SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Sparkless - Kapitola 40.: Finále!

No tak…
No tak…!
Alespoň jedno slovo!
Seiji, řekni něco!
Hej, no tak, dělej!
„Shiro…“

Ležel na podlaze vedle své postele, opřený o lokty a jen nechápavě zíral na Nanamiho, který si podle všeho jeho šok náležitě užíval.
„Shiro?“ zopakoval Homura a nechápavě si prohrábl vlasy.
Nanami odložil jeho budík na noční stolek.
„Proč tak překvapeně?“ zazubil se. Věčně rozcuchané uhlově černé vlasy měl stažené z čela jednoduchou kovovou sponkou, na sobě bílé triko, černé sako s ohrnutými rukávy a džíny.
„Co tady děláš?“ zeptal se nechápavě Homura a stále si nebyl jistý, jestli se při pádu z postele nepraštil do hlavy a tohle není jen sladká halucinace.
Nanami se zašklebil. „Přijel jsem se na tebe podívat!“
Odpovědí mu byl jen nechápavý výraz v Homurově tváři.
Povzdechl si a protáhl se, načež se opřel ho postel a rozhlédl se, jako kdyby v té místnosti nikdy nebyl. Na okamžik unaveně zavřel oči.
„Máma řekla, že se na můj otrávený ksicht nemůže dívat, takže mě posadila do prvního letadla do Tamayori, no a tak jsem tady!“
Homura se posadil a promnul si naražený zátylek.
„Proč jsi nezavolal, že přijedeš?“
„Než jsem se vzpamatoval, seděl jsem v letadle a letušky začaly s tím Vypněte si prosím svoje mobilní telefony. A když jsme dorazili sem, říkal jsem si, že je zbytečné tě budit,“
pokrčil rameny Nanami ledabyle, ale Homura si už v tu chvíli všiml toho nenápadného pohledu. Usmál se a natáhl se po jeho zápěstí.
„Pojď sem!“ Stáhl si ho z postele rovnou do náruče. Nanami ho srazil zpátky na koberec, Homurovi to ale nijak zvlášť nevadilo.
Na vteřinu zaváhal, když si vzpomněl na měsíc, kdy se neviděli, ale pak už se sklonil a hladově ho políbil. Homura ho chytil kolem pasu a přitáhl si ho blíž.
„Kolik je hodin?“ zeptal se Homura, když se odtrhli. Nanami se napřímil a pohlédl na budík.
„Půl třetí,“ pokrčil rameny. Homura při těch slovech zasténal.
„Půl třetí?! To si děláš legraci! To je poprvé, co jsem pořádně zabral a ty mě vzbudíš v půl třetí!“ říkal to v žertu, ale Nanami se stejně uraženě odtáhl.
„To ti nestojím ani za trochu ponocování?“
Přesně tohle Homura potřeboval. To popichování za nějž se maskovali jejich skutečný vztah.
„No tááák!“ zasmál se Homura a pokusil se stáhnout si ho zpátky, ale Nanami ho chytil za zápěstí a přišpendlil ho k podlaze.
„Měsíc se nevidíme a ty takhle?!“
„Shiroganééé!“
zaskučel Homura se smíchem. Pohled na Nanamiho tvář mu do krve pumpoval litry hormonu štěstí. „Vždyť víš, že jsem to tak nemyslel!“
Nanami se zlomyslně ušklíbl. „Vážně?“
Homura napjal svaly a konečně se mu podařilo posadit. Nanami překvapeně zamrkal. Najednou seděl Homurovi mezi koleny a ztratil veškerou převahu, co si vydobyl.
„Chceš to nějak dokázat?“ Z Homurova tónu zaznívalo něco výhružného, při čem se Nanami jen nervózně pousmál.
V příštím okamžiku ho Homura znovu políbil a tentokrát si dal záležet, aby to Nanamimu vynahradil za celých těch pět týdnů. Nanami tlumeně zamručel a chytil se Homury okolo krku. Pomalu se k němu přesouval blíž. Nakonec mu seděl obkročmo na klíně, svíral ho kolem krku a tiskl se na něj jen kvůli tomu pocitu, že je v tuhle chvíli nedělí několik set kilometrů, ale jen dvě ubohé vrsty oblečení.
Homura mu projel rukou vlasy a ještě ten zkoumavý polibek o něco prohloubil.
„Jak dlouho tu zůstaneš?“ zeptal se nejistě, když se odtáhli, aby se mohli nadechnout.
Nanami sklopil oči, načež na Homuru upřel zkoumavý pohled. Mlčel. „Seiji, víš… asi jsme si nerozumněli…“
„He?“
„Já už se do Okinawy vracet nebudu.“

Paní Haruna se zamyšleně dívala z okna na rušnou ulici. Auta se tam i v tuhle noční hodinu proháněla jako kdyby jejich řidiči ujížděli před smrtí.
Za zády jí v postýlce oddechovala malá Masami a tiskla k sobě plyšového králíka.
„Udělala jsem dobře?“ zeptala se potichu sama sebe a upřela oči na místo, kde ve tmě visela Nanamiho fotka, když mu bylo asi šest let.
Vzpomněla si na naléhavý tón, který zazníval v hlasu toho kluka, co jí volal v den odjezdu do Okinawy. Jeho slova jí nasadila brouka do hlavy.
Když pro Nanamiho přijela a on vrazil do jejího auta zbrocený slzami, v první chvíli ji to šokovalo. Nevěřila, že kdy víc uvidí svého syna plakat. Ale podle všeho pro něj byl odchod od té rodiny hodně těžký.
Homurova slova se jí vybavovala čím dál častěji, když viděla Nanamiho pohled, který jako kdyby říkal Zničilas mi život. V nové škole se ani nepokoušel se s někým spřátelit a celé dny trávil u notebooku chatováním s lidmi s Tamayori.
Začala vážně pochybovat o správnosti svého rozhodnutí. Ale sama sobě slíbila: dám mu měsíc, jestli si třeba nezvykne a pak se uvidí.
A pak, po čtyřech týdnech jednoho večera zvedla telefon a vytočila.
„Homura Kouji, prosím?“
„Tady je Haruna, pamatujete? Shiroganeho matka.“
„Ah, jistě, Haruna-san. Jak se Shirogane má?“
„Nijak zvlášť. Proto volám.“
„Poslouchám.“

Teď stála u okna a podle hodin už Nanami měl být v Tamayori. Stále doufala, že se rozhodla správně. Úplně slyšela svou matku.
„Alespoň jednou by měla myslet na toho kluka!“ napomenula by ji přísně. Vždycky Nanamiho milovala jako vlastího syna a vlastně ho tak i vychovala.
Vyrostl z něj úžasný člověk a Haruna to věděla, jen ji trápilo, že ona na tom nemá žádný podíl. Byla to práce její matky. A proto se rozhodla Nanamiho netrápit vlastní arogancí a poslala ho zpátky.
Poslední, co mu řekla, než vyběhl terminálem bylo: „A nezapomeň pozdravovat Seijiho.“

„Takže… takže to znamená… že zůstáváš tady?!“ Homura měl pocit, že má vedení omotané okolo celého města, protože vstřebat tu informaci mu trvalo až nezdravě dlouho.
Nanami si založil ruce na hrudi. „Ty jsi fakt trochu mimo, viď, že ano, Seiji?“
„Je půl třetí ráno, surově jsem se praštil do hlavy a přítel se mi vrátil z Okinawy a tvrdí mi, že už se tam nevrací. Promiň, ale mozek mi za takových podmínek moc neslouží,“
pokoušel se marně ospravedlnit Homura, ale Nanami se rozesmál.
„Chyběl jsi mi.“ Objal ho kolem krku a pevně v dlaních sevřel záhyby jeho trika.
„Zůstáváš tady!“ vydechl Homura, kterému konečně došel význam těch dvou slov. „Zůstáváš tady!!“ Jestli existovala slova sladší než to ohrané Miluju tě, byla to pro Homuru v tuhle chvíli právě tahle.
„Jo! Už se mě nezbavíš! Je jedno, jak budeš škemrat a vyhrožovat, máš mě na krku!“
„A ne jen obrazně řečeno, jak to tak vypadá!“

Nebylo překvapením, že tu noc nespali. Ani v jednom slova smyslu, samozřejmě. I když chvílemi se k tomu jednomu slova smyslu povážlivě schylovalo.
Byl to víc jak měsíc, takže si měli hodně co povídat. Homura ležel natažený na své posteli a Nanami už bez saka mu ležel bradou opřený o hruď. Homura se mu jednou rukou probíral vlasy, zatímco v druhé svíral jeho ruku. Fascinoval ho pohled na jejich propletené prsty.
„Seiji?“
„Hm?“
„Čirou náhodou nevíš, proč moje máma tak najednou změnila názor ohledně Okinawy, viď, že ne?“
zeptal se Nanami nevinně.
Homura uhnul pohledem. Nanami se usmál. Myslel si to.
„Cos jí řekl?“
„Pravdu,“
připustil Homura a byl rád, že Nanami už před hodinou zhasnul lampičku. Leželi téměř po tmě a tak nebylo vidět, jak rudne. Nanami to ale stejně poznal.
„Jak moc pravdivou pravdu?“ zajímal se a udělal si větší pohodlí. Pod prsty levačky cítil Homurovi napjaté svaly.
„Nó…“ Homura se na okamžik zamyslel. „Dejme tomu, že jistou mírně osekanou pravdu. Vlastně jsem jí řekl všechno kromě… ehm… toho mezi náma!“
„Chytrej,“
usmál se Nanami, natáhl ruku a poplácal ho po hlavě jako psa.
V ten okamžik ho Homura převalil pod sebe a laškovně mu sjel rty k ušnímu lalůčku. Nanami překvapeně vyjekl a automaticky se zapřel Homurovi proti ramenům, neměl ale šanci. Jestli měl Homura kdy převahu, co se síly týče, tak právě teď. Měsíc téměř denních tvrdých tréninků na rozbahněném hřišti se na něm už stihl podepsat.
„Víš, že nemá cenu se prát, Shiro!“ zašeptal mu Homura do ucha. Nanamimu přejel mráz po zádech z tónu jeho hlasu.
Muchlovačku si ale užili jen pár do běla rozžhavených minut, než se z pokoje sester ozval zvuk budíku. Bylo slyšet, jak Ritsuka zaklela a podle zvuku po budíku něčím hodila. Po chvíli rámusení a šustotu se obě vyhrabaly z pokoje a zamířily na snídani.
Nanami se vyprostil z Homurova sevření a odpovědí mu bylo nesouhlasné zamručení.
„Trošku jsem podcenil tvůj sexuální apetit,“ zakřenil se Nanami a urovnával si triko. Zdálo se mu, že Homura se zatvářil trochu samolibě, ale možná to byla jen jeho představa.
„Prostě jsem tě měl posledních pět hodin pro sebe. To mi přijde po měsíci jako malá kompenzace!“ pokrčil rameny Homura a po očku sledoval Nanamiho reakci. Ten se jen smířlivě usmál a znovu si natáhl černé sako.
Vlasy si opět stáhl pod sponku, aby mu nelezly do očí, jak to mívaly ve zvyku a chtěl vyjít z místnosti, když se naposledy zarazil.
Homura, který stále ještě seděl na posteli a tvářil se zklamaně. Někdo, například holka, která na jeho štěněcí pohled nebyla zvyklá, by se roztekla jako nanuk na sluníčku, Nanami ho však prokoukl.
„Nedělej na mě psí oči, Seiji. Víš, že ti to nepomůže!“
Homura si založil ruce na hrudi. „Tak aspoň ještě jednu pusu, než mě tu necháš ve prospěch mých sester!“ Znělo to nesmlouvavě.
Nanami si povzdechl jako rodič nad svým tvrdohlavým potomkem a otočil se. Udělal pár kroků k Homurovi a sklonil se k němu. Mělo to být krátké zobnutí, ale Nanami prostě neodolal a polibek se protáhl na několik vteřin.
Až potom se Nanami posměšně usmál a vyběhl ze dveří. O několik vteřin později se z přízemí ozval hlasitý výkřik překvapení.
Homura se usmál a po zádech padl zpátky na postel. Pořád tomu nemohl uvěřit.
Nanami se vrátil. Nanami se vrátil!!
Vítězně zatnul pěsti a několikrát v duchu poděkoval všem bohům na které si vzpomněl. Poděkoval i některým bohům, kteří se vyskytovali jen ve filmech nebo knížkách.
Má ho zpátky! Vážně ho má zpátky!!

Seijiho sestry byly naprosto u vytržení. Kyouko měla na krajíčku a Ritsuka mohla sbírat čelist ze země. Ale po prvotním šoku přišla stejně jako u Homury euforická radost.
Homura se skoro bál sejít ze schodů. Nakonec mu ale nic jiného nezbylo, protože museli všichni do školy.
Nanami znovu našel svojí uniformu z Midoriaki a byl trochu nervózní z toho, že musí opět za ředitelem. Tentokrát zase s prosíkem, aby ho vzal zpátky.
Homura vešel do třídy, jako by nic. Pozdravil se s Keigem, Ichirem a Sayuri a posadil se do své lavice, přičemž se pokoušel maskovat připitomělý úsmev, který měl stále na tváři. Čtyřhodinová muchlačka s přítelem na něm prostě zanechala následky.
Sayuri si toho všimla.
„Co se stalo, Homuro?“ zeptala se a naklonila se nad jeho stůl.
„Co by se mělo stát? Nic se nestalo.“ Homura nemohl přemoct úsměv. Sayuri překvapeně zamrkala. Za poslední měsíc se Homura neusmál snad ani jednou.
„Něco se muselo stát!“ odhrnula si rudé vlasy z čela a zkoumavě se mu zadívala do tváře. „Nebalamuť mě tady! Já se to dozvím!“
Dozvěděla se to asi v polovině první hodiny. Měli zrovna profesora Yamadu, když do třídy vtrhl Nanami, rozcuchaný jako kdyby ho na chodbě přepadlo tornádo. Sako školní uniformy mu viselo z loktů.
„Omlouvám se, sensei, u ředitele se to protáhlo. Podle všeho není moc nadšený, že mě zase vidí!“ zazubil se. O okamžik později se ale zarazil, když si všiml šokovaného výrazu všech svých spolužáků. A vlastně i výrazu vyučujícího profesora.
„Seiji vám to nevyřídil, co?“ ušklíbl se Nanami a založil si ruce na hrudi.
Vytřeštěné pohledy všech přítomných se z Nanamiho upřely pro změnu na Homuru. Ten se opřel na židli, ledabyle si přehodil jeden loket přes opěradlo a laškovně se usmál. To u poloviny jeho spolužaček způsobilo několikavteřinovou zástavu srdce. Žádná si ještě nezvykla na fakt, že Homura se naučil používat svůj šarm.
„Nechtěl jsem je připravit o překvapení!“
Nanami si povzdechl, zavřel za sebou dveře a přešel ke katedře. Natáhl k Yamadovi ruku v níž svíral jakési lejstro. „Tohle vám posílá ředitel. Zase přestupuju zpátky na Midoriaki. A slibuju, že teď už tady vydržím!“ dodal, když zachytil Yamadův pochybovačný pohled.
„V Okinawě se ti nelíbilo?“ zeptal se Yamada a otevřel třídní knihu.
„Něco tam chybělo,“ pokrčil rameny Nanami a odhodil si tašku na lavici před Homuru, která ze zdvořilosti zůstala neobsazená. Sayuri se na svém místě otočila a probodla Homuru usvědčujícím pohledem. Ten si mimoděk prohrábl vlasy a pohled jí statečně oplácel.
Sayuri nenápadně ukázala na Nanamiho a pak na Homuru a povytáhla obočí. Homura poraženě svěsil ramena a neznatelně přikývl. Sayuri se samolibě ušklíbla. Bylo to jako: Já jsem to říkala od začátku!
O přestávku to bylo jako kdyby Nanami vstal z mrtvých. Jediné, co Mizuki zabránilo se na něj vrhnout byla Sayuri, která se rychle ujala role jejich ochranitelky od ní a Meiko. Nanami se zdvořile se všemi pozdravil a vyslechl si všechna ta Dlouho jsme se neviděli a Jsem ráda, že jsi zpátky, ale po očku pokukoval po Homurovi. Ten seděl opodál a s úsměvem pozoroval ten mumraj okolo.
Byl to tak ulehčující pocit…
Vydržel čekat jen do polední pauzy, než Nanamiho vytáhl na střechu, aby měli chvíli klid. Homura měl pocit, jako kdyby ten měsíc pomalu vyšuměl. Všechno bylo stejné, až na jeden malý detail…
„Měli bychom si promluvit,“ začal Homura a otočil se na Nanamiho.
Ten povytáhl obočí. „Hm?“
„Potřebujem si to všechno… nějak ujasnit….“

„COŽE?!“ Ritsuka vypadala, že právě dostala infarkt. Zděšeně lapala po dechu, až se svezla na židli a musela se chytit desky kuchyňského stolu. Hibiki se na ní starostlivě podíval, načež stočil pohled k Homurovi, který stál ve dveřích.
„No… já…“ Homura cítil, jak mu po zádech stéká kapička potu.
„Seiji-nii, tohle je hodně ošklivej a hlavně krutej vtip!“ ozvala se Kyouko a chlácholivě pohladila svou starší sestru po ruce.
„To není vtip! Shodli jsme se na tom se Shiroganem!“ Homura měl trochu provinilý pocit, ale nedalo se nic dělat. Musel to těm třem říct.
„Přišlo nám to nefér vůči rodičům. Vždyť jeho máma ho poslala zpátky s tím, že se o něj postaráme… byla by to zrada její důvěry, kdybychom si spolu začli. Nehledě na naše. Takže… budeme jenom kamarádi!“
Ritsuka ublíženě vzhlédla, strhla si z očí brýle a promnula si kořen nosu. „To si ze mě děláš srandu? Zrada důvěry?! ZRADA DŮVĚRY?!!“ Hlas jí přeskakoval rozhořčením.
Homura nejistě polkl. „Ritsuko, snaž se mě pochopi-“
„Ne!“
vyštěkla Ritsuka. „Nic nebudu chápat! Jo, vlastně jednu věc chápu!! Oba dva jste debilové, jestli jste došli k takovému závěru!“ Znovu se zvedla od stolu a rozhořčeně udeřila pěstí do stolu. „Po tom všem! Zdůrazňuji, PO TOM VŠEM! PO TOM VŠEM BUDETE JEN KAMARÁDI?!“
Hibiki si nervózně prohrábl sněhově bílé vlasy.
„Ritsuko, uk-“
„Ty taky mlč, Hibiki! Ještě jsem neskončila s tímhle kryplem!“
Mávla rukou ke svému staršímu bratrovi. Hibiki si poraženě povzdechl a věnoval Homurovi pohled tichého soucítění. Homura ho v tu chvíli musel obdivovat, že o Ritsuku stojí i přes tyhle scény a výlevy jejích nálad. Ale co, každý má jiný vkus…
„Tahali jste se ze navzájem ze stoky, odháněli od sebe holky, co se týče nějakých intimností, trumfli byste většinu párů v zemi, spolu, s malým přispěním mé maličkosti, jste rozprášili Yuuovu partu a vy i přes to budete JEN KAMARÁDI?!“ ujišťovala se Ritsuka, která pomalu ale jistě ztrácela příčetnost.
„S malým přispěním?“ zahučeli unisono Kyouko s Hibikim a vyměnili si všeříkající pohled.
„Ritsuko, věř mi, takhle je to nej-“ Přerušil ho letící hrnek, který ho jen o vlásek minul a roztříštil se o zeď za ním.
Prkenně se otočil a vytřeštěně zíral na hromádku střepů.
„Tys po mě hodila hrnek,“ konstatoval naprosto zbytečně. Rychle se rozhlédl, jak hledal štít před dalším letícím nádobím, nic však nenašel.
„Vypadni!“ zasyčela Ritsuka a ruka, kterou po něm mrštila hrneček se jí třásla. „VYPADNI ODSUD, TY KAZISVĚTE!“
Znovu už to říkat nemusela. Homura se otočil na podpatku a vrhl se do chodby, přičemž ho o chlup minul další hrnek. Smykem zatočil a vyběhl schody. Za zády slyšel běsnící Ritsuku a Hibikiho, který se jí zoufale pokoušel uklidnit.
V duchu mu popřál hodně štěstí, načež vrazil do pokoje a padl na svou postel. Najednou si uvědomil, jak blízko byl hodně ošklivému zranění od vlastní sestry. Po tom, co viděl, jak zatočila s Yuuem by ho sice nemělo překvapovat, jak snadno dokáže ohrozit něčí zdraví, ale stejně… pořád v ní viděl tu malou holčičku.
Do pokoje vešel Nanami začtený do učebnice matematiky, kterou se pokoušel doučit.
„Přijdeš do pekla,“ konstatoval, aniž by na Homuru pohlédl.
„Hodila po mě hrnek,“ pokrčil rameny Homura a prohrábl si hnědé vlasy.
„Stejně přijdeš do pekla.“ Nanami konečně vzhlédl od knížky a ušklíbl se. „Víš, že lhát se nemá!“
Homura mu úšklebek oplatil a mírně na něj kývnul. Nanami si poraženě odfrkl, ale odložil učebnici a nechal se stáhnout k Homurovi na klín.
„Nic jiného si nezaslouží za to, že se tak vyžívala v tom, jak jsme se jí oba dva naivně svěřovali!“ řekl Homura a chytil Nanamiho okolo zad. Nanami se mu na oplátku opřel lokty o ramena a spojil mu ruce za krkem.
„Ale to je naše vlastní blbost, víš to?“ zasmál se.
Homura se po něm ublíženě podíval. „Ale no ták!“
„Víš to! Víš, že mám pravdu! Je to úplně naše chyba. Respektive tvoje! Kdyby sis nehrál na drsňáka bez citů, nebál bych se ti to říct!“
„Hrál? Já jsem si na nic nehrál!“
„To zkus nakecat někomu, kdo tomu uvěří. Prokoukl jsem tě už od začátku. Strašně mě zajímalo, proč někdo jako ty si hraje na takového necitu. Víííš?“
„To mi chceš říct, že ses okolo mě ze začátku motal jen proto, že jsi byl zvědavý… no to si ze mě děláš srandu!“
Homura se zasmál. „Ale možná to bude důvod, proč jsem tě byl schopný snést…“
„Hm?“
„Nechoval ses ke mně tak, jak ses ke mně měl chovat. Možná se mi líbilo, že mě někdo bere tak, jak jsem se cítil!“

Nanami se zazubil. „To zní trochu moc jak dívčí mangy, Seiji!“ upozornil ho a najednou se předklonil, takže Homuru převážil dozadu a svalil ho na záda. „Možná by ses měl držet siláckých řečiček a filozofování nechat na Yamadovi-sensei!“ Načež Homurův smích umlčel dobře mířeným polibkem.
„Jak dlouho myslíš, že jim bude trvat, než jim dojde, žes je vodil za nos?“ zajímal se Nanami, když se od něj odtrhl. Homura ho jednou rukou pustil a zamyšleně se poškrábal na bradě.
„Kdo ví. Den. Dva. Možná tři, když Ritsuka bude trucovat.“
„Zabije tě, až se to dozví!“
konstatoval Nanami situaci a lokty se opřel Homurovi o hruď.
„Pravděpodobně,“ souhlasil Seiji. „Ale za ten pocit to stálo.“
„No, mě popravdě řečeno ale docela mrzí, že tě zabije ani ne týden po tom, co jsme spolu začali chodit!“
odfrkl si uraženě Nanami.
„Vážně?“ Homura se lišácky usmál. „Vážně, Shirogane?“
Než Nanami stihl zaprotestovat, chytil ho a přitáhl si jeho rty ke svým. „Tak to bychom měli ten čas využít co nejlíp, nemyslíš?!“
„Ty jsi fakt nadrženej jak katolickej kněz, Seiji!“
Nanami se k němu sklonil a opřel se svým čelem o jeho. Z takové blízkosti jasně viděl nažloutlé okraje v Homurovo zornicích.
Chvíli leželi bez hnutí, než se Nanami odhodlal zeptat na to, co mu už jistou dobu vrtalo hlavou.
„Kdybych zůstal v Okinawě… zapomněl bys na mě?“
Homura mu oplácel temně hnědý pohled a cítil, jak hluboká ta otázka je. „Ne,“ odpověděl s náznakem úsměvu na rtech. „Protože bez tebe můj život postrádá jiskru.“
Nanami cítil, jak mu rudnou tváře. „Bez jiskry?“ opakoval.
Homura se široce usmál. „Přesně tak. Vlastně pro ten pocit existuje slovo!“
Nanami Shirogane zvědavě povytáhl obočí. Homura Seiji ho chytil za hlavou a to slovo řekl zlomek vteřiny předtím, než ho znovu políbil.
„Sparkless.“

Přesně v tu chvíli Homuru napadlo, že tenhle život se mu bude líbit.

Konec
...prozatím...

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

A je to tady. Po 188 stranách, téměř 111 tisíci slovech a více jak 650 tisíci znacích, 40 kapitolách, 3 měsících a celém, téměř zánovním balení nervů je to tu! Finále! Poslední díl! Konec! Závěr! The end! Finito!
V tuhle chvíli cítím směsici radosti, smuutku, hrdosti a úlevy. Sparkie je moje nejdelší, nejrychleji dokončená a.... celkově asi nej-doplňte si slovo- povídka. Až kliknu na Poslat, bude to celé za námi. Tímto bych vám chtěla všem mockrát poděkovat. Úplně všem, ať už jste komentovaly nebo ne, ať už jste mě zahrnovaly superlativy nebo kritikou. Děkuju. Motivovaly jste mě a já podala zatím svůj nejlepší výkon. Poděkování (první část) a Poděkování (druhá část) <- Je to psané škrabopisem přes tablet ♥ Všechna jména, která se kdy objevila v komentářích. Oranžově zvýrazněné jsou ty čtenářky, které poctivě komentovaly pravidelně a které mě nejvíc podporovaly (pokud jsem někoho vynechala, moc se omlouvám).
Sparkie, jak jsem začala Sparklessovi mazlivě pžezdívat asi po třech kapitolách, mi přirostl k srdci stejně jako postavy. Původně jsem si od něj nic neslibovala. Prostě další pokus o povídku. Nedoufala jsem, že jí kdy dokončím a už vůbec ne, za tři měsíce.
Abych byla upřímná, Sparkie je taková splácanina všech nápadů, jaké mi za posledních pár měsíců vyvstanuly v hlavě. Povahy hlavních dvou aktérů jsem vzala z nikdy neuskutečněné povídky, Nanamiho jméno zase pochází z komiksu Niban omote, který jsme asi před dvěma lety dělaly (a nedodělaly) s Girou, ale jelikož mi bylo líto to jméno nevyužít... tak skončil ve Sparkiem. Totéž platí i o scéně s budíkem, hledání psa, nošení do schodů, házení mobilu do řeky, epický boj a s následným ošetřováním... nikdy nevyužité nápady, kterých mi přišla škoda. Takže tyhle střípky jsem slila dohromady pod ananasovou záštitu a je to. Sparkless byl na světě. Moje první shounen-ai povídka.
Už připravuji další sérii, která by měla být zaměřená víc na Ritsuku a Hibikiho, ale ti dva zlobiví kulíšci se mi pořád tlačí na post hlavních hrdinů. A na co se můžete ve dvojce těšit?
Na Hibikiho bez košile (100%) , sex na území školy (pravděpodobně) , polibek mezi Nanamim a Ritsukou (možná), VELKÉ ODHALENÍ (určitě!) a spoustu dalšího stuffu, který bude ještě nepochopitelnější než první díl. Takže... tímhle končíme éru Sarklesse.
Těšte se na druhý díl- Sparkless: Double Bang!
Dyamirity ♥

5
Průměr: 5 (70 hlasů)