl bys začít druhý život?“
„Otče?!“
„Druhý … život?“ Mírně zvedl hlavu.
„Místo smrti, zkus žít.“
„Jak? Nemám kam jít.“
„Můžeš jít s námi.“

***

„Bylo to opravdu zvláštní setkání,“ řekl s lehce zasněným pohledem Zom.
„To ano, od té doby ses hodně změnil, aspoň předpokládám, že nemáš už přání zemřít.“ Lord Zorion se šibalsky pousmál.
„Ne, to už ne.“
„A? Jak bys svůj život popsal potom setkání?“
„Bylo to těžké. Žít jako zombí nebylo jednoduché. Najednou všude byla spousta zákazů, nařízení a přikázaní. Nevěděl jsem, co dělat, ale … přesto všechno jste mě vedl.“
„Vedl?“
„Aspoň mi to tak po nějakém čase přišlo. Jako … jako přísný, ale milý otec, který se stará o své děti tvrdou rukou a má své způsoby, jak jim dát najevo náklonnost a lásku.“ To už se zarazil.
„O-Omlouvám se, nemyslel jsem tím nic urážlivého.“
'Otec … Huh?' pomyslel si lord.
Je to legrační. Vždycky si myslel, že je jen jedním z mnoha sluhů, ale teď … Už dřív si všiml toho, jak se od ostatních liší, ale až teď ho začal opravdu poznávat.
'Je to také kvůli tomu chlapci?'
Zom poslušně čekal.
„Říkal jsi, že se teď cítíš o něco 'plnější' než před lázněmi, že?“
„Ano, lorde.“
„Není to však pobytem v lázních.“ Přešel blíže k Zomovi, ale ne tak, aby musel zaklánět moc hlavu.

„Získal jsi jméno.“
Zom jen nechápavě naklonil hlavu.
„Ne, ne, to se asi mýlíte, Zom je jen taková přezdívka.“ Vyděšeně ustoupil, vůbec lordovi nerozuměl.
„Běž se podívat do zrcadla.“
Zom rychle uposlechl a přešel k tomu na stěně. Chvíli na sebe zíral, než zamrkal, přišel blíže a zaměřil se na oči.
„Takže sis už toho všiml?“
„Co to znamená … ? Nerozumím tomu … “ Napůl se otočil zpátky k lordovi.
„Nižší démon může jméno získat jen od vyššího démona. Takové bytosti nazýváme souhrnně 'Dai'. Každé společenství má však svůj vlastní způsob, jak přidělit jméno. Někde je zapotřebí speciálního rituálu, jinde přinesení určitého předmětu nebo vykonání velkého činu.
Existují však legendy o démonech … ne, možná jen různé legendy o jednom démonu s mnoha jmény, který dokázal dát jméno už jen jeho vyřčením.“
„Ale … “
„Takový démon by musel mít obrovskou sílu, ne, naprosto nepředstavitelnou sílu a stáří jako nikdo předním.“
„Ale on na to tak nevypadal.“

„To je jedna z věcí, která mě na tom mate. Ať už je to jakkoliv, chci, aby ses teď zdržoval jen u Jiangi. Nově budeš žít v pokoji vedle jejího. Vyhýbej se veškerému kontaktu s kýmkoliv jiným. Odteď je tvůj pohyb přísně omezen.“
„Lorde, mohu mít ještě jednu otázku?“
„Mluv.“
„Když mám tedy jméno, znamená to, že jsem na stejné úrovni jako Dai zombí, jako vy?“
Lord se přísně zamračil.
„Na to ani nemysli!“ řekl velmi naštvaně. Takovou drzost od něj nečekal.
„Myslíš si, že když jsi získal jméno, že to něco znamená?“
„Tak to jsem rád, že jsem pořád nikdo.“
Teď byl lord doslova šokován.
„Kdybych se někým stal, už bych nemohl sloužit lordově rodině.“

***

„Řekl to tak šťastně,“ vzpomínal též lord Zorion, který také nemohl spát.
Poslední dny hledal v knihovně něco, co by mu pomohlo. Byl si jistý, že už tu legendu o tom mocném démonovi někde četl a veliká knihovna jeho nemrtvého rodu byla ideální místo k začátku hledání. Mělo to však jednu velikou nevýhodu. Knihovna byla víc než veliká. Byly tu tisíce a tuny svazků o všem možném.
Ztrácel pomalu pojem o čase. Přišlo mu jako věčnost, co tu je a přesto se nedostal ani o krok blíže ke svému cíli. Protřel si oči.
„Dáte si trochu čaje?“
„A-Ano.“ Natáhl se pro něj.
„Ty! Nařídil jsem ti, ať nikam nechodíš!“ Lord se prudce zvedl a bodlo mu v zádech.
„Omlouvám se, že jsem neuposlechl vašeho rozkazu. Ujistil jsem se, aby mě nikdo neviděl a napadlo mě, že bych vám měl pomoci.“
Mladý lord nebyl nadšený, že neuposlechl jeho rozkaz, ale jeho nabídka ho potěšila. Pořádně se napil čaje. Pro nemrtvé je jídlo i pití naprosto zbytečné, ale stalo se to spíše takovým módním trendem pro bohaté a mocné.
„Hledám nějakou zmínku o démonovi, který uměl dávat jména.“
„Myslím, že vím, která knížka to je.“

„Cože?!“ Praštil dlaněmi tak silně do stolu, až všechny knížky nadskočily.
„Tedy myslím si to. Nejsem si s tím jistý.“ Opatrně ustoupil.
„Takže jsem tu zbytečně ztrácel čas?“
„Omlouvám se.“
„Ukaž mi tu knihu.“

Procházeli mezi regály do vzdálenější části knihovny.
„Jako nováčky mě často starší sluhové utiskovali, takže jsem se před nimi schovával a nejčastěji právě tady. Je to tu rozlehlé a snadno se tu dá ztratit, mě se to tedy naštěstí nikdy nepovedlo.“
Zastavili se u jednoho obzvlášť zaprášeného regálu.
„Měla by být někde tady.“ Prstem přejížděl po hřbetech knih.
Lord se též rozhlížel, ale žádnou zvláštní knihu neviděl. Knihy, co četl, měly na hřbetě psaní, ale tyhle žádné.
„To je zvláštní,“ zamumlal Zom.
„Co je zvláštní?“ zeptal se lord.
„Ta knížka tu chybí.“ Ukázal na prázdné místo v polici.
„Jsi si jistý, že to má být ona?“
Zom přikývl se zamračeným výrazem.
„Někdo ji vzal a to dost nedávno.“
Prach před knihou byl smetený. V knihovně zavrzalo dřevo. Otočili se.
„Kdo je to?“ zavolal lord.
Odpovědi se však nedočkal. Napnul sluch a uslyšel tichý dech.
„Mě neošálíš. Vím, že tam jsi. Vyjdi ze stínů a ukaž se!“
Ozvalo se silné odfrknutí.

„Opovažuješ se, neuposlechnout rozkazu lorda Zoriona?!“
Z tmy se ozvalo zařvání spojené s hlubokým zatroubením a vyrazila proti nim mnoharohá bílá masa husté mlhy. Lord okamžitě vytvořil okolo nich bariéru, jenže tvor se jí dotkl mohutným kopytem a v mžiku se rozpadla. Lord ani nestačil vykřiknout, když z jeho těla tryskal proud tmavé krve.
Padl na zem a tvor se chystal ho rozdupat. Zom však vyskočil tvorovy na záda a tahal mu hlavu dozadu. Křičel a nepouštěl se, ani když s ním mlátil o regály. Praskaly mu kosti a trhaly se svaly, ale nepouštěl. Tvor ho nakonec ze sebe shodil.
Knihovnou se nesly nové hlasy vojáků. Náhlý hluk a lomoz je zburcoval. Bílý tvor se na chvíli zastavil, naslouchal a pak zmizel. V Zomově ruce zůstala jen jedna jeho bílá žíně. Jemná, vlnitá a chladná.
„Co se tu stalo?!“ křičel velitel.
„Lorde Zorione?!“ křičel o okamžik později.
Zom se nad ním nakláněl a snažil se mu zavázat ránu.
„Ty vrahu!“ Kopl Zoma do žeber.
„Ne, já … “ Ostatní vojáci ho mlátili.
Lord ležel na zemi a sotva se držel při nemrtvém životě. Mezi vojáky vznikl menší zmatek. Část jich táhla Zoma do vězení a další se snažila ošetřit lorda.
„Lorde … “ zasípal Zom a sledoval, jak se žíně rozpadá do mlhy.
„Sakra … “

***

„Lorde Yongu?“ zeptal se ho Seok, protože vypadal duchem mimo.
„Hmmm … “ Nevěnoval mu pozornost.
„To mě necháte jen tak jít?“
„Za normálních okolností nikoliv, avšak jste projevil neobvyklou dávku šlechetnosti, když jste se věnoval Kaře.“
„Ah, ta jednonohá dívka.“
„Co vás bere, jen ráda skáče, nejspíše jste se mýlil.“
„Cože?“ Začala ho bolet hlava. Vybavoval si její obličej, úsměv a neobvykle špičatý jazyk, ale noha … nohy.
„Ráda se tak pohybuje, z toho si nic nedělejte, nejste první.“
„Aha.“
'Opravdu? Opravdu se mi to jen zdálo? No, byla tam tma, mohl jsem si to splést.'
„Takže?“

„Takže řekněme, že to přehlédnu, vaše informátorská síť mi může být užitečná.“ Znovu vyfoukl dým z úst.
„Znáte ten starý a malý chrám na okraji města? Je před ním schránka na dary.“
„Ten?“
„Své nálezy tam házejte v zapečetěných obálkách.“ sáhl do šuplíku a vytáhl malou pečeť.
„Dopisy označte tímhle, tak budu vědět, že jsou od vás.“
Seok si malou pečeť vzal a prohlížel si ji. Byl to asijský drak stočený do spirály.
„A co z toho budu mít já?“
„Vzhledem k tomu, že skalpy nesbírám, tak půjčení Ranghuha, či nějaká užitečná informace by se vám určitě hodila, ne?“
Seok zamručel.
„Chtěl jste se mnou navázat spolupráci, tak ji tu máte.“
„Až najdu jeho matku, co pak?“
„To se uvidí, podle vašich výsledků.“
„A co že jste tak náhle změnil názor? Předtím jste o spolupráci příliš neuvažoval.“ Upil trochu čaje, už dost vychladl.
„Jsem pouze zvědavý,“ dodal ještě.
„Vaši nabídku jsem si promyslel a uznal za vhodné uzavřít jisté partnerství. Vy se dostanete, tam, kam moji lidé nemohou a naopak. Je to výhodná nabídka pro obě strany. Samozřejmě, při dodržení jistých podmínek.“
„Já věděl, že to znělo až příliš dobře.“

„O tomhle místě nikde nebudete mluvit a nebudete se snažit získat víc informací, než kolik vám bude dáno. Je mi jasné, že se je budete stejně snažit získat. Já, být na vašem místě, bych udělal to samé. Všichni máme svá temná tajemství a každý je chrání. Respektováním tohoto soukromí můžete získat větší podporu.“
„Naprosto to chápu.“
„Pokud se k nějaké choulostivé informaci dostanete, nevím, jestli vás budu chtít pochválit nebo zabít. Víte, ono to nebude jednoduché a já si snahy a schopností cením.“
„Tak teď už opravdu nevím, na čem jsem, ale abych to zrekapituloval. Já vám dám informace, co chcete a vy mi dáte ty, které chci já, pokud se o vás nebudu příliš šířit, ano?“
Lord přikývl.
„Pokud mi tahle investice přinese dobrý výnos, nemám důvod se o ni připravit.“
„Když už mluvíte o investicích, tak nemusíte zas svůj pobyt nic platit.“
„Nečekaně zajímavé a příjemné.“

„Důvodem není vaše noc v mlze, ale fakt že tu jste poprvé. Když k nám host přijde poprvé, nic si neúčtujeme. Je to takový náš zvyk. Samozřejmě další návštěvy jsou již zpoplatněny.“
Lord si protáhl záda a postavil se.
„Už bude skoro šest,“ zamumlal.
„Je načase, abych se sbalil,“ řekl Seok.
„Kus cesty vás doprovodím.“
„Jste si tím jistý, sotva jste se postavil na nohy.“
„Tak slabý zase nejsem.“

***

Setkali se u hlavní brány. Pan Drákula jej velmi rád vyprovázel a přitom se držel velmi blízko Futachi. Stáli tam i další obyvatelé a tentokrát si Karu pořádně prohlédl. Měla opravdu obě nohy a skákala snožmo. Občas udělala několik nemotorných kroků, ale spíš skákala.
'To je opravdu zvláštní. Ale jsem si skoro jistý … ' Rozbolela ho hlava.
Zakroutil s ní.

***

Kráčeli lesem, až došli k bambusu. Seok se zastavil a opatrně si ho prohlížel.
„Děje se něco?“ Lordovo noblesní kimono světle modré barvy a obrázků koi kaprů na dolní polovině látky se zavlnilo.
„Ani nevím. Jen jsem při příchodu sem měl pocit, že mě něco velikého sleduje.“
„Klidně mi to řekněte. Tenhle les i celá hora je velmi stará, žije tu mnoho bytostí.“
„Myslíte jako démoni a duchové?“ Přešel mu k boku.
„Proč ne?“ řekl šibalsky lord.
Seok se jen podrbal na hlavě.
„Tohle místo je fakt divné. Jako bych ani nebyl v lidském světě.“
„Nejste první, kdo to říká.“
Dál se o tom však nebavili. Yong si ověřil, že Ranghuovi bylinky zabraly. Návrat jeho vzpomínek, byl však jen otázkou času.
„Lorde Yongůů~!“
Yong jen otočil oči v sloup a příliš se nevzrušoval. Schody bambusového háje jsem bral po čtyřech i více a to se mi stalo osudné. Noha mi uklouzla a udělal jsem perfektní rozštěp. Tiše jsem úpěl. Zatnul jsem však zuby, vyskočil na nohy a doběhl k lordovi, byť značně zpitvořeným způsobem.

„Lorde, nemáte být v posteli?“ vrčel jsem na něj a držel si rozkrok.
„Jsem v pořádku. Nejsi moje chůva.“
Seok nás jen se zájmem pozoroval. Nenápadně přitom zaťukal na dřevo bambusu, aby se mu něco podobného také nestalo. Už jen při pohledu na mě, ho to bolelo.
„Klidně se můžeš vrátit, poslední dny jsi udělal víc než dost práce.“
Nafoukl jsem se jako ježovka a lord mi tváře rychle splaskl.
„Jau!“ Držel jsem si je a mračil se.
Lord se otočil a odcházel, po několika krocích se však zastavil a řekl ke mně:
„Vítej zpátky.“
Narovnal jsem se. Opravdu to jsem zase já? Seok se jen zmateně díval a vůbec nic nechápal.
„Ukažte, vezmu vám kufr.“ Nečekal jsem na souhlas a už jsem ho měl v ruce.
Seok znovu jen nechápavě zakroutil hlavou a následoval nás. Cesta mu tentokrát přišla krátká. Jeho muži jej už u paty hory netrpělivě vyhlíželi.

„Tak lorde Yongu, tady se naše cesty na okamžik rozcházejí, doufám však, že vám budu moci brzy poslat první výsledky hledání.“
„Také v to doufám.“

Uklonili se jeden druhému a pak si podali ruce. Sledoval jsem zadní světla jeho vozů, dokud nezmizeli.
'Jako dohodu asi uzavřeli?'
Vraceli jsme se zpátky.
„Proč ses mi s tím nesvěřil?“
„Eh? S čím?“ tušil jsem nejhorší.
„S tím, že chceš najít svoji matku,“ řekl to tak vzdáleným hlasem.
„Já … já … “
„Proč jsi mi to neřekl? Bál ses? Nevěřil jsi mi?“
„Ne, to ne! Já … “ Nedokázal jsem to říct. Nevěděl jsem jak.
„Čím to tedy je?“
Zíral jsem na lordova záda a neměl slov.
„Myslel sis, že bych ji nemohl najít?“
Mlčel jsem.
„Je tohle tvá odpověď?“
Mlčel jsem.
Lord udělal krok.
„Já … vás tím nechtěl obtěžovat … Přijmout Seokovi nabídku znamenalo vás zradit … a stejně … na mě nečeká … to není možné … nikdy se nevrátila … “
Lord mi vrazil facku, až jsem upadl na kameny. Víc než bolestí jsem se nezvedal vlivem šoku.
„Nic takového už nikdy neříkej.“ Ani při našem prvním setkání nebyl jeho hlas tak ledový.
„Lorde … ?“ špitl jsem.

Nevěřícně jsem na něj zíral.
„Neříkej to, čemu ve svém srdci nevěříš. Ublížíš jen sám sobě.“
Otočil se ke mně zády.
„Neříkám, že na tebe čeká, ani že tě miluje. Jenom už to neříkej.“
Dlouze natáhl z dýmky a déle trvalo než dým vyfoukl. Pomalu jsem se zvedl.
„Kouki … “
„Eh?“
„Chceš … to jméno? Chceš být Kouki?“
„Dáváte mi ho?“
„Přijmeš jej? Chlapec z lázní získá své jméno.“
„Těší mě, jsem Kouki,“ odpověděl jsem úklonou.

***

„Lord vypadá nějak zasmušile,“ řekla Futachi.
Sunbae si sundal náramek a obnovil svoji démonickou podobu.
„Bude lepší ho nechat chvíli o samotě.“
Dvojčata souhlasně zamručela.
„Ale chlapec vypadá podobně,“ řekl Drákula.
Všichni se mačkali ve dveřích kuchyně. Pomalu jsem k nim došel.
„Ká … “ Karakasa v lidské podobě pořád držela Bai a Zoi, ale už měla tentokrát díky vylepšenému náramku dvě nohy.
„Co se děje? Proč se tu tak mačkáte?“
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Axi.
„Neměl bych být?“
„Tváříš se ještě nezaujatěji než Buddha.“ Drákula si mě pozorně prohlížel.
„Jestli máš nějaký problém, nám se svěřit můžeš.“ Futachi mě obdařila povzbuzujícím úsměvem.
„Víc hlav víc ví.“ Přidal svojí troškou do mlýna Domo.
Podezíravě jsem si je prohlížel, ale byl jsem rád. Byli tady, pořád tu se mnou byli.
„No, lord mi cestou zpátky dal jméno Kouki.“
Nastalo zaražené ticho.
„Lord ti dal jméno?“ zeptal se nevěřícně Drákula.
Přikývl jsem a už jsem ho měl kolem krku.
„Ty jeden mývale! Takhle nás děsit! Málem jsem si říkal, že jste měli mileneckou hádku!“ Šroubovým pohybem mi tlačil pěst do hlavy.

„Hrabě Drákula, to bolí!“ Na zem mi spadl kouzelný náramek a skrz kalhoty mi vyrazil ocas.
„Ach, ne a mám po kalhotách!“ Rozmrzele jsem si prohlížel potrhanou látku.
Podrbal jsem se na rameni, pak na druhém a pak na břiše a tak dál.
„Kruci, tu lidskou kůži jsem nosil moc dlouho. Musím se vykoupat!“
„Pomůžu ti umýt záda,“ nabídla se Futachi.
Zrudl jsem.
„T-to je v pořádku, já to zvládnu.“
Dal jsem se na útěk, ale brzo jsem měl veškeré lázeňské osazenstvo za zády. S křikem jsem mizel v lese k venkovním pramenům.
Lord tiše zavřel pootevřené dveře. Všechno slyšel do posledního slova. Odešel ke svému stolku, kde odložil dýmku na stojánek a sám se usadil na verandě vnitřní zahrady. Pozoroval hladinu malého jezírka a hodil kapříkům pár pamlsků.

***

Jen, co se Seok vrátil domů, už jej čekala nějaká práce. Jeho muži chytili špeha, který chtěl ukrást jeho smlouvu. Drželi ho ve speciálním sklepě. Bylo tam jako ve středověké kobce.
„Už jsme ho vyslýchali, moc toho neví,“ informoval Seoka při cestě jeho pobočník.
„Obyčejná námezdní síla.“
Muž visel spoutaný a z vlasů mu kapala čerstvá voda. Na těle se mu už vybarvila nejedna modřina a podlitina nebyla žádnou vzácností.
„Je to profesionální zloděj, vetřel se k nám asi před měsícem. V době vaší nepřítomnosti se pokusil vykrást váš sejf, podařilo se nám ho při tom chytnout.“
„Skvělá práce.“
Seok si zuboženého muže prohlížel.
„Jeho výpověď se nijak nezměnila. Slíbili mu peníze, pokud tu smlouvu ukradne. Ten muž, co ho najal, byl cizinec a mluvil se silným přízvukem. Komunikoval s ním skrz speciální vysílačku a můžeme předpokládat, že použil i měnič hlasu.
Moji muži teď po něm pátrají. Je skoro jisté, že se jedná o mafiána z L.A., nebo někoho, kdo je na ně napojený. Vypadá to, že už nás našli.“

„Vypadá to tak.“ Seok se usmál.
„Máte nějaký plán, pane Seoku?“
„Něco bych v rukávu měl.“ Sáhl si pro pistoli a namířil ji na jeho hlavu. Normálně by už vězně zastřelil, byla to taková poslední milost, ale … nedokázal se donutit stisknout spoušť. Uklidil zbraň zpátky.
„Zabte ho a hoďte do řeky.“ Otočil se a odcházel. Za ním se ozval výstřel.
„Pane?“ Jeho pobočník ho následoval.
„Je ještě něco k hlášení?“
„Nic důležitého, pane. Jen mě překvapilo, že jste to neudělal sám. Bývá to vaším zvykem.“
„Ano, já vím. Také mě to překvapilo.“
„A jaký byl váš výlet? Navázal jste dobré vztahy s lordem Yongem?“
Seok se zastavil v půli kroku, až jeho pobočník škobrtl.
„P-Pane?“
„Jsi génius!“ vykřikl tak nahlas, že pobočník radši o půl kroku ustoupil.
Spěšně vzal do ruky svoji pistoli.

„Úplně jsem na tohle zapomněl.“ Vytáhl ze zásobníku dlouhý černý vlas.
„Vlas, pane?“ Hnědovlasý muž byl opravdu mimo.
„Pošli ho do té nejlepší a nejdiskrétnější genetické laboratoře v zemi a to hned! Chci analýzu do tří dnů. Jestli to zvládnou, dostanou tučný bonus.“
Muž si vlas vzal.
„Ano, pane, hned to bude, mohu však vědět, komu ten vlas patří? Nebo komu si myslíte, že patří.“
„Na to by nám měla odpovědět analýza. A ano, ať výsledky hlásí jen mě a ať ji provádí minimum lidí, nejlépe jen ti nejlepší. Jestli to nahlásí někomu jinému, tak je pošleme na hezkou dovolenou.“

***

Seok seděl ve své kanceláři a přemýšlel.
'Kruci. Jak jsem na ten vlas mohl zapomenout? Speciálně jsem ho tam dal, aby ho nikdo nenašel.'
Složil prsty k sobě a vytvořil děravou střechu.
'A navíc si nepamatuji, odkud ho mám, ale jednoznačně musí patřit Yongovi. To je hodně zvláštní. Poslední dva dny jsou jako zahalené v mlze.'
Cukl sebou.
'Mlha!'
Zase ho rozbolela hlava.
'Vždycky, když si chci na něco vzpomenout, začne mě bolet hlava. Je to jen náhoda? Ty bylinky a vonné tyčinky … mohla v nich být nějaká droga?'
Pokoj mu připadal stále tmavší a tmavší.
'Yongu … '