Sebas Gwin a Velké Nic - Žlutá Krysa

„Sebastiane! Přišel pan Green."

„My dva jsme skončili, pane T. Nedodržel dohodu."

„O čem to mluvíš?" skočil jim do hádky Tobias. Dveře Sebasovy cely se otevřely. Sebas nacpal Tobiasovi do rukou žlutou obálku, kterou včera přinesl. „Dohodli jsme se, že si nebudeme lhát. Ta složka je falešná! Takový ubohý podvrh a já tomu uvěřím... Byl jsem bláhový, když jsem si myslel, že jste jiný. Jste jen prašivá krysa!"

„Jsem členem Žlutých Krys, tohle je má práce. Nepřišel jsem poslouchat kňourání jednoho kluka, ale vyslechnout vězně. V mém zájmu není překážek, jen jiných cest."

„Pak jsme skončili, sbohem." Sebas zabouchl dveře. Rána byla příliš silná. Staré zdi nevydržely. Popraskala omítka a pak i samotné cihly. Dveře se vylomily z pantů. Tobias ladně uhnul, než se dveře zřítily na zem. Zůstala po nich jen velká díra ve zdi. „Má práce zde skončila. Nemusíte posílat hlášení. Budu se osobně hlásit na Úřadu." Pan Trembuchet chytil Tobiasovu paži. Pevně mu sevřel ze strany rameno.

„Řekni jim, že tohle je konec. Už nedovolím, aby mu ublížil někdo další. Viděl jsem odejít už spousty mužů i žen. Doufal jsem, že právě ty se staneš jeho přítelem." Tobias se rychle vyškubl. „Kamarádíčkovat se s ním? Nikdy! On nezapadá do tohohle světa, je to blázen, který si vymýšlí pohádky. Vyprávěl mi o nesmyslných pokusech nějakého vědce. Potřebuje psychiatra, ne přítele."

„Realita je vždy podivnější než fikce." Tobiasův pohled byl plný pohrdání. Do této chvíle viděl Trembucheta jako výše postaveného. Nyní mu, dle Tobiasova úsudku, nemohl sahat ani po kotníky. „Jste ostuda pro celý Úřad, Trembuchete! Je to mentálně zaostalý jedinec, ne kamarád z hřiště! Proberte se!"

„Pořád jsi dítě, které nerozumí světu, Toby. On se nechová jako hlupák, protože by tobě nebo ostatním nestačil. Chová se jako naivní a hloupé dítě, protože přesně takhle vás vidí a myslí si, že takhle mu budete stačit VY! Pokud je někdo opravdový blbec, jste to vy i všichni před vámi."

Zatímco klapaní Tobiasových kožených bot pomalu ustávalo, jak se blížil k východu, pan Trembuchet zůstal stát u Sebasovy cely. „Je mi to líto chlapče. Kdybych pro tebe mohl něco udělat, udělám to." Sebas mlčel. Seděl na posteli opřený o chladnou stěnu a očima pozoroval praskliny na stropě. Probíhaly přes sebe jako prameny vody měnící se v divokou řeku. Fascinován tím úkazem nehnul ani brvou, když pan Trembuchet odešel. Musel stále přemýšlet nad tím, jak hloupý byl, když si myslel, že mu konečně někdo rozumí.

A tak zatímco Sebas truchlil ve své nově renovované cele, se Tobias vrátil do Úřadu. Byl zhruba 5 hodin cesty od Trembuchetovi věznice ve městě Giltra. Uprostřed velkého města Giltry stála monumentální mramorová stavba. Její bílá fasáda zářila mezi šedými ulicemi. Sochy lemující vchod v majestátních pózách zosobňovaly ty nejlepší právníky a soudce na celém kontinentu. Za mohutnými dveřmi z tmavého dubu se nacházela vstupní hala. V jejím středu se na podstavci otáčela socha ženy, která založila Giltru a jako první dala vzniknout současnému soudnímu systému v Jastiku, který byl, je a ještě mnoho let bude považován za nejlepší. Jméno té ženy je Lyria Drui.

Tobias přistoupil k recepci po pravé straně. „Vítejte v Úřadu, pobočka 55, co pro Vás mohu udělat, mladý muži?" zeptala se postarší dáma v purpurovém kostýmku.

„Jdu za panem Veillsem, madam."

Žena i přes svůj věk zvládala práci s počítačem bravurně. Během několika málo vteřin našla potřebnou složku. „Lituji, ale pan Veills nemá naplánované schůzky. Mám instrukce nikoho nepouštět, pokud není na seznamu." Tobias na svém náramku zmáčkl tlačítko. Ze strany náramku vyjel Identifikační Průkaz. S kamenným výrazem ho podal ženě za monitorem. Ta si ho beze slov převzala. Zasunula jej ze strany do plochého monitoru. „Hmm... Hm... To je- Moc se Vám omlouvám pane Greene! Neměla jsem tušení, že-" Tobias zvedl ruku, aby zastavil její zděšený příval slov.

„Klid, madam. Nerad bych budil větší rozruch, než je potřeba. Jen mi řekněte, kde najdu pana Veillse a nebudu vás již zdržovat."

„Konferenční sál 316, ale právě-" Tobias se nahnul přes monitor a stikl tlačítko na klávesnici. Z monitoru se vysunul IP. Tobias si ho vzal a kvapem mířil do konferenčního sálu. Po cestě potkával další zaměstnance Úřadu. Jejich pohledy ho bičovaly do zad. Zarývaly se mu hluboko pod kůži jako hroty jehel. Nebylo divu. Tmavě modrá uniforma a nadřazený vzpřímený postoj je znechucovaly. Pro obyčejné lidi byly Žluté Krysy tou nejpodřadnější havětí. Vysmívali se jim i zločinci. Vrhaly tak ohavný stín na jinak zářivé město plné spravedlnosti a cti. Stejně jako Krysy i tento útvar využíval nečestných taktik. Členové si mezi sebou házeli klacky pod nohy. Rvali se o co největší kousek přízně a hnali ostatní do extrému. Aspoň to byl veřejný obraz. Pod mediální slupkou to byla skupina nejoddanějších zastánců práva. Toho si byl vědom i Tobias. Nepochopen ostatními byl nanejvýše hrdý na svou práci.

Stál před dveřmi s číslem 316. Pořádně se nadechl a vrazil dovnitř. Schůze byla v plném proudu, ale v ten moment se veškerý zrak upřel na Tobiase. „Greene? Co tu děláte?! Měl jste být-"

„Pane, chci požádat o prominutí a podat hlášení."

„Uděleno, mluvte!"

„Navázal jsem kontakt se subjektem 999. Výslech probíhal podle předpisů. Získal jsem několik informací o muži jménem Sebas Gwin a okolnostech, které ho dovedly do Trembuchetovi věznice."

„Informace? Schůze se rozpouští! Pokračovat budeme v 19:00. Vy Greene, se posaďte a mluvte! Chci to všechno slyšet."

„Pane, mohu sepsat detai-"

„Detaily netřeba, mluvte! Získal jste informace. Jaké?"

„Muž prohlašující se za Sebase Gwina byl umístěn do věznice, kterou vede muž známý jako Trembuchet. O jeho motivech a původu mám jisté pochybnosti."

„Vskutku? Co Vás přimělo pochybovat? Jste jeden z nejlepších, nevěřím, že byste to zmínil bez patřičných důkazů."

„To opravdu ne, pane. Osoba T. se mě snažila nabádat, abych navázal se subjektem přátelský vztah za účelem sblížení. Zdálo se mi to jako dobrá cesta k výslechu. Po jistých událostech jsem dospěl k přesvědčení, že se nejednalo o zájmy výslechu, ale subjektu. Samotný stav věznice mě udivoval. Nenalezl jsem jediné bezpečnostní zařízení, zaměstnanci popíjejí ve službě a – dle našich dosavadních informací nejnebezpečnější člověk na celém světě – si může bez sebemenších problémů odejít z odemčené cely. Než jsem se vrátil, zabouchl dveře tak silně, že se celá stěna jeho cely zřítila."

„To je velmi zajímavé. Na Vaše doporučení to prošetřím. Ale k věci Greene; jak reagoval subjekt na výslech?"

„Po odhalení mého plánu hraní si na přátele se subjekt uzavřel a odmítal další spolupráci. Stáhl jsem se tedy, abych podal hlášení."

„Rozhodl jste správně. Nyní mě nenapínejte, chci vědět, co Vám řekl."

„Sebas Gwin je-" Tobiasův náramek několikrát zablikal. Dostal zprávu. „Pane, mohl bych?"

„Beze všeho, pohov. Vyřiďte si to venku."

„Děkuji."

Tobias vyšel na chodbu. Rozhlédl se kolem. Nikde ani noha. Upřel svůj zrak na displej.

„Střecha. B." Tobias nemusel dlouho přemýšlet. Je čas zmizet. Pootevřel dveře, aby se podíval dovnitř. „Pane Veillsi, musím jít. Pohotovost." Veills mu zasalutoval a krátkým mávnutím ho poslal pryč. Tobias se rozběhl k výtahu. Dveře se s cinknutím otevřely a Tobias zmáčkl tlačítko s číslem 80, což bylo poslední patro.

V posledním patře vyběhl požární schody ke dveřím, které vedou na střechu. Prohnal se jimi jako hurikán. Zastavil ho pohled na tajemnou postavu v černém plášti otočenou k němu zády. „Pan B. Předpokládám."

Postava odpověděla pozměněným robotickým hlasem: „Skutečně, Greene. Když jsem tě tenkrát našel pokrytého krví tvých rodičů, nevěřil jsem, že-"

„Dost! Kde jste byl posledních 10 let? Víte, co všechno jsem podstoupil, abych Vás mohl najít? Kolik ponižování jsem vytrpěl, abych se podíval člověku, který mi způsobil tolik bolesti, do očí?"

„A přitom stačilo, aby ses podíval do zrcadla. Pořád jsi jako dítě."

„Byl jsem jím i tenkrát, když před mýma očima umírala má matka!"

„Tak řekni, Bastarde z Yonnathu – nebo máš radši tvé druhé jméno?"

„Neopovažuj se..."

„Yon-nath-ský Jir-chář..."