Queer Billy: Part 11 - Joel versus Benji, ale ta krev je na mejch rukách

A tak sem doma. Žádná změna, furt to samí. Jenom já sem jinej, doufám v to. Přál sem si už necejtit ten pocit slabosti u srdce, když uvidim Benjamina Maddena, protože jakmile by se to stalo, byl bych v háji. Znám se. Nesmím bejt. Už to tak nenechám. Nenechám to dojít tak daleko, abych se plazil pro jeho pohled, už to tak nikdy nesmí dopadnout. Měl sem eště čas, než se vydám za Joelem do špitálu a nedá se popravdě říct, že by se mi tam chtělo, ať byl psychopatův problém jakejkoliv. Vim, že až ho zase uvidím, až uvidím kohokoliv s party, tak zas budu ve svým starým životě a oni mě budou mít za Buzíka Billyho, jako před tim. Pořád budu jejich teplej kámoš, co si jen tak vyjel, vyléčit se z deprese po takzvaným rozchodu se svým boyfréndem, kterej ani nebyl můj. Ne, nesmím pochybovat… a nebudu.
Tak sem si to z nádraží zamířil domů a pokoušel se do sví hlavy nacpat trochu elánu a nadšení z toho, že sem zpátky v týhle díře. Jo, měl bych skákat dva metry vysoko. Billy, nechybí Ti něco? Jo… někdo. Chybí mi Dean, ale to je tim, že mám pocit, že sem teď na všechno sám a sám musím zvládnout sví problémy. Ale sou moje. Sou moje vod toho, abych si je řešil já sám, nikdo mi s nima nepíchne a já musím zatnout zuby, páč tohle život. Jestli to neustojim a uteču pokaždý, když se budu cejtit ublíženě, můžu klidně umřít. Uteču jednou – budu utikat celej život a to já nechci. Nechci bejt takovej. Chlebasmáslem mi dal šanci, dal mi kus sebe, dal mi energii to zvládnout a já to nevzdám. Ne teď. Ne takhle a rozhodně neprohraju podělanej souboj hrdosti o to, kdo z nás je víc chlap s člověkem, co si barví hlavu na růžovo. Konec! On ani nemá právo si řikat heterák, vždyť bych se nedopočítal, kolikrát mě šukal, kolikrát měl mý péro v ruce a v puse a mně bude řikat, že má radši ženský? Tak kdo se tady schovává za masku, Benji? Já sem teplej, vím to… ale ty pícháš kluka, staví se Ti, jenom na mě pomyslíš a řikáš si heterák? Nas*at! Už nejsem Tvoje hračka, pane Maddene, už ne.
A hned sem měl lepší náladu. Mamka absolutně netušila, že přijedu, a o to víc měla radost, když sem se oběvil ve dveřích. Vešel sem a ona nemohla uvěřit, že sem to já. Heh, pořád vidím ty její šťastný oči, jak se mi vrhla kolem krku a musela si stoupnout na špičky, protože je menší. Byla tak ráda, že sem doma a v pořádku. Jo, mami, taky tě mám rád, seš nejlepší máma na světě a já sem srab, že sem to nevěděl a neuměl si to přiznat. Vim, že by pro mě udělala nemožný a hned mi šla vařit čaj a že prej jí musím všechno říct. Mohla se zlobit, mohla na mě řvát, mohla mi dát ránu, že sem tak zmizel, ale ona řekla jenom: Williame, zlato, tohle už mi nedělej, tolik sem se bála. A já jí slíbil, že už to nikdy neudělám. Neudělám, mami, už nikdy neuteču. Ježíš, byla tak kouzelná, jak se kolem mě otáčela, jestli něco nechci a jestli sem nezhubnul – což mezi náma snad ani nejde, a taky jestli sem nebral drogy a tak. Nic z toho, ale ukázal sem jí sví zápěstí. Rozplakala se. Bylo mi to tak moc líto, ale nechtěl sem to tajit, už nic. Chci bejt lepší člověk, lepší kamarád, a syn. Objal sem jí a řek, že už je všechno v pohodě a že sem to zas já. No jo, tak dostal sem kázání, to je jasný. Každej rodič… no… skoro každej rodič se bojí o sví dítě a když se k tomu dozví, že se chtělo krouhnout, no páni, krve by se v nich nedořezal, to vám povim. Ale proč sem to udělal, to sem jí nepověděl, některý skutečnosti nejsou pro uši rodičů tak podstatný, aby je musely slyšet. Jo a dostal sem lepáka, že prej nemám rozum. Bod pro Tebe, mami. A pak sme si sedli k čaji a já jí povídal o Deanovi, jak sme se poznali a co všechno sem s nim dělal (no – skoro všechno, detaily jako naprosto úžasnej sex sem vynechal, i když jí to muselo dojít). Vylíčil sem ho pomalu jako svýho strážnýho anděla a ukázal jí kytaru. Byla našená, zahrál sem něco málo, co sem se naučil a přestože to nebylo nic moc, tak mě chválila a že prej mi to jde. Měla ze mě radost a já byl rád, že jí mám. Byla to prostě moje máma a měla mě ráda. I když nejsem dokonalej, i když sem na kluky a vobčas dělám dost blbostí, tak mám mámu, co se mnou vždycky držela a nikdy mi nevyčítala to, jakej sem. Deanova máma utekla, jeho táta mu zničil rockovej sen o hudebním superhrdinovi, ale já mám štěstí, že mám tu mámu, co mám. Díky mami, nikdy Ti to nezapomenu.
Damian zase přibral. Nemůžu říct, že bych to nečekal.
„Ale mami, cos mu zas dávala, je jako koule chlupů, podívej na něj.“
„Tys ho vůbec nekrmil, vždyť měl chudáček pořád hlad. A díváme se spolu večer na televizní pořad, že jo Damiane …,“ sklonila se a podbala mojí bestii mezi ušima.
„Ježíši, mami!“ Sebral sem svojí kočku z podhahy, popadnul sví věcí a zamířil do patra. Ne, nezlobil sem se. Byl sem rád, že se o něj matka postarala a aspoň, že neprasknul. Ten kocour je jak odpaďák, sežere na co příde, tak to je jasný, že má pořád hlad. Popelnice s nohama. Krmím ho po troškách, páč by jedl pořád a všechno. Jí a válí se a ještě mě otravuje s mazlením. Grrrr, ale zas ho mám rád. Moje malá jetá kočka, můj nejlepší přítel, když je nejhůř. Zapad sem do pokoje, zavřel za sebou a odložil to zvíře i s báglem a kytarou na zem. Pfůůů, zas doma, ale bylo mi dobře. Unaveně sem sebou praštil do postele a nejspíš by mě z ní ten den už nikdo nedostal, kdyby mi nedošla právě v tu chvíli smska. Nééé, zapomněl sem napsat Deanovi, že už sem doma. Sakra. Když ono toho bylo tolik. Mamka, teď kocour, co se mi po kalhotech sápal na klín a chtěl se tulit a eště myslet na to, že za chvíli musim do nemocnice za tim ujetějším z Maddenů. Fajn. Jednou rukou mazlit kočku, druhou lovit founa, to de. Williame, zvládáš víc věcí najednou. Hm, budu mít holčičí geny. Děsivá poznámka. Koule Damian se mi uhnízdila na břiše a rozhodla se, že teď patřim zase jemu a nikomu jinýmu. Hodil na mě pohled typu: a teď vysvětluj, kámo, kdes byl!
„Hned se Ti budu věnovat, jenom si přečtu zrávu, okey? Hodnej kluk,“ pohladil sem ho a konečně dostal mobil z kapsy. Měl sem pravdu, ale… zatraceně, ty zprávy tam byly dvě. Jedna od Deana, jedna od Paula. „Kterou zprávu dřív, Dami? Špatnou, nebo dobrou?“ Rozhodnul sem se pro tu špatnou, páč mi bylo jasný, že tam nebude: vítej doma a rozkliknul Paulovu smesku.
*Přijď co nejdřív, pls. Sme v nemocnici a Benji chytá nerva. Je to zlý. Čus, Paul.* Takže já se eště budu řídit tim, jestli pan Benjamin chytá nebo nechytá nerva, ne? To zrovna. No, jo, jenže kdybych věděl to, co vim teď, asi bych naklusal dřív. No jo, ale to sem eště nevěděl. Neodepsal sem a povzdychnul si. Že by se mi tam chtělo… ale kvůli Joelovi se fakt překonám. Damian mi začal masírovat tlapkama břicho. „Benji vyšiluje, to je ta špatná zpráva,“ podotknul sem a otevřel Deanovu zpověď v písmenkách.
*Snad jsi v pořádku dojel. Asi nemáš čas napsat, ale už teď, když tady nejseš se bojim, že nenapíšeš a já tě ztratim. Sem paranoidní, promiň. Je to divnej pocit, když už nemůžu projít pár ulic a bejt u Tebe. Budeš mi hodně scházet, víš to? Napiš mi, ať vim, že jsi okey. Deano.* No úplně sem se rozplýval, je vám to jasný. On je tak dokonalej, až to bolí. Bože můj, proč sem od něj odjížděl? ... jo, jasně – Joel. Ale stejně, to já bych se měl bát, že tak skvělýho kluka ztratím a on mi píše, že se bojí, že se mu neozvu. Blázínek. Hááá… bylo mi najednou tak krásně, kéž bych ho mohl obejmout, ale o to víc sem se na něj zase těšil. Bude to těžký, ale když budem chtít, tak to zvládnem a nějak to půjde. No musí. Damanův podezřívavej pohled mě probral. „A ta dobrá zpráva je, že sem si asi našel kluka, Damiane. Ale jenom asi… nechci to uspěchat, chápeš? Znáš mě líp, než kdo jinej, takže víš, že dokážu zvorat i věci, který se zvorat prostě nedaj. Takže nebudem jásat předčasně, jasný?“ Myslim, že mě to zvíře chápalo. Teda, spíš sem v to doufal. Ale to je jedno, musel sem Deanovi odepsat, nechtěl sem ho nechat čekat. Bohužel sem na psaní potřeboval vobě ruce, ale kocour si to vyřešil po svým, když si přelehnul k mojí hlavě a místo svejch chlupů mi lízal vlasy. Není nad to, mít zvíře, který chápe vaší sexualitu. Billy, lepší kočka to bejt nemohla. Bingo. *Mrzí mě, že sem nenapsal dřív, promiň. Neztratíš mě, neboj se, já Tě nedám. Taky mi scházíš, Deane, kéž bys tu byl se mnou. Akorát se chystám za Joelem. Dám vědět, co se děje, určitě. Mám Tě rád. Billy.* A odeslat! Pfůůů… je to no a teď byl čas se převlíknout a vyrazit zpátky do svýho života. Co sem si vzpomínal, tak Jojoela sem naposledy viděl na střeše obchoďáku den před tim, než sem odjal. No už je to nějaká chvíle a neměl sem páru, co se mu tak může motat v makovici. Jestli spolu bráchové mluvili, když se Benj nastěhoval zpátky domu, to sem nevěděl. Určitě ale Joel schytal seřváka, kterej by si za rámeček nedal. Fajn, asi by mě štvalo, kdyby ho neschytal, protože to vlastně celý byla jeho vina. Ježíš Billy, vzpamatuj se! Nebyla to ničí vina, stalo se to a ty buď rád, jinak bys nepotkal to pečivo s roztíratelným tukem. Řekněte mi, až vás bude prudit, že mu řikám chlebasmáslem. Zvyk sem si. Nevim, co mi Joel chce. Nevim ani proč chce vidět jenom mně a nikdo jinej nemá o jeho stavu info. To jako může doktorům zakázat, aby jeho bráchovi nic neřikali? Ale co jeho máma? Ta přece musí vědět, jak… takže ani ta to Benjimu neřekne. Buď to má taky zakázaný od Joela a nebo je přesvědčená, že by nebylo dobrý, aby to věděl. Což mě vede k závěru, že Jojo je na tom dost bledě. Ajajaj… no jo, ale… pořád nevim, jak do toho pasuju já? Co já? Ale tak… snad se něco dozvím od felčarů, nebo přímo od Joela, jesi mě za nim pustěj, protože tydle spekulace, to je humus. Nemám to rád. Ale co bylo divný… fakt sem se začal o tu kostřičku docela dost bát. Jestli je to špatný… Pane Bože, Benji se zabije, jestli se Jojovi něco stane. Ne, nemyslet na to a jít. A tak sem v nejistotě vyrazil vstříc Joelově rozmaru.

Trvalo mi asi čtvrt hodiny, než sem tam došel. Budova nebyla zas tak velká, jak si asi myslíte. Normální nemocnice pro obyčejný město, ale vybavený tam byly, to jo. Nebyl to žádnej béčkovej špitál, ale zas to nebylo Chicago Hope. Domyslete si sami. Už jenom ten desinfekční smrad zevnitř a ty chemikálie, no konec, absolutní odpor, nesnášel sem to. Vůbec se mi nechtělo vejít, tak sem chvíli přešlapoval před vchodem, i když sem věděl, že tam musim. Přímej střet s Maddenama, sem na to připravenej? Billy, buď teď nebo nikdy. No tak jo, tak…
„Billíku, Kriste, kde se couráš? Já už to nevydržim,“ voběvil se předemnou najednou Krysa a vypadal, jakoby prchal před netvorem. Co se tady u všech ďasů zase stalo? Dva tejdny sem pryč a široká veřejnost se po mně schání, jako bych byl spasitel světa. God Queer Billy! Hele, nová hláška.. OMB! (Oh, my Billy!) o.O Přehánim… Chris vytáhnul z kapsy cigáro a roztřesenýma prstama si ho zápálil. No já na to zíral, jak na zánik dinosaurů. Krysa kouří? Od kdy? Kolik toho eště nevim? No tady to muselo bejt fakt šílený, můj starej život neexistuje. Williame, vzbuď se!
„Co se tady děje? Co nevydržíš? A od kdy…“
„Kouřím? Od včera. Kdybys tady byl a zažil to, co my s Paulem, taky bys kouřil, věř mi. Je to hrozný, už prostě nemůžu, mám toho plný zuby a jenom čekám, kdy dostanu přes držku,“ řekl a silně si popotáhnul s cíga. Vypadal, že už mele z posledního a já že sem poslední záchrana. Jenže já… může mi tady někdo vysvětlit, co se děje? Sem asi mimo, nebo nechápu, nebo sem pitomej, že mi to nedochází, ale já fakt nevim, vo co tady de.
„Chrisi, zpomal, nestíhám Tě. Vo co běží? Kdo Tě chce zmlátit? Já vůbec nepobírám!“ No fakt to bylo jak ve filmu, v kterým nemám bejt a šoupli mě tam omylem, páč já neměl ten správnej scénář. Paul mi očividně neřek všechno a jak tak koukám, je to asi akutní. Tak komu de vo kejhák? Krysák se na mě překvapeně podival a už se nadechoval, že mi něco řekne, ale pak jenom mávnul rukou a znova potáhnul. Bylo to gesto jako: to nemá smysl vysvětlovat.
„To uvidíš sám, neboj, Billíku. Vlastně ani nevim, jestli je vhodný, abys chodil dovnitř, protože jestli čekáš Benjiho takovýho, jako ho znáš, tak se pleteš… a hodně.“ Já? Já že něco čekám od Benjiho Maddena? Ani ho*no.
„Nečekám od Benjiho nic. Nejsem tady kvůli němu, jdu za Joelem. Benji mi může líbat prdel, Chrisi. On a já sme spolu skončili,“ prohlásil sem tak odhodlaně, jako sem mohl, ale on vypadal, že se mým proslovem docela baví, když se začal smát. Co je tady kua k smíchu? Myslím to vážně. Jenže on se tlemil. Ale tak… hnusně a ironicky, že sem byl najednou bez pevný půdy pod nohama. Co má tohle celý znamenat? Moc, moc špatnej sen.
„Skončili? Tak to seš tady asi ten jedinej, kdo si to myslí. Kdepak, mám strach, že Benji právě začíná a je slušně rozjetej. Billíku, poslouchej… posloucháš?“
„No… poslouchám,“ zadíval sem se na něj, jak naposledy hodně potahuje a zahazuje špačka na chodník před nemocnicí. Nic, co by se mi líbilo. On mi zíral do očí a musim vám říct, že to bylo fakt psycho. Brrr. Nicméně sem poslouchal, to vypadalo vážně. Strčil si ruce do kapes, podival se kolem sebe, jak kdyby nás někdo sledoval a sklonil se ke mně.
„Řikal sem, abys nečekal Benjiho, jakýho ho znáš. To uvnitř na lavičce už nejni Benji. Tohle už je zvíře zahnaný do kouta a kouše kolem sebe. Nikdo mu neřekne nic o Joelovi, nic neví, nic vědět nesmí a on už je tak vydeptanej, je tak psychicky v háji, že ztrácí sám sebe, chápeš? Víš, kolikrát odešel z týhle budovy, od chvíle, co sem Joela přivezli? Jednou! Jednou, dneska ráno, když donutil Paula ti zavolat. Jídlo do něj nedostaneš, spí tak maximálně na lavičce zabalenej v mikině a to jenom pár hodin denně. Nikdo ho nedostane domů, rozumíš? A když řikám nikdo… Paul se ho zkusil přemluvit, chtěli sme ho odtáhnout, aby se aspoň vykoupal, ale skončilo to tak, že držel umělce pod krkem. Já už nevim, Billy. Nedá se s nim rozumně mluvit, protože on s náma nemluví pokud něco nechce. O Joelovi nikdo nic neví, jeho matka má zákaz cokoliv řikat Benjimu a ten je… zatraceně, Billy, jestli si umíš představit šelmu v pasti, co řve bolestma už tejden a nemůže ven, tak si to představ desetkrát horší u Benjiho. Ten Joel nemá rozum, to už je týrání. A týrá nás všechny, že to musíme snášet. Já už na to nemám… promiň, ale jestli se vrátim dovnitř bez Tebe, zabiju Benjamina Maddena dřív, než on zabije každýho na koho se podivá.“ Poslední slova řekl trochu víc přidušenám hlasem, jakoby sám měl už dost za tu dobu, co tady byl. A co to má jako znamenat? To Benjiho hlídali? Proč? Proč se zase celej svět točí kolem něho, sakra! Co na něm všichni maj? Je to svině! Tady de o Joela, ne o Benjiho, a oni z něj zase dělaj mučedníka? Ubohej Benjamin, co? Chudáček je na hlavu padlej, že jo? Tak to sorry, na to mě neutáhneš, Kryso, na todle už ne. Už se mnou nebude manipulovat nikdo.
„Já se Benjiho nebojim, ať si kouše…“
„Ježiši Kriste, Billy, poslouchals?! Měl by ses zatraceně bát! Boj se! Seš jedinej, kdo mu bude moct dát nějakou zprávu o jeho bráchovi a si piš, že on jí bude chtít, Billy. Bejt Tebou, tak…“
„Ale nejseš mnou!“ Vyjel sem už na Chrise. Co si sakra myslí? Že sem srab? Že mě rozhodí nějaký bu bu bu o našem velkým klukovi, co už neudrží nervy? Ani omylem. „Nejseš mnou, jasný?! Nebojim se Benjiho, je mi volnej, tak to pochop. Du za Joelem, řeknu mu, ať mě z toho vynechaj a du domu. Konec! Žádný potom, nebo příště nebude. Už sem jinde, okey?“ Tak a teď zíral jak sůva z nudlí. Heh, myslim, že novej Billy Martin je to poslední, co čekal. Jo, já se taky překvapoval, ale mnou už nikdo vorat nebude. Zamračil sem se na něj, aby mu bylo jasný, že to myslim vážně. A zatraceně myslim. Pak sem se sebral a šel dovnitř, i když Chris šel pár kroků za mnou a v hlavě mu to určo šrotovalo. Došel sem k recepci a zeptal se na pokoj Joela Maddena.
„Je mi líto, smí k němu jen matka, lékaři a… moment, hned to najdu… tady to je, nějaký William Dean Martin,“ usmála se na mě a já před ní položil občanku. Myslí si snad, že to nevim?
„Tak kolik je to číslo, prosím?“
Třetí patro, dlouhá chodba přede mnou a několik laviček mezi dveřma do pokojů. Na jedný z nich seděly dvě postavy. Už z dálky sem poznal silnějšího kluka v červeným volným triku s blond vlasama, co seděl blíž ke mně. Paul vypadal, že každou chvíli usne vsedě, hlavu zakloněnou a možná tam byla i slina u pusy. Pořád ten stejnej roztomilej Paulie. Jo, toho sem měl rád, úžasnej kluk. Po tom se mi vážně stejskalo. Ať se stane cokoliv, vím, že my dva budem pořád bezva kámoši, protože on mě nikdy nezklamal a byl férovej, to sem musel uznat. Ale vedle něj… zastavil sem se. Zírání! Docházelo mi to pomalu, že „to“ co tam sedí je… Byl sem od nich tak patnáct metrů, neviděli mě, ale já… já to viděl. Chris mě došel a postavil se vedle mě. Povzdychnul si a promnul si oči dvěma prstama.
„Já Ti to řikal, Billíku, že…“
„Jak ste to mohli nechat… proč ste nic neudělali? Bože můj…“ Nemoh sem tomu věřit. To je fakt on? Opravdu ON?
„Snažili sme se, vždyť to řikám. Myslíš, že sme to nezkoušeli? Ale on je jako tornádo, nedá se s nim mluvit, je to paličák. Jak de o Joela, všechno ostatní je mu ukradený.“
„A co ty ovázaný ruce?“
„To před včírem. Když mu matka odmítla říct, co je s Joelem, rozzuřil se. Věř mi, tos eště neviděl. Chtěli ho vyvíst z nemocnice, jak byl nepříčetnej. Mlátil pěstma do zdi vztekem. Málem si rozdrtil klouby, idiot. Skoro nemůže hejbat prstama, ošetření odmítnul, jak jinak. Todle je jenom provizorní, ten obvaz by si měl měnit, kašle na to. Kašle na všechno, Billíku. My vůbec nevíme, co s nim. Hele, Billy jestli nechceš, nemusíš tam chodit.“ Jo, to nechci, ale teď už musim. Moh sem si to stokrát rozmyslet, než sem ho viděl, ale teď, když mám před sebou tuhle… věc, co se třese už na dálku, má oči jak tenisáky, vypadá jak sjetej heroinem, pak po absťáku a zase sjetej a zase v absťáku, tak už přece nemůžu odejít. Zhubnul, dejchal jak tuberák a čučel do blba. Vydeptal ho. Joel to udělal naschvál, v tu chvíli sem měl jasno. Chtěl ho vynervovat, zničit, chtěl mu sebrat duši. Jak? Věděl, že ho Benj miluje víc, než všechno na světě a tak mu to dal jednoduše sežrat. Proč? Pane Bože, proč? Bratrská láska jako nástroj sebezničení? Si děláte řiť ne? Ale… tohle přece nemůže dělat! To nesmí! Ať je Benji jakejkoliv, zatraceně tak přece nejni ničí pokus, kolik toho vydrží? Takhle se s lidma nazachází, Joeli Maddene. Nejseš žádnej Bůh, abys řídil naše životy… Nemusim přijet, kdy si řekneš a ty nemáš žádný právo týdle psychický frustrace na svým bráchovi! Tak to teda ne! To v žádným případě! Jestli sis chlapečku myslel, že Tě v týhle hře podpořim a uděláme si z Benjiho dobrej den, jen tak aby to stálo za kus srandy a pomsty, tak to se teda pleteš. Nemám potřebu se mstít, nemám potřebu ubližovat. Nenechám to tak.
„Jdu tam,“ rozhod sem se a vykročil dopředu. Chris za mnou.
„Buď vopatrnej,“ varoval mě, ale já to bral na lehkou váhu, že jo. Samozřejmě, Billy dělá frajera a jak to dopadne? Blbě, jak jinak. Napochoval sem si to skoro až před ně a v tu chvíli zvednul Benji pohled, všimnul si mě. Šílenství. Nikdy neměl takový oči, nikdy se na nikoho tak nedíval tak, jako na mě a já přesně v ten okamžik věděl, že sem si svojí ráznost měl ale ku*va rozmyslet, než sem si tam nakráčel. Williame, seš pořád ten samej d***l. Měli pravdu, tohle nebyl Benji. Ne ten, jakýho sem znal. Ale eště něco sem tam stihnul vidět, než se ve zlomku vteřiny zvednul a aniž bych stačil reagovat, popadnul mě za ramena a přirazil ke zdi. Byl vyděšenej. Rozzruřenej a vyděšenej pitbull, co má přehnaný jednání a dřív útočí, než myslí. Hey, no tak klid. Jasně, uděláme mu malá a on zkrotne, že jo? To mi dřív uhryzne ty části, co vyčnívaj.
„Kdes zatraceně celou dobu byl!“ Zařval na mě z těch pár centimetrů před mým obličejem, jako bych ho snad neslyšel. No, to vůbec nejni dobrý… ale pro Tebe, protože takhle se mnou jednat nebudeš, kreténe. Nejsem žádný hej počkej! Paul i Chris ho chtěli ode mě odtrhnout, protože mi jakože fakt trochu dost tisknul ramena ke stěně. Řikal tady někdo, že nemůže hejbat prstama? Kdyby to nebylo to, co to bylo, asi by mě to rajcovalo, heh. Konec srandy, děti. Kejvnul sem, že první pomoc nejni potřeba, i když všeuměl se mi moc jistej nezdál. Popravdě, já byl vevnitř celkem srulovanej do hranatý koule, ale i tak sem na Benjamina hodil ironickej škleb.
„Do toho je Ti kulový,“ řek sem úplně v klidu, i když jeho vzhled a ty oči psychopata mě fakt děsily. „A teď, když dovolíš, jdu za Tvým bratrem, děkuju,“ chtěl sem se mu vysmeknout a projt okolo, ale jak vidno, eště se mnou neskončil. Zadržel mě a znova přimáčknul ke zdi. Otočil sem hlavu stranou, nechtěl sem na něj koukat. Asi sem se přece jenom měl bát. Polknul sem.
„Můj brácha tady třeba umírá a ty si někde pícháš! A eště mi toho zm*da dáš k telefonu, ty srabe! Kdybych Tě neznal, řek bych, že seš zatracená dě*ka, Billy!“ Nevim jak vy, ale já měl nervy jenom jedny. Flusnul sem na něj. Šlo to samo, přirozená reakce, který sem si myslel, že nejsem nikdy schopnej. Přímo do ksichtu, Benji.
„I kdybych byl dě*ka, aspoň nejsem ta Tvoje,“ vrátil sem mu to, znova se zkusil vysmeknout a tentokrát už mě nechytil. Neohlídnul sem se. Už tě neznám, Benji. A nechci Tě už znát. Srdce mi jelo jak šicí stroj, rychlovka. No hárd core. Ty v**e, co to bylo? Psychopat v akci? Tak to ne, ufff, to je moc i na mě. Brr, nechutný. Jak sem s tímhle člověkem mohl něco mít? Co sem na něm viděl? Vždyť ho ani nepoznávám, je mi odpornej. Kde je Benji, co mě líbal na rameno? Kde je Benji, co se na mě smál, co se o mě bál, co mě měl rád a zval mě k sobě domů? Kde je Benji, co mi zpíval sladkýho prince, co mě hladil a válel se v mojí posteli? A já u všech Maddenů vim, že to, co bylo před tim, bylo upřímný! Kde je to teď? Kam se to ztratilo? Kde si, Benji? Možná si už uvnitř umřel… možná sme všichni uvnitř mrtví. Nevim… ale jestli seš tohle teď ty… tak nám pomáhejte všichni svatý.
Stál sem před dveřma pokoje Joela Maddena a byl sem rozhodnutej tuhle hru ukončit. Ale znáte Joela. Buď seš hráč, nebo figurka… já bejt figurka nechtěl, tak mi zbylo to druhý. Jenže když víte, že s někým nemůžete vyhrát, zbydou vám dvě možnosti. Buď to vzdáte, nebo se přidáte na jeho stranu… A Billy Martin se už nikdy nevzdá.
Ani sem neklepal a rovnou vešel. Byl to malej pokoj pro jednoho, Joel tam seděl na posteli a něco si četl. Tak počkat… on si čte? On si jenom tak čte? Ne, ne, ne, to by mě asi nemělo překvapovat. Na obličeji měl bílou roušku, byl v bílý volný košili do půl těla pod peřinou a i když vim, že si mě musel všimnout, tak se na mě neotočil, skoro jakoby mě ignoroval. No bezva. A kvůli tomuhle sem tady? Kvůli tomuhle se stalo z mýho nejlepšího kámoše tělo bez duše? A kvůli tomuhle sem odjel od Deana? Držte mě někdo, nebo se neznám. Zatraceně Joeli! Co to děláš?
„Poslouchej, Billy… tady se píše, že v nemocnici je daleko víc nebezpečnejch bakterií, než třeba na lavičce v parku. Drsný, co? Člověk by řekl, že je to naopak, když to tu tak čistě páchne, ale ono ne,“ pokrčil ramenama, pak vypadal, že se zamyslel a četl si dál. Vůbec se na mě nepodival. No to potěž, bezvadný. Snažil sem se zůstat v klidu, ale nebylo to moc snadný vzhledem k tomu, čim sem si cestou sem prošel a rozhodně sem neměl náladu na bakteriovej výklad. To bylo to poslední, co bych chtěl slyšet, při mým milionu a jedný otázce. Čekal, že přijdu, už jenom to mě štvalo. Byla tam židle, sebral sem jí a přisunul si jí k jeho posteli. Sednul sem si na ní obkročmo a hrudníkem se opřel do opěradla. Fajn, pokusim se to vstřebat pomalu. Williame, dejchej a klid, ono to nějak půjde. Ale on měl zase sví chytrý kecy. „Nebo tady… věděl jsi, že člověk v jednom nádechu průměrně vdechne až…“
„Nejsem tady na hodině biologie, Joeli, tak prosím odlož tu knihu a vysvětli mi konečně, co to má celý znamenat,“ šel sem na něj narovinu. Byl docela bledej a nevypadal, že by tu ležel pro nic za nic, ale na smrt nemocnej taky nebyl. Když sem ho viděl naposledy, vypadal fajn, dokonce přibral, a fakt mu to slušelo, o to víc bylo divný, že sme se po mým návratu ocitli tady. Možná budu jedinej, kdo bude znát všechny souvislosti, ale ať už mi řekne, vo co tady kráčí. Joel se zamračil, eště několik vteřin zíral na čtivo, než to zavřel a odložil na stolek u postele. Pak se na mě konečně podival. Lesk v jeho očích nikdy nevěstil nic dobrýho. Billy, tak fajn, seš u zdroje, tak poslouchej.
„Vypadáš vyplašeně, Billy,“ podotknul Joel a jednou rukou si stáhnul roušku z pusy pod bradu. „To kvůli mně? Nemusíš se bát, neumírám, ale dík za optání, je to milý.“ Sarkasmus? No jasně, co sem čekal. „Mimochodem, jak bylo na výletě? Doufám, že už seš okey, protože to, co Ti provedl ten hajzl… neodpustitelný. Když se vrátil domu, bylo mi jasný, že se něco stalo, nechtěl se mnou o tom mluvit. Mělo mi to dojít, promiň. Nejni tak hloupej, jak sem si myslel. Došlo mu, že je součástí hry a… Billy, ani nevíš, jak mě to mrzí, opravdu. Tohle sem nechtěl,“ řekl a zatvářil se lítostivě. Jo, ani jeden sme nechtěli, aby se stalo to, co se stalo, ale už se to nedá vrátit. Pousmál sem se na něj, nemůže za to, chtěl mi pomoct, i když to nevyšlo. To sem mu za zlý neměl. Všechno špatný je přece k něčemu dobrý. Znám Deana.
„Já vim, že ne, Jojo,“ oslovil sem ho tak, protože to bylo milejší. „Promiň… promiň, vlítnul sem sem, a nezeptal se, jak Ti je. Heh, trochu mě vyděsil Tvůj brácha venku, měl bys ho vidět,“ povytáhnul sem obočí a ušklíbnul se. Chtěl sem to vyřešit po dobrým a v klidu. Joel byl takovej rozespalej, možná byl trochu unavenej. Williame, soucit.
„Jak na tom je?“ Zajímal se.
„No… ne moc dobře. Vůbec sem ho nemoh poznat, bojí se o Tebe. Nedá se říct, že by byl příjemnej, řek bych, že je toho na něj dost. Víš, možná bys s ním mohl hodit řeč a…“
„Ne,“ utnul mě přesvědčivě a najednou mu ztvrdly rysy. Nechápal sem.
„Co? A… a proč ne? Pokud to s Tebou není vážný, měl by to vědět, aby…“
„Aby co? Aby si nedělal starosti? Aby se mu ulevilo? Proč, Billy? Za to, co Ti udělal, si to přece zaslouží. Měl by trochu trpět, aby viděl, jaký to je, když někomu ubližuje, nemyslíš? Možná je na čase, aby si to vyzkoušel na vlastní kůži. Ne… eště mu dáme nějakou chvíli v nejistotě a třeba si uvědomí, co udělal.“ No já byl u vytržení. Cože? On to dělá kvůli mně? To já sem důvod? Ježíši, ale to přece… no to si dělá srandu, ne? Chvíli sem hledal slova, ale jaksi sem prostě žádný nenašel, ten kluk se rozhod to řešit takhle a psychicky zmrzačit sví starší dvojče. To není normální. To přece… no ty v**e! Kde to žiju? Kvůli mně! Párkrát sem se zhluboka nadechnul, zkoušel to vstřebat a pokusil se to vzít od začátku.
„Ehm… tak jo, hele Joeli, podivej… řekni, řekni mi jak ses sem vůbec dostal. Nemůžeš si přece rezervovat jen tak pokoj ve špitále, že ne?“ I když u Joela nikdy nevíte. Vůbec sem se necejtil dobře, to asi ten vzduch okolo. Fakt to řekl? Zaslouží si to, Benji? Ne, to přece ne… ale když si vzpomenu, jak… jak se mnou zacházel, co mi řekl, jak odešel a nechal mě tam brečet a mý srdce krvácet. Když sem si řezal do kůže, chtěl sem aby Benji umřel. Chtěl sem, aby trpěl tak, jako trpím já. Nenáviděl sem ho a ani teď k němu necejtim zvlášť sympatie. On se taky nezajímal, jak mi je. Jedinkrát se nescháněl, dokud nebyl Joel v nemocnici. Byl sem mu volnej. Byl sem mu úplně jedno a já kvůli němu moh umřít… a nejni to nakonec pravda? Co je mi do něj. Možná si to zaslouží. Možná by měl vědět, jak sviňsky to bolí, když člověk, kterýho milujete víc, než cokoliv na světě, vás nechá trpět. Možná bych to měl nechat tak, jak to je. Asi na tom něco bude. A nemůžu říct, že když sem ho viděl zničenýho, že bych někde v duši necejtil pocit zadosti učinění.
„Ale jo, prakticky můžeš, když to umíš zahrát, Billy,“ pousmál se Joel. „Bylo mi úzko, bolelo mě břicho, protože sem nic nejedl… zapomněl sem, měl sem důležitější věci v hlavě, jako přemluvit svýho debilního bratra, aby Ti zavolal a a omluvil se. Ale ten tvrdohlavěj šmejd si stál za svým. Nikdy by Ti nezavolal. Řekl mi, co Ti udělal, ale nechtěl to napravit, chápeš? Byli ste nejlepší kamarádi, Billy, milovals ho a on ti… zatraceně, mohl sem za to já, teď to vim. Chtěl sem to mezi váma srovnat, víš? Tys byl pryč a on byl uraženej, přece sem to tak nemoh nechat. A pak, když se mi udělalo špatně… chtěl sem, aby si zkusil, jak se asi cejtíš ty. Aby věděl, jak Tě to musí bolet. Pak už to bylo snadný, když sem tady byl. Zahraješ na ně, že Ti není dobře a oni Ti prodloužej dovolenou v posteli. Dokonale nepromyšlenej systém. Mámě i doktorům sem řek, že nechci, aby brácha dostával správy o mým zdravotním stavu a vzkázal, že tě chci vidět. Benji by se přetrhnul, aby Tě našel…, znám ho přece. A vidíš, seš tady a ten bastard venku má to, co chtěl.“
„Joeli, to je šílený.“ No do háje, to ne. Už zase dělám loutku, to ne! Ať si v tom jedou, jak chtěj, ale já už nechci. Bejt figurka mě nebere. Ten kluk to měl vymyšlený moc pěkně, jen co je pravda, ale co mě na něm děsilo byl fakt, že postrádal jakýkoliv citový vazby ke svýmu bráchovi. Já.. já nevim, co bych dělal, ale tohle je přece přehnaný, nebo ne? Kdo ví, co se může stát, kam to může zajít. Sem v podělaný hře o city a přitom tady nemám co dělat. Deane, kde seš, abys vě vytáhnul z týhle žumpy? Billy, pomoz si sám. Joel se ale tvářil, že to má pod palcem. Jo, to věřim. „Poslouchej, jo? Je to… sice velkorysý, že se takhle zajímáš o to, jak mi je, ale já to nepotřebuju. Sem zdravej a v pohodě, je mi dobře a neprosil sem se nikoho o pomoc. Nemám Ti to za zlý, věřim, žes to myslel dobře, ale ten člověk venku je Tvůj bratr. Promiň, ale já už s tim nechci nic mít, rozumíš? Sem rád, že seš v pořádku a nic vážnýho Ti není, ale prosim tě, jestli v tomhle hodláš pokračovat, tak mě do toho netahej. S Benjim sem skončil. Už nejni žádný MY, a pokud Tě to potěší, nic k němu už necejtim. Chci si žít po svým a mít klid, to je všechno,“ zvednul sem se a měl v úmyslu odejít. Konec debaty, nediskutuju. Měl sem vědět, že zas budu součástí Joelovi skládačky. Ale já sem já. Stačilo. Myslim, že tohle taky nečekal a nejspíš si myslel, že s nim budu za jedno a dáme Benjimu trochu zahulit. Smůla, kluku, mě už je to jedno. Dělej si, co chceš, každej svýho štěstí strůjce a jestli Tě baví manipulovat s lidma, do toho. Neúčastnim se.
„Ale Billy, počkej, já myslel, že…“
„Tak si myslel špatně!“ Billy, víš eště vůbec, kdo vlastně seš? Nejspíš ne. Je to tak… myslel sem si, že když se na všechno kolem sebe vykašlu a budu si žít sví soukromí štěstí, že mi bude líp. Ale to sem se mejlil. Vrátil sem židli zpáty ke dveřím, ohlídnul se na Joela, kterej asi moc nechápal a odešel sem. Odešel sem a myslel si, že tim sem to vyřešil. Hloupoučkej Billy, ale takhle to nefunguje. Nemůžeš to zabalit v půlce, jasný? Můžu! Máš kamarády, to je zodpovědnost a… ticho! Nemusim nic!
Vyšel sem na chodbu a chystal se domu. Tady sem skončil, už sem neměl v úmyslu přijít. Chtěl sem to všechno jinak, po svým. Měl sem eště plnou hlavu toho, co mi řikal Joel, takže mě fakt překvapilo, když mě Benji chytil za ruku a otočil proti sobě. Lek sem se, chtěl sem uskočit, ale držel mě. V jeden okamžik vypadal, že je to zase ten starej Benj, měl něco v obličeji, jakoby… a teď to vyzní blbě, jakoby mě poznával a na chvíli, jenom na chvíli to byl ten stejnej člověk, kterýho sem znal, ale zase to byla jenom iluze, protože Paul mu položil ruku na rameno, aby se krotil. Benjamin se po něm ohnal a upřel na mě oči.
„Co je s mým bráchou?“ Zeptal se vyplašeně a snad i trochu vrčel. Řek sem, že už do toho nezasahuju, tak se mě sundej ty pracky. Byl sem naštvanej, sakra! Nejsem poslíček, běž si tam sám. Akorát mě vytočil.
„Dej mi pokoj, Benji!“
„Ale já to musim vědět, Billy! Co s ním je?!“
„Vyřeš si to s nim, ne se mnou! Di už do háje, Benji, jasný?! Jdu pryč, to nejni moje věc! Nazdar,“ vyškubnul sem se mu a zamířil pryč. Jenže to sem neměl dělat, teda krom toho, že sem neměl dělat nic z toho, co sem udělal, tak sem se k němu neměl stavět zády. V další vteřině sem jenom cejtil, jak mě k sobě strhnul a dostal sem pěknou pěst přímo do nosu a už sem dřepěl na podlaze. No do p*dele. Ku*va! Idiot jeden, co si myslí, že může…
„Benji, no tak se uklidni,“ chytili ho Krysa s Paulem pod paží, protože by se fakt nasral a asi bych to odnes víc. „Je to Billy, nemůžeš… Benji, zatraceně, přestaň!“ Tak to se mi snad zdá. Ten d***l mě praštil. Tekla mi krev z nosu, otřel sem si to hřbetem ruky a pomalu se postavil, kluci ho drželi. Tak to byl masakr! No to nemůže bejt pravda. To nemělo smysl, šíbnulo mu. Paul se na mě podival… cože, naštvaně? Můžu za to snad já, že se to zvíře neovládá? No tak to je teda pěkný. Asi sem vinen, co? Nas*at! Konečně se jim povedlo usadil ho na lavičku a pak se stala ta nejdivnější věc vůbec. Po druhý v životě sem viděl Benjamina Maddena – nebo aspoň to, co z něj zbylo, brečet. Najednou byl jako beránek, seděl a měl obličej v dlaních. Brečel. On doopravdy plakal. Svět se zcvoknul, nic pro mě. Zhluboka sem se nadechnul, Paulie ke mně přišel a jako jedinej měl zájem. No tak vida, věděl sem, že je to kámoš.
„V pohodě, Billy?“ Podal mi papírovej kapesník, já si ho přiložil k nosu. Moc to nekrvácelo, ale přece. Bolelo to. Šmejd, Benji. Vim, že něco ve mně mi řikalo, že to já sem tady ten špatnej, ale já ten hlas ignoroval. To není možný, že bych to byl já, kdo to zvoral.
„Jo, budu dobrej,“ kejvnul sem. „Hele, nezůstanu tady, to je psycho. Jdu domu, ale budu rád, když s Chrisem půjdete se mnou. Chci pokecat, dlouho sme se neviděli a tak. Půjdeš?“ Ani nevim, co sem čekal. Prostě sem chtěl vypadnout od všech problémů, který se mě zdánlivě netýkaly, ale Paul se na mě podival tak nechápavě, že sem si myslel, že mě v první řadě vůbec nepobírá. Pak kouknul na Chrise, co seděl vedle Benjiho a asi ho utěšoval, nevim, bylo mi to fuk. Stejně fuk, jako když Benji odcházel a nechal mě brečet na posteli.
„Billy… my nemůžem odejít, vidíš… Benji je na tom blbě. Proč mu neřekneš, jak to je s Joelem, pomoh bys mu.“ Pomoh? A proč? Nic mu přece nedlužim. Nikdo z nás mu nic nedluží.
„Ale já mu nechci pomoct, Paule. Chci jít pryč, takže jdete, nebo ne?“
„Ježiši, Billy, kde Ti vymyli mozek? To nejseš ty, znám Tě. Náš kamarád je ve srabu, nenecháme ho v tom, jasně, že nikam nejdem. A ty bys taky neměl, co to s Tebou je?“
„Co se mnou je? Beru rozum do hrsti, Paule. On by mě tady nechal, tak proč nemůžu já? Vykašlal by se na mě, tak jako to udělal před tim. Není to můj kámoš, sám řek, že už spolu nemáme nic společního a tohle celý je jenom stupidní hra jeho bráchy, co sem viděl. Celou dobu sem mu dělal jenom hračku a ocásek, ale už takovej prostě nejsem, jasný?“
„Posloucháš se? Víš, že to nejni pravda, Benji by zůstal. A jestli to nevíš ty, tak já to vim. Zůstal by a nehnul by se od Tebe, ty ho přece znáš! Někdy jedná zbrkle, ale má Tě rád. Byl to Tvůj nejlepší kamarád, takhle se ho nemůžeš zbavit, to nejde.“
„To on se zbavil mě, ne já jeho. A chápu to tak, že zůstáváte s nim, fajn. Škoda. Měj se Paule, já už nikomu dělat děvku nebudu.“ Ach Bože, jak sem byl jenom domejšlivej, jak sem si myslel, že sem spolknul svět, když se umím tváři jako velkej dospělej kluk. Kéž by tam byl někdo, kdo by mě zastavil. Ale nikdo takovej tam nebyl a já nechal svýho nejlepšího kámoše brečet na chodbě na lavičce a opustil sem ho, když sem to byl já, kdo mu mohl pomoct. Nepomoh sem mu. Neudělal sem nic. A nepomoh sem ani sobě, protože jakmile sem vyšel ven, zjistil sem, že se necejtim ani o trochu líp. Proč? Měl bych skákat radostí, ne? Neulevilo se mi, že sem ho poslal do p*dele a to sem doufal, že se budu cejtit svobodnější. Ne… byla to lež. Paul měl pravdu, ale mě to nedošlo. Nechtěl sem si to uvědomit, nechtěl sem to vidět, protože Benjiho bolest byla přece spravedlivá, no ne? A nebyla? Tak proč tam Paul zůstal? Proč zůstali moji přátelé s Benjim a ne se mnou? Co sem zase udělal špatně? Všechno… ale byl to zase Deano, kdo mi otevřel oči, jak jinak. Billy, seš korunovanej vůl. Frajere, ty si dej facku, potřebuješ to. Sebevědomí je dobrá věc, ale za tohle bych si s odstupem času utrhnul koule, to vám nekecám. Do dneška se za to stydim. Právem.

„Popravdě, Billy?“ Byl už večer, byl sem doma ve svý posteli a volal si s Deanem. Všechno sem mu řek, jak to bylo a co mi Benji udělal. Ubožátko William si vylejval srdíčko no! Sem na pěst. Asi sem si myslel, že mě pochopí, že mi řekne: dobře´s udělal, Billy. Ale Dean byl vždycky tak trochu o několik milovejch kroků napřed před mojí omezenou mentalitou. Gratulace.
„No?“
„Po tom, cos mi řekl a já doufám, žes nic nevynechal, tak… promiň, ale vrazil bych Ti jí taky. Jak si mohl takhle jednat? Copak si mě neposlouchal? Já myslel, že už víš… že chápeš, co je správný a co ne, ale ty ses zachoval sobecky. Zklamal si mě, Billy, opravdu.“ Zklamal? Ne… to přece ne, Deano, to neřikej.
„Sobecky? Deano, zasloužil si to, vždyť sem Ti řikal, co mi udělal. To sem to měl nechat bejt a zapomenout na to? Tys tam nebyl, nevíš, jak se ke mně choval, jak nepříjemnej a hnusnej byl.“ Nic z toho neomlouvá moje chování, já vim. Já zatraceně vim. Docházelo mi to tak pomalu. Co sem si myslel? Že tim, že budu zlej někomu pomůžu? Že pomůžu sobě? Ježiši Marja, Billy… vzpamatuj se.
„A ty si myslíš, že když sme se potkali, byl jsi milej? Je to stejnej scénář, Billy. Byl si ublíženej, kopal si kolem sebe, nikdo k tobě nemoh, a kdybych se zachoval k Tobě tak, jako ty k Benjimu, tak už tady možná nejseš. Musíš se vcítit, jasný? Svět Ti sebral Benjiho a byl si naštvanej. Jemu svět sebral bráchu, tak má taky právo bejt naštvanej, nemyslíš? Kdybys byl fakt tak rozumnej, jak si myslíš, že seš, udělal bys to jinak. Takovej bejt nemusíš, Billy. Uzdravil ses, ale to neznamená, že můžeš ubližovat. Řikal sem ti, že ses nenarodil jako ničí hračka a nikdo se nenarodil jako tvoje. Kdybych byl jako ty, nikdy bych nemoh odpustit svýmu tátovi za svojí ruku. Ale je to můj táta, Billy, jinýho nemám a mám ho i tak rád. Nikdy bych nemoh odpustit Linz, že mě podváděla, ale vim, že sme si prožili mraky dobrýho a odpustil sem jí. Poučil sem se. Benji ti taky ublížil, ale pomsta nic nevyřeší, nebudeš se cejtit líp, věř mi. Naopak. Budeš stejnej jako on a ty přece takovej nejseš. Jenom ty ho znáš, jenom ty mu můžeš pomoct, tak jako já pomoh Tobě. Zapomeň, co bylo, já mám rád Billyho, kterej je v pohodě a umí žít. Nemůžu Ti říct, běž tam a dej to do pořádku, protože to není můj život, ale Tvůj. Dal sem Ti návod, ale jenom ty máš odpovědnost za to, co děláš a tohohle bys moh jednou litovat. Dobře si to rozmysli, Billy. Vždycky máš na výběr.“ Cejtil sem se tak poníženej, že mi todle všechno musel řikat a já na to nepřišel sám. Co mi nepoví, tomi nedocvakne. Sakra. Někde uvnitř sem to věděl, ale prostě sem asi chtěl bejt sobeckej. Vim, že mě má Benj rád, já to vim a já ho mám taky rád, ale… Ne, žádný ale! Podělals to, Billy! Zatraceně moc si to zase podělal. Vzpomeň si, kdo je Benji. Vzpomeň si, kolik pro sebe znamenáte. Tolik toho pro mě v životě udělal, zachránil mě před drogama, když sem skočil z obchoďáku. Vždycky se mě zastal, když na mě řvali, že sem buzna a homouš. Byl sem první, komu se svěřoval, když se mu líbila holka. Když sem si koupil nový triko, byl jedinej kdo řek, že mi sluší. Když sem zase skuhral, že si nikoho nenajdu, objal mě, dal pusu na rameno a řek: vždycky budeš mít mě. Když byl u nás, tak mi přece říkal: „Billy, ty seš jedinej, kdo mě miluje. Seš tady, i když na mě ostatní kašlou. Nikdy bych nedovolil, aby se ti něco stalo, mám Tě rád.“ Pral by se kvůli mně s Chrisem. Vždycky mě chránil. A já?... proč sem si tohle nedokázal říct, když sem ho viděl zničenýho na lavičce? Kvůli jedný chybě, co se mezi náma stala a tak nějak sem si za ní moh já sám, sem mu neodpustil a opustil ho. Nechal sem ho brečet. Moje vina.
„Máš pravdu, Deane, asi sem… měl jednat jinak,“ přiznal sem se pak, protože sem si v hlavě přehrál, jak nemožnej sem byl. Nejradši bych se neviděl. „Promiň, sem idiot. Asi sem to dost zvoral, co?“
„No mně se neomlouvej, nejsem ten pravej. Ale myslim, že je vždycky čas to spravit, když to myslíš upřímně, Billy, jenom v tomhle případě bych to trochu uspíšil, ten kluk na tom asi bude dost zle. Měl bys zapomenout na to špatný, co bylo a posunout se dál. Tahle zloba v Tobě tě drží zpátky, zbav se jí a uvidíš, že to bude lepší. Věř mi,“ řek mi do telefonu a ten jeho příjemnej hlas mě uklidňoval. Jako vždycky má pravdu. Potřeboval bych soukromou příručku Řešení životních situací podle Deana Butterwortha, abych si jí nastudoval. Nejni to tak, že bych ho poslouchal jak čoklík na povel, ale když voni mi tydle věci docházeli pomalejc, než jemu. Možná, kdybych se snažil, možná bysme s Benjinem mohli bejt zas kamarádi, snad by to zas šlo, i když… budu na tom muset zapracovat. Nemít já Deana, no kde bych byl? „Měl by sis, Billy ale dávat pozor na toho mladšího bráchu. Mám z něj zvláštní pocit. Nevím, co si o něm mám myslet… teda, ne že bych neměl teorii, když to všechno dělá kvůli tobě, ale nechci si nic domejšlet předčasně. Trošku mě děsí jeho představa spravedlnosti. Jednou bych si s ním rád popovídal… kdo ví, třeba budu mít příležitost. No nic, Billy, takhle asi nic nevyřešíme, to musíš sám. Věřím Ti, že uděláš to nejlepší, podle svýho svědomí.“ No… nevim, až sem si myslel, že to dokážu zvládnout a zase sem to pojal za ten špatnej konec. Pořád řikám, že nemám čuch na lidi a co se týče Joela, Deanova teorie mě celkem zajímala, on se v lidech vyzná. Na rozdíl ode mě. Ale už sem se v tom pro teď nechtěl hrabat, stačí že sem toho měl plnou makovici, určitě se mi o tom bude i zdát. Cejtim se hrozně. Sem hnusnej podrazák. Čas se rozloučit, Billy.
„Pokusim se, Deano. Děkuju za všechno. Dám si eště hoďku na kytaru a půjdu spát. Až se tady pohnu z místa, tak ti napíšu, jak to tady s náma dopadlo. Je mi tak líto, že tady nemůžeš bejt. Bez Tebe je to tu…“
„Prázdný?“
„Heh… jo, asi tak… prázdný, cejtim se tak.“
„Usměj se, brzo se uvidíme. Nemůžu se Tě dočkat. Plánuju nám víkend, určitě se nebudeš nudit. Jo a pozdravuj Damiana,“ zasmál se do mobilu. Zbožňuju jeho smích a jeho věčně dobrou náladu. Dokáže povzbudit jako nikdo. Williame, pořiď si ho domů. Chci ho! Rozhlídnul sem se kolem sebe, kde asi tak mám svojí bestii a pohled mi padnul jako vždy mezi hromadu špinavejch věcí, kde se válelo moje zvíře, fetující spocený triko. Zdá se mi to, nebo je to závislák? Proč zrovna já musim mít tak nemožný zvířectvo? Ach, Damiane. Knockout!
„Damian by taky pozdravoval, ale je zaměstnanej inhalací mýho prádla. Ale vyřídím. Těšim se na Tebe moc, Deane. Mám Tě rád.“
„Já Tebe taky. Dávej tam na sebe pozor. Hezký sny, Billy, dobrou noc.“
„Tobě taky sladký sny. Dobrou.“

Ráno, než začala škola, sem tam šel. Nemoh sem spát, pořád mi to vrtaho hlavou, rozleželo se mi to tam a až pak sem si plně uvědomi rozsah svýho jednání vůči lidem, který mě maj rádi a který mám rád já. Byl sem rozhodnutej to spravit, když to pude a já fakt doufal, že to pude, protože sem o ně nechtěl přijít. Byli tu před Deanem, byli tady, když sem potřeboval a nevykašlali se na mě. A co udělám já? Ne… už se k tomu nechci vracet, sem sketa, těší mě.
Trochu sem se obával nálady ve který bude Benji, páč sem si nemyslel, že by mě najednou vítal s otevřenou náručí, ale doopravdy sem chtěl změnit přístup a povědět mu, co bude nutný, abych ho dostal z těch s*aček. Řeknu mu o Joelovi, co by ne. Stejně se to děje kvůli mně, a kdybych řek, že to celý je Jojova vina, pěkně bych si lhal do ksichtu, protože já byl ten, co moh něco změnit a neudělal sem to. Takže sem na tom úplně stejně. No snad mě Benji aspoň vyslechne, snad se bude aspoň tvářit, že poslouchá a já doufal, že se mu uleví. Musel žít v hrozným vnitřním napětí, asi si to neumim ani představit, jak mu muselo bejt. Brr, já si myslim, že osobně bych toho tolik nezvlád. Když sem si vybavil jeho unavenej obličej, rozklepaný ruce, vyděšený oči a to agresivní jednání… sakra, jak mi do háje nemohlo dojít, že dělám takovou blbost? Dáme Tě dohromady, neboj se, Benji. Teda… udělám, co budu moct. Snad mi to promineš, ale každej dělá chyby, vzpomeň si na sebe. Jo, tak tohle bych mu neřikal. To by mu moc nepíchlo. Každopádně tu včerejší seznamku s jeho pěstí už sem si připomínat nechtěl. Ne, že bych si to nezasloužil. Skončím tuhle hru, už nechci, aby někdo z mejch kamarádů trpěl. Chci to jako dřív, když sme byli rodina, kdž sme byli šťastný a smáli sme se. Jo, to bych si fakt přál. Williame, napiš si Ježíškovi!
Šel sem tou samou chodbou, jako včera, nikde nikdo, bylo moc brzy ráno, jenom na tý jedný lavičce vzádu, seděl Paul, spící, opírající se o Chrise a naopak. No to je mi teda dvojka, oni tu snad byli celou noc. Blázni, ale byl sem jim vděčnej. Já tu nebyl. Sou to daleko lepší lidi, než já, když sem je v tom nechal. Ale… kde je Benji? Že by ho už pustili k Joelovi? Nebo si odskočil? Aby za chvíli neskočil na mě a neumlátil mě. Ne, Billy, nepřehánějme, jasný? Ale nikde poblíž se ta násilnická parodie na sladkýho prince pohybovat musela a já rozhodně nechtěl bejt její obětí. Nedopad bych moc dobře, to vám garantuju. Stál sem před klukama, co momentálně vypadali víc teple, než půlka vesmíru, když se k sobě tak tiskli a nevěděl, kterýho mám vzbudit, abych se dozvěděl, kde se ukrejvá pan Madden starší. No, a tak sem vzbudil oba.
„Paulie, hey, Paulie. Chrisi, vzbuď se, to sem já Billy,“ trochu sem s nima zatřás, aby se probrali a natáhli svý sliny zpátky do pusy, i když sem uvažoval o fotce na facebook. No měli byste je vidět. Ňuňu. Paul se asi lek, protože otevřel rychle oči a nadskočil, čímž probudil i to druhý pomuchlaný cosi, co bylo včera Krysou. Konečně se jim rozplepily a oči a oni na mě zírali, jak na zjevení. Spíš na zlýho ducha.
„Co?“ Paulova reakce byla úsměvná. Byl řádně zničen spánkem v nepohodlí. A nejhorší na tom je, že sem tam měl spát s nima a zatím si válim tělo v posteli. Je mi špatně.
„No… nic, přišel sem za váma a za Benjim, ale ten se zjevně vypařil. Chci to srovnat, řeknu mu, co chce vědět. Takhle ho nemůžeme nechat, měli ste pravdu a já sem to…“
„Sakra, Billy… tobě… tobě to nikdo neřek?“ Krysa na mě koukal fakt dost vyjeveně, jako bych nevěděl o zatmění slunce. Co mi kua nikdo neřek? Zas něco, co nevim.
„Ehm… něco, co bych měl vědět?“ Asi mi fakt něco uniká. Paul se zamračil a pak zakroutil hlavou.
„Billy, Benji to nezvlád, zhroutil se po tom, cos včera vodešel.“

Mám tu pro vás poslední tři Billymany, kteří se ještě stihli poslat do soutěže ;)Všem moc děkuji za účast, všechni Billymani byli fantastičtí

Z totohle jsem nemohla! LOL! Zabité... nehoráznost! Děkuji, Děkuji :3

A tu je už to mé slibované překvapení, co jsem si dala k Vánocům, protože bez nic na těe prostě nemůžu v klidu umřít. Je to na pravém předloktí z vnitřní strany a oficiálně už moje sedmá kérka. Logo Good Charlotte. Nebolelo, jen krvácelo.. nic, co by se nedalo přežít... Tohle je focené čerstvě, už to vypadá lépe, je to vyloupnuté a zahojené

A naposledy: myslím, že jsem se zmiňovala, že k Vánocům dostanu, nebo spíše, že mám slíbené triko značky LEVEL 27, což je již zaniklá značka oblečení Billyho Martina. Sám kreslil potisky a myslím, že má L27 na skoro každé své fotce. Dneska už se ty trika moc neseženou, ale na ebay se sem tam nějaké oběví, měla jsem štěstí. To jsme mě měli vidět, když mi přišlo. Když jsem otevárala balíček, brečela jsem u toho, jako dítě. "Mám kousek Billyho!" A mám ho. A úplně je mi z toho tak dobře, úplně bych to tročko umazlila, jak je kouzelné. Dám vám se fotku, ale víc jich je na mém facebooku: Dorian Harst. Kdo chce, může si mě přidat, nemám nic proti, jenom se ozvěte do zprávy, že jste čtenáři. Zrátka: mít kousek svého miláčka a vědět: tohle dělal Billy a já to mám... to je úžasný pocit!

No, to je asi vše, co jsem vám chtěla. Pokusím se dalšího Billyho napsat dříve, ale vážně to není snadné. A mrzí mne to už kvůli vám, protože jsem měla v úmyslu napsat Vánoční speciál a nemám náladu na normální díly, natož na speciál. Jestli ho budete chtít, i když by byl třeba později, zmiňte to v komentáři, ať ho píšu, nebo ať se s ním raději nezatěžuji zbytečně, kdybyste o něj nestáli. Jak chcete. Ještě jednou vám všem díky, přeji hezké a příjemné prožití Vánočních svátků, hodně dárků pod stromeček a jenom dobrou náladu Nezapomeňte, že jste všichni úžasní, že vás mám ráda a že každému jednomu z vás jsem moc vděčná, že tu se mnou jste. Díky