Solution (20.část)

Sasuke Uchiha
Nechtělo se mi zdrhat, ale když jsem zahlédl Naruta a jeho rudé klidné zatmění, bylo to zdá se nejrozumnější řešení. Přesto jsem dál stál a opíral se o futra dokavaď nepřišel až těsně ke mně. Stejnak mu vždycky uteču, obzvlášť když je v tomhle stavu.
"Jestli jste mě chtěli naštvat, blahopřeju." řekl Naruto a s tím nejpodlejším obličejem se usmál.
"Ze začátku se mi to nezdálo, ale když se na tebe tak dívám…" řekl jsem a prohlížel si jeho tělo oblepené polevou i samotnými kousky dortu.
"Je mi to jasný." přerušil mě Naruto. Pak jsem na mě nevinně podíval."Co takhle malá odměna?"

"Pro mě?" podivil jsem se a přivřel svoje oči,… ale přece jen věděl, že má něco za lubem. Naruto se naschvál zamyslel a našpulil svoje sladké rtíky, aby vypadal roztomile.
"Tak dám tu pusu třeba Kibovi, když ty nech…" začal a udělal krok ke zmíněné osobě, o které bych raději moc nevěděl. Kdo by taky miloval svýho předchůdce, že.
"No tak moment!" řekl jsem a chytil ho za zápěstí. Naruto se ušklíbl a nechal se přitáhnout blíž ke mně. Pak si olízl rty, a tvář mu tak krásně zrůžověla, až jsem přestal vnímat pohledy ostatních.
"Takže chceš." zašeptal a já se k němu pomalu nakláněl, pro svou tak nečekanou odměnu, která nebyla tak úplně na místě. Já ale jeho rty moc chtěl a tak jsem přestal dávat pozor. Těsně, pár milimetrů od jeho sladké pusy, mi z ničeho nic chytil těmi špinavými dlaněmi od dortu hlavu a otřel se o mě vším, co bylo sladké a vonělo to po jahodách. Pak se trochu odtáhl a olízl si znovu provokativně ukazováček. Zůstával dál v mé blízké přítomnosti, která stejně jako on sám, začala přivolávat svojí vůní otravný hmyz.
"Pomsta…" řekl Naruto a olízl mi kus šlehačky z tváře. "Je sladká." pak se ušklíbl a šel se dovnitř opláchnout. Já už ale v hlavě přemýšlel, jak mu tohle vrátit. Pousmál jsem se a šel se umýt taky.

Takeshi byl můj hlavní program dne. Jistě pomsta a Narutovi narozeniny byli to hlavní, ale přece jen jsem si nemohl nechat ujít jeho první věci. Jasně, ještě neřekl ani slovo, krom obvyklých citoslovcí nespokojenosti a štěstí. Ale začal například zkoušet chodit, což bylo dost komické… Nejdřív to zkoušel bez ničeho prostě se ze čtyř snažil dostat na dvě. To selhalo asi za dvě hodiny, obdivoval jsem však jeho tvrdohlavost, kterou zdědil nejspíš po Narutovi. Jeho druhým pokusem bylo postavit se pomocí židle. Soukal se, nevěděl kam s pravou nohou a pak zapomněl, že má i levou. Po asi hodině zjistil, že tudy cesta taky nevede a tak si naštvaně sedl, jako že nic jiného neuměl, a sledoval pozorně další půl hodinu každého dospělého, který prošel okolo. Koutky úst se mi nadzvedávaly pokaždé, když zůstal svýma krásnýma modrýma očima vyset na jednotlivci a sledoval jeho chůzi. Skoro jsem si až říkal nad čím tak může uvažovat. Připraven vyzkoušet svojí teorii v praxi, kterou jsem neznal, se Takeshi přehoupl na čtyři a odbatolil se k nejbližšímu stromu. Tam se pomalu s přidržováním o kmen poprvé nejistě postavil a já si nedokázal nevšimnout jeho radosti v očích. Bohužel si ho nikdo nevšiml a ti co ano to nepokládali za pokrok. Přece jen to vypadalo, jak když na strom čůrá pes ale stejnak. Takeshi to ale nevzdával a pomalu,… asi půl hodiny…, se otočil čelem k oslavujícím lidem. Opřený stále o svůj záchranný kmen a pyšný na to, co dokázal, se k mé hrůze odstrčil s odhodláním v očích od kmenu a snažil se udělat svůj první krok vpřed! To už jsem vystřelil ze své pozorovací stanice jako blesk a pár kroky se dostal až k němu! Chytil jsem to moje malý nemehlo těsně před zemním porostem a vyzdvihl si ho do náruče! Koukal se zmateně a přitom naštvaně. Ty jeden malej…!
"Tak tohle už nedělej, jasný?!" řekl jsem a zatvářil se dost přísně.
"Hm… prsk… chrchr… pšš." začal se Takeshi bránit a rozhazoval rukama ze strany na stranu.
"Když řeknu ne tak ne. A nech si to přemlouvání." řekl jsem, on přestal a nafoukl svoje malé tváře.
"Prsk… mlé, Pulu?" zeptal se jemně a sledoval, jak o tom dost přemýšlím.
"Ne, mámě to neřeknu. Ale musíš být hodný." řekl jsem nakonec a viděl, jak si oddechl a usmál se. Pak se trochu zavrtěl v mém náručí, zamyslel se a poklepal mi na rameno.
"Bé… lilu… ululu." oznámil mi.
"Už zase chceš na záchod?" řekl jsem a nadzvedl jedno obočí. Vždyť si byl před deseti minutami.
"Hm… ululu." zopakoval svojí prosbu Takeshi a já věděl, že to na mě nehraje.
"Dobře." řekl jsem a vydal se s ním přes celou zahradu do míst, kde ležel jeho nočník. Jo, mluvit to neumí ale chodit čůrat jako člověk už jo. Zvláštní dítě.
"Ty mu rozumíš?" zastavil mě po pár metrech Neji s Leem a dost se divili naší nesrozumitelné konverzaci. Tedy alespoň z jejich strany.
"Není to tak těžký, má stejný myšlenkový pochody jako někdo koho znám." řekl jsem a vůbec nezakrýval ten fakt, že jsem byl rád, že mu rozumím jen já… tedy když nepočítám Naruta.
"Jak že to říká Narutovi?" zeptal se Lee zvědavě a pohladil Takeshiho po jeho havraních vlasech. No spíš to bylo pár chloupků ale co.
"Pulu." řekl jsem bez zaváhání a Takeshi zpozorněl.
"A jak říká tobě?" ptal se Lee dál a byl z toho úplně mimo.
"Uram." řekl jsem to i se správnou Takeshiho výslovností. Většinou komolil i písmenka, která uměl.
"Roztomilý, tě úplně vystihl." řekl Neji a ušklíbl se. To mě tedy moc nepotěšilo.
"Jo, jsem něco mezi ubrouskem a máslem Rama." řekl jsem naštvaně.
"Tebe štve, že ještě neřekl první slovo?" zeptal se Neji a podíval se na Takeshiho, který byl zrovinka zaměstnaný Leeovou rukou.
"Spíš mě štve, že mi Naruto každej den předhazuje, že vysloví dřív Máma než Táta." vzdychl jsem.
"Co budeš dělat, jestli dřív řekne Táta?" zeptal se Lee a pustil Takeshiho malou ručičku.
"Asi si půjdu najít nějaký pěkný hrob na místní hřbitov." řekl jsem to první, co mě napadlo. Po pravdě jsem ani v nejmenším nevěděl, co budu za tokové situace dělat.
"Tak hrozný to zase nebude." uklidňoval mě Lee.
"Na to moc nespoléhám…" řekl jsem a v duchu uvažoval, jak se odtud rychle vyt…
"Uram… ululu?!" zatahal mě z ničeho nic za rukáv Takeshi a ukázal kamsi do baráku.
"No vidíš, úplně jsem zapomněl." řekl jsem a rychle vyrazil od těch dvou dovnitř.

"Baba… mil." řekl pyšně Takeshi, když jsem zavřel dveře od koupelny.
"Jo měl si dobrý načasování, jak se jich zbavit." pokýval jsem uznale hlavou a v duchu si říkal, že takový věci by se dítě učit nemělo, ale on to prostě tak nějak měl v sobě.
"Kuku… chrchr… bé." začal zase Takeshi, když jsem ho postavil na nohy a rozepínal mu kalhoty.
"Už jsme o tom mluvili, ne? Nezakazuju ti chodit, jen si musíš dávat pozor." řekl jsem jen.
"Chrchr… prsk,… Uram?" zeptal se Takeshi a dál se o mě přidržoval, aby nespadl.
"Jo, pomůžu ti s tím, ale teď mi ukaž, jak hezky umíš chodit na nočník." řekl jsem a pousmál se.
"Baba… hm." řekl nadšeně a posadil se na nočník. Ani ne za pár sekund už bylo slyšet jeho úsilí. Chvíli jsem ho pozoroval, než hlasitě vzdychl.
"Teď mi řekni, proč se do nočníku vyčůráš úplně bez problému, ale slovo Máma nedáváš?"
"Hm… chrchr… lil… mil… bé." začal ze sebe rychle, rychleji než obvykle, chrlit různý svoje citoslovce.
"Výmluvy." řekl jsem a on opět nafoukl svoje tváře a podíval se nesměle jinam.
"Hm… kuku,… Uram."
"I s tím ti mám píchnout, jo?" podivil jsem se a musel se pousmát.
"Hm." pokýval hlavou se stále růžovými tvářemi. Byl tak roztomilej, že jsem nikdy na něj nedokázal hrát přísného rodiče moc dlouho. Brzo poznal, že nemám nic proti a tak vykouzlil svůj úsměv.
"Chceš udělat mámě radost, že jo?" optal jsem se a utřel mu tu jeho mini prdýlku.
"Hm… bu." řekl jen a sledoval, jak mu zapínám kalhoty. Vzdychl jsem a posadil ho na pračku.
"Jo, tak to jsme dva."
"Bé?" zeptal se a sledoval, jak tu jeho snahu vylejvám do záchodu a splachuju.
"Protože… ehm, jak to jen říct...?" zamyslel jsem se a opláchl nočník v umyvadle.
"Mu… li!" bouchnul si prcek do pračky a zamračil se. Já odložil nočník zpět na místo a přešel k němu.
"No, zkrátka. Když ti na někom záleží, chceš, aby byl šťastný. A mě na mámě moc záleží, chápeš?"
"Tu… ku." řekl a snažil se vytvořit mezi prsty centimetrovou mezeru, kterou mi chtěl naznačit slovo.
"To bude prozatím stačit." řekl jsem a usmál se. "Víš ty vůbec, že budeš mít mladší sourozence?"
"Pa. Kuku… be?" zeptal se Takeshi zmateně.
"Ty nevíš, co je to mladší sourozenec?" řekl jsem a trochu se ušklíbl. To se prckovi vůbec nelíbilo.
"Tu." řekl smířeně a hned chtěl vědět víc. Já ukázal na něj a…
"To je někdo jako ty. Malej prcek, kterýho musíš chránit, jako chráním já tebe." vysvětlil jsem.
"Baba… ni." řekl Takeshi a nastavil ruce. A tak jsem ho vyzdvihl zpět do náruče a vydal se na zahradu.
"Tak nějak. Máš radost?" potvrdil jsem mu a sledoval, co on na to. Radostně zatleskal. "To jsem rád."

Naruto Uzumaki
Po tom fiasku s dortem a mé delší návštěvě koupelny, jsem se vrátil vcelku s dobrou náladou na oslavu. Samo sebou, že jsem čekal nějakou tu pomstu ze Sasukeho strany, ale jak jsem tak nad tím uvažoval, on je ten typ, co si počká na tu správnou chvíli, což může trvat i pár hodin ale i dnů. Z toho jsem měl možná větší hrůzu než z toho, že by to udělat za pár minut. A tak jsem se rozhlížel a hledal jeho černý ledový přemýšlivý pohled, který by mi říkal: Připrav se! Bohužel nebo spíš bohudík, jsem ho nikde nezahlídl, což bylo dosti divné. Při bližším zkoumání probíhající párty jsem zjistil ještě další věc. Takeshi tu taky není. Upřímně jsem doufal, že jsou někde spolu a nic zvláštního se neděje. Stačilo pár minut ve zbytečném strachu a mě začalo být dost divně. Přesto mi ten pocit byl dostatečně známí. S leknutím jsem si sáhl mezi nohy a děsně si oddechl, když jsem tam nic mokrého nenašel. Pak mě začala zajímat skutečnost, kde jsou pro mě dva nejdůležitější lidé. Asi jsem svým rozhlížením přilákal pozornost někoho, kdo věděl, co hledám.
"Jestli hledáš Sasukeho, tak marně." oznámil mi Kiba a dal mi talíř s jídlem. Do kterého jsem se bez jediné špatné myšlenky a bez jediného slova pustil.
"Kam šel?" zeptal jsem se po pátém polknutí té dobroty.
"Shi-chan potřeboval lulat. Před dvěma minutami zmizeli oba v domě." řekl mi Kiba a já si neskutečným způsobem oddechl. Dokonce jsem i přehlédl tu Kibovu hloupou přezdívku pro mého tak statečného prcka a dojedl poslední kousek, který jsem měl na talíři.
"Doufám, že ho tam něčím nekrmí." řekl jsem a nadzvedl jedno obočí.
"Všechno dobré jídlo je na zahradě, takže se nemusíš…" začal Kiba překvapeně a otočil další kus masa na grilu. Vůbec mu nedocházelo, co jsem tím původně myslel.
"To jsem nemyslel." řekl jsem mu a zůstal vyset očima na té dobře vypadající a vonící dobrotě.
"Aha, ty máš tušení, že se ti fušuje do řemesla." řekl s pochopením Kiba a nandal si další kousky hovězího masa k tomu velkému, co už tam dávno bylo a nad kterým už tu slintám několik minut.
"Jakýho řemesla?" divil jsem se, ale nespouštěl kus masa s dohledu.
"No přece hlavního milujícího rodiče." prozradil mi Kiba a s nehraným pobavením pozoroval, jak hypnotizuji gril očima.
"Nemá šanci." řekl jsem a podíval se s odhodláním do Kibových hnědých očí. To trvalo asi jen tři sekundy, než jsem se opět věnoval něčemu důležitějšímu.
"No já nevím. Vypadali, že si moc dobře rozumí." podotkl Kiba a ušklíbl se.
"Jako, že ne sebe spiklenecky mrkali?" to mě zaujalo a tak sem střídal pohled z masa na Kibu.
"To zrovna ne ale něco… bylo ve vzduchu." řekl Kiba a dál se šklebil. Co sakra ví a já ne?
"Haha, moc vtipný."

Kibovi řeči nejde v každém případě brát vážně, ale něco… na těch jeho myšlenkách bylo. A já, abych potvrdil, že jsem idiot, jsem po tom šel pátrat. A tak jsem nenápadnými kroky, kterých si stejně všichni všímali, jelikož mě museli hlídat, jsem se přesunul k domovním dveřím a pomalu nakoukl dovnitř. V chodbě nikde nikdo a tak sem mohl vstoupit. Moje pomalé a opatrné kroky, vzdálený rachot oslavy, můj zrychlený dech… který najednou byl tak hlasitý. Přišel jsem si jak agent. Sice trochu obtloustlý a nemotorný ale agenti můžou a jsou ledajací. Pomalu jsem se plížil tak, aby mě nikdo nezahlídl a snažil se nevydat žádnou hlásku navíc, která by mě prozrad…
"Chrchr… bé,…Pulu?" ozval se Takeshiho šišlavý hlas a já se ohlédl.
"Správná otázka, Takeshi. Taky by mě zajímalo, co to tu vyvádí?" řekl Sasuke a šklebil se na mě, když jsem zrovna neměl tu nejlepší pozici pro rychlé manévrování.
"Nic, já jen… no to… hledal jsem… sůl." řekl jsem a pomalu se dostával zpět do vzpřímené polohy, kterou jsem měl mít hned od začátku, jako nenápadně zvolenou pozici.
"Bleble… ku… lil." řekl Takeshi a strčil si pár prstů do pusy.
"To je fakt, taky jsem jí viděl venku na stole." řekl Sasuke a já poznal, že jsou oba proti mně a skoro stejně se tváří. To jsou mi zrádci, teda… Trochu jsem si oklepal tričko a…
"No tak jsem šel pro další. A co tu vůbec děláte vy?" řekl jsem ne moc nadšený svou momentální situací a nasadil jsem jiné téma jako úhybný manévr.
"Ululu." řekl jen Takeshi a dál si cucal ruku.
"Aha. A povedlo se?" usmál jsem se a přešel trochu blíž k nim.
"Hm." přikývl Takeshi rázně a usmál se od ucha k uchu.
"Šikula." pochválil jsem ho a pohladil ho po těch jeho nádherných havraních… chloupkách.

"Víš, že bys takhle blbnout neměl. Stačí, že hlídám jednoho, když se snaží posouvat za hranice nemožného." postěžoval si Sasuke ale v tu chvíli si uvědomil, jak moc se přeřekl.
"Cože?" chytil jsem se jeho věty jako žvýkačka vlasů.
"Buru,… Uram." řekl Takeshi a dvakrát Sasukemu bouchl jemně do ramene. Netušil, jak byl roztomilej, když se snažil dělat něco nenápadně.
"No jo, málem bych zapomněl. Promiň, my už musíme…" řekl a snažil se mě obejít a zmizet.
"Tak moment, vy dva! O co tu jde?" zastavil jsem je rázně a složil ruce na prsou.
"Papa… bu." a "O nic." řekli oba na ráz a pak se podívali spiklenecky na sebe a zpět na mě. Tak tohle už bylo podezřelé. Díval jsem se na každýho z nich zvlášť a vždycky se krátce zahleděl do hloubky očí jednotlivce.
"Už byste se měli přiznat, hoši." řekl se a klepal jednou nohou o zem.
"Ku… bé… prsk?" a "K čemu?" řekli zase oba naráz a už museli tušit, že z tohohle se nevyvlečou.
"Jak dlouho si se mnou chcete hrát?" řekl jsem a přivřel přísně svoje modré oči.
"Pulu… li." řekl Takeshi na Sasukeho a zatahal ho za košili.
"Jseš si jistej?" zeptal se ho tázaný a podíval se mu do očí. Takashi nesměle přikývl.
"No tak to už vyklopte nebo…!" řekl jsem netrpělivě a udělal trochu prudší krok, než jsem…

Auu! To jsem neměl dělat… sakra to bolí…! Oba se na moje zaškobrtnutí obrátili zpět ke mně a začali se konečně strat… hurá, dost to totiž bolí…!

"Naruto?" zeptal se Sasuke a přišel až ke mně.
"Zavolej… zavolej někoho, Sasuke…" zašeptal jsem a s námahou se snažil sáhnout mezi nohy. Když se mi to povedlo a ucítil jsem mokro, věděl jsem, co to znamená. Vytáhl jsem ruku a chvíli sledoval, jak mi to teče po nohách.
"Už?" zeptal se Sasuke.
"Jo." řekl jsem a snažil se pomalu posadit. I s tou strašnou bolestí. "Už je to ta… auu… tady…"
"Vydrž!" řekl Sasuke a posadil zmateného prcka do sedačky. "Takeshi, zůstaň tady sedět, jasný!"
"Hm." přikývl Takeshi a dál se s obličejem plným strachu díval na mě.

...----...

Na nadcházející hodinu bych nejraději zapomněl. Kdyby měl někdo kameru a natáčel mě, bal bych se potom té scénce strašně smál. V tu chvíli to ale nebyla procházka růžovou zahradou. Měl jsem strašný bolesti a vůbec neměl páru, co se kolem mě děje. Přesto jsem věděl, že je to velký! Tentokrát to všechno kolem porodu bylo mnohem vážnější, intenzivnější a hlavně delší! Měl jsem totiž v plánu porodit dvě děti a tak mi to všechno dalo docela zabrat!
Ještě pár dlouhých hodin jsem nevěděl, kdo nebo co to ze mě leze a tak jsem jen reagoval na různé vzdálené povely, jako zatlač, víc, dýchej, ještě kousek apod. Když jsem uslyšel vřískot první mé malé vzducholodě, z mých očí se kutálely slzy štěstí a mé unavené srdce začalo dělat kotrmelce… a to nejen z toho nadlidského úkolu. Měl jsem takovou radost, až jsem málem zapomněl, že je ve mně ještě někdo, kdo chce taky ven! Proto mi někdo opět řekl - tlač a já ho bez jediné slovní narážky poslechl! No jestli jsem předtím u Takeshiho tvrdil, že to byl masakr, tak teď to beru zpět! Rodit dvojčata je masakr! A to jsem musel vytlačit ještě jednoho… strašně to bolelo, ale můj pud mi radil se do toho pořádně opřít a tak jsem ho poslechl a udělal, co se ode mě čekalo! Přišla poslední vlna bolesti s posledním zatlačením a já uslyšel druhý křik! Dýchal jsem splašeně a snažil se uklidnit svoje myšlenky i samotné srdce.

"Naruto?" zeptal se mě asi dvacet minut na to Sasukeho hlas. Pořád mi přišel tak vzdálený.
"Jsou… jsou v po-pořádku?" vysoukal jsem ze sebe a už jen to mi dělalo strašný problém.
"Jo, obě děti jsou zdraví." potvrdil mi s klidným hlasem Sasuke.
"F-fajn." řekl jsem a nedokázal udržet krok slov s dechem.
"Chceš je vidět?" zeptal se Sasuke a vzal mě přitom za ruku, abych si ho všiml. Já byl myšlenkami stále u těch dvou malých nováčků, kteří ze mě dělali devět měsíců chodící vzducholoď.
"J-jasně." odpověděl jsem těžce. Cítil jsem, že každou chvíli usnu.
"Měl bys spát ale…"
"Ukaž mi je, Sasuke." naléhal jsem a zadíval se mu do očí. Pokýval krátce hlavou ke straně.
"Jsou vedle v postýlce… nemáš moc síly, takže ti je nemůžu dát do ruky." řekl jen a hleděl na mě, jak pomalu stáčím hlavu na stranu, což bylo dost namáhavé,… k mému upřímnému překvapení. Díval jsem se jak opařený na dvě malá tělíčka, ležící těsně vedle sebe a klidně oddechující… jejich malé ručičky a nožičky byly do sebe tak roztomile zapletené, že jsem… nedokázal popadnout dech.
"J-jsou,… tak krásný…" vydechl jsem nakonec a pousmál se s rudou tváří.
"A to si ještě neviděl jejich kukadla." řekl mi Sasuke a sedl si vedle mě na postel.
"C-cože? C-co… m-mají s očima?" řekl jsem a trochu mě jeho řeči vyděsily. Sasuke se jen dlouze podrbal na hlavě a ušklíbl se.
"Nechci se nějak chlubit, ale oba prckové zdědili ty moje." řekl a díval se na mou tvář. Já se jen pokusil o úšklebek, i když to šlo tedy ztuha.
"J-jako by mi to mělo vadit." zašeptal jsem a díval se dál na postýlku, která byla tak blízko a přitom tak daleko od mojí vyčerpané maličkosti. Sasuke vedle mě vzdychl, tím upoutal mojí pozornost,… jen na malou chvíle ale… teď moje myšlenky směřovali k jedinému.
"Ale asi i po tom všem budou blond." poukázal na fakt Sasuke a pousmál se.
"V-vážně." řekl jsem a měl z toho velkou radost. Ne, že bych měl něco proti havraním vlasům jen, jsem chtěl, aby alespoň jedno z dětí zdědilo mou barvu slunce.
"Jo. Ty tvoje světlý chlupy bych poznal i poslepu." podotkl s nadzvednutím obočí. Já se na ně nedokázal nepřestat dívat. Byla tak,… dvě sluníčka, přenádherná a zářivá…

"J-jsou tak roztomilé… roztomilé…?" zamyslel jsem se a až teprve teď mi došlo, že vlastně nemám ani páru o tom, jakýho jsou moje dvojčata pohlaví. Sasuke se na mě s pochopením podíval a pak si ještě rejpnul s dost blbou poznámkou, proti které jsem neměl dostatečnou obranu.
"Jo ty to vlastně nevíš."
"T-to ti došlo brzo." řekl jsem naštvaně, ale spíš to znělo jako s posledního tažení.
"Skoro mám chuť využít svojí pomstu a neříct ti to." řekl Sasuke a dost se naschvál zamyslel, aby tak dal váhu svým slovům a zvedl se přitom k odchodu z místnosti.
"S-sasuke…" křikl jsem ale můj hlas, nebyl můj hlas… spíš jsem to zašeptal.
"Takhle si představuješ prošení?" řekl Sasuke a zastavil se v půli cesty ode mě. Díval se mi do očí a já se díval do těch jeho. Každý můj kousek těla ho prosil.
"Ř-řekni mi to, p-prosím." vysoukal jsem ze sebe z posledních sil vzdoru nad spánkem.
"Máš dvě krásné holčičky, Naruto." řekl mi Sasuke s úsměvem. Já mu ho s nehraným štěstím vrátil… a nechal nad sebou pomalu vítězit únavu. To poslední, co jsem vzdáleně zaslechl, byla jedna ne moc dobrá poznámka mého prozatímního partnera. "Jo a tu pomstu si vyzvednu jindy."