SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Sebas Gwin a Velké Nic - Pravá tvář

Uvnitř malé cely Trembuchetovy věznice se právě odvyprávělo jedno z největších tajemství tohoto světa. Tobias odhalil Sebasovi všechno a jen s těžkostí vzpomínal na hrůzy, které způsobil. Měl obličej schovaný v dlaních, aby Sebas neviděl jeho smutný výraz. Na druhé straně stolu seděl Sebastian, který si v hlavě opakoval Tobiasova slova. Když si utřídil myšlenky, přerušil nastalé ticho.

„Jsem rád, že si se snažil být upřímný, ale nemůžu uvěřit, že se mi snažíš podstrčit další lež!"

„Co tím myslíš?! To nebyla lež, o tomhle krveprolití se mluví dodnes! Opravdu bych ti po tom všem lhal?!"

„Toby, nemyslel jsem všechno. Je pravda, že si zabil své rodiče i služku. Ale je lež, když tvrdíš, že jsi z toho smutný. Tobě se zabíjení líbí."

„Jak můžeš?! Jak můžeš něco takového jen vyslovit, natož myslet vážně?! Kdo by chtěl ublížit vlastní rodině pro radost?"

„Ty..."

„Mě z toho vynech. Já si to trauma nesu do konce života."

„Trauma? Ty tomu říkáš trauma? Zamiloval sis to a jediné trauma v tvém životě je, že sis to už nikdy nezopakoval."

„Co tě přivádí k takovým bludům? Je to zlost, že jsem ti lhal a využil tě? Je to pohrdání mnou? Nebo už mi prostě jen nechceš věřit? Co to je?"

„Když si mluvil o tom zabíjení, líčil si to do nejmenšího detailu a nepřirozeně se ti zvětšily zorničky. Pokud sis cestou sem nedal „něco na dobrou náladu", pak si nemyslím, že by existovala jiná možnost."

„Sebasi, ty ses už opravdu pomátl! Hledáš na mě hloupé maličkosti, abys měl záminku, že ti lžu. Přeci nemůžu milovat zabíjení! Nemůžu si zamilovat krev na rukou a smrt."

„Bráníš se, protože víš, že je to špatné. Neříkáš to, protože bys tomu věřil, ale protože musíš. Někdo rozhodl o tom, že není správné lidem ubližovat a zabíjet je. Ale stejně jako ten pavouk v síti ani ty nemůžeš odolat svým pudům, své přirozenosti. Když jsme se prvně viděli, chytil si mě pod krkem a málem udusil. Cítil jsem z tvého stisku zmatení. Jedna část tebe si moc přála, abych umřel, druhá tě držela na uzdě. Byla to ta, kterou do tebe vtloukali celý tvůj život."

„A co tím tedy přesně chceš říct? Mám se utrhnout ze řetězu a povraždit každého v okolí?"

„Chci tím říct, že tě nesoudím. Takhle ses narodil, takhle i umřeš. Nic se na tom nikdy nezmění. Navíc nemám právo tě soudit. Vykonal jsem horší zvěrstva."

„Máš na mysli Votever?"

„Ano, bohužel ano. Národ, který byl vymazán z existence. Jsem jediná vzpomínka, co po něm zbyla. Nic víc není."

„Co se přesně stalo?"

„Tak daleko ještě v mém vyprávění nejsme. Na to přijde čas později."

„A co mi teda můžeš říct? Chci odpovědi Sebasi! Už mě nebaví, že všichni okolo něco tají a já jsem jediný, kdo nic neví."

„To, co ti teď řeknu, je důvěrné. Nebude to v žádné zprávě, žádném spisu a i kdybys byl na prahu smrti, nic neřekneš. Rozumíš?"

Tobias kývl. Nic jiného ani udělat nemohl. Tady to je. Chvíle, na kterou čekal už od začátku, konečně přišla. Dozví se to, pro co sem přišel. A tak Sebastian začal. Pěkně od začátku.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Když jsem seběhl schody sirotčince dolů, nenašel jsem v kuchyni ani živáčka, jen špinavé nádobí od snídaně. Protože jsem neměl nic lepšího na práci, rozhodl jsem se ho umýt. Někdo to nakonec stejně udělá, tak proč ne já? Namáčel jsem talíře pod horkou vodu. Růžovou žínkou jsem drhl jejích keramický povrch jako o život. Naštěstí jsem z nich dostal všechno zaschlé jídlo do posledního drobečku. Madam na mě jistě bude hrdá. Po tom večerním fiasku je třeba, abychom se vrátili do zaběhlých kolejí. Možná bych se později měl podívat, jestli tam madam stále neleží. Obvykle by pro mě někoho poslala a v horším případě by mě přišla vzbudit osobně. Uuuh, jen z té představy mrazí.

Tehdy mi to při mém broukání a zvuku tekoucí vody nedošlo. Nikoho jsem nepotkal, protože tu nikdo nebyl. Obvyklý křik dětí, dupání a klapání podpatků i Lyriino poučování bylo pryč. Zapomněl jsem na to. Tolik jsem na to byl zvyklý, že už jsem to nevnímal.

Utěrkou jsem utřel poslední talíř, který jsem opatrně dal s ostatními do skříně nad dřezem. Rozhlédl jsem se po kuchyni a žasl nad tím, jak je tu najednou krásně. Až na jeden talíř, který jsem zapomněl na stole. Sebral jsem poslední zbytky své sebeúcty a znovu se pustil do mytí. Najednou jsem ucítil něčí ruku. Vyjekl jsem leknutím. Talíř mi vyklouzl z ruky a rozbil se. Stála tam madam.

„To jsem tě tak vyděsila? Co tu ještě děláš? Už dávno máš být na zahájení!"

„Zahájení? A čeho prosím vás?"

„Ti dva ti nic neřekli? Zapsala jsem vás dnes na akademii. Rychle si obleč uniformu a běž!"

Výraz mého překvapení se nedal popsat slovy. Chvílemi jsem vyděšeně civěl, pak zase jásal a nakonec propadal úzkosti. Jak se to mohlo stát? Proč? Vždyť jsme jen tři náhodné děti, které nikoho nezajímají. Proč by nás zapisovala na akademii? Mé otázky nebraly konce. Na popud madam jsem neměl zbytí. Znechuceně jsem si oblékl uniformu přehozenou ledabyle přes židli. Vsadím se, že je to Teova vina. Madam nebo Lyria by oblečení složily a nechaly na hromádce. Jenom Teo ho jako vždy přehodil přes židli.

Madam mě doprovodila k hlavní bráně akademie. Tehdy mi došlo, proč je sirotčinec prázdný. Všichni čekali venku a sledovali zahajovací řeč.

„Kdo je to?"

„Psst! To je pan Rotzenberg, řídí tuhle akademii a zodpovídá za vše, co se v ní děje. Stačí mu lusknout prsty a může z příkladného studenta udělat odpad společnosti. Tohle místo je zkažené až do morku kosti! Ale jinou možnost nemáte."

„Máme. Můžeme zůstat v sirotčinci."

„Blázínku! To v žádném případě! Oni ti opravdu nic neřekli, že? Zapsala jsem vás ještě dnes ráno. Musela jsem zatahat za správné nitky, ale dostala jsem vás sem."

„Proč? My jsme nic takového nechtěli."

„Protože mrháte talentem! Theodora čeká skvělá budoucnost! A když jsem dala Lyrie test, dopadla výborně. Od vás mám stejná očekávání!"

Skvělý. Prostě skvělý. Tohle je přesně ten scénář, kterému jsme se chtěli vyvarovat. Jestli Teo udělá jedinou další blbost, kterou na sebe upozorní, pak ho vlastníma rukama připravím o život. Naneštěstí pro Tea jsem nemusel čekat dlouho...

„Drazí studenti, učitelé i přihlížející dave. Rád bych na toto skromné pódium pozval chlapce, o kterém se mi doneslo až teprve dnes. Za normálních okolností by nikdy nevstoupil na půdu akademie v uniformě s naším erbem, ale toto nejsou normální okolnosti. Doneslo se mi, že je výjimečný a měl jsem příležitost nahlédnout do výsledků jeho testu. Zatleskejte tomu mladému geniálnímu chlapci..." Dejte mi naději, že to není on. Prosím! Cokoliv jen ne to jméno! „...Theodoru-. Jak se vlastně jmenuješ chlapče?" přerušil se náhle pan Rotzenberg a pustil k pultu s mikrofonem modrovlasého chlapce v tmavě hnědé uniformě.

„A-Ano! Omlouvám se! J-J-Já jsem Theodor," vykoktal ze sebe. Má noční můra se naplnila.

„A jaké je tvé příjmení, chlapče?" zarazil ho jeden z učitelů.

Teo vytřeštil oči. Vypadal, jako by potkal smrt. Cítil jsem jeho strach i přes dav lidí přede mnou. Ani já bych nedokázal vydržet takový tlak.

„Já... já..." dostal ze sebe. Tím jediným slovem, které pomalu opakoval, se snažil volat o pomoc. Jediní, kteří jeho volání rozuměli, jsme já a Lyria. A pak se stalo něco, na co do smrti nezapomenu. Madam couvla o několik metrů dozadu. Prudce se rozběhla a jediným skokem přeskočila dav i jedenáct řad sedících studentů. Dopadla na pódium lehce jako kapka rosy dopadající z listu na list. Bylo to šokující a zároveň krásné. Ta stará dáma s brýlemi měla nejedno tajemství. A tím největším bylo, že měla Talent.

„Všem se vám hluboce omlouvám. On je velmi plachý. Při vší té slávě a pozornosti spolkl vlastní jazyk." Publikum to přijalo s úsměvem. Rotzenberg se však nenechal uchlácholit.

„Madam, musím vás poprosit, abyste mi vysvětlila, co se tu děje a řekla, kdo jste."

„Dnes ráno jsme spolu mluvili o těch třech, které chci zapsat."

„Takže jste jeho matka?"

„Lichotíte mi, ale nejsem jeho matka. Jsem správkyně sirotčince na okraji města. Vedu ho již 30 let a toto je poprvé, co se my dva vidíme osobně."

„Kdo je ten kluk a o jakých dvou dalších tady mluvíte?" Rotzenbergovi docházela trpělivost. Vyhýbavé odpovědi madam ho iritovaly.

„Lyrio! Sebasi! Pojďte sem!"

Lyria náhle zpozorněla a začala očima prohledávat dav. Když jsem se vydral ven, ulevilo se jí. Cítila, že v tom není sama. Madam si po našem příchodu opět vzala hlavní slovo.

„Tento mladík je Theodor Gwin." To zní jako jméno, co si právě vymyslela. Teo má opravdu „štěstí". „V mém sirotčinci pomáhá s údržbou zařízení. Nikdy mě nenapadlo, že by měl až takový talent, ale nelze soudit knihu podle obalu." Při poslední větě jsem ucítil na zátylku chlad. Zřejmě si musela rýpnout potom, co jsem Teovi za jeho neomalenost vynadal a nutil ho se omluvit. „Tato mladá slečna se jmenuje Lyria Gwin! Jsou s Theodorem dvojčata." Moment, ona opravdu řekla dvojčata?! „V sirotčinci se stará o děti. Je velmi milá a empatická. Doufám, že i s vámi si bude rozumět jako s nimi." V tu chvíli se odmlčela. Podívala se na mě a mně došlo, co se bude dít teď. Jsem na řadě...

0