SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Solution (18.část)

Sasuke Uchiha
Přibližně za týden byl k našemu štěstí Naruto opět pozitivní. A tak naše druhé líbánky skončily a započal jeho devítiměsíční sólový běh na dlouhou trať. On sám z toho tedy nebyl dvakrát nadšený, protože opět trávil hodně času nad záchodovou mísou nebo v otevřené ledničce. Já a ostatní jsme ho hlídali, pomáhali mu a průběžně kontrolovali jeho stav. To se mu celkem líbilo až do doby, než jsme mu začali zakazovat různé věci.

Datum: 3. 4. 2233
Po uplynutí měsíce se jeho chuť změnila a on přestal konečně tolik zvracet. Začal jíst zdravé výrobky, které do té doby ani neznal, nebo o ně nezavadil pohledem. Byl tak roztomilej, když se nedokázal dostat ani do kelímku s jogurtem. Musel jsem mu po deseti minutách ukázat, jak na to. Přitom jsem si pár svých poznámek neušetřil a pobavil tak přihlížející obecenstvo, které naše milostné hádky zbožňovalo. Jako že jsme se hodně snažili, aby nevypadali milostně. Zejména já. Kiba a Sai se ke mně občas přidali a tropili se mnou menší šťouchance našemu těhotnému kuřátku. To se Narutovi vždycky nelíbilo a tak pokaždé přešel do ofenzívy a šel se věnovat Takeshimu, který si hrál vedle v místnosti. Nebyl mu ani rok a už byl docela velký a to, i přesto, že se narodil o měsíc dřív. Naruto byl na něj každým dnem pyšnější a pyšnější a jak jsem si všiml, skočil by klidně pod vlak, jen aby viděl jeho úsměv a jeho šťastné modré oči.
Nebyl jediný, kdo by skočil…
Vždycky jsem se pousmál a sedl si k nim. Ke své rodince, která bude mít brzy o jednoho člena navíc. Při té myšlence moje oči vždycky zabloudily k Narutově břichu a chvíli ho nadšeně sledovaly, a to i přesto, že na něj zatím žádné známky těhotenství nebyly vidět. Můj Naruto si toho ale vždycky všiml a pousmál se na mě s rudou tváří.

V druhém týdnu čtvrtého měsíce začal mít Naruto stavy menšího hladu a ohromnou chuť na sex. Sice to už znal, ale stejnak to nemohl nijak ovlivnit. A proto jsme mu Itachi nebo já vždycky museli dát něco na uklidnění, protože vyjížděl skoro po každém. Po mě sice asi nejvíc, ale i tak to bylo nepříjemné, protože já byl pořád ještě ve stavu klidu a míru.
K mému upřímnému štěstí jsem byl jako beránek.
Na začátku pátého měsíce se Narutovi pomalu zakulacovalo bříško a na ultrazvuku bylo patrné malé tělíčko. Když jsem to ukazoval na monitoru tomu praštěnému a nadrženému blonďákovi nedokázal udržet slzy. Byl tak šťastný z toho, co se mu vlastně děje a těšil se, až svoje další mimčo uvidí. Na konci pátého měsíce tak jeho nadrženost vymizela a on se zase choval na čas normálně, i když chuť k jídlu měl pořád. Ale to bylo jen dobře,… i když přibral trochu víc než jsme čekali.

Konec sedmého měsíce přinesl jeden nečekaný a záhadný problém. Když jsem toho dne dělal Narutovi asi třetí ultrazvuk, uviděl jsem na monitoru něco, co by tam být nemělo. Nenápadně, abych Naruta předčasně neděsil, jsem okamžitě zavolal Minata a Itachiho a jeho samotného s klidnou tváří doprovodil zpět do pokoje k Takeshimu a ostatním. Pak jsem se vrátil do místnosti se záznamem pohybu dítěte. Tam už na mě několik málo minut čekali dva odborníci a já jim bez řečí přehrál to, z čeho jsem měl obavy.
"Máš pravdu. Něco tam je…" řekl Minato a pokýval hlavou.
"To by tam ale nemělo být." řekl Itachi a přivřel oči. Jeho pohled mi dělal starosti.
"Ne. To nemělo." řekl Minato a přetočil záznam trochu dopředu. Pak na to zase chvíli koukal.
"Co to teda je?" zeptal jsem se, protože mi to nic mě známého nepřipomínalo a to mě dost znervózňovalo. Při prvním porodu jsme kvůli Narutově nevědomosti ultrazvuk nedělali. Možná je to normální a bylo to i u Takeshiho… ale stejnak ve mně něco hlodalo, co mi našeptávalo opak.
"Nevím. Podívám se do knih." řekl Itachi. "Zatím Narutovi nic neříkej. Zbytečně by panikařil." a dal se na odchod, zpět do své kanceláře. Přikývl jsem.
"Dobře." řekl jsem a zůstal s Minatem sám v místnosti. Možná mi chtěl něco v těch málo minutách říct ale na něco, zřejmě důležitého, si vzpomněl a zvedl se od monitoru.
"Jdu si jen něco ověřit. Nebudeš panikařit, že ne?"
"To doufám." řekl jsem a zamyslel se. "Můj klid má ale svou hranici." dodal jsem a díval se na monitor.
"Tak to nejsi jediný." řekl Minato a odešel.

Přehrál jsem si Narutův poslední ultrazvuk snad tisíckrát, ale stejně jsem nenašel nic podstatného. Jen to, že ta věc, co tam nemá co dělat, je stejně velká jako sám plod. Nechápal jsem to, a tudíž mě to strašně děsilo.
Co když je to něco, co dítě ohrožuje? Co když je to nějaký druh nádoru? Sakra štve mě, že nemůžu vlastně nic dělat. Itachi pár dnů o sobě vůbec nedal vědět a já a Minato jsme za tu dobu taky na nic moc nepřišli. Začínal jsem být zoufalý a tak jsem vzdychl, zaklonil hlavu a usnul na židli u svého stolu plném papírů a poznámek.
V hlavě mi vířilo moc myšlenek najednou a tak jsem musel vypnout. Moc mi to nešlo. Ty hrozný scénáře, co mě napadaly, v sobě nenesly vůbec nic hezkého. Musel jsem přestat myslet negativně, ale ten hloupej strach ve mně prostě byl a čím víc jsem se ho snažil nevnímat, tím větší byl a intenzivněji mě žral za živa.
Co jsem komu udělal?

Můj bratr to bral asi dost vážně, protože jsem ho neviděl už třetí den. Neměl jsem ponětí, co dělá, ale něco mi říkalo, že to není nic dobrého. Minato se ztratil s ním. Možná spolu něco najdou nebo už… Jestli něco zjistili a nechtějí mi to říct, nebo prostě jen zatím nic nenašel, což mě znepokojovalo dvakrát tolik,… to jsem ani za mák nevěděl. Vzdychl jsem a místo sezení u pracovního stolu s haldou zbytečných papíru, jsem raději seděl co nejblíže u Naruta a Takeshiho. Bylo mi s nimi tak dobře, že jsem prostě nesnesl myšlenku, že by se jim něco mohlo stát. Nesnesl bych, kdyby něco ubližovalo Narutovi, jako že je to v tuhle chvíli možné.
"Sasuke?" zeptal se Naruto s obavou a dál houpal Takeshiho v náručí.
"Co?" řekl jsem a zadíval se na toho našeho černovlasého prcka. Naruto mi ho s úsměvem podal a já si ho jemně přitlačil k hrudi a políbil ho na tu malou hlavičku. Díval se na mě a roztomile mi žužlal prsty. Byl tak velký a silný,… a přitom tak malý a křehký… pousmál jsem se.
"Co ti je?" zeptal se Naruto ale já stále koukal Takeshimu do modrých veselých očí.
"Nic."
"V lhaní už dávno nejsi světový eso." řekl Naruto a nadzvedl jedno obočí.
"Spíš mě znáš dlouho." řekl jsem a cítil se dost na nic. Naruto do mě viděl jako do knihy a tak jsem ani nedokázal pořádně mlžit. To jsem vážně tak průhledný?
"Nejsou to ani dva roky, Sasuke." řekl Naruto, když si to v duchu spočítal. Pousmál jsem se.
"Takže je eso z tebe."
"Proč mi to prostě neřekneš?" řekl Naruto, ale netvářil se, že by se nějak moc zlobil. Spíš ho trápil můj stav a taky fakt, že zase neví, co se děje.
"Nemůžu. Zatím ne." řekl jsem a podíval se do jeho očí. Naruto je poprvé přivřel a nahlas vzdychl. Pak se podíval s nehranou láskou po našem synovi a pohladil ho po tvářičce.
"Je to něco vážného?" zeptal se a čekal.
"Tím si právě nejsem jistý. Mohlo by." řekl jsem s klidem, ale moc klidně jsem se tedy necítil. Naruto se na mě podíval a pak vzal do ruky jednu plastovou hračku, kterou Takeshimu včera přinesl Kiba z domova. Hračkářství jaksi vymizely někdy před třemi generacemi. Můj děda mi jako malýmu říkával, že to byly docela roztomilé obchůdky.
"Týká se to mě nebo Takeshiho?" zeptal se Naruto a sledoval můj obličej. "Takže mě." pousmál se a vypadal, jako že si oddechl… ale přitom jeho očima přejel strach o další nový život, který nosil pod svým vlastním srdcem. Sklopil hlavu a pohladil se po už dost velkém bříšku.
"Až si budu jistý, co se děje, řeknu ti to." řekl jsem a přisunul se k němu blíž.
"I když to bude špatná zpráva?" řekl a zvedl hlavu. Chtěl vědět, jestli zaváhám nebo mu odpovím záporně. Dál se mi díval do očí,… mezi námi jen pár centimetrů.
"Řeknu ti to i tak. Slibuju." řekl jsem a pohladil ho po tváři. "Jen teď to prosím neřeš." dodal jsem.
"Dobře." řekl a pousmál se. Chvíli se ještě díval do mých očí, než se stočil na malého Takeshiho, který zrovna zkoumal příchuť jedné plastové hračky, která byla velká jako jeho hlava. Usmíval se a slintal.

Naruto Uzumaki
"Víš, že mu brzo bude deset?" zeptal jsem se Sasukeho, abych změnil téma úplně. Nechtěl jsem se vracet k tomu, co mi teď stejnak neřekne. Budu mu prostě věřit a přestanu mít ty sví dětinský scény, při kterých jen ostatním dokazuju, jaký jsem blbec.
"To máš ale zvláštní počty." rejpnul si Sasuke.
"Myslím deset měsíců, blbe!" řekl jsem a zakroutil hlavou. Deset let je pro mě ještě teď nepředstavitelná doba natož abych si ten věk představil u svého dítěte.
"Zdá se to neuvěřitelný, ale vím." řekl Sasuke a dál houpal Takeshiho v náručí i s jeho uslintanou hračkou, která vypadala jako… no jako obří housenka. Pousmál jsem se ve stejnou chvíli jako můj syn na mě a tak nějak jsem rozuměl každému gestu, které udělal nebo naznačil.
"V kolika děti začnou mluvit?" zeptal jsem se, jelikož mě to zajímalo.
"To je různý. V jednom, ve dvou letech… záleží na nich." řekl mi Sasuke a pohladil to naše malé škvrně po havraních vláskách.
"Jak na nich?" zajímal jsem se dál. Tohle bych asi vědět měl.
"Komu chtějí jako prvnímu udělat radost." řekl Sasuke a čekal na mou reakci. Já jen nadzvedl obočí a ušklíbl se. Je jasný, že nejradši má mě ale nikdy nevíte,… může být dvojitý agent.
"To má být sázka?"
"Chceš se vsadit o první slovo?" zeptal se Sasuke překvapeně.
"To bude určitě patřit mě." řekl jsem s jistotou a teatrálně na sebe ukázal prstem.
"Seš si nějak jistej." nadzvedl Sasuke obočí a pousmál se.
"Jasně, že jsem. Už několik týdnů ho učím slovo: Máma." řekl jsem pyšně a musel se pochválit, že jsem ještě neztratil trpělivost. Ten prcek má silnou vůli. Ale já se jen tak nevzdám!
"Jo. To si umím představit."
"Řekne to. Já to vím." řekl jsem. "Sleduj." dodal a zamával na svého syna další hračkou, abych upoutal jeho pozornost. "Takeshi? Řekni Máma… má-ma…" řekl jsem a pitvořil se u toho. "Má-ma."
"Nechceš toho nechat."
"Ne. Rozhodně to jednou řekne, protože slovo Táta ani nezná." řekl jsem fakt a zatvářil se jako vítěz.
"I když mu to řekneš třicetkrát, nezaručí ti to, že to vysloví." řekl Sasuke a pohladil Takeshiho po jemně tváři. Že by existovala nějaká taktika? Vrátil jsem do klidného modu a nenápadně se zept…
"A jak to zařídím?"
"Nijak. Je taky možný, že jeho první slovo bude úplně něco jinýho." řekl Sasuke nezaujatě.
"Jak jinýho?"
"Třeba něčí jméno nebo název nějaký věci. Co já vím. Prostě řekne to, co se mu nejvíc zalíbí."
"Tím mi jako naznačuješ, že může říct i něco…" řekl jsem vyděšeně a střídavě se díval do Takeshiho nevinného úsměvu a zpět do Sasukeho úšklebku.
"Sprostého. Jo to klidně může." pokýval smířeně hlavou jako by se nechumelilo.
"To nesmíme dopustit přeci!" zavelel jsem a dal ruku v pěst!
"Prej to zní roztomile." řekl informaci, po které jsem tedy rozhodně, netoužil!
"Vůbec nad tím neuvažuj, Sasuke!" řekl jsem a abych přidal na vážnosti, ukázal jsem mu svojí pěst!
"No ták, dělám si srandu." přiznal nakonec Sasuke a strašně ho pobavilo moje gesto.
"Blbá sranda."
"U dvaasedmdesáti procent případů, si dítě zvolí za svoje první slovo Máma nebo Táta. Takže se nemusíš stresovat."
"Stejnak vyhraju." řekl jsem na truc a vypláznul na Sasukeho jazyk.
"O tom nepochybuju." řekl s úsměvem. "Dítě devadesát procent svého charakteru odkouká od svých rodičů."
"A co těch zbylých deset?" zajímalo mě.
"Ty se vyvinou podle toho, v jaký společnosti se bude pohybovat a dle jeho vlastní inteligence."
"Proto jsou děti tak podobní svým rodičům? Protože od nich převezmou jejich zvyky a tak?"
"Taky. Ale hlavně převezmou je samotné. Dítě má vlastně směs dvou DNA." řekl Sasuke s klidem.
"A kdyby bylo jen jedno DNA? Jako myslím jeden druh?" náš rozhovor mě začal strašně zajímat.
"Vznik by klon. Prakticky to ale není možné." odpověděl mi Sasuke ale pak se ušklíbl.
"Jak to?" to jsem tedy nechápal. Proč to v praxi není možné?

"No tak, zapni mozek. I kdyby to někdo někdy chtěl dokázat, tak by nikdy nenašel dvě osoby z totožným DNA." vynadal mi Sasuke. Stejnak jsem nechápal v čem je problém.
"Ale vždyť si říkal, že do dětí přechází DNA rodičů." zkoušel jsem dál.
"To jo. Ale každej rodič má jinou stavbu DNA, a když se spojí, vytvoří jinou stavbu DNA. Podobnou ale jinou. Prostě originál." pokračoval Sasuke dál v poučování. V tuhle chvíli mi to ale nevadilo.
"A co kdyby rodiče byli ze stejné větve. Jako myslím příbuzný. To by šlo ne?" vyřkl jsem další dobrou myšlenku. To by přece měli stejný buňky a tak by šlo vytvořit.
"Ne."
"Proč ne?" skoro jsem si začal myslet, že to dělá schválně. Nafoukl jsem uraženě svoje růžové tváře a Sasuke smířeně vzdychl. Věděl, že mi to musí vysvětlit a to po lopatě. Jinak mu nehodlám dát pokoj. Doufám, že má v zásobě nějaký lehký příklad bez nějakých moc těžkých pojmů.

"Dejme tomu, že se narodí bratr a sestra, kteří se v dospělosti do sebe zamilují a chtějí spolu založit rodinu. Samozřejmě se jim to povede, ale ve většině případů to končilo špatně." uvedl mi příklad.
"Proč?" ptal jsem se dál a snažil se pochopit pointu.
"Protože jejich DNA je sice podobná, ale není totožná. Zatímco sestra podědila víc chromozomu třeba z otcovy strany, tak bratr z matčiny. A už tím se liší. Takže jejich dítě bude stejnak pořád originál." do vysvětlil a já to překvapivě pochopil. Podíval jsem se na Takeshiho a pousmál jsem se. Takže i on je originál… a každý moje další dítě bude taky originál.
"Proto se říká, že každá další generace je silnější než ta předchozí?" zeptal jsem se. Sasuke přikývl.
"Jo. Vzniklo to právě při pozorování vývoje člověka. Všichni jsme a vždycky budeme originál. Navíc v dobách, kdy tu byly ještě ženy, byl Incest zakázán." řekl Sasuke a trochu se ošil. Na rozdíl asi věděl, co to jeho debilní těžký slovo znamená.
"In-co?"
"Incest. Tak se nazývalo rozmnožování mezi příbuznými." řekl mi a netvářil se jako zastánce.
"Proč to zakazovali?" zajímalo mě. Sasuke vzdychl… ale mluvil dál.
"Protože jejich buňky nedostávaly nový potenciál. Buňka potřebuje stále nový a nový materiál, aby byla perfektní, aby se zdokonalovala. Když jí dáváš pořád to samé dokola s mírnou odchylkou, tak zmutuje. Takové buňky degenerovaly a způsobovaly různé nemoci nebo mutace. A navíc to tehdejší lidé nepovažovali za etické. Bylo to nemorální." řekl a mě bylo jasný, co tím myslí.
"Takže čistá krev je jen žvást?" dodal se k jeho proslovu.
"Tak nějak. Dalo by se říct, že špinavá krev má větší hodnotu pro přežití druhu. Je dokonalejší." řekl a pousmál se na mě. Je strašně hodný, že kvůli mně vynechává ty svý vědecký termíny a vysvětluje mi to lidsky. Čím víc času se mnou a Takeshim trávil, tím víc jsem z něj byl mimo a tím nemyslím fyzicky.

"Páni. Kam až jsme se to dostali?" řekl jsem do větru a ušklíbl se. Tyhle biologický blbiny.
"Zajímalo tě to. Já jen odpovídal." odpověděl Sasuke ale taky se usmál... Spolu často neprobíráme.
"To jo no." přiznal jsem a trochu zčervenal v obličeji. "Hele, mám ještě jeden dotaz?"
"Řeči o DNA tě nějak zaujaly." poukázal na fakt Sasuke a pousmál se na mě. Já zase nafoukl tváře!
"Nech si to jo. Já jen…"
"Tak se ptej." přerušil mě, asi aby to měl rychle za sebou. A tak jsem vzdychl a…
"Nemůžu si vzpomenout, jak se tomu říkalo ale, možná by přece jen šel udělat klon." začal jsem.
"No tak jsem s tou tvojí zázračnou teorií." řekl Sasuke pobaveně a upravil Takeshimu pramen vlasů.
"Jen si utahuj." řekl jsem. "Poslouchej, vzpomněl jsem si, že jsme při hodině biologie jednou probírali něco o dvou totožných dětech,… už nevím, jak je to Iruka-sensei nazval ale… To by přeci měli mít i totožný DNA, ne? Když se narodí stejně a jsou stejný i na pohled a…" řekl jsem a nestačil se divit co…!

"Cosi… to právě řekl…?!" zarazil se Sasuke až málem upustil Takeshiho. Překvapeně až zaraženě ze mě nespouštěl oči, jako bych právě řekl, že jsem vyhrál milion ve sportce a nikomu o tom neřekl.
"Co tě na tom najednou tak vzalo?" zeptal jsem se jemně…docela jsem měl strach.
"Prostě jen zopakuj, co si právě vypustil z pusy, Naruto!" nakázal mi dost ostře a já ve vší své zmatenosti a debilitě udělal, co si milost pán přál! Co mu tak najednou přelítlo přes nos?!
"Dvě děti, co vypadají stejně a narodí se ve stejnou…" začal jsem naštvaně a hodně krátil věty, které jsem předtím plácal přes sebe, abych ušetřil můj i jeho ča…!
"Dvojčata."

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Hoho Laughing out loud Kdo přibude do rodinky zvláštního rázu Smile Problém s těhotenstvím je opravdu problémem, nebo jen nečekanou záhadou Laughing out loud

4.75
Průměr: 4.8 (4 hlasy)