PwP č.1- Učitel - část třetí

Naši nedokázali moji změnu pochopit. Začal jsem do školy chodit pravidelně, známky sice stále za moc nestály, ale aspoň jsem tam chodil. Nejvíc jsem se těšil na hodiny s nim. Celou dobu jsme ho provokoval. Seděl rozvalenej na židli s roztaženýma nohama, jindy jsem v jistym rytmu okusoval tužku. Jo to mě bavilo. Jenže on byl čím dál víc naštvanější a naštvanější, což jsem poznal až ve chvíli, kdy si mě pozval do kabinetu.
„Bene! Co to sakra děláš?!“ zasyčel, jakmile se za náma zavřely dveře.
„Nic.“ Usmál jsem se nevinně.
„Nic?! Ty chceš, aby mě vyhodili?“ tohle znělo spíš než káravě hodně nasraně.
„Ne!“ popravdě, bez něj jsem si tu školu ani neuměl představit. Dyk do ní chodim jenom kvůli němu.
„Tak o co se ku*va snažíš?!“ popravdě, pro mě to byla sranda, ale pro něj asi ne.
„O nic. Já jsem chtěl… to je jedno.“ Tohle je snad druhá věc, co mě od mejch pěti byla líto. To první byl rozkleknutej křeček.
„Tak hele, Bene. Všechno má svoje meze. Já jsem tvůj učitel…“
„Na to si měl myslet dřív, než si mě vojel!“ vyčetl jsem mu. Jak si on může dovolit moralizovat mě?! Úplně ztuhnul a pak mě jednoduše vyhodil z kabinetu. Nevěřícně jsem na něj civěl, ale on mě prostě vystrčil ven a zabouch dveře. Venku stála parta nějakých pidižvíků. Primáni.
„Co čumíte? Smradi!“ zařval jsem na ně a rázoval si to rovnou domů. Na zbytek vyučování mu s**u. Hodlal jsem nějakej čas dělat uraženýho a pak si jen tak jít do školy s tim, že ON se mi omluví. Jenže jsem si zrovna šel po dvou dnech do operátora pro novou nabíječku, protože tu starou mi sežral pes a viděl ho s nějakym chlapem. Úplně mi zatrnulo. Popravdě, on si mě nevšim, ale já jsem uprostřed ulice jak idiot a vejral na ně. Ten parchant si má přítele a přitom si to vyjebává se mnou? Kde je nějaká spravedlnost? Měl jsem sto chutí udělat něco, co dělaj ženský v déčkovejch dojácích a to jít k němu a dál mu facku, až by mu uletěla hlava. Jenže, než jsem to stačil realizovat, tak si s nim sednul do auta a odfrčel mi do neznáma.
„Mohl byste se uhnout, blokujete provoz!“ ozvala se za mnou nějaká ženská.
„Trhni si, babo.“ Okřikl jsem jí a pak se na ní podíval. Bylo jí podle mýho okolo dvaceti. Než mě stačila seřvat, už jsem si to štrádoval domů a přemejšlel, co s tím/ním budu dělat.
Do večera jsem ležel na posteli a koukal do stropu. Jediný, co mě napadlo, bylo, si najít toho jeho a hezky mu vyklopit, co jeho přítelíček dělá. Ale to by se pak taky hezky mohlo stát, že bych to schytal já. A rovnou dvakrát jednou od jeho přítelíčka a jednou od třídního, až by se to dověděl.
„Bene! Ty´s nebyl ve škole!“ přilítla máma nahoru.
„Byl, na prvních dvou hodinách. Pak jsem dostal periodu a musel jsem domů.“
„I kdybys byl holka, tak bys na ně už dávno vykrvácel!“ nasraně za sebou zabouchla dveře.
Jak jsem se koukal na ty dveře, tak mě napadlo, že bych moh stepovat před jeho barákem. Ale to jsem z důvodu nepřízně počasí, do pěti minut bych byl zmrzlej jak h..no, zavrh. Anebo bych mu moh vlíst rovnou do bytu. To taky není od věci, pokud nenarazim rovnou na ty dva. Popravdě, byl jsem v háji. Na to jak jsem se kasal, že jsem heterák, teď nějak moc na toho teplouše myslim.
„Já tě nenávidim!“ zařval jsem, jak nejvíc jsem moh.
„Cože?“ vlezla do pokoje máma.
„Ale ne ty.“
„Aha.“ Zase zašla.
„Počkej, až se mi dostaneš pod ruku! Budu s tebou mít krátkej proces!“ sliboval jsem mu o poznání tišeji. Nechci, aby mi sem furt někdo lez. Ale zase bych si možná měl přestat válet šunky a jít si zamknout, když mi to tak vadí.
Druhej den jsem trochu vychlad a mnohem líp uvažoval. Kouknul jsem se na hodiny. Teď je ve škole. A od čeho jsem hajzl, abych se neuměl dostat do baráku sám, bez klíčů a cizí pomoci. Zdekoval jsem se z domu a štrádoval si to k němu.
Nakonec se mi povedlo do jeho paneláku dostat přes kolárnu, co zůstala odemčená. Kterej vůl, jí moh nechat odemčenou?! A pak jsem si sladce jel nahoru k němu do bytu. Chtěl jsem mu prolíst věci a zjistit, kdo je ten chlap. V jeho patře jsem vylez a jak frajer si došel k jeho bytu. Chvíli jsem tam štrachal všim možnym, až ten zasrkej zámek povolil.
„Vítěz!“ zvolal jsem.
„Fakt?“ ozvalo se zevnitř chodby. A já se moh koukat na mnohem nasranějšího učitele.
„CO TADY DĚLÁŠ!?“
„Bydlim. Kdo by to řek, že jo.“
„Máš bejt ve škole!“
„Odpadly mi nějaký hodiny, du tam až za hodinu.“ Nasraně se opíral o rám dveří do důvěrně známé koupeny.
„Co?“ můj geniální plán mi nevyšel?
„Co tady děláš ty? Jestli si mi zničil zámek, tak tě zabiju!“ došel ke mně a vtáhnul mě dovnitř, abychom nedělali na chodbě rozruch, kdyby některej ze sousedů vyšel ven.
Zabouchnul dveře – nějak si tu činnost oblíbil – a zkusil klíč.
„To víš, že zničil. Já tě fakt zabiju!“ kopnul do dveří.
„Moh si mi otevřít!“
„Měl jsem zavolat policajty.“
„To bys neudělal!“
„Udělal, ty malej zmrde!“ kam se poděl ten můj miloučkej učitelík?
„Co tě žere? Ten zámek ti zaplatim…“
„O ten mi ani tak nejde, ale tos mě chtěl jako vykrást, nebo co?!“ strčil do mě, až jsem narazil zádama na zeď.
„Ne.“ Svůj pravej důvod jsem mu prostě nechtěl říct. Nějak jsem si na to všechno chtěl přijít sám.
„Takže, normálně lidem lezeš do bytů, když si myslíš, že nejsou doma?“
„Ne.“
„A cos tady teda doopravdy chtěl, hm?“
„Překvapit tě?“ di na to hezky intimně… minule na to slyšel.
„To se ti povedlo! Líp už si to ani vymyslet nemoh. Teď jenom nevim, jestli tě nejdřív ztřískám a pak vyhodim, anebo tě jenom vyhodim.“
„Dyk už jsem říkal, že ti ten zámek zaplatim! A že ti koupim novej.“
„To víš, že jo. A rovnou si necháš jeden klíč!“ tak to mě nenapadlo.
„Ne, ne!“ myslim, že teď jsem to pohnojil ještě víc, než jsem si myslel.
„Víš co… já teď hezky vypadnu a ty až vychladneš, tak za mnou přijdeš a promluvíme si…“ vzdaloval jsem se z obyváku, kam jsem za ním přilez, abych ho měl pořád na očích a viděl, jestli někam omylem nevolá.
„Já za tebou nikam nepolezu!“
„Tak já přijdu sám… tak za tejden… dva… co říkáš?“
„Zabiju tě.“ Přiblížil se ke mně a popadl mě za paže.
„Nebyla by mě škoda?“
„Ne.“ Vrčel mi rovnou do obličeje.
„Hele, já tě fakt nechtěl vykrást… jenom jsem… není to jedno?“ řekl jsem zoufale. Nevim proč, ale docela jsem se ho bál. (možná proto, že zažiješ na vlastní kůži SqM… ne, dělám si sradu, i když…)
„Tak hele Bene. Ať už byly tvoje důvody jakýkoli, tak tohle si pro sebe nenechám!“
„Já si pro sebe nenechám to, že si se mnou spal!“ nejsem naivní blbeček, taky mám něco v rukávu. Eso to sice není, ale bezbranej tak nejsem.
„Kdo ti to uvěří?“ výsměšně se na mě podíval. Nasraně jsem k němu dodupal a stoupnul si před něj.
„O to se postarám!“ nasraně jsme na sebe koukali a pak se atmosféra začala měnit. Kdybych řek, že pokud by v tuhle chvíli někdo škrtnul sirkou, tak by vyhodil celý město do vzduchu, vůbec bych nekecal. Jak tak kolem nás „jiskřila“ atmosféra, tak jsme se ani nevim jak, ocitli na zemi. Já sem ležel pod nim a on mně dělal krční endoskop. Chtěl jsem bejt nahoře a tak jsem na něj celou svojí vahou
zatlačil a překulil ho pod sebe. Začal jsem z něj strhávat věci a ani on nebyl pozadu. V tu chvíli mi bylo všechno jedno. Prostě jsem ho chtěl a on mě, bylo to poznat. Všechno se semlelo tak rychle, že si jenom pamatuju, jak jsem na něm vysedával a pak skoro nic. Jako bych měl zamlžený vzpomínky z chlastu. Probral jsem se až na podlaze vedle něj.
„Co to bylo?“ dejchal jsem, jak kdybych běhal celej den.
„Tohle bych nazval rodeo.“ Koukal se mi do očí.
„Hm… ale proč na zemi. Bolej mě záda.“ Na demonstraci jsem se protáhnul a zakřupalo mi v zádech.
„Neměl bych tohle říkat já? Dyk jsem byl dole…“
„Nemáš nárok…“ zasmál jsem se. Připadalo mi, jako by se náš vztah vrátit do starejch kolejí… víceméně starejch kolejí.
„Hele, jen tak v mezi řečí… neměls bejt už ve škole?“
„Ty kr*vo!“ vyskočil na nohy a rychle se začal pakovat a chystat. Pobaveně jsem se na něj díval.
„Ty hodláš jít ven takhle?“ v rychlosti se na mě podíval. Seděl jsem na zemi, a překážel, a byl jsem furt nahej.
„To mě jako vykopáváš z bytu?“
„Jo.“ Líně jsem se zved a začal se oblíkat. Musel na mě několikrát zařvat, ať pohnu, protože bych tady jinak strávil další hodinu oblíkáním. Jen co mě vyšoup z bytu a zamknul – v rámci možností – už letěl k výtahu. Sice jsme nastoupili oba, ale když se dole otevřelo, tak vystřelil jako torpédo a už byl pryč. Já jsem jenom stál před výtahem a nezmoh asi na ň.
„S dovolením.“ Až teď jsem si uvědomil, že držim dveře od výtahu otevřený a tak ho nikdo nemůže používat.
„Pardon.“ Kouknul jsem se na chlapa, co mě „oslovil.“ Byl to ten samej týpek, co k němu MŮJ učitel nastupoval. Rychle jsem uvolnil cestu, a jakože odcházel pryč. Jakmile nastoupil do výtahu a zavřel za sebou dveře, tak jsem se vrátil a pozoroval číslíčka, kde se výtah zastaví. Pětka. Fajne. Aspoň nějak plodnej den. S mírně lepší náladou jsem odešel – po svejch – dom.
„Bene! Kdes byl?“
„Mami, co tady děláš?“ koukal jsem na ni jak z jara. Měla bejt v práci.
„Přijela jsem se na tebe podívat, to nesmim?“
„Nikdy neodjíždíš z práce dřív.“
„Chtěla jsem si s tebou promluvit, když tady není otec. Víš, jakej je to cholerik.“
„Fajn…“ kam tím míří?
„Víš… řekla jsem si, že možná není tak úplně chyba v tobě.“ Mezitím jsme došli do obýváku a oba si sedli na pohovku.
„Jak to myslíš?“
„Možná je chyba v něčem jinym…“
„Konkrétně?“
„Možná, je chyba v nás. Víš, v přístupu k tobě…“
„Mami, co sis sakra šlehla?“ vejral jsem na ní jak vejr.
„To je to, o čem mluvim! Vůbec o tobě nic nevim a to seš můj syn!“
„He? Ty´s to dostala, ne?“
„Proč?“ zamračila se.
„Že seš tak sentimentální.“
„Bene, prosim tě! Já se ti snažim vyjít vstříc!“ koukala na mě dosti zoufale.
Celý to skončilo tim, že se mě zeptala, co chci za to, když opět budu mamánek Beník. Popravdě, nevim, kde si toho mamánka vybájila, jsem byl spratek už od narození. Babička říkala, že když rodila mámu, tak to šlo jedna báseň, ale prej, když máma rodila mě, tak sem se za boha nemoh vyprdnout.
No jo, svině od početí.
Spíš než mámino lamentování nad nedostatkem mých citů k ní, jsem se zabýval lamentováním nad mými city k třídnímu. Popravě furt jsem mu to chtěl za to podvádění pěkně zavařit. (to, že by on moh se mnou podvádět jeho, mě nenapadlo…) Číslo na něj nemám, mail mám školní, na to mu žádný prasárny posílat nebudu. I když…? Ne, přece ho nenechám vyhodit! Jak bych ho pak moh obtěžovat?!
„Mámíííííííííííííííí!“ zařval jsem do celýho domu.
„Ano?“ přihasila si to máma nahoru do mýho pokoje.
„Můžu jít ven?“ udělal jsem kukuč alá mamánek.
„Jasně, do deseti doma!“ zařvala za mnou, když jsem odcházel.
„Jasně…“ zabouchnul jsem za sebou dveře. Do deseti budu doma, ale kterej den…:D
Šel jsem do místí „kavárny pro násosky“, jak se tomu mezi pubertální mládeží říkalo. Chtěl jsem se tam za prvý vožrat jak dobytek a pak táhnout za učitelíčkem domu a něco ohledně jeho bokovky vysondovat. Byl jsem tam skoro hodinu, dokonce mi ani nešlo se pořádně ožrat! Furt jsem musel nad něčim uvažovat a to mi spotřebovávalo omámení z chlastu. Nakonec jsem to vzdal, tohle nemělo cenu. Prostě jsem moc velká bačkora. Zrovna jsem se zvedal, že zaplatim, když si to přišla jeho bokovka. Tak jsem si zase hezky kultivovaně kecnul na zadek a špehoval ho.
Sednul si na barovou židli a dal si vodku, pokud to nebyla jenom obyčejná voda z kohoutku s ledem. Provrtával jsem ho pohledem, jako kdyby mi to mělo pomoc se zodpovězením odpovědí na moje otázky. Musel, můj pohled podvědomě vytušit, protože se otočil a zpříma se na mě podíval. Jak já k smrti nenávidim pohled z očí do očí, když se člověk snaží bejt nenápadnej. Zamračil jsem se na něj. Chvíli si mě ten chlápek prohlížel, pak se zvednul a šel ke mně.
„Nějakej problém?“ zeptal se z ostra.
„Ani ne.“ Jenom mi vojíždíš přítele kámo.
„Tak proč na mě čumíš?!“
„Protože chci!“ drze jsem se zasmál. Ou, chyba lávky, jsem zpitej jak dobytek.
„Dej si voraz mladej.“ Zhnuseně se na mě podíval. Nejspíš ve mně nepoznal toho chlapečka u výtahu, ale neva, to mi nahrává do karet.
„Já si dávám voraz…“ křiknul jsem na něj. Zatavil se a otočil se na mě.
„Cože?“ zase šel hezky zpátky. Ták, pěkně pojď, ať si tě můžu podat! Měl jsem svoje drsný myšlenky, jako dycky. Jednou, až se moje drsný myšlenky stanou skutečností, tak vymře celej svět na brutalitu.
„Já si dávám voraz, na rozdíl od někoho!“ zpražil jsem ho pohledem
„Hele, mladej, nevim, co tě žere, ale bejt tebou, nechal bych toho!“ asi to myslel jako poslední varování, ale v mym opileckym rauši mi to nedošlo. Nebo došlo, ale pozdě. Už jsem byl totiž po svojí větě: „Nevybouřenej b******t.“ Přimáčklej na zeď s jeho naštanym ksichtem sotva pár cenťáků od toho mýho.
„Co si o sobě myslíš, ty jeden fakánku?“
„Že nejseš nabíječ.“ Někdy se korunuju debilem roku.
„Tobě může bejt u pr**le, co já sem!“ prskal mi nasraně do ksichtu. Sakra, takhle to bude vypadat, jako bych se prošel v pěknym slejváku.
„Smůla ale je, že není.“ Vysmíval jsem se mu pro změnu já. Když jsem nervní, moc mi to kecák. Moje smůla, bohužel.
„Co si to dovoluješ, ty malej fakane! Kdo si k***a myslíš, že seš?!“ zatřásl se mnou a jak jsem byl blizoučko zdi, tak jsem si dycky hezky ducnul. Jsem myslel, že mi chce vymlátit mozek z hlavy, popřípadě se mnou zeď.
„Já si nic nedovoluju, to ty se hrabeš lidem v zelí, jak nějaká laciná d***a!“ řval jsem tak, že jsem musel bejt slyšet až a druhý straně zeměkoule.
„Kdo je u tebe laciná d***a?!“ řval jak prorvanej.
„Ty, ty hnusnej přizdisráči!“ řval jsem z plna hrdla, až mě začalo strašně bolet v krku.
„Pánové, to by snad stačilo, ne?“ přišla k nám ochranka.
„Mě je to jedno, ten malej fakan mě provokoval.“ Pustil moji bundu, a znova šel nasávat, jako bych pro něj byl nic. A to jsem asi i byl, dokud jsem neřek:
„Já že jsem provokoval?! A kdo mi vojíždí přítele, hm?“ po tomhle se otočil tak rychle, že bych se vsadil, že je Cullín a jednu mi vrazil, až jsem druhou schytal o zeď a pak si krvavou cestičkou z mýho rozcupovanýho nosu sjel dolů. Tam jsem schytal třetí, jak jsem držkou pak na zem. Zasténal jsem bolestí, jak jsem dopadl na nos. To už jsem ale vnímal, jak ho ochranka popadla a vyvedla ven a mě, jak volali záchranku, protože ze mě teklo krve, jak z vola. Celej svět se se mnou točil, a jenom jsem rozuměl, jak mu říkaj, že by měl zůstat venku před barem a počkat na policii, kterou nejspíš taky zavolali ve svý hyperaktivitě. Mno, mám neblahej dojem, že tohle neskončí moc dobře. Možná by ještě měli zavolat mýmu otci, aby si doktůrci nedělali škodu, protože jen, co ho potkám, tak mi ten nos budou dělat znova. Máma se zblázní strachy, a jestli mi ten učitelskej zmetek nezavolá, tak mu to hezky vytmavim! Ani jsem nevnímal, jak mě vezou do nemocnice, jenom vim, že ten randál nikdo nepustil, ani to, jak mi dávali rypák dohromady, jenom vim, že to bolelo jak sviň a pak jenom mojí hysterickou matku, se kterou to seklo a nasranýho otce, že sem pro mě musel jet.
„Co se ti proboha stalo?!“ sedla si máma ke mně dozadu a hladila mě po hlavě jak malý dítě. Táta spustil svoji obvyklou tirádu o tom, jakej on byl dokonalej, když byl malej, zato já, že jsem lepml na entou. Máma na něj řvala, ať toho nechá… typickej vzorec. Mnohem víc než otec mě štvalo, že za mnou ten můj ´dokonalej´ přítel nepřišel. Pak mi ale nějak začalo docházet, že on se nijak nevyjádřil k tomu, že bych měl bejt jeho přítel. Co když jsem jeho bokovka já a ten K jedničkář je jeho boyfriend? Bylo mi do breku a tak jsem popotahoval, ale s tim mym rypákem to moc nešlo a tak to znělo, jak kdyby mě tady vraždili.
Další den byl snad horší, než ten předešlej, rypák mě bolel stokrát tolik, že jsem byl rád, že sem za mnou nikdo nechodí. Jenom jsem možná… malilinkato… chtěl, aby se tady ten Já tě budu sladce ignorovat, ukázal.
Vlastně se tady ukázal, asi třetí den, co jsem v bolestech vydával neidentifikovatelný zvuky.
„Cos to u všech ďasů dělal?!“ rozrazil mi dveře.
„Fic!“ řekl jsem uraženě. Podal mi papír s tim, ať mu to radši napíšu, že mi nerozumí. Tak jsem ho místo odpovědi fláknul papírama, ale v duchu jsem se tetelil blahem, že přišel zrovna za mnou a ne za nim a pak mi nějak došlo, že je to třetí den, co chcípám doma a tak jsem ho začal znova bít papírama.
„Co to děláš?“ uskočil do bezpečný vzdálenosti.
„Bofu te! Ty mi fef nevěfnej!“ řval jsem. Popravdě, jak jsem nebyl zvyklej moc dejchat pusou a jak mi začal otejkat ksicht – dneska to dosáhlo enormních rozměrů – tak jsem nemoh vůbec mluvit.
„Cože?! Piš mi to na papír.“ Znova mi podal svoje školní lejstra, docela jsem doufal, že to jsou třeba testy. Ach jaká jsem naivka, ale to nevadí.
BIJU TĚ! SEŠ MI NEVĚRNEJ! Psal jsem radši velkym tiskacim, protože po mě moje originální psaco-tiskací písmo moc rozluštit nejde a i tohle je na opováženou.
„No, Daniel se zmiňoval.“ Znova jsem ho začal mlátit lejstrama, o něm se mi tady zmiňovat nebude!
Zuřivě jsem naškrábal, až jsem se skoro proryl skrz: JAKEJ DANIEL?
„Ten, cos ho pořád tak provokoval, až si skončil takhle.“
CO TI ŘEK?
„Že ho nějakej malej spratek vyprovokoval a on mu pak v baru upravil ciferník, jenom tak v poznámce se zmínil, že ten dotyčnej řval něco ve smyslu, že on, Daniel, je ten, s kým ho jeho boyfriend podvádí.“ Nevěřícně při tom kroutil hlavou.
JAK TI DOŠLO, ŽE JDE O MĚ?
„Protože tě celkem výstižně popsal. Konflikní, skoro až lacinej typ ukeho. Plus vzhled. Jasně, že mi volba padla na tebe, ještě když přičtu fakt, žes nebyl ve škole.“
„Fo nejfem! Fe nejfem ufe!“ řval jsem jak pominutej.
„Ale ty seš uke.“ Smál se. No fajn, technicky vzato jsem. Taky jsem si zjišťoval pojmy. Na netu. Plus jsem si pročítal nějaký povídky. Některý trošičku tvrdější mi skoro vypálili sítnici v oku, ale nevadí. Jsem rád, že můj učitelík nechce nic nijak zpestřovat. To bych si asi hodil mašli.
NO A CO? CHCEŠ SI TO VYMĚNIT??
„Na to nemáš…“ culil se dál.
MYSLÍŠ? POČKEJ, AŽ SE MI TO CELÝ ZAHOJÍ!
„To mi připomíná, že jsem ti dones minimálně, co se musíš naučit na testy, co jsme psali, a taky co budem probírat, když si ještě minimálně tejden poležíš.“ Čekal jsem tak pár lístečků a ne celej štos listů popsaných titěrnym písmem a z obou stran.
CO TO JE?
„To je jenom z mýho předmětu. Popravdě jsem ti tam přidal i další ročníky, aby ses stih doučit cos prochlastal, když se teď válíš doma a máš moře času. To mi připomíná, že by sis měl říct spolužákům, ať ti donesou další předměty.“
A PROČS MI JE NEPŘINES TAKY?
„Seš padlej na hlavu? By mě vyrazili, kdyby něco zjistili.“ Pak mi až lítostivě došlo, že je to můj učitel a vztah s žákem asi moc žádanej není.
NEJSEM, JENOM JSEM SI CHTĚL UŠETŘIT PRÁCI…
„No jo, pan Jsem děsně línej, co?“
PŘESNĚ. Uculoval jsem se, jak mi to můj obličej nejvíc dovolil.
„Kdybys to nebyl ty, tak tě nechám shnít!“
COPAK, PANE UČITEL, MÁTE MĚ RÁD. Tohle je přesně ten druh věty, kdy očekáváte kladnou odpověď, i když se snažíte dělat, že je vám to putna.
„To bys chtěl vědět, co?“ vzájemně jsme si koukali do očí a ani jeden jsme nemínili uhnout pohledem, i když nás, minimálně mě, začali strašně slzet oči.
„A co budeš dělat, když ti to povim…“
VYTETUJU SI TO NA ZADEK, CO BYCH S TÍM ASI TAK MOH DĚLAT?!
„Opravdu, ty chceš tetování?“ kladně jsem přikývnul, dycky jsem ho chtěl. Nějaký malý… nenápadný.
„Fajn, já ti to ho udělám sám… podrážkou svojí boty, jestli na to jenom pomyslíš. Můžeš si vybrat kam, jsem milosrdnej.“
NE DÍK, NĚJAK MĚ PŘEŠLA CHUŤ.
„Fajn… k tomu, cos chtěl vědět, ty malá násosko, kdybych tě neměl rád, tak tě dávno zabiju a tvoje tělo hodim nějak do škarpy!“ ta věta zněla ták krásně, jako bych byl v nebi… teda ta první část věty.
TO JE SUPER, ŽE JSME NA TOM STEJNĚ. S vypětím všech sil jsem se na něj usmál, a litoval toho až do konce svýho mrzkýho života, protože to bolelo, jako kdyby si mravenci dávali sraz.