Sebas Gwin a Velké Nic - Trembuchetova věznice

„Otevřete! Jsem tu s nařízením pana Veillse."

Nad zvonkem u brány se rozblikala malá obrazovka.

„Vložte svůj IP k ověření," řekl kovový hlas, když se na obrazovce objevil stejný pokyn.

Muž si vyhrnul rukáv. Kolem zápěstí měl připevněný žlutý náramek s digitálním displejem. Zmáčkl tlačítko po straně displeje. Z náramku se vysunul malý kroužek. Muž ho vložil do otvoru pod obrazovkou zvonku. Kroužek zajel dovnitř a na obrazovce se rozblikaly údaje.

Jméno: Tobias Green

Věk: 27 let 5 měsíců 3 týdny 6 dní

Příslušnost: Jastik

Současný stav: Příslušník Žlutých Krys, Sekundant 3. řádu

Talent: 7&61j&k

„Omlouvám se pane Greene, ale zdá se, že to nedokáže načíst váš-"

„Nechte to být! Mám zastaralý model, tohle se stává často. Teď laskavě otevřete," zvýšil rozmrzele hlas, „abych nemrzl v tom dešti!"

„Za-Zajisté, pane!"

Ze zvonku vyjel Tobiasův IP. Vzal si ho a zasunul zpět do žlutého náramku. Ocelová vrata se pomalu zasouvala do země. Když byl jejich horní okraj na úrovni země, ozvalo se hlasité zasyčení. Tobias se naposledy podíval na vrcholek budovy, do které měl nyní vstoupit. Nad branou se tyčil zrezivělý nápis „Trembuchetova věznice".

Tobias se zhluboka nadechl a vstoupil. Brána se za ním ihned zavřela. Tobiasovy kožené boty za sebou zanechávaly jasně viditelné mokré stopy. Z jeho tmavě modré uniformy odkapávaly kapky ledové vody. Akademický účes upraven dle všech norem po setkání s deštěm vypadal jako chcíplá krysa. Jeho podrážděný, ostrý pohled by mohl v mžiku zabíjet. Z konce chabě osvětlené chodby spěchal nízký muž přímo k Tobiasovi.

„Pane Greene! Pane Greene!" volal z dálky.

Tobias se zastavil a počkal až se muž zastavil před ním.

„Moc se omlouvám za to čekání. Jistě budete potěšen něčím horkým! Dáte si čokoládový ležák nebo vlašskou medovinu?"

„Čokoládový ležák a vlašská medovina?"

„Ano. Jsou dobré na zahřátí v takovém neduhu."

Tobias přátelsky položil muži na rameno svou ruku. „Tak tedy ležáček?" usmál se falešně.

„A-Ano," vykoktal muž, kterému se předčasně ulevilo.

Tobias mu pevně stiskl rameno. Jeho stisk nepovolil ani když muž klesl bolestí k zemi.

„Vy bando bezduchých-"

„Ale ale! Není to náš očekávaný host?" přerušil je další hlas, „Pan Veills mi sdělil, že se tu objevíte, ale nečekal jsem Vás tak brzy."

Tobias zvedl svůj pohled k postaršímu muži v obleku a vycházkové holi v ruce. Pustil vyděšeného muže. Postavil se, narovnal a jedním trhnutím límce svého modrého saka si urovnal oblečení.

„Předpokládám, že vy jste pan Trembuchet," přivřel nedůvěřivě oči.

„Vskutku, jsem to já. Vítám Vás v mém skromné zařízení."

Tobias se rozhlédl kolem sebe. Popraskaná omítka, díry v podlaze a několik nefunkčních světel.

„K dokonalé scéně z hororu chybí jen vrah. Ale ten tu už je," prohlásil nezaujatě Tobias a naklonil se blíže k panu Trembuchetovi.

Trembuchet spráskl ruce.

„Bravo! Bravo! Jste vskutku výtečný! Pan Veills mi vždycky posílá takové... jak to jen říct... suchary. Konečně živá tvář!"

Tobias si z náprsní kapsy vytáhl pár bílých rukavic. Pečlivě si je nasadil a utáhl u zápěstí, aby mu nepadaly. Prstem projel po spadané omítce. Rozetřel si ji palcem po konečku prostředníčku a ukazováčku pravé ruky. Opatrně přičichl. Rychle si olízl zašpiněný prst. Dvakrát omítku lehce poválel na jazyku a vyplivl.

„Děje se něco, pane Greene?"

Tobias zakroutil hlavou, ale neustále byl na pozoru. Něco mu na téhle instituci nesedělo.

„Následujte mě," pobídl ho Trembuchet. Během průchodu věznicí se Tobias neustále rozhlížel po okolí. Vypadal, jako by se bál, že ho něco nebo někdo sleduje.

„Nebojte se, mladý muži. Nikdo Vás tady nesleduje."

„Všiml jsem si," řekl sebejistě, ačkoliv zaťal rozrušeně pěst.

Tohle místo ho děsilo a udivovalo s každým dalším krokem. Na cestě sem nezahlédl ani živáčka. Stav budovy odpovídal několika desetiletí zanedbávání. Zdi ztratily svou barvu, ze stropu opadávala poslední omítka jako podzimní listí. Zastavili se až u železných dveří s číslem tři sta třicet tři.

„Zaťukáte?" Tobias zaskočen otázkou pana Trembucheta nejistě zaklepal na dveře.

„Teďka ne, pane T. Šachy budeme hrát až po večeři. Chci si přečíst noviny!"

„Přivedl jsem ti návštěvu z Krysárny. Koukej se chovat slušně!" okřikl pan Trembuchet muže za dveřmi. V cele cosi hlasitě zarachotilo.

,,Au, au, au..." ozval se tlumený výkřik, „ehm... Vstupte!"

Pan Trembuchet si jednou rukou odtáhl límec košile od těla a druhou si sáhl pod ní. Vytáhl klíč, který měl pověšený na krku. Zasunul ho do klíčové dírky. Pootočil s ním. Složitý mechanismus spustil západku a dveře se otevřely.

„Račte směle dál, pane Greene!" pobídl ho.

Tobias nahlédl do cely. Když stál na prahu, pan Trembuchet ho silou strčil dovnitř a zabouchl. „Až bude čas na večeři, vrátím se pro vás, pane Greene," oznámil zatímco kráčel směle pryč.

V malé krychlové místnosti s jedním oknem, do něhož byla vsazena mřížka, seděl na posteli zarostlý muž. Vypadal, že je stejně starý jako Tobias. Měl dlouhé hnědé rozcuchané vlasy a vlnitý plnovous.

„Posaďte se," řekl znenadání a ukázal rukou na stolek s dvěma židlemi. Tobias se posadil na vratkou židli a zarostlý muž naproti němu.

„Kde jsou mé způsoby? Jmenuji se Gwin, Sebastian Gwin," usmál se a nabídl Tobiasovi přátelské podání ruky. Tobias pevně zaťal pěsti. Jeho vůle společně s kamenným výrazem dosáhly vrcholu.

„Nechte už té frašky!" rozčílil se a bouchl do stolu.

„Prosím o prominutí, ale jaké frašky?" zeptal se nechápavě Sebastian.

„Přišel jsem sem, protože chci v tváří v tvář mluvit se stvůrou jakou je Sebas Gwin. Stvůrou, která musela spáchat tak děsivé zločiny, že byly vymazány veškeré záznamy o nich i o Sebasovi samotném! Tím máš být ty?! To je k smíchu! Nejsou tu kamery, speciální zámky a celá budova se neudržuje minimálně tři dekády! A co víc, pracovníci popíjejí, když jsou ve službě. Co to na mě zkoušíte?!"

„Přesněji je to třicet čtyři let."

Tobias chytil Sebase pod krkem.

„Myslíš, že je to vtipné? Je to vtipné? Je to vtipné, ty špíno?"

„Tobiasi Greene, mohl... byste... mne pustit?"

„Neopovažuj se znevážit jméno, které-"

„Vám dala... vaše matka... ?" přerušil Tobiase z posledních sil.

Tobiasův stisk povolil.

„Jak to víš?"

Tobias pustil Sebasovo hrdlo.

„Máš to vepsané ve tváři, Bastarde z Yonnathu. Možná nejsme ze stejné vrstvy, ale i ty toužíš po své mamince. Jako každé dítě ztracené ve velkém světě voláš o pomoc. Jsi ztracený už opravdu dlouho."

Rudá rozzuřená tvář zbledla jako stěna, o kterou se v poslední chvíli Tobias opřel. Sebas si rukou prohmatal krk.

„Takže je to pravda," usmál se Sebas, „skutečně si té noci-"

„Už ani slovo! Dej mi svůj Identifikační Průkaz. Hned!"

Sebas měl na ruce stejný náramek jako Tobias, ale jeho měl bílou barvu. Po stlačení tlačítka ze strany displeje vyjel ten samý kroužek jaký Tobias použil u brány. Tobias ho bez otálení popadl a vložil do svého náramku. Na malém displeji se ukázaly následující informace:

Jméno: Sebastian Gwin

Věk: 24 let 5 měsíců 3 týdny 6 dní

Příslušnost: Votever

Současný stav: Mrtvý

Talent: Nic

„Sebas Gwin..." zašeptal pro sebe Tobias.

Sebas už stál na nohou.

Pomalu se uklonil: „Legenda osobně, pane Greene."

Oba seděli naproti sobě u stolu. Tobias nespustil ze Sebase oči. Sledoval každý jeho pohyb, každý vlas i smítko, které se mohlo změnit. Sebas si mezitím četl své noviny. Letmo přejel poslední článek. Odložil noviny na rozestlanou postel.

„Ptejte se, pane Greene."

„Stačí Tobias."

„Budeme si tykat?"

„Jak chcete, pane Gwine. Na co se mám podle Vás ptát?"

„Máte mnoho, mnoho a snad i více otázek ohledně mé osoby. Vyberte si nějakou. Nikdo nás neslyší. Cokoli tu bude řečeno neopustí tuto místnost. Myslím to oboustranně. Dělím se o informace s Vámi, ne s panem T a už vůbec s panem Veillsem."

„Co víte o Panu B. ?"

,,Co o něm víte Vy, pane Greene?"

„Ví, kdo skutečně jsem a co se stalo té noci v Yonnathu. Nikdo ho nikdy neviděl, ale pomáhá lidem jako jsem já - Odpadlým."

„Věříte v Boha? Relik tvrdí, že dělá zázraky a pomáhá lidem. Nikdo ho však neviděl. Nepřipomíná Vám to někoho?"

,,M-Myslíte, že je to B-B-Bůh?!" Tobiasovi se rozzářily oči.

„Kdepak. B zní jako velká nápověda, ale pravda je jinde. Pan B. je z masa a kostí jako my dva. A k tomu všemu, kdo by věřil pohádkám o nějakém Bohu? Je to jen pohádka, kterou v Reliku začali vykládat pomatenci."

„Je to spíše otázka víry. Ale pokud říkáte, že není žádné nadpřirozené individuum, tak kým ve skutečnosti je?"

„To nesmím říct. Je to úmluva mezi ním a mnou. Ale brzy to zjistíte. Ten čas jistojistě přijde."

Někdo zaklepal.

„Večeře!" zakřičel hlas z venčí.

Sebas se radostně olízl.

„Tak jste to slyšel. Je čas jít. Ale zítra přijďte! Jak vidíte, je toho spoustu, co musíme probrat."

„Nebojte se, my dva se budeme vídat často."

„To moc rád slyším. Dovolte mi Vás proto varovat, pane Tobiasi Greene. Je tu něco, co nikdy nesmíte porušit ani za cenu života."

Tobias hlasitě polkl.

„Nikdy, opakuji nikdy... sem nechoďte před devátou ráno."

„Smím vědět proč?"

„Protože před devátou nevstávám." Sebasův zamračený výraz Tobiase mátl. Byl to jen vtip nebo skutečná výhrůžka? Skutečný výslech teprve započne.