Sebas Gwin a Velké Nic - Ranní noviny

„Ach pane Greene! Jsem rád, že jste k nám znovu zavítal. Budeme se teď vídat častěji."

Tobias si nedůvěřivým pohledem změřil pana Trembucheta.

„Vskutku to tak vypadá. Mám tu schůzku s vy-víte-kým," vystrčil špičku nosu nahoru jako šlechtic, který říká sluhovi, aby jej zavedl ke králi.

Naneštěstí pro Tobiase tady byl jediným vysoce postaveným muž s vycházkovou holí a tmavě zelenou buřinkou se žlutou výšivkou na levé straně, jejíž koneček byl mírně rozpáraný.

„Ráčíte si povšimnout, že mám nový klobouk?"

Tobias si pana Trembucheta pozorně prohlédl.

„Ráčíte ze mě dělat hlupáka, když jste si pouze koupil nové boty?"

Pan Trembuchet byl zaskočen.

„Báječné! Ukojte mou zvědavost a povězte, jak jste to zjistil?!"

Tobias se postavil od pozoru. Narovnal si límeček saka jako mistr, který si naposledy upraví zástěru, než vykoná velké dílo.

„Bylo to očividné. Upozornil jste na svůj klobouk, nechtěl jste, abych se podíval dolů na boty. Klobouk je tmavě zelený, což k vašemu černému saku ze včerejšího večera nesedí. Jste muž, který si dává pozor na výstup a dojem před ostatními. Triviální banalita jako je váš zelený klobouček nepřichází v úvahu. Také ta výšivka po straně. Je značně opotřebovaná v místech, kde ji obvykle muži chytají, aby smekli. Protože vaše vystupování se blíží k dokonalému jastickému gentlemanovi, smekáte ho prakticky šestkrát denně, vyjma neformálního setkání. Ten klobouk je tedy používaný řadu let a tedy ho v žádném případě nelze označit jako nový. Jak jsem zmínil, oblek je též včerejší. Nicméně mému zraku nemohl uniknout naleštěný pár černých kožených bot. Jsou decentně upraveny, aby nelákaly příliš pozornosti, přesto si na nich dáváte záležet více než na zbytku ošacení. Nějaké další otázky?"

"Boty mám pět let, nechal jsem je spravit a naleštit. Výšivku na klobouku jsem si omylem rozpáral, když jsem ráno seškrabával kus omítky, který mi na něj spadl. Zajisté jste si všiml, že se celá budova pomalu rozpadá. Smím Vás doprovodit do cely?"

Tobias si rukou v pěst zakryl rudé líce a náznakem si odkašlal: „Ehm... Buďte tak laskav."

Pan Green se nervózně podíval na svůj žlutý náramek. Netroufal si přijít pozdě ani předčasně. Digitální čas ukazoval přesně 8:59 ráno. Sotva se číslo změnilo na 9:00, Tobias se rozhodl zaklepat. Než se jeho ruka, byť letmo, dotkla ocelových dveří, ozval se muž uvnitř: „Dále!"

Pan Trembuchet kývl a svižně otevřel Tobiasovi dveře.

„Račte dál, mladý pane," řekl v mírném úklonu, čímž se stále vysmíval Tobiasově prvotní nadřazenosti.

Mladý muž vešel ochotně dovnitř.

„Přijdu za pět dvanáct, ano?" upozornil ho Trembuchet, zatímco pravidelný klapot jeho naleštěných bot mizel.

Sebas již čekal na svém místě. Tobias se posadil naproti němu. Ještě včera Sebas vypadal, jako by vylezl z jeskyně. Dnes má své dlouhé, palisandrové vlasy svázané do culíku i oholený plnovous, jenž mu během pobytu za mřížemi narostl. Očividně ho nadcházející Tobiasova návštěva nadchla natolik, aby se patřičně upravil. A nebyl jediný, kdo se nemohl dočkat. Tobias si navenek zachovával ledový klid, ale uvnitř panikařil. Neměl tušení, co říct.

„Takže... čtete noviny každý den?"

„Ano, nic jiného se tu ani dělat nedá."

Tobias si nemohl nevšimnout titulní strany novin, které Sebas držel.

„Teknologia? O těch slyším prvně."

„Nedivím se. V Jastiku je neseženete. Trembuchet mi díky známostem v Teknu zajistil neomezený přístup právě k tomuto specifickému druhu novin."

„Nečekal bych, že si Tekno potrpí na papírové noviny. Nejvyspělejší národ světa ještě stále používá tužku a papír? To jsou mi věci."

„Je mi líto, pane Greene. Tenhle přístup s falešnou milostí zkoušeli mnozí. No tak, spusťte. Co Vás zajímá tentokrát?"

„Proč tyhle noviny?"

„Proč Green?"

„Neodbíhejte! Proč tyhle noviny?"

Sebas přeložil noviny na půl, aby mohl Tobiasovi ukázat právě rozečtenou stranu.

„Vidíte ho? Tohle je Theodor, můj mladší bratr."

Tobias se pozorně zadíval na fotku muže sedícího na invalidním vozíku.

„Nejste si moc podobní."

Sebas se rozesmál: „Ani bych se nedivil! Nemáme stejnou krev. Vyrůstali jsme ve stejném sirotčinci v Aldaahu."

„Jenže on vypadá na osmdesát..."

„Vy už taky nejste žádný mladík, pane!" vytkl Tobiasovi jeho poznámku o věku.

Tobias se nad tou odpovědí zamyslel. Sebas okamžitě využil příležitosti a dál si spokojeně četl.

„Jen si dejte na čas, já Vám nikam neuteču," usmál se a otočil stranu.

Tobiasův výraz byl čím dál více zamračený. Cokoliv, co Sebastian vypustí z úst, zní jako nesmysl a zároveň je v tom čirá upřímnost. O co tu doopravdy jde? Kde je Aldaah? Co je to za sirotčinec? Proč je jeho mladší bratr šedivý vousáč a on nemá ani vrásku? Otázky nemajíce konce sužovaly Tobiase více a více. Kdo byl ten naproti němu? Dá se mu věřit? Co provedl? ...Tobiasovi scvaklo. Co vlastně provedl? Je stejný jako on? Ví příliš mnoho? Ukradl něco moc cenného? Vyvolal rebelii? Opravdu udělal něco tak hrozného, aby o něm nezůstala jediná zmínka? Tobias toho už měl dost. Musel to vědět. Proč on je přes své hříchy na svobodě a Sebas hnije v cele?

„Co jste vlastně provedl? Za co tu jste?"

„Noviny."

„Prodával jste noviny na špatném místě nebo co?"

„Ptal jste se na noviny."

„Co s nimi?"

„Už se na ně nebudete ptát?"

Tobias pochopil, že začít novou konverzaci je zbytečné. Sebas si umanul, že se bude držet pouze odpovědí týkajících se Teknologie.

„Tak tedy proč tyhle noviny? Jde tu jen o rodinou fotku?"

„Ano. Ale také mě zajímá pokrok. Díky nadání, dalo by se říci Talentu, mého bratra jsem se zamiloval do strojů a zvláštních technologií. Rád si po ránu přečtu, co nového vzniklo. Dává to smysl době, v které žijeme. Dnes je to nepředstavitelný sen, ale zítra to bude realitou."

„Takže jde pořád jen o fotku Vašeho bratra?"

„Přesně tak."

Tobias složil hlavu do dlaní. Ať už to byl kdokoliv, bylo jisté, že je cvok nebo idiot. Určitě to byl cvok nebo idiot. V jednu chvíli byl jako dítě, v druhé to byl nadaný gentleman. Nebylo možné odhadnout jeho kroky ani chování. Tobias viděl za svůj život hodně, ale co dovedl Sebas s jeho nervy, bylo doslova a do písmene drásající. Neodpovídal na otázky, které Tobiase zajímaly, pouze na nepodstatné prkotiny. Za to se Tobiase ptal na věci, kterými ho zasáhl na ta pravá místa. Jako by to byl právě Sebas, kdo kontroloval celou situaci. Mezi Tobiasovými otázkami vyvstala další: Kdo koho nakonec vyslýchá?

„Kdyby v těch novinách nebyl Váš údajný mladší bratr, četl byste je?" pokračoval Tobias v neobvyklém výslechu.

„Zajisté! Jsou velice zajímavé, měl byste si je také přečíst. To byste jistě měl! Určitě, zkuste to. Udělejte si výlet do Tekna a přečtěte si, co Vás zajímá."

„Možná jindy," odmítl rozpačitě Sebasovu nabídku.

„Vaše škoda," mrkl na něj spiklenecky Sebas.

Už pět minut ho Tobias bez hnutí pozoroval. Sebas ani tak na chvilku nepolevil v četbě.

„Jsou noviny to jediné, o čem se budeme dnes bavit?"

„Neláká Vás to?"

„Nejsem náruživý čtenář."

„Já také ne, ale pokud jde o můj koníček, hodí se být znalý."

„To vskutku ano. Můj koníček jste teď Vy, co mě trochu poučit?" nadhodil Tobias lstivě téma směřující k Sebasovi. Ten ho ale odmítl zakroucením hlavy.

„Čtete i jastické noviny?" Sebas opět zakroutil hlavou.

„Proč ne?"

„Nejsou tak zajímavé. A Vy?"

„Jak jsem řekl, mě na čtení neužije."

„Znal jsem jedno úžasné místečko na čtení zajímavých věcí. Měli ve znaku bílého vlka. Když jsem byl tenkrát v Teknu, znal mě tam snad každý druhý. Přeci jen, jsem legenda, že?" zasmál se pobaveně. Očima prolétl poslední stránku novin a ty odložil na stůl před Tobiase.

„Opravdu ne, díky," řekl rázně Tobias dopálený Sebastianovou neustálou podlézavostí.

„Kdybyste si to náhodou rozmyslel, vezměte si je na ten výlet se sebou. Tekno je vyspělý národ, který si nezakládá na historii. Moc toho tam už nezbude."

„Popravdě mě národ Teknomagů zneklidňuje. Na nějakou cestu tam nemám ani pomyšlení."

„Dobrá, když to říkáte," pokrčil rameny Sebas.

Na dveře někdo silně zabušil.

„Snídaně!" ozval se hrubý hlas.

„Omluvte mě," omluvil se Sebas a šel ke dveřím.

Vzal za kliku a bez námahy dveře otevřel. Stál tam chlap jako hora. Musel mít přes 2 metry, ruce jako lopaty a stehna jako polena. Kolem pasu měl uvázanou zástěru, na hlavě mu vyčnívala malá bílá čapka.

„Alane! Dlouho jsem tě tu neviděl. Jak se má sestra?"

„Porodila dvojčata. S manželem se odstěhovali na venkov. Vzal jsem si dovolenou, abych jim trochu pomohl," řekl hrdě Alan.

„To je fajn! Moc fajn. Že pozdravuju. A co pro mě máš dnes?" Sebas se zadíval dolů na vozík s jídlem.

„Ovesné vločky s kousky ovoce a mléko."

„Mňamy! Tak já si to přeberu a nebudu zdržovat. Měj se, chlapáku!"

„Zatím, Sebo!" plácl ho po zádech, až Sebas málem upustil tác s jídlem.

Postavil tác na stůl a zavřel za sebou potichu dveře. Tobias na to celé jen nevěřícně hleděl.

„Jen pro ujasnění. Vy jste právě otevřel zamčené dveře své cely?!"

„Mhm," odsouhlasil s plnou pusou.

„Tohle je vězení. Vy jste vězeň. Nepřipadá Vám divné, že jste právě otevřel zamčené dveře své cely? Ani trošku?!"

Sebas nechápavě zakroutil hlavou. Zdál se stejně zmatený jako Tobias. Sekundant Green se zhluboka nadechl, aby potlačil veškerou zlost.

„Nejdříve mě nutí jet na výlet do cizího národa, pak mi vykládá o starci, který je prý jeho mladší bratr a teď tohle?! Už vím, proč jste tady! Jste šílenec, cvok, blázen! Tohle je noční můra. Ničemu z toho nerozumím. Co to má být za zvláštní místečko s nějakým bílým vlkem?! To nedává smy-"

Rozčiloval se, když se náhle zarazil.

„Řekl jste Bílý Vlk?"

„Mhm," zakýval radostně, „na Žlutou Krysu jste opravdu dobrý!"

„Když jste řekl, že tam mají zajímavé věci ke čtení, myslel jste vaši složku?"

„Přesně tak. Jestli přijdete i na to, kdo je můj bratr, možná začnete konečně více číst."

Tobias si vzal do ruky noviny. Listoval stránku po stránce, aby našel fotku Sebasova údajného bratra.

„Theodor... Theodor... Theodor... Rilej... Theodor Rilej se připravuje na svůj každoroční projev. Milník technologické revoluce bude oslaven v novém stylu. Tekno čeká další zásadní průlom..." četl si pro sebe.

„Tak už víte, kdo to je?" popichoval ho Sebas.

„Tohle ne... Tohle opravdu ne. Opravdu čekáte, že Vám tohle uvěřím?"

„Existuje jen jeden způsob, jak zjistit pravdu. Zeptejte se ho na Šílence."