Sparkless: Double Bang - Kapitola 18.

Homura seděl na posteli a přemýšlel.
Nanami stál ve sprše, ale přemýšlel taky.
Oba dva přemýšleli o tom samém.
A oba dva došli ke stejnému závěru.


Když uslyšel zvuk otevírajících se dveří, vzhlédl. Seděl na posteli, lokty opřený o kolena, prsty rukou propletené jako k modlitbě. Zahleděl se směrem ke dveřím od nichž se ozvaly kroky. Dole už zamknul a zhasnul, takže jediné světlo bylo teď rozsvícené na chodbě v patře.
Nanami vešel do pokoje a zamžoural do šera, protože Homura nepovažoval za důležité si rozsvěcet.
„Máš volnou koupelnu,“ upozornil Homuru a jedním koncem ručníku, který měl přehozený přes ramena si promnul vlasy na spánku z nichž mu kapala voda na podlahu.
Homura přikývl, ale zůstal sedět a jen mlčky pozoroval svého přítele, jak přešel k oknu a zatímco si sušil vlasy, vyhlédl na ulici. Tvář mu osvětlovalo matné oranžové světlo pouličních lamp.
Někdy Nanamiho proklínal. Většinou ve chvílích jako byla tahle. Nanami si znovu projel vlasy ručníkem a kapičky vody se rozstříkly do všech stran.
Homura ztěžka polkl a prohrábl si rukou vlasy.
„Co se děje, Seiji?“ zeptal se Nanami a ohlédl se. Homura nemohl spustit oči z linie jeho krku, který se leskl cestičkami po jednotlivých kapkách vody. Nanami se navíc při cestě z koupelny neobtěžoval se zapínáním košile. Proč by taky, pomyslel si Homura dopáleně, když věděl, že ho to vyprovokuje.
Prudce se zvedl z postele a přešel k oknu. Nanami se otočil tak, že stál zády k oknu, na tváři samolibý úsměv.
Homura se neobtěžoval cokoliv vysvětlovat. Jednoduše se dlaněmi opřel o sklo za Nanamiho hlavou a přitiskl svoje rty k jeho. Nanami mu však po několika do běla rozžhavených vteřinách proklouzl pod nataženou paží, což ho ještě víc rozdráždilo.
„Co bys chtěl, Seiji?“ zeptal se Nanami znovu a naposledy si projel vlasy ručníkem, načež ho pověsil přes opěradlo židle, která stála opodál.
„To se ptáš vážně?“ povytáhl obočí Homura a znovu se posadil, tentokrát na postel Nanamiho. Pozoroval svého přítele zpod přivřených víček, obočí nakrčené v napůl zmatené, napůl rozzlobené grimase.
„Proč bych si z tebe utahoval?“ usmál se Nanami a založil si ruce na hrudi. Homura se soustředil na jeho tvář, aby ho ten zbytek nerozptyloval.
„To se ptám já.“
Nanami se zasmál, v duchu ale sám sebe musel držet na hodně utažené uzdě. Ale kdyby to neprotahoval, to by nebyl on. Tohle laškování, to bylo jeho. I když obyčejně ne po víc jak měsíci sexuální abstinence. A že je měsíc sakra dlouhá doba, když jste celou dobu se svým přítelem.
Šest týdnů. To je sice jenom čtyřicet dva dní (vlastně čtyřicet jedna, protože Nanami si moc dobře pamatoval, kdy to bylo naposledy), ale přepočítáno na minuty a vynásobeno čtyřmi, což je suma, kterou má na svědomí fakt, že jeho přítel je Seiji a což mu to čekání ještě zhoršovalo, to bylo víc než dost.
Už se nemohl dočkat. Ale stejně to protahoval. Doslova si svým chováním protiřečil.
Tok jeho myšlenek zničehonic přerušil Homura: „Víš, když o tom tak přemýšlím, možná si tu sprchu půjdu dát.“
Nanami poplašeně trhnul hlavou. Cože? Hej, hej, počkat! Takhle to být nemělo. Homura mu kazí dokonale rozfázovaný plán. Zamračil se.
Homura ani nestihl zaregistrovat, co se stalo. Nanami ho prostě zničehonic popadl za ramena a srazil ho na svoji postel. Každopádně, najednou ležel na zádech a Nanami se nad ním skláněl, tlačíc ho proti matraci.
„Copak, Shiro?“ zeptal se pobaveně, protože si nevšiml Nanamiho výrazu, který by mu napověděl, co přesně se děje.
Nanami chvíli zarputile mlčel, než se mu po tváři rozlil výraz, který se pohyboval někde mezi úsměvem a úšklebkem.
Sklonil se nad Homuru a přiblížil tvář k té jeho. „Co bys řekl, Seiji?“
Homura se chtěl vzepřít na loktech, Nanami ho však držel překvapivou silou. Navíc, vzato kolem a kol, tahle pozice vlastně nebyla tak nepříjemná. Respektive byla nepříjemná jen tak dlouho, jak si budou přát.
„No, mám pár nápadů,“ řekl Homura pobaveně a opětoval Nanamimu zvědavý pohled.
„Pár?“ podivil se Nanami a pustil jeho rameno. Pomalu se sklonil ještě hloub a opřel se Homurovi lokty vedle hlavy.
„Vlastně jeden, ale má spoustu lákavých variant,“ zavrněl Homura. Nanami naklonil hlavu na stranu, takže se mu prameny vlhkých tmavých vlasů svezly do tváře. V duchu probíral jednotlivé možnosti. Moc jich nebylo.
„Například?“
„Spíš mě zajímá, jaký nápad máš ty.“
„Jak se to stalo, Seiji?“
„Hm?“
„Jak sis mohl vypěstovat závislost na sexu?“
Homura se sladce usmál a laškovně Nanamimu dlaněmi přejel po stehnech k bokům. Nanami měl na sobě světlé džíny a rozhalenou košili s krátkým rukávem. Jen to samotné bylo pro Homuru dostatečné vysvětlení, jak je to možné.
„Podívej se do zrcadla,“ zamručel.
Nanami to nakonec nevydržel a políbil ho. Připomínalo mu to jejich první společnou noc. Dva roky zpátky, stejný pokoj, stejná postel, ale úplně jiný přístup.
Homura nechal vedení na Nanamim. Prostě jen aby se dozvěděl, jak se to vyvine.
„Dneska chceš být nahoře?“ zeptal se Homura v té kratičké pauze, během níž se Nanami napřímil, stáhl si z ramen košili a odhodil ji na podlahu. Hned nato se opět naklonil nad svého přítele a opřel se mu dlaněmi proti ramenům. Moc dobře si uvědomoval, jak lačným pohledem ho Homura sjíždí.
Bylo to už víc jak šest týdnů. Takhle dlouho spolu nespali od té doby, co se dali dohromady.
„Třeba by se ti to zamlouvalo,“ usmál se Nanami a odhrnul si pramen černých vlasů za ucho.
„O tom nepochybuju.“ Homura chtěl ještě něco dodat, Nanami to už ale nechtěl slyšet, a tak ho znovu políbil a tentokrát si dal záležet, aby dal Homurovi najevo, že dneska to bude ostřejší, než jindy.
Homura cítil, jak se mu zrychluje tep. Nanami se za ty dva roky naučil, jak ho dostat až k hranici šílenství. A bylo mu vidět na očích, že v tuhle chvíli na tom není o moc líp. Pořád ho držel pod sebou, ale dovolil mu alespoň doteky. Homura mezitím pomalu a velice důkladně studoval konečky prstů jeho torzo. Nanami se mu proti vlastní vůli proti rukám vypínal, jak chtěl víc. Bylo to jako mučení. Oba chtěli trápit toho druhého, ale zároveň si uvědomovali, že škodí spíš sobě.
„Jak dlouho to vydržíš?“ zeptal se náhle Homura a ucukl hlavou, aby dostal svoje rty z Nanamiho dosahu. Ten se na něj nechápavě zamračil.
„Netvař se, že nevíš, o čem mluvím,“ pokračoval Homura a když se Nanami pokusil natáhnout pro další polibek, jemně mu skousl spodní ret. „Je ti jasné, že takhle to moc daleko nepůjde. Protože jestli já jsem si zvykl na vysoký standart, někdo mě to musel naučit. A zákonitě, ty sis na to musel přivyknout taky. A víš, co to znamená?“
Konečky prstů přejel Nanamimu po středu hrudníku až ke klíční kosti. Odtamtud pokračoval po linii jeho krku, až ho vzal za bradu a donutil ho natočit hlavu tak, aby se mu díval zpříma do očí.
Nanami těžce polkl. „Co?“ zeptal se naivně a opětoval Homurovi ten napůl pobavený, napůl roztoužený pohled, což obzvlášť u Homury byla velice nebezpečná kombinace.
„Ale no tak, Shiro, nedělej se. Jsi dostatečně inteligentní na to, abys na to přišel sám.“
Znamená to, že jsem úplně stejně nadrženej jako ty, pomyslel si Nanami, když si ho Homura za bradu přitáhl k dalšímu polibku. Nato sklouzl rty po Nanamiho bradě a něžnými doteky rtů putoval dolů podél linie jeho krku. Nanami se prohnul v zádech, takže se jeho nahá hruď dotkla Homurovy. Ten měl pořád ještě napůl rozepnutu košili, ale i tak byl ten dotek holé kůže tak akorát dost.
„Fajn, tohle tak akorát stačí,“ zavrčel Homura, jednou rukou ho popadl okolo pasu a druhou za zátylek. Nanami neměl jinou možnost než se sesunout na něj. Nato Homura znovu spojil jejich rty a s konečnou platností převzal iniciativu.

Homura uměl vždycky dobře líbat, i když v podstatě neměl jak se to naučit. První pusu absolvoval až s Nanamim a i když to měl Nanami značně zamlžené, musel přiznat, že už tehdy ho to překvapilo. Časem se ale Homura zdokonalil a Nanami by mu s klidnou myslí předal nějaké ocenění, kdyby v takové kategorii existovalo.
A okrem toho, že uměl skvěle líbat uměl skvěle i to… ostatní…
„Počkej, Seiji…“ Nanami zalapal po dechu a mučednicky zaklonil hlavu, ve skutečnosti však chtěl Homurovi nabídnout další prostor, který by mohl laskat nedočkavými rty.
Homura mu dlaní přejel podél páteře a přitáhl si ho blíž k sobě.
Teď už Seiji regulérně seděl a Shiroganeho měl posazeného na klíně čelem k sobě, což mu dovolovalo ho škádlit všemi možnými i nemožnými způsoby.
Políbil ho na krk a pomaličku klesal rty opět k jeho klíční kosti, přičemž občas neodolal a použil i zuby. Nanami hlasitě zasténal a sevřel do dlaně jedné ruky Homurovy vlasy, zatímco v druhé svíral lem jeho košile.
„Na co přesně bych měl čekat?“ zeptal se Homura škodolibě a přitáhl si ho ještě o chloupek blíž. Nato ho políbil na rameno a laškovně mu prstem přejel po bedrech.
„Ty jeden bastarde…“ zasyčel Nanami vzrušeně a sevřel Homurův skalp o něco silněji.
„Tohle už jsem kdysi slyšel,“ řekl Homura a stáhl Nanamimu ruku z vlastních vlasů. Přitáhl si jeho prsty ke rtům a aniž by přerušil oční kontakt,
„Teď jsi větší bastard než kdy předtím, Seiji.“
„A že to říkáš zrovna ty.“ Homura zničehonic srazil Nanamiho pod sebe. Nanami se pokusil překvapeně vyjeknout, to se mu však nepovedlo vzhledem k tomu, že mu nezbylo nic jiného, než zasténat, když ho Homura znovu políbil, tentokrát na poslední žebro na levé straně hrudi.
„Ty, malej přistěhovalec, pomocník největšího postrachu Tamayori pod osmnáct let, otravnej narušitel soukromí, kazič mravních zásad a sexuální orientace mládeže, nepoučitelně optimistickej hajzl, nádhernej, úžasnej a hlavně…“ Homura se na okamžik odmlčel, aby si Nanami stihl uvědomit, jak plynule přešel z výčtu jeho minulosti do komplimentů, které platily až do současnosti, „… hlavně MŮJ!“
Nanami zrudl. Nesnášel, když mu tohle Homura dělal. Když mu dával další záminky, proč ho milovat. Homura si toho všiml a usmál se.
„Jdi do háje,“ zamumlal Nanami rozpačitě a zakryl si dlaněmi tvář.
„No tak, Shirogane.“ Homurův hlas byl naladěn do té neodolatelné tóniny, která byla vyhrazena jen a pouze pro Nanamiho. Nikdy tím tónem nepromluvil na nikoho jiného a o to víc ho Nanami zbožňoval.
Homura ho něžně vzal za zápěstí a odtáhnul mu ruce z obličeje.
„I po dvou letech se stydíš?“
Nanami se však pod krytem vlastních dlaní smál. Homura se zatvářil nechápavě.
„Bože, já tě miluju,“ zavrtěl Nanami zoufale hlavou a prudce ho objal okolo krku.
„A to je něco, čemu by ses měl smát?“ podivil se Homura. Nanami se pustil a opět padl na matraci. V příštím okamžiku mu Homura přišpendlil zápěstí k prostěradlu a sklonil se nad něj jako to předtím dělal Nanami. „Přijde ti na tom něco vtipného?“
„Ne, vůbec ne. Jen prostě… jsi dokonalej. Něco mezi tím starým nabručeným Seijim a tím novým, který jsi byl před měsícem. Takhle, přesně jak jsi teď. Takhle jsi dokonalej. Kdyby mi někdo řekl v den, kdy jsme se potkali, že z tebe bude takhle úžasná lidská bytost, asi bych nevěřil.“
Homura se sklonil a zabořil Nanamimu zuby do krku, jako kdyby byl upír. Nanami překvapeně vyjekl. „Až teď? Až teď jsem úžasná lidská bytost? To bych se měl technicky vzato urazit!“
Nanami se přerývavě nadechl, jak mu Homura sjel k pasu a vláčným pohybem mu stáhl džíny přes boky. „Tak jsem to nemyslel, ale…“
„Pozdě, Nanami,“ zašklebil se Homura a opět ho políbil. Přitom druhou rukou pomalu klouzal podél Nanamiho pasu. Nanami sebou škubl a ozval se zvuk trhajících se švů, jak Homurova košile nevydržela stisk jeho milence.
Homura se usmál, přetáhl si černou košili přes hlavu a poslal ji na výlet za tou Nanamiho. Hned na to se vrátil k samotnému, rozpálenému Nanamimu. Rozhodl se, že už ho nebude déle mučit, protože každá minuta byla utrpením i pro něj. Políbil ho a přiklekl si mezi jeho kolena.
„Mimochodem,“ zamumlal, sotva se na několik vteřin odtáhl. Nanami už byl ve stavu, kdy jen těžko vnímal cokoliv, kromě jeho doteků. „Opovaž se ještě kdy přemýšlet, že mě necháš kvůli tomu, že se se mnou nudíš.“ Políbil ho a dal Nanamimu zase nějaký čas na zpracování toho, co mu právě řekl. „Příště to probereme nějak racionálně a hlavně…“ Odmlčel se, protože ho přerušil Nanamiho sten, ale výraz v jeho očích mu naznačoval, že ho vnímá a poslouchá. „…už nikdy nedovolím, abychom ve vztahu měli jakýkoliv stereotyp. Klidně někoho zabiju, abych to oživil. Nebo, já nevím, podpálím naší univerzitu, nebo najdu někoho dalšího, kdo má zálusk na pomstu, protože bych řekl, že takových v Tamayori bude víc… ale už nikdy to nebude stereotyp, kvůli kterému bys uvažoval o rozchodu, rozumíš?“
Nanami roztřeseně přikývl. „Miluju tě.“
„Tím se vymlouváš hodně často,“ usmál se Homura. Nanami se na něj zamračil, protože viděl, že do Seijiho se zase dává ta jeho sadistická nálada, kterou moc rád pozoroval zpovzdálí, ale když na něj přišla v posteli, bylo to pro něj peklo.
„No tak, Seiji,“ zakňoural zoufale.
„Copak?“ Homura se zaculil a opřel se dlaněmi o prostěradlo v úrovni Nanamiho hlavy. Ten se několikrát přerývavě nadechl a zaryl Homurovi prsty do předloktí.
„Nějaké námitky?“ zeptal se znovu. Nanami na něj upíral téměř lačný, temně hnědý pohled a Homura si moc dobře uvědomoval, že mu oči čím dál častěji ujíždějí dolů. Nanami by mu to nikdy nepřiznal, ale zbožňoval Homurovo tělo. Homura byl vysoký a od přírody sportovně stavěný, on si ale na své fyzičce zakládal a tak měl postavu vypracovanou i navzdory tomu, že už nějakou dobu neměl čas na fotbal.
„Okamžitě… přestaň… dělat… fóry… nebo…“ Nanami pomalu odsekával a s každým slovem zabořil konečky prstů hlouběji do Homurovy kůže.
„Nebo?“ zavrněl Homura. Z Nanamiho už ta nedočkavost přímo čišela. Oddechoval skrz zuby a občas tiše zasténal.
„Nebo… budeš mít se sexem utrum další měsíc.“
Homura se najednou tvářil jako beránek. „Jistě, drahý.“ Znovu ho políbil a konečně se uráčil pokračovat. Nanami slastně zasténal a znovu mu vjel dlaní do vlasů. Oba věděli, že tu výhružku nemyslel vážně. Sevřel prsty na jeho zátylku o něco pevněji a přitáhl si ho horkého polibku. Když mu Homura stáhl džíny, které měl až do teď rozepnuté, pod úrovní pasu, přerývavě se nadechl a sevřel do zubů jeho spodní ret.
Homura se pousmál a jednou rukou si odhrnul vlasy z čela, na němž už mu perlil pot. V místnosti pro něj bylo nedýchatelno, i když to pravděpodobně nemělo nic společného se skutečnou teplotou.
Nanami zaklonil hlavu a netrpělivě zasténal. Homura z něj prostě nemohl odtrhnout oči. Vždycky miloval tuhle část. Tu živočišnou, kdy se mu Nanami naprosto poddal a v rámci možností mu dovolil téměř všechno, na co si vzpomněl. I když Nanami většinou proti jeho nápadům nic nenamítal. A třeba tehdy v Okinawě, to byla dokonce jeho iniciativa…
Homura se při té vzpomínce pousmál, sklonil se a přitiskl rty na Nanamiho krk tak, aby cítil jeho tep. Skoro by přísahal, že je dokonale synchronizovaný s jeho.
Nanami najednou vztáhl ruce a objal ho. Homura se usmál, sklonil se a políbil ho na tvář. Jo. Jo, tohle bylo fajn. Tohle bylo moc fajn.

Homura měl tak dobrou náladu, že si div nepohvizdoval. Všechno bylo v takovém pořádku, že tomu pořád nemohl uvěřit. Sluníčko svítilo, krize vztahu byla zažehnána, nikde za rohem se nekrčil žádný násilník. Homura takhle poklidné ráno nepamatoval. Cenil si ho o to víc, že následovalo po velice příjemně strávené noci.
Obrátil na pánvičce lívanec a zatímco se smažila druhá strana, usrkl z hrnku studené kafe.
Zrovna když přemýšlel, jestli mají ještě meruňkovou marmeládu, ozvalo se rachocení klíčů v zámku. O několik vteřin později do kuchyně vešla Ritsuka a přes hlavu si přetahovala svetr s norským vzorem.
„Áá, lívance hanby,“ zašklebila se, když se jí podařilo vyprostit hlavu z límce.
Homura se na ní nechápavě zamračil.
„Ale no tak, netvař se, že nevíš o čem mluvím. Vždycky děláš lívance, když si chceš Shiroganeho uchlácholit,“ potřásla hlavou, uzmula bratrovi jeden z hotových lívanců a posadila se ke stolu. Homura se na ní chvíli nevraživě díval, než si povzdechl.
„Vem si alespoň talíř,“ řekl, natáhl se, aby jeden vyndal ze sektorky a postavil ho zhruba do míst, kam Ritsuka drobila.
„Víš, co mám na lívancích hanby nejraději?“ zeptala se Ritsuka, jako kdyby ho ani nevnímala.
„Musíš tomu tak říkat?“ protočil oči Homura, ale Ritsuka hned pokračovala.
„Zaprvé, jsou to lívance a ty umíš nejlepší lívance na světě a zadruhé, že můj starší, na první pohled dokonalý bratr, zase provedl něco, co si musí žehlit nadměrným množstvím sladkého.“
Homura se rozhodl vzít na vědomí jen první polovinu věty, která v sobě skrývala kompliment a druhou diplomaticky ignoroval, protože v hloubi duše věděl, že jeho mladší sestra má pravdu.
Shodil z pánve další lívanec a zadíval se na hodiny. Bylo už po půl desáté.
„Ritsu?“ zeptal se opatrně a vytáhl z lednice sklenici džemu. Tu postavil před svoji sestru, která k němu tázavě zvedla oči, pusu plnou lívance.
„Hm?“ zahuhlala a natáhla se po sklenici.
„Víš, tak jsem se chtěl zeptat… ty a Hibiki…“ začal Homura nejistě, Ritsuka ale okamžitě zavrtěla hlavou.
„Předem říkám, že svůj názor nezměním, ať mi řekneš cokoliv. Otevři mi to prosím,“ natáhla k němu ruku s marmeládou. Homura si povzdechl a s tichým plopnutím sklenici otevřel. Ritsuka se mezitím zvedla, aby si došla pro nůž, kterým by si marmeládu na lívanec mohla namazat.
„Já ti nechci nic vymlouvat jen se chci ujistit… žes to promyslela.“
Ritsuka na něj přela zelené oči, jako kdyby v jeho tváři hledala nějaké náznaky, že to říká v žertu.
„Seiji, myslím, že jsem to promýšlela dost dlouho, co říkáš?“
Nepřítomně přikývl, za což ho Ritsuka lehce šťouchla špičkou nohy do kotníku. „No tak, seber se. Jedna noc se Shiroganem a jsi celý naměkko.“
Homura jí klepl obracečkou do hlavy a znovu se otočil ke sporáku. Ritsuka se zaculila a zabořila nůž do skleničky s džemem. O chvíli později se znovu ozval zvuk otevíraných dveří a do kuchyně vtančila Kyouko.
„Hahá, lívance hanby!“
„Můžete toho nechat?!“

Nanami ležel v posteli stočený do klubíčka a trpělivě čekal na svoji zaslouženou snídani do postele. Nedělalo by mu problém si na snídani sejít dolů, ale navzdory tomu, že mu bylo devatenáct, miloval Seijiho rozmazlování. Navíc si užíval ten skvělý pocit naprostého klidu.
Převalil se na záda a protáhl se jako kotě.
Po dlouhé úvaze došel k závěru, že to byla velice dobrá kompenzace za šest týdnů celibátu. Cítil se sice trochu provinile jako pokaždé, když se probudil buď v Homurovic domě nebo v domě některého z jeho rodičů po podobné noci, ale přece jen, byli se Seijim pořád ještě ve věku, kdy si mohli dovolit trochu té puberťácké rozmařilosti. Teď už to byla spíš vysokoškolská rozmařilost, ale princip byl stejný.
Zrovna když začínal uvažovat, že vstane, ozvalo se zaklepání na dveře. Nanami se převalil na břicho a podepřel si bradu dlaní. „Dále.“
Homura vešel dovnitř a opatrně balancoval s talířem lívanců a hrnkem čaje, zatímco loktem dveře zase zavřel. Nanami se zaculil a naklonil hlavu na stranu. Dobře, připomeňte mi někdo, proč mě jenom napadlo, že se s tímhle rozejdu? pomyslel si.
„Helemese, lívance hanby,“ zatrylkoval spokojeně.
Homura zúžil oči, když talíř i hrnek odkládal na noční stolek. „Začínám mít vážně podezření, že jsi ten pojem zavedl ty.“
Nanami se na posteli posadil a opřel se lokty o kolena překrytá dekou s pruhovaným vzorem. „To se nikdy nedozvíš. Ritsu a Kyo jsou bezva komplici,“ vyplázl laškovně jazyk. Homura se pohoršeně zamračil, načež se usadil na okraj jeho postele a odhrnul Nanamimu rozježené vlasy z čela. Ten najednou pocítil ten stejný stud, který musel snášet, když jim bylo sedmnáct. Pořád si na to nezvykl.
„Dobré ráno,“ zavrněl Homura potichu a natáhl se, aby ho políbil na tvář, Nanami ale na poslední chvíli natočil hlavu na stranu a políbil ho na rty.
„Můžu si teď, když už máme ranní rutinu za sebou, dát svoji zaslouženou snídani?“ zeptal se, když se od sebe odtáhli. Homura se pokoušel tvářit pohoršeně, moc se mu to ale nedařilo. Nakonec poraženě přikývl a Nanami se s dětským entusiasmem vrhl na talíř lívanců.
Homura ho pozoroval a v duchu doufal, že ten pocit, který ho v tu chvíli naplňoval až po okraj, bude trvat navždycky.

Přesně o pět dní, šest hodin a dvanáct minut později Homura položil otázku, kterou si to navždycky víceméně ujistil.
Přesně o šest let, tři měsíce a čtrnáct minut později se na totéž zeptal Hibiki Ritsuky.