Sparkless - Kapitola 36.

„Dlouho jsme se neviděli, Nano.“
„Ty řeči si nech od cesty, Yuu!“
„Ale, ale, tak ty se pořád cítíš jako drsňák?“
„Nemám chuť se s tebou zdržovat dlouho.“
„Vážně? Ale já jsem si chtěl popovídat se starým kamarádem!“
„To je vážně smůla, ale myslím, že ty jsi bez šance!“

Nanami cítil, jak se mu rychle zrychluje tep. Tělo mu vystřikovalo do žil litry adrenalinu za vteřinu. Byl napjatý jako struna, připravený vyrazit odsud tak rychle, jak ho jeho šestnáctileté nohy ponesou. Cítil zároveň strach, nenávist, smutek a bolest. Byla to hodně nepříjemná kombinace.
Ztěžka polkl a rozhlédl se. V rychlosti napočítal patnáct členů Yuuovi bandy, přičemž za zády se mu drželi dva jeho nejbližší poskoci, Kobayashi a Souta.
Nanami si na ně moc dobře pamatoval. Po násilí lačnící chudáci. Přesně ten typ, co je ochoten Yuuovi slíbit věrnost až za hrob.
Najednou nemohl pochopit, proč se s nima zahazoval.
„Nad čím přemýšlíš s tímhle výrazem, Nano?“ zeptal se Yuu a zasunul si do koutku rtů svou pověstnou nikdy nezapálenou cigaretu.
„Jak jsem se k tobě mohl kdy přiblížit?“ zavrtěl Nanami nechápavě hlavou.
„Jak už to bude dlouho, Nano?“ pokračoval Yuu, aniž by nějak reagoval na jeho slova. „Půl roku? Devět měsíců? Pamatuju si, že to bylo někdy na jaře…“
„Bylo to na začátku května,“ zasyšel Nanami, aniž by z Yuua spouštěl oči. Propaloval ho temně hnědým pohledem.
Yuu se sentimentálně zasmál. „Víš, Nano, když se na to tak dívám zpětně… měl jsem tě tehdy rovnou zabít. Vždycky s tebou byli problémy. Nesouhlasil jsi se mnou pokaždé, když to bylo možné!“ Yuuův hlas najednou zhrubl z konverzačního tónu na výhružný. Nanami ho moc dobře znal. Vzdorovitě pohodil hlavou.
„Tehdy jsi to udělal jen tak z rozmaru… tak proč najednou ty vražedné řeči?“ zeptal se. Znělo to sebejistě, ale kolena se mu ve skutečnosti klepala jako z rosolu. Věděl, že z tohohle by se nemohl dostat živý. Ale musel to udělat… musel to vyřešit!!
„Nasrals mě, Nano,“ povzdechl si Yuu a znovu mluvil, jako kdyby Nanami byl šestileté dítě a on učitel ve školce. Nagelované vlasy si odhrnul z čela a upřel na Nanamiho šedá prasečí očka.
„Totálně jsi mě nasral. A víš čím?“
„Nechám se podat,“ pokrčil rameny, i když moc dobře věděl. Pět slabik…
„Homura Seiji…“ odfrkl si Yuu. Homurovo jméno řekl, jako kdyby to byl název nějaké obzvlášť odporné ropuchy. „To je klíč k celé téhle situaci, Nano. Homura Seiji. Kvůli němu to celé začalo a jak to tak vypadá, tak i skončí…“
„Tenkrát udělal dobře, že sem nešel,“ zavrčel Nanami. Cítil, jak se v něm vzedmula vlna vzteku. „Pamatuješ, co jsem řekl? Konečně někdo, kdo má dost rozumu, aby se nepustil sám do křížku s celou partou. Nepletl jsem se v něm.“ Ušklíbl se.
„Co proti němu máš, Yuu? Co ti udělal tak strašného, že ho tolik nenávidíš?“
Yuuova tvář se zkřivila zlostí. „Ponížil mě. Ale hlavně…“
„Hlavně…?“ Nanami naklonil hlavu na stranu.
„Hlavně jsi tady ty!“
„Mělo by mi to lichotit?“
„Tvůj smysl pro humor jsem nikdy neměl rád, Nano. Ne, je v tomm něco jiného. Víš, nevypadá dobře, když někdo z mé party zběhne a obzvlášť k někomu jako je on! I když… původně jsem myslel, že ho chceš zneužít proti mně, přece jenom to byl on, kvůli komu se stalo to… nedorozumění!“
Nanami nervózně cukl hlavou. „Jsem tady, protože jsi to chtěl. Přišel jsem, abys dal pokoj Hibikimu a Seijiho sestrám,“ řekl pomalu. Měl pocit, že konverzace sklouzává nesprávným směrem.
„Vždycky jsi byl chytrý, Nano. Proč myslíš, že jsem se s tebou chtěl sejít?“ povzdechl si Yuu.
Nanami pokrčil rameny. „Počítám, že jsi chtěl doknčit, co jsi tady tehdy začal.“
„Původně ne. Původně jsem chtěl, aby ses vrátil. Přeci jen to byla nehoda a my jsme byli přátelé… Chtěl jsem ti dát druhou šanci.“
Nanami měl pocit, že se přeslechl. „Cože?! Ty druhou šanci mně?! Nehoda?! Přátelé? V jakém vesmíru žiješ, Yuu?!“ křikl podrážděně.
Yuu se jím nenechal přerušit. „Ale pak jsi začal dělat problémy. Tehdy před Midoriaki jsem mu chtěl jen trochu poupravit tu jeho tvářičku. Kdyby ses do toho nepletl, možná by se mu nic nestalo…“
Nanamimu se vůbec nelíbilo, jak zdůraznil slovo možná.
„Ale ty ses do toho musel plést, že? Dvakrát jste mě ponížili a tak jsi pohřbil svoje šance na druhou šanci.“
„Jako kdybych o ni stál!“ štěkl Nanami a zatnul pěsti. Ve spáncích mu tepala krev.
„Vždycky jsem myslel, že jsi chytrej, Nano…“ Yuu se pomalu blížil. Nanami stejně pomalu couval, až zády narazil do oprýskané, grafitti pokryté zdi. Za zády se mu odrolila hrst omítky.
„Ale najednou začínám pochybovat.“ Yuu udeřil do zdi těsně vedle Nanamiho hlavy. Ten bojácně zamrkal. „Udělal jsi, co jsem chtěl.“
Nanami se nechápavě zamračil.
„Přišel jsi sám. Nikomu jsi nedal vědět. Jsi fakt idiot. Z tohohle…“
Nanami polkl, když ho pravda udeřila do žaludku.
„…už se nedostaneš, kamaráde…“ dořekl Yuu. Nanami měl chuť se bojácně krčit, ale statečně se držel vzpřímeně a vzdorovitě se díval Yuuovi do kalně šedých očí.
„Bojíš se?“ zeptal se Yuu. Jeho poskoci se náramně bavili. To protože to nebyli oni, na koho se Yuu chystal. Většina z nich si Nanamiho pamatovala jako Yuuovu pravou ruku. Zdálo se, že jsou skoro přátelé… a teď… nenávist mezi nimi slyšitelně prskala.
„Měl bych?“ zeptal se Nanami pevně a zůžil oči. Věděl, že Yuuovi by stačila jedna rána a už by se neprobudil. Přece jen byl o dobrých třicet čísel menší a tak o půl metráku lehčí. Jediné, čím nad Yuuem vynikal byl inteligenční kvocient a ten mu byl teď na dvě věci. Na nic a na… to druhé…
„Měl bys,“ přikývl Yuu.
„Nano, řekni mi jednu věc.“
Nanamimu škubl ve tváři mimický sval, jak se pokoušel nedát najevo strach.
„Proč on? Proč jsi mu tehdy pomohl? Věděl jsi, že z toho budou problémy…“
Najednou Nanamiho popadl za límec a smýkl jím od zdi do silnice. Nanami to trochu čekal, proto zkazil Yuuovi radost a neskončil na zádech. Zapřel se podrážkami proti popraskané vozovce a co nejvíc se předklonil, aby si snížil těžiště a mohl se vyrovnat.
Ke své vlastní radosti neklopýtl a lehce se opět narovnal. Pohodil hlavou, aby mu vlasy nepadaly do očí. Tak podle všeho ze cviku ještě nevyšel. Poslední dobou už se do rvaček nezaplétal tak často a tak trochu vyměkl. Ale zdálo se, že to je jako jízda na kole. Jak se to jednou člověk nenaučí, nezapomene to. Rychle se vyhnul Yuuově dalšímu výpadu a uskočil z jeho dosahu. Jen tak tak ho minul Kobayashiho pěst. Kobayashi se zřejmě rozhodl zapojit. Yuu ho však rázným gestem odehnal a sám se znovu postavil k Nanamimu čelem.
„Z TĚCH STOVEK LIDÍ, KTERÉ SIS MOHL VYBRAT, PROČ ZROVNA ON?! PROTOŽE MĚL TU DRZOST A TEHDY NEPŘIŠEL?! TYS BYL VŽDYCKY ZVĚDAVÝ, TAKŽE JE TO ONO, VIĎ! CHTĚL JSI VĚDĚT, JAK DOPADNE!“ Nanami pomalu couval a pokoušel se s Yuuem nepřerušit oční kontakt. Bylo to teď jako s divokým zvířetem. Nikdo netušil, jak se Yuu zachová. I jeho poskoci nejistě couvali z jeho dosahu.
„VYUŽÍVAL JSI HO, HRÁL SIS S NÍM! PŘESNĚ TAK TO MÁŠ VE ZVYKU, NANO! BAVÍ TĚ UBLIŽOVAT LIDEM, VIĎ?! PROTO JSI SE KE MNĚ PŘIDAL! A PROTO SES PŘIDAL I K NĚMU!“ Velký Yuu vypadal jako šílenec. Oči mu lezli z důlků, jak křičel a od úst mu odletovali sliny.
Nanami znechuceně zacouval ještě víc.
„ALE I TY JSI NARAZIL, NANO! NEDOŠLO TI, KAM TO POVEDE, CO? NEDOŠLO TI, ŽE SE-“
„TO STAČÍ!“ vyrazil ze sebe Nanami prudce. Těžce oddechoval a zatínal ruce v pěst.
„Tak to není! Nechtěl jsem ho využívat! Nechtěl jsem se mu vůbec připlést do cesty! Jen jsem tě prostě nemohl nechat, abys ho vykuchal tím samým nožem, kterým jsi to udělal i mně!!“
Yuuova tvář se najednou opět zklidnila. Ruka mu sklouzla do kapsy černé kožené bundy. Pomalu vytáhl ten samý nůž.
Nanami mezi stoličkami rozdrtil vyděšené vyjeknutí.
„Myslíš tuhle kudličku?“ zeptal se nevinně Yuu a přehodil si nůž z ruky do ruky. Nanami couvl a vykročil tak z prořídlého kruhu Yuuových spolčenců.
„Jsi šílenec,“ zamumlal Nanami. „Měl jsem vědět, že i když sem přijdu, ty s tím nepřestaneš!“ Nanami najednou viděl krátkozrakost svého chování. Neviděl ani před sebe, natož za roh, kde stál Yuu s nožem v ruce. Měl to vědět, že to takhle dopadne.
Nejraději by sám sobě nafackoval, že odešel aniž by komukoliv řekl, co se stalo a kam jde.
Skousl si ret. Tak takhle umřeš, Shirogane, pomyslel si. Dvakrát na stejném místě. A podruhé už se mu to povede. To jsi to dotáhl. Ani jsi Seijimu neřekl, co jsi měl na srdci.
Děsilo ho, že to ho vlastně mrzí nejvíc. Nebylo mu líto rodičů, že přijdou o syna. Bylo mu líto, že nebyl k Homurovi upřímný.
Zoufale se ušklíbl. Fakt byl do něj zamilovaný až po uši.
Nanami se v duchu na zlomek vteřiny vrátil k tomu polibku na střeše. Alespoň umře s vědomím, že Seiji možná cítil něco podobného. A kdyby ne, mohl se utěšovat tím, že co se týče intimnějších záležitostí, prožil toho s ním víc, než všechny holky dohromady. Dvakrát se s ním líbal, přičemž jednou došlo i na menší otlapáváníčko, dvakrát spolu spali (v jedné posteli, aby byl přesný, ale to byl detail) a to nepočítal ty stovky letmých doteků.
Jo, jestli teď umře, alespoň s pocitem, že ohledně tohohle udělal, co mohl…
„Jsi vážně hloupý, Nano.“ Yuu mávl na Kobayashiho a Soutu, kteří se mu opět objevili za zády. Kobayashi si trochu nervózně mnul falešný piercing v obočí a Souta si v jednom kuse otíral ruce do kalhot.
„Taky jsem byl takový řiťolezec, když jsem ještě patřil k vám?“ zeptal se Nanami a naklonil hlavu na stranu. Kobayashi a Souta si vyměnili nechápavý pohled.
Nanami pohodil hlavou.
Yuu zavrčel. „Nano, ty se fakt nepoučíš. Jak dlouho trvalo, než se ti zahojila ta drzost minule?“
Nanami si sevřel bundu v místě, kde začínala jizva. „Co uděláš?“ zeptal se pomalu a po očku hledal únikové cesty. Nikde žádnou neviděl. Všude stáli Yuuovi patolízalové. Byla to past.
„Co myslíš? Asi tě zabiju… myslím. To bude nejjednodušší,“ pokrčil rameny Yuu a vykročil k Nanamimu. Nespěchal. Neměl kam.
„Jen ještě jednu věc… když jsi ho nevyužíval a jen jsi mu pomohl, aby neskončil pod stejnou kudlou jako ty… co tě na něm tak zaujalo, že ses okolo něj ochomýtal dalšího čtvrt roku? Co je na něm tak zvláštního? Chování? Vzhled? To je ono, Nano? Že bys byl tak povrchní a držel se u něj jen kvůli jeho vzhledu? To bych čekal od poblázněné čtrnáctky a ne od tebe…“
Yuu pomalu zrychloval a Nanami ke svému zděšení opět couval. Za chvíli docouvá až do Číny, jestli to takhle půjde dál.
„Takže jak to je? Zalíbila se ti Homurova hezká tvářička?“
„To znělo skoro jako kompliment!“
Nanamiho zarazil jemný dotek. V tu chvíli se mu zastavilo srdce a všechny životní funkce vařadili zároveň, než naskočili, aby se mohl zděšeně ohlédnout.

Jedno se Homurovi muselo nechat. Nikdo neměl tak efektivní nástup na scénu, jako on. Vynořil se ze stínu postranní uličky, kterou předtím přišel Nanami a ke které stál zrovna teď zády. Na tváři měl posměšný úšklebek, ale v očích nebylo po úsměvu ani památky. Hnědé vlasy měl rozcuchané a i přes to, že musel celou cestu běžet jako o život, nejevil sebemenší známky únavy.
Navázal na Yuuův proslov tak plynule, že to znělo, jako kdyby už dobrých minut seděl za rohem a poslouchal.
Když vyšel do matného světla pouličních lamp, přejel mrazivým pohledem celou ulici. Yuuova parta sebou jako jeden muž poděšeně škubla. Z toho kluka šel strach. Opravdový strach. Ti, kteří stáli nejblíž k němu, vystrašeně poodstoupili.
Homura ležérně zastavil Nanamiho couvání jednoduše tak, že ho zezadu vzal kolem ramen a pomalu se k němu sklonil. Zastavil se rty jen několik centimetrů od jeho ucha.
„Tohle si s tebou ještě vyřídím, Shiro. Ale teď se z toho musíme hlavně dostat. Jen chci, abys věděl jednu věc…“ Dovolil si luxus vteřinové odmlky.
„Je mi jedno, co mi teď a tady Yuu řekne. Je mi to fuk! Protože ty mi to pak řekneš všechno sám a já si to moc rád poslechnu od začátku. Takže se neboj!“
Stiskl mu rameno, načež se od něj odtáhl a s jistotou, kterou získal celoživotní rolí staršího bratra, se postavil před něj. Ta pozice dávala najevo jen jednu věc: Já jsem odhodlaný ho chránit do krve, takže si něco zkus.
Z Homury sálalo tak surové odhodlání, že i Yuu znejistěl.
Nanami měl co dělat, aby se nesesypal. Co tady dělá? Jak se o tom dozvěděl! A co mělo znamenat to, co mu právě řekl? A proč přišel… proč…
„Dlouho jsme se neviděli, Yuuri-kun,“ usmál se Homura a povytáhl obočí. Kdyby se takhle zatvářil na jakoukoliv holku na planetě, okamžitě by roztála jako pohár zmrzliny na plotně. Yuua to však rozzuřilo k nepříčetnosti.
„Říkal jsem Nanovi, ať přijde sám!“ vyštěkl a sevřel nůž pevněji.
„Taky šel,“ pokýval hlavou Homura a prohrábl si vlasy. Choval se ležérně, až to vzbuzovalo strach. Yuuovi přívržence to znepokojovalo víc, než kdyby zuřil a ledově syčel, jako to dělal i minule. Homura se však tentokrát choval jinak. „Ale víš, my máme svého strážného anděla, kdybych to měl nějak vyjádřit. Takže nebylo těžké zjistit kam jde a s kým,“ upřel oči na Yuua, „se má sejít, Yuuri-kun.“
Nanami bojoval s touhou rozbrečet se jako malá holka. Tohle bude ještě ošklivé, to věděl jistě. A on si potřeboval udržet alespoň trochu sebeúcty a duševní rovnováhy.
„Takže?“ zeptal se Homura a promnul si krk. „Co budeme dělat?“
Nikdo si nebyl jistý, komu ta otázka patřila. Nakonec se rozhodl odpovědět Yuu.
„Vlastně mi to jen usnadňuješ, víš? Bál jsem se, že když zabiju Nanu, zmizíš, protože budeš vědět, že jsi na řadě,“ zamručel temně Yuu a poškrábal se špičkou nože na uchu.
„Ty bys nikoho nezabil. Na to nemáš odvahu ani žaludek,“ odfrkl si Homura. Yuu vztekl zavrčel. Znovu ztrácel poslední zbytky příčetnosti. Homura moc dobře věděl, že je to jako dráždit raněné zvíře, ale prostě si nemohl pomoct. Nějaká nová složka jeho povahy se totiž upřímně bavila.
„Toho skrčka za tebou jsem málem zabil!“ zahulákal Yuu, jako kdyby intenzita hlasu mohla nějak přidat jeho slovům na důvěryhodnosti.
Homura si odfrkl. „Ale prosím tě. Byla to celé jen náhoda. Vůbec bych se nedivil, kdybys z toho do dneška měl noční můry. Protože je něco jiného ublížit někomu cizímu a někomu, kdo s tebou trávil víc času…“ Pozorně sledoval Yuuovu reakci.
Nanami si pod límcem nahmatal začátek zřetelné jizvy. Pokud Yuu neměl zlé sny, on to zatáhl za oba dva. Pořád měl před očima pomalu se rozšiřující kaluž karmínově rudé krve, která se mísí s dešťovou vodou.
Otřásl se. Teď nebyl čas na sentiment a bolestivé vzpomínky.
„Nech ho jít,“ ozval se najednou Homura. Nanami a Yuu sebou překvapeně škubli v tom samém okamžiku.
„Cože?“ Yuu udělal několik kroků jejich směrem. „Proč bych ho měl nechat jít?!“
„Ne, Seiji…“ spustil v tu samou chvíli i Nanami, ale Homura se k němu otočil.
„Musíš odtud pryč!“ Chtěl možná ještě něco dodat, ale to Yuu prudce vyrazil vpřed a jediné, co Homura koutkem oka zachytil byl matný odlesk nože ve světle pouličních svítilen.

Nanami se automaticky vrhnul zpátky. Udržel se na nohou, ale Homura to štěstí neměl. Byl k Yuuovi otečený zády a neměl čas tak rychle zareagovat. Ránu už nemohl odklonit, proto padl po směru útoku, aby co nejvíc zmenšil jeho následky.
Tvrdě dopadl na rozbitou dlažbu. Na nic nečekal a hned se rychle zvedal na nohy. Něco si pro sebe zamumlal a levačkou si sevřel pravou paži.
Nanami roztřeseně sledoval rudý pramínek, který se mu spustil mezi prsty.
„To ti nikdo nevysvětlil, že útočit na někoho, když k tobě stojí zády, se nemá?!“ prskl Homura a bolestně zamžikal. Rychle sklopil oči, aby zhodnotil situaci. Yuu mu prořízl bundu i rukáv trika, ale samotná rána byla jen hlubším škrábnutím.
Yuu vztekle chrochtl. Bylo to něco mezi smíchem a vrčením.
Homura se narovnal a otřel si krev z ruky do už tak zničené bundy. Cítil, jak mu stružka teplé tekutiny stéká podél paže a pomalu se nasává do rukávu.
„Takže ty to myslíš vážně?“ zeptal se a promnul si kořen nosu.
„Tys předtím pochyboval?“ zeptal se skoro zklamaně Yuu a zamyšleně si prohlížel špinavou čepel svého nože. Po chvilce přemýšlení ji otřel o bundu vedle stojícího Souty. Ten sebou škubl, když viděl přibližující se čepel, ale vydržel klidně stát.
„Vcelku jo,“ pokrčil rameny Homura a prohlížel si krvavé šmouhy, které mu ulpěly na dlaních. Vypadal zaujatě a tak když Yuu znovu vyrazil, všichni včetně Yuua čekali, že opět nestihne dostatečně rychle zareagovat.
Homura to ale předpokládal. Spustil se do podřepu a Yuuova pěst jen o chloupek minula jeho tvář. Zaklesl se mu nohou pod kolena a prudce jí škubl. Yuu zavrávoral a zády napřed padl na obrubník. Hekl bolestí, překulil se na břicho a setrvačností se vyhoupl na nohy.
Homura měl výhodu, že neměl tak mohutnou stavbu těla jako Yuu, ale zároveň tím postrádal Yuuovu ránu, která by prorazila dřevěnou desku.
Nanami neměl čas se kochat ukázkovým soubojem, protože okolo se stahoval kroužek jeho bývalých téměř-přátel. Poznával jejich tváře a v některých viděl nejistotu. Nechtělo se jim jít proti někomu, kdo dřív patřil mezi ně a navíc v takové přesile.
Tak přece jen v nich zbylo něco slušnosti, napadlo Nanamiho, když se podrážkami pevně zapřel do popraskaného chodníku a rozhlédl se.
Největší hrozbu pro něj představovali Kobayashi a Souta. Byli to Yuuovi nejvěrnější, proto určitě budou ochotni prát se do krve.
Ale Nanami měl proti nim výhodu. Znal způsob, jakým bojují.
Vyrazili oba současně, každý z jedné strany. Nanami se přikrčil a prosmýkl se mezi nimi. Trochu ho zklamalo, že si navzájem nedali ránu, jak to často režiséři předvádějí v béčkových akčních filmech, ale muselo mu stačit, že nezasáhli jeho.
Prudce se narovnal a vyhnul se tak Soutově výkopu. Téměř cítil, jak mu špička jeho boty škrtla o tvář. Vyrazil loktem proti Kobayashimu a nabral ho do ledvin. Když se zkroutil, aby si chránil břicho, zasadil mu další ránu do zad, přesně mězi obratle, takže se zhroutil k zemi. Nanami ho přeskočil podklouzl pod napřaženou paží dalšího kluka.
Nemohl si nevšimnout, že pár z Yuuových poskoků se už vytratilo do okolních uliček. Podle všeho neměli žaludek na bitku, kterou by možná nemuseli vyhrát, navíc s Midoriakijským démonem a bývalou pravou rukou jejich vůdce.
Nanami skoro zapomněl na ten opojný pocit moci, když někoho srazí k zemi.
Rozehnal se pěstí proti dalšímu, když ho čísi ruka popadla za zápěstí a odtáhla z rány Velkého Yuua.
„Dávej trochu pozor!“ vyhrkl zadýchaně Homura a znovu ho pustil. Nanami mu rychle pohlédl do očí a přikývl. Černé vlasy měl rozcuchané a v jednom kuse mu padaly do očí.
Chtěl Homurovi poděkovat, že přišel, ale rozmyslel si to. Na to bude čas potom. Místo toho loktem vykryl tvrdý úder a mírně zavrávoral. Paže mu na okamžik ochabla, než vykopl proti Kobayashimu, který už opět stál mátožně na nohou. Tvář měl zkřivenou bolestí.

Homura měl pocit, že Yuu je snad z kamene. Předtím když se proti němu postavil, stačili mu dvě rány a teď… už ani nevěděl, kolikrát ho zasáhl. Velký Yuu stál pořád na nohou a i když mu po čele stékal pramínek krve, vyhýbal se a rány oplácel.
Homura uskočil a Yuu zasáhl pěstí zeď, až se z ní sesypala omítka. Homura se smykem otočil a skřížil si ruce před tváří, aby vykryl Yuuův útok druhou rukou. Nůž, který v ní svíral, ho lehce škrábl pod okem.
A najednou stáli zády k sobě jako tenkrát… když se poprvé potkali.
Všichni se zastavili, hlasitě oddechovali a hodnotili síly protivníka.
Homura slyšel Nanamiho přerývavý dech i tiché kletby, které si v jednom kuse mrmlal pod vousy. Neměl dost odvahy se k němu otočit, protože by tak ztratil z očí Yuua. Musela mu stačit jen jeho přítomnost.
Homura si otřel krev z tváře a další vyprskl na chodník. Prokousl si ret, když se soustředil na odrážení Yuuových výpadů.
„Tak… jak to jde?“ hlesl unaveně Nanami a jemně ho loktem dloubl do zad.
Homura se posměšně zasmál a znovu vyplivl chuchvalec krve. „Jak myslíš, ty blbče?“ zamumlal a nespouštěl oči z Yuua, který si zrovna otíral čelo od potu. „Tohle celé je tvoje vina. Jestli tady neumřeme, zabiju tě sám!“
„Seiji?“
„Hm?“
„D-“
„Ne, to slovo na d si nech od cesty. Nehodlám se tady rozněžňovat.“
„Nápodobně,“ ušklíbl se Nanami a promnul si dlaně, které si před několika okamžiky odřel.
„Můžu teda říct něco jiného?“
Mluvili potichu, takže ostatní účastníci celé scény je nemohli přes vlastní nadávky a sténání slyšet. Nanami chvíli váhal, než potřásl hlavou.
„Nic, co se mi v životě stalo bych nezměnil.“
Homura se zasmál. Byla to hodně příhodná chvíle, vzhledem k tomu, že byli v navlas stejné situaci jako tenkrát, když se potkali… no dobře, možná trochu vážnější, ale stejně… uběhlo několik měsíců.
Tehdy mu Nanami příšerně lezl na nervy, nejraději by mu zakroutil krkem několikrát denně, otravoval ho, přiváděl k nepříčetnosti… a teď… zamyslel se. Popravdě, Nanami to všechno dělal pořád, ale už mu to nevadilo. Existovalo pořekadlo: Když ti život dá citróny, udělej citronádu. Homura se musel hodně snažil, ale nakonec se mu to povedlo, a že dostal ty citróny pořádně kyselé…
„Uvidíme, jestli budeš říkat i zítra,“ odpověděl nakonec Homura a povytáhl si rukávy. Všichni kromě Yuua se modlili, aby se mu nedostali pod ruku, protože ten úsměv, který mu seděl na tváři, měl v sobě něco nebezpečného.
Bohužel pro ně, od toho okamžiku to Homura začal brát vážněji. Po Nanamim se opět vrhl Souta s Kobayashim. Nanami pohoršeně mlaskl a vyrazil kolenem proti Soutovi. Kobayashiho zasáhl Homura loktem do tváře. Kobayashi zaječel jako holka a chytil se za obličej.
Podle křupnutí Homura soudil, že mu přinejmenším rozdrtil nos. Posmutněle pohlédl na vlastní zakrvácený loket.
„Ta bunda je na vyhození,“ konstatoval a hrábl Kobayashimu do tváře ještě jednou. Tentokrát ho plochou dlaně udeřil přesně mezi oči. Kobayashi zaúpěl a zhroutil se k zemi.
V tu chvíli několika Yuuovo společníkům před očima proběhl celý život. Otočili se na podpatku a vyrazili pryč. Yuu to komentoval jen rozvztekleným zaryčením.
„Pomalu opouští palubu, Yuuri-kun,“ poznamenal Homura. Měl pravdu. Kromě Yuua a jeho dvou nejvěrnějších okolo zbyly čtyři nejistě přešlapující usmrkanci.
Nanami prudce přidupl Soutovi hlavu k chodníku a poodstoupil od něj. Souta a Kobayashi byli oba mimo hru.
Yuu jen rozčileně přihlížel, jak Homura jedinou ránou srazil k zemi o rok staršího maturanta a v dlani svíral otevřený nůž. Věděl, že prohrává.
A pak najednou vyrazil přesně v tom jednom okamžiku, kdy se k němu Homura otočil zády. Plnou silou do něj narazil a pokusil se mu vrazit nůž do ledvin, ale setrvačnost Homurou mrštila dopředu a tak ho čepel o několik milimetrů minula. Stejně nedopadl pěkně. Yuu měl sílu jako rozjetá lokomotiva. Homura bolestně vyjekl, když se několikrát převalil přes rozkopanou dlažbu a zády narazil do sloupu pouliční lampy. Ta se při narázu nebezpečně zakomíhala. Homura sykl bolestí, když se pokusil vytáhnout na nohy, ale pravá paže oslabená řeznou ránou ho zradila a on se znovu sesul do prachu.
„K*rva…“ zasténal a rukávem si přejel přes tvář, kterou měl na několika místech odřenou. Rychle překontroloval všechny důlěžité části svého těla.
Cítil obě nohy i ruce, i když pravačka bolela jako čert. Tušil, že si něco provedl s ramenem, kterým se svezl po uvolněné dlažební kostce, ale zřejmě nic akutního. Vyplivl krev a otřel si tvář.
Levačkou a koleny se zapřel proti zemi a zvedl se do polokleku.
Měl pocit, že ještě jedna rána a rozsype se jako porcelánová panenka. Na tohle už vážně nebyl zvyklý. I dřív, ještě než se mu do života vmíchal Nanami, nebyl zvyklý rány dostávat a zrovna teď už jich schytal pěknou řádku.
Zítra ráno ho bude bolet každý sval. Ne, omyl. Už teď ho bolel každý sval. Bolely ho i ty, o nichž netušil, že je má. Bolely ho i svaly, které neměl!!
„Myslím, že tohle je konec, Homuro… víš, byla to vcelku zábava…. Věřil sis, co? To sebevědomí z tebe přímo crčelo… a teď?“ Yuu se pomalu blížil a nožem si vesele pohazoval v ruce, jako kdyby to byla hračka.
„Nasrals mě, Homuro,“ řekl a zastavil se sotva metr od něj. Homura mu vzdorovitě hleděl do očí. „Nejen kvůli Nanovi. Víš, divím se, že po tom všem s tebou vydržel. Přece jen… vzhledem k tomu, co k tobě cítil…“
Nanami se zarazil v polovině pohybu a prudce se otočil. Nestihl tak uhnout jednomu z menších protivníků, ale zdálo se, že si rány ani nevšiml. Zacouval a zoufale těkal očima z Yuua na Homuru. Jeho soupeř na něj chvíli dorážel, než Nanami se zřejmým šílenstvím v očích zasadil jedinoý úder a on se zhroutil k zemi.
„Ty o tom vlastně nevíš, viď?“ řekl pomalu Yuu a zamyšleně si promnul krví pokrytou bradu. Nanami stál jako přikovaný a rty se mu chvěly. Pokoušel se něco říct, ale nemohl své hlasivky přimět k činnosti.
„Co k tobě Nana cítí…“ Yuu si svojí převahu náležitě užíval. Homura k němu náhle pocítil prudký záchvěv nenávisti. Chtělo se mu z něj zvracet. Netušil, jak se Yuu dozvěděl o Nanamiho citech, ale Nanami se musel cítit jako kdyby mu zaživa rval srdce z těla.
„NE!“ vyrazil ze sebe náhle Nanami. Zoufalství v jeho hlase Homuru málem znovu srazilo k zemi. Vztek v něm pomalu kypěl. Zranit ho byla jedna věc. Ale tohle bylo něco úplně jiného.
„Je smutné, že jste neměli šanci si to vyříkat,“ povzdechl si teatrálně Yuu.
„Ne…“ Nanamimu se zlomil hlas.
„Možná bych to měl vyřídit za vás!“ Yuuovi se po tváři rozlil ďábelský úsměv. Nanami udělal krok k nim, ale Homura se k němu prudce obrátil.
„Stůj!“ vyštěkl a zaryl prsty do pouliční lampy. S bolestným syknutím se narovnal a promnul si naražené rameno.
„S-seiji,“ vydechl nechápavě Nanami, ale zastavil se.
„Vždyť jsem ti říkal… že je mi jedno, co mi Yuu řekne. Ty mi to pak řekneš sám a já budu poslouchat tvojí verzi!“ Nanami cítil, jak se mu do očí hrnou slzy. Ne, nesmí brečet. Ale nemohl si pomoct. V té jediné větě bylo tolik citu a Nanami…
Přikývl a odvrátil hlavu, aby se čelem postavil posledním dvěma soupeřům. Pamatoval si jejich jména. Byli to Gunji a Aoyama. Nanami se zamračil.
„Jestli chcete, můžete utéct…“ řekl pomalu a hlavou kývl k uličce, která otevírala náruč opodál. Gunji a Aoyama si vyměnili nejistý pohled. Výraz v Nanamiho tváři se jim vůbec nelíbil.
„Jděte!“ vyzval je chladně Nanami a odrhnul si vlasy z čela. Na to, že vyřídil tolik soupeřů, přičemž všichni měřili víc než on a většinou byli i o něco starší, byl v podstatě nezraněný. Pár škrábanců na bradě, odřené dlaně a z koutku úst se mu klikatil tenounký pramínek krve. Ta mu pomalu odkapávala do kožešinového límce bundy.
„Jděte!“ zopakoval Nanami, ale Gunji ani Aoyama se ani nehnuli. „Popadněte Kobayashiho a Soutu a vypadněte. Až se tohle bude řešit, všechno tohle bude jen na Yuua. Vypadněte odsud a zamyslete si, jak moc stojíte o život za mřížemi!“
Už neváhali. Vrhli se ke sténajícím kamarádům, podepřeli je v podpaží a vlekli je pryč. Nanami si odfrkl. Tolik k loajalitě, pomyslel si. Byl to konec.
Za zády se mu ozvala ostrá, tupá rána. Ohlédl se právě v čas, aby viděl efektivní pád Velkého Yuua, který najednou nebyl tak velký, jak o sobě říkal.
Padl na záda a zůstal ležet. Homura svěsil paže podél těla a zhluboka si oddechl. Odplivl si a pomalu vyšel k Nanamimu. I přes tvář pokrytou krví bylo vidět, že se usmívá.
„Debile,“ řekl, když se zastavil metr od něj. Pravačku měl zastrčenou do kapsy, aby jí na okamžik ulevil, zatímco levou ruku natáhl k Nanamimu a prohrábl mu zcuchané vlasy.
Upřel na něj zelené oči. „Víš, je to trochu deprimující, že to chci říct až den před tvým odjezdem, ale…“
Nedořekl, protože okolní ticho přerušilo zřetelné cvaknutí zásobníku.

Přesně o vteřinu později Yuu namířil zbraň Homurovi mezi lopatky.
Přesně o sto čtyřicet devět vteřin později padla poslední rána.