SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Sparkless: Double Bang - Kapitola 19.

„Tak co myslíš?“
„Dům stojí.“
„Třeba je to jen kulisa.“

„Myslíš, že naše děti zbořili dům a pak si sehnali obrovský kus kartonu, namalovali dům na něj a postavili nám ho do zahrady?“
„A pak po kom mají naši děti ten sarkasmus, že drahá?“


Všech pět jich sedělo u snídaně. Hibikiho vyhoštění prošla platnost a tak s Ritsukou cukrovali Homurovi rovnou pod nosem, což mu nevadilo tak jak zprvu čekal, možná i kvůli Nanamiho přičinění. Kyouko to celé komentovala jen vysoko zdviženým obočím, protože nic jiného si to nezasloužilo. Hluboko uvnitř byla ráda, že Nanami a Homura už mají to líbánkové stádium za sebou, alespoň navenek. Netušila totiž, jak to mezi sebou mají ve skutečnosti teď.
Každopádně, když Mio a Kouji vešli do domu, vládla v kuchyni mírumilovná atmosféra poklidné snídaně, občas přerušená jen větami typu ‚Podej mi cukr‘ nebo ‚Budeš ještě marmeládu?‘. Do školy nijak nespěchali, protože speciálně kvůli snídani vstali dřív a že pro Homuru a Kyouko to byl skoro nadlidský výkon.
„No to mě podržte, co se tady stalo?“
„Hm?“ Seiji nechápavě vzhlédl od sportovní přílohy novin, které si pročítal. Nanami, který měl v rukou část s inzeráty a reklamami, jež studoval v čisté zvědavosti zrozené ze studia marketingu, zvedl oči taky, ale hned si vzpomněl, že před odjezdem na Nový Zéland nebyl čas ujasnit si všechny věci ohledně toho, jak je to s ním a s Homurou, proto hlavu zase sklonil.
„Nehádáte se. Neperete se o poslední koblihu. Přiletěl snad Drak svornosti a promluvil vám do duše?“ zamračil se podezřívavě Kouji a odložil kufr na podlahu v předsíni.
„Tati, nepokoušej se být vtipný. Víš, že od toho tu máme mámu,“ řekla laskavě Kyouko a vstala, aby rodiče objala na přivítanou.
„Um, dobrý den,“ pozdravil trošku rozpačitě Hibiki a roztržitě se usmál. Už měl zase vlasy v barvě čerstvě padlého sněhu. Měli totiž s Ritsukou rozhovor, jehož téma se točilo okolo kompromisu Krátké vlasy za Bílé vlasy.
Mio se na něj trochu podezřívavě zahleděla, načež zachytila synův pohled a jeho sotva znatelné kývání hlavou. Po tváři se jí rozlil úsměv.
„Jak jste si užili měsíc bez dozoru?“ zeptala se a prošla k lince, kde stála konvice s čajem. Vytáhla ze sektorky hrnek a nalila si.
„Bez dozoru? No, díky za důvěru, mami,“ ušklíbl se Homura a nenápadně si stáhl níž dlouhé rukávy, které kryly poslední náplasti, jež mu zbyly po vybuchujícím balíčku.
„Víš, jak to myslím, Seiji. Navíc, pochybuju, že zrovna vy dva jste na ně byli nějak zvlášť pedanští.“
„My?“ zamrkal naoko nechápavě. „My vždycky!“ Za to prohlášení si vysloužil Nanamiho pobavený úsměv, kterého si Mio samozřejmě všimla.
Dlouho o těch dvou přemýšlela, zvlášť během dlouhého letu, den po tom, co se Seiji přiznal. Jistě, na jednu stranu ji to mrzelo. Koho by to trošku nemrzelo, že, říkala sama sobě. Ale na druhou stranu byla i šťastná.
Nanami byl slušný, hodný kluk, který měl jejího syna až neuvěřitelně rád. Vlastně až tehdy jí došlo, jak moc ta jejich náklonnost překračovala meze obyčejného přátelství. Mohla by si toho všimnout, kdyby chtěla, ale ona to nečekala. Pořád brala Nanamiho jako Seijiho kamaráda, kterým pro ní zpočátku byl. Teď už ho ale brala skoro jako vlastního syna.
Navíc u Nanamiho měla jistotu, že její syn nebude zklamaný a nebude mít zlomené srdce.
Když to vzala kolem a kol, bylo jí vlastně podezřelé, proč Seiji ještě nemá přítelkyni. Byl to přesně ten typ o kterého se mladé holky rvaly. On si ale místo toho vybral svého nejlepšího kamaráda.
Ještě než přistáli na Zélandu, nejenže se s tou myšlenkou smířila, ale dokonce se jí zalíbila. No bože, tak je její syn gay. Lepší než kdyby fetoval. A ona má tak další ptáčátko, které může přijmout do rodinného hnízda. Oficiálně. Protože neoficiálně tam Nanami už dva roky patřil.
„Jaké to bylo na Zélandu?“ zeptal se Nanami, kterému se ten zaujatý pohled budoucí tchýně přestával líbit, a natáhl se pro svůj hrnek.
To vzal Kouji jako výzvu, aby začal vyprávět historku, jak je ‚napadla‘ příliš zvědavá ovce a nálada v místnosti se rychle zvedla. Nanami si podepřel bradu dlaní a usmál se. Jestli takhle nevypadá idyla, tak už vážně nevěděl.

„Shirogane-kun, můžeš na slovíčko?“
Nanamimu se v tu chvíli zastavila krev v žilách a v podstatě celý život mu proběhl před očima. Vzhlédl od knihy a nejistě se zadíval na otce svého přítele, který se teď nad ním tyčil jako ledovec. Kouji byl stejně vysoký jako Seiji, jen měl ještě mohutnější stavbu těla. V jeho tváři Nanami viděl známé rysy. Seijiho čelist, nos, ale když se zaměřil na oči, ty zdědil každopádně po Mio.
„Ehm… ano?“ Nanami odložil knihu hřbetem nahoru a zvedl se z gauče. Kouji na něj kývl a zamířil do kuchyně. Nanami se v duchu pomodlil, ale následoval ho. Kyouko, Ritsuka a Hibiki už odešli do školy, Seiji byl nahoře a on ve vzduchu cítil vlastní popravu.
Vešel do kuchyně, kde za stolem seděla Mio. Kouji se posadil vedle ní, zatímco Nanami se zastavil ve dveřích. Ajéj. Ajéjéj. Tohle se mu vůbec nelíbilo. Rozmluva s rodiči. Seijiho měla brzo čekat taky, jen s tím rozdílem, že Nanamiho otec bude mít někde po ruce něco velice ostrého k čemu bude sjíždět očima, čímž Homuru vystresuje až po okraj.
„Sedni si, Shirogane,“ vyzvala ho Mio a kývla k židli naproti nim.
Nanami poslušně klesl na sedadlo a nervózně si odhrnul pramen černých vlasů za ucho.
„No tak, netvař se tak vyděšeně,“ mlaskla Homurova matka pobaveně, protože si moc dobře všimla, jak vystrašený pohled na ně mladík vrhá. Vypadal trochu jako srna ozářená reflektory.
„Takže, asi tušíš, proč si s tebou chceme promluvit.“
Nanami chabě kývl. „Mám tušení.“
„Pořád ten vyděšený výraz?“
„Pardon.“
„Jen… víš, Shirogane, troufla bych si říct, že znáš Seijiho líp než kdokoliv jiný.“
Nanami pokrčil rameny a kývl. Byla to přece jenom pravda.
„A tak asi víš, že si moc lidí do své blízkosti nepouští.“
„Poslední dobou se to docela zlepšilo.“
„Ale pořád je opatrný. A když mu bylo sedmnáct, tak si k sobě nepustil nikoho. Tak jsme se jen chtěli ujistit, že to myslíte vážně.“
Nanami povytáhl obočí v nevyřčené otázce. „Jsme spolu už dva roky,“ připomněl jim nejistě.
„To neznamená, že to myslíte vážně. Já jsem byla s jedním klukem přes tři roky, ale vždycky jsem věděla, že bych si ho nikdy nemohla vzít.“
„Dobře pro mě,“ uchechtl se Kouji, za což si vysloužil dloubnutí loktem.
„Ale jak jsem chtěla říct,“ pokračovala Mio, aniž by manželovu poznámku nějak komentovala, „nemusíš to vždycky myslet úplně vážně. Proto se tě ptám teď. Protože i když tě máme rádi jako vlastního syna a já vím, že ty to víš, Shirogane, nenechala bych tě, abys mu ublížil.“
Nanami přikývl. „Já… já to myslím vážně. Nevím, jestli Seiji taky, ale doufám, že ano. Ale já to vážně myslím. Vždycky jsem to myslel vážně.“
Mio se usmála, protože viděla, jak se Shirogane klepe nervozitou.
„Ale taky jste nám to mohli říct dřív,“ řekla.
Nanami se omluvně zaculil a pokrčil rameny. „Mohli a asi i měli, ale… no, nějak na to nepřišla řeč.“ Mio měla najednou chuť ho poplácat po hlavě a nabídnout mu sušenku, protože Nanami se zatvářil jako čirá nevinnost, což byl výraz, který si tak pravidelně trénoval na Seijim.
„Tak nepřišla řeč?“
„Je dost těžké to zapojit do rozhovoru,“ přitakal Nanami.
Kouji zavrtěl hlavou a zasmál se.
„To bylo vše?“ zeptal se Nanami po chvíli.
„Pokud nám nechceš ještě něco říct?“ pokrčila rameny Mio, vstala a přistoupila ke kuchyňské lince. Nanami se na židli zaklonil a zamyslel se.
„Možná bych měl poděkovat,“ napadlo ho a po očku se ohlédl po paní domu.
„Za co?“ usmála se.
„Za všechno.“
„Nenuť mě vytáhnout kapesník, Shirogane.“

Homura se usmál a zády se opřel o zeď vedle dveří do kuchyně. Nechtěl poslouchat. Nějak se prostě k těm dveřím přitočil a zaslechl rozhovor. Nebylo to, že by to udělal naschvál.
Stejně ho ale to, co slyšel, zahřálo u srdce.
Prohrábl si vlasy a pokoušel se přesvědčit vlastní koutky, aby se nekroutili do tak přiblblé grimasy. Nemohl si ale pomoct. Prostě… to nešlo.
Potichu se otočil a vyběhl po schodech zpátky do patra.

Yuu se rozhlédl po prázdném bytě. Kromě několika posledních lepenkových krabic, které stály uprostřed chodby, byl prázdný. Vypadalo to tam najednou ještě smutněji než obyčejně.
Yuu svého rozhodnutí nelitoval. Přemýšlel o tom už dlouho a to co se stalo v posledních týdnech ho definitivně přesvědčilo. Nechtělo se mu opouštět Tamayori, ale věděl, že to je jeho jediná šance, jak začít znovu. Na jednu stranu mu to trhalo srdce, jako každému tamayoriňanovi, který byl donucen z nějakého důvodu město opustit, na druhou nemohl jinak.
Po dlouhých úvahách se rozhodl pro Kyouto. Neměl totiž chuť stěhovat se na jiný ostrov a přece to bylo dostatečně daleko od Tamayori.
Sehnul se a sebral ze země tašku, kterou si přehodil přes rameno. Pro jeho věci měli za pár hodin přijet stěhováci, on si ale ještě potřeboval zařídit pár posledních záležitostí.

„Už jdu!“
Nanami rozrazil dveře a překvapeně se zarazil hned na prahu.
„Člověk by řekl, že se po událostech z posledního měsíce poučíš, Nano,“ zavrtěl hlavou Yuu, který se opíral o branku. Nanami se v první chvíli zamračil, pak si to ale rozmyslel. Místo toho za sebou zavřel a vyšel k brance. Oba jejich psi se tlačili u vrátek a snažili se skrz jeho plaňky skamarádit s malým psíkem, který stál na druhé straně.
„To je Jingles,“ řekl Yuu, když si všiml, jak si Nanami pejska prohlíží.
„Co tady děláš?“ zeptal se Nanami a poplácal Jinglese po střapaté hlavě.
„Přišel jsem se rozloučit.“
Shirogane podezřívavě naklonil hlavu na stranu. „Nemám to doufám brát jako náznak toho, že se chystáš skočit z mostu, že ne? Protože jestli ano…“
Yuu zavrtěl hlavou. „To ne. Stěhuju se.“
„Aha…“
„Takže jsem se chtěl naposledy omluvit. Za všechno. Hlavně za to, co jsem ti udělal. Mrzí mě to.“
„Už ses mi omluvil několikrát.“
„To neznamená, že bych s tím měl přestat,“ pokrčil rameny Yuu.
Nanami se usmál a zkoumavě se zahleděl muži přes sebou do tváře. Jak moc se člověk může změnit, napadlo ho. Ne, že by Yuuovi všechno odpustil, rozhodně už z něj ale neměl ten živočišný strach. „Kam teď půjdeš?“ zeptal se.
„Do Kyouta. Mám tam nějaké příbuzné. Tak to alespoň táta říkal, když jsem se ho ptal. Tak uvidíme.“
„Není to sranda být z rozvrácených rodin, já vím.“ Nanamiho bodl osten provinilosti. On o tom nevěděl zdaleka tolik jako Yuu. Yuuova matka zemřela, když byl ještě malý a jeho otec ho zanedbával, proto mu bylo jedno, když Yuu začal divočet.
„Takže… už bych se vám neměl plést do života.“
„Jestli jdeš jen kvůli tomu,“ začal Nanami, ale Yuu zavrtěl hlavou.
„Mám pro to víc důvodů. Chci prostě začít odznova. A to se mi v Tamayori nepovede.“
Nanami přikývl. „V tom případě… se měj.“
„Žij blaze, Nano.“ Yuu se otočil a pomalu vyšel směrem k autobusové zastávce.
„Jo a Yuu,“ zavolal ještě Nanami, takže se Yuu otočil a tázavě povytáhl obočí. Nanami se oběma rukama opřel o branku a usmál se. „Ať se ti to líbí nebo ne, stejně ti poděkuju za to, co jsi pro nás udělal poslední týdny. Takže.. díky.“
Yuu mu úsměv nejistě oplatil a přikývl. Byl rád, že pokud už Tamayori opustí, nenechá za sebou žádné dluhy. Vlastně… ještě jeden tam byl.

„Takže ty už jsi o tom slyšel?“
„No tak, Yuu, tohle je Tamayori, šuškanda je hlavní vývozní artikl.“
„Jen jsem se chtěl ujistit, že…“
„Že mě nepopadne chuť po pomstě jako jeho? Ale no tak, kolik mi je, osm?“
„Vždycky jsi z vás dvou byl chytřejší.“
„Není tak těžké být chytřejší než Kobayashi, co si budeme nalhávat.“
„Jo, to je pravda.“
„Přece jen to byl on, kdo si vyholil půl hlavy a nosil ty falešné piercingy…“
Yuu potáhl z cigarety a povzdechl si. „Byl to idiot, ale nečekal jsem, že to s ním dopadne takhle,“ řekl posmutněle. Jeho společník pohoršeně mlaskl a šťouchl ho loktem do žeber.
„No tak, Yuu, neber si to tak.“
„Já si to neberu, jen… mě to mrzí, no.“
„Uklidní tě, že já se tě zavraždit nepokusím?“
„Dík, Souto, to fakt potěší.“
Souta se usmál, opřel se lokty o zábradlí a zahleděl se do kalných vod Shimario. Nepřítomně si pohrával s přívěskem, který měl na řetízku kolem krku, načež znovu vzhlédl k Yuovi.
„Takže s Nanamim už jsi to urovnal?“ zeptal se a odhrnul si pramen vlnitých vlasů z očí.
„Víceméně. Homura si sice hlídal, abych se k němu nepřiblížil na deset metrů, ale kdo by se mu divil. Řekl bych ale, že mi bylo odpuštěno. Aspoň trochu.“
Souta si podepřel bradu dlaní a zazubil se. „Vlastně by ti měli být vděční, co? Technicky vzato, dal jsi je dohromady.“ Yuu po něm střelil pohoršeným pohledem, na což Souta reagoval povytaženým obočím a sofistikovaným popotažením límce.
„Ale co se týče původní otázky. Jsme v pohodě, Žádné vraždy ani nic podobného. Smeťme to všechno ze stolu.“ Souta k němu natáhl ruku a povzbudivě se usmál.
Yuu chvíli váhal, než mu ruku stiskl.
Poté se pomalu vydali k východnímu břehu.
„Víš, někdy se stav, Yuu. Mohli bychom zavzpomínat,“ nadhodil Souta, ruce zabořené do kapes světle šedého kabátu s mosaznými knoflíky.
„Na co, prosím tě? Na vysolování výloh? Na staré dobré časy?“
Souta pohodil hlavou a pokrčil rameny. „Třeba.“

„Tak tady jsi!“
Homura vzhlédl a pohled mu spočinul na Nanamim, který se ledabyle opíral o nízkou branku, která dělila dětské hřiště od zbytku parku. Strčil do ní kolenem a branka se s táhlým zaskřípěním otevřela.
„Jak jsi věděl, že budu tady?“ zeptal se Homura a zapřel se nohama proti ušlapané hlíně a pevněji sevřel v rukou železné řetězy houpačky, na níž seděl.
„Intuice,“ pokrčil rameny Nanami, špičkou tenisky branku zase zavřel a přes hřiště se pustil směrem k houpačce. Homura povytáhl obočí.
„Intuice a tvoje mladší sestry,“ uznal Nanami.
Homura se pousmál a odrazil se od země, aby se znovu rozhoupal. Parkem se rozlehlo unavené skřípaní starého dřeva a řetězů. Nanami se opřel o svislou podpěru houpačky a zalovil v kapse po krabičce cigaret. Jednu si vsunul mezi rty a z dlaně udělal improvizovaný ochranný val proti větru, aby si ji mohl zapálit. Krátce potáhl a otočil se na Homuru, který se zamyšleně díval do korun stromů.
„Chodili jsme sem s Ritsukou a Kyouko, když jsme byli ještě děti,“ řekl po chvíli a zaklonil se. „Už to může být tak deset let, co jsme tady byli naposledy. Když jsem byl větší, chodil jsem sem jen abych na ně dal pozor.“
Nanami se na něj usmál. „Jako vždycky.“
„Dřív jsme byli jako nejlepší kamarádi, víš. Když mě bylo osm, Ritsuce šest a Kyouko pět, složili jsme takovou přísahu. Měli jsme vlastní tajný spolek. Říkal jsem si, na co by mi byli kamarádi, když mám ty dvě?“
Nanami překvapeně zamrkal. Tušil, kam tím Homura míří.
„To je důvod, proč jsem nikdy neměl jiné kamarády. Jistě, pořád to byly moje sestřičky, ale vyrostly a našly si vlastní kamarády a koníčky. Ne, že bych je všechny schvaloval, ale stejně… jednoho dne jsem zjistil, že už mě vlastně nepotřebují. Že už jsem pro jenom starší bratr, ale ne už nejlepší kamarád.“
Shirogane se posadil na volnou houpačku a zastínil si oči proti zapadajícímu slunci. „A tobě to zlomilo srdce?“ zeptal se napůl v žertu.
„Dalo by se to tak říct. Řekl bych, že jsem po tom zjištění trochu zatrpkl,“ pokýval hlavou Homura.
„Víš, Seiji, neznám vaší rodinu tak dlouho, abych mohl dělat soudy, ale jednu věc říct můžu. Ty dvě tě vždycky budou brát hlavně jako nejlepšího kamaráda. To, že máte nějaký ten gen společný, to už je jim upřímně jedno.“
Odrazil se od země a předklonil se, aby se rozhoupal. „Nechceš mi tím doufám naznačit, že mě bereš jako náhradu za Ritsuku a Kyo, že ne?“ dodal podezřívavě.
Homura se rozesmál tím upřímným smíchem, pro který měl Nanami vždycky slabost.
„Jinak bych si myslel, že tady něco není v pořádku,“ pokračoval.
„Neboj, Shiro, to vážně nenaznačuju.“
Nanami se na dřevěném sedátku opatrně postavil a chytil se pevněji řetězů v úrovni svých ramen. „Víš, Seiji, tohle ti docela závidím. Já mám mladší sourozence až teď a to už jsem na to asi moc starý.“
„Na co jsi starý? Na komplex staršího bratra nejsi starý nikdy,“ zavrtěl hlavou Homura, „navíc ti to docela jde, alespoň co se mých sester týče.“
Nanami se zaculil, ale neodpověděl.
„Řekl jsem ti někdy, co mi o tobě řekly ty dvě, když jsi u nás bydlel asi dva měsíce?“
Nanami nakrčil čelo.
„Řekly, respektive Ritsuka řekla a Kyouko přikyvovala jako divá, že jsou rády, že ses rozhodl nastěhovat zrovna ke k nám. Že jsem zase víc jako dřív.“
„Jako dřív?“
„Jako dřív, když jsme byly děti. To jsem si poprvé úplně uvědomil, jak zakyslý člověk se ze mě stal. A taky, což bylo důležitější, mi došlo, že už jím vlastně zase nejsem.“
„To víš, láska lidi mění,“ zakřenil se Nanami a odhodil zbytek cigarety do opodál stojícího odpadkového koše.
„Možná,“ pokrčil rameny Homura a patami bot se opřel proti zemi, až to zaprášilo.
„Shirogane?“
„Hm?“
„Taky bych s tebou chtěl složit takovou přísahu. Něco na ten způsob.“ Homura znovu vzhlédl a zahleděl se na oranžově žíhané nebe přes nějž se táhla šedavá linka po nedávném průletu letadla.
„Poslouchám.“
„Chtěl by sis mě vzít?“
Nanami sebou překvapeně necukl, ani nevyjekl, jak by se slušelo, ale klidně pokračoval v pomalém houpání. Homura ho pozoroval a bedlivý pozorovatel by si všiml sotva znatelných obav, které mu na čelo vyryly pochybnou vrásku.
„Nemyslím teď a tady. To vlastně zatím nejde, ale prostě chci, abys věděl, že tady je ta myšlenka a že já… bych chtěl. Takže tak. Spíš je to jen takový prozatímní slib než přímá žádost o ruku,“ dodal a sevřel řetězy houpačky o něco pevněji.
„Kdyby to byla skutečná žádost o ruku, asi bych se z téhle houpačky skácel a zatímco bys mě se starostlivým výrazem seškraboval ze země, zaúpěl bych ano. Ale vzhledem k tomu, že je to jen prozatímní slib, bude ti muset stačit: Fajn.“
Homura chvíli nechápavě pomrkával, než se mu po tváři rozlil úsměv.
„Víš, jak dlouho jsem si tuhle řeč plánoval? Úplně jsi zkazil tu romantickou pointu!“ odsekl pobaveně a znovu se zaklonil, aby se rozhoupal. Nanami se mezitím znovu svezl do sedu.
„Omlouvám se, moc tě to ranilo?“
„Ani nevíš jak!“
A tak tam seděli, zatímco se pomalu šeřilo, na dětském hřišti, kde kromě nich nikdo nebyl a tvářili se, jako kdyby si právě neodklepli jedno z nejdůležitějších rozhodnutí v životě.

Přesně o čtrnáct měsíců, dva týdny a šest dní později se slib změnil v žádost.
Přesně o dva roky, tři měsíce a dvanáct hodin později se žádost změnila v čin.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Tak a po předlouhém čekání tu máme předposlední kapitolu Sparkieho.
Pokud se ptáte, co se tam ještě může stát, když sex už mají za sebou, odpovím jednoduše: Moje povídky nikdy nekončí postelovou scénou, stejně jako postelová scéna nikdy není v poslední kapitole. I kdybych měla potit a brečet krev, nikdy nenapíšu happy sex-ending. Takže v téhle kapitole se můžete těšit na další hromadu fluffu, nakoukne nám jeden starý známý, kterého byste nečekali, Yuu učiní důležité rozhodnutí, stejně jako Seiji a Shirogane.
Ano, bude tady ta dlouho očekávaná scéna a připravte si kapesníky, protože budete slintat duhu! Alespoň já jsem to dělala, když jsem to psala.
Teď se jdu chlubit. A víte čím? Sparkiem! Jedničkou. Gira mi totiž vymyslela ten nejgeiálnější dárek k Vánocům (který jsem dostala s menším zpožděním) a to, že mi nechala jedničku Sparkieho svázat, takže mám doma A4 bichli s černým přebalem a stříbrným nápisem. Div že jsem se nad tím nerozbrečela. Pak ovšem přišel trapný okamžik, kdy jsem se chlubila a zároveň se snažila všem ve svém okolí zabránit, aby v té knížce listovali, protože tam jsou i ilustrace. A nejsem si jistá, jak bych dva líbající se kluky vysvětlovala naší nadšené profesorce na češtinu, která si tu knížku chtěla půjčit CELOU! Budu konečně muset dopsat něco, kde nepůjde o homosexuální vztahy, chjo.
No, užijte si kapitolku a.... jo, jistě, ještě něco:
ZDE jsem rozjela sbírku otázek, na které budu později odpovídat ve videu. A odpovím na cokoliv. Pravdivě. Takže se do mě pusťte. Zeptejte se mě na co chcete, co vás vždycky zajímalo, nebo co vás teď napadlo. Cokoliv. Prosím. Pěkně prosím.
Ale už to nebudu protahovat, tohle jsou po nějaké době zase super dlouhé poznámky, takže si užijte kapitolu a příště Double Bang slavnostně ukončíme. ♥

4.965515
Průměr: 5 (29 hlasů)