Solution (15.část)

Sasuke Uchiha
Dvouměsíční Takeshi už pomalu vypadal k světu. Nejen, že byl každým dnem roztomilejší, ale taky mu na té jeho mini hlavičce vyrostlo něco, co už se dalo pokládat za základ havraních vlasů. Hrozně tak připomínal mě, když jsem byl malý,… jak mi to Itachi, spolu s celým oddělením výzkumu, nezapomněl každou minutu připomínat. Nebyl jsem z těch jejich poznámek na mou osobu příliš nadšený. Přesto, kdykoliv jsem toho svého prcka vzal do náruče a on se podíval plný štěstí a lásky do mých černých očí, trochu jsem roztával… a že jsem se tomu bránil… tenhle kluk mě ale dostával tam, kam chtěl a ani se nemusel moc snažit… stačilo, aby se usmál… a já zjemnil všechny své obličejové a povahové rysy. Obzvlášť proto, že ty jeho kukadla tolik připomínala ta Narutova. Jasně modré křišťálové studánky.
To zní hodně přeslazeně,… já vím. Jen si v myšlenkách hold nedokážu pomoct. Docela mě dostávalo do kolen, že mě ten prcek miluje i přesto, jak ledově se občas tvářím nebo vystupuju.

Náš zachránce světa a zároveň matka mě a mému bratrovi schválil jen pár malých testů. Pořád se oháněl větou, že jeho dítě není pokusný králík a já se mu to snažil společně s Itachim vymluvit. Nakonec jsme se ale dohodli na tom, že… Vlastně jsme se nedohodli. Naruto sice povolil naše čáry máry fuk ale výměnou za dvě podmínky. Za A: U každý naší pokusný akce na Takeshim bude. A za B: bude moct chodit ven společně se svým prckem. Vůbec se mu totiž nelíbila představa, že by jeho dítě poznalo jen holé zdi a laboratorní přístroje. Nám nezbývalo nic jiného než mu obojí nespokojeně odsouhlasit.

Vůbec se mi nelíbil průběh celý podmínky o chození venku s Takeshim, kterou si Naruto vymyslel. Ale více méně jsem na to nemohl nic říct. V jistém smyslu bylo dobře, že se k prckovy nechováme všichni jako k laboratorní kryse, na které jsme zaznamenali úspěch, ale… prostě ve mně narůstaly pochyby. Prostě jsem měl strach… rodičovskej strach… nesmím… to řešit… nebo spíš musím, abych nemyslel na to horší… mnohem horší…
Možná mě celou tu dobu děsil fakt, že se každým dnem zase blíží naše sexuální hodinka s Narutem.
Jasně, doteď to šlo, ale co udělám, až dostanu povolení?
Snad vážně nezabiju…

"Sasuke?" zeptal se mě Naruto, přisedl si ke mně na postel, na kterou jsem se tak nějak před pěti minutami sesunul, a dotknul se lehce mého lokte.
"Nic mi… není." řekl jsem, ale stále sledoval podlahu.
"Neměl by sis zase píchnout to od Itachiho. Víš, abys to tolik nevnímal." řekl Naruto a zněl fakt starostlivě. Blbec, místo, aby se bál o sebe… podíval jsem se na něj. Do těch jeho očí.
"Teď už to právě vnímat musím."
"Aha, chápu." řekl a trochu mu zrudli tváře. "Takže se blíží to… no,… to naše… souznění." dodal a pohlédl zklamaně před sebe, kde stála Takeshiho postýlka.
"Jo." řekl jsem stroze a podíval se před sebe taky. Prcek zrovna spal a tak jsme se oba snažili o inteligentní dialog, abychom se moc nenaštvali a nezvýšili hlasy. Naruto se kousl do spodního rtu a zavřel na malou chvíli oči. Pak sevřel nenápadně kousek pokrývky a nahlas vzdychl.
"Kdy to vypukne?"
"Netuším." řekl jsem popravdě a už jen ten fakt mě děsil.
"Tak jak to poznáme?" zeptal se, ale stále nespouštěl Takeshiho spící tvář z dohledu.
"My dva snadno. Horší bude okolí." řekl jsem a díval se tam, co on. Asi nás to uklidňovalo.
"Takže se po mě jako začneš z ničeho nic sápat, jo?" řekl Naruto a snažil se tím uvolnit trochu naší situaci. Přesto, když se pousmál nad vlastní větou, nebylo v tom příliš radosti… spíš skepse.
"Tak nějak." řekl jsem a napodobil ho. Přitom jsme oba odmítali pohlednou na toho druhého. Hypnotizovali jsme Takeshiho obličej a snažili se, být, co nejtišší.
"A já se nemám bránit." poukázal na fakt Naruto.
"Přesně." řekl jsem s klidem, i když se mi to tak moc nelíbilo.
"A co když budu?"
"Nebudeš."
"Ale co když jo, Sasuke?" řekl Naruto a poprvé za celou dobu se na mě podíval. Mračil se, což se nedalo ani vyčítat. Já si však neodpustil zpražit ho svým ledovým pohledem a hodnou chvíli se mu dívat jen tak do očí… bez cíle… beze slov.

Copak to nechápeš?
O tomhle se nevtipkuje, Naruto.
Musíš to přeci chápat.

Otočil jsem od něj hlavu a podíval se k té studené bílé podlaze, kterou zakrývaly jen sem tam malé různobarevné běhouny.
"Na to radši ani nechci myslet." řekl jsem a skoro šeptal. Neměl jsem zájem, aby mě někdo viděl v depresi,…nikdy jsem nechtěl, aby mě při tom nikdo viděl… a teď se tu…
A on už vůbec ne.
Dal jsem si ruku přes obličej a dělal, jako že si prohrabuju vlasy. Ve skutečnosti jsem pomalu přestával být v pohodě. Ne, že bych měl chuť na Naruta, spíš… jsem si uvědomoval, co mu můžu způsobit… uvědomoval jsem si,… a přitom z toho byl vyděšený, že ho můžu zranit.
"Co když nevěřím, že bys mi fakt ublížil?" řekl Naruto a naklonil se tak, aby mi viděl do obličeje.
"Pak si idiot." řekl jsem svým dobře známým ledový hlasem a moje kamenná tvář se objevila v tu pravou chvíli,… přesně aby si ON nevšiml mojí bole…
"Jo… to asi jsem." řekl a pousmál se. To mě trochu překvapilo. "Proč po mě neskočíš už teď?" zeptal se, ale dál se usmíval… On si střílí, pořád si jen utahuje ze situací, ze kterých se sranda nedělá. Celý on…pousmál jsem se. Uklidňuje se tím, že se snaží situaci odlehčit, uklidňuje tak svoje neklidné srdce, svůj vlastní strach.
"Cítíš něco?" řekl jsem a díval se mu stále do jeho modrých očí, jako on do těch mých.
"Jo i ne." řekl a posadil se zase rovně. Přesto jsme na sebe pořád koukali.
"Myslím jako ke mně?" upřesnil se a hned toho dvojsmyslu litoval. Trochu zrudl, ale nepřestával se usmívat. Věděl, že jsem to takhle říct nechtěl ale…
"Jo i ne."
"Je brzo." vzdychl jsem a podíval se konečně zase k postýlce s naším prckem. Naruto ze mě ale oči nespustil a dál pokračoval ve svých uklidňovacích narážkách.
"A to si mi vyčetl v očích?"
"Fakt, že se ještě ovládáš,… a já taky…, nasvědčuje tomu, že je ještě brzo." otočil jsem se na něj s pravdou a s tlumeným nadšením sledoval jeho rudnoucí tvář. Na chvíli ztratil řeč, než zaklepal trochu hlavou a podíval se jinam.
"A kdy…?"
"Do konce tohohle měsíce." řekl jsem a podíval se na Takeshiho, který se s roztomilým ukrknutím otočil v postýlce. A to pije jen mlíko.
"A pak, že nevíš." ušklíbl se Naruto a svojí tvář vrátil do normálu.

Stejnak jsem cítil, jak je vedle mě nervózní.
O sobě raději nemluvím.

"Přesný datum ne." řekl jsem na svou obranu a chvíli pozoroval Narutovu tvář. "Máš strach?" zeptal jsem se, když se zahlédl, že jeho obličejem přejaly chvilkové obavy a pochyby.
"Trochu." přiznal a podíval se z okna. Jediného v místnosti,… taky si ho vydupal.
Chtěl jsem ho uklidnit, ale nevěděl jsem jak. Ani jediná věc mě nenapadla… ani jediné slovo, co by mu dodalo trochu víc víry v to, že to dopadne dobře. Slova mi odjakživa dělali problémy ale teď jsem měl opravdu slovní oříšek. Ať se přemýšlel, jak jsem chtěl nic, co bych mohl použít a promluvit nahlas a nestydět se za to, neby…
Při pohledu ne jeho ruku na pokrývce… to je ono, alespoň tím bych mohl…
A tak jsem ho z nepochopitelnou nesmělostí jemně chytil za ruku. Čekal jsem, jak na to zareaguje… a přitom se dál díval před sebe na postýlku. Po pár sekundách se jeho ruka pohnula a sevřela tu mou. Zahlédl jsem na krátkou chvíli jak se červená a usmívá. Takže jsem tím nic nezkazil… výbo…
"Co…?" lekl jsem se, když se z ničeho nic přitáhl až ke mně a opřel hlavu o mou hruď!
"Promiň,… jen na chvilku." zašeptal a dál se ke mně jemně tisknul. Nevadilo mi to, nebyl jediný, kdo… Objal jsem ho, přitáhl ho ještě blíž a výskal ho ve vlasech dokavať se neuklidnil a spokojeně neusnul.

Naruto Uzumaki
Datum: 22. 2. 2233
Ani jsem si neuvědomil, že vlastně začal rok 2233. Byl jsem tak zaneprázdněný představou, že ve mně roste nádůrek nebo jiná nemoc, že jsem nevnímal čas. A pak se mi před Vánoci plných toho nejbělejšího sněhu narodil malý Takeshi. Od té doby mě žádný jiný dárek nenadchnul a Silvestr šel se vším všudy kolem mě. Dostal jsem totiž doživotní zákaz na alkohol a tak jsem poslední den v minulém roce přežil na brambůrkách a rychlých špuntech. Ale nebylo to tak zlé, jak to zní, obzvlášť kvůli tomu malému zázraku s havraními vlasy, tolik podobnými těm Sasukeho. Zázraku, který zdědil moje oči. Miloval jsem ho a nedokázal tomu zabránit, ani když se vztekal nebo neposlouchal. Koupal jsem ho, četl jsem mu pohádky, krmil jsem ho a učil ho různý blbosti, jako to táta učil mě. Byl jsem mu pořád nablízku, aby cítil mou lásku a mé štěstí. To ale neznamená, že jsme byli vždycky jen dva. Chodil jsem na návštěvy k tátovi, kde jsem strávil i celý den. Nikdy nezapomněl pozvat i mojí partu ne-partu, ze který se každý jednotlivec zvlášť toužil pomazlit s mým prckem. Nebránil jsem jim a nechal Takeshiho kolovat i s jeho roztomile překvapenou tváří. Bylo mi najednou tak fajn a uvědomoval si, že Takeshi je vlastně něco silného. Vytvořil nezlomitelné pouto mezi námi všemi a hlavně… mezi mnou a Sasukem. Ať chceme nebo ne, on z nás dvou,… hlavně z nás dvou…, dělá rodinu.

Už se blížil ten prokletý den,… ta prokletá hodina… jejíž průběh může být peklem. Hodina, co přitom všem zlém má dva nádherné následky spojené do jednoho,… a to věčné spojení ze Sasukem. Byl jsem tak šťastný, když mě nechal usnout ve svém náručí. A ještě šťastnější, když mě hladil ve vlasech.
Já,… Sasuke já...
Možná tomu od začátku nešlo zabránit. Možná jsem byl ztracený už dávno před Takeshim. Možná jsem jen naivní idiot, jak mi ostatně všichni kolem mě tvrdí. Já si ale nedokázal pomoc… Nedokázal jsem si přiznat, že to, co v tuhle chvíli cítím, že to jak mi poskakuje srdce,… že to není láska.
Já tě miluju, Sasuke Uchiho.
A to mi jen tak někdo nevymluví. Nikdo mě nepřesvědčí o tom, že je to klam… lež mého těla. Lež maskovaná za lásku nazývaná touhou. Nikdo!
"Naruto?" slyšel známí hlas a ucítil vůni psích granulí. "Vstávej, Naruto." dodal a pohladil mě po rozcuchaných vlasech. Jen proto, že to byl on, jsem mu to dovolil.
"No jo…" řekl jsem a protáhl se.
"I ten prcek je v tomhle překvapivě zdatnější." řekl Kiba zvesela a dál seděl na mé posteli a pozoroval, jak se snažím rozkoukat a zaostřit.
"Jenže jeho nikdo o půlnoci nebudí, že." řekl jsem trochu podrážděně. Včera zase.
"Děláš jako by si k němu lítal jenom ty." řekl dotčeně Kiba a já nadzvedl jedno obočí.
"A né snad?" řekl jsem a konečně ho viděl ostřeji než doteď.
"A já jsem vosk?" řekl a ukázal na svou maličkost. Já si ho jen prohlédl a vzpomněl si na…
"Tomu jednomu hysterickýmu vpádu do pokoje říkáš postarat se?" řekl jsem ironicky a ušklíbl se. Kiba se začervenal a postavil se na nohy. Přitom se nezapomněl bránit, jako by udělal vpád do opevněné pevnosti a dobyl ji. Přitom se nedostal ani za hlavní bránu.
"No a co! Snaha se cení."
"Jak u koho, Kibo." řekl se a snažil se posadit. Moje tělo už bylo nějaký ten pátek v pohodě, takže to šlo dobře. Jen s tím spánkovým rozvrhem byl problém. Takeshi mě nenechal moc spát a tak jsem byl trochu grogy a to mi všichni pomáhali, jak mohli… pořád ale ten prcek leží v mém pokoji. Takže to nejde přeslechnout.
"Ty si ale nevděčnej. A co zbytek osazenstva?" zeptal se, když viděl, že jsem se zase zasnil s pohledem na tom malým modrookým zázraku, který se teď usmíval jen na mě.
"Sai mu vždycky ukáže, jak kreslí a to ho neuvěřitelně uklidní a zase usne. Neji ho zase pošimrá svými dlouhými vlasy na čele a usne taky. Dokonce i Gaara ho nějakým zázrakem uspí strašně rychle. To jen mě mučí hodinu nebo dvě." řekl jsem a skoro to v mém podání znělo jako žárlivost a stěžování v jednom… jako, že jsem chtěl, aby to tak znělo. Kiba se pousmál a přešel k postýlce, kde chvíli pískal s nějakou hračkou Takeshimu před obličejem, dokavaď se nevěnoval jen jí.
"A co Sasuke? Na to, že se chová jako ledová královna se o prcka stará dobře, no né." řekl a podíval se zpět na mě, jako by čekal, že mu tuhle jeho osobní pochvalu popřu nebo vyvrátím.
"Jo…" řekl jsem a k jeho smůle mu dal za pravdu. "…Lítá k němu asi nejčastěji."
"Hlavně se mi tady nerozplyň." řekl Kiba, když zahlédl můj obličej, který se jako vždy zasekl se zvláštním uvažováním u Sasukeho osoby. Nemohl jsem si pomoct, né když šlo o něj no… Nejhorší bylo, že to na mě všichni viděli a nejeden z nich si z toho dělal srandu. Mě ale spíš znervózňovali ti, kteří na to vůbec nic neříkali. Nebo nereagovali na moje pocity a chování… A úplně nesnesitelný bylo, když jsem si všiml, že můj Sasuke je jedním z těch ledových soch, co ignorují a přitom se stoprocentně starají o mou bezpečnost.

"Mimochodem, proč si mě vzbudil?" zeptal jsem se.
"Itachi říkal, že pokud jde o koupání Shi-chana, máme to přenechat tobě." řekl zvesela Kiba a koukal na Takeshiho jako na nedělní velký společný oběd u nás doma.
"No jasně, abyste se nepřetrhli a…" řekl jsem podrážděně a spustil nohy na zem. "Cože si to řekl?!" došlo mi až po nějaký ty minutě. Obsah,… jedno slovo, který vypustil z pusy a já si toho všiml až teď, jelikož jich bylo trochu hodně pohromadě.
"Že koupání Shi-chana je tvoje parketa." zopakoval mi Kiba zvesela ve svém podání a já…
"Shi-chan?" zamrkal jsem překvapeně a díval se střídavě na Kibu a na Takeshiho. Asi za dvě dlouhý minuty mi došlo koho tím, jako myslí… Kiba se ušklíbl.
"Moje přezdívka pro prcka. Všem se líbí… Takeshi je takoví moc vznešený pro takový mrně." řekl své odůvodnění, které mi vůbec nepřišlo jako odůvodnění toho, proč moje malý…!
"Děláš si za mě srandu, že jo?!" řekl jsem a cítil, jak se ve mně vaří krev. On si ze mě střílí.
"Ne. Proč?" řekl jako by se nechumelilo a já to nevydržel a trochu vylítnul. Fakt jen trochu…
"Jak si mohl mýmu dítěti dát tak hloupou přez…!" začal jsem a…
"Hlavně klídek, Naru-chan." řekl Kiba a začal se přesunovat směrem ke dveřím. To, co řekl, mě dopálilo a tak jsem po něm začal házet polštáře.
"A ven!" křikl jsem.
"Ale no ták… to jsem…" snažil se to Kiba zachránit ale na to už je pozdě!
"Řekl jsem ven!" křikl jsem znovu a hodil polštář ve chvíli, kdy Kiba otevřel dveře a ohnul se. Vyplázl na mě jazyk a mrkl jedním okem, na důkaz vítězství.
"Vedle, Naru-chan."
"Ty jeden…!" řekl jsem a hodil další, ale to už Kiba stihl zavřít dveře a vyhnout se výprasku. Blbec!
...
Asi o deset minut později jsem zaslechl kroky a tak si připravil polštář k útoku. Tohle mu vrátím, blbcovi jednomu pitomýmu! Žádný odpuštění nebude, hochu… Hahaha! Ve chvíli kdy se pomalu otevírali dveře, jsem hodil polštář s přesností na příchozí osobu! Bohužel mi nedošlo, že by to mohl být i někdo jiný a tak ránu polštářem schytal Itachi! K mojí smůle zrovna nesl vaničku s vodou a ta ho celá ohodila, jak se lekl mého polštáře. Ani se nehnul a já taky ne. V tu chvíli jsem měl chuť utíkat, ale nebylo kam, jelikož stál mezi dveřmi. Po asi dvou sekundách nadzvedl obočí a vzdychl.
"Něco mi říká, že o té Kibově přezdívce víš." řekl s klidem Angličana.
"Pro-promiň,...já… no…" snažil jsem se nějak.
"To nic. Tady vezmi si to." řekl a podal mi vaničku se zbývající vodou. Já se postavil a došel až k němu. Ale než jsem vůbec chytil okraj vaničky,… Itachi jí otočil a zbytek jejího obsahu vylil na mě! Já se trochu lekl, ale přesto jsem věděl, že si to zasloužím.
"Promiň. Uklouzlo mi to." řekl Itachi a pousmál se.
"To nic. Dojdu si pro novou." řekl jsem a vzal si od něj prázdnou vaničku. Pak jsem se otočil s otázkou v očí. Děti nemůžete nechat jen tak samo…
"Pohlídám ho, než přijdeš."
"Fajn." řekl jsem a odešel. Trvalo mi to asi patnáct minut i s opláchnutím vlastního obličeje a usušením celého těla pod fénem. Když jsem se vrátil, šlo se na věc. Věc jménem koupání! Dělal jsem to sice pořád, ale stejnak jsem si připadal stále jako začáteční v autoškole. Itachi to na mě asi poznal a tak zůstal se mnou v pokoji a pár věcí mi zopakoval. Hned jsem se cítil lépe, když na to, co dělám někdo dával pozor. Normálně jsem to nesnášel ale, jak šlo o Takeshiho, byl jsem ochotný ze sebe dělat i vola.