Sebas Gwin a Velké Nic - Další sirotčinec

Jsme na útěku už čtyři dny. Beck se Strajp se od nás oddělili na rozcestí. Byl to Strajpin. Bála se, že by nás ve větším počtu dohnali. Jak jsme později zjistili, měla pravdu. Mohli jsme tušit, že po nás okamžitě začnou pátrat. Sešli jsme z cesty směrem k lesu. Prodírali jsme se kapradím, když jsme za námi uslyšeli zvuk motoru. Kolem lesa projela čtyři nákladní auta se značkou USN. Stejná auta jsme viděli i při útěku ze sirotčince. Není pochyb, patřila Jacksonovi. Naštěstí si nás nevšimli a my mohli nerušeně dál postupovat houštím. Po dvou dnech strávených v lese jsme se dostali až k městu.

Sedím teď opřený o zeď a dumám, co že se to vlastně stalo. Bylo to tak náhlé. Nejdříve výbuch, požár a pak selhal systém. Nebýt Teova rychlého úsudku, mohli jsme tam umřít. Ještěže systém selhal, nabourat se do zámku na dveřích byla pro Theodora brnkačka. Utíkali jsme chodbami k hlavním dveřím. Přeběhli jsme přes dvůr. Proklouzli jsme otevřenou bránou ven a už se nezastavili. Tušili jsme, že budeme dlouho na útěku. To pravé utrpení přišlo ale až dnes. Sedím naproti Lyrie, které kručí v žaludku. Ani Teo není výjimka. Všichni hladovíme. Nechceme krást a nemůžeme se ukázat na veřejnosti. Tři sirotky jistě ihned nahlásí a nebo hůř, skončíme, kde jsme začali.

„Musíme sehnat jídlo," procedil jsem podrážděně.

„To je fakt, brácho. Ty modré bobulky nám vydrželi sotva den. Byly hrozně kyselé! Kdybys nás nehnal, mohli jsme po cestě nasbírat víc jídla."

„To je to, co budeme dělat, Teo? Budeme se hádat? Není moje chyba, že nemáme nic do pusy. Možná že kdybys místo stěžování zkusil-"

„Dost už kluci!" okřikla nás Lyria. „Všichni trpíme, ale to neznamená, že se musíme obviňovat. V tuhle chvíli, právě ve chvíli jako je tahle, bychom měli držet pospolu a snažit se vymyslet plán."

Teovi zase kručí v břiše. Zní to jako vrčení medvěda. Je jasno, musíme si sehnat práci. Ale kde?Bloudili jsme od jednoho domu k druhému. Prosili jsme, ponižovali se. Trvalo to celý den, ale nakonec jsme našli místo, kde dostaneme najíst. Pracujeme na tom nejméně očekávaném místě - v sirotčinci. Po tom snu o útěku a svobodě jsme zase zpátky v sirotčinci. Tenhle je ale jiný. Správkyně, nebo jak jí říkáme my - Madam, je velmi striktní, co se týče pravidel. Zároveň je chápavá. My nabízíme pomoc, ona se na nic neptá. Dokud plníme svoji práci, máme vše, co je potřeba. Máme střechu nad hlavou i jídlo dvakrát denně. Není to moc, ale tři děcka jako my si nemůžou stěžovat. Lyria se stará o menší děti, vždycky to s lidmi uměla, rozumí jim. Teo opravuje vedení, klimatizaci i výukové simulátory. Ano, mají tady výukové simulátory. Od osmi ráno do jedné odpoledne děti cvičí na terminálu formou her a logických úloh. Taky jsme si tím prošli. Teo měl samozřejmě nejvyšší skóre. Strajp byla hned za ním. Chudák Beck skončil vždy poslední. Nedivím se, je to horká hlava. Teď se k těm svítícím obrazovkám nepřiblížíme ani o píď. Oni mají hry, my měli testy. Hodiny strávené nad hlavolamy, tréninkem mozkové kapacity nebo testování naší psychiky - to bylo obzvlášť úžasné. Ale Teo si neodpustí očkem kontrolovat, jak to funguje a kdykoliv potřebuje nějaký terminál opravit, šťourá se v něm víc než je potřeba. Co víc bych od tohohle „Technomága" vlastně čekal? Technomág... To je dobré, to si musím zapamatovat.

Byl tomu asi rok, kdy jsem začal mít noční můry. Je to stále to samé - sirotčinec, Jackson, oheň, útěk... Scházím po schodech do přízemí, abych se napil mléka, když z vedlejší místnosti uvidím jasné modré světlo. Nápis na dveřích je čitelně označen - Studovna. Děcka spí, Teo i Lyria jsou zachumlaní pod vrstvou péřové deky. Tak kdo? Chytám kliku a s napětím otevírám dveře. Jeden ze simulátorů je stále zapnutý. Závada? Ne, to by se Teovi nestalo. Jemu nikdy. Tichými kroky se blížím k obrazovce. Mžourám na tabulku s čísly a jmény.

„S-S-Sss-S33..." čtu potichu, aby mě nikdo nezaslechl.

Teď už mi to je jasné.

„Teo!" křičím šeptem.

Místo odpovědi slyším tlumený náraz do dveří.

„A-A-Ano...?"

Rozsvítil jsem světlo a zavřel dveře. Chytil jsem Tea za ucho a odtáhl ho k simulátoru.

„Theodore, Subjekte číslo 33, mohl bys mi vysvětlit, proč je tady tvé označení z toho místa?"

"Já nechtěl, opravdu. Ale... to bys nepochopil."

„Vysvětli - hned!"

"Chtěl jsem si to jen zkusit. Nikdy jsem takový systém neviděl, musel jsem si to vyzkoušet."

„Tohle je nebezpečné! Nevíme jestli nás hledají, jestli ví o útěku, nevíme nic. Možná jsme do teď přežili jen díky tomu, že-" Do místnosti vchází správkyně.

Dlouhým ukazováčkem pravé ruky si upravila své hnědé brýle.

„Sebastian a Theodor? Co tu děláte?"

Chytil jsem pohotově Tea za hlavu a společně s ním se uklonil.

„Omlouváme se za vyrušení spánku, Madam. Ihned toho blázna odvedu do podkroví."

„Blázna? O čem to mluví, Theodore? Co si provedl?!" podivila se a oba nás zamrazilo.

Její tón hlasu se zvýší vždy, když je velmi naštvaná. Byly to tři měsíce, co jsme to naposledy slyšeli. Teď přijde hukot.

„Buď zticha, nech se seřvat a jdeme nahoru než nám zařídí galeje," špitl jsem.

Teo ale není dobrý lhář, bohužel pro mě.

„Madam, já jsem udělal test!" vyhrkl aniž by si uvědomil, co vlastně řekl.

„Test? Myslíš terminál? Ukaž!"

„T-Tady, Madam!" vyjekl ustrašeně a couvl o pár kroků zpět.

Madam se podívala na obrazovku. Očima projížděla každý sloupec.

„Mám tomu rozumět, že ty jsi S33?"

„Ano, Madam, to jsem, bohužel, já," zastyděl se.

„Tohle bylo poprvé? Nikdy před tím si žádný jiný test nedělal?"

„Nikdy! Viděl jsem takový terminál poprvé u Vás. Nikdy dříve jsem se toho testu ani nedotkl!" mlel dál a já se už smiřoval se svým osudem.

„Sednout!"

Její hlas má poddajnou sílu. Kromě Tea jsem na zemi i já.

„Nuže, mladý Theodore, máš šanci. Předveď mi, že to nebyl rozmar, ale skutečné odhodlání a na dnešní událost zapomeneme v dobrém. Nebo jedinou prací, kterou vám dvěma svěřím, bude výměna žárovek a mytí podlahy!"

„Cokoliv, Madam!"

Už teď mi je jasné, že tohle nedopadne ani za mák dobře.

Madam se rozhodla vytasit kalibr nejvyššího stupně. Spustila test úrovně 99, který není určen k řešení, nýbrž testu všech funkcí terminálu. Obsahuje všechny prvky systému a úlohy v něm nedokáže vyřešit žádný bídný smrtelník. Tohle jsou úkoly pro systém v terminálu. Jinými slovy, mířím rovnou do kuchyně pro své mléko na spaní.

„Kam si myslíš, že jdeš?"

„Pro mléko na spaní."

„Kdepak spánek. Půjdete spát jedině tehdy, až to dokončí."

„V tom případě bych si měl pospíšit."

Správkyně můj optimismus nesdílí, ale jak říkám, je chápavá. Nechá mě aspoň dojít si pro to mléko. K mému překvapení v kuchyni čeká Lyria se sklenicí mléka a polštářem v podpaží.

„Dnes je tu každý na nohou brzy."

„Načapala Tea, jak si hraje na terminálu?" zkřížila ruce na prsou.

„Kde ty si na to přišla? Že by Intuice?" zažertoval jsem.

Hodila po mně otrávený pohled. Nesnáší, když si dělám srandu z jejího Talentu. Víte, co se říká o ženské intuici. Lyria dokáže skoro předpovědět budoucnost. Je to spíš takové tušení. Se sklenicí mléka a Lyriou za zadkem odvážně stoupám po schodech zpět do studovny.

Teo drandí prsty po klávesnici jako drak. Jestli je něco, v čem je dobrý, pak to jsou to jedině stroje a technika. A co mohlo být pro Tea zábavnější a lehčí, než test pro počítače? Jediná vteřina, poslední cvaknutí klávesy a Teo končí test s plný počtem správných řešení. Protáhl si na oko unaveně ruce, jako by se snad i zadýchal. Madam byla v šoku.

„On... To je..."

A je to tu. Správkyně omdlévá a Lyria v poslední chvíli hází na zem polštář, aby se Madam neuhodila do hlavy.

„Říkal jsem si, na co ho máš. Zdá se, že tvá Intuice je jako vždy správná."

„Kušuj."

Teo se rychle probudil ze svého momentu slávy a marně křísil Madam. S Lyriou jsme Tea přesvědčili, že je čas na spánek. Ona se z toho vyleží. Doufám... Zhasli jsme a šli zpět do podkroví.

Ulehám do svého pelechu a sním o zítřku, o lepší naději pro nás, o radostech a o... chrrr...

________________________________________________________________________________

Probouzím se skoro až na oběd. Rozhlížím se kolem, ale ti dva už vstali. Syčáci mě zase nechali zaspat!

Rychle se oblékám do jediného oblečení, které mám. Letím ze schodů jako vítr, abych stihl snídani. Když dobíhám do kuchyně, jediné, co mi zbylo, je špinavé nádobí. Co na plat, jde se mýt.

Myji už svůj patnáctý talíř, práce mi jde od ruky a v tom mi někdo položí ruku přátelsky na rameno. Pomalu se otáčím, jako bych čekal kudlu do zad. Nejsem daleko od pravdy, stojí tam Madam.