SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Solution (12.část)

Sasuke Uchiha
Musel jsem docela dost chodit do práce, aby nikdo nepojal takové podezření, že jsem právě objevil zázrak. Taky jsem hodně přemýšlel, zda se Nobelova cena vyplácí najednou nebo ve splátkách. Doufám, že se z toho nebudu muset platit daně. Ach jo, alespoň mám důvod mizet z Narutova domu. Nemohl jsem totiž poslední dobou udržet své tělo v klidu, když byl Naruto v okruhu dvaceti metrů. A tak bylo možná lepší, že jsem to řekl těm idiotům, kteří se teď o něj starají a hlídají ho na každém kroku… a sám jsem se držel mimo.

Datum: 11. 11. 2232
Můj Naruto je už celkem v sedmém měsíci. To znamená, že se jako první na světě po dobu dvou generací dostal do třetího trimestru. Byl jsem spokojený… a šťastný. Navíc, jednou týdně jsem se objevoval u něj v pokoji a sledoval v průběhu posledních tří měsíců, že přibral na váze i v pase. Docela mě mrzelo, že jsem nemohl udělat ultrazvuk a tak pohlaví bude hold překvapení roku. Jeho choutky už nebyli tak silné a proto se zdál být uvolněnější.
To u mě je to čím dál tím horší. Skoro nespím a stále myslím jen na to, jak ho dostat do postele, třeba i násilím. Přitom vím, že nemůžu… je to peklo! A ještě hůř se snáší, když je ode mě pár kroků.

Občas jsem se ale musel ukázat. Nechtěl jsem… a přitom hrozně chtěl… Moc jsem si přál vedle něj jen sedět a hladit ho po růžovejch tvářích a taky ho líbat na ty jeho sladká ústa a…
Znásilňovat!
Bože už zase! Ne, ne, ne! Ty myšlenky, které jako by nebyly moje se objevovaly stále častěji a intenzivněji… místama jsem měl pocit, že už je nedokážu korigovat a radši jsem se zamkl na záchodě, abych neprovedl něco, čeho bych dokonce života litoval. A tak moje návštěvy byly krátké a strohé, což se Narutovi vůbec nelíbilo a tak mi často volal… a nebyl jediný…
...
"Už by ses měl zase objevit." řekl mi jeden večer do telefonu Kiba.
"Je to stále těžší a těžší." vzdychl jsem a dál vyplňoval úmrtní listy.
"Jo, to jsem si všiml. A ne jen já." řekl a já jsem zpozorněl! Přestal jsem psát a…
"Snad jste…?"
"Klídek. Naru-chan samozřejmě nemá páru, jako vždycky." řekl a bylo slyšet, že se zasmál.
"Děsíš mě schválně?" řekl jsem a odložil tužku na stůl. Pak jsem se opřel o opěradlo židle.
"Líbí se mi tvá reakce, když jde o NĚ." řekl a čekal, že ho snad seřvu nebo co, ale já už na to posledních pár týdnů neměl ani sílu ani chuť a tak jsem to přešel a mluvil dál.
"Jen čekám, kdy se sesypu."
"To zvládneš, protože ti na nich záleží." řekl Kiba a já věděl, že má svým způsobem pravdu. Sice vím, že je nemiluju, i Kiba a ostatní to vědí… láska hold přeci vypadá jinak ale… nemohl jsem popřít skutečnost, že jsou důležití,… pro mě důležití a to je už holej fakt.
"To je ten důvod, proč mě ser*š?" zeptal jsem se a otočil židli tak, abych vyděl ven z okna na oblohu.
"Jedinej důvod, Sasuke." řekl Kiba a já poznal, že by jen tak nevolal,… ne mě.
"Dobře, zítra se stavím." slíbil jsem.
"Bezva." ani jsem nečekal pozitivní odezvu. Kiba mě nesnášel a ostatní možná taky. Ne, že bych jim neseděl charakterově, nebo je nějak urazil… Jen je prostě štval fakt, nejvíc asi právě Kibu, že Naruto chce mě a podle všeho mě i miluje,… kluka co ho nemiluje, ale vydržuje si ho, protože bez něj by byl totálně v háji. A navíc s ním čeká dítě… koho by to nenaštvalo. Vítejte v prvním světovým milostným šesti-úhelníku. Vzdychl jsem.

Na jednu stranu mě mrzí, že jsem se do něj nezamiloval...
Vlastně ne. Takhle je to nejlepší.

"Ty ho fakt miluješ, co?" řekl jsem a neopustil si rejpanec. To byl taky jediný důvod, proč držel se mnou, stejně jako ostatní… ale on asi nejvíc.
"Snad sis nemysle, že tu dělám chůvu, kvůli tobě?" řekl určitě s jistým úsměvem, ale já věděl, že sranda to pro něj moc není. Má větší výdrž než já.
"Jen hlídej, Kibo." řekl jsem a položil sluchátko. Znovu jsem vzdychl a dal se zase do práce.
Tohle nebude trvat věčně…
Podle toho, co mi Kiba a kluci říkají ob den do telefonu, se zdá, že Naruto už pomalu začít něco tušit. Ne, že by přímo věděl, co mu je ale… pár teorií už si prý vymyslel. Asi by ho v životě nenapadla skutečnost, ale jistý si být nikdy nemůžeme. Kdyby se to dozvěděl teď a předčasně by porodil, jeho dítě by to nejspíš nepřežilo. Proto je tak důležité, aby nic nevěděl. Alespoň ještě měsíc musíme uhájit hranice nevědomosti.

"Sasuke?" oslovil mě hlas a jeho zvuk se mi dostával i do těch nejtenších kostí a svalů. Rozechvíval mě a já tak nedokázal vnímat nic jiného v místnosti. Udělal jsem ten těžký krok přes práh domovních dveří a přešel až k osobě, jejíž chemie byla tak neodolatelná i přes to, že její forma teď byla spíš koule.
"Ahoj." řekl jsem jemně… Naruto se s pomocí Nejiho postavil těžce na nohy a podíval se na mě.
"Jak dlouho tu zůstaneš dneska? Pět minut?" řekl naštvaně… ale vypadal spíš zoufale.
"Naruto… no tak… nech to…" začal Sai a snažil se o zachování klidné atmosféry, která stejnak klidná od začátku nebyla.
"Nenechám! Odmítám být hodnej poslušnej mazlíček!" řekl Naruto a přestal se opírat o Nejiho.
"Jak ti je?" zeptal jsem se zase jemně a snažil se nevnímat ten nárůst zničující touhy.
"Pořád ta samá pitomá otázka! Hrozně, Sasuke, protože tu nejsi…" řekl Naruto a udělal pár pomalých kroků, než se opřel o mě. "Nejsi se mnou." řekl a zhluboka se nadechl mojí vůně, kterou už tak dlouho…

Vezmi si ho! Vem! Hned!

"Je to horší než posledně sakra…" řekl jsem a odstrčil ho od sebe. Přesto zůstal stát těsně vedle mě.
"Neodbíhej od tématu sakra!" řekl naštvaně Naruto a chytil mě za tričko! Tohle ne. Já… nemů…
"Nemůžu…" zašeptal jsem a přitom ho jemně chytil za ramena. Bojoval jsem sám ze sebou…!
"Cože…?" otázal se Naruto, když zjistil, že mu drtím trochu víc ruce…!
"Ne…" zašeptal jsem a podíval se na něj, moje tělo se klepalo a srdce mi poskakovalo jak gumový míček... tohle už nezvládnu… mám moc zastřenej pohled a…!
"Sasuke, co…?" Naruto poznal změnu v mém pohledu a dokonce se mi ze strachu snažil vysmeknout, bohužel už bylo moc pozdě… Já… chtíč a agrese nade mnou zvítězila…!
"Nebraň se…" řekl jsem ledověji než jsem chtěl a najednou nevěděl, co dělám… Vrazil jsem mu a snažil se ho svlíknout z toho mála, co měl na…!
"Sa-Sasuke, to…?!" slyšel jsem místy jeho nesouhlas s tím, co provádím, ale dál jsem mu nepříčetně trhal oblečení… až byl skoro na…! " Ne…" slyšel jsem ho zašeptat, ale už se z nějakého důvodu nebránil…! Proč najednou…?

Najednou jsem ucítil velkou ránu do obličeje a věděl, že mě dva páry rukou držej na uzdě a snaží se mě dostat z blízkosti Naruta! No hurá… už jsem měl pocit, že se jen dobře baví…!
"Uklidni se, Sasuke!" řekl mi Neji a já zase vnímal! Strašně jsem se začal vydýchávat, abych vůbec splnil, co po mě chtěl!
"Teď pusť Naruta! Tak dělej!" řekl naštvaně Kiba, který držel a přitom objímal vyděšeného Naruta a… Zdálo se mi to nebo je mimo… jeho modré oči jsou… co se to děje? Přesto jsem zopakoval nádech a výdech a poslechl ho.
"Co,… co to s ním je?" řekl Naruto najednou se strachem v očích a snažil se dostat z Kibova objetí.
"Opatrně, Naruto." řekl Sai už klidněji, ale naštěstí ani on ani Neji nebyli tak hloupí, aby mě zatím pouštěli! Kiba byl asi nejobezřetnější a odmítal Narutovi dovolit se víc přiblížit k mojí hroutící se hromádce těla i ducha… ach bože, co to do mě jen…?
"Nechoď k němu!" řekl Kiba, rozkazem to neměl říkat.
"Proč ne?!" řekl Naruto naštvaně, očividně zmatený a unavený vším, co se kolem něj v poslední době děje. Upřímně se mu ani nedivím.
"Ublíží ti!" poukázal na fakt Kiba a stále se Naruta snažil udržet v klidu u sebe.
"Neublíží! Pust mě!" řekl Naruto a Kiba ho nakonec pustil. Naklonil se ke mně, jak jen mu to dovolovalo jeho břicho a zašeptal láskyplně moje jméno. "Sasuke…?" jeho hlas se mnou pořád cloumal a já věděl, že musím rychle pryč, nebo mu fakt ublížím! Nádech a výdech… musel jsem jít.
"Promiň…" zašeptal jsem! Vysmekl se klukům a vyběhl ven! Tam jsem utíkal a utíkal! Daleko… od něj.

Naruto Uzumaki
Tak teď už jsem vůbec neměl páru o tom, co se to tu děje! Kluci uklidili ten svinčík v obýváku a já si mnul místo, kde mi Sasuke udělal modřinu… A to jsem si myslel, že je v pohodě. A že já jsem ten, kdo vyšiluje. Až teď mi došlo, že to tak asi není, když… no… po mě vyjel… Jasně, kluci mi říkali, že se mi vyhýbá kvůli svým neovladatelným choutkám ale nikdy jsem nevěřil, že to myslí vážně.
Nejvíc mě ale vykolejil fakt, že jsem… no já… že jsem prostě se bránil jen chvíli… pak, pak jsem se prostě neovládal a nechal ho dělat, co chtěl… A přitom jsem nechtěl! Co se to sakra stalo?! Proč, proč jsem mu nedokázal říct ne?! Proč jsem se nebránil…?
Posadil jsem se zpět do sedačka, protože mě začali z toho všeho stání bolet záda… Ach jo, měl bych zhubnout… už žádný hamburgry a bagety! Tahle moje žravá musí skončit a to hned!
Moc dlouho mi to nevydrželo, protože hned druhý den jsem zase okupoval ledničku. Ach jo, najednou nemám žádnou vůli. A moje nervy jsou na spadnutí… a to nejen ze Sasukeho chování. Občas mě totiž něco tak nárazově bolí v břichu a co je zvláštní… tak to trochu připomíná kopanec… jo a taky škytám, ale vůbec to nejde z mojí nenažraný pusy… což je taky dost zvláštní.

Začínám si myslet, že je ve mně nějakej nádůrek. Dokonce se s ním posledních pár dnů dokonce bavím. Poslouchá a neodmlouvá a to se mi líbí a tak si mu prostě stěžuju a vypadám jak blázen.
"Co myslíš, ukáže se dneska?" zeptal jsem se svého plného a spokojeného břicha, zrovna jsem totiž dojedl celé kuře. Ne, že by mě to nějak zmohlo, jen… neměl jsem náladu a navíc jsem byl chvíli ve svém pokoji sám. Konečně. Vzdychl jsem a lehl si na svojí postel. "Strašně bych ho chtěl vidět." v tu chvíli mě zase něco koplo! Chytl jsem se za břicho a pousmál se. "Takže ty taky." řekl jsem a vůbec mi nevadilo se bavit s tím malým nádůrkem. "Mohl bych mu alespoň zavolat a říct, že se na něj už nezlobím, no né?" už je to koneckonců tři týdny a já se fakt nezlobil… jenže… když jsem se zeptal Kibi… no říkal, že ani jemu nezvedá telefon, takže je to spíš tak, že je naštvaný sám na sebe než na mě. "Možná bych mu měl dát ještě čas." řekl jsem a zase mě na to něco koplo! Vzdychl jsem a dal mu za pravdu. "Máš recht, už ho dostal ažaž. Zavolám mu." řekl jsem a natáhl se pro mobil, který ležel na stolku. Než jsem však našel Sasukeho číslo, zaťukal mi někdo na pokojové dveře. A tak jsem zase mobil odložil a trochu se posadil.

"Vstupte?" řekl jsem a snažil se působit suveréním dojmem.
"Můžu s tebou mluvit, Naruto?" řekl můj táta, kterýho už jsem tedy dlouho neviděl, a vešel do pokoje. Kývl jsem a sledoval, jak zavírá dveře… to bude zase poučování.
"Čemu vděčím za tu čest po tolika měsících?" řekl jsem a neodpustil si, že mě posledních pár měsíců vlastně zanedbával. Vdychl, byl si toho vědom… a taky bylo vidět, že to nedělá schválně.
"Víš, že jsem měl hodně práce." řekl a já nadzvedl jedno obočí.
"Jasně a já jsem běžel letošní olympiádu, no… když se tak na sebe dívám tak spíš paraolympiádu."
"Naruto… víš…" začal táta a tak divně až nervózně se mi díval střídavě na břicho a do očí.
"Nevím, právě že nevím, tati! A začíná mě to pěkně štvát!" přerušil jsem ho a bouchnul do peřin.
"Jen klid." řekl a přistoupil blíž ke mně. Zase ten jejich klid! Jednají se mnou, jako bych byl malomocný! Proč mi prostě neřeknou, co mi je… to je to tak vážný nebo co? Co mám za nemoc?
"Začínáš mluvit jako ostatní, to… to znamená, že ty taky víš, co se děje." řekl jsem a vzdychl.
"Ještě ti to říct nemůžu. Nikdo z nás, věř mi." řekl a tvářil se u toho fakt zoufale. Nerad mi lhal.
"Už nevím, čemu mám věřit." řekl jsem a vzdychl. Tohle nemá cenu… tvrdohlaví mezci.
"Tak pojď dolů. Někoho bych ti rád přestavil." řekl a vzal mě za ruku. Když musím.

Když jsem sešel schody, nestačil jsem se divit. Kiba a ostatní členové mojí party seděli nebo stáli kolem obývacího stolku a všichni pili kávu. Mezi nimi, skoro veprostřed, seděl muž s dlouhými havraními vlasy, svázanými do culíku. Když se, stejně jako ostatní, otočil na mě, všiml jsem si, jak moc se podobá mému Sasukemu. Ale… on není Sasuke. Nic jsem z něho necítil. Byl jsem klidný.
"Ty musíš být Naruto. Rád tě poznávám." řekl, postavil se a podal mi přívětivě ruku. Bezmyšlenkovitě jsem jí stiskl a posadil se vedle něj. Jeho oči i vlasy byly stejné jako Sasukeho ale… přesto tak jiné… On byl jiný, jeho přítomnost se mnou nic nedělala… ani jeho dotek. Vůbec nic.
"Taky vás rád poznávám, i když nechápu situaci. No jako vždy…" poukázal jsem sám na svojí bídnou skutečnost a pousmál se nad tím.
"Ujišťuji tě, že jsem si z tebe nepřišel střílet." řekl mi ten muž a zatvářil se vážně. A co víc, taky měl ten zvláštní tik v očích. Takže se taky párkrát podíval na moje břicho… zamračil jsem se.
"A co takhle mě rovnou oddělat, ať to mám za sebou?" řekl jsem a začalo mi být všechno jedno.
"Mluvíš jako můj bratr." řekl najednou a tak zvláštně smutně se pousmál.
"Pak má víc rozumu než vy." řekl jsem a pokýval hlavou.
"O tom pochybuju." řekl a zamračil se na mě. Ušklíbl jsem se a sledoval, jak ho štve můj přístup.
"Doufám, že z nějakýho patřičnýho důvodu."
"Dal jsem mu něco, aby tak nevyšiloval. A hlavně, aby ti neubližoval pokaždé, co se tě dotkne."
"Co-cože?" řekl jsem překvapeně a vůbec nevědě o čem to mluví. Ten muž se na mě chápavě podíval.
"Jsem Itachi, Naruto. Sasukeho starší bratr." vzdychl a čekal na mou reakci. Došel mi obsah jeho slov.
"A-ha…, to jste taky mohl říct dřív… A vůbec, co… co je Sasukemu?" řekl jsem zmateně.
"Už tě nezajímá, co je tobě?" zeptal se Itachi překvapeně. Naštval mě tím!
"Co je sakra Sasukemu? A proč mu dáváte nějaký srač*y na uklidnění?"
"Úžasný." řekl okouzleně Itachi a prohlížel si mě i mou reakci na téma Sasukeho stav.
"Nevím, co je na tom úžasný?" řekl můj táta a opřel se o zeď naproti mě. Byl se zmatený a vyděšený zároveň, o čem se to tu bavíme…? A proč si připadám jak testovací králík? To je přece…!
...
"Souhlas, chová se jak pako." řekl ledový hlas a já se vystřelil na nohy. Sasuke stál ve dveřích od kuchyně a s vodou v ruce se díval na mě. "Ušetři mě laskavě svým otázek. Nic mi není."
"Ale…?" začal jsem a nestačil se divit, jak rychle se ke mně Sasuke dostal a chytil mě za rame…!
"Já tě varuju. Mě nic ne…" řekl a zarazil se. Nevěděl jsem proč ale byl jsem vyděšený… klepal jsem…
"To nic já…" řekl jsem, když mě Sasuke opatrně pouštěl a já věděl, že se strašně klepu… co to…?
"Ty se mě bojíš." řekl Sasuke a stále byl tak blízko mě,… tak jak se si přál, tak proč teď nemůžu.
"Ne já…"
"Klepeš se, Naruto…" řekl mi, napil se vody a udělal pár kroků ode mě ke dveřím. "Dalo se to čekat."
"Opovaž se zase utýct, Sasuke!" křikl jsem z ničeho nic, ale stále se klepal. "Neutíkej… o-ode mě."

"Kope tě, že jo?" řekl najednou Sasuke a mě ten třas úplně přešel! Cože to… jak to…?
"Co…?"
"Sasuke, mlč!" křikl Itachi a už se zvedal na nohy. Sasuke mě stále pozoroval a Itachiho ignoroval.
"A taky škytáš, jen né pusou." mluvil dál, klidně a vážně. Sledoval moje oči, jako já ty jeho...jak…?
"Jak…? Jak to víš, nikomu jsem to neřekl?" vysoukal jsem konečně ze sebe. Tohle je přeci ne…
"To by stačilo! Víc už neříkej, Sasuke!" řekl Itachi přísně a snažil se o odchod. Já ale nechtěl…!
"Ne! Řekni mi to, Sasuke… Ať je to cokoliv, chci to slyšet!" řekl jsem a už nedokázal hrát nezájem!

"Jsi těhotnej, Naruto." řekl Sasuke jen tak, ale všichni se naráz zastavili a koukali jen na mě! Cože?!
"Co-cože?" řekl jsem a málem se mi zastavil dech.
"Slyšel si dobře. Jsi těhotnej." řekl Sasuke a trochu se ušklíbl. Já byl zato dost v transu.
"Hlavně klid…" řekl mi táta a jako ostatní měli oči plná strachu… Tohle není… Řekni, že…

"Řekněte,… řekněte někdo, že si dělá legraci?" řekl jsem a snažil se… "Tak sakra řekněte to někdo!"
"Nikdo si tu legraci nedělá, Naruto." řekl Itachi a já poznal, že to nebyl vtip! Přesto jsem nehodlal vě…
"Haha! Sice nejsem tak dobrej v biologii, ale ještě vím, že tohle není možný, ne u chlapů!" řekl jsem.

"Než se sesypeš, dovol, ať ti to vysvětlím." řekl Sasuke a stále mě pozoroval s tak zvláštním…
"Tebe jsem se na nic neptal!" řekl jsem a otočil se k němu! On mě však chytil za ruku a otočil zpět!
"To mě nezajímá! Takže narovinu! Unavovalo mě chodit okolo kluka, kterej měl vždycky schopnost náš druh zachránit, ale nic s tím nikdo nedělal. Můj bratříček to z nějakýho důvodu držel pod pokličkou a ty sis tak mohl žít klidným životem. Zatímco já o spousta dalších jsme každý den sledovali, jak stateční lidé umírají při pokusu, ve kterém si mohl uspět jenom ty a tvoje DNA! Fakt mě mrzí, že jsem nesplnil očekávání, ale jinak to nešlo… Teď si můžeš klidně zavřískat a zafňukat jako ta největší oběť, kterou bezesporu si. A tak nám všem dokázat jen to, co jsme si už dávno všichni mysleli a to fakt, že si malej idiot nepřipravenej zkousnout svět dospělých. Nebo si myslíš, že z tebe všichni dělají pako jen tak? Tvoje reakce je děsí, proto ti nic nechtěli říct. Potratíš, když to přeženou… a to… nikdo nechce." řekl mi Sasuke a pomalu pustil mojí ruku. Moc jsem toho nepobral…
"Že ty se krotíš." řekl jsem... ale hned mi bylo jasný, že mi tím Sasuke nechtěl ublížit. Ani oni.
"Říkám ti pravdu." řekl a čekal na ortel. Pousmál jsem se a pohladil si břicho. Takže,… Nádůrek je živej.

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Kuku Laughing out loud A je tu odhalení před nevědomým účastníkem experimentu Smile Jak nám zareaguje blonďák jako budoucí maminka a jak se k tomu postaví všichni v jeho okolí Laughing out loud Nádůrek je hold živej.

5
Průměr: 5 (3 hlasy)