Stínová hra – Hra 10. – Sedm dní <část 1.>

*** Juta Nazo

Hodně jsem zívl. Tohle školní ráno jsem byl ospalejší než kdy dřív.
„Děje se něco?“ zeptala se Masami.
„Jen jsem trochu nevyspalý.“
„Promiň,“ řekl Jami.
„To je v pohodě, ale matikářka mě zabije, jestli usnu.“
Jami se usmál. Přišla na řadu jeho oblíbená hodina.
„Hej, Jami, co bys řekl na to, že tě pustím na své místo?“
Oba se na mě podívali.
„Juto, to je podvádění.“
„Není to tak, že bychom měli test a já jsem opravdu unavený,“ škemral jsem.
Jamiho oči přímo zářily štěstím. O něčem takovém se mu vůbec nesnilo.
„No, jednou to asi vadit nebude,“ připustila nakonec.
Jami se se mnou okamžitě vyměnil.
„Dobře se o mě postarejte,“ uklonil se formálně.
Masami se jen smála.
„Hlavně na sebe moc neupozorňuj, nebo si toho někdo všimne,“ zašeptala mu.

***

Teď jsem měl skoro hodinu volného času. Znovu jsem kráčel melancholickou krajinou. Docela mi tu byla i zima. K rozbořené bráně jsem došel brzo. Pořád tam ležel. Přišel jsem ještě blíž.

*** Stín

Jakmile jsem zaslechl kroky, zvedl jsem hlavu.
ON! On sem fakt přišel? Proč? To je až tak blbej?
Tvářil se hodně nervózně, než řekl: „Ahoj.“
Něco mi na tom smrdělo. Sotva sem přišel jen tak.
„Pff,“ odfrkl jsem si.
„Přišel jsi mě nakopnout? Tak sebou hoď a vypadni!“
„Eeh! Něco takového bych neudělal!“
„A proč ne? Napadl jsem tě a málem sežral. Pro mě je to dost důvodů.“
„Ale vždyť se nemůžeš nijak bránit. Není to fér.“
Byl zase o něco blíž.
„Tak proč jsi sem přišel? Jsem si jistej, že ti říkal, ať se ke mně ani nepřibližuješ.“
Provinile se zasmál a sedl si na vzdálenost asi jednoho metru.
„Já… ani nevím.“
„Cože?!“ vykřikl jsem a on se přikrčil.

„Když… Když ono se toho tolik stalo najednou. Mám z toho v hlavě guláš!“ kňoural.
„A co jako?“
„No… jen mě tak napadlo… že se tu asi nudíš…“ trochu se nahrbil.
Podezíravě jsem si ho prohlížel.
Co tím sleduje? Poslal ho snad on? A kde vlastně je?
„To není tvůj problém…“ odbyl jsem ho.
„Promiň…“
„Co sakra…?!“ vzdechl jsem.
„Hraješ taky rád hry?“
„Eh? Co je to za pitomou otázku?“
„Pravda…“ poškrábal se na tváři.
„Nechceš si… nějakou zahrát?“
„Chceš stínovou hru?“
Divoce kolem sebe mával rukama.
„Myslel jsem úplně obyčejnou hru!“
„Hmf… jako bych na stínovou měl!“
Přišlo mi, že posmutněl.
Jestli neprojevím trochu zájem, tak to zpackám!
„A… jaká to je hra?“
Rozzářil se.

„Chvíli jsem o tom přemýšlel, když se nemůžeš hýbat… tak mě napadl slovní fotbálek.“
„Slovní fotbálek?“ O takové hře jsem nikdy neslyšel.
„Je jednoduchá a podporuje rozvoj slovní zásoby. Hráči se postupně střídají. První řekne slovo a další musí říct takové, které začíná na poslední slabiku předešlého slova.“
Zamručel jsem. To je pěkně primitivní.
„Fajn, začni.“
Radostně přikývl.
„Pokoj.“
Přemýšlel jsem. Za svůj pobyt v lidském těle jsem se naučil spoustu lidských slov a poučil se o struktuře jejich řeči.
„Ojetina.“
„Natankovat“
„Vata.“
„Tatarka.“
„Kapradí.“
„Dítě.“
„Tělovýchova.“
…
…
Brzo jsem se do hry zapojil a snažil se ho přimět prohrát. Navzdory své situaci jsem si ji užíval. Zatáhl mě do svého tempa, aniž bych si to uvědomil.
…
„Hasič!“
Zatnul jsem zuby. Teď mě zahnal do kouta. Nedokázal jsem přijít na jediné slov, které by začínalo na „sič“. Najednou však sebou cukl a spěšně se zvedl.
„P-Promiň, už musím jít! Zase přijdu!“
Pozoroval jsem ho, jak mizí.
Takže… Takže on neví, že sem šel! Neposlal ho.
Ušklíbl jsem se.
Tohle se musí využít. Velmi dobře využít. Ten kluk je naivka.

*** Juta Nazo

Rychle jsem se vyměnil s Jamim.
„Jak to šlo?“ zeptal jsem se hned.
Myslím, že to ale bylo zbytečné. Jami zářil jak sluníčko.
„Nazo,“ oslovila mě učitelka.
Rychle jsem se vymrštil a zjistil, že přes brýle nějak divně vidím. Netvářila se však rozlobeně nebo tak, právě naopak. S Jamim se skvěle doplňovala.
„Kdybys potřeboval další příklady, stačí říct.“
„D-Dobře,“ nervózně jsem přikývl.
Jami se po ní otáčel jak zamilovaný idiot. Masami mi podala mé brýle. On totiž měl stejné, ale mnohem slabší a nosil je, aby lépe zamaskoval rozdíly mezi námi a jelikož byla pauza na oběd, vytáhl jsem ho na střechu. Masami mi byla v patách.
„Jami, co jsi dělal?“ měl jsem z toho špatný pocit.
„Počítal jsem,“ odpověděl až moc upřímně.
Masami jen přikývla, ale tvářila se jako kočka.
„Jami!“ vykřikl jsem kňouravě.
„Cos to vyváděl?“
„Stalo se něco?“ zeptal se Kai, který přišel s Akaki.
„Ale nic důležitého, Juta jen nechal Jamiho počítat,“ jenže se přitom šibalsky usmívala.
„Bylo to úžasné,“ řekl.
„Řekni mi, cos dělal,“ dožadoval jsem se.
„My jsme taky zvědaví,“ ušklíbl se Kai.
„Dobře,“ souhlasil a znovu se se mnou vyměnil.
Tentokrát jsem za druhým stínem nešel. Tohle vyžadovalo moji plnou koncentraci.
Sundal si pro něj příliš silné brýle a pustil se do vyprávění.

*** Jami

Prsty mi nedočkavostí svrběly. Už abychom začali počítat. Ani nevím, co Jutovi na jeho učitelce přišlo přísné. Sice má brýle, ale on taky. A když už je o nich řeč, schoval jsem je do lavice. Juta měl hodně slabý zrak, ale já je nepotřeboval. Avšak vidět ho bez nich, by bylo podezřelé a já slíbil, že na sebe nebudu upozorňovat. Proto jsem nechal Fukura mi donést repliku, ale se slabými skly.
Co dál mohlo působit přísně, byl její uvázaný drdol a rozhodný hlas. Blůza a sukně… to bude asi normální oblečení. Brzo jsem se však jejím vzhledem přestal zaobírat. Napsala na tabuli první příklady. O to víc šťastnější jsem byl, protože dnešní hodina rekapitulovala učivo z minulých lekcí.
„Tak, kdo předvede třídě první příklad?“
„Já!“ vystřelil jsem ruku nahoru.
„Nazo?“ Nevypadala nadšeně.
„Dobře, tak pojď.“
Vzal jsem si nabídnutou křídu a počítal. Tiše mě sledovala, tak jako třída.
„Blbec se zase ztrapní,“ zaslechl jsem za sebou, ale nevěnoval jsem tomu pozornost.
Jen co jsem první příklad dokončil, pustil jsem se do dalšího. Byla jich plná tabule. Učitelka kontrolovala výsledky podle učebnice.
„Ten první je špatně.“
Zhrozil jsem se.
„To není možné!“
„Má vyjít 64 a ne 52.“

Třída se za mnou chichotala.
„Neříkal jsem to…?“
Zamračil jsem se a prohlížel si jednotlivé kroky. Žádnou chybu jsem tam nemohl mít.
„Počkat…“ na volný prostor jsem začal počítat od druhého kroku, ale s menšími úpravami.
„Kdyby udělali tohle…“ usmál jsem se, „tak jim 64 vyjde.“
„Ukaž.“
Učitelka si oba příklady pozorně prohlédla.
„Máš, pravdu, hned si to poznamenám.“
S větším elánem jsem se pustil do třetího příkladu.
„Chceš řešit všechny?“
Přikývl jsem.
„Ale ostatní musejí taky…“
Nasadil jsem psí oči.
„No… tenhle je vlastně složitý,“ rychle ho napsala na tabuli a já se do něj po předchozím pustil.
Za sebou jsem zaslechl šepot. Každý byl mou schopností ohromen.
„Odkdy mu jde ta matika tak dobře? … Je to fakt Juta?“
Trochu mi zamrazilo v zádech. Neměl jsem na sebe upozorňovat. Jenže má touha po luštění byla silnější než já a skončil jsem na místě učitelky a vysvětlil celé třídě několik problémů.

***

„… Asi tak,“ dokončil jsem své vyprávění.
Bezmocně se vedle mě vznášel, zatímco se banda popadala za břicha.

*** Juta Nazo

„To je naposledy, co jsem tě pustil na matiku!“ rozhodl jsem, jen co jsem byl zpátky v těle.
Na klín jsem si dal svůj domácí oběd a pustil se do něj s větší razancí než obvykle.
„To bych nedělal, už teď celá škola ví, že jsi neobjevený matematický génius,“ pošťuchoval mě Kai.
„Ale…“
„Neboj, Juto, budu tě doučovat,“ nabídla se Masami.
„A já ti ukážu krásy matematických skládaček,“ nabídl se zase on.
„Ale já na ni nemám hlavu!“ protestoval jsem.
„To se dá vyzkoušet jen jediným způsobem.“
„Eh?“
Kdybych tušil, že se tohle stane, nikdy bych ho na hodinu nepustil.

***

Mohutně jsem zívl a to nebylo ani devět večer. Normálně chodím spát později.
„Jestli jsi unavený, měl bys jít spát.“
Setřel jsem si ospalky a přikývl.
„Jenže když to udělám, máma si bude myslet, že se mnou něco je. Nechci jí přidělávat starosti.“
„To je pravda, tvá matka je velmi milá osoba.“
Seděl na boku stolu a přemýšlel.
„Jestli ti to nevadí, zase si s tebou vyměním místo.“
Podíval jsem se na něj.
„Opravdu bys to udělal?“
„Samozřejmě, je to jedna z mála věcí, co pro tebe mohu udělat.“
„Díky,“ usmál jsem se a ustoupil mu.
Jami se rozhlédl po stole, vytáhl matematiku a pustil se do počítání. Školní hodina mu očividně nestačila.

*** Stín

Zase jsem zaslechl kroky. Tentokrát však byly rychlé. Podíval jsem se na něj. Už ke mně přišel bez ostychu.
Výborně. Je to vážně naivka.
Sedl si však zase tam, kde minule.
Zas až tak důvěřivý není, ale… dá se snadno k tomu zviklat.
„Jo, vyhrál jsi.“
„Vyhrál?“
Proč vypadá tak zmateně?
„Protože jsem nedokázal vymyslet jediné slovo na 'sič'.“
„Aha… promiň, to nebylo zrovna šikovné slovíčko.“
Zase se omlouvá?
„Nemáš snad být šťastný? Ty jsi vítěz!“
Lehce sklonil hlavu.
„Jo, máš asi pravdu.“
„Je to snad proto, že nejsem dobrým soupeřem?“
„To vůbec ne! Vážně nebylo jednoduché vymyslet některá slova. Opravdu to vypadalo, že prohraji.“
Bohužel…
„A proč jsi sem přišel teď? Chceš zase hrát ten fotbal?“
„Napadlo mě… jestli se tě můžu na něco zeptat.“
„Jen do toho. Co ti v tom brání?“

Trochu se ošil.
„Jami nám o sobě vyprávěl tak… jaký je váš svět?“
„Jami? To je tvůj stín?“
„Jo, dali jsme mu jméno.“
„My… jako ty, ten kluk a holka Akaki?“
„Vlastně my čtyři, já, Masami je moje spolužačka, Kai a Akaki jsou taky spolužáci, ale jsou o dvě třídy výš. A… už jste se potkali?“
k***a… tohle není téma, co chci rozebírat.
„Jo, tak nějak.“
„Potom co jsem prohrál?“
Odfrkl jsem si.
„Ah,“ odpověděl jsem jen.
Zavládlo mezi námi ticho.
A co teď? Jestli odejde, můžu si tím zlikvidovat moji jedinou šanci!
„Je tu něco, na co se tě chci hodně zeptat,“ zopakoval svoji žádost.
„Než ji vyslovíš, tak mám taky jednu otázku.“
„Jen se ptej!“
„Proč se ptáš mě a ne… Jamiho?“
„Aha, pravda,“ nervózně se usmál.
„Jen by mi to dávalo větší smysl. Jestli se chceš ptát mě, tak do toho. Byl jsem jen zvědavý.“
Budu-li projevovat dost zájmu, tak neodejde.
„Jde o to… že, Jami mi nemůže odpovědět.“
„Nemůže? Vždyť je to taky stín.“
„To jo, ale…“
„Tak už ji řekni,“ podpořil jsem ho.

„Sám jsi řekl, že na ni chceš znát odpověď. Tak do toho.“
Usmál se.
„Ale když ona je tak trapná.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Jak…?“
„Jasně, ve skutečnosti je to obyčejná otázka, ale ty se bojíš ji vyslovit a hledáš výmluvu, jak se tomu vyhnout.“
Sevřel ruce a zahleděl se na klín.
„Ale protože jsi o ní začal myslet, tak máš sílu ji vyslovit. A kdy to máš udělat, když ne teď?“
Zadíval se na mě.
„Nevím, jak pro lidi, ale pro nás stíny… je teď skoro vším. Pokud nedokážeme přežít v daném okamžiku, vše v budoucnu ztrácí význam.
Jinými slovy,“ zahleděl jsem se k nebi, „když se nechopíš své šance, tak už nikdy nemusí přijít.“
Vypadal uvoleněji.
Železo se musí kovat, dokud je žhavé.
„Máš pravdu, neměl bych o tom asi tolik přemýšlet. To jen…“
Kývl jsem hlavou, aby pokračoval.
„Že se bojím, že někomu svou otázkou ublížím.“
„Ublížíš? Jak?“
„Třeba že jim připomenu něco bolestivého.“
„A? To je důvod?“

Jen přikývl a zase se zdálo, že ztratil své odhodlání. To jak se otázce vyhýbal a přesto ji chtěl vyslovit, mě doslova iritovalo. Vážně jsem ji totiž chtěl slyšet. Mé ego nedovolilo nechat tuhle šanci projít. A navíc ho to přinese víc ke mně.
„A když se nezeptáš, jak se to dozvíš?“
Usmál jsem se.
„Vy lidi jste ale složití. Víš vůbec, že když se někoho na něco takového zeptáš, tak mu ukážeš, že se staráš?“
„Starám?“
„Jo, přesně tak. Říkáš mu tím, že si o něj děláš nejen starosti, ale že mu i chceš pomoci. Pak ví, že ti může věřit, spolehnout se na tebe.“
Cukl jsem sebou. Z očí mu padaly kapky vody.
„H-Hej, co je?“
Rychle si je setřel.
„T-To nic, jsem jen… šťastný. Myslím si, že máš pravdu. Pořád jsem byl… vystrašený, že to nedokážu… že nikomu nebudu moci být oporou.
To proto jsem neměl kamarády, bál jsem se, že je zradím. Proto jsem se k nikomu nikdy nepřiblížil. Byl jsem slaboch.“
Radši bych měl říct něco povzbudivého… i když mě to s**e.
„Co to plácáš za blbosti? Nerad to přiznávám, ale… to tys mi nejvíc nakopal prdel.“

Zvedl hlavu a zase ji sklonil.
„Aha…“
„Co máš zase za problém? A co ta otázka? Jestli ji chceš vážně položit, tak to udělám. Jak jsem říkal, tohle může být tvá jediná šance.“
Rozhodně přikývl, nadechl se a vychrlil ji:
„Jak chutnají lidské Ka?“
Zamrkal jsem.
„Áááh! Zapomeň na to! Já věděl, že je to trapný!“ zaklonil se, až spadl na záda.
„Ne! Vůbec to není trapný! Jen mě to překvapilo! Takovou otázku jsem fakt nečekal! Ale i… když to říkáš,“ z křiku jsem přešel do mumlání.
„… tak ani nevím, jak odpovědět. … Spíš, jak to myslíš?“
Oprášil si trochu záda a sedl si.
„Jako jestli jsou třeba slané, sladké, pikantní… nebo tak?“
„Tohle… lidé dokáží rozeznat?“
„Jo, jazyk má na sobě buňky, které rozeznávají základní chutě. Díky tomu mohl v minulosti rozeznat, co je a není zralé.
V dnešní době to tak už není. Existuje spousta jídel a receptů a každý si může vybrat, co mu nejvíc chutná. Třeba lidé s mlsným jazýčkem mají rádi sladké, naopak jiní ho nemůžou ani cítit a jedí výhradně slaná jídla.“
Znělo to docela složitě, ale základ jsem pochopil, teď jen odpovědět.
„Já… vlastně nevím. Prostě se pak cítím plný síly, to je asi všechno.“
„Takže nemají žádnou chuť.“

„Asi ne…“
„A ochutnal jsi někdy lidské jídlo?“
„Proč bych měl? Není to tak, že bych z něj dostával sílu.“
„Aha… To asi ne.“
„Lidé snad jedí něco, co jim nedá žádnou sílu?“
„Nevím, jak lidé, ale já… jako malý kluk jsem chodíval kolem jednoho krámku. Každý den to z něj hodně vonělo, takže jsem u něj zpomalil krok, abych mohl co nejdéle jeho vůni nasávat.“
„Počkat… Hádám, že z toho vonělo jídlo, ne?“
Přikývl.
„Proč jsi ho nesnědl?“
„Protože jsem neměl peníze. Ty požíváme k výměně za jídlo, oblečení a spoustu dalších věcí a služeb. Žiji jen s matkou, takže jich moc nemáme a já ji nechtěl zatěžovat.“
„A co se stalo pak?“
„No, pak jsem jednou šel zase okolo a ten obchůdek byl pryč.“
„Počkat… takže jsi nikdy neochutnal to jídlo?“
Jen provinile přikývl.
„A proč? Co jsi z toho měl?“
„Pěkné vzpomínky, i když si už nepamatuji, jak to vonělo, vím, že jsem byl přitom šťastný.“
Vzdychl jsem. V životě jsem neslyšel nic šílenějšího. Chtěl to, přesto to nikdy nezískal. Mohutně jsem zívl.
„Ah, promiň, musíš být unavený, nebudu tě už rušit.“
Zvedl se.
„Dobrou noc…“ pomalu odcházel.
„J… jo…“ zamumlal jsem a usnul.

*** Jami

Když jsem si všiml, že je půlnoc, lekl jsem se. Odtrhl jsem se od počítání a rychle se převlékl do pyžama. Jutova duše sice může odpočívat, ale to potřebuje i jeho tělo. Zhasl jsem lampičku a ulehl do postele. Ráno se v těle zase objeví Juta.
Ponořil jsem se do prostoru jeho Ka a šel zkontrolovat stín. Sice jsem ho varoval, ale… přesto na něj mohl zkoušet své triky. Měl jsem ho radši zlikvidovat hned a nenechat se přemluvit. Stál jsem nad ním a pozoroval jeho spící tvář. Musel spát opravdu tvrdě, že se neprobudil.
Ať už jsem o tom přemýšlel sebe víc, nedokázal jsem najít důvod, proč by ho Juta bránil. Ublížil mu, ohrozil jeho přátele a pokroutil jeho duši. Pořád nevím, co mu ukázal. A bojím se ho na to zeptat. Je to příliš čerstvé. Měl bych ještě chvíli počkat… najít vhodnou příležitost.

Ale… jestli to dopadne jako posledně. Byly to dva dny, co jsme se seznámili. Pořád dokážu cítit jeho nejistotu. I když to maskuje, jeho pocity jsou stále zmatené. Pro teď jsem s ním otřásl víc než dost. Potřebuje čas si utřídit myšlenky.
Prudce jsem se podíval na stín, neboť se pohnul. Něco zamumlal, mohutně si zívl a pokračoval dál ve spánku. Dělá to snad jeho malý vzhled? Mohl se s ním Juta zpodobnit? Malý tvor uprostřed světa velikých. Cítil k němu snad lítost? Určité porozumění?
Zakroutil jsem hlavou. Juta je hodně důvěřivý. Musím na něj od teď víc dohlížet.

*** Juta Nazo

Další den byl víkend. Před sebou jsem měl volno… aspoň jsem si to myslel, než na mě Jami vybafl s matematikou. Rozhodl se mi ukázat její krásy. Snažil jsem se mu to rozmluvit, ale byl neoblomný. Počítal jsem až do oběda a pak mě zachránil Kai a spol.
Jami nic nenamítal, jelikož jsem se přeci jen o něco zlepšil. Zamířili jsme do dlouho oddalované arkády.
„Vau,“ řekl Jami a rozhlížel se.
Prostor byl veliký a v různě dlouhých řadách byl vyrovnány herní automaty. Kolem nich byly hloučky mladých lidí. U baru trochu dál od her byly zase spíše starší lidé. Ze stropů svítila bodová světla a všude se ozývaly zvuky a melodie.

*** Kai Hiwari

Juta byl celý rozzářený a Jami určitě taky, třebaže jsem ho nemohl vidět. Ve škole mi říkal, že mu nejčastěji poletuje kolem hlavy nebo sedí na rameni. Přišlo mi, jako by byl posednutý duchem… ale i kdyby ano, proti vášni pro hry by nic nezmohl.
„Co udělat malý turnaj? Jsme tu čtyři, bude sranda.“
„Jasně!“ zvolala Masami v džínách.
„Já nikdy moc… v arkádě nebyla,“ přiznala trochu stydlivě elegantní Akaki.
„To nevadí, spousta her je tu relaxačních,“ řekl Juta.
Nejdřív jsme však museli dohodnout družstva. Já byl s Akaki a Juta s Masami. Hrát ve dvojici bude větší zábava. První disciplínou byly závody. Mají tu R1-Racers, kde si sedneme do napodobenin kabiny formule a jízdu ovládáme pomocí pedálů a volantu.
Mají tu ale jen dvě, tak jsme se střídali. První šly dámy. Hra nevynikala žádnou extra 3D grafikou, ale měla spoustu vychytávek. Třeba louže s olejem, skákací můstky, zrychlovací pruhy, bedny s TNT ale nejoblíbenější bylo střílet po soupeři vším možným.
V základu byly obyčejné rakety, bomby a kulomet, speciály pak třeba laser nebo plazmomet. Oba jsme je podporovali a smáli se, když hodily hodiny. Aby to bylo spravedlivé, hrálo se na tři kola a vítězka dvou přinesla bod do svého družstva.
„Šlápni na plyn!“
„Prostřel jí pneumatiku!“

„Bacha, bedna!“
„Neboj, ještě ji můžeš dohnat!“
Skóre bylo 1:1 a cíl byl skoro na dohled.
„Nejsi špatná,“ řekla Masami, ale nespouštěla obrazovku z očí.
„Ty taky ne,“ odpověděla jí a sevřela víc volant.
„Tohle je poslední kolo, ukaž jí co v tobě je!“ křičel jsem.
„Masami, zvládneš to!“ nenechal se zahanbit Juta.
Vjeli na cílovou rovinku. Akaki vystřelila karetu, ale ta Masami minula.
„Sakra!“ vykřikl jsem, jenže to jsem se mýlil.
Akaki mířila na bednu s TNT. Výbuch nadzvedl druhé auto a převrátil ho na střechu. Ta na to jen zírala a Akaki kolem ní prosvištěla.
„Máme první bod!“ jásal Kai.
Pustila volant a zjistila, že má pěkně zpocené ruce.
„Akaki,“ oslovila ji neobvykle tiše Masami.
Druhá dívka trochu znervózněla.
„Prosím, nedělej si řidičák.“
Vyprskl jsem smíchy.
„Ale ne tohle, bych… nikdy neudělala.“
„Šíš!“ poplácala ji po rameni.
„Byla to úžasná jízda! Podcenila jsem tě. Jsi pořád taková tichá, nikdy bych neřekla, že budeš za volantem taková dračice.“
„Souhlasím s Matsumi, byla to super hra.“
Usmála se.

„Dobře dámy, teď je na řade pánská jízda,“ to jsem řekl hezky, ale… projel jsem to.
Juta vyhrál všechny tři kola.
„Nevadí, spousta her je před námi.“
Následovala dvouhra v tenise. Nejlepší bylo, že to nikdo z nás dřív nehrál, takže každý měl rovnocenné šance. Strašně jsme se přitom nasmáli. Ze tří her nakonec vyšla vítězně Jutova strana, ale bylo to těsné. Pěkně jsem si při zápase zapotil a nebyl jsem jediný, takže si to vyžádalo pauzu u nápojového automatu.
Celkové skóre teď bylo 1:2. Strašně rád jsem se posadil, i když jsem doteď seděl, ale i tak… tohle bylo boží.
„Další je akční hra,“ řekla Masami a napila se pomerančové coly.
Nechápu, jak tu příchuť může pít. Na druhou stranu v ní bylo spousta cukru a energie teď byla zapotřebí. Protáhl jsem se a šlo se na další kolo. Opět jsme si dali dvě-ze-tří, ale tentokrát jsme hráli všichni najednou a každé družstvo tak mohlo získat až dva body.
Bojové arkády byly jako dva počítače spojené proti sobě s panelem, kde byly tři tlačítka a kulová páčka k pohybu. Tyhle navíc vypadaly dost staře, protože lak už byl pořádně oprýskaný a v okolí tlačítek řádně ohmataný.
Já hrál tentokrát proti Masami. Byla to jednoduchá bojovka. Dva základní útoky, jeden silnější a pak kombinace. Na výběr bylo z dvanácti různých bojovníků ze známých akčních filmů. Vybral jsem si Bruce Leeho a Masami taky. Ušklíbl jsem se.

„Tři…“ začal jsem odpočet.
„Dva…“ přidala se Masami.
„Jedna…“ řekla Akaki.
„Start!“ vykřikl Juta.
Boj začal.
„Nejsi špatná,“ vykryl jsem kop.
„Taky ti to jde,“ zaútočila přímou pěstí.
Neměl jsem čas sledovat Akaki, ale asi jí to nešlo. Bojová hra je přeci jen něco jiného než závody.
„Ach!“ teď mě zasáhla silným kombem.
„Ještě jsem nepadl!“ A, B, nahoru, dolu a znovu B odstartovalo super silné kombo.
„To ne!“ Masami se válela na zemi.
Roztáhl jsem ruce a zaklonil se… až moc. Setkání se zemí bylo tvrdé, ale smát jsem se nepřestal. A to jsem měl za sebou teprve první kolo. Akaki si povzdechla.
„No ták, položíš ho na lopatky.“
Další kolo začalo a já… prohrál a Akaki taky.
„Možná jdu na tebe moc tvrdě,“ špitl Juta.
Zakroutila hlavou.
„To je v pořádku. Nějak se to naučit musím.“
„Mimochodem,“ řekl jsem, „vítěz platí hamburgery.“
„Hej, ty jeden!“ Masami se naklonila přes arkádu.
„Juto, podpoř mě!“
Jenže on se smál.

„Vlastně mi je jedno, kdo bude platit, už teď mám hlad.“
„Nemluv mi o jídle, nebo…“ zakručelo jí v břiše.
„Fajn, dáme si poslední kolo a pak nájezd na fast food,“ rozhodl jsem a nikdo neprotestoval.
Chtěl jsem dát Masami zabrat, jenže ani ona nepolevovala v ostražitosti. Ani jeden z mých dosavadních super hmatů nepomohl. Dokázala je vykrýt nebo uskočit. Jenže i tak jí ubývalo HP. Ale mě taky. Byl jsem utahaný, jako bych opravdu bojoval.
Tímhle kombem to ukončím!
Bylo to moje eso, které jsem kdysi našel na internetu jako „velikonoční vajíčko“ hry. Přesně načasovaná tlačítka odstartovala masivní kombo, které dokázalo vzít až polovinu života. Její postava během okamžiku ležela na zemi. Setřel jsem si pot z čela. Tohle bylo těsné.
Ohlédl jsem se na Akaki. Ruce měla v klíně. Taky skončila.
„Vypadá to, že je to 3:2,“ řekl Juta.
„Nevím, jak vy, ale já už mám vážně hlad,“ zakryl si žaludek pažemi.

***

Rychlé občerstvení naštěstí nebylo daleko. Každý jsme si objednali pořádné menu pro řádně protestující žaludky. Nikdy mi snad hamburger nechutnal tak jako teď. Hovor byl o všem možném. Juta nám předával i Jamiho otázky a postřehy a snadno jsem se tak dozvěděl, že si dnešní den parádně užil.
„Příště s námi může hrát taky,“ navrhla Masami.
„Souhlasím,“ dodala Akaki.
„Bezva nápad! Určitě to bude lepší, než se jen dívat,“ zakousl jsem se do hranolky.

*** Juta Nazo

Domů jsem šel až večer. Nedokázal jsem uvěřit tomu, jak moc jsem byl utahaný. Jami však byl od chvíle, co Masami navrhla jeho účast ve hrách podezřele zticha.
„Jsi unavený?“
„Ne, jen přemýšlím.“
„O čem?“
„Během turnaje jsem měl možnost všechny hráče pozorovat, díky tomu jsem se naučil každou hru ovládat a teď si připravuji strategii.“
„Příště ale budeme hrát úplně jiné hry,“ ušklíbl jsem se.
„To mě má zastavit?“
Navzájem jsme se uculili. Jen co jsem pak uviděl mámu, hned jsem jí vykládal o dnešním dni a Jami mě doplňoval. Večer jsem vlezl do postele a okamžitě usnul.