Queer Billy: Part 13 - Láska je mrzák. Slepá, hluchá a mentálně dost po zadu...

„V pohodě?“
„Dělej… dělej, ještě! Ou… do háje, to je skvělý!“
„Víc, než v pohodě.“
„Jo… víc, než v pohodě,“ odsouhlasil sem Deanovi, když do mě přirážel mezi kapkama horký vody ve sprše. Bylo to úžasný, ta voda, on, ty drsný pohyby, protože sme se na sebe fakt těšili a já už chtěl, ať si mě vezme. Náš druhej sex, celkem živočišný, i když se eště krotil, myslim, že byl ohleduplnej prostě přirozeně. Asi nikdy neumí ztratit kontrolu a užívat si jenom ten okamžik, kdy je ve mně. Ale zas… třeba to půjde časem, uvidíme, potřebujem se víc poznat. Billy, právě tě poznává zevnitř, jak tě má asi víc poznat? Hups.
Zapomněl sem na všechno, stál sem otočenej ke zdi v předklonu, on si mě přidržoval za bok a fakt rád bych to pleskání kůže zamaskoval tekoucí vodou, jenomže to nebylo možný, byli sme celkem hlasitý. Nešlo to jinak, byla to rozkoš, na záda mi dopadala horká voda a tekla mi po páteři, mezi půlky až… ježíš, to bylo nepopsatelný. Matně sem rozeznával šmohy na skle sprchy, který se zamlžilo a s každym přírazem na něj stříkaly kapky a potom kreslily obrazce. Ach, Bože, Deane, strašně moc si mi chyběl, Tvoje blízkost a doteky, Tvoje zkušený velký ruce a Tvoje žhavý polibky na kůži zad. Zrychlil, vnímal sem každou žilku, kterou mě plnil a zase ze mě vycházel, docela prudce a o to razantněji si mě přivlastňoval. Začal sem si ho honit, stejně bych dlouho nevydržel. Ne tohle tempo, ne tohle tělo za sebou. Těžce se mi dejchalo, námahou, prohejbal sem se dopředu, když do mě vnikal tak majetnicky a hluboko, přírazy byly kratší.
„Já chci,“ vydechnul do toho malýho vydejchanýho prostoru sprchy a sám je ujal mýho penisu. Cejtilt jeho prsty, jak mě svíraj… roztřásly se mi kolena, chladil sem si tvář o kachličky sprchy. Tak už dělej, nenatahuj to! Už to potřebuju, musim se už udělat. Asi sem si nikdy víc nepřišel tak nadrženej, jako když sem se zároveň vybízel jeho přírazům i ruce a vrčel vzrušením. Držel mě přesně tak silně, jak bylo potřeba a vnímal sem, jak šel do závěru. Zatraceně! Šukal mě tak rychle, zatnul sem zuby, sám sem měl co dělat, abych… a pak se do mě udělal. Namáčknul se na mě a já ho měl tak hluboko v sobě, cejtil sem to, to teplo, co mě plnilo, ale já potřeboval eště… jo, jo, nepřestává mi to dělat. No tak, chci svůj konec, chci svůj konec, Deane, prosím. Eště chvíli! Jenom… jenom… jo, jo… ah, sakra, to je přesně ono, zatnul sem ruce v pěsti a pak to mnou projelo tak intenzivně, tak úchvatně, že sem se celej rozechvěl a jenom vnímal, ten nádhernej pocit. Ano! Ale nohy mě zklamaly, neunesly mojí chvilkovou slabost a já se hroutil na kolena. „Hey, hey, hey…pomalu, pomalu, Billy,“ podepřel mě Deano, i když teda nevim, kdy to stihnul, když byl sám zaměstnanej svým vrcholem, ale opatrně mě spustil na dno sprchy. Ani sem si nevšim, kdy ze mě vyšel. No konec, byl sem mrtvej, panenka na hraní, vláčnej. Opřel sem se bokem o dlaždice a čelem o sklo koutu a vydejchával to. Bylo to nutný, sotva sem popadal dech. Ale bylo mi nádherně! Dean si ke mně hned kleknul a nazdvihnul mi hlavu. Hele eště žiju, jo? Víc takovejch orgasmů a nevim. To byl masakr. Chabě sem se na něj usmál, ale nebyl sem schopnej udělat jedinej pohyb, doznívalo to ve mně. „Jsi v pořádku? Byl sem moc drsnej, že jo? Nevěděl sem, jestli můžu, ale pak už sem nebyl schopnej vůbec…“
„Ticho… nic neříkej, nech mě si… to vychutnat,“ usmál sem se a líně se na něj podival. Chvíli asi nevěděl, ale pak pochopil a zasmál se. Jo, setsakramentsky se mi to líbilo, Deane. Myslim, že mě bude bolet zadek. Ale to je asi to nejmenší, byl sem totálně vyšťavenej, sprcha pořád tekla a bylo tak dobře, tak hezky, když si Deano sednul přímo pod ní a přitáhnul si mě mězi nohy do náruče, zády k sobě. Objímal mě a hladil. Zvolna se se mnou houpak ze strany na stranu, myslim, že mi něco broukal do uhca, nějakou tichou melodii a jeho doteky se mísily s dotekama vody. Kapala mi z vlasů, opřel sem so hlavu o jeho rameno a užíval si tu chvíli. Tak moc bych chtěl, aby se mnou zůstal už navždycky. Chtěl bych, aby se všechno srovnalo a můj příběh o teplým klukovi skončil šťastně – až do smrti teda, ale… je to eště dlouhá story.
„Neřek si mi, že jdem zejtra za Benjim,“ zeprtal se mě potom, když sme tam seděli a zdárně plejtvali horkou vodou na nic nedělání. Byl krásně rozehřátel, víc sem se na něj natisknul. Byly sme do sebe propletený, kor ty naše štíhlý dlouhý nohy. Zamračil sem se. Ajajaj, téma Benji, to asi nevěstí nic dobrýho, ale… slíbil sem, že přídem, tak přídem. Zvednul sem k němu pohled a on mi odhrnul vlasy z očí.
„Ty nechceš?“ No, jasně, Billy, proč by asi měl chtít poznat někoho, kvůli komu ses málem podřezal a kdo navštívil tvůj zadek jako první? Tvý ujetý nápady sou fakt vobčas na cvokárnu. Mysli, než něco slíbíš. Cejtil sem se v tu chvíli provinile, že sem to Benjimu odsouhlasil, i když sem se chlebasmáslem předem nezeptal. Měl sem. Jo, asi sem měl, chápu, že za Benjim nechce. Jenže já… já za ním přijdu tak, jako tak. Protože… prostě proto, slíbil sem to, chci ho vidět.
„Neřek sem, že nechci, jenom… víš, napadlo mě, jak mě představíš? Kamarád, Dean? Bubeník? Ten kluk, co s Tebou spí, nebo…“
„No tak!“ Ale tohle trochu zabolelo, zvlášť od něho. Nikdy bych nečekal, že něco podobnýho vytasí, nemoh bych ho brát jako někoho, s kým příležitostně souložim, nebo on se mnou. Znamenáme pro sebe přece mnohem víc, nebo ne? Zatraceně víc, známe se tak jako nás málokdo zná, víme o sobě hodně, známe sví příběhy a bolesti, poznáme po paměti svý jizvy. „Nikdy nebudeš ten kluk, co se mnou spí, jasný? Už to prosim tě nikdy neřikej,“ zas sem odvrátil pohled, timhle mě fakt rozhodil, ale zase se nabízela otázka. Kdo chci, aby byl? Kdo chce on bejt? Polknul sem, byl sem trochu zmatenej, nevěděl sem, kam tim míří, nebo tak. Dal mi pak pusu na tvář a silně mě objal okolo hrudníku.
„Promiň… nemyslel sem to tak, hm? Nezlob se,“ pomazlil se nosem s mým uchem, než ho jemně olíznul a mě to polechtalo. Usmál sem se. Je tak sladkej, copak se na něho můžu zlobit? Eště pořád mám vroubek za toho zlobivýho kocoura. „Jenom… víš, mě napadlo, že… ale nic, nechme to bejt,“ utnul to potom, ale to já už nevydržel. Odjakživa sem byl zvědavej a nemám tohle nakousávání vět rád, protože na konci se vždycky skrejvá tajemství. Otočil sem se na něj, co nejvíc to šlo a zaculil se. Sakra, byl sem fakt zvědavej, co ho napadlo, já jenom doufám, že… musí myslet na to samí, co já! Musí! Prosím, Deane… já, chtěl bych… fakt bych chtěl.
„Dopověz to,“ vyzval sem ho a snažil se bejt vážnej, i když mi to moc nešlo, cukaly mi koutky. Jemu ale taky, on ví, že myslíme na to stejný. No to si dělá srandu… on by… jakože se mnou? No to snad…, to mu nevěřím. Vzal mojí hlavu opatrně do dlaní a políbil mě na čelo. No tak, Deane, vymáčkni se. Srdce mi jelo jako blázen, a možná bych měl váhat, možná bych měl myslet na deset a půl důvodu, proč bysme to neměli dělat, ale v tu chvíli pro mě neexistoval ani jeden malinkatej protest. Veděl sem naprosto jistě, že ho chci. Jenže chco on mě? Chce mě? Billy, seš jako holka, uklidni se. Hormony na maximu a tep radši nemluvit. Visel sem mu očima na rtech. Kašlal sem na všechno v tu chvíli, na následky, na to, co si kdo bude myslet, co budou řikat kamarádi, který ho ani neznaj, že od sebe bydlíme daleko, že se moc neuvidíme. A měl sem bejval na to myslet, měl sem to zvážit, jenže já byl zamilovanej… láska je mrzák. Slepá, hluchá a mentálně dost pozadu. Ale on mě pohladil po tváři a naklonil se ke mně, aby moh šeptat. Zbožňoval sem tu jeho tajemnost, tu magičnost, kterou dokázal vložit do každý situace.
„Napadlo mě, že… kdybys tedy chtěl, Billy a já bych moc moc chtěl, mohl bys mě představit jako svýho přítele. Strašně moc bych o to stál.“ On to řekl!!! On to řekl! Myslí to vážně! Chce mě, chce bejt mým přítelem, chce se mnou chodit! On! Se mnou! Chodit se mnou! Dokonalej a úžasnej rockovej Bůh Deano a neznámej, nezajímavej gothickej buzík Billy. – jenomže tohle srovnání mnou trochu otřáslo. Je to pravda, já vlastně nejsem nic… nic sem nikdy nedokázal. Já ho chtěl, musel na mě v tu chvíli vidět to nadšení, protože někde v sobě sem prostě chtěl, přál sem si, aby to řek, ale na druhou stranu… kdo sem já? Lidi ho milujou, je známej a slavnej. Chtěj ho a sápou se po něm, křičej jeho jméno a provolávaj ho, ale já? … spousta mě blízkejch lidí ani neví, jak se menuju svým jménem, natož aby… „Billy? Ty… nejsi rád? Myslel sem, že budeš,“ zamračil se, asi ho to mrzelo. „Já to s Tebou myslím vážně, opravdu jo. Neřikal bych nic takovýho jenom tak, je to upřímný, věř mi to. Zvážil sem to, chci s Tebou bejt, chci Ti patřit, popravdě si myslim, že sem se zamiloval hned, jak sem Tě poprví uviděl, ale… jestli to cejtíš jinak, nebo nejsi připravený na vztah, tak to pochopím. Vim, že je to asi nečekaný, jenže já už to nevydržím. Prostě nechci odjet s pocitem, že tu nechávám kluka, co pro mě tolik znamená a přece nás k sobě neváže víc. Já Tě miluju, Billy… doopravdy Tě miluju.“ Miluje mě. Buch, buch, buch, buch, buch… miluje mě, buch, buch, buch… miluje mě. Skoro se mi zastavil dech, když to řek. Polknul sem. Já ho taky miluju… teda myslim, určitě ho miluju. Nechci o něho přijít, nikdy ho nechci ztratit, jenomže… proč mě to pořád nahlodává? Proč mu nemůžu odkejvat cokoliv by chtěl, i když to chci taky? Protože já sem proti němu nikdo.
„O to nejde, Deano. Já tě… taky tě miluju,“ řek sem celkem nesměle, protože tohle je teprve druhej člověk v mým životě, kterýmu něco takovýho řikám a ten první to nepřijal. Nikdy si nezvyknu se takhle vyznávat. Přitulil sem se blíž, bylo mi blbý o tom mluvit, styděl sem se za sebe, přestože bych strašně moc chtěl říct, že…
„Tak o co jde, Billy? Co je špatně? Ta dálka? Budem za sebou jezdit. Nebo je to jinak? Kvůli Benjimu? Řekni mi to, prosím. Chci, abys se mnou byl šťastnej.“
„Sem s Tebou šťastnej, Deane, věř mi. A nejni to dálkou, ani Benjim… to mám v hlavě už srovnaný.“ Spíš sem v to doufal. Ono si něco srovnat ohledně Benjamina nejni jen tak, přestože o tomhle to nebylo. Vzhlídnul sem k němu. Voda mu stýkala po tváři na bradu a padala v tenkým proudu na moje rameno. Byl tak zatraceně dokonalej, tak hrozně moc krásnej. Deane, proč chceš mě? Můžeš mít kohokoliv, proč já? Nic na mě nejni, nejsem vyjímečnej, nic neumím, nejsem v ničem dobrej, nemám sny. Tak proč já? „Spíš… podivej na sebe a na mě. Kdo jsi ty a kdo já, vždyť… vždyť… ty seš tak skvělej, seš slavnej, máš kapelu a lidi tě zbožňujou. Neměl bys…“
„A dost, Williame! To, co bych měl, nebo neměl, nech na mě,“ zavrčel na mě přísně. „Co si myslíš? Že pro mě nejsi dost dobrej, nebo jak?“ Měl hodně ostrej pohled a pichlavý oči. Zlobil se. Taky to bylo poprví, co mi řek – Williame, nemám to rád. Trochu sem se odtáhnul, tomuhle asi nemoh rozumnět. Jo, Billy, udělej ze sebe zas mučedníka, to Ti jde fakt dobře. Zabito!
„No… tak… tak nějak. Proti Tobě sem nic, ani nic pořádnýho neumím. Můžeš mít koho chceš, kohokoliv, Deane. A třeba… no, třeba by ses za mě styděl, kdybysme byli někde spolu a… no podivej na mě…“
„Ježíši, přestaň už!“ Vyjel na mě, zakroutil hlavou a bylo znát, že sem ho asi fakt vytočil. Dean se sice nikdy nezlobí, jenže tohle bylo asi moc. Ale já mám přece pravdu, nebo ne? Dokázal bych snýst, aby si jeho fanoušci ukazovali a šeptali si: to je Billy Martin, ta nula, co se s ní Deano tahá. Ne, to bych asi nedal, to bych si to šel z fleku hodit, takhle dopadnout nechci. Nikdy, to by mě zničilo, tak proč mu nemám co dát, když ho chci? Proč nemám co nabídnout? Protože chceš moc, Billy a znáš svojí nízkou cenu. Nechci si připadat prostě blbě, že s nim sem, když on je úplně jiná liga, než já. Přejel si nervózně rukou po vlasech a začal se zvedat. „Tohle já poslouchat nebudu, sorry. Je mi hrozně líto, že si myslíš, že bych se za Tebe kdy styděl,“ a bylo na něm vidět, že je zklamanej. Ne, Deano, prosím… chtěl bych, abys mě chápal. „Když řikám, že Tě miluju, že sem všechno zvážil a že Tě chci… nikdy bych se za Tebe nemoh stydět, Billy. Kašlu na kohokoliv, nikdo nejni jako Ty. Proto seš pro mě vyjímečnej, proto chci bejt s Tebou, protože sem šťastnej, protože ti rád dělám radost, protože seš pro mě nejkrásnější a je mi fuk, co si lidi myslej. Billy, jestli se budeš pořád ohlížet na názory ostatních, nikdy nebudeš skutečně šťastnej. Ale… pochopíš to až jednou,“ otevřel sprchu, popadnul ručník a omotal si ho kolem boků. Ne… neodcházej, Deane, nenechávej mě tady. Mrzí mě to, mrzí. Já vim, že máš pravdu, vim to, jenom je to se mnou těžký. Nikdy nikomu na mě tolik nezáleželo, jako Tobě, je to nezvyk. Necejtim se úžasnej ani skvělej, ani krásnej nebo vyjímečnej, to jenom s Tebou. S Tebou to tak je, jinak ten pocit nemám. Zavřel sem oči, vlez si pod proud vody a skrčil nohy v kolenou, pozoroval sem ho, jak se utírá do osušky. Ani jednou se na mě nepodival. Proč to tak bolí? Já Tě chci, Deane. Miluju Tě.
„Nechci, aby ses na mě zlobil,“ špitnul sem tiše, ale on mě přesto slyšel.
„Miluju Tě, nemůžu se na Tebe zlobit,“ pokrčil ramenama, sáhnul po svým spodním prádle a začal se do něj oblíkat. Byl takovej odměřenej, zdrženlivej, dával mi najevo, že nejni spokojenej s tim, co sem řek. A co sem čekal? Že bude nadšenej, když mu povim o tom, co si myslim, že by se stalo? Dean by se za mě nestyděl, vždycky sem to věděl, ale styděl bych se za sebe já. V tom to je. Protože sem zatracený nic. Do krku mi stoupala hořkost, měl sem jí na jazyku. Cejtil sem se sám tak divně odmítnutej, přestože sem to byl já, kdo odmítal. To všechno tak moc řešim?
„Kam deš?“ Zajímalo mě, když se oblíknul a ručníky pověsil na sušák. Já byl pořád ve sprše.
„Seznamovat se s Tvojí kočkou. Už sem dneska po druhý odmítnutej, tak jestli je to mnou, tak se pokusim napravit škody. Začnu s Damianem.“ Chystal se vyjít z koupelny. Vnímal sem tu narážku hodně na sebe. A jak by ne, můžu si za to sám.
„Nejni to Tebou. Ani nevíš, jak moc bych chtěl, abysme spolu chodili,“ vyslovil sem hlasitějc, aby mě slyšel. Ke dveřím sem už neviděl. Ono snad lepší, ten výraz bych nemusel snýst.
„To máš pravdu, že nevím. Nebudu vědět, dokud mi to neřekneš, Billy. Ne, proto, že to chci slyšet, ale že to sám chceš. Do tý doby…,“ nedokončil a vyšel z místnosti. Je mi to jasný, do tý doby bude buď čekat, nebo si dáme adios. To si teda nedáme, protože já Tě nenechám jít, nenechám… budu bojovat, chci, kvůli nám. Jenomže… kdybych se aspoň necejtil tak zatraceně na nic. Tak uboze. A znám všechno, co mě učil, možná je to tak, že sem pro něj nejvíc na světě, jen to je tak složitý. Proč? Chci Tě moc, Deane! Musíš to vědět, kolik moc tě chci! Tak proč sem tady sám? Teplá je pryč… už tekla jenom chladná voda.

„Ne, dneska nepřijdu, Paule, já… mám tu návštěvu.“
„Cože máš? Koho? Joel? Ale ne, ne, ne… počkej, Benji mi dneska řikal, že prej někoho máš. Takže nekecal, je to pravda. No teda, Billy, mám z Tebe radost, kámo. Vezmi ho sebou, můžete přijít spolu.“
„Celej Madden, je ve špitále a stejně každýmu všechno vyžvaní. Kdepak, Paulie, promiň, dneska to fakt nejde. Necháme to na jindy, jo? Pozdravuj Chrise.“
„Čéče, ten taky dneska nepříde, že prej má něco důležitýho. Tak to balíme úplně, doufal sem, že aspoň ty. Ale tak jasný, když nemůžeš, chápu to. V pohodě. Deš zejtra za Benjem?“
„Jo, jo… to du, nějak ráno. S Deanem bysme tam měli dorazit spolu, proč? Kdy tam budeš ty?“
„Já tam právě nejdu, zejtra mi to nevychází. Naši už vyšilujou, že kácim na školu, tak musim něco nahnat, aby se neřeklo. A pak mám hudebku a dějiny výtvarnýho umění, vždyť víš. Končim v půl osmí večer a sem mrtvej. Právě sem chtěl, ať ho za mě pozdravuješ a ať se kouká sebrat. Bez něj to nejni ono.“
„To máš pravdu. Budu, neboj, vyřídim. Užij si zejtřek, eště ti napíšu, jak to s nim vypadá. Taky musim dost dohánět školu, ale nechce se mi. Příští tejden už přídu.“
„Jasný. Díky, kámo. Přeju vám pěknej večír, měj se.“
„Taky dík, rád sem Tě slyšel. Čus.“
Vytípnul sem to a vrátil se ke kreslení. Někdy mě to tak přepadlo, že sem měl chuť si něco načrtnout, zvlášť teď, kdž sem měl tak krásnej model. Seděl sem na židli u postele, chodidla měl opřený o matraci a na stehnech skicák. Pokoj osvětlovalo jenom tlumený světlo z lampičky za mnou na stole a svítilo mi na papír, abych dobře viděl. Oči mi pořád ujížděly na postel, Dean tam seděl s mojí kytarou na klíně, drnkal si a tiše si zpíval. Ladil struny, jedinkrát o mě nezavadil pohledem a popravdě sme si toho od chvíle, co sme vylezli ze sprchy, moc neřekli. Ani sem nevěděl, co pořádně říct, nebo jak začít. Bylo to těžký, jak bych se moh omluvit? Za co se mám omluvit? Že sem nic? Kéž bych to moh aspoň nějak okecat, nebo… jenže nemám jak, nevim, co mám říct. Jo, Damian nevylez – žádná změna, nemá Deana rád. Vypnul sem a odložil mobil na stůl, popadnul tužku mezi prsty a začal do tý hrubý skici jeho postavy shrbený nad kytarou dokreslovat detaily. Všechny ty drobný maličkosti, co ho dělali tim, kym byl. Každou vrásku, každej vlas, nebo sval sem se pokusil přenýst na papír a snadný to nebylo. Byl až moc dokonalej na můj um… nebo spíš na to, co sem neuměl. Jenom sem se spíš pokoušel. Povzdychnul sem si a zaposlouchal se do jeho tichýho zpěvu a hraní. Tichá smutná melodie, zatřenej hlas plnej emocí a bolesti. I mě to bolelo. (Good Charlotte - It wasn't enough)
„Nestačilo to
Nestačilo to
Nestačilo to

Chtěl bych zkusit věřit věcem, který nevidím,
ale moje důvěra se teď třese, jako nikdy předtím
Když tě volám a ty nepřicházíš,
nevím, co bych měl udělat.
Měl bych zavolat?
Měl bych Ti důvěřovat?

Refrén:
Dávám Ti všechno, co můžu
Nestačilo to.
Držím tě v náručí
Měl bych se vzdát?
Zkouším to pochopit.
Stačilo to vůbec někdy?
Nerozumím.

Tak jsem tu znovu,
jsem v úzkých.
Bojím se Ti ukázat,
bojím se na Tebe promluvit.
Už Tě neznám tak dobře,
nikdy jsem nebyl tak osamělej.
Nikdy jsem se necejtil tak nejistej.
Nejsem si v životě moc jistej, kam jdu.
Nejsem si v životě moc jistej.

Dávám Ti všechno, co můžu.
Nestačilo to.
Držím Tě v náručí.
Měl bych se vzdát?
Zkouším to pochopit.
Stačilo to vůbec někdy?
Nerozumím.

Vzdám se dnes v noci
Neodejdu
Neodejdu od Tebe
Vzdám se dnes v noci
Chci Ti ukázat
Ukázat Ti, že…
Vzdám se dnes v noci
Neodejdu
Neodejdu od Tebe
Vzdám se dnes v noci
Vzdávám se?
Vzdávám? Nechci se vzdát. Nevzdám se!

Dávám Ti všechno, co můžu.
Nestačilo to.
Držím Tě v náručí.
Měl bych se vzdát?
Zkouším to pochopit.
Stačilo to vůbec někdy?
Nerozumím.

Všechno, co si ode mě chtěl.
Všechno, za co sem tak těžce bojoval.
Všechno, co si ode mě chtěl.
Těžce jsem zkoušel, nikdy nedokážu být…
Cokoliv, co si ode mě chtěl.
Cokoliv, co si ode mě chtěl.
Cokoliv, co si ode mě chtěl.
Vzdal jsem se tomu.

Tak tu jsem ještě jednou,
jsem v úzkých.
Bojím se Ti ukázat,
bojim se na Tebe promluvit.“
Oh, Bože, to snad ne. Tu složil? To přece… nejni možný, a kdy? Teď? Možná taky neví, jako já, co říct, možná taky neví, jak se vyjádřit, možná se bojí, jako já. Možná sme na tom oba stejně, nejspíš je to složitý pro nás pro oba a tohle ticho mezi náma to jenom zhoršuje. Roztřásla se mi ruka. Bylo mi to tak líto, nechtěl sem mu ubližovat, nikdy sem nechtěl, aby se takhle cejtil. Přišel sem si, že sem ho zahnal do kouta a on tady sedí jenom z nutnosti. Bál sem se, že zejtra se můžu probudit a on už tady nebude a odjede domu. Ale… vždyť to nejni tak, že bych ho nechtěl, chci! Nechci, aby odjel, nechci, aby se takhle cejtil, protože si to nezaslouží. Tolik toho pro mě udělal, tolik mi pomohl, zachránil mi život, naučil mě žít, k***a miluju ho! Billy, dělej něco, sakra. No, to se líp řekne, než udělá. Byl sem tak nejistej, tak rozklepanej, co když už mě nebude poslouchat? Mám mu to zkusit vysvětlit? Měl sem strach, že to nevezme, že si bude myslet, že si vymejšlim kvůli němu. Nejni to tak. Tak jo, Williame, musíš to zkusit, nenechávej to takhle, mlčení nic nevyřeší, musíš s nim mluvit. Tak jo… tak jo, uf. Nechápu, že sem byl tan nervózní, když sem pokládal skicák na stůl a otřel si upocený dlaně do kalhot.
„Taky si… nejsem v životě moc jistej, kam jdu,“ začal sem tiše v návaznosti na ten song, co zpíval. To bylo asi poprví po hodině, co ke mně zvednul hlavu a přivřel oči. Přestal hrát a věnoval mi pozornost. Jo, to mě eště víc rozhodilo, přišel sem si jako na prvním rande a to už Deana přece znám. Tohle je úplně nová situace, se kterou se potýkám a nějak nevim, z který strany na to jít. Jestli se dá vůbec z nějaký. Je nebezpečný bejt přímej. Zvednul sem se a posadil se na postel naproti němu do tureckýho sedu. Sklopil sem oči. „Taky se bojim na Tebe promluvit a bojim se, že odejdeš, Deane,“ střelil sem k němu pohledem, ale hned sem zas uhnul. Nemluvil, jenom se na mě díval. No tak řekni něco, cokoliv. Byl sem trochu vystreslej z tý atmosféry a napětí, mezi náma. „Přál bych si, abych pro Tebe mohl bejt lepší a i když to nechceš slyšet, nebo si to nemyslíš, tak mě na tom záleží, co jsem, nebo kdo, když sem s Tebou. Hrozně moc bych chtěl, abych moh bejt jednou takovej, jako ty. Víš… smět se Ti podivat do očí a vědět, že sem taky něco dokázal, abych Ti moh bejt tak blízko. A před tim… nemyslel sem to tak, že by ses za mě styděl, já vim, že ne. Takovej nejseš, jenom… nechci se stydět já za sebe.“ Konečně sem sebral odvahu podivat se mu do očí, skoro sem brečel. Tak moc líto mi to celý bylo. Tak moc mě mrzelo, že ho tak trápim. Nechci. Nechci, Deano, odpust mi to. Nemůžu za to, co mám v hlavě. „Promiň,“ setřel sem si rukávem slzu. Sakra, sem taková citlivka, měl bych se jít léčit. Nebo si nechat ucpat slzný kanálky, či tak.
„Miluješ mě, Billy?“ Zeptal se najednou, jakoby vůbec neposlouchal můj sebelítostivej proslov. Jakoby ho nezajímalo nic z toho, co sem řek. Popotáhnul sem.
„Hm,“ pokejval sem hlavou. „Jo, miluju.“
„A jak to víš?“ Zajímalo ho. Jak to vím?
„Cejtim to… tady,“ poklepal sem si pěstí na hruď v místě, kde je srdce. Tam sem to cejtil, to nelhalo. „I teď to vnímám, buší rychlejc, když sem s Tebou,“ potvrdil sem mu a on našpulil rty. Tvářil se dost zamyšleně, v tu chvíli sem si nebyl jistej ani sám sebou, natož čímkoliv jiným. Nebyl sem moc zvyklej takhle s někým mluvit, takovejhle upřímnej Billy Martin se moc často nevidí, ale vim, že on ode mě upřímnost očekával, nechtěl sem znít jinak, než jakej sem.
„Dovolíš mi… si to poslechnout?“ Poprosil mě najednou a to mě trochu zmátlo. Poslechnout? Co? Mý srdce? Proč? No… teda, to sem nečekal, cuknul sem sebou, ale vlastně… když chce, tak proč ne, i když tedy nevim k čemu je to dobrý. Myslim, že je jasný, že ho chci, sám to musí vědět, musí to poznat. Kejvnul sem a začal si vyhrnovat triko ke krku. Ukázal mi vedle sebe na postel, ať se položim, a tak sem to udělal, bylo to tolik divný a přece nějak hezký. Chce si poslechnout mý srdce. Zhluboka sem se nadechnul, mít odhalenej hrudník pro mě nejni nic příjemnýho, nemám to rád kvůli těm jizvám, proto i ty dlouhý rukávy pořád. Sledoval sem, tak pomalu odložil kytaru, lehnul si vedle mě a nejdřív mi jemně přejel celou dlaní přes hrudník až k břichu, než si na mě položil hlavu. Ten první dotek rukou trochu chladil, měl studený prsty od hraní. Pak už sem jenom vnímal váhu jeho hlavy na svý hrudi a díval se do stropu. Nedotýkal sem se ho, i když sem moh, ale prostě v tý chvíli sem nechtěl. Jo, mý srdce na tu jeho blízkost reagovalo samo, musel tu zvýšenou a pořád se zvyšující frekvenci zaznamenat, pro mě to bylo jak z nuly na stodvacet ve dvou vteřinách. Děsilo mě, co se mnou dělá. Děsilo a vzrušovalo, už jenom jeho vůně a to, jak ležel vedle mě. Promluvil pak, ale neodtáhnul se, zůstal poslouchat.
„Jednomu nerozumim, Billy,“ začal tiše. „Tak moc hlasitě mě volá, tak moc mě chce, slyšim to. Vim, že mě potřebuje, já ho taky potřebuju. Rozumím, proč tak volá. Chce, abys ho slyšel, abys poslouchal… ale ty se tomu bráníš. A přitom je to jasný, víš? S každým úderem: Dean, Dean, Dean, Dean,“ usmál se na mě a začal mě hladit po břiše palcem. „Zapomeň na všechno, Billy, zavři oči a taky to uslyšíš. No tak… udělej to. Zavři je a dýchej. Musíš pozorně poslouchat,“ ponouknul mi a mě to přišlo celý takový dětsky milý. Taky sem se pousmál, roztomilá hra. Pravda, že se tomu asi bránim. Jaktože on vždycky ví, jak na mě? Jaktože vždycky ví, co dělat, aby to urovnal? Zavřel sem teda oči, jak chtěl a poslouchal. Ticho. Nejdřív nebylo nic slyšet, tak jasný, protože je to jen tlukot srdce, ale potom sem slyšel jeho, jak mi tichounce šeptá do ucha svoje jméno v rytmu mýho tepu. „Dean, Dean, Dean, Dean. Slyšíš?“ Políbil mě na krk jednou, po druhý, po třetí. Vnímal sem, jak mi tělem projíždí vzrušení, ty impulzy od hlavy až k patě. Whůůůů, Billy, tohle je na kolaps. „A to moje teď volá: Billy, Billy, Billy… vim, že to slyšíš, nebraň se tomu. Miluješ mě a já miluju Tebe, na ničem jiným nezáleží, Billy, nikdy nezáleželo a nebude. Dokud bude moje srdce volat Tvý jméno a Tvoje srdce zase křičet to mý, je jedno, kdo jsme, nebo co umíme, nebo za co stojíme. Protože těmhle hlasům v nás je to ukradený. Miloval bych Tě, kdybys byl král i kdybys byl chudák. Pořád stejný jméno. Chci tě proto, co jsi a ne, kdo. Jsi člověk, se kterým chci bejt, protože ho mám rád a je mi s ním dobře. Už tomu rozumíš?“ Přitulil se ke mně víc, jenou rukou mě hladil po břiše, druhou měl v mejch vlasech. Díval se mi do obličeje. Tak laskavě a mile, tak oddaně, vim, že by mi nikdy neublížil, nedokázal by to. Jeho oči nikdy nelžou, nikdy nelžou a já rozumim tomu, co říká. Myslí to vážně, fakt doopravdy mě chce. A já chci jeho. Vykašlat se na to, co nás rozděluje a myslet na to, co nás spojuje. Když se chceme navzájem, když to cejtíme stejně, když mě chce držet v náručí a já se jím chci nechat objímat tak je to… asi v pořádku. Asi je jedno všechno ostatní, možná fakt nezáleží na tom, kdo sem já a kdo je on. Protože chcem bejt spolu. Rozumím. Chudák nebo král, někdo nebo nikdo, láska je asi… fakt úplně blbá, když je jí to fuk. Ale sem za to rád, sem za to strašně rád, páč já sem rozhodnutej, že už si nenechám ničim kazit sví štěstí. Dean je moje štěstí, miluju ho.
„Moje srdce chce bejt s Tebou,“ zašeptal sem a zahleděl se mu do očí.
„Moje chce bejt s Tebou, Billy,“ vydechnul a naklonil se k nevinnýmu polibku na rty, zavřel sem oči. „Řekni mi, kdo sem? Řekni mi… kdo sem pro Tebe,“ pokračoval tichounce, přičemž mne nepřestával líbat na tvář a pak i na krk. Celej sem se rozechvěl. V hlavě mi to šrotovalo, ale už sem věděl, už sem nechtěl pochybovat. Tohle chci, tohle si přeju a když to budu mít, budu nejšťastnější člověk na světě. Podlehnul sem svejm citům.
„Ahoj, světe… tohle je můj… můj přítel, Dean. Můj partner, kterýho miluju.“

Šli sme po chodbě nemocnice a drželi se za ruku. Bylo to zvláštní. Všichni ty lidi, co sem znal osobně nebo od vidění, protože todle je malý město, všichni nás mohli vidět. Nevěděl sem, jak bych asi reagoval, kdyby… cokoliv, prostě bych byl asi vyplesklej a přitom nevim proč, když sem byl rád, že cejtim jeho stisk na sví dlani. Otočil sem hlavu jeho směrem a usmál se jenom nejistě. Čeho se furt bojíš, Billy? Všechno je v pohodě, nevyšiluj. No jo, když… my šli za Benjaminem, tak jasný, že sem byl nesvůj. Ale tak divně nesvůj, nervózní, jako bych měl každou chvíli infarktovat jenom z představy, jak se asi bude pan Madden tvářit, až nás uvidí. Teda, až uvidí mýho chlebasmáslem. Trochu sem se děsil hodnocení, i když Dean byl fakt hezkej, byl to idol, hrozně se mi líbil, jenomže Benj je schopnej zkritizovat i Miss Word, když měl blbou náladu. Nezbývalo, než doufatm, že bude v dobrým rozmaru. No kdo ví, Deano na mě musel poznat tu mojí roztěkanost, tak mi víc stisknul ruku, aby mě ujistil, že je to okey. Nahlas sem si povzdechnul. Seber odvahu, Williame, už to o ničem nejni jasný? Nikdo už ti do života kecat nemůže, ani Benji ne. Nikdo. Teď je to o Tobě a o Deanovi, všechno ostatní jde vedle. Kdybych tomu věřil tak, jak sem si to řikal. Ale vono kulový, furt sem se cejtil jak postříkanej dusíkem ve fázy rozpadu těla na střepy. Myslim, že nejbližší dusík je ode mě miliardu stětelnejch let. Sakra.
Ani na chodbě nikdo nebyl, taky sme vyrazili docela brzo, eště nebylo ani devět ráno, ale já prostě nemoh spát. Tak ze všeho, že mám kluka, že je u mě doma, že spíme v mý posteli a že ráno deme na výpravu za pánem tvorstva. Jako těšil sem se na Benjiho, to jo… ale bylo to těžký. Co když bude mít blbý kecy? Co když vytáhne před Deanem naše soukromí věci? Co když mě ztrapní? Co když… Do háje Billy, přestaň s tim už, jasan? Musíš zklidnit hormon, nebo tě hospitalizujou taky. No nechtěl bych.
„Jestli se nepřestaneš třást, do toho pokoje Tě nepustim a zůstaneš na chodbě,“ pousmál se na mě Dean a vytrhnul mě z myšlenek. To bys tam jako šel sám? Si piš, že bys hodně rychle vylez, neznáš Benjiho. Nechápu, jak může bejt tak v klidu. Vždyť sem s Benjim spal? Co spal…, ale dělali sme spolu takový nehorázný divočiny, takový prasárny, že by ses sám styděl. Kriste, to nedám.
„Sem nervózní,“ přiznal sem se.
„Proč?“
„Proč? No… je to Benji. Nejlepší kamarád, ale taky… víš, je to horší, než kdybych Tě měl představit sví mámě, nebo tátovi, nebo tak. Já nevím, nedokážu to s ničím srovnat, sem prostě nervózní,“ pokrčil sem ramenama a zhluboka se nadechnul. Vůbec sem netušil, co mám čekat, na co se připravit, ale spíše sem počítal s tim horším, než naopak. Zastavili sme se před dveřma a podivali se na sebe. Dean se ušklíbnul a položil mi ruku na rameno.
„Záleží Ti na jeho názoru, co?“ Zeptal se s tim podezřívavým výrazem ve tváři. Nemám tenhle výraz vůbec v lásce, je tak šibalsky vážnej, že nevim, jestli bych měl vůbec odpovídat a když už, jestli to nejni sranda. Někdy je fakt nečitelnej. Pravdou ale je, že sem rád, když mě překvapuje.
„I kdyby ses mu nelíbil, nepřestanu Tě milovat a bejt s Tebou. Ale… jo, záleží,“ přikývnul sem. No měl sem radši lhát? Aha, tvl, to vůbec, se ví, že mě zajímá, co si bude myslet Benjamin. Je jako můj starší brácha, když už nic jinýho, je jako můj rodič, je můj kámoš, zná mě líp, než kdo jinej. Byl bych ignorant, kdyby mi bylo putna, co má v makovici. Proto sem byl tak rozhozenej, prostě jakobych šel za mámou říct: mami, tohle je Dean a chce si mě vzít. Tragikomické. Že sem s timhle všim souhlasil. Dean se usmál, naklonil se, aby mi dal pusu a nosem se pomazlil s mým.
„To nic, chápu to. Bude to v pohodě, uvidíš. Oslním ho, jako Tebe,“ mrknul na mě.
„Neřikej dvakrát. Však se včera vytahoval, že se do něj zamiluješ.“
„Věří si, chlapec,“ zasmál se Dean.
„Je to Madden, moc se nesměj,“ rejpnul sem si, páč do Benjiho vůbec nebylo těžký se zakoukat při jeho povaze, rysech a humoru. Ani si neuvědomoval, jak na lidi působí a už to bylo. Možná bych měl Deana držet od Benjiho co nejdál.
„Ale, copak, Billy? Bojíš se, že se zamiluju?“ Našpulil rty a hodil po mně šibalský očko.
„Možná trochu,“ zahrál sem to do srandy, i když mezi náma víte jak. Nejenom toho sem se bál a vono ani nebylo nepravděpodobný, že by se to nestalo. Život by se mnou asi pěkně vyjebal, kdybych ztratil chlebasmáslem kvůli Maddenovi. To bych začal bejt těžkej alkoholik vám řikám. Skončil bych.
„Toho bych se nebál. Já už totiž zamilovanej jsem,“ sevřel moje ruce ve svejch a pak mě objal. Jo, to sem potřeboval, je to lepší. Eště mě chvíli mačkej, uklidnim se. Jeho teplo je příjemný, nádherně voní, ráno sme si zas dali pěkně divokou sprchu, myslim, že už ho nikdy nepustim pryč. Nechci se budit sám, když znám tohle. Dean mě pak políbil na spánek a zašeptal mi. „Jsem zamilovanej do Tebe.“ Ty čtyři slova ve mně rozkvetly. Skoro sem moh cejtit, jak se ve mne rozlejvá jeho láska. Já vim, že to zní tak bláznivě a tak naivně, že mám pocit, že sem se zcvoknul, ale byl to jeden z nejkrásnějších pocitů, co znám. Tak intenzivní, naplňovalo mě to jistotou a sílou. Nemusim se bát ničeho, když je se mnou. S ním je všechno snazší, s nim je všechno živý a prožitý naplno. Nikdy si nemyslim, že by to byl ztracenej čas. „Pojďme dovnitř, ať se seznámim, už sem taky zvědavej, kdo to je.“ No, si myslim. Tak jo teda, tak jdeme na to. Billy, připrav se. Sem zvědav, jak na háku budu u maturity, když sem takhle v háji jenom při návštěvě kámoše se svým klukem. To mě tam přivezou v kriplkáře. V klidu sem vydechnul, konec, žádný stresy. A pak sem zaklepal. Nic. Zamračil sem se a zkusil to znova a už razantnějc, aby mě bylo slyšet. Třeba spí, tak bylo ráno, mohli sme jít nevhod, nebo tam byl doktor na vizitě. Jenže hlas, kterej nás vyzval dál, nebyl Benjiho, ani žádný sestry, nebo doktora. Byl Joelův. Vešli sme.
„Ahoj,“ řek sem tiše, když sem uviděl Joela sedět naproti nám z druhý strany Benjiho postele a držel ho za ruku. Nevypadal z nás kdoví, jak nadšenej a jakmile uviděl Deana, když za náma zavřel, rozšířily se mu zorničky a přivřel oči. Tak tohle je v p****i. Ten výraz znám líp, než Benjiho pět projevů vzteku. Joelovo hodnocení je jasný – Ne! Zatraceně, Jojo, copak to můžeš takhle hned zabalit? Copak mu nedáš šanci? Ani slovo a už si ho odepsal? Proč, sakra? Už jenom to mě zabolelo, protože sem chtěl, aby Deana brali, aby ho měli rádi jako kámoše, už jenom proto, že patří ke mně a já k němu. A okamžitě se mi chtělo vypadnout pryč. Nepřátelská atmosféra, trochu minový pole slov… moh sem to čekat. Benji spal, ale… něco se mi nezdálo.
„Ahoj,“ řek Dean, kývnul hlavou a udělal několik kroků přede mně, aby Joelovi nabídnul ruku. „Jsem Dean Butterworth, Billyho přítel, rád Tě poznávám,“ představil se a s jemným přátelským úsměvem natáhnul paži k Jojovi. Myslel to dobře, byl vstřícnej a milej, jenže… on neznal Joela, když zrovna nebyl v náladě. A to právě nebyl. Joeli, prosím, prosím kvůli mně… kvůli mně buď hodnej. Pokus se! Jenže jak se Dean zmínil o tom „příteli“, Jojo byl jasnej. Jenomže proč? Proč? Já to nechápu, vždyť by moh bejt rád, že někoho mám, tak … proč se mi to s**e už na začátku? Billy, jestli ho necháš promluvit, tak to se modli, abyste to s Deanem přežili. Začínám Otčenášem, páč Joel se najednou pomalu postavil, pustil bratrovu dlaň a upřel na Deana jeden ze svejch fakt ošklivejch pohledů, kterých sem už taky pár dostal a povim vám, radši střet s harpií, než tohle. Horší, než jed. Zamračil se, když se podival na napřaženou ruku a bylo jasný, že rozhodně nejni v rozmaru se přátelit s kýmkoliv.
„Sem Joel Madden. Rád Tě poznám, až bude důvod, Deane,“ odseknul mu Joel a obrátil oči na spícího Benjiho. „Jestli sis nevšim, mám bráchu ve špitále, zhoršil se a nevim, kdy mi ho pustěj, takže promiň, zrovna teď tě nepoznávám úplně rád,“ odpověděl ne právě příjemně Joel, eště se podival na mě a v očích se mu divně zalesklo. Vůbec sem nechápal, co to má celý znamenat. A co o tom, že se Benj, zhoršil? Je to pravda? Co ta náhlá starost? Ježíš, co to ten kluk zase hraje? Už sem chtěl promluvit, protože Dean se začal omlouvat, že to nebylo asi vhodný a že je mu to líto a já nevim co, chtěl zachránit situaci, taky asi nečekal takovou reakci, jenže v tom se Benji na posteli pohnul a pomalu otvíral oči.
„Neměl… neměl bys bejt tak… zbrklej, Jojo,“ vydechnul ztěžka Benj a podival se na mě těma malejma unavenejma očima. Ne, to ne, Benji, slíbils, že budeš dobrej, tak co děláš? Byl horší, než včera, je to pravda, hůř se mu dejchalo a vypadal hodně slabě. No tak, Benji, to mi nedělej, chlape, prosím… musíš se dát dohromady. Pak se nadechnul a znova promluvil, protože Joel si sednul a zas ho vzal za ruku. „Oni sou… moje návštěva, pozval sem… pozval sem je a zatím… neumírám,“ pousmál se vlídně. Krvácelo mi srdce ho takhle vidět, chci jeho elán a smích, chci jeho vtipy a dobrou náladu, chci, aby si ze mě dělal srandu a držkoval, že ho všechno bolí z nic nedělání, ať ho pustěj domu. Tenhle kluk v posteli byl jinej, než ten, kterýho sem znal. Je to jako… jakoby se to celý otočilo. Jakobych nemoh mít ty, který miluju u sebe. Když mám Deana, Benji mi chřadne. Copak sem v podělaným příběhu o lásce, nebo co? Už je to na palici. Přešel sem k němu, přidřepnul si k jeho posteli a pohladil ho po vlasech. Vypadal tak zničeně, ta zelená hnusná čára furt pípala a on měl v tepnách ňáký nový hadičky. Obrátil sem se na Joela.
„Ale jak to, že se zhoršil? Kdy? Proč mi nikdo nic neřek? Měl si aspoň zavolat, když…“
„Zavolat?!“ Přerušil mě najednou vztekle mladší z Maddenů a prudce se zase postavil. A k***a… „Zavolat? Volal sem Ti nejmíň dvacetkrát včera večír, ale měl´s tam schránku! Neházej na mě, že sem Ti nevolal, ale tys měl tady s tímhle asi něco jinýho na práci,“ hodil hlavou k Deanovi a bylo znát, jak jím opovrhuje. Takovýho Joela sem eště nikdy v životě neviděl. Byl divokej zlostí. „Zatímco ty si s nim šukal, můj brácha tady chcípal a ani bys to nevěděl!“
„Joeli!“ Okřiknul ho najednou Benj, i když sotva mohl mluvit, ale Jojo mu věnovat pozornost. V tu ránu jeho výraz zjemněl a on se nad něj naklonil, aby mu dal pusu na čelo. Jeden z mála projevů citů mladšího dvojčete ke staršímu. To, že tady Benji leží kvůli němu, to ho asi jaksi nezajímalo, ale už jenom všechno to, co mi řek, mě hrozně moc bolelo. Ani jednou nezmínil Deanovo jméno, i když ho znal. Tak hnusný výčitky, taková zloba, viděl sem mu v očích, že je všeho schopnej. Myslim, že v tu chvíli mě ze srdce nenáviděl, věřil bych tomu. Neřikal náhodou včera, že mě má rád? Jenže to byla jiná situace, teď sem tady já ten špatnej. Dean stál u zdi, sklopená hlava a mlčel, stejně jako já. Vypadal, že se ho to dotklo, ale snes to dobře. Neměli sme právo říct cokoliv, ani pípnout, i když namítat bych chtěl, ale… radši nic. Mohlo to bejt horší. Měl sem studem rudý tváře a vzpomněl si, že sem včera mobil vypínal hned po tom, co mi volal Paul. Sem takovej magor, Bože, to sem neměl. Neměl sem! Myslel sem v tu chvíli jenom na sebe, na sví problémy a na Deana a to, že je Benj v nemocnici, sem vypustil. Jak sem to moh dovolit? Přece sem měl bejt první, kdo sem měl běžet, ale já nic nevěděl. Zklamal sem! Nevěděl sem, co se stalo, co se tady dělo a jestli Benj fakt umíral, nebo… do háje, já nevim nic. Vůbec nic. A to si řikáš kámoš, Billy? No dobře ty, už vidim ten náhrobní kámen. Přítel, co přátele neměl. Mrzelo mě to. Kdyby se s Benjim něco stalo a já to nevěděl…
„Promiň, bráško,“ zašeptal mu zlehka Joel. „Promiň… neměl sem. Sou to Tvoji hosti, počkám venku,“ pousmál se na něj, než pak rychle, bez jedinýho pohledu mým směrem, nebo jenom slova, odešel z pokoje. Brr. Cejtil sem ten chlad a tu odtažitost, když procházel kolem mě, jakobysme si byli cizí. Takhle sem to nikdy nechtěl. Zlobil se. Fakt se zlobil a když se zlobí Joel Madden, to abyste se báli vo holej život. Zase sem něco zvoral, no gratuluju, to mi jde. Na to sem machr, sakra.
„Moc se za… za něj omlouvám, Billy, on to… nemyslel to tak, víš?“ Začal tiše Benji tim nakřáplým hlasem a zase se vydejchával. Zdálo se, že mu to dělá ohromný problémy, jakoby měl najednou tak malý plíce, že nestíhá mluvit a dejchat, aniž by se neunavil. Co s nim je? Co s nim u všech Maddenů, je? Usmál sem se na něj chápavě a taky ho chytil za ruku. Skoro ani neměl sílu mě sevřít, cejtil sem, jak se snaží, ale nejde to. Na hrudi mě z toho bolelo. Gestem sem naznačil Deanovi, ať jde blíž, i když nevim, jestli takovýhle setkání bylo vhodný pro nás všechny. Benji na tom byl bídně. Hodně bídně.
„Já vim, Benj, bojí se o Tebe, všichni se bojíme,“ ujistil sem ho a druhou dlaň mu položil na hlavu. Byl horkej, vůbec se mi to nelíbilo, nic se mi nelíbilo. Ty kapačky, zas měl vo jednu víc, než včera a zdálo se mi, že tam má i víc těch přístrojů. Děsilo mě to. Vždyť tohle je Benj, můj jedinej sladkej princ, tak kde je jeho kouzlo? Kam se mi ztrácí? Ani sem si to neuvědomil a už sem měl skleněný oči. Billy, nesmíš tady řvát, opovaž se, to Benjimu moc nepomůžeš. Jenže… ta slza byla rychlejší, než já, svezla se mi po tváři. Hned sem si jí setřel rukávem a ucejtil na boku Deanovu paži, jak mě objal v pase. Sem taková citlivka, až to bolí. Kristova noho, Williame, tohle nemůžeš! Ne, před Benjim, vždyť nic nevíš!
„Tak… tak umírám, nebo ne? Že mi tady… lidi choděj brečet,“ řek a palcem mi přejel po kloubech na ruce. „Budou mi… prej dneska dělat nějaký… testy, kvůli tomu dejchání. Včera večír sem… sem nemoh popadnout dech, byl sem na… jak tomu řikaj… no, na tom, přístroji co za Tebe dejchá. Hroznej humus. Ráno mi to… sundali. Nevim co… se mnou je, Billy. Taky se bojim, ale sem… sem fakt rád, že… ste tady,“ usmál se chabě a polknul. Bože, dovol mi tady omdlít. Nechci u toho bejt. Jestli on se bojí, tak já sem synonymum strachu. Byl na přístroji a já byl doma a spal sem s Deanem. Neřiká se tomu morbidní humor? Ne… jen černej, Benji eště nejni mrtvej. Co mi to dělá? Nikdy mu nic nebylo, nebejval nemocnej ani vo žádný alergii se nikdy ani nezmínil a najednou tohle? No to je zlej sen. Vždyť jenom omdlel na chodbě, jenom to s nim seklo vyčerpáním, tak proč nemůže dejchat? Co Ti je, Benj? Benji, zlato, nesmíš nás takhle děsit, nesmíš přestávat žít, jasný! Mám Tě rád, nedám Tě! Nikomu Tě nedám, nesmíš takhle blbnout. Kéž bych ho moh vzít a obejmout a prostě ochránit před světem, jako to on dělal vždycky mě. Chtěl bych ho uzdravit.
„Měl sem tu bejt, Benj. To je po druhý, co sem tady měl bejt a nebyl… je mi to líto, měl sem odnýst všechnu bolest, vzpomínáš?“
„Ty a drak… před tim, než skončíš den… vzpomínám si. Ale život asi nejni… Billy, nejni v naší písničce. Já už… nejsem ten princ, ty máš teď… máš vlastního, jak koukám,“ a koutky se mu roztáhly, když se zadíval na Deana. Byl to upřímnej úsměv, dost unavenej a přejetej, tak tak mile šťastnej. Do pr**le, Benji… On je fakt rád, že mám Butterbrota a je mi dobře. Myslí to vážně. A zase se mi chtělo bulet, nesmim se furt tak dojímat. Děs se mnou, asi už jinej nebudu. Benji zamrkal a zkusil podat Deanovi ruku, ale zdálo se, že je to tak těžký. Zdálo se, že to nedá, ne, Benji, no tak snaž se! … nakonec sám Dean mu stisknul pevně dlaň a přikejvnul.
„Zdravím, Benji,“ řek Deano s lehkým povzbudivým úsměvem. Byl skvělej, jako vždycky. A narozdíl ode mě neměl tydle sklony se sesypat pokaždý, když je něco špatně. Což se mi teda mezi náma stavá často. „Hodně sem o Tobě slyšel, i když teď nevím, jestli je to pravda,“ zahrával si šibalsky Deano a tim přiměl Benjiho k úsměvu. Ten se hned ohradil.
„Sám… sám uvidíš, bubeníku, až se… dám dohromady. Uděláme… pořádnej bordel u nás doma… musíme Tě přece… zasvětit do party,“ oplatil mu Benji stisk, jak uměl a pustil ho. Byl hned tak vyčerpanej. „Kéž bysme se… potkali za jinejch okolností, Deane.“
„Eště budeme mít příležitost, rozhodně si akci u vás nenechám ujít. To víš, Billy mi vyprávěl, jak ste vy Maddenové divoký,“ zasmál se. No já ho žeru, podivejte na to, jak to s Benjem válí. To je neskutečný, přesně ví, co má říct, aby mu zvednul náladu, jak to? To umí takhle léčit každýho, jako mně? To je neskutečnej dar, chová se tak přirozeně a nenuceně. Je úplně v klidu.
„Tak… divokost mýho bráchy si… právě zažil, tak nevim. Ale jinak… sme. Když to říká Billy,“ střelil ke mně Benji očima a pak se jima vrátil k mýmu klukovi. Bylo už znát, že chce odpočívat a možná i spát, a to sme tady byli chvíličku. „Billy mi i o Tobě… pověděl pár věcí… včera. Měl´s ho vidět, jak mu… mu zářily oči, žere Tě,“ usmál se Benji a ode mě si vysloužil mírnej šťouchanec do ramene. Teda, tos nemusel. Kdo by to byl řek, že tihle dva v tom pojedou spolu? Neřádi to sou, ale pak najednou z ničeho nic Benjiho obličej zvážněl, jakoby chtěl říct něco důležitýho. Ehm? Nadechnul se sýpavě, že ho to muselo bolet na hrudníku, mě to bolelo za něj. Měl sem v krku tu hnusnou hořkost. „Já vim, že… že Billy Ti řek všechno, Deane. To, co sem mu udělal.“ Ne, Benji, ne, teď to nevytahuj, prosím! Ne teď! „Stydim se za to… chtěl bych to… vrátit, ale nejde to. Slyšel sem snad dobře, že vy dva…“
„Benji, nemluv už o tom,“ přerušil sem ho, jenomže to sem neměl.
„Musim, Billy. Chci, protože… mám co říct. Slyšel sem, že už seš Billyho přítel… to máš… máš štěstí, víš to? Postaráš se o něj, to já teď… nemůžu. A kdybych teda… náhodou umřel, tak…“
„Benji to nejni sranda, nech toho!“ Už sem byl hlasitej, protože mě štvalo, jak mluvil. Neumře, co to kecá za kydy? Se ví, že neumře, to přece nemůže, nebo jo? Ne, Benji! Do háje, ty teda neumřeš, opovaž se o tom jenom mluvit. Billy dělej něco! Dělej něco… já … nemůžu dělat nic.
„Nejni to sranda, to ne,“ vydechnul. „Proto o tom mluvim, Dean na Tebe dá pozor… tak jako tak. Slíbíš mi to, že jo, Deane?“ Upřel na něj pohled, jakoby můj Deano moh zabránit apokalypse, aby si vzala i mě. Co si kua myslí, že dělá? Já se vo sebe postarám sám, ty seš teď jedinej, kdo potřebuje pomoct, Benji. Celý todle je jak z filmu, kde na konci všichni umřou. Nemám takový story rád.
„Kdybych Ti to slíbil, měl bys to moc snadný, Benji,“ oponoval mu Deano. „Kdepak, musíš se sebrat, chlape, abys měl jistotu, že je Billy v pořádku. Můžu Ti slíbit, že na něj na chvíli dohlídnu, ale nic víc. Starat se o tohohle špunta nejni jen tak, to bych sám nezvlád, sám to musíš znát, že je to horší, než s bandou štěňat,“ udělal si z toho chlebasmáslem srandu a já začínal mít pocit, že sem tady ten zbytečnej. Vždyť voni mě vůbec nepotřebujou. Pche… prej s bandou štěňat, to teda zrovna. Vypláznul sem na něj jazyk, to byla solidní podpásovka, ale když se Benji rozesmál, všechno mě přešlo, nikdy bych se na něj nemoh zlobit, když vypadá takhle. Jeho smích… a já mu odpustim neodpustitelný.
„Jo… to teda znám,“ odpověděl tiše Benjis. „Tak mi… na něj teda zatím dohlídni, než… než budu ready. Moc vám to… přeju, Deane, vážně. Sluší vám to tolik…“
„Děkujem, Benji.“ Dean mi dal pusu na tvář, ale já se začervenal. Bylo to divný… před Benjim, to je hroznej nezvyk, na to si nikdy nezvyknu, stydim se. Ježíš, to bude eště trapasů, to bude trapasů. U toho asi musim bejt, když budou moje, ale stejně… je to prostě divný. Ty seš divnej, Williame, nestěžuj si. A to sem toho ani za celou tu chvíli moc neřek a to už se Benjimu klížily oči. Tak byl utahanej, vypadal polomrtvě a měl debilní kecy o umírání, což teda neschvaluju. Ale odpočinout si zasloužil, potřeboval to jako sůl. Každá chvíle spánku mu prospěje.
„Půjdem, Benj, musíš odpočívat,“ řek sem a překvapilo mě, že ani nic nenamítal. Obvykle by měl u všeho sto připomínek, ale teď ne. Fakt na tom byl pod Maddena.
„Dobře, ale… zas přídete, že jo?“
„O tom nepochybuj. Máme přijít eště dneska večír, nebo až zejtra? Já jenom, že máš ty testy tak…“
„Zejtra stačí,“ pousmál se a eště mi stisknul ruku. Oh, Bože, byl tak maličkej v těch peřinách, tak se změnil, skoro bych ho nepoznal. „Děkuju že… ste přišli, kluci.“
„Jasná věc, Benj, slíbil sem to, přeci.“
„Rád sem Tě poznal, Benji. Koukej se uzdravovat, sladkej princi,“ mrknul na něho Dean, ale to už Benji nesouhlasně mručel. Zamračil se na mě a našpulil rty.
„Billy… tys mu to řek… tys mu řek o naší písni… ne, to se nesmí řikat, přináší to smůlu, víš?“ Zahlásil pak, než zavřel oči a hlasitě si odechnul. „Běžte už, nebo se… z vás rozčílim, vy buzíci a raní mě mrtvice.“ No to víš, že jo, museli sme se s Deanem tlemit. Showman v každý situaci, to je Benji Madden. Mám ho zatraceně moc rád. Nikdo nejni jako on, on je bezvadnej.
„To by se Ti líbilo, ale kdepak, nás se nezbavíš, Benji. Měj se a těš se na nás zejtra.“

„A teď zmáčkni Dé, Billy.“
„Hm…“
„Dé, ne Cé. Soustřeď se, prosim.“
„Vždyť jo, promiň.“
„To nic, zkusíme to znova. Od začátku… pojď, Á, Déčko, Áčko, Déč… ne Céčko! Sakra, Billy, nic na tom není, ty se nesoustředíš!“
„Dej mi už pokoj, jasný! Nemůžu… nemůžu se soustředit, tak na to prostě asi nebudu dobrej, no. Nepřekvapuje mě to, neumim nic. Tady, vem si tu kytaru, zvládneš to líp, než já. Jdu dolu za mámou, dělá nám večeři, pomůžu jí…“
„Billy, no tak počkej, nemyslel sem to tak.“
„Jenom mě nech, jo? Sem na nervy… nezlob se.“
Odešel sem z pokoje a Damian, jak mě viděl, že jdu pryč, vyrazil za mnou a proklouznul mezi dveřma, než sem zavřel. Pořád se bál Deana, i když nevim proč. Dokonce ani v posteli s náma nespal a to jindy se rozvalil přes půlku a nebylo s nim k hnutí. Moje ďábelská kočka, asi sem ho poslední dobou dost zanedbával. Sehnul sem se pro něho, protože na mě zůstal čučet na schodech a zved sem si ho do náruče. Tolik sem teď potřeboval jeho přítomnost, jeho tichou společnost a mazlivej kožíšek. Nikdo nemoh chápat, co sem prožíval, a Dean po mě chtěl, abych se soustředil. Vim, že mě chtěl přivíst na jiný myšlenky, ale spíš to zhoršoval, já prostě nemoh dělat nic, jenom přemejšlet. A nebylo ode mě fér, jak sem se k němu choval, ale pochopí to. Vim, že jo. Ono mu taky asi nic jinýho nezbyde. Sorry, Deane, já jenom teď potřebuju bejt sám. Chci bejt sám, v tomhle mi pomoct nemůžeš. Nikdo nemůže. Pomalu sem i s Damianem v náručí sestupoval schody a slyšel z kuchyně šramot, jak tam máma vařila. Přišla chudák z práce a eště nám dělala večeři. Je sama, nemá nikoho, ke komu by se mohla přitulit, teda má mě, ale víte, jak to myslim. Upřímně, oba víme, že náš táta stojí za ho**o a na těch svejch služebkách mámu podvádí. Naprosto na férovku, nepochybujeme. Jedna z těch ran, co sou trvale otevřený a dokud se nebude nic dít, otevřený zůstanou. Můžu za to já, sem buzík, táta je nemá rád… kompenzuje si mě – svůj životní neúspěch. Víme to, ale nemluvíme o tom. Některý skutečnosti moc bolej na to, aby se vyslovily nahlas, tak je ticho. Život je tak nespravedlivej, bere a dává, jak se mu chce, lidi umíraj a roděj se a zase umíraj… a sou v nemocnicích a nemůžou dejchat a jeden z nich se jmenuje Benji Madden. Při vzpomínce na něho se mi sevřely vnitřnosti a zabořil sem obličej do Damianova kožíšku. „Chlapečku… Chlapečku, Dami, je mi tak smutno, ze všeho je mi smutno, víš? Nikdo mi nepomůže, nikdo neví… sou věci, o kterých nemůžu mluvit a který víš jenom ty a já. Někdy bych chtěl umřít, abych měl pokoj a přestalo to bolet,“ zašeptal sem mu do ouška a on se na mě tak zadíval těma žlutejma očima, že si myslim, že mi rozumněl. No… asi ne, ale doufat sem moh. Bylo to vnitřní prázdno, cejtil sem je jenom jako obal bez obsahu a přitom bych moh skákat štěstím, že mám nahoře přítele, co mě miluje. Každá mince má dvě strany.
„Williame, zlato, copak tu děláš? Za chvíli to bude hotové, donesu vám to nahoru, neboj,“ usmála se na mě máma, když sem vešel do kuchyně a sednul si i s kocourem na židli. Nechal sem si ho sedět na klíně a hladil ho. Mamča stála u linky a připravovala nám jídlo, krásně to vonělo, i když nahoru sem neviděl, co to je. Moje máma je nejskvělejší bytost na světě. Povzdychnul sem si.
„Mami?“
„Ano?“
„Kdybych umřel, byla bys smutná?“ Prostě sem to řek, vyšlo to ze mě samo, skoro bez emocí, i když ve mně to bouřilo, jako nikdy. Byl sem přeplněnej emocema. Láska, nenávist, lítost, bolest, vztek, soucit, touha, zlost… bylo toho moc, kypělo to ve mně. Nikdo mi nerozuměl a já nechtěl, aby rozumněl, prostě v ten okamžik sem měl pocit absolutní samoty. Já a nic. Nic a já. Díval sem se na Damiho dolů, takže sem nemoh vidět mámim výraz, jistý ale bylo, že se na mě vyděšeně zadívala a přestala dělat to, co dělala.
„Proč se na to ptáš, Williame? Co je to za hloupou otázku, ovšem, že bych byla smutná. Bylo bych strašně moc smutná, lásko, neříkej takové věci. Jak Tě to vůbec napadlo? Doufám, že se nechystáš udělat něja…“
„Benji je v nemocnici, mami,“ vyslovil sem tiše, protože jakmile sem ze sebe dostal jeho jméno nahlas, už to šlo. Prostě sem to nedal, konec. Začal sem brečet. Kocour mi seskočil z klína, když sem se rozvlykal, jako děcko a schoval tvář v dlaních. Ježíš, Billy, nebreč furt. Seš tak ukňouranej, ale… když já si nemoh pomoct, už sem to nevydržel, bylo toho tolik za pár dní, bylo to moc. Nejdřiv Joel v nemocnici, hádka s Benjem, pak zkolaboval a přijel Deano. S tim se dal dohromady a Benji se mi ztrácí pod rukama. Já už to neunes, už sem prostě nemoh. Přišlo mi, že mám prostě tak moc prázdný ruce, že nic nezmůžu, že sem tak bezvýznamnej, že nic kolem sebe neovládám. „Hrozně se bojim, mami,“ vzlyknul sem, ale to už stála u mě a hladila mě po vlasech. Ničí dotek nedokáže vynahradit, ten její. Je to prostě máma, jenom jediná máma v životě, co mám. „Bojim se, že umře, je to s nim špatný a já nemůžu nic dělat, rozumíš mi? Já bych… mami, já bych…“
„Ššš, neplakej, no tak… neplakej, zlato,“ přitiskla si mě na sebe a pevně mě svírala. Kéž by všechno mohlo bejt tak snadný, jako když sem byl malej. S ní bylo všechno jednodušší, přesně věděla, co se bude dít a stalo se to. Vždycky sem jí poslech, protože měla pravdu a najednou nevim nic. Sem tak ztracenej, topím se v tom. „O Benjim vím, ale bude to dobré, zatíčko, uzdraví se. Uvidíš, že se uzdraví.“
„Ale jak to víš? Mami, co když ne… co když se neuzdraví, co když…“
„Musíš mu věřit, Williame,“ zvedla mi za bradu hlavu, abych se na ní podíval a pohladila mě po tváři. Nadechla se a setřela mi slzy z očí. „Znáš Benjamina přece tak dlouho, tak co si myslíš ty? Myslíš, že umře, nebo ne?“ Podivala se mi zpříma do očí a já už nebrečel. Skončilo to, tak rychle, jako to přišlo. Zkoumal sem její tvář, byla tak obdivuhodná. A silná. Kéž bych moh bejt tak silnej, jako ona, tolik si toho prožila a hodně z toho špatnýho, ale nevzdávala se, nebulela, jako já. Vždycky asi v něco věřila, možná doufala, že bude líp a toho se držela. Den za dnem, protože měla mě a musela žít. Nikdy Ti to nezapomenu mami, opravdu.
„Myslim že… myslim, že to zvládne,“ řek sem popravdě, protože sem si neuměl představit svojí realitu bez Benjamina Maddena, bez jeho keců a smíchu, bez jeho narážek na mojí orientaci a kritizování hudby. Ne, Benji Madden neumře. Na to je ten hajzlík až moc vychcanej, ten si dá bacha, aby neumřel. Pomalu sem se uklidňoval, to uvědomnění mi pomohlo. Usmála se a poodstoupila ode mě.
„Jo, taky myslim, že to zvládne.“

Spali sme, bylo asi něco okolo třetí v noci. Deano se na mě nezlobil, myslim, že tušil co mi je a tak se ke mně po zbytek večera tulil a mazlil se, aby mi byl blízko. Bylo to od něj hrozně milý a ohleduplný, že se mi tak věnoval, ale o Benjim, ani o tom, co sem dělal dole, že sem přišel ubrečenej, sme nemluvili. Nebylo co říct. Věděli sme i beze slov. Jakobysme byli manželé a to se známe chvíli. No jasně, Billy, stačí, že spolu chodíte, zatím na nic jinýho nemysli. Myslim, že jako Billy Butterbrot by mi v sebevraždě už nic nezabránilo. Ne, že bych ho neměl rád, miluju ho… jenom si ho nechci brát a hlavně nechci, aby mý přijmení znělo, jako chlebasmáslem.
Natisknul se ke mně ze zadu a roztomile mi zakňučel do ucha, asi se mu něco zdálo. Pousmál sem se, často se mě rozesmíval, tenhle kluk. Celkově je zajímavý, jak sme tak k sobě přišli a teď sme tady a děje se to, co se děje. Zavrtal sem se mu do náruče, byl tak hřejivej. No taky když sme teplí, aby ne, ale stejně. Bylo mi s nim tak dobře, bezpečně. Skoro, jakkobych byl se sladkým princem, mají stejný ruce, stejně silný a ochranitelský. Holt asi vždycky budu takovej, že mě bude muset někdo chránit. Ochraňtě mě přede mnou! A bylo by se mi hezky chupalo, taky sem si chtěl odpočinout a vyspat se, jenom kdyby nezačal zvonit mobil. Bylo 03:12 a já měl chuť prohodit v první chvíli tu věc voknem, než mě napadlo, že by to možná mohlo bejt důležitý. To je zjištění, co? Když někdo volá ve tři ráno, tak to asi bude důležitý. To by d***l neřek. Natáhnul sem se po telefonu.
„Co se děje? Kdo to je?“ Zeptal se Deano mrzutě, voči eště zalepený a přisunul si mě k sobě. Kouknul sem na display. JE TO DŮLEŽITÝ! Sakra, co chce?
„To je Joel,“ oznámil sem mu a vytáhnul se vejš na posteli, měl sem blbou polohu na volání. V ten okamžik, kdy sem byl eště rozespalej a rozmrzelej, mi spoustu věcí nedocházelo, špatně mi to myslelo, ale to zelený tlačítko sem kupodivu zmáčknul dobře. „Halo? Joeli? Co se…“
„Billy… Billy… prosím Tě! Prosím Tě,… přijeď!“ On brečí. Joel brečí! V tu chvíli sem sem naplno probral, srdce nestíhalo. Šok!
„Joeli co se stalo?! Kde seš?“
„Billy… musíš přijet… Benji je… Benji je…,“ rozbrečel se nahlas, měl hystetickej hlas, byl úplně mimo, ani nemoh mluvit, ale já to potřeboval vědět. HNED! Co se děje? Řekni mi to, řekni to, řekni to!
„Tak už mluv! Co se s Benjim?! Sakra, Jojo, co s ním je!!!“ Řval sem do toho telefonu, svět mi byl jedno. Na ničem mi nezáleželo. Uvnitř mě byl chaos a děs.
„Benji, on… Billy… Billy, Benji přestal dejchat…“