Sparkless - B-day Bonus

Jen kamarádi…
Jen kamarádi.
Jen kamarádi!
Jen kamarádi!!!
JEN KAMARÁDI!!!

Homura seděl na podlaze svého pokoje a byl začtený do učebnice zeměpisu. Zoufale se na poslední chvíli pokoušel doplnit si informace o Jižní Americe, z nichž následujícího dne psali písemku. Dlouho to odkládal s tím, že to vesměs umí, ale pak mu náhle jedna z jeho nejlepších kamarádek pod nos strčila arch s otázkami a on pochopil, že neumí ani zbla.
Naprosto stejný problém řešil i Nanami, který využíval Homurova kolena jako improvizovaný polštář a ležel s ním v dokonalé kolmici.
Nanami ovšem se svými znalostmi skončil někde u Afriky, čili o tři lekce za Homurou. Proto se tvářil o poznání zoufaleji, když horlivě listoval učebnicí a k vlastnímu zděšení nacházel stále nová a nová jména měst, důležitých staveb, řek a jiných nepotřebností.
Byli to dva dny, co spolu začali chodit.
A Ritsuka stále neměla o ničem ani tušení.
Chodila po domě nafouklá jako bublina, s nikým nemluvila a pokud někomu potřebovala něco neprodleně sdělit, používala Kyouko jako nedobrovolnou tlumočnici.
Ale ani jednomu to příliš nevadilo. Upřímně se bavili. Alespoň prozatím.
„Seijí?“ zahučel najednou Nanami a poraženě knihu odložil s tím, že zítra vyžebrá na Sayuri tahák na opsání. Popřípadě Seijiho nějakým nemravným způsobem přesvědčí, aby mu ho napsal sám.
„Hm?“ Homura sklonil hlavu ke svému příteli, který se mu rozvaloval na klíně. Ten nasadil svůj obvyklý výraz rozverného štěněte, které je rozhodnuto donutit svého pána ke hře. Nanami tímhle výrazem Homuru provokoval. A Homura mu téměř pokaždé podlehl.
„Jak dlouho chceš mučit Ritsuku?“ zajímal se Nanami a překulil se Homurovi mezi kolena, takže k němu seděl zády, zátylkem opřený o jeho hruď a úplně mu tak znemožnil dál se učit.
Homura si povzdechl, chytil ho kolem pasu a povytáhl ho výš, aby ho hlavou netlačil do žeber. Ale nakonec si to rozmyslel, zezadu ho objal a opřel mu bradu o rameno.
„Mně to takhle vyhovuje,“ zapředl mu do ucha. Nanami se ošil a pokusil se na něj ohlédnout, ale setkal se s Homurovými rty a tak si vysloužil jen nečekaný polibek. Slastně přivřel oči, pootočil se a naklonil hlavu, aby polibek prohloubil.
Vyrušilo je až prásknutí dveří vedlejšího pokoje. Nanami se rychle odtáhl, kdyby se někdo rozhodl, že zajde do jejich pokoje. Kroky však jejich dveře minuly a pokračovaly po schodech do přízemí.
„Právě o tomhle mluvím,“ povzdechl si Nanami. „Takhle to musíme tajit před dvěma lidma, před kterýma bychom nemuseli… je to zbytečné… a stejně na to přijdou a čím později to bude, tím naštvanější budou!“
„To je možné,“ pokrčil rameny Homura.
„Ty jsi fakt zrůda. Tohle dělat vlastním sestrám, že se nestydíš!“ zakřenil se Nanami.
„Nestydím!“
Homura miloval jejich momentální vztah. Nejdřív se bál, že se všechno změní, ale vlastně zůstalo skoro všechno při starém. Pořád se pošťuchovali, popichovali a navzájem vytáčeli a mohli se bavit prakticky o čemkoliv. A ano, samozřejmě tu nyní byly jisté výhody. Výhody jako například do běla rozžhavené líbačky na školní střeše. Například.
Nanami se mu sesul do náruče a znuděně ho objal. Ukázalo se, že Nanami je neuvěřitelně lačný fyzického kontaktu. Pořád po Homurovi nejrůznějšími způsoby lozil, ometal se o něj a doslova žadonil o doteky. Homurovi to ani za mák nevadilo.
„Ale stejně bychom jim to měli říct. Nehledě na to, že jim to brzo stejně řekne Hibiki!“ připomněl Nanami. To byla pravda. Hibiki to na nich prostě poznal hned toho prvního dne. Královsky se bavil, ale nakonec slíbil, že Ritsuce nic neřekne. Byla to taková jeho odplata za veškeré týrání, které na něm zatím spáchala Ritsuka.
„Ten malej červ si jenom zkusí něco ceknout a uvidí,“ zavrčel Homura. Nanami se zašklebil.
„Pořád mu nemůžeš přijít na jméno,“ poznamenal.
„Prostě jsme si nepadli do oka, no,“ pokrčil rameny Homura projel Nanamimu černé vlasy. Ten se sladce usmál.
„Je fakt roztomilý, když se takhle tváříš, ale měl by ses s ním pokusit vyjít. Už kvůli Ritsuce. A kvůli mně taky! Je to jeden z mých nejlepších kamarádů!“
Homura si pohoršeně odfrkl a zabořil mu do vlasů i druhou ruku a přitáhl si jeho tvář k svojí. Nanami zamžikal, když přiblížil své rty těsně k jeho, ale pak se zarazil.
„Možná právě proto ho nemám rád,“ zamumlal Homura a v očích měl tak odzbrojující výraz, že měl Nanami co dělat, aby mu tu pusu nevrazil sám. Ale tušil, že myšlenka bude pokračovat.
„To mi chceš říct, že na něj žárlíš?“ zeptal se nevinně.
„Možná. Trochu. Zná tě dýl než já,“ pokrčil Homura pochmurně rameny a konečně se rozhodl trápení neprotahovat a políbil ho. Nanami se povytáhl výš a nechal Homuru, aby mu dlaněmi vklouzl pod triko.
Oba věděli, že to nesmí moc přehnat. Bylo to víc jak měsíc, co spolu poprvé a prozatím naposledy spali a zatím se jim jaksi nenaskytla šance si to zopakovat. Obzvlášť Homura, který, jak se ukázalo, měl sexuální apetit jako králík, tím dost trpěl.
Nanami ztěžka lapl po dechu mezi dvěma polibky a přitáhl se k Homurovi blíž. Když to vzal kolem a kolem… právě v tuhle chvíli byly doma obě dvě sestry, ale obě v přízemí a předešlého dne našli v šuplíku kredence klíč od jejich pokoje… Nemohl sice zaručit, že by se udržel v naprosté tichosti, obzvlášť, když si vzpomněl na předchozí zkušenost, ale stejně…
Jeho úvaha byla přerušena otevírajícími se dveřmi.
Prudce se vrhl zpátky, div se nepřerazil, ale ihned věděl, že tohle neokecá. Nehledě na to, že dveře byli otevřené dokořán ještě předtím, než se od Homury vůbec odtáhl.
„Nenechte se rušit,“ zahučela Kyouko znuděně, prošla mezi Nanami a Homurou a natáhla se do jejich knihovny z níž vytáhla jakousi přesněji nespecifikovanou knížku. Homura si s Nanamim vyměnil zděšený pohled.
„A netvařte se jako kdybych vás načapala bůhví při čem,“ pokračovala a zamyšleně se knížkou poťukávala do lokte, jak přemýšlela, jesli si ještě něco půjčí.
„Hééé?!“ Nanami si nervózně projel rukou vlasy a pokoušel se je nějak pomyslně urovnat, i když to byl předem prohraný boj.
Kyouko se k nim otočila a založila si ruce na hrudi. Homura cítil, jak ho sežehl její pohled.
„Vypadám snad jako k***a? Nebo Ritsuka?“ zeptala se chladně.
„Nóóó, s Ritsukou jste si docela podobné…“ zamumlal Nanami, za což si vysloužil ťafku knihou po hlavě. Ublíženě se chytil za temeno a zvedl k ní tmavě hnědé oči.
„Tak jsem to nemyslela. Chtěla jsem říct: proč myslíte, že tahle šaráda proti nee-chan bude fungovat i na mě? Jste průhlední jako sklo. Ritsuka to neprokoukla jenom proto, že se utápí v sebelítosti, což ji do týdne přejde. Takže bych vám doporučovala jí to říct, než jí to dojde, jinak vás zabije!“
Přešla ke dveřím a ještě naposledy se otočila. „Navíc mě dost nebaví jí dělat tlumočníka!“ dodala, načež zavřela dveře a zalezla do svého pokoje.
Nanami vytřeštěně zíral na zavřené dveře. „Vííš…“ zamumlal nejistě, než se přesunul zpátky k Homurovi a znosu se mu zhroutil do náruče jako štěňátko, které se chce mazlit. „Začínám mít pochybnosti, která tvoje sestřička je děsivější. Najednou…“
Homura ho sevřel pažemi okolo zad a políbil ho do vlasů. „Jo, asi vím, jak to myslíš,“ přikývl nepřítomně. Nanami se k němu přitulil a slastně mu zabořil tvář do košile. Byl to fajn pocit, moct se bez zábran lísat. Mohl si dovolit prakticky cokoliv.
Homura mu přejel konečky prstů po linii páteře až mu dorazil k vlasům. Tak nějak ho bytostně fascinovaly.
„Asi by vážně bylo lepší, kdybychom jí to řekli,“ připustil Homura, zatímco se jemně probíral jednotlivými uhlově černými pramínky.
„Myslíš?“ zašklebil se potměšile Nanami.
„Nech si ten vyzývavý tón, Shiro!“ napomenul ho Homura se smíchem.
„Ale říkáš jí to ty, jasný?!“ ozval se Nanami náhle a zapřel se dlaněmi o zem, aby se mohl zvednout.
„Cože?!“ Homura ho chytil za ramena a přitáhl si ho do úrovně očí. „Hodila po mě dva hrnky když jsem jí řekl, že spolu nejsme! Umíš si představit, jak bude reagovat až se dozví, že jsem si z ní střílel?“
„To je tvůj problém, protože to je tvoje ségra!“
„Viděls, jak dopadl Yuu?! Chceš abych takhle dopadl i já?! Kam se poděla všechna ta láska? Takhle mě obětovat zaživa!“ Homurovi se v očích zračilo skutečné čiré zděšení.
Nanami se sladce usmál. „Láska jde stranou když si máš zachránit vlastní kůži! Navíc já dostal ránu od Mizuki. Teď jsi na řadě zase ty!“
„Jdi do háje! Jednou slízneš menší šlupku o rám okna a budeš mi to předhazovat až do smrti!“
Nanami se načuřeně vytáhl na nohy, založil si ruce v bok a sklonil se k Homurovi, který stále seděl zády opřený o postel. „Menší šlupku o rám okna?! Rozsekl jsem si obočí!“ ohradil se a odhrnul si z čela prameny tmavých vlasů, aby svoje slova podložil hmotným důkazem, lépe řečeno jizvou, která se mu táhl přes obočí.
„Umíš si představit, co mi udělá RITSUKA?! Yuuovi rozmašírovala čelist, polámala polovinu kostí v pravačce a bůhvíco ještě, neměl jsem žaludek tu policejní zprávu dočíst až do konce! Zbyde ze mě jen ohlodané torzo!“
„Já ti říkal, že jí to máme říct hned! Teď bude napěněná o to víc, že jsme jí při tom nechali ještě dýl!“ odfrkl si pohrdlivě Nanami.
„Teď se ti to machruje, co?!“
Ale hádka byla pro Homuru předem prohraná. Jestli byl kdy dřív schopen nad Nanamim vyhrát, po té noci před měsícem o tu možnost definitivně přišel. Byl teď naprosto bezbranný. Nanami by ho klidně donutil skočit z okna, kdyby chtěl a udělal na něj psí očíčka.
Proto se rozhodl pro cestu nejmenšího zla. Popadl Nanamiho za límec a vrazil mu krátkou pusu. „Fajn. Řeknu jí to. Zítra ráno. Ale něco za to!“
„Hm?“ Nanami nechápavě povytáhl obočí.
Homura se zvedl z koberce a urovnal si košili. Nanami po něm zvědavě pokukoval, jak čekal, co po něm bude chtít na oplátku. Měl jisté tušení…
„Ritsuka jde dneska ven s Hibikim. Kyouko jde ke kamarádce zkoušet nějakou tu hru. A naši se z práce vrátí nejdřív v devět…“ Nanami úplně jasně slyšel ty tři tečky plné očekávání, kterými Homura větu zakončil. Zrudl a vzhlédl, aby se setkal s brčálově zeleným zkoumavým pohledem.
„S-seiji,“ vyrazil ze sebe, studem neschopný jiného slova.
Homura se samolibě usmál. „Pochopils!“
„T-to… to nemůžeš myslet vážně!“ Nanami se prudce otočil, aby Homura neviděl, jak ho to vykolejilo. Pořád měl totiž v paměti jasně vypálený každý detail té noci.
Homura se ušklíbl, chytil Nanamiho zezadu za pásek a přitáhl si ho k sobě. Sklonil se a políbil ho zezadu na krk, až sebou Nanami cuknul. Rty mu přejel po krku až k uchu, z něhož mu něžne shrnul vlasy. Jemně sevřel mezi rty náušnici, kterou měl Nanami v levém uchu pověšenou.
„Myslím to smrtelně vážně!“

„Bože, co se ti stalo, Shirogane? Vypadáš jak přejetý tankem!“
Nanami sevřel vidličku tak pevně, div ji nezlomil. „Jen jsem špatně spal.“ V duchu přemýšlel, kam by nejraději tu vidličku někomu zarazil a jak přesně hluboko. Protože stejně jako byl Seiji poprvé něžný a ňufky ňufky, tentokrát se s tím moc nebabral.
Nanamiho ale nejvíc trávilo, že i přes to si to užíval nepoměrně víc, než prvně. Možná to bylo faktem, že je netížilo pomyšlení na brzký odjezd a ani jeden neměl jedinou tržnou ani sečnou ránu. A nebo možná proto, že Homura se hodně rychle osmělil a přišel na to…
Nanami při tom pomyšlení zrudnul a zarazil vidličku hluboko do stolu. Hibiki, který seděl naroti němu se pobaveně šklebil, ale držel jazyk za zuby, i když mu všechno bylo jasné.
Vybavil se mu rázný dotek, vášnivé polibky, vlastní slastné steny a… pohlédl na své ruce, jako kdyby čekal, že za nehty bude mít cáry Seijiho kůže, jak mu zatínal prsty do zad.
Najednou měl strašnou chuť křísnout hlavou o stůl a způsobit si tak přinejmenším kóma. Jestli mu bude takhle trapně po každé takové noci, možná si to dvakrát rozmyslí, než se do toho pustí. I když ne, že by záleželo na něm.
Nikdy by nevěřil, co se dá za necelou hodinku stihnout.
Vtom vešel do místnosti Homura, na tváři výraz naprostého sebeuspokojení. „Dobré ránko!“ zahlaholil bodře a protáhl se. Nanami po něm šlehl zlostným pohledem. Bylo nefér, že on se cítil trapně až na půdu a nejraději by se zahrabal pod podlahu, zatímco Homura spárklíkoval až na půdu a přímo sršel dobrou náladou.
„Dob-“ začala Ritsuka, ale nedořekla, protože přesně v tom okamžiku se Homura jakoby mimochodem sklonil a líbnul Nanamiho na tvář, načež pokračoval ve své cestě k sektorce.
Ritsuce z ruky s hlasitým cinknutím vypadla lžíce. Kyouko rychle chňapla po hrnku, který jí ležel u ruky, aby ho náhodou do jejich starším bratrovi opět nehodila.
Nanami se nezmohl na slovo. Ten bastard se nenamáhal jí to nějak vysvětlit, proto tady byla dost reálná šance, že to odnese stejně jako on. A navíc použil tu samou fintu, jakou předvedli před Meiko a Mizuki, tedy „Proč bychom jim toříkali, stačí jim to ukázat!“
„C-cože?“ vyrazila ze sebe nechápavě Ritsuka a popostrčila si brýle na nose. Informace jí šla do mozku pomaleji, než čekali. A když pak do mozku konečně dorazila, reagovala pro změnu rychleji.
Homura pocítil ránu ještě dřív, než si uvědomil, že by měl panikařit.
Později se ukázalo, že mu naštípla zub, ale v tu chvíli Homura cítil jen velice ostrou bolest v celé spodní polovině obličeje. Druhé ráně se ale stihl vyhnout.
„Ty přizdisráči!“ vyštěkla Ritsuka a obrátila se k němu čelem. Homura se zatvářil trochu provinile, ale to jí jen rozzuřilo o to víc.
„Rit-“ Hibiki se na židli prudce odstrčil od stolu a postavil se mezi Homuru a Ritsuku, aby zabránil krveprolití. Homura musel v tu chvíli obdivovat jeho odvahu.
„Uklidni se, Ritsuko!“ Nasadil konejšivý tón, jako kdyby se pokoušel utěšit rozběsněného psa. Ritsuka však nevypadala, že by se chtěla uklidnit. Spí se zdálo, že Hibiki bude její první obětí, protože se jí postavil do cesty. Homura začínal obdivovat jak jeho statečnost, tak jeho masochismus.
Nakonec se jeho reakce ukázala jako správná. Čapnul Ritsuku kolem pasu a odtáhl ji od jejího bratra jak nejdál mohl dřív, než mu stihla udělat něco dalšího. Homura si ublíženě promnul tvář a bolestně syknul, když se dotkl místa, kde ho udeřila.
Nanami se vyštrachal zpoza stolu a nejistě mu ruku z tváře odtáhl, aby zkontroloval škody, které Ritsuka na bradě jeho přítele způsobila.
„Vy dva! VY DVA! Jak jste mi tohle mohli udělat?!“ Hibiki si najednou nebyl jistý, jestli se Ritsuka rozbrečí nebo rozpoutá peklo. Vypadala zároveň rozčileně a zklamaně.
„Proč?“ vyrazila ze sebe a vážně to znělo jako vzlyk.
Nanami se šokovaně otočil a o krok couvl, až se ocitl těsně před Homurou. Doufal, že jako živá neprůstřelná vesta Ritsuce zabrání Homurovi nějak vážněji ublížit.
„Proč ty jsi nás dva tak dlouho vodila v kruzích? Proč jsi prostě nenaznačila, jak to mezi námi je?!“ Homura Nanamimu sevřel ramena a krůček couvl, táhnouc ho před sebou jako štít.
Kyouko litovala, že nemá kameru. Tahle scéna by vyhrála každou soutěž typu Neváhej a toč! Její dva starší sourozenci, každý v opatrovnictví svého vyvoleného (což by vyznělo o to líp, s přihlédnutím na to, že jeden ze sourozenců je bratr). Hibiki se pokoušel zabránit Ritsuce, aby Homuru sezrala zaživa, stejně jako Nanami. Kyouko se samolibě ušklíbla.
„Vy to fakt nechápete?! Pořád děláte, jako kdyby za to mohla já, že jste si to neuvědomili, ale to není pravda! Kdybych vám to řekla, jenom bych to zhoršila! Museli jste na to přijít sami!!“
Nanami se po Homurovi pomalu ohlédl a setkal se s jeho překvapeným brčálově zeleným pohledem. Ritsuka jim tohle nikdy neřekla. Že si na to musí přijít sami, aby si toho vztahu doopravdy cenili. A přitom to bylo tak očividné!
„No… tady by se možná hodilo říct promiň!“ zamumlal nejistě Homura, i když věděl, že Ritsuce vážně křivdil.
„Možná?“ povytáhla Ritsuka obočí.
Nanami cítil, že Homurův stisk povážlivě zesílil. Tušil, že tohle se ani jednomu nebude líbit.

„Myslel jsem, že mi zlomila čelist,“ zamumlal Homura a na tvář si tiskl plechovku ledové koly. „Taky to tak vypadalo!“ přitakal Nanami. Sayuri, Keigo a Ichirou se mohli ztrhat smíchy. Ritsuku všichni tři znali. A zároveň jako jediní z jejich třídy (kromě Mizuki a Meiko, které to od jejich polibku na střeše tušili) věděli, jak to mezi Homurou a Nanamim je. Keiga a Ichiroa to nepřekvapilo tak, jak se od nich očekávalo. Keigo argumentoval tím, že s nimi strávili na Kuroyamě dvě noci ve stejném pokoji a těch jiskřiček by si nevšiml leda slepec. Nato Ichirou odpověděl, že on si toho sice nevšiml, ale slyšel Mizuki jak vřešt na dívčích záchodech, jaké jsou ti dva svině a tak dál.
„Ale zasloužil sis to. Chudák Ricchan se tak snažila a nakonec jí uděláte tohle!“ mlaskla pohoršeně Sayuri, která si tu yaoistickou loajalitu nemohla odpustit.
„To je možné, ale sourozenci se takhle neřežou ne? Alespoň ne do takového extrému!“ pokrčil rameny Homura. Sayuri se ušklíbla.
„Tos měl vidět mě a bráchu, když jsme byli malí! Jsem ho seřezala každou chvíli.“
„Upřímně ho lituju,“ utrousil potichu Ichorou, za což si vysloužil ťafku za ucho.
„Shimeji je o rok mladší, mám dovoleno ho šikanovat! Starší sourozenci to mají v napsané v kodexu!“
Homura se bolestně ušklíbl. „To někdy řekni Ritsuce.“ Ale věděl, že ještě dlouho nebude mít žaludek na někoho vztáhnout ruku. Ta poslední mela s Yuuem mu úplně stačila do konce života. Navíc po tom, co dostanete ránu od dvou lidí ze tří, které chcete ochraňovat ze všeho nejvíc, pochopíte, že jste něco udělali špatně.
„A schytám taky jednu, ne?“ ušklíbla se Sayuri a pohodila rezatými vlasy.
„Moc bych se tomu nedivil,“ uchechtl se pobaveně Nanami a sesul se Homurovi na rameno ruky, kterou si k tváři netiskl plechovku s kolou. Najednu stranu byl rád, že od Ritsuky taky nějakou ránu neslízl, protože jedna jizva na obličeji mu bohatě stačila.
„Jen počkej, Nanami! Až to budete říkat rodičům, to si ještě něco užijete!“ slíbila jim se škodolibým úsměvem Sayuri. Nanami prudce vzhlédl.
„Cože? Našim?! Nenenene! Nikdy!“ Zazvonilo.
Sayuri a oba dva kluci se zvedli. Měli angličtinu pro začátečníky, zatímco Homurovi a Nanamimu, kteří byli v pokročilých hodina odpadla. Angličtina byla jediný předmět, kde byl Homura lepší než Sayuri a náležitě si to užíval.
Sotva zabouchly dveře, Nanami skočil Homurovi kolem krku, v očích stále ten zoufalý výraz. Málem mu tím vyrazil dech a oko, ale Homura si nestěžoval. Odložil plechovku koly a stáhl si ho z krku, aby se mohl nadechnout.
„Seiji, jak tohle proboha řeknu mámě? A jak TÁTOVI?“ Nanami panikařil. A to hodně.
Homura ho se smíchem chytil okolo ramen a přitáhl si ho do náruče.
„Nestresuj se, Shiro. Chvíli to necháme uležet, dobře?“
Nanami se uraženě otočil a zvedl k němu hnědé oči. „Myslíš, že je dobrej nápad to tajit před dalšími členy rodiny, Seiji? Tolik zubů asi nemáš, abys každýmu nastavil druhou tvář!“
Homura mu s okouzlujícím úsměvem prohrábl vlasy a zastrčil mu je za ucho.
„To se ještě uvidí.“
Nanami něco zamručel a vzhlédl. Homura měl původně v úmyslu políbit ho na čelo, ale nakonec mu to vyšlo přesně na rty a tak nepohrdnul. Nanami mu sevřel přední díl uniformy a vytáhl se do kleku, aby ho nebolelo za krkem. Byl to jen lehký polibek, vzhledem k Homurově naražené bradě, ale i to se počítalo.
Homura mu prsty vjel do vlasů a přitáhl si jeho tvář blíž.
Vtom se ozvalo skřípnutí dveří. Nanami se od Homury odtáhl s tím, že se zeptá, co si tam zapomněli, když se střetl pohledem s Mizuki. Meiko jí jako její věrný stín postávala za zády. Nanami najednou nebyl schopen slova. Homura ho však objal okolo pasu, přitáhl si ho blíž a poraženě mu složil hlavu na rameno.
„To si ze mě někdo vážně dělá srandu…“ zavrčel.
Nanami nemohl jinak, než se nahlas rozesmát.

Přesně... přesně asi ne, ale zhruba tou dobou Nanami pochopil, že bez Seijiho už si svůj život neumí představit.