Právo žít - 02

Kráčel temnou chodbou a mokré oblečení se mu neustále lepilo na tělo, vůbec nechápal, kde se tu vzal, nebo proč je mokrý, ale něco mu říkalo, že by se neměl zastavovat a měl by pokračovat dál. K jeho veliké úlevě temnota konečně odezněla. Ocitl se uprostřed malého dětského hřiště.
„Co tady děláš?“ zeptal se ho tenký hlásek a on se za ním otočil a spatřil malého černovlasého chlapce na houpačce, lehce se pohupoval a mhouřil na něj světle šedé oči.
„Kdo jsi?“ zeptal se, ale chlapec jenom zavrtěl hlavou a seskočil z houpačky. „Kde to přesně jsem?“ zeptal se znovu.
Tentokrát mu chlapec odpověděl, ale ne tak, jak by si představoval. „Nemůžeš tady být, ještě není čas, abys tu byl, ale vím, že se tam nechceš vrátit.“ přešel k němu a zadíval se mu do očí, v tu chvíli mu došlo, kdo to je.
„Ty jsi…já?“
Chlapec přikývl. „Umíráš a já jsem tady, abych tě poslal zpátky.“
„Já…“ Sion se zarazil, nechtěl se vrátit zpátky, vybral si radši smrt a neměl v úmyslu své rozhodnutí měnit, ale stále tu byl někdo, kdo ho potřeboval.
„Jestli si vybereš žít, tak ti můžu pomoc, aby ses nemusel vrátit tam, odkud jsi přišel…“
„Jak?“ otázal se, neexistoval způsob, jak by mohl ze svého života utéct…
Chlapec se zazubil. „Věř mi,“ natáhl svou malou ručku a Sion se jí trochu váhavě chytil. „pokud své rozhodnutí budeš chtít změnit, tak mě tu najdeš, ale nebojuj s tím, nech všechno být a nechtěj si vzpomenout.“ poslední slova už moc nevnímal, protože ho obklopila bílá záře a…

Sion se prudce nadechl a vyletěl do sedu. Ozval se výkřik a tříštění skla, chtěl se podívat, odkud to jde, ale když otevřel oči, sluneční paprsky ho donutily je zase zavřít. „Doktore!“ znovu tentýž hlas, ale tentokrát mohl spatřit jeho majitelku, byla to menší zrzka v bílém oblečení, která právě vyběhla z místnosti a za chvíli se vrátila s hloučkem dalších bíle oděných lidí.
„Neuvěřitelné, před třemi minutami jsem tě prohlásil za mrtvého, chlapče.“ vysoký starší muž tak okolo 40 s mírnými vráskami v obličeji, kterou teď lemoval úsměv a vlídnýma modrýma očima ho poplácal po zádech. Sion si připadal zvláštně, hlavně proto, že netušil kde je. Došlo mu, že se nachází nejspíš v nemocnici, ale unikalo mu proč. „Jak se cítíš, chlapče?“ zeptal se ho ten muž, co vypadal, jak když má z něho druhý vánoce.
„Em, fajn.“ nevěděl, co přesně by mu měl říct, ale muž vypadal s odpovědí očividně spokojený.
„Výborně, výborně!“ tleskl a otočil se na hlouček přihlížejících. „Sayu, zavolej Yo-chan a řekni jí, že jsem se spletl, chudinka z toho byla zničená, když jsem jí řekl, že jsi zemřel.“ zasmál se a zase ho začal poplácávat po zádech. Sionovi připadal mírně retardovaný. Zrzka něco zamumlala a znovu odešla z místnosti. „Takže chlapče, víš, jak se jmenuješ?“ úsměv z jeho tváře zmizel a zadíval se na něj poněkud vážněji, což ho znervóznilo.
„Sion.“ pronesl to takovým tónem, jakoby nechápal, proč se ho na to ptá.
Muž se mírně pousmál. „A odkud jsi, abychom mohli dát vědět tvé rodině nebo někomu známému, že jsi v pořádku.“
„Já…“ v té chvíli mu došlo, že netuší, zda má nějakou rodinu a už vůbec netuší kdo je. „…netuším.“
Muž si povzdechl. „To se dalo očekávat, neboj se, brzy si vzpomeneš, zatím si odpočiň.“
„Pane, je tu policie.“ řekl někdo ode dveří a muž zaklel.
„To si děláte srandu, kdo je sakra zavolal, vykopni je!“
„Ale jsou to policajti…“ zašeptal dotyčný.
„I kdyby to byl prezident, tady velím já, ať jdou strkat rypáky jinam, vyřídím to.“ odešel a k němu přišla usměvavá brunetka.
„Nebolí tě něco?“ zeptala se ho vlídným hlasem a on zavrtěl hlavou. „Kdybys něco potřeboval, tak zmáčkni tohle tlačítko.“ znovu se na něj usmála a pak spolu s ostatními odešla a nechala ho tam. Byl unavený, tak si lehnul, nepamatovat si nic bylo zvláštním způsobem uklidňující, ale nechápal proč. Než usnul, napadlo ho, že se mu to docela líbí.

„…bála, ale jsem ráda, že…“
„….myslím….lepší…práce.“
„…si jistá, ale udělám, co budu moct, je vzhůru, Sione, slyšíš mě?“ musel párkrát zamrkat, aby zaostřil na dvě osoby sklánějící se nad jeho postelí. Doktora si hned zařadil, protože ho tu prudil už předtím, ale blondýnku nepoznával. „Vypadá mimo, vážně mu nic není?“ otočila se na muže vedle ní a ten pokrčil rameny.
„Fyzicky je naprosto zdravý.“ odpověděl jí a ona se sklonila zpátky k němu.
„Co jeho rodina?“ zeptala se.
Muž znovu pokrčil rameny. „Policie hledá, zda ho někdo nepohřešuje a už vydala oznámení, ale to může nějakou chvíli trvat, do té doby se o něj někdo bude muset postarat, může zůstat tady, oddělení pro dlouhodobě nemocné má volné pokoje a na tvém oddělení je taky spousta místa.“
Blondýnka se zamračila. „Chceš ho poslat mezi psychopaty?“ odfrkla si.
„Jen říkám všechny možnosti, toť vše, navíc říkala jsi, že mu budeš dávat sezení, dokud si nevzpomene, takže bys ho alespoň měla pod jednou střechou.“
Žena se na něj podívala výhružným pohledem. „Abych tam nezavřela tebe!“
Muž se zašklebil. „Takže co navrhujete, madam?“
„Vezmu ho k nám.“ oznámila a jemu překvapením poklesla čelist.
„Jsi si jistá? Když ani nevíš, co je zač.“
„Možná, ale ten chlapec potřebuje pomoc a někoho, kdo se o něj postará, než se ozvou jeho rodiče, navíc se za něj cítím zodpovědná, když jsem ho zachránila, tak to dotáhnu do konce.“ řekla to odhodlaně a on věděl, že její názor už nezmění.
„Máš na krku čtyři děti a teď si vezmeš další? Dělej si, co chceš, ale abys toho nelitovala.“
„Prosím tě, děláš, jak kdybys očekával nějaké problémy, co se asi tak může stát?“ o nějaký čas později zjistila, že se toho může stát opravdu hodně.