Solution (14.část)

Sasuke Uchiha
Udatný?
Vážně to řvoucí škvrně pojmenoval tak vznešeně?
Jasně, že to řekl. Stačilo se jen podívat do těch jeho nádherně modrých očí, které teď byly plné radostných slz. Sám jsem si musel připustit, že ve mně narostl tak nečekaně hodně pocit štěstí. Obzvlášť pak, když jsem si to malé, holé stvoření detailněji prohlédl. Ani nevím, co mi na něm přišlo tak nádherný… Bylo to jen nahý čerstvě narozený dítě… ale přesto.
Je to tvoje dítě, Sasuke.
Ten pocit. Ten nárůst lásky… moje srdce bilo tak hlasitě a přitom ho nikdo neslyšel. Jak jen jeden okamžik může člověku úplně přeházet životní priority. Pousmál jsem se a držel dál ten uzlíček, který jsem se snažil po ustřihnutí pupeční šňůry, zabalit do deky.
Teprve, když jsem ho začal tiše chlácholit a líbat na malé čelo, které mělo sotva pár centimetrů, se začalo uklidňovat a pomalu otevíralo oči. Zřejmě, aby si prohlídlo můj obličej.
…
Ta chvíle, kdy jsem pochyboval o rodičovství toho malého zázraku, byla pryč. A to jakmile jsem uviděl jeho roztomilé oči… a všimnul si něčeho tmavého na jeho hlavičce.
"Sasuke,… víš, že musíme…?" řekl mi Itachi, když jsem se dlouho neměl k vrácení do reality. Ten prcek mě teda umí dostat. Podíval jsem se naposledy do jeho zkoumajícího modrého pohledu, tolik podobnému tomu mému blonďákovi, a pohladil ho po těch pár černých chloupků na holé hlavičce. Oči mi zabloudili k Narutovým prosebným signálům a rýsující se únavě… a najednou jsem věděl, co chci a nechci. Co miluju a nemiluju…
"Nejdřív Naruto." řekl jsem a přešel pomalu k stejně překvapeným modrým očí. Podal jsem toho krásného prcka vysílenému Narutovi a on si ho přitiskl ke svému obličeji. Oba se na sebe jen dívali, Naruto se červenal a nahlas dýchal… vzal ho za tu mini ručičku a políbil svého syna jemně na tvář.
"A-hoj." zašeptal a pousmál se. Prckovi se Naruto očividně zalíbil. Aby taky ne. Mě se líbí taky. A navíc, po celých těch osm měsíců poslouchal jeho hlas. On ví kdo Naruto je…
Jeho máma.

Po asi třech minutách začal Naruto ztrácet vědomí. Hold ho to odrovnalo. A tak jsem vzal Takeshiho do náruče a začal se činit. Je to nedonošené mimino, takže ho musíme převést do naší nemocnice než se něco…
V tom mě Narutova ruka chytila za lem kalhot. Zastavil jsem se a podíval se na něj. Z posledních sil svojí vůle na mě zamračeně hleděl…
"Co… co s ním hodláte dělat?" zašeptal.
"Je nedonošenej, Naruto. Musí do inkubátoru… a ty zase spát." řekl jsem mu a snažil se znít hodně důvěryhodně. Jako že jsem vážně neměl nic strašnýho v plánu.
"Já… já nechci. Neber mi…" vzdychl Naruto a natahoval jednu ruku ke mně.
"Naruto?" chytil jsem mu ji a naklonil se k jeho obličeji. "Neboj se ano… Nedovolím, aby se mu něco stalo." řekl jsem s rozhodnutou pevnou tváří. A přitiskl svojí dlaň na Narutovu rudou tvář. Díval se mi do očí a hledal v nich pochybení nebo lež. Nic takového ale nenašel a tak se uklidnil a přikývl. "A teď spi." řekl jsem, prohrábl mu jeho vlasy a políbil ho jemně na čelo.
A v tu chvíli… jsem se…

Poté, co jsme se postarali, jak o Naruta a jeho pohodlí v pokoji, tak o malého Takeshiho teď také odpočívajícího po tom spartakiádním výkonu, jsem se konečně mohl vysprchovat a srovnat si svoje tak přeházené myšlenky a pocity.
Itachi mi sice tam u toho prcka říkal, že jsou všechny tělesné funkce ve výborném stavu, a to u obou našich pacientů… Ale já měl přesto strach. Vzdychl jsem a pousmál se svojí naivitě.
Tak tomuhle se říká rodičovská láska.
Tomuhle pocitu, co mě rve na kusy…
Otočil jsem kohoutek teplý vody a vypnul ho. Sykl jsem, když jsem poprvé ucítil ledové kapičky H2O na svém těle. Dýchal jsem zhluboka a snažil se uklidnit… Tenhle pocit byl jiný, než ten, co se údajně jmenuje Doba říje, jak tomu pyšně říká můj bratr. Ne… tohle bylo něco jiného. Něco silnějšího… něco, co jsem věděl, že jen tak s žádným cyklem nepřestane.
Podíval jsem se na ruce a pak si je přitiskl na obličej. Díval jsem se k zemi na odtékající vodu, až mě její malé proudy hypnotizovali… došla mi holá skutečnost a já zavřel oči. Prohrábl jsem si vlasy a oklepal se… vypnul vodu a ještě chvíli stál opřený o jednu stěnu sprchy. O pár sekund později jsem vylezl a okolo pasu si dal nějakej bílej ručník. Přešel jsem k umyvadlu a opřel se o něj. Pak jsem zvedl hlavu a podíval se do velkého zrcadla, ve kterém jsem viděl něco… co jsem vidět nechtěl. Osoba s havraními vlasy slepenými vodou,… vlasy lepící se na rudé tváře a skleněné oči.
Tohle ne!
Tohle se neděje!

Znovu! Pustil jsem vodu a opláchl si znovu obličej. Jak naivně jsem si myslel, že tu hloupou horkost tím smeju. Když jsem se znovu podíval, bez sebemenšího pokusu o utření do sucha ručníkem, ta osoba… měla obličej… stále stejný.
Naštval jsem se. A nervy praštil pěstí té druhé osobě! Bohužel jsem to nedomyslel a zapomněl, že je to jen můj vlastní odraz,… že jsem to jen já… Zrcadlo se roztříštilo a mě trochu pořezalo ruku! Rychle jsem na tu ránu přitiskl ručník, co jsem měl okolo pasu a snažil se obmotat si s ním ruku. Povedlo se mi to a za pár chaotických sekund jsem měl vymalováno.
Seděl jsem nehnutě,… nahý na podlaze a držel si tu zraněnou ruku…, vlastní chybou… pousmál jsem se. Začínám bláznit… a ještě k tomu z úplně obyčejného důvodu… vždyť jsem se jenom…
Já se jenom zamiloval.

Na incident ve sprše jsem se snažil rychle zapomenout a zraněnou ruku si schovával, jak jen to šlo. Obvázal jsem si jí normálním obvazem a tak sem svůj zkrat mohl lépe maskovat.
Po cestě do místnosti, která byla navržena pro malé nedonošence, jsem se zarazil. Opřený o jedno velké průhledné sklo, za kterým ležel Takeshi, tam stál Naruto oblečený jen do bílého kratšího kimona a zasněně na svého prcka koukal. Pousmál jsem se a cítil tu proklatou horkost ve svém srdci. Když jsem si však všiml, že nemá boty a je bosí… to už jsem nadšený nebyl.
"Zbláznil si se?!" řekl jsem, ale nijak jeho pozornost neupoutal.
"Jak mu je?" zeptal se a dál hleděl skrz sklo na Takeshiho, který ležel v inkubačním přístroji. Vzdychl jsem a podíval se stejným směrem co on.
"Výborně. Jen doufám, že nebude stejně pošahanej jako jeho máma."
"Nebo tak majetnickej jako jeho táta." řekl Naruto stejně, ušklíbl se,… ale stejnak neotočil svůj modrý pohled na mě. Musel pochopit, že po porodu...
"Naruto, neměl bys…"
"Vždyť já vím, jasný. A hned se vrátím do tý pitomí postele jen… mě ještě chvíli nech… se dívat." řekl Naruto a poprvé se na mě s dost prosebně naštvaným pohledem podíval. Chvíli jsem si ho prohlížel od hlavy až k patě a divil se, proč mě ten jeho out-fit neláká. Pak jsem smířeně vzdychl a přešel až k němu. Sundal jsem si černou mikinu.
"Dobře… Ale vezmi si tohle." řekl jsem a hodil mu ji přes ramena. Neprotestoval a ještě se o mě trochu opřel zády. Pousmál se a trochu mu zrudly tváře.
"Díky." řekl a dál sledoval to malý modrooký stvoření.

Pár minut jsme takhle stáli, než Naruto znovu promluvil. Samo sebou o tom prckovi Takeshim.
"Tak maličký…" zašeptal a pousmál se.
"To jsme byli všichni." řekl jsem a nijak mu nechtěl zatím kazit náladu.
"Jak dlouho tam bude muset být?" zeptal se Naruto s obavou. Nemusel se ale ničeho bát.
"Nevím. Záleží na něm… Jak bude silný a… udatný." řekl jsem a ušklíbl se, nemohl jsem si pomoci.
"Nemusíš tak moc dávat najevo, že se ti to jméno nelíbí." řekl Naruto a nespokojeně se zavrtěl.
"Kdo řekl, že se mi nelíbí? Jen jsem byl překvapený." řekl jsem na svou obranu. Líbilo se mi.
"Ty a překvapený?" řekl Naruto s trochou ironie.
"Zázraky se dějou." řekl jsem a pousmál se. Přitom jsem nezapomněl přitáhnout si ho zpět blíž k sobě.
"Myslel jsem si, že to není můj případ. Ale on… je." vůbec se nebránil. Byl šťastný a já taky… a to jsem ho jen držel v objetí. Něco mi říkalo, že je něco špatně. Tenhle blaženej stav přeci není vůbec chemie.

Naruto Uzumaki
Sasuke mě pevně a jemně držel v náručí a v mém těle se rozléval takový příjemný pocit. Nechtěl jsem, aby mě pustil a už vůbec jsem nepožadoval, aby dělal cokoliv jiného. Jen mě takhle držel.
Neuvěřím tomu jejich výmyslu,… já prostě nemůžu! Zhroutil bych se… Copak, copak tenhle pocit…?
Tenhle blažený pocit přeci není vůbec chemie.
Tenhle pocit je jen čistá…
"Co?" řekl Sasuke po chvíli, kdy mě pozoroval, jak se snažím o nadlidskej úkol a to pohnout nohou a udělat první krok do svého nového pokoje.
"Mám nějak slabí nohy,… nemůžu udělat krok." řekl jsem a najednou bezmocně sledoval, jak se mi podlamují kolena. Ještě, že Sasuke stál tak blízko a chytil mě.
"Ach jo. Jako bych to neříkal. Měl si odpočívat." vynadal mi a já jen nafoukl růžové tváře.
"No jo no."
"Chytni se. Odnesu tě." řekl mi Sasuke a já bez jakýchkoliv námitek udělám, co chce.
"D-dobře." řeknu, dám mu ruce kolem krku a přitáhnu se blíž k němu ve chvíli, kdy mi nadzvedne nohy a bere mě do náruče. Spokojeně se nechám odnýst do svého pokoje pozorujíc jen Sasukeho vážnou tvář plnou tolika pocitů. Je tak sladkej, když se snaží hrát ledovou sochu.

V pokoji mě položil do postele a přikryl mě opatrně dekou. Pousmál jsem se a byl mu moc vděčný, za všechno, co pro mě dělá i nedělá.
"Díky." řekl jsem.
"Nemusíš mi za každou blbinu děkovat." řekl Sasuke a nadzvedl jedno obočí.
"Já ale chci." řekl jsem a o tomhle se s ním vůbec nehodlal bavit. Ne teď, když mám Takeshiho.
"Fajn, potřebuješ něco konkrétního?" zeptal se mě Sasuke a čekal. Uvažoval jsem, že bych si z něj vystřelil nebo ho poškádlil ale z nějakýho důvodu se mi uzdo toho moc nechtělo jako dřív… jako dřív.
"No. Dal bych si…" začal jsem…
"Zamítá se." řekl Sasuke rovnou a nalil mi ten oranžovej hnus, kterej byl naneštěstí pro můj žaludek už zase jen oranžovej hnus.
"Ještě jsem nic neřekl?" bránil jsem se.
"Vím, na co myslíš a odpověď je, ne. V tvém stavu to pít nemůžeš." řekl mi Sasuke.
"Ještě ne jo?" posmutněl jsem a vážně měl chuť porušit všechny jeho pravidla a jednou si dát zase do nosu. Prostě se odreagovat a trochu si po tý fušce s Takeshim ulevit ale…
"Přesně, ještě ne." řekl přísně a nekompromisně Sasuke… Ach jo, ten morous!
"Nebereš to nějak moc vážně, Sasuke?" řekl jsem a urovnal si peřinu, jen proto, abych se nesoustředil na ten jeho kamenný obličej a to jak mi všechno zakazuje.
"Naše situace se musí brát vážně. Tvůj stav je priorita. Je to v tuhle chvíli to nejdůležitější…"
"Pro koho?" přerušil jsem jeho dojemnou přednášku a snažil se z něj dostat něco užitečnějšího, než naučenou učebnicovou básničku z Encyklopedie všeobecné biologie.
"Pro svět." řekl stroze. To mě mělo jako uklidnit.
"Pro tebe ne?" pokračoval jsem.
"Snad máš oči, ne?" řekl a udělal pár kroků k oknu. Roztáhl žaluzie a podíval se ven. Já ho chvíli pozoroval, než jsem se rozhodl pokračovat v našem tak přívětivém dialogu.

"Takže jsem důležitý?" zeptal jsem se.
"Jistě, že si." řekl, ale vůbec se na mě nepodíval. To mě dost naštvalo!
"Pro tebe nebo pro svět?" rejpal jsem dál a chtěl svojí odpověď.
"Pro obojí." řekl Sasuke zase stroze a pomalými kroky se přesouval ke dveřím. Zase zdrhal, pitomec!
"Pro koho víc?" řekl jsem a čekal, co mi na to odpoví.
"Přestaň!" řekl na svou obranu, ale neotočil se ke mně.
"Co?!" zeptal jsem se a snažil se alespoň na chvíli zahlédnou jeho pocity… Po asi minutě se otočil a podíval se mi do očí. Věděl jsem, že mě bere vážně a že jsem důležitý… jen přece mohl, mohl se snažit… Přešel zpět pomalými kroky k mojí posteli a…
"Víš, že to mezi námi je jenom chemie." řekl a sledoval můj obličej. Vytočil mě tím, ale já se rozhodl místo hysterického záchvatu předvést kousek ze své ironie.
"Tak promiň, že si tu skutečnost nehodlám jen tak lehce přiznat, jako si to udělal ty!" řekl jsem a sklopil hlavu k tomu sněhově bílému povlečení, které se najednou zdálo být tak nečisté.
"Já si přece…"
"Kdy si mě naposledy políbil, Uchiho?!" přerušil jsem ho a podíval se mu naštvaně do těch jeho černých ledových očí!
"Nemohl jsem se k tobě ani přiblížit, abych nejančil. Ublížil bych ti." řekl a dál se bránil. On a jeho ubohá obhajoba, sakra!
"Keci!"
"Věř mi, že to nejsou keci!"
"Fajn! Uvěřím, když mě políbíš." sevřel jsem peřinu a ušklíbl se na něj. Trochu se podivil nad tou změnou tématu, ale zase rychle byl v obraze.
"Cože?" řekl přesto jako hlupák, co se ptá na poitu známého vtipu.
"Slyšel si!" zopakoval jsem a nenechal se jeho postojem rozhodit. "Polib mě, Sasuke." pokračoval jsem a posadil se do tureckého sedu. "Nebo to mám taky zakázaný?" provokoval jsem. "Mám?"
"Ne." přiznal poraženě.
"Takže?" řekl jsem a zachovával si svůj tvrdohlavý postoj. To zřejmě Sasukeho nejvíc přesvědčilo a tak se posadil na postel a chytil mě za ramena. Nahnul se ke mně a stále, jako já, pozoroval jen moje drzá ústa, ke kterým se každým nádechem o centimetr přiblížil a já jen čekal na to až…
Polib mě, jen polib…
Tolik toho snad nechci… je polibek, Sasuke.

Zavřel jsem sice oči ale už za pár sekund, kdy jsem nic necítil, jsem věděl, že je něco jinak. Otevřel jsem oči a sledoval… Sasuke měl sklopenou hlavu k té bílé peřině a ruce pomalu stahoval z mých ramen. Pak se na mě podíval s takovým zvláštním…
"Promiň, já… nemůžu." řekl a zvedl se. Po pár krocích jsem věděl, co musím udělat… A tak jsem se rychle až naštvaně zvedl taky. Udělal jsem pár kroků k Sasukemu a chytil ho za tričko!
"Ale já jo!" Přitáhl jsem si ho k sobě a spojil svoje nedočkavé rty s jeho! Tolik měsíců mě nepolíbil a já ho teď nenechám jen tak utéct! Nenechám…
Asi za minutu mi sám začal odpovídat a jeho ruce jsem cítil na svém těle. Neochmatával mě nějak moc, jen jemně… až mi to bylo divné… Jen mě vzal kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. Tohle malé gesto se mnou ale dělalo divy.
Tak přeci jenom… Tohle je moje a jeho čistá lás…
"Spokojenej?" řekl, když jsem mu zase dovolil dýchat a podíval se na mě, jako bych porušil nějakej zákon v Bibli či co… ten jeho pohled nebyl vůbec… Přivřel jsem oči a zadržoval ty hloupí slzy… ten hloupej smutek zlomeného srdce… pousmál jsem se a sklopil hlavu.
Tak asi jenom moje zamilovanost.

"Můžu se tě na něco zeptat, Sasuke?" zeptal jsem se a čekal.
"Beze všeho." řekl klidně, ale stále bylo slyšet, že se zlobí. Na koho to jsem si nemusel domýšlet dlouho ani detailně. Bylo to přeci jasné.
"Cítil… cítil si ke mně něco, někdy? Kromě,… tamtoho." řekl se, i když odpověď mi před chvilkou dal sám jasně najevo, a to tím nejhorším způsobem a… já…
"Naruto… já…" začal a nechtěl znít hnusně… nechtěl mi ublížit,… ani za to vcelku nemohl, jen prostě… tenhle náš blbej zasran*j osud!
"Necítil, že ne?" řekl jsem a podíval se mu do očí, které nijak neprotestovaly. "Promiň, že jsem… tě políbil… Já…" řekl se a pustil jeho tričko, které jsem tak moc sevřel. "Prostě, promiň." dodal jsem a otočil se k němu zády. Zkřížil jsem ruce na prsou a jednou si přikryl část obličeje.
"Nic se nestalo." řekl jemně po chvilce, ale nijak se neměl k odchodu… já ale chtěl být sám. Teď jo.
"Potřeboval bych se vyspat, takže… jestli by ti to nevadilo…" řekl jsem co nejmileji, zalezl si zpět do postele a přikryl se. Stále jsem byl otočený k Sasukeho přítomnosti zády. Muselo mu to dojít.
"Jistě, už jdu." řekl smířeně a pochopeně a vydal se ke dveřím. Otevřel je a… už v tu chvíli jsem brečel.
"Díky." řekl jsem, než zavřel dveře. I když jsem měl chuť říct něco ostřejšího,… nemohl jsem. Nešlo to. Stejně jako já víceméně nemohl za to, že se z něj stává psychopat pokaždé, když se ho dotknu. On víceméně nemohl za to, že jsem se do něj, i přes to všechno, totálně a bezvýhradně zamiloval.