SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Sparkless: Double Bang - Kapitola 8.

Bylo to dilema.
Bojovala v něm dvě já.
Jedno, které se narodilo před dvěma lety.
A jedno, které se před dvěma lety pokusil pohřbít.
A zdálo se, že to druhé vyhrává.


Nanami seděl na okraji své postele a nejistě si mnul paže. Ten večer pro něj byl těžký v mnoha ohledech. Znovu se mu vybavily všechny ty události, které se staly před dvěma lety, které se pokoušel zapomenout, za které se styděl a z kterých měl dodnes noční můry.
Přerývavě se nadechl a přitáhl si kolena k hrudi.
Bál se, když ho viděl ve dveřích i když okamžitě věděl, že ten muž, který stojí před ním, mu nic neudělá. Prostě to na Yuovi bylo vidět. Nevyzařovala z něj ta křečovitá aura agrese jako dřív. Navíc tam byl Seiji a Hibiki. Ale stejně se bál.
Opřel se čelem o kolena a zoufale se zasmál.
Připadal si tak strašně patetický.
„Koupelna je vol-“ Homura se zarazil sotva překročil práh a všiml si Nanamiho sedícího na okraji postele. Chvíli nechápavě pomrkával, než mu došlo, co se děje. Povzdechl si a ručník, kterým si sušil vlasy, si nechal sklouznout na holá ramena.
„No tak, Shiro.“ Hlas mu okamžitě sklouzl do onoho sametového tónu, který si šetřil jen pro Nanamiho. Zavřel za sebou dveře, přešel přes pokoj a klekl si vedle Nanamiho postele tak, aby měl tvář v úrovni jeho. „Sám jsi ho viděl. Nic už ti nemůže udělat.“ Vzal ho za bradu a zvedl mu ji tak, aby se mu díval do očí.
Nanami na okamžik zapátral po jeho očích a v příštím okamžiku už jen Seijimu tiše oplácel jeho uklidňující pohled.
„Já vím, že ne, ale stejně…“ zamumlal a jemně zavrtěl hlavou, jak nemohl najít slova, kterými by ten pocit popsal.
Homura se slabě pousmál, natáhl ruku a odhrnul Nanamimu pramen vlasů z očí.
„Nic se ti nestane, slibuju.“
V příštím okamžiku se mu Nanami pověsil okolo krku a prudce ho objal. Homura se ani nesnažil předstírat, že to nečekal. Přitáhl si ho blíž, jednou rukou ho chytil okolo pasu a druhou mu přejel po linii páteře.
„Přestaň se ke mně chovat, jako kdyby mi pořád bylo šestnáct,“ zahučel mu Nanami do ramene. „Vážně toho nech.“
Homura se zasmál a jemně ho políbil do vlasů. „Promiň.“
„Radši mi místo toho slib, že se to vyřeší bez toho, aby se cokoliv stalo. Komukoliv.“
„Myslel jsem, že si dáme na měsíc dovolenou a něco takového už řešit nebudeme,“ řekl unaveně Homura a opřel se čelem o Nanamiho rameno. „Že na univerzitě už to bude jenom lepší. A ono nic.“
Nanami se k němu přitulil ještě o něco blíž a jen slabě přikývl, protože nemohl než nesouhlasit.
Ani jednoho z nich v tu chvíli nenapadlo ani ň o nějakém omrzení a nudě.
Homura ho jemně pohladil po vlasech a trochu se od něj odtáhl tak, aby se mu mohl podívat do tváře. Nanami se mu chvíli díval do očí, než pohledem sklouzl k jeho rtům. Proboha, pomyslel si. Proboha! Takhle moc ho nechtěl od střední. Ta směsice strachu, adrenalinu, vzrušení, která mu proudila v žilách, ho zároveň znovu tlačila k té prosté živočišné touze po doteku.
„Vracíme se do starých kolejí, nezdá se ti?“ hlesl Homura a Nanami cítil, jak jeho sevření zničehonic zesílilo.
„Trochu.“

Ritsuka už čtvrt hodiny zírala do jakéhosi lejstra, které měla vyplnit, ale nemohla se soustředit. V hlavě si pořád opakovala, co se stalo předešlého dne. Dva roky byl klid a najednou to začne odznova, ale tentokrát s tím rozdílem, že nebude dávat dohromady svého staršího bratra s jeho nejlepším kamarádem.
Ani na okamžik neuvažovala o tom, co jí říkala Kyouko, to jest, že by se ti dva mohli rozejít. Bylo to prostě nemyslitelné. Prostě si procházeli krizí. Kyouko to možná neviděla, ale Ritsuka měla jasno. Homura by se s Nanamim prostě nerozešel.
Napadlo ji, že si jejich vztah možná trochu idealizuje, ale ona si prostě nemohla pomoct. Chtěla tam vidět dokonalý vztah a věřit na skutečnou lásku.
Zarazila se a na okamžik sklonila ruku s papírem.
Možná to bylo ono. Možná chtěla jen VIDĚT bezchybný vztah, protože sama jeden chtěla a nebyla si jistá, jestli to vyjde.
…a byla zpátky u Hibikiho.
Poslední dobou se jí k němu myšlenky stáčely čím dál častěji.
Potřásla hlavou a poposunula si brýle výš na nose.
„Děje se něco?“ ozvalo se ode dveří.
Ritsuka vzhlédla. Stál tam její zástupce, co se postu prezident školní rady týkalo, Fujiki Sentarou. V rukou svíral černé desky, které naznačovaly, že má pro Ritsuku další várku zatracení a spálení hodné administrativy.
„Jen… nějaké problémy doma. To nic,“ mávla rukou a znovu sklonila hlavu k žádosti basketbalového družstva.
„Nechceš s něčím pomoct?“ zeptal se Fujiki a přešel blíž. Odložil desky na okraj jejího stolu a zvedl místo nic jakýsi další cár papíru, na němž měla Ritsuka položený hrnek.
„Víš, že používáš hlášení o rozpočtu jako podšálek?“ zeptal se jí.
Ritsuka unaveně vzhlédla a prohrábla si ofinu. „Jo. Nechci si dělat kolečka na stůl,“ přikývla a znovu zvedla propisku.
„Opravdu nemůžu s něčím pomoct?“
Ritsuka zavrtěla hlavou a konečně papír, na němž už půl hodiny pracovala, dole podepsala a odložila na hromádku vedle. „Aspoň nemusím myslet na… jiné věci.“
„Problémy s přítelem?“ zeptal se Fujiki a povytáhl obočí. Ritsuka sebou trhla a vzhlédla. Fujiki chodil do stejného ročníku jako ona, jen do jiné třídy. Byl poměrně hezký, ale dalo by se říct, že naprostý opak Hibikiho.
Ritsuka sebou trhla ještě jednou, když si uvědomila, že už zase posuzuje kluky podle Hibikiho.
Na rozdíl od něj byl Fujiki tmavovlasý a tmavooký. Černé vlasy měl hladce sčesané z čela a ani vlásek mu neodstával.
„Ne, přítel… teda… já nemám. Nemám přítele,“ zavrtěla spěšně hlavou a nejistě si skousnula spodní ret. „Hibiki není… můj přítel,“ dodala, když si všimla Fujikiho nevěřícný pohled. „Jsme jen kamarádi. Dobří.“
„Vážně?“ podivil se Fujiki a pousmál se. „On ale nevypadá, že si to myslí taky.“
„Jo, ono to je… takové složitější.“ Ritsuce ta konverzace zničehonic začala být nepříjemná. A nelíbil se jí ani pohled, kterým jí Fujiki najednou sjížděl.
„Takže on má zájem, ale ty ne?“
„Hele, promiň, ale nechci o tom mluvit,“ Ritsuka se zvedla od stolu a zamračila se na Fujikiho jak jen mohla. „Zvlášť ne s tebou.“
Nikdy Fujikiho neměla obzvlášť v oblibě. Tušila, že je falešný jak pětník, ale dokud pracoval dobře, byla ochotná to ignorovat.
„Klid, nechtěl jsem tě naštvat!“ Fujiki zvedl ruce v obranném gestu, o krok couvl a usmál se.
Ritsuka vzpurně pohodila hlavou a obešla stůl. „Dneska už tady končím. Zamkni, až budeš odcházet,“ řekla chladně a vyšla z místnosti. Na chodbě se na okamžik zarazila, zhluboka se nadechla a pak se vydala směrem k šatnám.
Vůbec si nebyla jistý tím pohledem, kterým jí Fujiki častoval.
Ale jak sama řekla. Ona přece s Hibikim nechodí…

„Ale kuš. Je úplně jasný, jak hluboko po uši v tom jsi. Ten namachrovanej frajírek by měl zařadit zpátečku, protože brzo zjistí, že ty rozhodně nejsi ten typ holky, kterou by on rád.“
„Přinejhorším mu to vysvětlí Hibiki-kun.“
„To by bylo možná ještě lepší. A to bych chtěl docela i vidět.“
„Můžete toho laskavě nechat?“
Ritsuka si založila ruce na hrudi a zpražila dohadující se kluky ostrým pohledem. Nezdálo se však, že by to těm dvěma nějak zvlášť vadilo.
„Hibiki-kun by si určitě moc servítek nebral.“
„Moc? Kvůli Ritsuce by si nebral vůbec žádné servítky!“
„Ale no tak, moc mi to neusnadňujete!“
Byla v divadle Hitoga, domácím divadle divadelního souboru Aloners, kam chodila její mladší sestra. Většina souboru ji znala, stejně jako Hibikiho, Homuru a Nanamiho. Byla to parta bláznů a to velice mírně řečeno.
Ti dva, kteří se dohadovali, jak moc by Hibiki Fujikimu ublížil, se jmenovali Lee Moon a Remyuu. Ten druhý z nich nebyl u Aloners tak dlouho, ale zato byl asi nejznámější, protože byl zároveň i téměř profesionálním zpěvákem na internetových stránkách Fool’s hell. Taky to byl gay. S Remyuem Ritsuku spojovali hned dvě souvislosti a to značně složité. Nejenže chodil s mladším bratrem Sayuri, Homurovo nejbližší kamarádky, ale zároveň byl i nejlepší kamarád kluka, který chodil s Hibikiho starším bratrem.
Ritsuka se častokrát musela zamyslet nad tím, jestli je Tamayori vážně tak malé město anebo je to jen taková náhoda.
„To není vůbec sranda,“ povzdechla si, když se Lee Moon moc dlouho odmlčel, jak přemýšlel nad nějakou peprnou odpovědí. „Fujiki je mi fakt dost proti srsti.“
„Víš, Rits, na to je tak strašně jednoduchá odpověď, až je mi snad blbý to připomínat, ale: Proč sakra nekývneš Hibikimu na to rande a všechno se to nevyřeší naráz, no?“ To se pro změnu ozvala její vlastní rodná sestra, která si to rýpnutí nemohla ušetřit.
Ritsuka neodpověděla. Jasně, bylo by to tak snadný, ale… nemohla k němu prostě jen tak přijít a říct: Víš, Hibiki, já jsem si to rozmyslela, pojďme na rande, vezměme se, mějme spolu spoustu dětí a buďme šťastní až do smrti. Ne, na to byla moc paličatá.
„Když budeš moc dlouho váhat, možná tě nějaká předběhne,“ přidal se Remyuu a poposedl si na repráku, který využíval místo židle. Zrovna měli pauzu během zkoušení a Ritsučin problém brzy vyplul na povrch jako hlavní téma.
Nebyli tam všichni Aloners, na to to bylo zase až moc soukromá debata, ale stejně jich tam sedělo osm a každý měl k tomu co říct. Kyouko, Remyuu, Lee Moon, Roger, Kaoru, její nejlepší kamarádi Kiyoteru a Meg a samozřejmě Ritsuka.
„Předběhne?“ zamračila se nechápavě Ritsuka.
„No, předběhne. Vždyť jsem ti to říkala, Rits. Hibikimu je sedmnáct, je hezkej, milej, chytrej. Co chceš víc? Holky už si toho všimli a jediné, co ho od nich drží v bezpečí, jsi ty. Ale to brzo nebude stačit. Jeho přestane bavit uhánět tě a ani nemrkneš a bude mít na každém prstě deset holek,“ řekla Meg a vědoucně přikyvovala.
„To je pravda. Jestli bude někdy k mání, vzkažte mu, že mám zájem,“ zakřenil se Remyuu, i když v příští chvíli schytal pohlavek z obou stran. Jednou od Kyouko a podruhé od Rogera. „No tak, jen jsem si dělal legraci. Shimejimu jsem věrnej, i když mi to dodneška dost lidí nevěří,“ dodal hned a ublíženě si promnul zátylek.
Meg se toho ovšem hned chytila. „Vidíš? I Remyuu by po něm skočil. I když po čem by Remyuu neskočil, že ano,“ dodala s jistým sarkasmem v hlase.
„Hej!“
Ritsuka vypadala, jako kdyby nevěděla, co na to říct.
Věděla, že mají pravdu.
„Ale já nechci, aby se to… pokazilo. Jestli spolu začneme chodit a pak se rozejdeme…“ začala, ale byla přerušená sborovým nesouhlasným zasténáním.
„Nejhorší přístup na světě!“ zavrtěl hlavou Kaoru.
„Takhle se dostaneš do toho bodu, který už zmiňovala Meg. Že přestane mít zájem. A myslíš, že pak se bude chtít jen kamarádit? Dost pochybuju. Jestli ho máš ráda, nesmíš se bát, že se něco pokazí, ale pokoušet se to udržet tak, aby to fungovalo!“ souhlasil i Roger, který se zatím do debaty nezapojil.
„Vám se to řekne! Co kdyby šlo o někoho, na kom záleží vám?!“ utrhla se na něj Ritsuka ublíženě. „A vůbec, copak jsem si tu objednala skupinovou terapii?“
Ostatní se zamysleli. Ne ohledně té terapie, ale o tom, co zmiňovala Ritsuka jako první.
„Já bych do toho šel,“ ozval se jako první Remyuu. „Co to kecám, vždyť já jsem do toho ŠEL. Taky jsem to se Shimejim risknul a dopadlo to dobře.“
„Dobře, ale to je něco jiného. Tys ho znal chvíli a sám jsi přiznal, že se to přehouplo z dost těžké nesnášenlivosti rovnou do vztahu. Vem si… vem si kdyby spolu teď začali chodit Meg a Kiyoteru!“
Oba dva zmiňovaní překvapeně zamrkali a nejistě si vyměnili nechápavý pohled. „Proč my dva?“ zeptala se nechápavě Meg.
„Vy dva jste taky kamarádi. Co kdybychom nebyli jenom kamarádi? Riskovali byste, že se to mezi vámi pokazí?“ naléhala Ritsuka, která cítila, že ztrácí pevnou půdu pod nohama.
Kiyoteru a Meg na sebe chvíli zamyšleně zírali, jako kdyby se pokoušeli představit si, že by se z jejich přátelství vyvinulo něco víc. Meg měla na tváři výraz To asi těžko, zatímco Kiyoteru vypadal napůl znechuceně. Ano, byli kamarádi, ale měli mez, za níž by nezašli. Kiyoteru sice na Meg nereagoval tak přehnaně jako na ostatní holky, ale mohlo to být tím, že Meg nebyla TOLIK holka jako ostatní holky.
„Ne.“
„Ne.“
„Prostě ne.“
„Souhlas.“
„Nikdy.“
Střídavě ze sebe sypali jeden zápor za druhým a přitom svorně vrtěli hlavami, jako kdyby svá prohlášení chtěli ještě utvrdit.
„Tak já nevím kdo. Prostě… kamarádi. Dva kamarádi, kteří to nechtějí…“
„Ne, ne, Ritsuko. To není nechtějí. To je, že ty nechceš. On chce. A docela dlouho. Má svatou trpělivost, ten kluk,“ povzdechl si Roger. „Docela se mu divím. Dva roky, to je slušný.“
Kyouko pohoršeně mlaskla, ale Roger se zatvářil jako neviňátko a pokrčil rameny. „Co je? Je to pravda! Samas to říkala!“
Ritsuka se po své sestře zlostně ohlédla.
„Rogere!“
Ritsuka si nejistě loupala lak na nehtech. Jestli si kdy předtím nebyla jistá, tak Fujiki to v ní rozdmýchal. Unaveně si z očí stáhla brýle a promnula si kořen nosu, jak to míval ve zvyku i Seiji. Bylo to gesto, které u něj vídávala tak často, až to začala dělat i ona. A vůbec jí nedocházelo, že on to gesto používal, vždy v souvislosti s Nanamim, zatímco ona v souvislosti s Hibikim.
„Já prostě…“ povzdechla si a zavrtěla hlavou. „Nevím. Nevím co dělat.“

Homura se protáhl a vyšel z vchodových dveří. Oba psi byli plně zaměstnání společnou snahou rozžvýkat si navzájem ocasy a tak si ho nevšímali. Homura nohou přisunul do dveří botu, aby se mu nezabouchly a vyšel ven.
Nikdo nebyl doma. Bohužel pro něj ani Nanami ne. Po předešlém večeru si byl zase o něco méně jistý, že vydrží celý měsíc aniž by s Nanamim cokoliv měl.
Přešel cestičkou z plochých kamenů až ke schránce a z kapsy vytáhl klíček. Zamyšleně ho zasunul do zámku a chvíli jím lomcoval, než se mu podařilo otevřít mírně zarezlou schránku odemknout.
Ten stres a adrenalin z Yuuovi návštěvy v něm vybouřily zbytky jeho povahy, které měly chuť Yua na místě zavraždit. Na jednu stranu byl tedy rád, že ho Hibiki tak neomaleně přirazil ke zdi a znemožnil mu si vysloužit obvinění z napadení, protože v devatenácti už to nebylo tak snadno omluvitelné jako když byl středoškolák.
Ale nemohl si pomoct… jen ten Nanamiho vyděšený výraz mu stačil jako důvod.
Povzdechl si, prohrábl si krátké hnědé vlasy a na okamžik se zahleděl směrem k domu. Okno už mělo novou výplň a tak by nikdo neřekl, že ještě nedávno v něm zela díra po cihle.
Kdo mohl mít spadeno na ně a zároveň na Yuua?
Komu ublížil Yuu stejně jako Homura?
Homura byl toho dne roztržitý a to mohlo za to, že si nedával pozor. Jinak by si byl vzpomněl na to, co říkal Yuu o schránce. Jinak by nikdy neotevřel balíček, aniž by si pořádně zkontroloval adresu. Protože kdyby zkontroloval adresu toho balíčku, jež otevřel, zjistil by, že na něm není žádná adresa zpáteční.
Kdyby to všechno udělal, mohl si klidně ušetřit návštěvu nemocnice, kam musel s do krve pořezanýma rukama.

Přesně o čtrnáct sekund později Homura Yuuovi konečně uvěřil.
Přesně o jedenadvacet dní později Ritsuka chtě nechtě učinila konečné rozhodnutí.

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Tak, aby jste se trochu vzpamatovali z toho šoku z Marinky, dávám sem další kapitolu Sparkieho.
Objevuje se tu nová postava, Fujiki. Měl se objevit za trochu jiných okolností a Ritsuka k němu měla mít trochu jiný vztah, ale což. Trošičku jsem to překopala. Však si to sami přečtěte. Taky tady máme trošku krve a velkou poradnu u Aloners.
Abych pravdu řekla, nemůžu se dočkat až dopíšu Marionette a DB. Začala jsem totiž už psát Two Weeks. A povedlo se mi něco vážně roztomilýho. Měla jsem dvě verze. Jednu, kde jsem měla napsaných deset stránek v počítači a druhou, která už měla asi devatenáct, kterou jsem měla na flashce. No a já zapomněla, že na flashce mám aktuální verzi a nahradila jsem jí tou verzí z počítače, tj. přišla jsem o deset stránek těžce vydřenýho textu. Nic není tak deprimující jako přepisování povídky, kterou už jste jednou psali. Ale co, nebylo to poprvé ani naposledy, co se mi tohle stalo.
Teď se musím soustředit na dokončení Marionette a Sparklesse.
Takže si užijte kapitolu a pěkně komentujte ♥
Oh a ještě: mrkněte se na další strip ke Sparkiemu: ZDE .

4.97222
Průměr: 5 (36 hlasů)