Queer Billy: Part 10 - Nechť nás Deano spasí... Amen!

Pořád sem na to musel myslet. Na Deana. Na Deana a na Benjiho a na sebe, jaká zatracená nula sem, když si pořád neumim udělat pořádek v makovici. Moje srdce tlouklo pro Benjamina Maddena, pro toho hajzla, co mi lez do snů a pořád mi vnucoval sví falešný: miluju Tě. A pak sem to zase slyšel, zase sem se vzbudil kvůli tomu: „Nikdy Tě nebudu milovat! Seš fakt zoufalej! Drž už hubu!“ A brečel sem. Tu noc po tom úžasným, skvělým a dokonalým koncertu sem prostě zase řval, jako totální nic a stejně tak sem se i cejtil. Jako nic. Jak to nemám vzdávat, když nemám důvod žít? Nikdo mě nechce, sem jako zaběhlej pes, po kterým se nikdo neshání a nikomu nechybí. Nakopli mě a vyhodili a já se bojim vrátit, abych nedostal další vejprask. Jak eště můžu žít sám se sebou? Co mě drží při životě, proč dejchám? Jo, člověk dokud dejchá, tak doufá, ale má to v mým případě vůbec smysl? Pro člověka, kterýho miluju sem odpad, nemá zájem, nepíše, nevolá… jak mi k***a moh někdy říct, že mě má rád? A já mu to věřil. Spal se mnou, chrápal se mnou a já byl jeho d***a. Zasranej Benjamine Maddene! Nenávidim Tě! Nenávidim Tě!
Třásl sem se jako dítě, stulil se do sebe ke zdi a zkusil na to nemyslet. V tu chvilí, přísahám, že sem si chtěl rozdrápat žíly do krve, ale vim, že by mi to bylo k ničemu. Umřít by bylo moc snadný a já se musel naučit žít sám sebou takovej, jakej sem. Moc těžkej trest. Ten pocit svírání na hrudi, ta úzkost, nemoh sem dejchat. Sípal sem bolestí ze sebe, to ste nikdy nezažili, nikdy! Když si uvědomíte, kdo ste a ohlídnete se za sebou… vidíte věci, které ste si slíbili, že nikdy neuděláte a přece… přece tam sou. Stejně ste se zaprodali, stejně byste se plazili pro jeho pohled, pro jedno slovo z jeho úst, pro jedinej pohled jeho očí. Sem naprosto nepoučitelnej z**d. Možná to byla fakt láska, nebo sem si jenom zvyk dělat Benjimu hračku. Jedno nebo druhý, nemoh sem předstírat, že se nic neděje. Bylo to se mnou zlý, hodně moc zlý.
Probudil mě okolo devátý ráno. Bušení na dveře a já spal v krvi. Potrhaly se mi stehy. Zvláštní, že sem to necejtil, nebolelo to. Otevřel sem oči, kolem mě mokro a rudá. Buch, buch, buch, buch, buch. Rozevřel sem dlaně, byly plný krve… moje postel, byla celá od krve, já byl od krve. Krev byla všude, na mně, v mejch vlasech, v oblečení, na posteli, na zemi, měl sem jí na obličeji, v puse, a potom sem se podival… ne, to nekrvácely moje ruce… moje srdce. Z hrudníku se mi valil obrovskej proud krve a po něm jenom díra… nic, žádný srdce, prázdno, jenom rudo černá hustá krev, jako sirup a stýkala po mně. Nechutný. A pak z očí… krvácely mi voči, pak z nosu, z uší, krvácel sem v rozkroku a dál byste to nechtěli vědět. Všude, všude, všude, všude… červenej pokoj, ozvěna smíchu a já. Šílenství. Bezmoc. Hysterie. Bolest. A pak ten hlas….
„Billy! Vzbuď se! Billy, slyšíš, vzbuď se! Hey! To sem já, Dean…“ Vyděsil sem se a otevřel oči. Dean tloukl na dveře a řval, ať se prubudim. Co se to skara děje? Kde sem? Okamžitě sem se podival na svý zápěstí a postel. Nic. Nic to… se mi zdálo? Všechno bylo v pohodě, zelenej pokoj, já v triku na spaní, ovázaný zápěstí, ale trochu bolelo. Špatně se mi dejchalo, byl sem dost mimo, zničenej, hnusně živej sen, to vám povim. Nechtěli byste. Pokusil sem se popadnout dech, ležel sem tam opřenej o lokty a zhluboka dejchal. Eště sem z toho měl husinu. Vypadalo to jako doopravdy, to bylo neskutečný. Jako bych u toho byl, nemožný. Sáhnul sem si jednou rukou na hrudník a v pohodě - kupodivu. To něco ve mně pořád muselo pracovat, jinak by bylo po mně. Prohrábnul sem si vlasy a měl chuť se jít vyzvracet. „Billy, seš v pohodě? Můžu dál?!“ No tos teda zatraceně uhod.
„Ne… nechoď sem, nejsem oblečenej. Je mi…,“ dlouze sem vydechnul a zkoušel se uklidnit. „Je mi dobře. Co tady děláš? Kolik je hodin?“ Neměl sem absolutně pojem o čase, ale z venku šlo dovnitř docela jasný světlo skrz závěsy. Byl sem línej i natáhnout se pro mobil. To zas byla noc, no do pr**le. Místo, abych si odpočinul, sem zničenější, než včera. To bude chtít minimálně sprchu a stejně to bude málo. Fakt bych nejradši celej den spal.
„Je půl desátý ráno. Chtěl sem Ti něco ukázat, vzpomínáš? Ale eště máme čas, já jenom… jestli se mnou nepůjdeš na snídani. Zvu Tě,“ ozvalo se zpoza dveří, ale já neměl na jídlo ani pomyšlení. Celkem by mě samotnýho zajímalo, kdy sem naposledy něco jedl, nejspíš včera ve večerních hodinách. No to nejni zas tak hrozný. Začal sem se štrachat s peřin a hned sem na sobě cejtil, jak sem mrzutě nepříjemnej. Takovej ten divnej pocit rozmrzelosti z nechtěnýho probuzení. No… možná z hnusnýho snu.
„Můžu si jí koupit i sám,“ odseknul sem. „Nemám hlad, ale dík,“ vstal sem a jenom v triku a spodním prádle došel ke dveřím. Rozhodně sem ho teda neměl v plánu pouštět do mýho pokoje – bordelu, ale musim mu nějak vysvětlit svojí situaci. Brr, myslim, že bude už jenom zdraví nebezpečný se mu ukazovat po ránu. Pootevřel sem dveře a nakouknul ven.
„Dobré ráno,“ usmál se na mě. To měl tak skvělou náladu pořád? No to potěž, ale musim uznat, že mu to jako vždycky nehorázně slušelo. Bílý tílko, na tom černou rozhalenou košili a volný džíny. Ten jeho parfém mě dokonale probral z mý ranní letargie. Potlačil sem zívnutí, i konstatování, jak rajcovně vypadá a přešel rovnou k věci.
„Jo, brý ráno… hele, Deane, potřebuju si teď dát sprchu, nejsem moc ve stavu vyjít mezi lidi a…,“
„Můžu na Tebe počkat?“ Povytáhnul obočí a opřel se o protější stěnu. No a to je to, co sem zrovna nechtěl, páč jak se opřel, trochu se mu vyhrnulo tílko a já moh zas kolabovat. To bříško! Ach můj Bože, to bříško… tahle po ránu to sou celkem šoky vidět odhalený části těla jinejch hezkých bytostí, ale že bych si stěžoval, se říct nedá. Zamračil sem se a odtrhnul voči od toho skvostu mezi lemem tílka a páskem vod kalhot, co mu visely jenom na bocích. Takovej nádhernej kluk a zdržuje se se mnou. Pro Krista proč? Byl sem si jistej, že by po něm skočil každej, nehledě na pohlaví a vkus, protože on prostě musel sednout komukoliv. No co sem mu měl asi tak říct? Billy, možná neřikej nic, ono uděláš líp.
„Já myslel, že deš na snídani?“
„Bez Tebe ne,“ mrknul na mě. „Ale počkám klidně tady, jestli Ti to nebude vadit,“ podival se na hodinky. „Máme tři čtvrtě hodiny, snad Ti to bude na sprchu stačit,“ usmál se zase a já víc přivřel dveře, i když i tak ze mě viděl sotva kus ksichtu. Nebyl sem ve svý kůži, ale zase… to ho mám nechat stát na chodbě? Sakra, to by bylo hodně blbý. Promnul sem si oči a povzdychnul si. No jo no… jestli přežiju todle, tak už přežiju všechno. Radost sem z toho neměl.
„Vydrž, obleču se a pozvu Tě dál, jenom musim najít kalhoty.“ Jo, to by bylo dobrý, Williame, nemusíš někoho hned takhle z kraje děsit. A byl sem si jistej, že bych ho vyděsil, vždyť znáte moje tělo, nic pěknýho pro cizí lidi. Dokonce i já mám ze sebe někdy noční můry a to nemusim koukat do zrcadla.
„Určitě na Tobě nejni nic, co sem už neviděl,“ prohodil, když sem nechal pootevříno a hledal svý nohavice po pokoji. Jo, to by ses divil, cos eště neviděl, chlape. Nechtěl bys, věř mi. Konečně sem se do nich začal soukat, i když se stejně budu slíkat v koupelně. No tu tři čtvrtě hodinu nevim, jestli to bude okey. To stihnu jen tak tak.
„To si myslíš ty,“ řek sem si spíš pro sebe a naházel špinavý prádlo pod postel. Dokonalá příprava na návštěvu.
„Co prosim?“
„Nic, nic… že už můžeš dovnitř!“ Řek sem zrovna ve chvíli, kdy sem držel v ruce prázdnou flašku od alkoholu. Dobře já. Billy, ty blbe, tos to nemoh někam vyhodit? Nemoh, nečekal sem, že někdo příde. Jenže to už se Dean nakýbloval do dveří a čučel na mě s tou lahví v ruce. Milý. Teď vypadám jak alkoholik. Do háje, já mám fakt štěstí. Zůstali sme na sebe koukat, než pomalu zavřel a podíval se stranou. Jak laskavý, když to nekomentuje. Ehm… no tak se pohneme z místa. „Promiň… sedni si kam chceš, já… já…,“
„Asi chceš jít do sprchy, ne?“ Sednul si ke stolu a bylo to snad poprví, co se zamračil, když sem postavil tu flašku ke dveřím, abych jí moh vyhodit, až půjdu ven. Byl sem nervózní, až hrůza. Jo, jo chci jít do sprchy. Mysli!
„Jasně,“ přikejvnul sem a sebral ručník. „Ten nepořádek omluv, pokusim se si pospíšit,“ usmál sem se zbrkle a zapadnul do koupelny. Hezký, mám bubeníka v bejváku a hlavu jak balón z ošklivý noci. Zavřu oči a topím se v krvi. Nějak se mi to celý vymyká kontrole, život se mnou mlátí vode zdi ke zdi a já sem fackovací panák. Jak na houpačce, nahoru a dolů. Jednou miluju život a chci žít naplno a za chvíli se přemlouvám, abych nespáchal sebevraždu. A teď? Teď bych se měl konečně vosprchnout, když už na mě pán čeká. To sem zvědav, co mi chce ukázat…

„Deane?“
„Hm?“
„Potřebuju… no, převlíknout si triko. Mohl by ses prosím otočit?“
„Co blbneš? Přece Tě nevykoukám, v klidu se převlíkni.“
„Ale já… no… prostě… otoč se, jo?“
„Billy no tak, vždyť…“
„Otoč se! Nejsem jako každej, jasný? Jenom se… prosím na chvíli otoč,“ nechtěl sem na něj tak vyjet, ale já nemoh jinak. Nepochopil by to, všechny moje jizvy. Moc by se ptal a to se mi nehodí. Taky to pro mě není snadný, chápete a nikdy to snadný nebylo. Vo těláku se převlíkat jako poslední v šatně, nebo na hajzlech a poslouchat, jaká sem slečinka, že nechci, aby na mě ostatní kluci zírali. Byl sem pro ně divnej už jenom proto, že sem byl teplej a to sem měl štěstí, že vo tomhle nikdo nevěděl. Ale zas sem byl ujetej, že nikdo neviděl mí tělo, možná si mysleli, že sem zrůda. No a sem, co je na tom, je to moje tělo. Sem jak sešitej z kůže cizích lidí. Vždycky se mi budou za něco smát a povidat si o mně, zvyk sem si. Sem buzík Billy, co je vodsouzenej k šikaně, ale aspoň si za to můžu sám, to povzbudí. Hlavně nepropadat panice.
Stál sem v pokoji oblečej a v pořád v tom spacím triku a díval se na Deana, kterýho moje chování asi moc nenadchlo. Koukal na mě jako na blázna, než se zaculil a otočil se. Byl sem už vysprchovanej a učesanej – pokud se tomu tak dá řikat a měl sem namalovaný oči.
„Promiň. To vím, že nejseš jako každej, Billy… to sem poznal hned napoprvé,“ řekl i když stál zády a já si sundal svršek. Bejt takhle nahej před někým cizím, přestože se nedíval, bylo jako kdybych stál místo tý sochy svobody a každej si mě moh prohlídnout. Nepříjemnej pocit.
„Fakt? To mám na čele napsaný, že sem teplej?“ Ou… Billy, mysli trochu, než něco řekneš a čekal sem, že tohle přiznání s nim trochu cukne, ale on byl maximálně v klidu. Von to fakt věděl, byl si jistej. No ty v**e! Ani to s nim nehnulo. Většina lidí třeba hned neví, co říct a jak se zachovat. Pak samozřejmě zdvořile i nezdvořile vypadnou z mojí blízkosti a nepřibližujou se, jako bych byl nakaženej, ale on ne. Překvapoval mě. Hodně.
„Tak sem to nemyslel, nemluvím o orientaci, to je tvoje věc a nikdo Tě nemá právo za ní soudit. Spíš sem myslel, že nejseš obyčejnej, víš? Kdybych teď chtěl bejt s někým nudným a obyčejným, půjdu na ulici a vyberu si, ale ty seš jinej, zajímáš mě… Tvoje tajemství a osobnost. Dokonce i tohle, že Tě nesmím vidět… je to přitažlivý,“ zasmál se, ale mě to moc k smíchu nepřišlo. Jasně, ty seš model, ty se tlemit můžeš.
„Můžu Tě ujistit, že o nic přitažlivýho nepřicházáš, naopak,“ konstatoval sem a chtěl si konečně navlíknout čistý tričko, když…
„Ani bych neřek.“ On se… na mě dívá! Ne… to… to ne. V tu chvíli by se ve mně krve nedožezal, okamžitě sem se pokusil tim kusem látky zakrejt a chtěl sem se někam schovat. Jak mohl! Ten parchant, neměl se dívat! Proč to udělal? Ne, to ne! To ne! Tohle nesnášim. Deane, nedívej se! Nedívej se!
„Otoč se!“ Zařval sem na něj, ale on ke mně udělal krok. Já couvnul, pořád s tim trikem na hrudníku. Bylo mi úzko, nemoh sem utýct a já chtěl. Cos to udělal, ty debile! Ne, sem nechutnej, nekoukej. Narazil sem do stěny a těkal očima ze strany na stranu. Byl sem vyplašenej, rychle sem dejchal a zkoušel ze sebe schovat co nejvíc, ale asi mi to moc nešlo. Nechci! Proč to nemohlo bejt v pohodě, nechápeš, že takhle to bejt nemá?! Benji! Benji, pomoz mi…
„Billy, to nic, neboj se…“
„Nedívej se!“
„Dívám se a nic se neděje. Nic Ti přece neudělám, rozumíš? Nevadí mi, jakej seš… nechci se Tě na nic ptát, ale jenom se mě neboj.“ Přišel ke mně a natáhnul ruku, že se mě dotkne. Ucuknul sem na stranu. Nedotýkat! Na to nemáš právo, magore! Byl sem v háji, zahnanej do kouta jak plachý zvíře, co je vystreslý z lidí. Já byl vystreslej z něho. Totální mazec, klepal sem se. Byla to úplně nová situace, nikdy sem todle nemusel řešit a nevěděl sem, co udělat. Billy se ztratil a místo něj tam stál vyděšenej kluk, co je zralej na psychárnu. Proč sem si ho zval do pokoje?! Sem idiot! Neměl mě vidět! Prostě neměl. Zavřel sem oči, měl sem stažený vnitřnosti a byl sem namáčkej na zdi, když sem ucejtil dotek na holým rameni. Stisk.
„Běž pryč…“
„Ne, Billy, nejdu… to nic, jasný? Chci Ti pomoct, vážně. Chápu, že z toho máš strach, lidi Ti asi hodně ublížili, ale já nejsem jako oni, Billy, věř mi. Nechci Ti ublížit, mě se bát nemusíš…“
„Ty to nechápeš, sem odpornej, nechci abys…“
„Přestaň, už tiše,“ řekl a už stál těsně u mě, dotýkal se mě celým tělem. Tep neměřitelnej. Jindy nejsem taková stydlivka, ale bylo toho na mě hodně a on narušil můj osobní prostor. Lidi se většinou držej dál, tak proč nemoh i on? Co chce? Proč mě nenechá bejt?! Pak mi začal pomalu z prstů krást to triko, ale já ho držel pevně. Nechtěl sem se ho vzdát, v tu chvíli pro mě bylo všechno, můj štít před světem. Kus látky, co mě spasí. „Pusť to, Billy… to je v pohodě, uvidíš…“ Nejsem zatacenej pes, abys tak se mnou musel jednat. Pust kostičku, co?
„Nech mě… běž pryč…,“ zakňoural sem, ale pravdou je, že sem to triko pouštěl. Neměl sem ani sílu držet ho v dlaních.
„Podívej se na mě, Billy, no tak… otevři oči…“ šeptal mi to, když se mu povedlo hodit můj svršek na postel a mně nezbylo, než se zakrejvat jenom rukama. Zoufalá situace a já nevěděl, co mám dělat. Chaos! Žádný východisko nebylo, nic. Byl sem zmatenej a Dean mi opatrně nutil paže dolů z hrudníku. Proč? Nic na mě nejni! Nechceš to vidět! Nechceš! Sem zrůda, nech toho a jdi pryč! „To nic Billy, zvedni hlavu a otevři oči… vidím Tě, jasný? Už se nemáš čeho bát… překonej to.“ Překonat? To nejde, ty nevíš, co mi udělali, jak se mnou zacházeli, jak nadávali. Nevíš to! Nevíš… nic… Zlomilo mě to, nemoh sem nic dělat. A tak sem sem udělal, co po mě chtěl. Spustil sem ruce podél těla a podíval se na něj. Musel sem se hrozně třást a on mě držel za ramena. Jeho oči… ty oči, vůbec se mi nesmály, vůbec se nebály, ani nechtěly utýct, spíš jakoby mluvily šeptem, že už je to dobrý. Nadechnul sem se, ale vyšel ze mě vzlyk. Setřel mi slzu. Kdy sem sakra začal brečet? Ne! Takovej já nejsem, ne! Nebulím před lidma, to ne. Pořád sem se mu díval do očí a on do mejch, neuhnul. A potom se ke mně nahnul a… líbal mě. Prudce a vášnivě mě začal líbat, jeho dlaně sjely z ramen na boky a tam si mě na sebe natisknul. Strach a nejistotu vystřídalo vzrušení v tak krátkým okamžiku, že sem vůbec nestihnul reagovat. Jeho jazyk v mý puse, má tak pevný tělo, velký ruce, ale neubližuje. Znova a znova na mě dorážel, slyšel sem jeho těžkej dech a bál se, že se neudržím, protože sem už tak moc chtěl, aby se něco stalo. Aby mě měl, aby si vzal všechno, co chce a využil mě, protože pak bych měl pravdu a on je stejnej, jako každej. Tak už dělej, vim, že chceš… hoď mě na postel a dělej, co umíš… nebudu se bránit. Neuměl sem si představit, že by ta situace mohla skončit jinak, už sem byl připravenej, že zas rozáhnu nohy někomu, kdo si na to vynutil právo už jenom tim, že je se mnou. Moje hlava nedokázala zpracovat, že by mohl existovat někdo, kdo mě nechce zneužít a nějak si se mnou pohrát. Prostě sem to nemoh pojmout a vymejšlel si jiný scénáře. Musím přece nějak platit za to, že nejsem sám. Stejně, jako u Benjiho. Billy, tvý tělo je ale úspěšnej platící prostředek, víš to? Tak dělej, Deane… nemusíš čekat, vezmi si to, co chceš…
„Deane,“ procedil sem skrz rty, když se ode mě odtáhnul a políbil mě z lehka na čelo. Nerozuměl sem.
„Nechci Tě využít, Billy, i když si myslíš, že s Tebou kvůli tomu trávim čas. Vim, že si to myslíš, taky bych to tak cejtil. Nevěřil bych mi, ale já to myslím vážně. Nechci Ti udělat nic, co nechceš sám. A podívej, už se netřeseš, hm? Zvládnul jsi to, Billy, výborně,“ usmál se a pročísnul mi prstama vlasy.
„Co… co jsem zvládnul? O čem to…“
„Jeden ze svejch strachů. Bál ses mojí reakce, kdybych tě viděl a teď? Viděl sem Tě a nic se přece nestalo, svět je pořád stejnej, pořád se točí. Já sem tady a ty seš tady a ani to nebolelo… už se toho nemusíš bát, neuteču a ani si o Tobě nemyslím nic špatnýho. Až mi budeš chtít povědět, od čeho to máš, tak mi to povíš, Billy. Pořád mi přijdeš přitažlivej a pořád s Tebou chci bejt, nic se nezměnilo,“ položil mi dlaň na tvář a opřel se čelem o to moje. „Nemám jedinej důvod Ti lhát a ty nemusíš utíkat před tim, čeho se bojíš. Se mnou ne. Říkal sem přece, že chlebasmáslem Tě zachrání,“ políbil mě na nos. „Seš hrozně krásná bytost, Billy, věř mi to.“ Zahleděl se na mě a já ho objal. Prostě jenom tak. Chtěl sem cejtit jeho blízkost, nejenom fyzickou, ale vědět to… v sobě. Držet někoho za ruku neznamená bejt s ním, to sem pobral už dávno. On mě… asi opravdu chápe. Nechce mě jako hračku, nevošuká mě, když může. Chce jenom bejt se mnou. Hezký, ale nelogický. Vnímal sem to prázdno ve mně, jak se konečně začíná zaplňovat nějakým pocitem tepla nebo, … ne, nevím čeho, ale nebolelo to. To bylo poznání, když sem objímal Deana… ono to nebolí. „Měli bychom jít, přijdeme pozdě,“ zašeptal mi do ucha a usmál se na mě.
„Dobře,“ přikejvnul sem a oplatil mu to. „Deane?“
„Ano?“ Otočil se ještě, když se ohnul, aby zvednul moje triko z postele.
„Děkuju.“
„Rádo se stalo.“ A tak sem se naučil: rádo se stalo. Člověk by prej neměl řikat, že nejni zač, protože vždycky je za co, když má ten druhej důvod děkovat. Nemá se zlehčovat něčí pomoc, proto Dean řikal: kdybych To nechtěl dělat, tak to nedělám. Dělám to rád, rádo se děje. Chápal sem to.

„Kam jdeme?“
„Je to jenom kousek,“ ujistil mě, když sme vyšli z Naděje. Linz to ráno neměla službu, takže sme pozdravili nějakou starší paní a nijak se nezdržovali. Linzy a Dean… pořád to mezi námi viselo a já se bál zeptat. Bál. Zase strach. Srab Billy. Proč? Nemám se s nim přece čeho bát, sám to řikal. Ale co když… jestli spolu choděj, tak proč mě líbá? Proč je se mnou, proč mi pomáhá? Jestli s ní chodí… kdo sem já? Kdo sem pro něj?
„Můžu mít osobní otázku?“ Musel sem se zeptat. Už si v tom musim udělat jasno, ale jedno sem věděl. On mi nebude lhát. Ať řekne cokoliv, nebude mi lhát, aspoň něco. Hlavně, že se pohneme z místa. Kupodivu sme zahnuli hned vedle do hudební školy. Ježíš, jestli mě chce seznámit s těma idiotama, co si hrajou na kapelu, tak si to nechám rád ujít. Jenom to ne.
„Můžeš. Ale něco za něco… taky chci mít otázku,“ řek jakoby nic a otevřel mi dveře dovnitř. Prošel sem a počkal na něj. Aspoň nemůžu matce říct, že sem nechodil do školy, no ne? No co, to už přežiju, nějakou tu otázku. Nic o mně neví, zaplať Bůh za to. Na co se asi tak může ptát? Od čeho mám ty jizvy? Pche… Jakobych to nevysvětloval už dřív.
„Platí.“
„Fajn, ptej se,“ kejvnul. Pokračovali sme nahoru po schodech. Bylo slyšet, jak se ve třídách učej. Někde hráli, někde zpívali, někde bylo absolutní ticho. Na chodbě nikdo nebyl, jenom my. Naše kroky se rozlíhaly docela hlasitě. Povzdychnul sem si. Tak a teď s pravdou ven, drahej chlebasmáslem.
„Víš, zajímá mě… ty a… no, ty a Linzy, vy dva spolu…“
„Nechodíme spolu,“ přerušil mě najednou a zdálo se, že ta otázka ho vůbec nevyvedla z míry. Čekal jí? Vždyť to řikám, že sem průhlednej. Trochu sem se styděl, nikdy se lidí tak napřímo nevyptávám, ale chtěl sem vědět, na čem sem. „S Linz sem chodil na střední, celý tři roky, ale pak sme se rozešli, protože si někoho našla. Nebylo to snadný, tři roky v hajzlu kvůli nějakýmu kreténovi, co si s ní vrznul a myslel, že je to baba jeho života. Po půl roce spolu skončili a ona to teď zkouší mezi náma srovnat. Nemám zájem. Víš… když Tě člověk, kterýho miluješ, jednou opustí, tak Tě opustí znova. Nemám nic proti druhejm šancím, je to skvělá holka, ale… prostě už nechci, chápeš? Sme kámoši.“
„Ale já sem vás viděl… jak ste se… no… líbali.“ Kriste Pane, Billy! Žes nedržel hubu.
„Jo, tos viděl dobře. Sázka. Prohrál sem,“ pokrčil ramenama. Šel sem za nim do druhýho patra a pak dlouhou chodbou.
„Sázíš polibky často?“ Billy! Blbe, nic Ti do toho nejni.
„Teď se ptám já,“ řek a otočil se na mě. Jasně, čas na odpověď vypršel, že jo? No nic, musim mu věřit. Šel po zadu, aby se mi moh dívat do očí. Fajn, pohoda, nebojim se. Musim říct, že mě uklidnilo, co řek, takže jak vidno, teď nikoho nemá a asi na mě ani nic nehraje. Ale zas… chodil s holkou. Je to bisexuál? Moc otázek a já svojí už promrhal, teď je řada na mně. Do toho.
„Prosim,“ připustil sem a myslel si, že sem připravenej na všechno. Sem pořád stejná naivka, protože on se zastavil a já došel až k němu. Stáli sme čelem k sobě v tý intimní blízkosti a jemu se zalesklo v očích. Znám ten lesk, ten šibalskej pohled, když chce někdo tasit zbraň. A pak se zeptal.
„Kdo je Benji?“ Zástava! Cože? Jak o něm… ne, jak o něm ví? Nic sem neřek, nemůže ho znát. Nemožný! Vždyť… chtěl sem ustoupit, ale chytil mě za ruku. Opatrně, ale pevně. Ten dotek mě trochu uklidnil, jako bych z něho vnímal klid a s naprostou jistotou věděl, že mi nemá v úmyslu ublížit. „Když sem k Tobě ráno šel, spal si, ale pořád si opakoval tohle jméno. Slyšel sem to. Benji, Benji, Benji, pořád dokola, asi ze spaní. Bude to zkrácenina Benjamina, že jo? Je to Tvůj přítel? To kůli němu seš tady? Rozešli ste se?“ Hey! Hey, to je můj život, takhle nemůžeš mluvit! Nic nevíš! Zaskočilo mě to, nekecám. Copak mě Benji bude pronásledovat až sem? Neuteču mu? Benji, ty svině! Klid, Billy, vzpamatuj se… je to jeho otázka, musíš odpovědět. Ale… kdo je Benji? Popadnul sem dech a sklopil oči. Při tomhle sem nedokázal bejt přímej. O frekvenci svýho srdce vám nemusim řikat. Williame, pokus se myslet. k***a!
„Benjamin,“ začal sem tiše a přemejšlel, jak pokračovat. Jak to mám říct? Co mám vůbec říct? Pravda je… bolestivá, ale je to pravda. Můžu přece lhát. Williame, ty idiote, neumíš to a ten kluk si to nezaslouží. Taky k Tobě byl upřímnej, tak se pokus o to samí. Dlužíš mu to. „Řek, že… mě miluje, ale nebyla to pravda. Spali sme… spolu, jenže… to nebylo opravdový,“ díval sem se do podlahy.
„Bylo to s nim poprví?“ Zeptal se tiše, byl ohleduplnej.
„Ne, to… ne… vlastně… vlastně jo, byl můj první.“ Kriste, mně bylo tak moc trapně.
„V pořádku, Billy, to mi stačí,“ ukončil můj srdceryvnej projev a pohybem ruky mě donutil se na něho podívat. Stačí Ti to? To věřím, že jo. Právě sem se přiznal, že sem d***a, taky bych už nepotřeboval slyšet víc. Dal sem se klukovi, co si chtěl zkusit mě šukat. A k tomu sem do něj furt blázen. Mysli si, co chceš, taky bych to rád změnil, ale nemůžu. Nemůžu jasný? Stalo se a já to tak chtěl! Sem k****n, ale nevrátim to! Sem jakej sem. Bylo mi to líto, že sem to řek… že teď ví… „Využil Tě, ublížil Ti, víc vědět nemusím. Teď už Ti víc rozumim, chápu, že se bojíš lidí a že utíkáš. Věřils mu, ale on Tě zklamal. To bude těžký…“
„Co bude těžký?“
„Přesvědčit Tě, že nejsem stejnej. A nejsem, Billy, opravdu,“ chytil mě i za druhou ruku a culil se na mě. „Chci, abys mi věřil, nepotřebuju Ti ubližovat. Dovol mi… Tě naučit žít.“ Ten pohled a úsměv. Ty slova se tvářily skutečně, chtěl sem jim věřit, protože sem nic jinýho neměl. Nic jinýho mi ani nezbylo, nebyl nikdo jinej, kdo by o mě stál, kdo by mě chtěl a nejspíš sem ani nikomu nechyběl, kromě mýho kocoura na druhým konci vesmíru, tak proč mám váhat a držet se stranou, jako celej život? Copak nemám právo bejt šťastnej? Copak nemám právo bejt v životě taky jednou první a nečekat, až si můj idol udělá čas a bude se mi věnovat? Chci toho tak moc? Ale tenhle Dean se mi dívá do očí naprosto nesobecky a chce, abych mu věřil. Co můžu ztratit, nic nemám. Už nechci řvát Benjiho jméno ze spaní a topit se v krvi, když chytnu depresy. Už toho mám dost, nechci to. Zbláznil bych se, takhle to nejde, nemůžu. Už nechci mít strach, co příde, až se vrátim domů. Nechci se bát toho, kdo sem. Jestli mám i já právo na nějakou pomyslnou druhou šanci, tak teď je přede mnou. Billy, je to na Tobě. A tak sem tu práci vzal - obrazeně řečeno.
„Tak dobře, Deane chlebasmáslem. Budu Ti věřit. Já… chci žít,“ souhlasil sem a on se usmál. Políbil mě jemně na rty. Bylo to krásný, smět to. Líbat a neptat se. Nevohlížet se, jestli se někdo nedívá. Potom mě vzal ke dveřím do nějaký třídy a otevřel.
„Pak teda vítej na svý první hodině hraní na elektrickou kytaru, Billy. Těší mě, sem Dean Butterworth, ale můžeš mi říkat Deano, že jo, děcka!“
„Ahoj Deano!“ Zařvalo přes celou místnost asi tucet školáčků s kytarama na lavicích a já si pomyslel, že to asi nebude zas tak dobrej nápad. Ale jak to tak se mnou bejvá, splet sem se. Ahoj, sem William Dean Martin, ale můžete mi řikat Buzík Billy! Ježišmarjá!

A tak to začalo, učil sem se hrát na kytaru. Deano mi pučil svojí, že prej jich má víc a nevadí mu to. Tak já to bral, ale ty děti mi nejdřiv nedělaly dobře. To proto, že jim to šlo líp než mě, ale pořád sem bych chválenej, že mi to jde a mám talent. Já se viděl na dně řeky i s tou kytarou a talentem. Podle mě sem byl na ránu do hlavy. Deano chodil učit malý děti do školy každej den, měl to povolený a dostával na to nějakej příspěvek, takže si i něco vydělal. Odpoledne a o víkendu ráno vedl kroužek pro ty starší, co už na něco hráli a chtěli se zdokonalit. To bylo to osudný ráno v sobotu, kdy sme se potkali. No ale tamti mentálové neměli pro muziku vůbec cit, co si budem řikat, ale já je neučil. Hodně štěstí Deane. Občas mu vypomáhal někdo z jeho kapely, protože ani náš drahej všeuměl nebyl mistr světa a nehrál na všechno. Musim ale říct, že mu to šlo, s těma prckama to uměl a oni k němu vzhlíželi, jak ke vzoru ctnosti a Bohu rock´n´rollu. Poslouchali ho na slovo, teda i já, musel sem. Seděl sem v zadní lavici, děti si už zvykly, že tam taky chodim a když mi něco nešlo – což se stávalo na můj vkus dost často, tak dycky nějakej capart přilít, aby mi správně poskládal prsty na struny. Člověk aby byl švadlenka, vám povim, žádná pr*el. Na vykloubení prstů. S Deanem sme přicházeli spolu, většinou se pro mě stavoval v Naději. Zvyk sem si poslouchat to: „Ahoj Deano! Ahoj Billy!“ Bylo to roztomilý. A nejlepší na tom bylo to, že mě to nesmírně bavilo. Chodil sem tam hrozně rád, dokonce sem se i přistih, že se na ty děcka těšim a že se zas naučim něco novýho. Takový nadšení se mi už dlouho nestalo. Bylo skvělý, že sem moh zapadnout, i když to byly jenom děti, ale stejně. Deano se jim věnoval celou tu dobu, kdy sme měli hodinu a taky se chodil dívat ke mně dozadu, jestli mi to jde. Červenal sem se a byl trochu nejistej, znáte mě. Nemám rád, když musim prozrazovat sví slabosti, ale s nim to bylo jednoduchý. Vždycky řek: To se naučíš, chce to cvik, večer to zkusíme a uvidíš, že Ti to půjde. A usmál se. Jo, jo… chodil ke mně i večer, přines si vlastní kytaru, protože tu první mi půjčoval na pokoj, ať si to zkouším sám. Nebylo to snadný a myslim, že ze mě chvílema musel růst, ale byl trpělivej. Když mi to šlo, tak se pořád usmíval, byl sem rád, že má radost a já měl taky radost. S ním se zdálo všechno tak nějak snazší, a jakoby sme si byli rovný. Jednal se mnou jako s přítelem, pomáhal mi a já vnímal, že mě respektuje, jako člověka a sám sem si začal sebe víc vážit, což byl pokrok. Nikdy sem se neměl moc rád, jenže když sem viděl, jak se mi věnuje, jak mi pomalu vysvětluje akordy, abych to chápal, a je ochotnej mi to vysvětlit eště třikrát, než mi to dojde, tak sem si začal uvědomovat, že pro něj asi fakt musím mít nějakou hodnotu, když se mnou tráví čas, kterej by moh věnovat někomu jinýmu. Ale zase sem nechtěl, aby byl s někým jiným, jeho společnost byla příjemná, oblíbil sem si ho. Jo, asi víc, než oblíbil.
Samozřejmě sme jenom nehráli na kytaru, ale jestli myslíte na sex, tak vás zklamu, takovej Dean nebyl. Teda… ne zatím. Povídali sme si, smáli se, chodili občas společně na oběd, občas na snídani, nebo véču, jak se nám to hodilo. Já měl kulový na práci, a i když se matka sháněla, tak sem nechtěl odjet, tohle byl novej život. Tady sem moh bejt pravej Billy, řikat co mám rád a co bych chtěl, co mě baví a nemusel sem se bát, že se mi vysměje. Ten kluk si mě vážil, poslouchal co říkám a já zase vnímal jeho. Byl fakt jako učitel, ukazoval mi nový věci, vysvětloval, jakoby od všeho něco znal a já hltal každý jeho slovo. Nic po mě nechtěl, kromě společnýho času, ale já s ním byl rád. Jakoby se moje duše uzdravovala a já žil… každou vteřinu s ním sem žil. Když chtěl, tak mě vzal za ruku, když chtěl, zastavili sme se uprostřed obchoďáku a on mě líbal. S ním sem moh všechno na světě a nebál se. Udělali sme hromadu společnejch fotek, byli sme v kině, stříkal na mě vodu z kašny a večer si mě venku vysadil na záda a běhal se mnou po náměstí jako blázen, protože hráli hudbu a on jančil. Byl to šílenec, ale neskutečnej. Vzal mě za město, byl tam ranč a on uměl jezdit na koni. Posadil si mě před sebe, ale já sem nevěděl… bylo poprví. Dokonce sem živýho koně ani nikdy neviděl, neměl sem páru, že sou tak velký. Ale on natáhnul ruku a já přijal. Věřil sem mu, že to bude v pohodě. Opřel sem se o něj, on jednou rukou držel otěže, druhou měl kolem mýho pasu a tak sme prostě strávili odpoledne. On a já, to lehký houpání v koňským kroku a rozlehlá krajina. Byl první, komu sem řek, že sem romantik a on odpověděl: Já vím, proto sme tady. Bylo to nádherný, nemuset nic říkat a vědět. Propletl prsty s mejma a zašeptal, že mě má rád. Musel sem říct, že já jeho taky, jinak bych lhal. Měl sem ho rád. Bylo to pár dní, ale já ho… měl sakra moc rád. Měl tak šťastný oči, když sem to řek, byl jako malej kluk. Pořád si vzpomínám, jak se smál. Když mi byla zima, vzal mí ruce do svejch a zahříval je. Pujčil mi mikinu, byla mi velká, ale on si mě fotil, protože sem v tom byl jak v pytli. Jednou mi na pokoj přines kytku, černou lilii a řek, že je jako já, temná a krásná a kdyby mohl, nikdy by jí nenechal uvadnout. Vzal mě na zkoušku kapely, každej dones svůj song, co napsal a zkoušeli si to zahrát. Dostal sem domácí úkol. Mám napsat song, a tak sem psal song. Dělal sem věci, který sem nikdy dřív nedělal, a zatraceně moc sem se cejtil šťastnej. Hledal sem sám sebe a on mi pomáhal se najít. Rozbušilo se mi srdce vždycky, když se mě dotknul a vím, že to poznal, protože jemu bušilo taky. Billy, co to děláš? Já nevim… nevim, co dělám, ale líbí se mi to. On se mi líbí. S nim sem byl sám sebou, všechno dostávalo barvy, bylo to živý, moh sem toho bejt součástí, i když to byla jenom procházka, kterých sme podnikly desítky, tak sem si jí vychutnal, vnímal jeho přítomnost ve mně a věděl, že je se mnou. Když mě objímal, dával mi polibek na krk. Když mě chtěl rozveselit, dones koblihy s růžovou polevou plněný čokoládou. Když sem usínal, hrál mi a tiše zpíval a pak se vytratil, když bylo moc pozdě. Nikdy si nic nezkusil, nikdy nebyl neupřímnej, a i když sem musel snášet sem tam nějaký to cigáro, tak sem věděl, že by to bylo až moc krásný, kdybych s nim moh zůstat navždycky. Jo, to by bylo a to svět přece nemůže dopustit. Štěstí – to se mi nemůže stát.
Bylo to už deset dní, co sem byl pryč a nějak se mi nechtělo vracet. Ne proto, že bych to neustál, už sem věděl, že to ustojim, protože musim. Dean má pravdu, nemůžu utikat napořád a i když sme si sví příběhy neřekli navzájem, bylo jasný, že nás toho asi dost spojuje. Abych začal tim, co narušilo můj soukromej ráj na konci světa, tak to byl fakt, že mi začal volat Benji. Poprví mě to dost vykolejilo, nikdy sem si nemyslel, že by mi mohl volat, nebo že by si vůbec vzpomněl, že existuju, ale já měl zrovna za pár minut bejt na hodině kytary, tak sem to vytíp a už se tím nezabejval. My dva už spolu nemáme nic společnýho, tak si to přece řek, že jo Benji, tak se toho drž. Mám svůj život a ty svůj a určitě ti zas tak moc nechybím. Jo, občas napsal Paul, občas Krysa a já jim taky „občas“ odepsal, že sem ready a že se nemusej bát. Nemuseli vědět víc, než bylo nutný, nechtěl sem se dělit o sví štěstí s nikym. Nechtěl sem se s nikym dělit o chlebasmáslem. Sem lakomej buzík. Ale Benji začal volat několikrát denně a to už mě fakt s*alo. Ne! Nevzal sem to a ty smsky, co chodily, sem mazal nepřečtený. Už ne, Benji. Už prostě ne, nejsem Tvůj pes, aby sis písknul a já přiběhnu. Už nikdy, rozumíš? Už to nechci zpátky a i když nevim, co bude, tak já sem já. Dean si dal tu práci s tim, že se staral, že mi pomoh, že tahal nitě ze zápěstí, který sem si rozřezal kvůli tobě a nenechám Tě to zničit. Už nejsem stejnej, ber na vědomí. Konec.
Odhodil sem mobil na postel a povzdychnul si. Čas v Naději se mi krátil, to sme všichni věděli, nemůžu zůstat na vždycky, i když bych chtěl. Vzal sem zase na klín kytaru a podíval se na Deana, co stál u okna, kouřil a koukal zase na mě. Byl večer, zkoušeli sme už dvě hodiny, když nás vyrušil můj zatracenej mobil, tak si dal chlebasmáslem kouřovou, než si to vyřídím. Povytáhnul obočí a odklepnul popel.
„Proč si to nevzal? Určitě se o Tebe už doma bojej,“ konstatoval a odvrátil pohled. Vim, že ho trápilo, že nemůžu zůstat. Eště sme o tom nemluvili, ale tak bylo zřejmý, že todle nemůže pokračovat do nekonečna. To nebyl můj domov, i když sem si přál víc, než cokoliv na světě, aby byl. Billy, už zase sníš? Zbyde mi něco jinýho, až se vrátim?
„To byl Benji,“ řek sem a věnoval se kytaře. Jak mám říct, že mi volá xkrát denně?
„Počkej… ty myslíš, TEN Benji?“ Zatvářil se trochu naštvaně, než znova potáhnul.
„Jo, přesně ten Benji. Ten zatracenej Benjamin Madden. Je to už pár dní, co mi volá, ale neberu to, nevim, co chce a je mi to upřímně jedno,“ pokrčil sem ramenama a zkoušel zahrát jednoduchou melodii. Nemoh sem se ale soustředit.
„Možná se chce omluvit,“ nadhodil Deano, když vyhazoval vajgla z vokna a zavíral ho. Jo, chlape, to neznáš Benjiho…
„Nechce, znám ho. Spíš by řval, jak sem ubohej, že se schovávám. Nevím, asi už ho vůbec neznám. Nemám tušení, co bude až se uvidíme, nebo jestli…“
„Bude to, že budeš sám sebou, Billy. Možná to teď vidíš moc černě a třeba to nebude tak zlý, jak si myslíš. Každopádně, nesmíš zapomenout na to, že ses nenarodil jako něčí hračka a nikdo se nenarodil jako Tvoje. Nemusíš dělat nic, co nechceš a nikdo nemá právo si myslet, že je lepší, než ty,“ posadil se vedle mě, vzal mi kytaru z rukou a opřel jí o stěnu vedle. Pak mi položil ruku na tvář a palcem přejel po rtech. Zavřel sem oči a užíval si ten dotek, zvyk sem si, že se mě dotýká. Měl sem to rád. „Billy, kdyby to bylo moc zlý, mý číslo máš, zavolej. Neboj se, zavolej, můžem mluvit, nebo přijedu, ale jestli si ublížiš, tak…“
„Neublížim si,“ přerušil sem ho a položil svojí ruku na jeho. „Slíbil sem Ti to přece,“ natáhnul sem se pro polibek a potom se položil tak, žem měl hlavu v jeho klíně. Začal mě laskat ve vlasech, to mě uspávalo, věděl to. Ale já ten večer nechtěl spát, chtěl sem mu říct… všechno. Rozhod sem se. „Deane?“
„Copak,“ pousmál se. Vypadal nade mnou strašně spokojeně, jakoby mu k životu stačilo, že sem blízko. Cejtil sem to stejně. Víte, jaký to je, vědět, že s tím druhým už není nic jinýho potřeba? Cejtil sem se… úplnej.
„Víš, jak si říkal, že až budu chtít… teda, až Ti budu věřit a budu chtít, můžu Ti povědět svůj příběh.“
„Jistě, že vim. A… ty bys mi ho už chtěl říct? Myslím tím, že… už jsem splnil lhůtu důvěryhodnosti?“ Zasmál se a já ho šťouchnul do žeber. Neměl to rád, ale stejně se smál. Byl to klidnej večer, rozuměli sme si a já neměl důvod před nim něco tajit, proč taky. Ten člověk pro mě udělal víc, než kdo jinej na světě. Když teda nepočítám svojí maminku. Ach, Billy, ty seš takovej nostalgik. Ale Deano už na to má právo. Smí, ne – má to vědět, chci, aby věděl, kdo sem. Kdo doopravdy sem. Pak sem ale zvážněl a bylo to i tím, že jedna jeho ruka si našla cestu pod lem mýho trika a prsty mě hladily na břiše. Bylo to nový, nikdy to neudělal. Když dotek, tak polibek, za ruku vzetí, nebo hlazení přes oblečení, ale eště nikdy ne na mojí holou kůži na těle. Zachvěl sem se, bylo to nezvyklý, ale neucukl sem. Zamračil se. „Mám toho nechat?“ Zase ohleduplnost sama. To sem na něm prostě zbožňoval. Vždycky se mnou zacházel tak opatrně, jako bych se moh rozbít. S ním sem se cejtil jako cennost.
„Ne… nevadí mi to,“ usmál sem se. Nebyl sem na to spíš už tolik zvyklej. Benj se mě… ne, už na něj nechci myslet. Benji nic. Navázal sem tam, kde sme přestali, než nastalo to zvláštní intimno. Zahleděl sem se na něj, on se díval na mě dolů. Byl překrásnej. „Věřim Ti, Deane. Chci, abys věděl, kdo sem.“
„A… seš si vážně – naprosto – jistej?“ Tou rukou, co neměl na mým bříšku našel mojí ruku a stiskl mi jí. Sem si jistej, Deane. Sem si tim jistej, jako málo čím ve svým promrhaným životě. Přikejvnul sem a on mi dal pusu na čelo. „Tak dobře, Billy,“ řekl a musel mi podržet hlavu, aby se zpod mě dostal a lehnul si vedle mě. Přitáhnul si mě do náruče, jakoby čekal, že to bude dlouhej příběh. Byl a nebyl, jak se to vezme. Vy ho znáte, sami suďte. Billyho story je asi brak, ale je přesně tak románovej, jak má bejt. Je to můj životní příběh.
Všechno sem mu pověděl, od chvíle, kdy malej prcík Billy spatřil svět, přes můj pád z okna, přes operace, přes drogy a k tomu, jak sem zjistil, že sem teplej. Řek sem mu o svým kocourovi, o svejch rodičích, o šikaně, a o ubohosti života. Že sem byl sám, že to bylo těžký a já to chtěl hodněkrát vzdát. Dostali sme se k dvojčatům, jak mi změnily život, jak sem byl najednou vidět a jak sem se bohužel beznadějně zamiloval do Benjamina Maddena. Všechno sem to na něj vybalil, všechno o všech. Že s Paulem sme dobrý kámoši a je to basák. Krysa je feťák, ale taky ho mám rád, říká mi Billíku. Pak taky Joel, blázen co má plán k životu a jak sem u něj spal tu noc, co… no vy víte. A Benji, můj sladkej princ, co mě má tak rád, že je ochotnej se mnou spát i přes svojí orientaci. Jak se obětoval. Mluvil sem o detailech, o jeho mikině, co si schovávám ve skříni, o tom, že mi to miluju Tě, nakonec řekl. Nic sem nevynechal, a víte co? Byl to dlouhej příběh. Moc dlouhej na to, abych si byl jistej, že stejnou bolest nechci nikdy prožít dvakrát. Nebrečel sem. Musel sem se pousmát… já totiž nebrečel. Bylo mi ze sebe dobře. Dean mě ani jednou nepřerušil, jenom poslouchal, netvářil se nijak, prostě si vyslechnul, kdo sem. A když sem skončil a podival se na něj, tak řekl – a to si budu pamatovat: „Billy, víš… do Tebe je vážně těžký se nezamilovat.“ Rozesmál mě.
„No… a teď jsem tady… s Tebou,“ ukončil sem to a zvednul k němu oči. Leželi sme naproti sobě. Zastrčil mi vlasy za ucho, přičemž mě nezapoměl pohladit. Nejdřív ticho, prohlížel si mě. Rád bych věděl, na co asi myslel. A potom se ke mně pomalu naklonil. Tak jemně mě políbil na rty, že sem cejtil mravenčení v podbřišku. Vždycky to přišlo tak nečekaně, pootevřel sem rty a pustil jeho jazyk dovnitř. Chtěl sem to tak. To vzrušení z jeho dechu, z jeho zavřenejch očí a pak zase ruka na mým břiše. Přitáhnul sem si ho za týl k hlubšímu polibku a ty prsty na mý kůži se posunuly vejš na můj hrudník. Bylo to vášnivý, cejtil sem tak živě každej dotek. Zasténal sem pro něj, neudržel sem to v sobě. Tak nadlidsky moc mě celou dobu přitahoval. Tak neskutečně moc. Moje srdce ho chtělo, musel to vědět. Kdyby ne, vim, že by to nikdy neudělal. Začal mi zvolna vyhrnovat triko, jak se chtěl dostat k mojí kůži. Ale líbal mě, pořád mě líbal a já se tomu nebránil, naopak. V kalhotách sem tvrdnul o to víc, když se mi kolenem dostal mezi nohy a třel mě v rozkroku stehnem. Bylo to tak hrozně vzrušující, oba sme věděli, co příde. Chutnal moje rty, něžně mě kousal, a pak zase jenom opatrně kroužil jazykem okolo mejch rtů, než sem ho přiměl zuřivě plenit moje ústa. A čím víc to bylo dravější, tím můj chtíč sílil, svlíknul sem mu triko, pořád slyšim náš rychlej, horkej dech. Byl úchvatnej. A když sem sem moh dívat na jeho tělo, když sem ho moh hladit a zatínat do něj nehty, sám sem se bokama vybízel proti němu a dělal si tak dobře. To tření, zatraceně, já už to tak potřeboval. Vnímal sem jeho pohyby, taky byl slušně vzrušenej. Najednou se na mě podíval, jakoby se probral a pošeptal mi.
„Eště toho můžem nechat, Billy, nechci, aby sis myslel, že…“
„Myslim si, že už toho nemůžem nechat. Nechci,“ zavrčel sem na něj.
„Mám Tě fakt rád,“ špitnul, jakoby se potřeboval hájit. Já měl jasno.
„Dokaž to,“ pousmál sem se a znova ho strhnul k polibku. Tak nenasytnej sem snad nikdy nebyl, chtěl sem brát, když dával. Chtěl sem si vychutnat každou vteřinu s nim, objevovat ho, pomalu, ale zároveň tak rychle, jak to jenom jde. Chtěl sem poznat každou jeho křivku, ale když mi sundal triko, objevoval on ty moje. Byl dychtivej, vim, že měl sílu, ale jedinkrát jí nepoužil. Byl jako zkrocený zvíře a když ležel obkročmo nade mnou, já v dlaních na jeho zádech rozeznával, jak se mu vlní svalstvo. Neskutečný. Naše rozkroky se o sebe třely přes kalhoty, ale bylo to neudržitelný. Jednou rukou mi rozepínal pásek a líbal mě na krk. Zvolna, sál mojí kůži, nosem po ní přejížděl a já se prohnul jako luk, když si jeho ruka našla cestu pod moje spodní prádlo a vzal můj penis do dlaně. Hned na to mě dravě políbil, skoro sem nemoh dejchat. Přitáhnul sem si ho k sobě blíž, chtěl sem cejtit jeho tělo na svým. Přirážel sem mu do ruky a vnímal jeho stisk, jeho prsty, jak si se mnou hrál. Dovolil bych mu všechno na světě, bylo to úžasný. Potom se odtáhnul, aby mě zbavil kalhot i prádla a pak pomalu i sebe. Díval se mi při tom do očí, viděl sem, jak moc je divokej a jak moc mě chce. Rychle dejchal, já na tom nebyl líp. A jakmile si stáhnul i boxerky, neodolal sem. Vzal sem ho do pusy, byl tak horkej, tak nedočkavej. Vzdychnul překvapením a kousnul se do rtu. Prsty v mých vlasech a sténání mýho jména, nebylo nic krásnějšího v tu chvíli, než to poslouchat. Bral sem si ho hluboku do krku, sál špičku a lízal ho. Že to dělám dobře sem poznal, když mě silnějc zatahal za vlasy a do prstů chytal křeč. Nechtěl se udělat tak brzo. Taky sem měl na mále, jakmile mi mezi půlky vklouzly dva navlhčený prsty. Nepřekvapil mě, že ví, co dělat, dělal to už. Věděl. Musel sem přestat, když se do mě začal tlačit prvním prstem a najít si pohodlnější polohu, takže sem se mu už nemoh věnovat. Zase mě líbal, zase ten jeho jazyk, zase sem byl obklopenej jeho tělem. Hlasitě polknul, než si opatrně vyzvednul moje nohy na ramena a sklonil se nade mnou. Chtěl mi bejt blízko, chápal, že to teď nebude nejpříjemnější. Už druhým prstem si mě roztahoval. Snažil sem se to vydejchávat, ale občas to, pravda, zabolelo. Nespěchal, i když sme chtěli, dával tomu čas, musel sem se uvolnit. Polibkama sme nešetřily, dával mi tolik, kolik bylo potřeba, aby mi to zjednodušil. Ach Bože, jak byl jenom nádhernej, jak byl nádhernej. Přejížděl sem rukama po jeho nahým těle od krku až k bedrům a zase zpátky. Dokonalá extáze. Třetí prst sem skoro ani nevnímal, zbyl mi jenom chtíč.
„Jestli to bude bolet…“
„Řeknu,“ dokončil sem za něj šeptem a nechal se divoce políbit. Jednou rukou se podpíral v lokti, druhou si pomáhal do mýho těla. Přijímal sem ho dobře, už sem to nemoh vydržet. Ten pocit, když se někdo stává vámi a vy zase jím. Chtěl bejt mojí součástí a já mu to dovolil, neznám větší projev důvěry. Pronikal do mě pomalu, hodně opatrně a bylo sladký, jak se vždycky podíval mezi nás, dolů, jak je ve mně a stáváme se jedním. V životě sem udělal hodně chyb, před tim, i po tom, ale tohohle sem nikdy ani na vteřinu nelitoval. Nebolelo to.
Milovali sme se, tak intimně, tak chtivě, tak s citem, že sem věřil, že on je pro mě stvořenej. Byl mojí medůzou a já byl jeho hadem. Byl vězněm v labyrintu mejch doteků a já byl ukovanej k jeho záchraně i zkáze. Ta tichá melodie našeho dechu a jako by bříška prstů na kůži šeptaly, co sme řikat nemuseli. V tu chvíli sem mu patřil a on patřil mně. Rovnováha pocitů a vášně. Nikdo nebyl ničí a zároveň sme byli svoji. A když se mi po mně udělal na bříško, v jeho očích se zračila absolutní oddanost. Vim, že nechtěl víc. Nejsladší polibky sou ty děkovný. Dokázal bych se do něho zamilovat…

„Můžu tady s Tebou zůstat do rána?“
„Musíš. Dlužíš mi svůj příběh,“ připomenul sem mu, stulenej v jeho náruči a ještě udejchanej z toho úžasnýho konce. Nikdy bych si bejval nemyslel, že to s náma dopadne takhle. Možná sme měli počkat, ale nebylo na co. Já ho chtěl a on chtěl mě, věřil sem mu. Hřbetem ruky sem mu přejížděl po žebrech, ve světle se mu lesklo tělo od potu. Byla to taková ta neodolatelná chlapská vůně - pot, parfém a ty feromony ve vzduchu. Přitisknul sem se na něj a nechal se přikrejt peřinou. Dean našpulil rty a přivřel oči.
„Pravda, dlužim…,“ připustil pak, než se natáhnul přeze mě pro něco do batohu. Většinou si sebou nosil svůj bágl, kde měl zpěvník a ty notový blbosti ke kytaře, ale teď sem slyšel šustění igeliťáku. Moje chuťový buňky zbystřily, no nééé… „Ale taky mám celkem dlouhou historii, i když snad eště vypadám zachovale,“ zasmál se, než vytáhnul pytlík s koblihama. „Kručelo by Ti v tom Tvým propadlým bříšku, Billy,“ nabídnul mi a já se po tom vrhnul. Sex je příšerně vyčerpávající aktivita a co se týče sladkýho, nikdo mě nemusí dvakrát přemlouvat. Zakousnul sem se do jedný a zamyslel se nad tim, co říkal. Zbožňuju ty koblihy, budou mi chybět… ale on víc.
„Nejsem vyzáblej. Jím, ale nejni to vidět, no,“ pokrčil sem ramenama a znova se zakousnul do sladkýho. „Krom toho, tvý tělo je na nějakou dlouhou historii zachovalejší, než moje,“ řekl sem a musel si od něj nechat setřít čokoládu z koutku úst. Nebylo to nezdvořilý se takhle krmit? Ale já měl prostě hlad.
„Některý rány nejsou vidět,“ přiznal, než si taky vzal koblihu. Bylo milý, jak to zlehčoval a nedělal ze života tu drastickou krvelačnou tragédii, jako já. Jenže on mě hrozně napínal, nevšim sem si na něm ničeho jinýho, než naprosto antickýho těla bez chybičky, takže jeho jizvy, o kterých mluvil už dřív, mě zajímaly. Kdo ví, co skrejvá. Chtěl sem to vědět, zajímal mě. Bylo mi s nim tak příjemně v tý fázy, kdy všechny zábrany už padly a nemuseli sme před sebou nic tajit. Zamyslel se, než se vrátil k tomu rockovýmu večeru. „Vzpomínáš si na tu píseň, co sem Ti věnoval, Billy? Na tu na koncertě?“ No jak by ne.
„Vzpomínám. Je taková… nevím, jak bych to řek, asi… ze života, ale motivující. Je v ní hodně bolesti, víc, než se asi na první pohled zdá, ale ten, kdo jí psal, věděl o čem mluví. Musel si toho dost prož…,“ a pak mi to docvaklo. Jako blesk mi to naskočilo v hlavě. „Tys jí napsal!“ Billy ty debile obecnej, proč Ti to nedošlo dřív! Ten song je o něm, psal o sobě! Všechny ty slova, jak to bylo těžký, jak byl osamělej a nemoh v noci spát. On mi… věnoval příběh svýho života dávno před tim, než…! Deane…
„Jo… jo, napsal sem jí,“ přiznal se a fakt tohle bylo úplně poprví, co sem ho viděl sklopit oči. Nedělal to, nikdy to nedělal, neklopil pohled, ale teď se mi neuměl podivat do očí. Hlasitě si povzdychnul. „Ale nebylo by to tak, že sem… no vlastně… nic, povím Ti to od začátku, jako ty mně.“ Rozpaky? Neví, jak začít? Dean chlebasmáslem je nejistej? Takhle sem ho neznal, za těch dvanáct třináct dní, co sme se vídali, sem ho tak nerozhodnýho a bezradnýho neviděl. Znervóznělo mě to, odložil sem jídlo na stolek, chtěl sem se soutředit na jeho vyprávění. Billy, tak teď nastal čas, abys přestal žvanit a konečně někoho poslouchal. Pravda, tak sem poslouchal. „Narodil sem se tady v tomhle městě. Nikdy sem ani nikde jinde nebyl, znáš to, prostě sme byli průměrná rodina s průměrným platem rodičů a průměrnejma problémama. Když mi bylo pět, narodila se mi sestra. Já byl rád, vždycky sem chtěl bejt dobrej velkej brácha, co svojí sestřičku bude chránit. Celkově sem v těch letech byl strašně pozitivní dítě, miloval sem Supermana a Betmena se Spajdrmenem, protože byli správný. Taky sem chtěl bejt správnej, měl sem kamarády a sví zájmy. Muzika. Ta mě provázela od malička, táta poslouchal hodně starejch rockovejch kapel a já si to zamiloval. Ve čtyřech mě poslal do kroužku kytary a tak sem začínal. Všechno bylo okey, byl sem milovanej syn a milovanej bratr, moje cesta se ubírala tím správným směrem a já si plánoval budoucnost hudebního superhrdiny,“ zasmál se tiše, když vzpomínal. Bylo to tak hezký, slyšet o jeho snech a dětskejch touhách. Jasně, že to znám, ale pak příde chvíle, kdy se to celý musí podělat, že jo? Položil sem ruku na jeho. „V sedmi letech – to byly Suzi dva, nás máma poslala ven, protože bylo léto a teplo a jako každý dítě sem chtěl zmrzku, co jí měli na náměstí. Miloval sem tu zmrzlinu, byl sem na sladký odjakživa. Dostal sem na ní i peníze pro dva, protože Suzi musela mít všechno, co sem měl já. Někdy mě s tím štvala, byla jako můj stín, pořád se mnou. Do dneška slyším mámu: Dávejte pozor na auta, Deane a hlídej sestru. Jo, ale kluk, co tohle slyší pokaždý když jde ven, to už nebere tak vážně, jak by asi měl. Víš, chtěl sem tam bejt první, nemuset se courat s dvouletým prckem přes půl města a zase zpátky, tak sem jednoduše zrychlil krok, Suzi byla pomalejší. Měl sem už plný zuby toho jejího: Deane, počkej na mě. Prostě sem šel, však by mě bejvala došla, ale to už se nestalo. Přeběhnul sem přes přechod, dokonce je to tady kousek, když deš k náměstí, ale pak sem se ohlídnul a už… se to nedalo vrátit. Neslyšel sem ani výkřik, vůbec nečekala, že by mohlo něco jet, nerozhlídla se, byla malá. Jenom běžela za mnou a to auto jí srazilo. Najednou byla mrtvá, nic… Bylo to… tak fatální, víš? V mým věku a já viděl, jak se to stalo. V jednu chvíli máš sourozence, v druhý seš jedináček a už to nemůžeš vrátit,“ poklnul, klepaly se mu ruce. Já netušil, jaký to je, nikdy sem neměl bráchu, nebo ségru, ale začínal sem rozumět Benjimu víc, když měl starost o Joela. Myslím, že to bylo asi něco podobnýho. Nebo… já nevím, nevim… radši sem nic neřikal a nechal ho pokračovat. „Matka se pochopitelně zhroutila, otec to nejdřív nemohl pohopit. Jak sem já – jeho syn, moh nechat jeho malou holčičku umřít. Byla to moje vinna, já to věděl, oni to věděli a kdykoliv byla možnost, což bejvala často, dávali mi to sežrat. Jako bych z toho v sedmi letech mohl mít výčitky větší, než sem měl, když sem se začal počůrávat. Já to viděl, oni ne. Já věděl, jak to bylo – oni ne. A stejně, i když nemohli s jistotou říct, že za to můžu, tak sem musel s tou nálepkou žít celej život. Pořád sem chodil hrát na kytaru, pořád sem chtěl bejt ten správnej, ale už sem věděl, že nemůžu zachránit všechny. Mamka začala jenom víc křičet, táta chodil domů později, většinou opilej a když nebyla po ruce máma, zbil mě. Jenom tak – ze špatný nálady, že má syna vraha. Začal sem hrát na bicí, potřeboval sem do něčeho mlátit, někde se vybít, něco rozbíjet. Šlo mi to. Kamarády už sem neměl, prospěch na přivřený oko a ty modřiny sem skrýval pod oblečením. Nikdo se neptal, nikdo se nezajímal, byl sem jenom ten Dean, co s nikým nemluví a má svůj svět. Ve třinácti sem přišel domů, otec na mě opilej začal řvát, že je to moje chyba, že nebejt mě, nikdy by se to nestalo a že matka už to vedle mě nemohla vydržet. Utekla. Vyčítal mi to, stejně tak, jako smrt mí sestry. Od tý doby už mlátil jenom mě, neměl si na kom vybít zlost. Chodil do práce, to jo, ale každou chvíli do nějaký jiný, protože alkoholika nikde nechtěli. Ale já nikdy neutek, i když sem chtěl, nemoh sem tátu nechat samotnýho. Pořád ten správnej Dean. Ve čtrnácti první sex, ta holka byla hnusná, ale já to chtěl mít za sebou, tak sem to udělal. A pak znova a znova a znova. Ujetý bylo, že sem se nikdy nechtěl svlíknout a píchal sem oblečenej, jenom se staženejma kalhotama. Nechtěl sem, aby někdo viděl moje modřiny. V patnácti sem se poprví doopravdy zamiloval, ale byl to kluk, byl o šest roků starší a dopadlo to tak, že mě znásilnil na veřejných hajzlících. Mimochodem – nic příjemnýho. Ten večer sem se vrátil domů s natrženým zadkem, bylo mi blbě a chtěl sem jenom spát. Zklamanej iluzema vo životě, se zlomeným srdcem sem se svlíknul, nechal sví hadry na podlaze a usnul. Vzbudil mě hroznej řev mýho táty a hrozná bolest v pravý ruce. Ječel, že má syna vraha a k tomu eště buzeranta. Našel mý spodní prádlo, byla na něm krev, jak sem mu to měl asi vymluvit. Bránil sem se, ale byl v ráži, nikdy nebyl tak rozzuřenej, jako ten večer. Nevím, čím mě to mlátil, možná nějakou tyčí, nebo pálkou, každopádně sem skončil ve špitále s na třikrát zlomenou pravačkou. Toho dne skončil život pro správnýho Deana. Nemoh sem hrát na kytaru a jestli sem nemoh hrát, tak jak sem moh bejt hudební superhrdina? Ne, byl konec,“ odmlčel se a podival se na mě. Muselo to tolik bolet. Tak moc bolet. Už sem začínal chápat, proč na kytaru jenom učí a sám hraje na bicí. Už sem chápal, že některý rány nemusej bejt vidět, jako modřiny, nebo zlomeniny, ale to sem eště netušil, co přišlo pak. „V šestnácti, můj první rok na střední, sem byl prostě sígr, protože sem moh. Bral sem drogy, chlastal sem, spal s holkama i s klukama, s každým, kdo se mi líbil a měl zájem. Nebylo to zas tak těžký, Bůh mi nadělil celkem fajn obličej, tak sem toho využíval. Když sem kvůli tý ruce nemoh dělat věci, co sem miloval, dělal sem věci, co sem nesnášel, bylo mi to jedno. Celej svět se mi zhroutil, bylo po všem, já nemoh hrát, už to nikdy nebylo takový, jaký sem to chtěl. Mlátil sem do bubnů jako blázen, ale čím víc sem byl grázl, čím víc sem na všechno kácel, tím mi víc začlo docházet, že takhle žít nemůžu. Nebyl sem to já, já v sobě takovej nebyl, eště pořád sem chvílema čet komixy s klaďasama a snil o tom, jaký by to bylo, kdybych ve svejch pěti letech vzal svojí sestru za ruku a převed jí přes přechod. Všechno to na mě dolehlo, celej můj zku*venej život bez budoucnosti. Táta byl tou dobou v léčebně, staral sem se o sebe sám, vydělával sem si kradením a občas sem vzal prachy za to, že sem dovolil nějaký holce si na mně zařádit. Potřeboval sem jíst, moc možností nebylo, ale už sem to takhle dál nechtěl. Bylo toho na mě tolik, a nebyl nikdo v mým životě, kdo by mi rozuměl, nebo s kym bych o tom mohl mluvit. Nemohl sem, už jenom proto, že bych se styděl. Styděl sem se za to, co se ze mě stalo a bylo pozdě na to, něco měnit. Vzdal sem se, Billy. Stejně jako ty, sem se vzdal,“ stisknul mi ruku. Nemluvilo se mu o tom snadno, rozuměl sem tomu, nikdy bych neřek, že toho má tolik za sebou. Lidský příběhy můžou někdy překvapit a ten jeho byl neskutečnej. Připadal sem si vedle něho tak malej, tak bezvýznamnej se svýma trablema a nechápal sem, jak se z toho grázla, o kterým mluvil, mohl stát ten Dean, kterýho mám před sebou. „Bohužel sem si vybral stejnou cestu ke konci, jako ty, jenom sem byl víc informovanej a chtěl to udělat pořádně. Víš, že v tříslech protejká daleko víc krve, než zápěstím a je to docela spolehlivá jízdenka za pár vteřin do pekla? Já to věděl, měl sem jasno. Byl to obyčejnej den ve škole, můj poslední, co sem si myslel. Během hodiny sem se omluvil, že jdu na záchod a vpadnul do první prázdný třídy, co sem našel. Sednul sem si ke zdi, stáhnul si kalhoty, v rychlosti se odsoudil k rychlýmu konci a pak si přeřezal tepny ve slabinách. Mám tam pořád viditelný jizvy, to se nikdy nezahojí. Neodfláknul sem to, chtěl sem umřít, měl bych to bejval jistý, kdyby se neoběvil blonďatej anděl, co mi změnil život.“ A to už sem si domyslel.
„Linzy.“
„Jo, Linzy… Linz mě tam našla shodou náhod eště živýho a zavolala záchranku. Když si jenom vzpomenu, jak sem jí nesnášel, nenáviděl sem jí, že mě zachránila, dokonce sem jí jednou plivnul do tváře. Jo, tak za to mám důvod fakt se stydět, nezasloužila si to. Ale ani nevim jak a proč, i když sem na ní byl hnusnej, byla jediná, kdo za mnou do toho špitálu chodil a mluvil se mnou. Ta holka měla prostě dobrý srdce a má ho do dneška. A já, že nebyl nikdy zkaženej až na dno, tak sem si s ní začal rozumět. Jak už víš, chodili sme spolu tři roky, a byly to nádherný tři roky. Znal sem její rodiče, měli mě rádi. Změnil sem se, zase pro mě začalo existovat to správný, protože ona mě viděla, chtěla ve mně to dobrý a já moh bejt dobrej, jako sem vždycky chtěl bejt. Můj táta byl střídavě v léčebně, střídavě doma, teď je teda mimochodem taky na léčení a myslim, že se z toho pití nikdy nevyhrabe, ale i tak, sem rád, že ho mám. Pověděl sem Linz všechno o svým životě, znali sme se tak důvěrně, věděli sme o sobě všechno, každou maličkost. Hrozně moc sem jí miloval, udělal bych pro ní všechno na světě, bylo to jako žít jinej život. Pomohla mi dát dohromady kapelu, chodila na zkoušky, podporovala mě v hraní. A i když už sem profi na elektriku nikdy nehrál, tak sem začal učit malý děti. Pro mě byly prioritou bicí, chtěl sem v nich bejt nejlepší, chápeš? Všechno bylo najednou tak dokonalý, jakoby mi život dal druhou šanci a já jo vzal. Linz jezdí ráda na koni, proto to umím, naučila mě to. Její rodina byla úžasná, je mi líto, že už se s nima nevídám. Myslel sem si, že všechno, co chci už mám, že se mi začínaj plnit sny a že opravdu můžu jednou dělat muziku tak, jak sem vždycky chtěl. Mý začátky s kapelou nebyly slavný, ale nechtěl sem to vzdát, jako všechno do tý doby. Dřeli sme a dřeme do dneška, ale už to má nějakou úroveň a třeba jednou budem mít vlastní koncert ve velký hale. To je můj sen. Ale abych se vrátil ke mně s Linz, snažil sem se bejt ve všem perfektní, přestože sem dělal chyby, to asi jo, ale naivně sem doufal, že je to moje holka na celej život. Přísahám, že sem jí nikdy nepodved, na tolik sem si jí vážil, a pořád si jí vážim. No ale na konci čtvrťáku nám to začalo drhnout, poznal sem, že se něco děje, už sem nebyl její Dean, už sme se neviděli tak často a sex… no… začínal sem pochybovat, jestli to eště umim. Nebylo to už ono, tak sem jí řek, ať ze mě nedělá blbce a řekne mi to na rovinu. A tak to řekla, spala s někým jiným. Byla to rána, co bych Ti lhal, nechtěl sem o ní přijít, byla moje všechno. Byla to dokonalá holka, znala mě, měla mě ráda, pomáhala mi, učila mě, podporovala mě a nějakej d***l mi to vzal. Popravdě si myslím, že si chtěla zkusit něco jinýho, nemoh sem jí to vyčítat, byla nevyřáděná. Já už měl za sebou tolik sexu s tolika lidma, že bych to nespočítal a ona chtěla taky žít a užívat si života. Já to chápu, vzal sem to a nakonec jí i přál štěstí, i když mi z toho bylo na nic. Začal sem se proto naplno věnovat muzice, abych zamezil tomu, že zase spadnu do těch sra*ek, protože kdybych neměl nic, co by mě drželo nad vodou, tak bych v tom zas lítal. Ponořil sem se do hudby, do hraní, do učení dětí, začal sem dokonce brát kroužek na bicí se staršíma, z toho sem si taky vydělával a žiju z toho dál, i když už dostávam víc peněz hlavně z koncertů a zase mám pocit, že se posouvám ve svým životě někam dál. Důležitý je asi mít cíl a jít si za ním, i když je život zlej, tak to jde. Chtěl sem hrát na elektrickou kytaru, to sice profesionálně nikdy nemůžu, ale můžu bejt užitečnej někomu jinýmu a díky bicím zůstanu u muziky, takže o nic nepřijdu. Pořád je co se učit a nikdy nejni žádnej den stejnej, jako ten předešlej. Nikdy nevíš, co se stane, až se vzbudíš, nebo koho potkáš a ten někdo, ti možná změní život…,“ usmál se na mě. „A tak sem jednoho dne potkal čistě náhodou kluka, kterej mi na poprví řek: vyliž si, ale já to s nim nevzdal, protože vím, jak se cejtil. Byl vyděšenej a zraněnej, měl stejný jizvy jako já a stejný bolesti. Nechtěl sem ho tak nechat, moc se mi líbil… a teď… tady ležím s ním, on se na mě culí a já jenom doufám, že je díky mně šťastnější,“ pousmáli sme se na sebe. Natáhnul se pro polibek, než mi prstama pročísnul vlasy a přitáhnul si mě víc k sobě.
„Sem šťastnější, Deane,“ připustil sem tiše, když si položil hlavu na můj hrudník a poslouchal mí srdce. Věděl sem, že už mi toho ten večer moc nepoví, ani já neměl moc co říct, bylo to všechno až moc živý a až moc nás to svíralo. Palcem mě hladil na břiše, ale už se mi do očí nepodíval.
„To sem moc rád, Billy. Předal si mi kus sebe a já Tobě kus mě… teď už na sebe nikdy nezapomeneme,“ konstatoval, když jsem ho hladil po vlasech. Bylo ticho, nic sme neříkali hodně dlouho, pro nás oba to byl dost vyčerpávající den. Všechny ty vzkříšený vzpomínky na minulost, už stačilo. Nebylo potřeba mluvit a já se po nějaký době natáhnul po vypínači lampičky a zhasnul. Dean už dávno spal.

Mobil!!! Né… jak já nesnášel to zvonění, zvlášť když bylo půl osmí a my eště mohli vyspávat. Nevim, jak se mohlo stát, že sem se probral částečně pod Deanem a částečně mimo postel, ale stalo se. Můj aparát se válel půl metru ode mě a já nemoh dosáhnout, abych tu zatracenou věc vypnul. Bejvalo by to bylo moc hezký probuzení, vedle něho, byli sme nahý a tiskli sme se k sobě, jenom kdyby ten krám nezvonil. To sem byl zralej na ranní mrzutost. Deana to bohužel taky vzbudilo, zavrtěl se a zamračil. Už jenom kousek, dosáhnu na to! Dosáhnu! Dosáhnu!
„To už Tě svět potřebuje? Trochu brzy ráno na zachranu planety,“ prohodil se zavřenýma očima a usmál se. Mrzutost se nekonala, on byl v každý situaci fantastickej. Potěšilo mě, že mě vidí jako superhrdinu, bylo to milý. Musel sem s nim tuhle hru hrát, a konečně sem sebral ze země mobil.
„Neboj se, Lois, Tvůj Klárk si vzal dovolenou. Záchrana světa musí počkat,“ odpověděl sem a dal mu pusu na tvář. Bylo pro mě nezvyklý se ocitnout v roli hrdiny, kdežto on byl moje drahá milá. Bejval sem to většinou já, kdo potřeboval zachraňovat. Zamžoural sem na display a hned bych s tím mobilem křáchnul o zeď. Grrrr… Ježíš, to sem si moh myslet. Billy, proč si toho blba neblokneš? Udělal bys líp. Nechal sem to zvonil a rezignovaně zabořil xicht do polštáře. Už né!
„Kdo to volá, Klárku?“ Rozlepil oči a utřel si pusu hřbetem ruky. Jo, taky slintám.
„Nepřítel číslo jedna pro celou teplou galaxii, Lois, nechci s ním mluvit.“ Nechci mluvit s nikým. Proč už mi nedá pokoj? Nic sem od něj nechtěl, nekontaktoval sem ho, nic sem mu nevzkazoval a pokud vím, nebylo nic tak akutního, co by von musel říkat mně. Pak sem ale ucejtil, jak mi Dean vzal mobil z ruky, zvednul sem hlavu. No to nemyslí vážně! To přece… nemůže! Ale to už mačkal tlačítko pro přijetí a dal si to k uchu. Já byl v tranzu. No masakr!!! Srdeční záležitosti takhle po ránu nejsou můj obor.
„Benji? To je Benjamin Madden?“
„…“
„Kdo sem? To je úplně fuk, kdo sem já, poslouchej mě…“
„…“
„Billy tu je, ale… ne, ne nemůžu Ti ho předat, nechce s Tebou mluvit. Nechce, abys mu volal, abys mu psal, nechce od Tebe nic, jasný? Nepotřebuje Tě, nejni to Tvoje hračka, rozumíš? Teď je se mnou a je šťastnej, tak mu dej pokoj. Děkujeme. Nazdar.“ Típnul to a vrátil mi mobil. Znova si lehnul tak, jak ležel, ale jednu ruku přehodil přeze mě, aby mě mohl objímat. „Lois Ti právě zachránila krk, Supermane, a nemusela ani zvednout zadek. Bejt spasitel světa nejni tak náročný, jak sem si myslel,“ zasmál se na mě a políbil mě do vlasů. Mazlivá po ránu, to je roztomilý. Byl moc pěkně rozehřátej, nalepil sem se na něj a odložil mobil na roh postele. Byl sem to ráno hrozně šťastnej, že je Dean se mnou a… prostě, že tam je, nic na mě nehraje a já můžu bejt klidnej. Vímal sem i ten spokojenej pocit zadostiučinění, když chlebasmáslem vyjebal se sladkým princem. Billy, měl bys ty přezdívky omezit, začíná to vypadat zajímavě. Hey, zbožňuju sví přezdívky. Pche…
„Co řikal Benji?“
„Chtěl Tě k telefonu, zněl trochu naléhavě, ale je to jenom arogantní blbec. Když zjistil, že nemluví s tebou, okamžitě změnil tón hlasu. Poznám to, taky sem to dělal. Znejistělo ho, že to nejseš ty a chtěl znít jako frajírek, nic víc,“ zamručel mi do ucha a hladil mě po hrudníku. Nechtělo se nám vstávat, bylo brzy. Olíznul mi ušní lalůček a pošeptal. „A to sem mu neřek, že už mu Tě nedám, protože seš jenom můj.“ Zasmáli sme se tomu, bylo úžasný tohle slyšet. Má mě vážně rád, potěšilo mě to. Vyhoupnul sem se na loket, abych se moh dívat, jak leží, hlavu měl podepřenou druhým předloktím a oči zavřený. Ještě by chrupal. Začal sem ho laskat v těch krátkejch vlasech a přitáhnul si jeho hlavu na hruď. Taky sem ho nechtěl dát, bylo mi s ním tak dobře, byl sem to já a on mě bral takovýho, jakej sem.
„No ale… když já sem Tvůj tak… to znamená, že…“
„Že já sem Tvůj,“ dokončil za mě a objal mě kolem pasu. „Sem tak rád, že sme se potkali, Billy, asi to byl osud.“
„Myslíš? Ten randál to ráno byl určitě osudovej,“ zlehčil sem to, protože vážný debaty o citech bych asi nedal a myslim, že vím, kam by to celý směřovalo. Ne, radši ne… nebudu o tom spekulovat a ani sme k tomu tématu nedošli, protože mi mobil začal zvonit znova. „Nééé, už toho mám dost!“ Vyjel sem rozzuřeně, protože už to překračovalo všechny meze. Jestli to ten k****n nechápe jednou, tak mu to na podruhý vysvětlim já a rázně. Benji, di už do pr**le! Čemu na tom nerozumíš?! Prostě už mezi námi nic nejni, konec. Šlus. Ende! Dean se mi smál, protože sem se tak vytočil. Popadnul sem ten krám a měl v úmyslu mu vyřvat do ucha, co si o něm myslim, ale nejdřív sem očima přelítnul přes display a zarazil se. To nebyl Benji.
„Co se děje?“ Zeptal se Dean a zatvářil se překvapeně. Konečně se taky probral.
„To je Paul, ne Benji,“ řek sem a on vypadal, že pořád nechápe. „Paul mi obyčejně píše, nevolá. Nikdy nevolá jenom tak a ne tak brzy ráno, tohle je divný.“ Ne, vůbec se mi to nezdálo v pohodě. Mobil zvonil dál a já přemejšlel, co se tak asi stalo. Nebo, že by volal Benj z Paulovýho founu? Kdepak, to by umělec nedovolil, Paul je kámoš.
„No tak to vezmi, ne?“ Opřel se Deano taky o loket a já to teda se vší nechutí ke světu přijal. Děj se vůle Boží.
„Ano?“
„Billy! Seš to ty!“
„Jo, jo Paule sem to já, co se děje tak závažnýho, že…“
„Musíš přijet Billy, ať seš kdekoliv, nebo to tady s tím bláznem nevydržím! Přišel k nám domů, vzbudil mě a chce, abych Ti zavolal. Že prej mu to nebereš, já nevim… Prostě musíš přijet, jeho brácha je v nemocnici!“
„Benji je v nemocnici?!“ Ať je to jak chce, já se vyděsil.
„Ale ne, Benji je tady, vždyť to řikám! Joel je v nemocnici už tři dny.“
„Ježíš!“ To se nedivim, že Benji vyšiluje. „A co je s ním, je to vážný?“
„Podle všeho ne, já nevim. Nic nám neřeknou, Joel zakázal doktorům i jeho matce, aby nám poskytovali informace. Nikdo k němu nesmí. Benjamin se Ti zkoušel dovolat, ale…“
„No jo, já vim… a proč musím přijet? Myslel sem, že mezi náma je celkově konec. Tak mi to Benji řek, tak co já s tim mám co dělat?“ To znělo hnusně, na Joelovi mi záleží.
„Na to se vykašli, Joel Tě chce vidět, jenom Tebe, jasný?! Proto je Benji ochotnej zničit život každýmu, kdo ví, kde seš a paradoxně to nikdo neví. Prosim Tě, Billy, můžeš přijet domů, aby mi už ten šílenec dal pokoj a vypadnul z mojí blízkosti? Zírá na mě jako vrah. Sem si jistej, že jestli Tě nepřesvědčím, uškrtí mě vlastníma ponožkama.“
„Jo… jo…“ Ach Bože, né! Nechci domů. „Přijedu, Paule… večer bych měl bejt doma, okey? Ale vyřiď mu, že jedu jen kvůli Joelovi, ne proto, že to chce on, jasný! Přijedu kvůli Joelovi.“
„Jasný, kámo… fakt sem si oddych. Díky Ti, rád Tě uvidim. Měj se, uvidíme se večer.“
„Jo, Paule, tak večer. Čus,“ vytím sem to a podíval se na Deana, co už tušil, že je to v háji. Vypadal dost přešle a smutně. Je mi to líto, Deano, taky bych eště rád zůstal, ale nejde to. Joel mě chce vidět… proč? Zas nějaká jeho hra? Nemám na to už náladu, nechci bejt jeho figurka, ale zase… co když je to s ním zlý? Měl bych tam bejt. Kdyby to bylo vážný, Benji by mě umlátil vlastní mrtvolou, kdybych nepřijel. Pořád sou to moji nejbližší kamarádi, pořád pro mě něco znamenaj, a jednou bych se musel vrátit domů. Jestli mě chce Joel vidět a sem jedinej, koho chce vidět, musí k tomu mít sví důvody. Je rozhodnuto. Dean si povzdychnul a zeptal se.
„Vážně musíš jet, co?“
„Bohužel… musím.“

„Na, Billy, vezmi si jí. Chci Ti jí dát.“
„Ne, ne, ne… Deane, to nejde, nemůžu si jí vzít. Je Tvoje.“
„Ještě jich mám několik, neboj, musíš přece na něco hrát. Nenechávej toho.“
„Víš dobře, že nenechám, budu o víkendech jezdit, pořád mě budeš učit. Krom toho, tahle je Tvoje první to… to přece nemůžu přijmout.“
„Právě proto chci, abys jí měl. Abys věděl, že budu pořád s Tebou, aby sis vzpomněl pokaždý, když jí vezmeš do ruky. Vem si tu kytaru… sem si jistej, chci to tak,“ řekl odhodlaně, než mi přes rameno přehodil řemen od jeho úplně první elektrický kytary, co kdy měl a vrazil mi jí do ruky. Nemoh sem vyjádřit, kolik to pro mě znamená a vůbec sem netušil, co říct. Tak velký gesto. Williame, to čumíš co? On eště existuje někdo, kdo majetnicky nelpí na věcech. Ta kytara byla krásná, černo zelená, nový struny a prej už byla dvakrát spravovaná. Určitě pro něj hrozně moc znamenala a on mi jí prostě dal. No je to možný? Kristova noho, Deane, ty seš šílenec. Podíval sem se mu do očí, stáli sme na nádraží, byly dvě odpoledne. Ráno sme eště byli na hodině hraní, rozloučil sem se s dětma. Nechtěli, abych odjel, mrzelo mě, že nemůžu zůstat. Byli úžasný, ale musel sem slíbit, že se zase vrátim a ukážu jim, jak sem pokročil. Byl tam malej kluk, bylo mu asi sedum nebo osum, pamatuju si ho, protože mi hodně pomáhal, když mi něco nešlo. Byl v pohodě, milý děcko. Když sem odcházel, tak ke mně přiběhnul a objal mě kolem boků, vejš už nedošáhnul, sem přece vysokej. Sklonil sem se a dal me ruce kolem krku a on řek: „Kdyby ses s Deanem oženil, mohl bys tady zůstat.“ S Deanem sme se na sebe podívali tím podezřívavým pohledem, jakože: kdo mu sakra řekl, že sme teplý. Ale jinak to samozřejmě byla sranda. Oženit se s Deanem, jo… kluku, to řekne líp, než udělá… Děti maj někdy jetý nápady.
„Děkuju Ti, Deane… Děkuji Ti… za všechno. Nebejt Tebe tak… sem asi už mrtvej…“
„Nepřeháněj,“ usmál se a vzal mě ra ruku.
„Nepřehánim, je to pravda. Udělals pro mě hodně, nikdy Ti to nemůžu vrátit, ale budu se snažit bejt dobrej žák, nechci Tě zklamat,“ opětoval sem mu úsměv. „Nezapomenu na nic, cos mi řek a naučil mě. Sem Ti hrozně vděčnej, opravdu. Příští víkend mě tady máš zpátky,“ připomněl sem mu. „Budu Ti psát a taky… zkusím Paulovi říct, aby mi pomoh s kytarou, chci se v tom zlepšovat.“
„To mi uděláš největší radost, Billy,“ objal mě a dal mi pusu na tvář. Nechtěl sem se od něj odtrhnout, bude mi tak chybět. Když sem věděl, co mě čeká doma, jaký pohledy a otázky si budu muset vyslechnout, tak se mi vůbec nechtělo. Nejradši bych tam hodil zpátečku a vrátil bych se do Naděje. No i když… Linz nevypadala, že by jí vadilo, že jedu dom. Byl sem se tam odhlásit, Dean mě držel kolem pasu a culil se. Trapný! Zvlášť, když večer přišel a odcházel ráno. Byla by pitomá, kdyby jí to nedošlo, ale nic neřekla. Myslim, že jí to muselo strašně mrzet, protože Deana chtěla. Někdy člověk udělá chybu a pyká za ní celej život. Dean chodil každej den okolo místa, kde mu umřela sestra. Linz musela vídat Deana s cizíma lidma, ke kterým se měl. A já se musel vrátit domů a čelit svojí minulosti a všemu, co sem tam nechal. Každej máme to svoje a jak bylo psaný v písni: Všichni krvácíme stejně, jako ty… Nevzdat se. „Napiš mi, až budeš doma. A kdykoliv zavolej, víš, že bych přijel, kdyby to bylo nutný.“
„Já vim, Deano. To víš, že napíšu, už teď se mi stejská.“ Musel se to odlehčit.
„Mám Tě rád, Billy,“ přiznal se.
„Já Tebe taky. Moc,“ políbil sem ho na rty a on si mě přitáhnul za zadek blíž a prohloubil to tak, že se naše jazyky setkaly. Na tu chuť nezapomenu, tak chutná jenom on, nikdo jinej. Deano mě naučil, jak žít… teď bylo na mě, abych na to nezanevřel. To mu neudělám.
O dvacet minut pozdějc sem nastoupil do vlaku, kterej jel mým směrem a zamával svýmu chlebáčkovi na rozloučenou. OMG, žádný výlevy, ale stejně mi po něm bude smutno. Byl fajn, nerad sem ho tam nechával, ale věděl sem, že on to zvládne, jako všechno. Už se nenechá potopit a já se zas moh těšit, až ho uvidím.
Bylo mi… bylo mi jako… no, těžko se to popisuje. Bylo mi jako… ehm… existuje pro to vůbec slovo? Tak naposled – bylo mi jako… no… bylo mi… Ne, tak mocnej superlativ neexistuje. Vracím se domů, lidi. Už ne jako troska, ale jako Billy Martin.