Sny se stávají skutečností 2 a

2.

Se slzami v očích vzhlédla ke dvěma dívkám o kterých si ještě do nedávné doby myslela, že jsou její kamarádky, ale ony ji jen sprostě využily. „Proč?“ vyklouzlo jí tiše z pootevřených rtů.
„Proč?“ pohrdlivý pohled, který na ni vrhly a pak se na sebe usmály. „Není to snad jasné! My,“ ukázala prstem prvně na sebe a pak na druhou dívku, která její úsměv opětovala. „jsme elita a ty jsi spodina!“ shlížela na ni svrchu a ten nadřazený pohled. Ne neměla sílu cokoli namítat protože uvnitř moc dobře věděla, že má pravdu. Nikdy nemohly být přítelkyněmi protože každá z nich byla někdo, naopak ona... co měla ona! Do nedávna si myslela, že má alespoň nějakou hrdost, ale i ta teď byla nenávratně pryč.
„Co se tady děje!“ ozvalo se odkudsi jasným hlasem plným neskrývané autority. „Nepamatuji si, že bych někdy dovolila šikanu na své škole.“ To své dívčí hlas zdůraznil.
Kdo je to?
Dívka do školy nastoupila teprve před měsícem a tak neměla prozatím šanci poznat královnu celé školy. Ona byla na téhle prestižní škole protože měla mozek, naopak ony proto, že měly zámožné rodiče a to jí nemohly odpustit. Kdo jí dovolil aby se vmísila do jejich elitářské třídy.
Jak si mohla myslet, že je něco víc... když....
„Na něco jsem se ptala!“ objevila se vedle dívek. Ani jedna k ní nezvedla pohled a obě se tvářily, že tady vůbec nejsou. Nově příchozí dívka natáhla k umouněné dívce na zemi ruku. „Jsi v pořádku?“
Jen přikývla a uhranutě na ni hleděla. Ta aura, která z ní vyzařovala... právě teď pochopila co to znamená někoho obdivovat.
„My jsme...“ začala jedna z dívek. Druhá ji však přerušila. Sice věděla, že ONA je oproti nim osobnost, ale i přesto stále byla naštvaná. „Nemá tady co dělat!“ pohrdlivě se otočila na stále zmatenou dívku.
Královna se rozesmála, chvíli ji trvalo než se uklidnila a pak nasadila svůj pohled, který si šetřila pro velmi obtížný hmyz, kterého je potřeba se zbavit. Dívka se otřásla, ale stále si vyměňovaly upřené pohledy. „Že tady nemá co dělat? Možná bych tě měla upozornit, že jsi tady stále jen proto, že je tvůj otec ministrem, který za nedlouho opustí svoje místo. Myslíš si, že ti pak zůstanou nějací přátelé? Ale vraťme se k ní,“ kývla směrem k dívce, která se již zvedla ze země a oprašovala si své oblečení, „ona je tady protože se sem dokázala dostat svoji vlastní silou, ne přes svého papínka. Ona má mozek, který tobě evidentně chybí.“ usmála se.
„Pojď jdeme,“ otočila se a vyrazila pryč.
„Po-počkej, kdo jsi?“ vyhrkla dřív než se mohla zastavit.
„Ywette,“ obrátila se k ní s úsměvem, „a ty?“
Dívka zrudla a sklopila pohled k zemi než po chvíli vyhrkla: „Yuki!“
„Tak proto. Odkud jsou tvoji rodiče?“ z jejího hlasu zaznívala zvědavost.
Ona chtěla něco vědět o ní. - Yuki se zachvěla. „Pochazím z Japonska, ale rodiče museli odejít za prací do Evropy, proto jsem tady.“

Neustále si v myšlenkách přemítala tu událost, která se stala dnes ráno a tak nevnímala dnešní výklad tak jako většinou. Naštěstí vše co profesorka říkala už dávno znala, v minulé škole byli v matematice už několik lekcí vpředu a tak ji nemohla nijak překvapit.
Vyhlédla z okna a tak ji uviděla. Její třída nejspíše měla zrovna tělocvik a hřiště bylo hned před Yukiinou učebnou. Uhranutě sledovala její výkon v běhu a skoku do dálky. Její tělo bylo krásnou souhrou svalů a... tady se myšlenky dívky rozutekly. Zrudla a dech se jí zrychlil. Vždyť je to holka! Urputně zavrtěla hlavou a opět se pokusila vrátit zpět do reality a věnovat se výkladu, ale oči se jí neustále vracely na hřiště. Nemohla tomu ani za nic zabránit.
Než se nadála tak zazvonilo. Všechny vyběly ze třídy jako neřízené střely, poslední zůstala nečekaně Yuki a také jedna dívka, které si většinou nikdo nevšímal. Kdyby ještě měla ty takzvané přítelkyně ani by se jí nevšimla. „Nechce se ti domů?“ promluvila, ani se nezamyslela nad tím že by druhou dívku vylekala. Ta na ni zděšeně pohlédla polkla. „Ty sis mě všimla?“ polkla.
„Hmm, jasně. Ty jsi přeci,“ zamyslela se ale ani za nic si nemohla vzpomenout na dívčí jméno. „Promiň,“ pozaženě svěsila ramena a sklopila pohled k zemi.
Druhá jen suše odvětila. „Co bych asi měla jiného čekat. Když si tě všimne ONA tak jsou pro tebe všichni stejní a...“
„To není pravda!“ vyhrkla. „Ona se mě jen zastala a to nemění nic na tom, že jsem nikdo!“
„Neboj, ono se to změní, ale až ji přestaneš bavit...“ tady se odmlčela a odešla ze třídy. Jedinou myšlenku, kterou v dívce zanechala bylo – Co je ta holka sakra zač?

****

„Yuki!“ výkřik dívčího jména, který ji zastavil v půli kroku. „Yuki!“ opět. Jmenovaná se zastavila a otočila se po dívce, která k ní běžela. „Konečně jsem tě dohnala. Nešla bys se mnou nakupovat?“
„Znáš Irene?“
Doufala, že se tím nedostává na tenký led, ale ten půl rok, který se spolu přátelily ji přesvědčil o tom, že druhou dívku jen tak něco nenaštve.
„Ach.“ zašeptala tiše. „čekala jsem kdy se na ni zeptáš. Co ti řekla?“
„Že mě taky vyměníš až tě přestanu bavit.“ její hlas se stal ještě tišším než byl před chvílí.
Ywette se rozesmála. Předklonila se a opřela si ruce o stehna, aby se mohla vydýchat. Yuki si jen roztřižitě a nervózně kousala ret, oči se jí naplnily slzami. Takže měla pravdu.
„Ty hlupáčku,“ konečně starší dívka promluvila a objala ji kolem ramen. „nesmíš věřit všemu co ti kdo řekne a zvlášť ne ona! Je zahořklá, protože... byla moje kamarádka, ale to ona mě zradila.“
„Co se...“
„Nemyslím, že bys to chtěla vědět!“ odvětila. Ten tón jejího hlasu dal jasně vědět, že se s ní o tom nehodlá bavit, nikdy! „Tak co, půjdeš?“

Když usínala v mysli si stále přehrávala výraz kamarádky, který Ywette měla, když mluvila o Irene. Smutný a zklamaný, jak si vzpomínala na minulost, kterou nejspíš chtěla ze své mysli vymazat a Yuki jí to nevědomky připomněla. Promiň. Šeptala tiše i když věděla že ji druhá dívka nemůže slyšet. Nikdy už v její tváři ten výraz vidět nechtěla. Chtěla aby byla jen a jen šťastná, protože si to zasloužila.
Když byly spolu tak byla šťastná. Ten pocit naplnění nikdy v životě nepoznala a věděla, že s nikým jiným to už nikdy nepocítí. Když se společně smály, dívaly se na film, objímaly se při sledování hororu anebo... tady její tváře znachovatěly.
Prsty si přejala po rtech. Stále na nich cítila ten letmý až motýlí dotek druhých rtů, které byly překvapivě horké a sladké stejně jako ona, jako Ywette.
Stalo se to nedávno a ani jedna z nich se k tomu nevrátila ani slovem. Cítila její přítomnost všude kolem sebe a nemohla vydržet ani chvíli bez ní. Dny, kdy se nemohly vidět nemohla spát a pak byla duchem nepřítomná, známky se jí zhoršily a nic jako by nedávalo smysl.
Ten polibek jen vyplynul ze situace.
Ne, nic to neznamenalo.
Nemohla, nesměla se do ní zamilovat. Byly a jsou přítelkyně, tohle by to křehké přátelství, které mezi nimi bylo mohlo zabít.
Usínala a myslela na to, že další den bude vše při starém.
Doufala.

****

Večírek.
Jak tyhle události nenáviděla. Kdyby teď mohla být s Yuki a ne tady mezi těmi lidmi kteří se neustále přetvařovali. Stále rodiče přesvědčovala o tom, že se ten večírek bez ní obejde, ale nevyšlo to. Podepřela si bradu hlavou a myšlenkám dovolila, aby se vrátily k dnešnímu odpoledni, kdy své kamarádce lhala. Byla to sice milosrdná lež, ale... nemohla by si odpustit, kdyby ji druhá dívka nenáviděla. Nechtěla, aby poznala jaká dřív byla než potkala ji. Nesměla se dozvědět, že kdysi dávno byla stejná jako ty krávy co zradily ji.
Přetvářka.
Nenáviděla to, ale byla stejná. Do nedávna byla taková jako všichni kolem ní a nakonec ji změnil pobyt v nemocnici, kde poznala někoho kdo dokázal změnit její osobnost tak aby na sebe mohla být v budoucnosti hrdá.