PRAVDA JE, ŽE... díl 2

PRAVDA JE, ŽE…
Díl 2
.................................................................................................................................................................................
„ Állenééé!!“ Zakřičel na mě z okraje jídelny. Ten hals! Může to být...
V jednu chvíli jsem ještě stál na nohách a v druhé jsem ležel na zemi, majíc na sobě těžké břemeno, jež na mě leželo. Po tom tvrdém dopadu jsem se mírně praštil do hlavy, proto mi nedošlo, co se stalo, nebo kdo to vlastně na mě leží. Když jsem ho nad sebou spatřil s mokrými vlasy a tím jeho dokonalým úsměvem, mé srdce vynechalo dva údery. Ten člověk, který na mě ležel, byla ta samá osoba, jako ta, na kterou ustavične myslím přes dva dny. Byl to...
.................................................................................................................................................................................

Po naší společné misi jsme se museli rozloučit. Allen šel zpátky do Řádu, já se vydal na další misi. Tehdy jsem si říkal: "V poho, to že s ním nějakou tu chvíli nebudu mi neublíží. Vždyť mi chybět nebude... Proč by taky měl?"
Ale už po pár dnech jsem si uvědomil, jak jsem se šeredně mýlil. Už od té doby, co jsem ho poprvé spatřil jsem věděl, že to se mnou půjde z kopce. I tehdy mě přitahoval. Já si to pouze nechtěl připustit. A kvůli tomu se mé pocity vůči němu akorát prohloubily. 
Nikdo mi nikdy nechyběl. V podstatě jsem byl v dětství sám. Musel jsem se naučit o sebe postarat. K nikomu jsem necítil žádnou náklonnost. Nikdo pro mě nebyl takto důležitý. Nechtěl jsem si udělat žádné hlubší pouta. S nikým. Obzvlášť ne s klukem. Jenomže tentokrát se tomu nedalo zabránit. Ač jsem se snažil sebevíc, nešlo to. Rozum šel každým dnem pomalu do postraní a mé tělo začalo ovládat mé nerozumné srdce a touhy, které se nedaly utišit. Allen mě až nadpřirozeně přitahoval. Jeho kouzelný úsměv, který dokáže vykouzlit na své bezstarostné tváři a ten, který bude brzo celý můj. Jeho zářivě bělostné vlasy, jeho roztomilé reakce, jeho nechápavý pohled, který na mě tak často upírá, když nerozumí... Stejně tak i jeho síla, která mě chytila do svých spárů a odmítala pustit. Už jen při samotném pohledu na něj se můj mozek přehřívá a já začínám být vzrušený při představách poloh, ve kterých jsem s Allenem propletený... Chci strhnout plášť, který zakrývá Allenovo sexy tělo. Chci Allana líbat po celém jeho těle. Chci se dotýkat jeho smyslných křivek, prozkoumat místa, která ho vzrušují, obkroužit mu svým jazykem jeho...

Té noci jsem se skvěle bavil. Důvod? Byl jsem s Allenem, samozřejmě. Zrovna jsme hráli pokr, u kterého mě Allen jednoznačně porazil. Ale nevadilo mi to. Allanův zářivý úsměv, který mi věnoval při každé své výhře, mi byl dostačující odměnou. 
Vše pro mě vypadalo slibně. Dokonce jsem mohl i s Allenem spát sám na pokoji- dokonalá příležitost. Vše hrálo pro mě, dokud se v hostinci, ve kterém jsme přespávali, neobjevila ta zpropadená akuma. Allen si jí okamžitě všiml a aktivoval svou innocenci! Nechápal jsem, co se děje, dokud mi kolem ucha neprosvištěla jedna z Allenových dobře mířených střel a nezničila akumu za mnou. Spolu s sebou vzala i kus stěny hostince. Ten s fotkama nádherných holek-škoda. 
Během pěti sekund se do hostince nahrnula spousta dalších akum. Asi je přilákala naše čerstvě nalezená nevinnost. Krory se zvedl od stolu společně s Lenalee a dali se do zuřivého souboje! Aktivoval jsem svou vlastní nevinnost a zničil tři akumy naráz.Šlo to hladce. Akumy se ztahovaly až na kraj vesnice, k útesu. Poslední akuma, která zbyla vydala ze sebe dávyvý výkřik. Musel jsem si zacpat uši. Najednou se kolem nás nahromadila spousta akum úrovně dva!
„Tak co, dáme si soutěž?“ Otočil se na mě Allen s úsměvem.
„ Ten kdo bude mít větší počet, dostane odměnu v podobě jedné sobecké věci na týden od poraženého? „ Dodal jsem a sejmul tu poslední akumu první úrovně. Allenův úsměv mi dal jasně najevo, že souhlasí.
Zrovna jsem zničil svou osmou akumu, když jsem si všiml jak Allen padá dolů z útesu. Sice jsem věděl, že se mu nemůže nic stát, ale i tak jsem se za ním vrhl dolů. Nemohl jsem tam jen tak stát a sledovat jak mi moje milovaná osoba mizí z dohledu. Mé srdce mi to nechtělo dovolit. A to byl také ten osudový přelom v mém životě. Tehdy jsem si uvědomil, že Allena doopravdy miluji.

"Co to zase děláš? Neměl by ses soustředit na svou misi?! Nesmíš si dovolit chybovat!“ Zařval na mě pisklavý hlas za mými zády.

Sakr*! Načapal mě, jak zase nedávám pozor... Měl bych přestat myslet na Allena!

„ No jo furt! Vždyť já vim, já vim.“ Musel jsem se pousmát.

Co uděláš, až se dozvíš o mě a Allenovi? Co nám uděláš?

Odfrkl jsem si. Jak můžu vůbec uvažovat nad nějakém MY? Co když si až moc věřím? Vždyť mi Allen nedal ani jedem jediný signál, že ke mně cítí to samé co já k němu... Povzdechl jsem si. Tak tohle přináší láska? Nejistotu? Tíživost? Časté bodání u srdce?
„Pane exorcisto, tady se nachází ta innocence.“ Otočil se na mě pátrač, který nás doprovázel. Jak, že se to jmenoval? Jonatan? Johen? John?
Nahnul jsem se, abych viděl za jeho záda.
„ Tady? V tomhle rozpadlém chrámu?“ Vím, že nevinost má v oblibě se nacházet na podivných místech, ale tohle je obzvlášť divné. Není tu ani stopa po živé bytosti. Ani akumy tu necítím. Je to snad past? Poprvé za tuhle misi jsem litoval toho, že tu není Allen a jeho prokleté oko. Vlastně nemůžu pochopit, jak s tím může žít. Je to děsivé. Ještě teď mi běhá mrát po zádech, když si vzpomenu na to, co Allen prožívá pokaždé, když spatří nějakou akumu. Nemůžu pochopit, jak to dokáže vydržet. Dříve jsem si myslel, že je jeho oko užitečné. Chtěl jsem ho mít také. Chtěl jsem vlastnit tehle dar. Ale teď už vím, že jsem se šíleně pletl. Allenovo oko není dar od Boha. Je to prokletí ze samotných hlubin pekelných. Kdybych to měl spatřit znovu, zbláznil bych se.
„Něco se mi na tom nezdá...“ Zamumlal jsem.
„Jo, mě taky ne. Utáboříme se tu a počkáme do zítřka. Pokud se v noci nic nestane půjdeme to prozkoumat.“ Plán byl jasný. Proto jsme se podle něj zařídily. Předstíral jsem, že spím, proto mi nic neušlo. Všiml jsem si, že nás někdo pozoruje z nedalekého křoví. Otočil jsem se zády k němu, abych viděl na pátrače a ujistil se, že je v bezpečí. Jenomže ten tam nebyl. Místo něj na mě zírala akuma!

K čertu. Měl jsem to tušit...

„ Heh... Tak přeci jenom to byla past.“ Usmál jsem se a dal se do boje s akumou, jejíž schopnost je napodobování...
Po boji, který trval celou noc jsme se dozvěděly, že tam žádná nevinnost nebyla. Pouze nás tam chtěly nalákat aby nás zničily. Na to měl ale Hrabě poslat těch akum více. Podcenil nás. Nebo měl v plánu něco jiného?
Vydali jsme se zpátky do Řádu.
„ Byla to jenom ztráta času...“ Zamručel jsem. Mohl jsem tyto dva dny strávit s Allenem. Budu si to muset nějak vynahradit...
„ Musely jsme to ověřit, tak si přestaň stěžovat. Každopádně mě více zajímá, jak mohli vědět, kde na nás John měl čekat...“ Vyhlédl jsem z okna vlaku.
„ To by mě také zajímalo. Žeby nás ten pátrač zradil? John?“ Dodal jsem, když jsem si všiml jak se na mě druhý exorcista dívá. Nikdy neměl rád, že se pátrači považují za podřadné. Proto neměl rád Yuua. Ale i přesto uznával jeho sílu. Vyhlédl jsem opět z okna. No bezva. Začalo pršet...
.................................................................................................................................................................................

Bojím se odmítnutí. Ano. Já se bojím! Je to vůbec možné?

Jen co uvidím Allena započnu se svým plánem. Plánem, jež jsem nazval ZSA! Získat Si Allena!

Vešel jsem pomalu do řádu. Voda ze mě odkapávala při každém mém kroku, ale to jsem nevnímal. Zamířil jsem si to rovnou do jídelny. Věděl jsem , že tam Allena najdu. Je to strašný jedlík...
Měl jsem pravdu. Byl tam. A hádal se s Yuuem. Jako obyčejně. Nepřišlo mi na tom nic divného, dokud Yuu nevytáhl svou Muganu. Teď to jde do tuhého.To musel poznat každý, kdo sledoval tuhletu roztržku. Musím to nějak zastavit...
Samozřejmě jsem nevymyslel nic lepšího, než od prahu jídelny zařvat Allenovo jméno a skočit mu na záda.