Solution (19.část)

Sasuke Uchiha
Po tomto úžasném zjištění jsem ihned informoval Itachiho a Minata. Ti to potvrdili několika testy, které se zdály být až neuvěřitelné. Dvě krásné děti, totožné děti… Jednovaječná dvojčata. Proto jsme všichni do teď vyšilovali. Nedocházelo nám, že z jednoho oplodněného vajíčka se můžou narodit i dvě děti, za určitých okolností. Ještě pár hodin jsme se bavili o průběhu těhotenství, než jsem konečně dostal souhlas oznámit tu novinu Narutovi.
Byl štěstím bez sebe celý týden. I možná proto jedl dvakrát víc než předtím. Krom toho si uvědomil, že bude muset vymyslet dvě jména, když bude mít dvě děti a tak se dal do hluboké meditace, při který se snažil přijít, dle něj, na tu nejdůležitější věc v životě. Já ho zatím s klidným obličejem pozoroval, nadmíru spokojený s vlastní situací.
Budeme mít dvojčata…
Ty a já, Naruto.

Přemýšlel jsem a říkal si, jaký to mám vlastně já štěstí. Sice se museli stát i hrozné věci, ale něco mi říkalo, něco v Narutově úsměvu, že já i on jsme je zaplatili rádi. Nemohl jsem si pomoct, byl jsem takhle moc šťastný. Ten pocit ve mně narůstal společně s tím druhým, který se snažím utajit. Pocit, který se s pohledem na Naruta stupňoval. A který nechci, aby znal. Zatím ne. Ani nevím, proč mu ho nechci ukázat. Slabost, strach… možná obojí. Nebo něco jiného, něco nepopsatelného.
Já si tě přeci nezasloužím.

Celý průběh tohohle všeho ve mně hlodal jako červík. To, jak jsem se zachoval na začátku sobecky. To, jakej jsem zbabělec, i přes všechny ty moje arogantní keci, který jsem vždycky vedl. Já jsem přeci pořád ten, co se bojí. Jsem ten, co pořád utíkal a brečel… Co utíká… a mám strach, že vždycky utíkat bude. Ta síla… to, že se pořád tvářím jako ten největší tvrďák, ve skutečnosti není pevnější než sklo. Proč jen nedokážu zůstat věrný jedné jediné věci? Jedinému člověku? Proč věřím jen chvíli… Proč před silnějším poutem utíkám? A proč teď utéct nechci, i když se chtěj každou chvíli moje nohy rozeběhnout pryč odtud. Ušklíbl jsem se a koukal dál na Naruta, který zrovna Takeshimu četl pohádku na dobrou noc, která ho měla uspat. Taky bych si dal odpolední siestu… Stejnak si pořad myslím, jak to byl správný tah. Kdybych neriskoval, tenhle pocit by neexistoval ani u mě… ani u Naruta.
"Zase si se zasnil?" zeptal se mě Naruto, když si po úspěchu s pohádkou, opatrně sedal na mou postel vedle mě. To, že je na konci osmého měsíce, bylo nepřehlédnutelné a tak ho každý z nás hlídal stále víc a víc. Nikdy nevíte, kdy se stane to, na co se čeká takovou dobu.
"Že sis na to ještě nezvykl." řekl jsem a dál koukal na strop.
"Zvykl." řekl jen a čekal, až se na něj podíval,… jako že jsem to po pár sekundách fakt udělal.
"Jak ti je?" zeptal jsem se, i když můj Naruto zcela nepochopil na co.
"Nemusíš to kontrolovat každých deset minut, Sasuke." začal a nadzvedl jedno obočí.
"Já ale myslím, jak se cítíš?" řekl jsem na srozuměnou a chvíli očima přelétával z modrých očí na kalendář na protější stěně. Naruto se podíval za sebe, a hned jak zahlédl zakroužkovanou desítku, usmál se a trochu zčervenal. Pak svůj obličej zkroutil při vzpomínce na to, co to vlastně znamená.
"Jo tak. Narážíš na moje narozeniny?"
"Netváříš se moc nadšeně." řekl jsem a pousmál se. Naruto zavřel oči a pohladil se po svém ohromném společníkovy, kterému říkal Vzducholoď. Pochopitelně myslel svoje ohromné břicho, které se den ode dne zdálo větší a větší.
"Aby taky jo. Vypadám jak vzducholoď a ještě k tomu budu muset vynechat slavnostní přípitek." postěžoval si a nafoukl uraženecky svoje rudé tváře. Vypadal tak ještě víc tlustěji a mohutněji, než do teď. Musel jsem se ale držet se smíchem na uzdě.
"To řekl kdo?" zeptal jsem se a sledoval jako další komické reakce.
"Ty. Před dvěma hodinama." řekl a podíval se na mě jako na podlého zrádce, kterým jsem pochopitelně, vždycky byl. Nedokázal jsem se netvářit jako parchant, když jsem jím byl.
"Ne, ne, ne. Já říkal, že vynecháš alkohol." opravil jsem ho naschvál.
"To je přeci to samí!" ztěžoval si Naruto a sledoval, jak těžce vzdychám a s nehranou leností a otráveností si sedám vedle něj. A mám po siestě.
"Přesně za sedm hodin ti bude devatenáct." oznámil jsem.
"Hip hip hurá." řekl mi Naruto otráveně a podíval se raději na spícího Takeshiho. Já se ale ušklíbl. Měl jsem v rukávu jedno eso. Eso, co změní jeho názor… a já ho vím už od rána. Nemůžu se dočkat, až uvidím tu změnu z té jeho otrávenosti na jásot.
"Asi jsem ještě nezmínil, že se to slaví u vás doma." řekl jsem, jako by nic a sledoval ten příval štěstí a zbytku pozitivních emocí.
"C-co… Vážně?" zaškobrtl se Naruto překvapeně.
"Kluci říkali, že by bylo divný, kdybys letos neslavil na vaší zahra…" řekl jsem a vůbec nechtěl přiznávat fakt, že to byl ve skutečnosti můj nápad. Naruto, každý narozeniny slavil na jejich rodinné zahradě. Miloval to, protože přišli všichni jeho kamarádi ze sousedství a jeho rodina tak byla pospolu. Navíc, minulé narozeniny slavil taky, i když nevěděl, že čeká Takeshiho. Tak proč mu teď upírat jeho ústavní právo. Ještě k tomu je tohle poslední rok, co bude pokládaný za dítě. Ještě, že mě bude dvacet dřív. Sice jen o pár měsíců ale i tak je to výhoda.
"Super, bomba, paráda!" křikl Naruto a objal mě až s moc velkou razancí.
"Pšt! Hlavně klid. Žádné prudké pohyby." řekl jsem a kývl směrem k Takeshimu. Ten se ale jen převrátil a spal dál. Páni, taky bych chtěl mít tak tvrdý spaní.
"J-jasně. Pardón." zašeptal Naruto a pousmál se.

O pár hodin později jsme stáli v obývacím pokoji v domě číslo 7. V ulici Sora. Všechno se připravovalo na velkou oslavu a to nejen ve vnitř ale i venku. Naruta nejvíce zajímaly stoly s jídlem a tak je nenápadně obcházel i s Takeshim v kočárku. Vypadal u toho fakt komicky, což mi potvrdili asi čtyři další lidi, co kolem mě procházeli. Dostal jsem na starost pití a alkohol, což se vůbec nelíbilo Narutovi. Kiba lítal od grilu ke stolům společně s Shinem a chránili jídlo před nájezdem nenasytného Chojiho a těhotného Naruta. Neji s Leem přinášeli další stoly a židle a Shikamaru na ně dával ubrusy. Sai se oproti ostatním flákal s výmluvou, že zrovna zaznamenává důležitý okamžik na svoje plátno. Ve skutečnosti kreslil vedlejší okrasnou zahradu. Do toho nás všechny sekýroval Minato a o pár minut později se k němu přidalo i pár další dospělých.
Gaara a Kankuro přišli asi deset minut před začátkem události a strašně se divili, proč na ně všichni tak vraživě koukají. Pak jim ale asi cosi cvaklo v hlavách a oni vytáhli z kumbálu nějaké ty nástroje, na které uměli údajně něco zahrát. Až jsem se později divil, že to fakt umí.
"Věnujte mi pozornost prosím." strhl na sebe dav Kiba a pozvedl sklenici se šampusem, kterou jsem před chvíli nechal rozdat. A moc dobře jsem si hlídal Naruta a jeho obsah sklenice. Nenáviděl mě za to každou vteřinu proslovu, kdy musel koukat na svůj neoblíbený oranžový hnus. A nakonec ho za bouřlivého potlesku s hroznou grimasou vypil. Ušklíbl jsem se a sledoval, že začátek se vůbec nevyvíjí špatně. Teď je na řadě píseň, kterou měli zahrát naši dva opozdilí bratři. Nejdřív vypadali, že vůbec netuší, jak se ten a ten určitý nástroj drží, ale pak se do toho fakt opřeli a dávali úvodní píseň úplně s přehledem. Rození hudebníci, no fakt.

"Názor odborníka?" řekl mi Kiba, když dával další jídlo na stůl a sledoval můj pohled na kapelu.
"Z čeho usuzuješ, že jsem odborník na oslavy?" řekl jsem, ale nepodíval se na to, co tu dělá. Kiba se jistě ušklíbl, protože se postavil na chvíli vedle mě a tak divně si mě prohlížel.
"Ty si přece odborník na všechno." řekl a já se rozhodl věnovat mu jeden ze svých ledových pohledů.
"Tak jsme si rejpli. Co potřebuješ?" zeptal jsem se na přímo. S ním je to vždycky na dlouho.
"Pomoc s narozeninovým dortem." řekl a znovu se tak blbě ušklíbl,… že mi to nedošlo hned.
"Ty ho jako nemáš?" řekl jsem překvapeně a možná i trochu naštvaně.
"Jasně, že mám." řekl dotčeně, ale nepřestával se šklebit. Proč jen mi připadá, že něco ku…
"Tak s čím…?" začal jsem, než mnou konečně projelo pochopení. "Na to zapomeň!" dodal jsem.
"Ale no ták. Nekaž nám radost." zaprosil Kiba a udělal štěně. "Naruto bude nadšenej, no věř mi."
"O tom nepochybuju." řekl jsem a s nehraným obličejem prohry hlasitě vzdychl.
"To znamenalo ano?" zeptal se opatrně Kiba a já se po něm podíval s ledem v očích. Pak jsem ale trochu zrudl a krátce přikývl. "Jóóóó! Přesvědčil jsem ho, kluci! Jde se na to!" začal řvát Kiba po ostatních a tahal mě za rukáv někam dovnitř domu. Když se k němu za neustálých hloupých poznámek přidali i ostatní, tak jsem vážně začínal mít strach z toho, co bude následovat.
"Pane Bože." šeptl jsem si pro sebe, když se uviděl tu pas, kterou si na mě připravili.

Naruto Uzumaki
To, že z ničeho nic Sasuke zmizel, pro mě nebylo nějakým závratným překvapením. Bylo totiž celkem dost jasný, že na mě společně s klukama něco kuje. Koneckonců mám narozeniny jen jednou do roka a tak si tu velkolepou parádu vždycky musí pořádně užít. A to všichni do jednoho. Ne, že bych nikdy nezosnoval nic podobného, když měl narozky třeba Kiba. To bylo ještě horší. Nikdy nezapomenu, jak se zařízl do toho dortu, který byl ve skutečnosti jen nafouknutej balónek zabalenej ve šlehačce, a všechna ta šlehačka ho ohodila. Byl sladkej a to od hlavy až k patě. Pak mě to nechal v noci pořádně slíznout. Ale to už je hodně dávno.
Nechtělo se mi moc domýšlet, co na mě ušili ale co jsem věděl určitě, že to bude ostrý. Bál jsem jít i na záchod, abych tam náhodou nenarazil na mokrej toaletní papír a na prkýnko od vteřinového rychleschnoucího lepidla. Ale jen výhodu jsem tedy oproti ostatním měl. Pohladil jsem svojí malou vzducholoď a pousmál se. Nemůžou mi udělat nic tak hroznýho… přece jen mě nesmí nijak ohrožovat. Obzvlášť teď, když můžu každou chvíli porodit. Vím, zní to fakt hrozně, ale pro mě se tato devítiměsíční nevýhoda najednou stala velkou hodinkovou výhodou. Což je bezva.

Mimochodem už jsem říkal, jaký bezva jména jsem vymyslel? Asi jsem to ještě nezmiňoval. Taky si to prozatím nechávám jen pro sebe. Dokonce jsem zakázal Sasukemu, aby mi říkal nebo naznačoval něco o pohlaví těch dvou vzduch-lodiček, který teda dost kopou a každej úplně jinak. Jeden často, druhej zase né moc, ale za to víc razantně. Chci se totiž nechat překvapit a vůbec si myslím, že není dobrý to dopředu vědět. Asi z toho udělám tradici mezi maminkami. Jo, udělám.
Bude to fenomén.
Nejvíc, jsem se těšil na to, co letos dostanu. Jasně nic se nemůže rovnat těm dvou budoucím prckům, ale přesto jsem se těšil. Zatímco se připravovalo slavnostní sfouknutí svíček někde ve vnitř domu, já se přesunul nenápadně k jídlu a pítí, které nikdo nehlídal.
"Naruto." řekl z ničeho nic táta a já se dost lekl! A tak jsem něco plácnu na svou obhajobu!
"Ničeho jsem se nedotkl, přísahám!"
"Tak proč si tak nervózní?" řekl táta a s úsměvem si nalil kousek punče. Taky bych si dal sakra.
"S-síla zvyku." řekl jsem a sáhl po tom oranžovým hnuse, o který si moji nájemníci zase požádali nepříjemnými kopanci. Vážně by mě zajímalo, co jim na tom chutná.
"Máš strach, co?" zeptal se mě táta, když mě pozoroval jak soutěží moje vůle s vůlí mého břicha. Otočil jsem na něj svůj pohled a polkl to, co jsem až do nedávna chuťově nesnášel.
"Jako vždycky." řekl jsem a trochu se otřepal.
"Neboj, musejí toho spoustu vynechat, aby ti neublížili." řekl a poklepal mi na rameno a pak s úsměvem na rtech ukázal na moje velké břišní svaly.
"Já vím, ale přesto mám ten hloupej pocit." zafňukal jsem a sáhl po nějakým mase, o kterým jsem si byl stoprocentně jistej, že ho můžu. Chvíli jsem si ho prohlížel, než jsem ho strčil do pusy a musel uznat, že grilování Kibovi fakt jde. Když jsem k tomu přikousl i kousek čerstvé housky úplně se mi z pusy vytratila ta příšerná chuť na ten oranžovej hnus jménem pomerančová limonáda. A to jsem si začal říkat, že se snad dostávám do klidného stavu, ale to mě rychle přešlo.

"Něco mi říká, že ti vezou dort." oznámil mi táta a ukázal mi směr. Já na to ale moc nereagoval. A jen pokýval rameny v gestu, jako no a co. Pak mě ale na jeho větě něco zaujalo.
"Vezou?" řekl jsem stroze, abych si ověřil, jestli jsem se nepřeslechl.
"Jo, podívej." řekl mi táta a já se tam s nehraným zájmem podíval a málem jsem vyplivl to, co se mi teď převalovalo v puse. Místo toho jsem se zakuckal a snažil se rozdýchat, co jsem právě viděl na vlastní oči! Ten dort byl obrovský!
"To mě chtěj naštvat? Tolik toho zase nesním!" řekl jsem, když jsem konečně zpracoval prostorovou výraznost mého neobvykle tvarovaného narozeninového big-dortu!
"Asi tím opravdu narážejí na…" začal táta, ale pak ho něco rozházelo. "Má to tvar vzducholodě nebo se mi to jen zdá?" řekl a hodně se snažil, aby se nerozesmál přímo přede mnou. Což by nebylo to nejchytřejší v dnešní tolik nevšedním dni.
"Já je zabiju!" řekl jsem jen a vydal se, i se zbytkem jídla v rukou, ráznými kroky k té cukrové obludě! Tak tohle jim nedaruju, a kde je vůbec Sasuke. Tohle je jistě jeho a Kibův nápad ale až s nimi zkončím budou litovat, že se narodili v tomhle století. Copak nevěděj, že mě v tomhle stavu rozhodí i úplná kravina. Třeba jako tahle jejich narážka na moje břicho, vyobrazená mým vlastním nápadem, mým vlastním pojmenováním těch dvou prcků. Vytočili mě tím ještě dvakrát tolik, než jistě bylo v jejich plánu, ale teď už je nic nezachrání.
"Všechno nejlepší k narozeninám, Naru-chan!"

To, že ten dort normálně zapálí a budou čekat, až sfouknu všech devatenáct svíček, jsem fakt nečekal. Přesto se to tak stalo a já měl pořád oči na stopkách a tělo v pozoru. Co když je to jen divadlo, aby mě zmátly? Jasně, to je chytrý ale mě nedostanou. Bohužel, čím déle se chovali normálně, tím víc jsem se začínal uvolňovat a moje podezřívání v každém jejich gestu či zabaleném dárku rychle pominulo.
A tak jsem se dal do rozbalování, chci říct trhání. Začal jsem tátovým dárkem, který mě ani v nejmenším nepřekvapoval. Ponožky a k tomu bonus, další ponožky. Rodič je hold rodič. Další byl Kiba, který mi dal nový fotbalový míč. Rád mi připomínal, že ho nebudu moc stejnak dlouho použít. Takže si ho spíš kupoval pro sebe. Sai mi dal nějaký nádherný obraz, který mi nic známého nepřipomínal. Přesto se mi líbil. Gaara a Kankuro si museli vybrat stejný obchod, protože mi vybrali totožnou věc. Zubní kartáček. Originální, to jsem dlouho nedostal. Oproti tomu Neji mi přinesl zbrusu nový kávovar, který výdávam v reklamě. Nechtěl jsem ho hned urazit a tak jsem si poznámku o tom, že moc kafe nepiju, nechal pro sebe. Lee se z nich všech vyznamenal asi nejvíc. Dal mi nějaký kalorický tyčinky a pár nových modelů činek. Trochu mě to vyděsilo. Ale dál jsem se nevině usmíval. Shikamaru a Choji to moc nerozmazávali a tak mi dali něco, co se rychle ztratí a přesto tím nepohrdnu. Bonboniéru a tuny brambůrek, do kterých se Choji o malou chvíli stejnak tajně pustil. No a Shino to zabil, protože mi dal repelent toho největšího kalibru. Copak bydlíme v nějaký džungli. Stejnak mě ale jeho dárek vždycky dostane.
…
Byl jsem strašně vděčný za tohle všechno. Za to, že to nemusím vynechávat nebo slavit v tý hrozný budově na život a na smrt a… Všiml jsem si, že je kočárek prázdný! Kam zmizel Takeshi?! Jasně, všechno ve mně křičelo - nepanikař, ale znáte to, vaše hlava na něco myslí a vaše srdce se ne a ne uklidnit. Začal jsem se zběsile rozhlížet, než jsem za sebou uslyšel začínající pláč. Otočil jsem se a viděl nespokojeného Takeshiho, který strašně chce skleničku, která ho uchvátila, a Itachi, který ho drží v náručí, mu jí nechce dát, jelikož je plná alkoholu. Pousmál jsem se nad tím, jak se ten malej prcek vzteká a dělá psí oči, jen aby bylo po jeho. Koho mi to jen…?
Kde je vůbec Sasuke?
Začal jsem se rozhlížet, ale nikde jsem ho neviděl. Vlastně jsem ho neviděl od doby, co zmizel s klukama v domě. To bylo před tím dortem než… podíval jsem se na ten velkej dort a za pár minut mi to do cvaklo! Aha! Takže ty čekáš v tom dortu a až ho půjdu krájet, vyskočíš a já se leknu a navíc budu celej od dortu. Mazaný,… ale já nejsem takovej blbec, jak si všichni myslíte.
"Naruto. Pojď nakrájet dort." řekl mi táta a všichni se přesunuli k té monstrózní vzducholodi.
"Jasně." řekl jsem a přibližoval se pomalu blíž a blíž než mě napadlo, co udělat, abych je dostal. Posledních pár kroků jsem zrychlil, a když jsem byl skoro u něj napřáhl jsem se a…!
"Ha! A mám vás!" křikl jsem a vrazil do dortu celou ruku! Nahmatal jsem něco jako ruku a pevně to stiskl, pak jsem, s vítězoslavnou grimasou, zatahal a vytáhl to ven!
Jaký bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že to vůbec není to, co jsem si myslel! V ruce jsem svíral něco jako plechovku se zavíratelným otvorem. Ani jsem si neuvědomil, co dělám a otevřel to. Prostě jsem byl zvědavej a tak dostal… rajčatovým protlakem přímo do obličeje! Chvíli jsem byl v šoku a pak to přešlo na vztekovou akci! Naruto vs. Dort! Začal jsem do něj strkat obě ruce a hledat toho, kdo v něm sedí a teď se strašně hihňá tomu, jak se mu povedlo mě dostat a navíc ušpinit. Šlehačku jsem měl snad všude. Ale mě to bylo fuk, nervy jsem měl na pochodu. A tak jsem dál hrabal a hrabal a za pohledů všech přítomných si svojí momentální pomstu vybíjel na jediné super sladké věci, na kterou už jistě nikdo nesáhne, i když chuť a pomyšlení na ní bylo hodně.
"Hledáš něco?" ozval se najednou hlas, vycházející z mých zad. Já přestal hrabat a otočil se klidným krokem s ne moc klidnou tváří. Sasuke se jen dál opíral o futra do zahrady. Já si olízl pomalu prsty.
"Ty…?!" přešel jsem do klidu a jakoby se nic nestalo, odpochodoval od dortu směrem k Sasukemu.