SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Sebas Gwin a Velké Nic - Yonnath

Mezi květy rozkvétajících tulipánů a růží pobíhal malý chlapec. Vítr mu při běhu čechral hnědé vlasy. Za ním běžel vyhublý postarší gentleman s brýlemi a plnovousem. Jeho dlouhý černý frak a vyžehlené kalhoty mu bránily zvýšit rychlost. V levém podpaží držel knihu s názvem „Mravy zdravých mužů". „Mladý pane! Haló! Zastavte aspoň na moment!" volal z posledního dechu, než se zastavil.

„Ne! Už toho mám dost! Pořád se jen učit etiketu a mravy. Kdo to má furt snášet?" vyplázl jazyk a běžel dál. Muž si urovnal brýle a hlasitě povzdechl. „U Posledního Soudu, ten kluk mne přivede do hrobu. Kolikrát už jsem ho takhle naháněl? Hm? Třikrát! A to jen od dnešního rána!"

„Máte to pěkně těžký, co pane Streucher?" ozval se za ním hrubý hlas.

„Ani mi nemluvte, Renne. Ten kluk je postrach! Odmítá vše, co ho tak pracně učím. Nejraději by místo nad knihami, jako správný vychovaný potomek nositele titulu Defendanta, strávil celý den běháním po zahradě."

„Co kdybych Vám ho chytil? Přeci jen zahradník by si měl hlídat škodnou, ne?" zabušil si hrdě na hruď.

„A neobtěžovalo by Vás to?"

„Kdepak! Vždyť už to bude dneska nejmíň po čtvrtý!"

Klučina byl polapen a odveden zpět do svého pokoje. Kromě pana Streuchera do místnosti zavítal i vysoký muž. Měl krátké učesané vlasy dozadu. Na sobě měl sněhobílou košili se zdobenou, hnědou, koženou vestou se vzory a erbem Yonnathu. Výraz tváře připomínal černá mračna před velkou bouří. Výhružně zvedl bradu. S tlesknutím spojil ruce na hrudi. Propletl prsty kromě ukazováčků, jejichž špičkami se dotýkal svých rtů. Rozmrzele si povzdechl a spustil: „Kolikrát si dnes utekl z výuky?"

„Otče, já-"

„Kolikrát?" zopakoval důrazněji.

„Už čtyřikrát, otče..."

„Ty se mi snad jen zdáš! Tohle jsem vychoval? Lenocha, co místo mravů, pobíhá mezi roštím? Běda tobě! Styď se! Když jsem já byl v tvém věku-!"

„Tak si honil po zahradě ty mě, pamatuješ?" přerušila ho překrásná žena, která stála ve dveřích do pokoje.

„Ano, ale taky jsem tenkrát dodržoval pravidla a choval se, jak se patří a sluší!"

„Jestli tomu laškování v jablečném sadu říkáš ,choval se, jak se patří a sluší' pak ano." popíchla ho znovu a mrkla na chlapce. Muž zrudl studem. Snažil se urychleně zachovat poslední špetku autority: „Tak tedy, slyšel si, Tobiasi. Chovej se slušně a neutíkej."

„A taky si neber příklad z otce," usmála se znovu Tobiasova matka.

Otec opustil pokoj a zůstali zde je pan Steucher a Tobias. „Tak tedy, mladý pane, skončili jsme u stolování. Vidlička musí být vždy-"

„Pane, mohu mít dotaz?"

„Zajisté! Copak Vás trápí, mladý pane?"

„Vidíte to?" zeptal se Tobias, když ukázal na roh okna, za nímž měl pavouk svou síť. Právě se do ní lapil komár. Ač sebou házel sebevíc, síť ho nepustila. Tak se osminohý lovec přibližoval ke kořisti. Pomalu napínal tenounká vlákna až se dostal ke komárovi. Vyplivl na něj trávicí šťávy a když se komár rozkládal, Tobias pokračoval s dotazem: „Proč ho zabil?"

„Protože je to jeho přirozenost. Narodil se tak."

„Ale ten komár mu neublížil. Nemůže za to. Proč ho ten pavouk nepustil?"

„Víte, ona je to jeho přirozenost. Narodil se, aby zabíjel. Ten pavouk není zlý, dělá jen to, co mu určil osud. Stejně jako Talent. Určuje nám, kým se staneme a co dokážeme."

„Takže i když jeho jediný Talent je zabíjení nevinných, není to špatně?"

„Nikdo není nevinný. Ale ukradnout z lednice jahodový puding, který jsem si tam schovával, není tak závažný zločin jako vražda."

„Omlouvám se, že jsem ho snědl," sklopil smutně hlavu Tobias.

„Nic se nestalo, mladý pane. Ale příště se mě prosím zeptejte!" odvětil káravě Streucher. Tobias kývl. Jejich lekce pokračovala.

Tobias šel za dnešní opakovaný útěk spát před večerkou. Přestože se jeho matka snažila umírnit otce, on jí to vymlouval s tím, že chlapce příliš rozmazluje. Pravý muž musí být tvrdý, musí si jít za svým a udělat vše, aby odstranil své nedostatky. Tobias byl zachumlaný pod vrstvou dek. Nemohl spát. Stále přemýšlel nad slovy pana Streuchera. „Víte, ona je to jeho přirozenost. Narodil se, aby zabíjel. Ten pavouk není zlý, dělá jen to, co mu určil osud. Stejně jako Talent. Určuje nám, kým se staneme a co dokážeme." Stále myslel na to, jestli to je skutečně tak. Jestli se dá prominout něco zlého, pokud je to naší součástí. Tmou prosvištěl pruh světla z nedovřených dveří. S jasným světlem se vytratil i spánek. Tobias se zvedl a šel zavřít dveře, aby mohl znovu zkusit usnout. Jeho světle modré, bavlněné pyžamo mu bylo stále o kousek větší a tak nohavice tahal po zemi a rukávy mu přesahovaly přes ruce.

Když už byl na nohou, ucítil sucho v krku. Opatrně se rozhlédl do stran. Čistý vzduch. Rozběhl se do kuchyně. Po tmě došel k lednici, ze které si vyndal mléko. Rachot v kuchyni zaslechla služebná. Rozsvítila. Tobias se polekal. Upustil sklenici s mlékem. Ta se rozbila na stovku střepů. Mléko bylo po celé podlaze. „To ne! Mladý pane, jste v pořádku? Nestalo se vám nic? Ustupte, ať to můžu uklidit." Tobias o několik kroků ustoupil až ke zdi. Služebná počala vše uklízet. „Co Vás to napadlo? Mohl jste si ublížit! Stačilo zavolat."

„Jenže já jsem měl už dávno spát."

„Chápu. Váš otec je přísný, ale myslí to dobře. Když budete poslouchat pana Streuchera, jistě z Vás jednoho dne vyroste stejně nadějný muž jako váš otec."

„A mám poslouchat všechno?"

„Tuším, že ano. Všecičko! Streucher ví, co dělá. Učil i vašeho otce. Prý to byl tenkrát ještě kus chlapa!" rozplývala se nad tou představou služka. Tobias však její nadšení nesdílel.

„Takže všechno..." zopakoval si šeptem. Najednou služebná vyjekla. „Auvajs! Řízla jsem se o střep!" Když se otočila směrem k Tobiasovi, uviděl jak jí z prstu teče slabý proud krve. „Potřebuji to zavá-" Tobias popadl její ruku a začal cucat její zakrvácený prst. Nejdříve jemně, ale pak začal sát víc, silněji. Služebná se začala bránit. „Dost! To stačí!" Tobias najednou přestal, jako by do něj uhodil blesk. Podíval se na služebnou, jako se vlk dívá po tom nejkrásnějším jehňátku. Rty měl pokryté její krví. V očích měl žízeň po krvi. Popadl nůž z kuchyňské linky a zabodl ho do služky. Pořádně ho zatlačil dovnitř. Prudce ho vytáhl a z rány začala stříkat krev. „Víc! Víc! Víc! Víc!" křičel, když do ní opakovaně zabodával ten samý nůž. Znovu a znovu. Smyslů zbavený jí po těle udělal nesčetné množství řezných a bodných ran. Když si všiml, že z těla už neprýští žádná krev, olízl čepel nože a vydal se hledat další oběť.

Naneštěstí na chodbě právě stála Tobiasova matka. Když uslyšela křik, běžela do kuchyně. Na rozsvícené chodbě viděla Tobiase v světle modrém pyžamu potřísněném rudou krví. „Toby, copak se-" než dořekla větu, ostrá čepel jí projela mezi žebry. Tobias vzrušeně dýchal. Prvotní nával euforie vzrostl, když čepel krásně vyklouzla ven a z hluboké rány vytékala první krev. Matka vykašlala krev z krku na zem. Objala Tobiase. On do ní znovu zabodl nůž. Čím více ho držela, tím silněji a rychleji bodal. „Víc! Chci víc! Víc krve! Víc!" křičel jí do ucha. Tobiasova matka však nepřestala držet svého malého syna. Do ucha mu šeptala: „Klid, maličký. Už bude dobře. Bude dobře. Bude dobře..." než s posledním výdechem vykašlala další krev. Tobias se probral ze svého řádění. Uviděl v ruce zakrvácený nůž. Cítil jak se chladné tělo jeho matky tiskne na jeho hruď. Cítil její ruce, kterého objímaly. „Mami? Mami? Mami!" křičel z plného hrdla. Mrtvola spadla na zem. Tehdy spatřil její tělo jako celek. Rány, které jí způsobil, byly neuvěřitelné. Někde byla seškrábnutá kůže i s masem, jinde hluboké vpichy. Na zem začaly padat Tobiasovy krokodýlí slzy.

Tehdy poprvé zakusil svou pravou povahu. Jeho Talentem bylo Zabíjení, nezměrná touha po krvi končící smrtí. Chladné tělo ležící na zemi ho děsilo k smrti. Místo touhy zabíjet se v něm usadil strach. Stvůra... Zlo... Vrah... Tím vším se stal ve zlomku vteřiny. V jedinou chvíli pozvedl nůž, aby zabil. Stejně rychle jako temnota napadala jeho srdce a mysl, tak se chodbou blížil i Tobiasův otec. Uviděl svého syna sedět v kaluži krve. Vedle něj ležel zakrvácený nůž a mrtvá matka. Nemohl uvěřit svým očím. Taková spoušť! Kdo by mohl být tak nelidský a tohle způsobit? „Kde je?! Kdo to udělal?! Kdo by mohl chtít ublížit mé jediné lásce?!" Tobias se podíval na svého otce, který se snažil udržet z posledních sil na nohou. Viděl, jak se jeho otci třesou nohy, i když se snažil působit statečně. Nikdo nemůže být statečný, když přijde milovanou osobu. Tobias vzal do ruky nůž. „Otče, já..." „Polož to, Toby! Ty za nic nemůžeš!" chlácholil ho. Chtěl vzít Tobiasovi nůž z ruky. Bez přemýšlení uchopil čepel a trhl, jako by mu chtěl nůž sebrat. Čepel mu lehce rozřízla dlaň ruky. Tobiasův otec nevnímal bolest. Nebyl schopný vnímat nic kromě mrtvého těla na zemi. Krev mu stékala po konečcích prstů, aniž by si toho všiml. A tak se to stalo znovu. Tobias ucítil pach čerstvé krve. Již po třetí uchopil pevně nůž a zabodl jej do své oběti. Tentokrát místo bodání do několika míst, prováděl dlouhé řezy. Jeho otec se snažil bránit, ale bylo pozdě. Během několika vteřin vykrvácel a z Tobiase se stal sirotek.

0