Sparkless: Double Bang - Kapitola 2.

„Řekl jim to!“
„Dlužíš mi sto jenů, nee-chan!“
„Nemůžu tomu uvěřit. Náš brácha je prostě borec!“
„A ty mi dlužíš sto jenů.“
„Nechápu, jak jsem mohla pochybovat po tom, co už předvedl!“
„A ty mi dlužíš sto jenů.“
„Z té sázky se nevykecám, co?“
„Ne.“

Homura seděl u stolu nad hrnkem nezdravě slazeného čaje a pokoušel se srovnat s tím, co se stalo předešlý večer. Řekl rodičům o své sexuální orientaci. A NAVÍC jim propálil i fakt, že chodí, a tím pádem i spí a takové ty jiné příjemnosti okolo, se svým nejlepším kamarádem, spolubydlícím a spolužákem Nanami Shiroganem.
Jen při vzpomínce na něho se musel usmát.
S Nanamim si toho hodně prožili. A ne jen po vztahové stránce. Na jejich bývalé škole o nich kolovaly hotové legendy. Dodnes byla nejoblíbenější historka o tom, jak Homura odmítl jednu dívku, která se o něj zajímala tím, že se před jejíma očima po Nanamim vrhl. To bylo ještě v době, kdy spolu nechodili a byli do sebe jen tajně zamilovaní.
Homura promíchl čaj a rozhlédl se. Bylo to bouřlivých šest měsíců, mezi jejich prvním setkáním a začátkem zatím nepřerušeného vztahu.
Koutkem oka utkvěl na vybledlé hnědé skvrně, která byla pořád jasně vidět na zdi hned vedle dveří. Přesně na tom místě se před dvma lety roztříštil hrnek čaje, který po něm Ritsuka mrštila, když jí z čisté škodolibosti tvrdil, že po všech událostech, které si s Nanamim prožili, budou jenom kamarádi.
Ritsuka jako zarytá yaoistka, která jim celou dobu fandila, to nějak neunesla a hodila po něm dva hrnky, načež tři dny trucovala.
Veškerou komunikaci s kýmkoliv kromě Hibikiho za ní musela provádět Kyouko, které z toho už po třech dnech hrabalo a nakonec přišla za Homurou s tím, ať už přestanou s Nanamim šaškovat a konečně to Ritsuce PROBOHA řeknou!
Nakonec to říkat nemuseli. Stačil jeden naprosto ledabylý polibek čtvrtého dne ráno a Ritsuka byla doma… Homura si promnul tvář při vzpomínce na ránu, kterou mu tehdy jeho křehká, nevinná sestřička vrazila.
Ale to všechno už bylo dva roky za nimi a zdálo se, že Ritsuku to už přešlo.
Přihnul si odporně sladkého čaje a pohlédl na hodinky, načež vstal, přešel k oknu a odhrnul záclonu. Na okno dorážely vlny hustého deště, který svědomitě máčel ulice už několik hodin. Homura přejel pohledem zahradu, až se zastavil u dvojboudy, z nichž vyčuhoval jeden čumák a jeden chundelatý ocas.
Netrvalo ani dvacet minut a do kuchyně se slezl i zbytek rodiny. Zatímco sestry tiše snídaly, rodiče poletovali po domě a pokoušeli se přjít na to, co zapomněli. Pro jistotu do kufru přidávali i naprosto nepotřebné věci, které by „mohli“ potřebovat, i když Homura si nebyl schopný představit, v jaké situaci.
Ale byl rád, že jsou plně zaneprázdnění a nemají čas po něm nejistě pokukovat. Pořád cítil mírné napětí, které mezi nimi viselo už od včerejšího večera. Bylo mu jasné, že oba měli problém s usínáním, když jim sdělil, že už přes dva roky chodí s Nanamim, kterého jeho rodiče brali jako druhého syna.
Zamyšleně míchal čaj. Když se s Nanamim loučil před dvěma týdny na letišti, slíbili si, že to řeknou rodičům. Nanami to měl o to složitější, že jeho rodiče byli rozvedení a proto musel nejdřív do Okinawy a následně do Tokya. Naštěstí finance pro něj nebyli problém, vzhledem k jeho dědictví po babičce, které měl od svých nedávných devatenáctin k dispozici.
„Mami, pochybuju, že na Novém Zélandu budete potřebovat ruský slovník.“ Ta věta Homuru vytrhla ze zamyšlení. Vzhlédl a spatřil matku stojící ve dveřích. Ritsuka právě vstala od stolu a chystala se uklidit nádobí.
„Ale já mám pocit, že jsem na něco zapomněla!“ vysvětlovala Mio zoufale a nervózně si škubala záděru na nehtu. „Přece jen jedeme tam na měsíc…“
„Ten seznam si připravujete už půl roku. Pochybuju, že byste na něco zapomněli!“ přidal se Homura a podal Ritsuce svůj hrnek.
„Já vím, ale… najednou si tím nejsem jistá. Možná bychom vás tu neměli nechávat!“
„Mami!“ pohodila hlavou Kyouko. „Už nejsme děti!“
Mio přejela pohledem své tři potomky. Kyouko měla pravdu. Ritsuce mělo být brzy osmnáct, Kyouko o měsíc později sedmnáct a Seijimu v srpnu dvacet. Ale přitom to bylo jako včera, co se všichni tři proháněli po zahradě a ani jeden z nich jí rameny nesahal nad kolena.
„Já vím,“ povzdechla si.
Chtěla ještě něco dodat, když se ozval zvonek. Homar prudce vstal od stolu a protáhl se kolem matky na chodbu. Mio překvapeně zamrkala a pohlédla na své dcery. Ty jen pokrčily rameny. Homura odstranil ze dveří řetízek, přičemž se ozvalo druhé netrpělivé zazvonění.
Sotva otevřel dveře, po tváři se mu rozlil úsměv.
„Nemohl jsem najít klíče.“
Na prahu stál na kost promočený Nanami Shirogane. U nohou mu ležela nasáklá taška. Voda z něj srčela jako kdyby si právě zaplaval v řece a celý se třásl zimou. Zpod kapuci mu vykukovalo několik pramenů vodou slepených vlasů, které mu napůl zakrývaly čokoládově hnědé oči.
„Ahoj, Seiji,“ usmál se, když Homura ustoupil a pustil ho dovnitř.
„Jseš tu brzo!“ podotkl, když za ním zavíral dveře.
Nanami pustil tašku na zem, až to čvachtlo. Nejistě pohlédl na mokré ťápoty, ale Homura nad tím mávl rukou. Na okamžik zaváhal, protože v zádech cítil zkoumavý pohled matčiných očí, ale potom se přeci jen naklonil, stáhl mu z hlavy promočenou kapuci a zlehka ho políbil na od zimy pobledlé rty. Trvalo to možná dvě vteřiny, než Nanami couvl, ruce zvednuté v obranném gestu, upírajíc vytřeštěný pohled za Homuru. „P-počkej!“
„V klidu, Shirogane, řekl nám to už včera večer,“ povzdechla si Mio a nejistě si promnula kořen nosu. Vypadala trochu vykolejeně. Jedna věc byla slyšet to a druhá vidět. „Každopádně, ráda tě vidím. Už je to nějakou dobu, co jsme se viděli naposledy.“
Nanami přikývl a otočil se na Homuru, který nervózně mnul mezi prsty stříbrný medailonek, který nosil zavěšený na krku.
„No teda… kdo by to do tebe řekl…“ ušklíbl se uštěpačně Nanami.
„Nech si toho!“ ohradil se s úsměvem Homura a prohrábl mu černé vlasy.
Mio překvapeně zamrkala. Najednou jí napadlo, jak si toho mohla nevšimnout. Přece to tak bilo do očí. To jejich věčné láskyplné špičkování, mimoděčné doteky… dávalo to smysl.
„Jdu raději zkontrolovat Koujiho, jestli se nepokouší do toho kufru nacpat třeba glóbus,“ řekla, protože měla pocit, že bude lepší ty dva nechat samotné. Podle Seijiho se neviděli dva týdny a jen spolu několikrát mluvili po telefonu.
Nanami nakoukl do kuchyně. „Ahoj, sestřičky!“ pozdravil a vesele na ně mávl.
„Shirogané!“ Následoval stejný postup jako předešlého dne s Homurou. Nanami byl pro obě sestry jako druhý starší bratr a on se té role s radostí ujal. Sám měl tři mladší nevlastní sourozence, čtrnáctiletého Hira, sedmiletou Masaki a nejčerstvěji půlroční Momoko.
„Co ty vlasy?“ zeptal se Nanami se smíchem, při pohledu na Ritsuku.
Ta pohodila hlavou. Dlouhé hnědé vlasy si ostříhala před třemi měsíci a pro všechny, včetně jí samotné, to byl šok. „Chtělo to změnu!“
Nanami se lišácky ušklíbl. „A fakt, že Hibikimu se líbí kátké vlasy, s tím nemá nic společného, viď?“
Ritsuka si podrážděne odfrkla a něco si zamumlala pod vousy. Homura se nad tím pousmál. Ritsuka svoje neidentifikovatelné city k Hibikimu skrývala čím dál tím hůř.
Koutkem oka postřehl Nanami promočenou bundu.
„No, než se pustíte to nějakého srdceryvného vyprávění životních příběhů, ty se jdeš převléct,“ řekl nesmlouvavě a chytil ho za kapuci. Vytáhl ho ze židle a jako na vodítku ho vedl ke schodišti, které vedlo do patra. Druhou rukou zvedl Nanamiho tašku, načež zamířil do pokoje.
„Hej, Seiji, počkej!“ zasténal poraženě Nanami, ale sotva se za nimi zavřely dveře, jeho výraz se úplně změnil. Rychle shodil z ramen promočenou bundu a vrhl se Homurovi kolem krku.
Hladově ho políbil, jako kdyby se neviděli půl roku a ne dva týdny. Homura zavrávoral, ale i navzdory jeho nasáklé košili si ho přitáhl do náruče.
„Jak to šlo u vás doma?“ zeptal se Homura, když ho pustil a posadil se na postel.
Nanami si přes hlavu přetáhl mokrou košili. „No, bylo to dost zajímavé. Vážně zajímavé!“ zamumlal a vyhrabal z tašky jedno ze zázračně suchých trik. Posadil se na postel vedle Homury, opřel se lokty o kolena a složil hlavu do dlaní.
„Máma to vzala bez mrknutí oka. Podle všeho už to nějakou dobu tušila. Shuichi byl trochu překvapený a i když je ohledně těchhle věcí dost konzervativní…“
„Tvoje máma ho má omotaného okolo prstu!“ zasmál se Homura a rozvalil se na posteli. Nanami zůstal sedět na jejím okraji.
„Jo. Stačil jí jediný pohled a Shuichi roztál jako máslo! Prý, že je to můj výběr a že se nedá nic dělat a tak…“ ušklíbl se a zády se opřel Homurovi o pokrčené koleno.
„Podpantoflák!“ zakřenil se Homura. Nanami ho pohoršeně plácl přes zápěstí.
„Máš štěstí, že je podpantoflák, protože jinak už bych se sem nemusel dostat!“
Homura smířlivě pokrčil rameny. Nanami si prohrábl zvlhlé vlasy a loupl po Seijim zkoumavým pohledem. „A co tátova strana rodiny? Bál ses, že bude mít problém s tím to přijmout, ne?“ zeptal se po chvíli Homura.
Z přízemí se ozvala hromová rána. Znělo to trochu jako kdyby slon udělal dřep s výskokem, takže Homura hádal, že to byl zvuk pokládaných kufrů. Pohlédl na hodinky. Do odjezdu rodičů už chybělo jen pár desítek minut.
Měl v úmyslu až do poslední chvíle zůstat nahoře, aby se jim nemotal pod nohy.
„Táta byl… no… jak to říct slušně. Trochu jsme se rafli…“ řekl váhavě Nanami a uhnul před Homurovým pohledem.
„Definuj trochu!“
„Troch víc,“ připustil Nanami suše. Homura se ušklíbl. Věděl, jak to vypadá, když se Nanami s někým rafne. Ne moc hezky. On sám se tomu pokoušel vyvarovat, protože i přes Nanamiho švitořivý optimismus se dokázal pěkně naštvat.
„Zabil jsi ho a proto jsi přijel dneska dřív?“ zeptal se.
„Moc vtipné, Seiji, ale ne. Nakonec zakročila Sora-chan s tím, že jestli se chceme hádat o takové prkotině, ať jdeme ven, protože probudíme malou. Takže se táta uklidnil a rozhodl se na to podívat trochu rozumněji. No… a tak se to nějak vyřešilo samo. Prý, že si s tebou bude muset promluvit.“
Homura nejistě polkl. „Promluvit? O čem!“
Nanami pokrčil rameny a chtěl něco dodat, když se otevřeli dveře a dovnitř nakoukl Homurův otec. Trochu stydlivě se usmál.
„Mio říkala, že jsi dorazil, Shirogane. Ani jsme se nepozdravili!“
Nanami vstal. „Omlouvám se, ale dole to vypadá trochu zmatečně, takže jsem nechtěl obtěžovat,“ usmál se, čímž si vysloužil poklepání po rameni, které mu málem rozdrtilo paži. Bolestně zamžikal, ale jinak na sobě nedal nic znát.
„No, my s Mio za chvíli odjíždíme, takže pokud byste byli tak hodní a na chvíli se stavili v kuchyni, rádi bychom ještě nějak shrnuli plán na příští měsíc.“ Rychle vyšel z pokoje. Nanami se ohlédl po Homurovi, který se pomalu vyhrabal na nohy a protáhl se. Udělal krok k němu a opřel se mu pažemi o ramena.
Nanami se za poslední dva roky změnil stejně jako Homura. Byl o něco vyšší, ale jeho přítel ho stále převyšoval o dobrou hlavu. Černé, věčně rozcuchané vlasy mu splývaly do tmavých očí, které Homuru dokázaly až nezdravě snadno vyprovokovat. Nanami na někoho mohl působit křehkým dojmem pokoutníka, který má tendence se v jednom kuse schovávat za zády někoho silnějšího, ale Homura moc dobře věděl, že oprsklejšího a ďábelštějšího člověka by nenašel.
Zahákl se mu prsty za poutka džínů a sklonil se k němu. „Víš, že nás čeká měsíc celibátu?“ zeptal se před tím, než ho políbil. Nanami ho chvilku nechal, než se od něj odtáhl.
„Nevydržíš to ani tři dny, když jsme spolu. Jsi průhlednej jak izolepa, Seiji,“ ušklíbl se a laškovně mu projel prsty hnědé vlasy.
„Myslíš, že s tebou budu spát, když za touhle dřevotřískou budou moje mladší sestry? No tak, Shiro, tomu sám nevěříš!“ Homura loupl okem po stěně za Nanamiho postelí, která oddělovala jejich pokoj od pokoje sester.
„Kdo říká, že to bude tady? Nebo když tu budou ty dvě?“ To byla jasná provokace. Nanami se vyžíval v Homurově hecování, protože věděl, že Homura jen málokdy odolá.
„Kopeš si vlastní hrob, Shiro. Hodně hluboký hrob!“ ušklíbl se a znovu ho lačně políbil, ale Nanami se od něj ihned odtáhl, spíš aby ho naštval, než co jiného.
Znovu se uštěpačně zasmál, vrazil Homurovi ještě jednu drzou pusu a vyšel ze dveří. Homura si povzdechl a vyšel za ním, přičemž se pokoušel zahnat všechny hříšné myšlenky, které ho v ten okamžik napadaly. A že jich nebylo málo.

Seděli okolo kuchyňského stolu a pokoušeli se tvářit alespoň troch zaujatě. Ale jen Kyouko, která chodila na hodiny herectví, se to zatím vedlo. Ritsuka znuděně poťukávala na displej mobilu a Homura s Nanamim si v jednom kuse vyměňovali tak významné pohledy, že by se to dalo klasifikovat jako optický sex.
„Takže žásné divoké večírky ani nic podobného. Jestli se vrátíme a jediný soused si bude na něco stěžovat, dostanete zaracha. A vy dva, kteří tady nebydlíte to odnesete ještě hůř, protože už jste oba skoro dospělí!“ Mio přecházela po místnosti a snažila se zamaskovat svou nervozitu.
„Jasně,“ zahučeli všichni čtyři unisono. Nanami byl s rodinou spjatý tak úzce, že se s ním jednalo jako se čtvrtým dítětem.
„Budete se pořádně starat o psi. Nezapomeňte, že Hammy musí za dva týdny na přeočkování!“
„Jasně.“
„A to, že tu nebudeme neznamená, že budete flákat školu, dámy. Kluci na vás dohlédnou.“
Ritsuka se ušklíbla, protože pochybovala, že její starší bratr nebo Nanami je budou nějak okřikovat, ať už provedou cokoliv. Sami měli svého času tolik průšvihů, že jim bylo jasné, že by tím jen házeli hrách na stěnu.
„A vy zase dohlédnete na ty dva. Nechci, abych se zase musela zase jednou potkat s někým od policie!“
„Ale mami, vždyť už jsou to dva roky!“ ohradil se Homura, ale matka ho spražila pohledem.
„Bůhví, co jsi nám ještě neřekl, ohledně posledních dvou let!“
Nanami a Homura se nervózně ošili. V hlase jí zněla mírná výčitka, ale netušila, jak moc pravdě se blíží. Nikdy se totiž nedozvěděla o jisté události, která se odehrála v ten večer, kdy Ritsuka dobila Velkého Yuua, šéfa místního gangu, kvůli čemuž měla řadu problémů s policií. Pravda totiž byla, že zatímco Ritsuka mu ve finále přerazila čelist, oni dva si předtím podali zbytek jeho party.
Do kuchyně nakoukl Kouji a poklepal si na zápěstí v pantomimě hodinek. „Už musíme jít, Mio. Taxík tu bude za pár minut!“
„Necháváte tu auto?!“ vyjekl Homura a v očích se mu potěšeně blýsklo.
Jeho otec ho ale zchladil. „Ale klíčky ti nedáme. Jenom nechceme, aby auto měsíc stálo na letišti, Seiji!“
„A proč mi klíčky nepůjčíte?“ zeptal se nevinně, ale jeho rodiče ho měli prokouknutého.
„Víš, kolik stálo opravit ten uražený nárazník na toyotě, Seiji?“ zeptal se chladně Kouji.
„No..“ ošil se Seiji. „Jen tuším.“
„Podle tvého výrazu hádám, že tušíš správně. Nenechám tě nabořit i druhé auto! Dokud nebudeš mít řidičák, za volant tě znovu nepustím!“
Homura nejistě sklonil oči a prohrábl si vlasy. Řízení nepatřilo mezi jeho silné stránky. „Byla to nehoda. Ten hydrant vůbec nebyl vidět!“ Nanami se tiše zasmál, čímž si vysloužil mírné nakopnutí pod stolem.
Mio se otočila do místnosti a povzdechla se. „No, my už budeme muset jít,“ řekla pomalu. Kouji se mezitím dal do oblékání, ale ona pořád váhala a nechtěla místnost opustit.
„Mami, už běž a opovaž se brečet!“ usmála se Ritsuka a vstala od stolu. Chytila matku za ramena a tlačila ji před sebou do chodby. „Pamatuješ? Nový Zéland! Tak šup, šup, ať to neprošvihnete!“
„Vážně budete v pořádku?“ ujišťovala se Mio nervózně, když jí Seiji pomáhal do kabátu.
„Budem v pohodě. Nám čtyřem je dohromady stejně jako vám dvěma!“
Za to si vysloužil ťafku za ucho od otce. „Tohle sis mohl odpustit, Seiji. Takhle to zní, že se pomalu hrabeme do hrobu!“ upozornil svého syna a galantně otevřel manželce dveře. Nanami s Homurou jim pomohli s kufry až k taxíku, který už stál před vrátky. Hammy a Sylvester se jim v tom pokoušeli zabránit, motali se jim pod nohama a věšeli se jim na nohavice. Nakonec se jim podařilo zavazadla dopravit do auta bez vážnějšího zranění jich samích nebo jednoho ze psů.
Mio samozřejmě začala slzet. Loučila se s dětmi (a Nanamim, kterého mezi děti počítala taky, i když ten správný výraz zněl spíš až-v-Japonsku-legalizují-sňatky-homosexuálů-tak-potom-budoucí-zeť), jako kdyby je už nikdy neměla vidět a tak ji museli do taxíku málem vyhnat. Všichni čtyři poctivě mávali dokud auto nezatočilo za roh. Hned potom nechali ruce klesnout a podívali se po sobě, jako kdyby se právě rozloučili s ufem vracejícím se na svou domovskou planetu.
„Uvědomujete si, že nám právě začal měsíc naprosté svobody?“ řekla jakoby mimochodem Kyouko a zamyšleně se zadívala na vlastní nehty s oprýskaným fosforově žlutým lakem.
„No, vzhledem k tomu, že my bydlíme ve svém, moc velká změna to není,“ pokrčil rameny Nanami, za což si vysloužil loktem do žeber od obou sester.
Nanami a Homura spolu bydleli od té doby, co začali chodit na univerzitu a nemohli si společné bydlení vynachválit. Soukromí, které jim v rodinném domě tak chybělo, si tam užívali možná víc, než by většina lidí čekala.
Ritsuka šlehla po Homurovi pohledem soudkyně. Bylo jí jasné, že pro Homuru bude následující měsíc v jistém smyslu i očistec.

„Tys věděl, že přijedou už dneska?“ Ritsuka si překvapením málem vylila kapučíno do výstřihu. Hibiki se na ní usmál s takovým šarmem, až skupinka studentek z prvního ročníku ze školy Buuruhoni, které seděly opodál, nadšeně zakvičely. Na Ritsuku ale tyhle úsměvy nefungovaly. Respektive, už si na ně zvykla.
„Shirogane mi to psal asi před týdnem, ale musel jsem mu slíbit, že vám to neřeknu. Chtěl, aby to bylo překvapení,“ vysvětlil jí a zamíchal si hrnek kafe.
Ritsuka přikývla. Nemohla mu to zazlívat. Spíš by mu zazlívala, kdyby jí to byl řekl a zkazil jí tu euforii ze shledání se starším bráškou a… druhým starším bráškou.
„Stejně mi přijde od mámy dost naivní, že nechá ty dva, aby hlídali nás. Vždycky to bylo, je a bude naopak. Vždycky jsem to byla já a Kyo, kdo se staral o ně! A ještě víc se divím, že si to naši nerozmysleli, když jim Seiji řekl, jak to s ním a Shiroganem je!“
Hibiki pokrčil rameny a upřel na Ritsuku průzračně modré oči. „Vaši prostě nejsou žádní homofobové, co by nevěřili vlastnímu synovi jenom proto, že se z něj vyklubal gay, no,“ řekl pomalu a několikrát fouknul do hrnku, aby zchladil vařící kávu. „A co se toho prvního týče… přece jenom… poslední dobou se uklidnili, ne? A na Kyouko konečně jde opožděná puberta. Takže to možná není úplně od věci.“
Nedodal podstatnou věc a to fakt, že spíš než kvůli Kyouko je to kvůli nim. Ritsučiny rodiče měli Hibikiho rádi, ale zároveň byli zoufalí, protože nevěděli, jak to mezi ním a Ritsukou je. Na přátele si byli moc blízcí a na pár… zase ne dostatečně blízcí. Bylo to tak nějak všelijaké.
„Hele, Hibiki, jak vaši vzali, když se přiznal Tetsuhiro?“ zejímala se Ritsuka a lokla si kapučína. Hibiki v prstech zamyšleně mnul neotevřený sáček s cukrem.
„Máma dostala parádní hysterák. Jakože její jediný syn je na kluky a nikdy se nedočká vnoučat…“
„Jediný syn?“ povytáhla obočí Ritsuka. Hibiki jen s úsměvem pokrčil rameny.
„Když máma začne trojčit, úplně zapomíná na dost fatální informace.“
„Počet dětí je dost důležitá věc, ne?“ opáčila Ritsuka.
„Jo, taky myslím, ale v tu chvíli to bylo jedno. Jančila, ale táta byl překvapivě v klidu. Člověk by řekl, že se to dotkne spíš táty. Víš, jak to myslím? Jakože mužská ješitnost a tak…“ Hibiki měl vždycky obdivuhodnou schopnost se na situaci podívat ze všech možných úhlů a proto dokázal nestraně porovnávat i rozdíly mezi pohlavími. Vůbec mu nevadilo přiznat, že chlapi jsou někdy prasata a tak podobně.
Ritsuka pokývala hlavou. „Ale nakonec se to uklidnilo. Dva dny jsme měli tichou domácnost, Tetsuhiro byl zavřený u sebe v pokoji a odmítal vyjít. Stejně tak máma z ložnice. Až se mu nakonec šla omluvit. A tak nějak se to přehnalo.“
„No, u nás to bylo o poznání klidnější,“ připustila trochu zklamaně Ritsuka. Měla ráda velké scény. To měla se svou hereckou sestřičkou stejné. Spousta emocí, to bylo její. Možná si tím kompenzovala vlastní nedostatek schopnosti vyjadřovat city.
„Neříkej to tak zklamaně,“ napomenul ji Hibiki, který ji měl prokouknutou. „Víš, jaká to pro ty dva musela být úleva?“
„No jo,“ odfrkla si Ritsuka a odložila prázdný hrnek. Hibiki dopil zbytek kafe, položil na stůl pár bankovek a a přes ramena si přehodil pruhovanou mikinu. Společně vyšli z kavárny a do tváře je uhodil chladný vítr. I když už začínalo jaro, pořád byla zima.
Hibiki si odhrnul větrem rozfoukané vlasy z čela. „Takže teď máte měsíc lehára, co? Seiji vám bude vyvařovat a večerka přestane existovat,“ zakřenil se. Ritsuka si přitáhla kabát blíž k tělu a nejistě pokývala hlavou.
„Možná to budou brát vážně,“ nadhodila zamyšleně.
Hibiki se zasmál. „Myslíš? Ti dva? Jasně, napravili se, ale pořád máte až moc věcí, kterými byste jim mohly pohrozit… myslím, že to nebudou ani zkoušet.“
Řeč byla o desítkách drobností, které Kyouko, Ritsuka a vlastně i Hibiki před Homurovými pečlivě tajili. Kdyby chtěli, mohli by Seijiho a Shiroganeho vydírat, až na hranici možností.
„Hm,“ zamručela Ritsuka, což byla známka hlubokého zamyšlení.
„Víš, že mám pravdu.“
Věděla to. A to jí na tom štvalo nejvíc. Vzhlédla a na několik okamžiků si dovolila luxus pohledu do jeho pronikavě modrých očí, než pohled opět stočila jinam. K jejímu vlastnímu zděšení jí ale i ten kratičký oční kontakt stačil k tomu, aby se jí zrychlil tep. Poslední dobou se jí to stávalo čím dál častěji a jí to znervózňovalo a děsilo. Přece se do něj nemohla…
Minuli hlouček dívek, které se opět začali potutelně chichotat, sotva prošli kolem. Ritsuce bylo jasné, proč tomu tak je. Hibiki už před dlouhou dobou vyrostl z toho nachlup stejně vysokého výrostka v…
Ritsuka mu nechtěla lichotit, ani ve vlastní mysli ne. Problém byl v tom, že to žádné lichocení nebylo. Jen přesný popis pravdivé skutečnosti.
Hibiki mohl měřit o něco míň než Homura, tedy asi kolem metru osmdesát. Vlasy, které si dřív geloval dozadu mu teď ve volných pramenech spadaly do čela a téměř mu zakrývaly levé oko. Pořád si je odbarvoval až na odstín absolutní sněhově bílé, což kontrastovalo s jeho černou školní uniformou. Aby byl dojem dokonalý, příroda ho obdařila jiskřivě modrýma očima. V porovnání s jinými kluky v jeho věku, kteří měli černé nebo tmavě hnědé vlasy a temné oči, byl jako bílá vrána. A právě kvůli tomu se za ním otočila každá dívka mezi třinácti a dvaceti lety, pokud nebyla slepá nebo naprosto bez vkusu.
Ritsuka potřásla hlavou.
Ne, tohle vážně neměla zapotřebí. Neměla zapotřebí se do něj zamilovat a přijít tak o nejlepšího kamaráda. Problém byl v tom, že šanci nezamilovat se už o pár týdnů prošvihla.

Přesně o dvaatřicet dní později porušil Homura celibát.
Přesně o jedenatřicet dní později Ritsuka podlehla.