Stínová hra – Hra 11. – Sedm dní <část 2.>

*** Juta Nazo

V neděli jsem zase počítal. Jami měl totiž nakonec pravdu, matematika byla zábavná. Jen jsem se jí nesměl bát. Snídani i oběd jsem do sebe naládoval a utíkal ven za ostatními. Sraz jsme si dali v jedné kavárně.
„Hráli jste už někdy sudoku?“ Akaki doprostřed stolu dala papír na němž bylo devět čtverců, které byly rozděleny na dalších devět a v některých byla čísla.
„Sudoku?“ zeptal jsem se.
„Původně se hra jmenovala Number Place a vymyslel ji v roce 1979 Howard Garns. Své současné pojmenování získala až tady v Japonsku. Je to jednoduchý matematický hlavolam.“
„Jak to, že ji neznám?“
„Protože má co dělat s matikou?“ zeptala se Masami.
Zakřenil jsem se a prohlédl si plánek.
„Jak se hraje?“ zeptal se Jami a já jeho otázku poslal dál.
„V každé řade, sloupci i malém čtverci se může každé číslo vyskytovat jen jednou. Celkem jsou tři obtížnosti, které určují kolik čísel je již předvyplněných.“
„To je jednoduché.“
Každý jsme si pak vzali od každé obtížnosti jeden papírek. Podle pořadí vyluštění dostaneme body. Jami mě přes rameno pozoroval a učil se.
„Mám!“ vykřikl jsem a Akaki hned na to.
Třetí skončila Masami a poslední Kai.

Další mi pochopitelně trvala déle, ale zase jsem byl první. Druhé místo patřilo společně dívkám a chudák Kai byl zase poslední. Nejtěžší verze nám všem trvala nejdéle. Jami mi však ani trochu neradil, i když si jsem jistý, že už musel znát řešení. Obdivoval jsem jeho představivost. Dokázal vidět různé možnosti a přitom se stále dopracovat k řešení. To já musel často gumovat a přepisovat číslice.
„Já!“ vykřikl jsem společně s Akaki.
Trochu se začervenala.
„Já taky!“ druhá byla Masami a Kai jako předtím poslední, ale měl skoro půlku hotovou.
I když to byla krátká hra, vyhládlo mi a nebyl jsem sám. Horkou čokoládu tu měli výbornou a těžko jsem si vybíral ze zástupu zákusků ten pravý. Nakonec však zvítězil dort se šlehačkou a jahodou navrchu.
Akaki si vybrala dezert ve skleničce, kde bylo hodně ovoce a pudinku. Masami si šla pro indiánka. Jediný Kai měl toust. On na sladké asi moc nebude.
Zase jsme si povídali o všem možném a mě udivovalo, jak pořád máme o čem mluvit. Začali jsme i plánovat výlet do zoo. Připadal jsem si jako ve snu. Všechno bylo naprosto perfektní.
„V galerii teď mají pěknou výstavu, nezajdeme se podívat?“ navrhla Akaki a všichni jsme souhlasili.

*** Akaki Kan

„Jsou to sice amatérští fotografové, ale několik z nich má opravdu nádherné fotky,“ jelikož jsem tu již byla, rozhodla jsem se jim dělat průvodkyni.
Místnost nebyla nijak veliká, ale k zhlédnutí tu bylo mnoho fotografií. Hlavním tématem byly maličkosti kolem nás a najít se tu daly tedy knoflíky, květy, sponky, boty, ale i třeba roztroušené kuličky a ztracené pírko. Spousta z nich měla zajímavé rozložení i téma.
„Hele, tahle patří Šůtovi,“ zavolal nás Juta.
Na fotografii byly různé drobné předměty poskládané do překrývajících se kruhů. Jeden byl z červených sponek, další z průhledných kuliček, mušliček, gum, dokonce i z tužkových špačků, zbytečků provázku a dalších věcí.
„Zajímavé,“ řekla Masami.
„Moc se mi líbí ta barevnost,“ řekla svůj názor.
„Ten kluk to určitě dotáhne na profíka,“ konstatoval Kai.
Nejdéle u ní zůstal Juta a pak přešel k jiné. I mě se tato fotografie líbila. Byl v ní jak řád tak i určitý chaos. U východu nacházela krabička na dobrovolné vstupné, kam si každý z nás našel cestu.
„Hajami!“ zavolala Masmi a přiběhla k němu.
„Slečna Andou, že?“ pozdravil ji.
„Je to Masami, ne babča!“ vynadala mu na oko.
„Viděli jsme tvoji fotku, fakt skvělý!“ řekl hned Kai.
„Jdeš sem nafotit výstavu?“ zeptal se Juta.
„Ano, jen pár fotek pro náš školní časopis.“
Obyčejné fotky nejspíše dělal digitálním foťákem, neboť neměl u sebe ten instantní. Stejně jako minule na sobě měl maskáčovou vestu s mnoha kapsami a triko s krátkým rukávem.
„To mě těší, ale ostatní amatéři je mají také pěkné.“
„To jo.“
Nakonec se ujal prohlídky on a přidal nám ještě několik osobních zkušeností s některými fotografy. Dvě hodiny pak utekly jako voda a mi se zase museli rozloučit.

*** Masami Andou

„Kam teď? … Co třeba akvárium?“
Nikdo nemohl být proti. Jedno bylo zrovna dál od města, ale jezdil k němu vlak. Od nádraží to pak bylo deset minut chůze. U pokladny nastalo déjà vu, když si Juta běžel spěšně vyměnit dětský lístek za studentský.
Nejlepší bylo, že budova byla zapuštěna do země a člověk se tak mohl ponořit do hlubin i bez kyslíkové masky. Všude plavaly barevné ryby a po okrajích chodeb byly stojany s informacemi o všech živočiších ve vodním muzeu.
Občas jsem slyšela, jak si Juta povídá „sám se sebou“. Přišlo mi to docela roztomilé. Bylo škoda, že jsem Jamiho nemohla vidět víc než jako černý oblak za jeho zády. Kéž by to nějak šlo. Zahleděla jsem se do akvária. Zem zdobily krásné korály a vlnící se chaluhy.
Mnoho ryb kolem nich líně plulo. Všimla jsem si poustevníků a korýšů i několika krabů. Mezi kameny se skrývaly lastury a mušle. Bylo uklidňující pozorovat pomalý pohyb ryb.

Když jsme šli ještě hlouběji, narazili jsme na muzeum. Část se věnovala vodním živoucím fosíliím. Jsou to tvorové, kteří jsou potomky druhohorních a třetihorních tvorů, kteří jinak vymřelí. Spojuje je hlavně to, že se během času prakticky nevyvinuli a ponechali si tak svůj původní vzhled. Většina zástupců nebyla dlouhou dobu dnešnímu světu známa a žije jen na omezeném území.
Nejvíc se mi asi líbila loděnka, neb měla kruhový a barevný domeček jako hlemýžď. V současné době existuje jen šest druhů ve dvou rodech. Podobají se sépiím, protože jim zůstala část kostnaté schránky. První zástupci se datují na konec kambria, což bylo asi před pět seti milióny let. Nejzajímavější je, že kolem úst má až devadesát chapadýlek, což je u hlavonožců rekordní počet.
Podivně vypadala latimérie a … vlastně to měla i ve jméně. Má trochu zavalité tělo, dosahuje délky až dva metry a má modré šupiny. Nejlegračnější však je, že byla nalezena dvakrát. Jednou v roce 1938, kdy však byla označena za podvod, neboť se našly jen malé zbytky těla.
Později ji vylovili v roce 1952 u Komorských ostrovů. A to nejvtipnější? Domorodci ji už pěknou řádku let znali, neboť ji pravidelně lovili v menším množství. Dále mi přišlo zajímavé srovnání dvou populací. Další se našla v Sodwanském zálivu, kde vypozorovali drobné rozdíly chování oproti kolonii u ostrovů.
Mezi další živé fosílie patří i bahník a jestli jsem si říkala, že mě už nic nepřekvapí, tak jsem se spletla. Tahle ryba normálně dýchá plícemi! Má je vytvořené z plynového měchýře. Pochází z Afriky a období sucha přežívá zavrtán v bahně a dýchá pomocí otvoru blízko úst.

Posledním tvorem na seznamu byla Arapaima velká, což je jedna z největších sladkovodních ryb vůbec. Většinou je dlouhá až čtyři a půl metru, ale byl změřen i desetimetrový kousek. Když to čtu, napadne mě kolik by z toho bylo suši, obzvlášť když je na ní skoro šest set kilo masa a to u menších jedinců.
Žije však jen ve vodách Amazonky a jejích přítocích a je to dravá ryba se štičím profilem. Největší šupiny mají až deset centimetrů a jsou převážně šedé až žlutozelené barvy.
Podobně jako bahník dokáže dýchat vzdušný kyslík a žije tak blízko hladiny, hlavně i proto, že její životní prostředí je chudé na kyslík ve vodě. Živí se lovem jiných ryb, ale i neopatrných ptáků a dalších živočichů.
O kousek dál jsem popadla listonohovu kouzlu, který byl v malém akváriu. Tvarem připomíná trilobita, ale je to šest centimetrů dlouhý korýš. Kůži v prvních týdnech často svléká. Má tři oči, přičemž jen jedno reaguje na světlo a má sto čtyřicet nohou. Ještě že nemusí do obuvnictví.
Přišlo mi moc zajímavé, že jimi i dýchá a konec ocasu má do vidlice. Většinou žijí v nepříliš hlubokých stojatých vodách, které jsou čisté a teplé. Jejich výskyt však byl potvrzen i v bahnitých či zakalených vodách. Jejich styl plavání je to, co mě přimělo je obdivovat. Mrskají sebou a pak klesají ke dnu. Bohužel se dožívají jen zhruba měsíc, ale v zajetí i dvou.

Protáhla jsem se. Přečetla jsem všechny cedulky. Ostatní si zrovna prohlížely fotky dalších prehistorických tvorů moře včetně slavných trilobitích zkamenělin.
„Nevím jak vy, ale já začínám mít chuť na suši.“
Juta se zasmál.
„To zní jako signál k jídlu.“
Kaiovi zakručelo.
„A teď zazněl gong.“
Místní rychlé občerstvení jsme vzali útokem. Jejich specialitou byly rybí hamburgery, které si hned našly své krátkodobé majitele.
„Mňam, to je výborný,“ chválila jsem.
„Kam půjdeme teď?“
Juta si najednou mohutně zívl.
„Myslím, že za tenhle víkend jsme už byli na dost výletech. Co si nechat něco na příště?“ navrhla Akaki.
„Jsem pro… ale ne dřív, než skončíme s útokem na suvenýry.“
Smáli jsme se.

*** Juta Nazo

Večer jsem byl zase utahaný, ale šťastný a trochu provinilý. Včera jsem ho nenavštívil. Určitě si dělá starosti. Dneska to musím napravit. Zívl jsem a zavrtal se do postele.

*** Stín

Zíral jsem na tmavé nebe. Moc času mi už nezbývalo. Byl jsem tu chycený čtyři dny. Už jsem se ani nesnažil prolomit své vězení. Zbytečně bych plýtval silou.
Rozhlédl jsem se kolem. Bez něho jsem se děsně nudil. Neměl jsem tu co dělat. Začínal… jsem se bát, že už nepřijde.
Zavřel jsem pevně oči a zatnul zuby.
Co když to jen hrál? Musí se teď výborně bavit! Tak jako… Tak jako…
„Ahoj!“
Zalapal jsem po dechu.
On… vážně přišel…!
Sedl si tak rychle, až to vypadalo, že spadl.
„Promiň, že jsem včera nepřišel!“ sepnul ruce.
„Byl jsem s kamarády v arkádě a večer jsem byl tak unavený, že jsem okamžitě usnul.“
Bylo to jako sen. Něco v co jsem ani nedoufal a přesto potom toužil.
„Co je arkáda?“
„Arkáda je budova, kde je spousta her. Některé se musejí hrát ve dvojici jiné můžeš s počítačem. Taky je tam malý bar a automaty s pitím a taky…“
Pustil se do vyprávění a já mu hltal každé slovo. Jeho přítomnost mě vytrhávala z nudy a… dokonce jsem i zapomínal na své uvěznění. Přikyvoval jsem a ptal se na další podrobnosti. Setřel si pot z čela a mě ze smíchu bolelo břicho. Nevzpomínám si, kdy jsem se naposledy takhle bavil.
„Přál bych, abys tam mohl být taky.“
Vytřeštil jsem oči.

„Já…?“ měl jsem nejistý hlas.
Přikývl.
„Víš… jako kluk jsem si hrál sám, nebyl jsem moc dobrý v kolektivu. Měl jsem hodně her pro jednoho hráče, ale… i když mě bavily, přál jsem si se o ně podělit.
Sdílet s někým radost ze hraní… poznávat se… a prostě se bavit.“
Na jeho tváři byl poznat smutek, u něj jsem to viděl poprvé. Vždycky se smál. Byla snad v jeho duši další stín? Vlastní pochyby… zahrabané hluboko v minulosti?
„Buďme kamarádi,“ řekl tak náhle, že jsem ztuhl.
Projela mnou vlna zlosti a hořkosti.
„Kama… rádi?“
Přikývl.
„Proč?“
Zarazil se.
„Prostě proto… že bych byl rád.“
„Cožpak jsem ti neublížil? A co ten druhý stín? Skoro jsem ho sežral a ty bys hned následoval. Nemluvě o těch ostatních,“ řekl jsem s hořkostí v hlase.
Vyřkl jsem přesně to, co jsem chtěl, aby pozapomněl. Připomněl jsem mu to! Proč jsem to udělal? Zlikvidoval jsem si vlastní šanci na přežití!
„Ale to… je už minulost.“
„Cože?!“ vykřikl jsem.
Toho kluka jsem vůbec nechápal. Jak to může tak klidně říct.

„Je to… jako u divokých zvířat. Třeba tygři… ti taky občas zabijí člověka… ale pro ně je to instinkt… způsob, jak mohou přežít. I když mají lidé řeč, kulturu, společenství, domy a umějí spoustu věcí, tak je to pořád nevylučuje z potravního řetězce.
Ty… jsi jen jedl lidi. Byl jsi jen hladový… to není jako vražda… radost ze zabíjení a ubližování… Je to tvůj instinkt.“
Ušklíbl jsem se.
„Považoval bys mě pořád za 'kamaráda' kdybych sežral někoho z nich?“ byl jsem zvědavý, jak odpoví.
„Já… nevím… ale… ale…“
Uchechtl jsem se. Tak jako všichni ostatní. Povrchní bastard, jakmile se ho něco netýká, nebude se o to starat. Dokud bude v pohodě… klidně obětuje všechny okolo.
„Ale vždyť jsi to neudělal, tak proč bych tě měl nenávidět?“ jeho úsměv byl upřímný a mě docházela slova.
To myslí vážně?
„Jsem jen člověk, tak nemohu rozumět světu stínů, ale… chci se o něm dozvědět víc. Poznat ho,“ po tváří mu stékaly slzy.
„Jsem slabý. Nic pořádně neumím, ale i tak mu chci pomoci. Chci, aby věděl, že mu někdo věří a stojí při něm. Pomohl mi se stát silnějším, cítím to. Díky němu mám teď skvělé kamarády.“
„Co to má se mnou společného?“
Setřel si je.

„Asi nic… já nevím. Sám netuším, co chci.“
Přisunul se ke mně blíž.
„Ale jedno vím určitě… nejsi zlý ani špatný.“
Než jsem mohl cokoliv namítnout, chytil mě za ruku. Sevřel mě a nepouštěl. Rozbušilo se mi srdce.
Teď! Teď ho mohu posednout a obnovit svoji sílu.
„Kamarádi…“
Co to se mnou je? Proč ho nemohu posednout? To jsem už tak slabý? Ještě pořád bych měl mít sílu!
Zatnul jsem zuby a…
„Juto!!“ zařval Jami a chytil ho za límec.
Zalapal jsem po dechu a marně k němu natahoval ruku.
„Jami!“ vykřikl a spadl na zadek.
„Neříkal jsem ti snad, aby ses k němu ani nepřibližoval?!“ zatřásl s ním.
„Ale…!“
„Měl jsem ho zlikvidovat hned!“ Otočil se ke mně a pustil ho.
„Nech ho být! Nic mi neudělal! Jen jsme si povídali!“ tahal ho za rukáv.
„To bohatě stačí! Akorát ti nakecal spoustu lží! Nemůžeš mu věřit ani slovo! Řekl by cokoliv, jen aby se ti dostal do přízně.“
Juta se třásl a vypadalo to, že se každou chvíli zase rozbrečí.
„On takový není!“
Jami ho chytil za obě ramena.
„Juto, dobře mě poslouchej. Určitě víš, že to on ukradl tvoji duši. Vyhlídl si tě, protože jsi vypadal slabě. Pro něj jsi nebyl nic víc než snadná kořist.

Nevím, co ti provedl během naší hry, ale udělal to, protože mu to činilo radost. Využil tvých slabin a nejistot, aby tě zmátl. Stíny už jsou takové. Jakmile přistoupíš na jejich hru, ovládnou tě a pokroutí.
Tvoje duše je tou nejčistší na celém světě. Bylo by pro něj největším potěšením ji zničit. Mohl jsem to vidět na vlastní oči.“
Podíval se na mě, jako by čekal, že jeho tvrzení vyvrátím. Jami však pokračoval:
„Byl jsem neopatrný, měl jsem tě víc hlídat. A také jsem tě neměl poslechnout a rovnou ho zabít.“
„Ale on…“
„Proč nechápeš, že si s tebou jen hrál! Proč jsi tak důvěřivý?!“ zakřičel.
Objal ho.
„Opravdu nechápu důvod, proč jsi ho chtěl ušetřit, ale už to stačí. Jeho úmysl je víc než jen jasný. Tvým pohlcením chce obnovit své tělo a pokud by to udělal takhle zevnitř tvé duše, tak… bych tě už nedokázal zachránit.“
„J-Jami?“

Pustil ho a otočil se ke mně. Pravou ruku mu obklopila aura a odhalila její monstrózní podobu. Napřáhl se a… Juta do něj vrazil.
„Ne!“
Zakolísal a proud energie mi těsně minul ucho. Pevně jsem tiskl zuby.
k***a! Kdybych ho pohltil, nemusel jsem…! Kruci! Proč jsem to neudělal?!
„Juto!“
„Nedělej to! Držel jsem ho za ruku! Vůbec se o nic nepokoušel!“
„To protože jsem tě včas odtáhl!“ Otočil se na něj.
„Ale on…“
„Sklapneš už!“ Jami se napřáhl a vrazil mu facku.
Oba je to vyděsilo, jak to nečekali. Juta se svalil na bok a Jami zůstal stát. Ruka se mu třásla. Udeřil ho pravačkou a na chlapcově tváři se táhly rýhy.
„Juto… Jsi v pořádku?“ hlas se mu třásl.
„To jsem nechtěl. Já…“
Juta se zvedl. Nekrvácel ale drápanec lehce zářil fialovým světlem.
„Stíny lžou?“
„Ano,“ kývl hlavou.
„Takže, ať už říkají cokoliv, nikdy neříkají pravdu?“
„Pokud jim to zajistí přežití.“
Jami k němu přišel blíž a položil mu dlaň na rameno.
„Já se o tohle postará, tak…“
Prudce ho odstrčil.

„Takže nemůžu věřit ani tobě!“
„J-Juto!“ udělal několik klátivých kroků.
„Co to říkáš? Nikdy bych ti-!“
„Sám jsi to říkal! Jsi stín a ten udělá cokoliv pro to, aby přežil! Taky sis mě vyhlídl, protože jsem byl slabý! Mohl sis se mnou dělat, cos chtěl!“
„Takhle to není!“
„Buď zticha! Říkáš, co chceš a čekáš, že ti uvěřím, když tvrdíš, že lžeš! Jak mám poznat pravdu?!“
Jami se zamračil.
„Promiň, Juto, ale nedáváš mi jinou možnost.“
Natáhl ruku a Jutu obklopila bublina.
„Hej!“ bušil do stěny, ale byla pevná.
Rozzářila se a odnesla ho pryč.
Takže… ho donutil vrátit se do těla?
Zatnul pěsti a já zuby. Tohle bude bolet.
„Ty!“
Máchl rukou a půda pode mnou se zvedla. Obalila mě a uzavřela částečně do sebe. Sotva polovina těla byla vidět.
„Byl jsem hlupák, že jsem na Jutu lépe nedohlédl, ale neboj se… ujistím se, že tvé poslední dny nebudou nudné!“
Křičel jsem, jak mě kamenný strom obepínal a vysával energii rychleji, než předtím.

*** Juta Nazo

Prudce jsem se posadil. Byla tmavá noc. Byl jsem úplně zpocený a těžce se mi dýchalo. Klepal jsem se, jako bych měl zimnici a když jsem si nedal pozor, cvakaly mi i zuby.
„Jami…“ volal jsem ho tiše.
Neodpovídal, ani se neukázal.
„Jami!“ zavolal jsem hlasitěji.
Zvedl jsem se z postele a udělal na roztřesených nohou pár kroků.
„Jami, kde jsi? Proč se neukazuješ!“
Stále se neukazoval. Rozhlížel jsem se po pokoji, až mi z toho bylo špatně od žaludku.
„Jami!“ zařval jsem do nočního ticha.
Jenže se pořád neozýval. Dveře do pokoje se najednou otevřely, a v nich stála máma. Až teď jsem si uvědomil, že jsem ji musel vzbudit.
„M-Mami… promiň, já…“
Přešla ke mně a objala mě.
„To je v pořádku, musel to být jen zlý sen.“
Hladila mě po hlavě. Rozplakal jsem se.

***

Ráno jsem byl utahaný. Snídani jsem do sebe soukal rychlostí jedno sousto za minutu. Jami se vůbec neukázal a nedokázal jsem se znovu ponořit do své duše. Předtím to bylo tak jednoduché, ani nevím, jak jsem to pořádně dělal. Stačilo se chvilku soustředit… Litoval jsem toho, co jsem řekl a chtěl se omluvit.
Navíc jsem porušil slib, co jsem mu dal. Moc dobře jsem věděl, co mi udělal a co chtěl udělat, ale… byl tu ten zvláštní pocit, že… není špatný.
„Jestli nechceš, nemusíš jít do školy,“ řekla mi matka, která zrovna myla nádobí.
„Ty mami…“
„Copak?“
„Co bys dělala, kdyby tu byl někdo, kdo ti ublížil? Věděla bys, že ti lže, protože ti to řekl někdo, komu důvěřuješ, ale… taky bys měla pocit, že ten… lhář není špatný člověk, i když… bys neměla žádný důkaz… jen ten pocit.“ zíral jsem do poloprázdné misky.
„Tak tohle ti dělá celé ráno starosti?“ Utřela talíř a uklidila ho.
„Co bych udělala? … Zfackovala bych ho, dokud by nezmodral,“ řekla to tak vesele, až jsem se zakuckal rýží.
„Mamí!“
„Dobře, dobře, to jsem přehnala,“ smála se a sedla si vedle mě.
„Věřila bych mu.“
„Ale, když nemám důkaz.“
„Věřila bych mu, protože mu budeš věřit ty.“

„Ale jak…“
„Když jsi chodil do školky, byl ve tvé třídě jeden kluk. Pořád se mračil a vypadal jako tyran. Starší děti se učili starat o králíčka a jednou se stalo… že ho našli mrtvého.
Všechny hned začaly říkat, že to byl on. Jen ty… jen ty ses postavil na jeho stranu. Bránil jsi ho se slzami v očích. Jaký k tomu byl důvod? Vzpomínám jsi, jak si mi říkal, jak moc se stará o květiny v zahradě.
Když bylo jednou po dešti, vyběhl ven, aby je zkontroloval. Uprostřed hrabal toulavý pes a on po něm vyběhl, aby ho vyhnal. Pořádně se přitom umazal a učitelky mu vynadaly a matka jakbysmet.“
„Opravdu… jsem to udělal?“
S úsměvem přikývla.
„Ano, nevím jak je to možné, ale… mám pocit, že dokážeš nahlédnout do srdcí ostatních a vidět jejich pravé já. Za zamračenou maskou jsi viděl jeho dobrotivé srdce.“
„A ten chlapec je teď kde?“
„Bohužel se krátce po tom musel odstěhovat.“
„Aha.“
„Tak, co uděláš?“
„Budu mu věřit a dám mu šanci. Díky, mami, jsi nejlepší,“ naládoval jsem do sebe zbytek snídaně a spěchal do školy.
Když na to pořádně šlápnu, tak nepřijdu pozdě. Což se taky povedlo, ale byl jsem utahaný.
„Netušila jsem, že si po ránu dáváš maratón,“ zasmála se Masami.

Zmohl jsem se jen na zašklebení Hned první hodinu byla matematika. Všiml jsem si že naše jinak přísná učitelka je jaksi veselejší a já víc u tabule. Byl jsem však rád, že jsem se přes víkend s Jamim učil. Takže jsem vše docela dobře přežil.
„Hádám, že teď bude mít problém se rozhodnout, jakou tvojí verzi má raději,“ zasmála se.
Posmutněl jsem.
„Stalo se mu něco?“
Poskočil jsem.
„Ale ne, jen… je utahaný a spí. Včera jsme dlouho do noci počítali.“

***

Zbytek dne jsem už na sobě nedal nic znát. Normálně jsem se smál, povídal si a dával při hodinách neobvyklý pozor. Nemohl jsem si však nic nalhávat. Nedokázal jsem se spojit s Jamim a ani proniknout do své Ka. Musel mě nějak… zablokovat, či co?
Ve škole jsem se taky zdržel dýl a všichni šli napřed domů. Teď sedím v parku a snažím se ho kontaktovat. Ale pořád nic. Vůbec nic. Je to tak frustrující.
Zatnul jsem prsty do kalhot na kolenou.
Jami… Je mi to líto. Nechtěl jsem ti ublížit. Prosím, ukaž se. Omlouvám se. Prosím, řekni něco.
Jami však mlčel. Šel jsem tedy domů. Na nebi se shromažďovaly mraky. V předpovědi počasí však o dešti nic neříkali. Zastavil jsem se na ulici a převracel přívěšek. Jelikož vypadal jako přesýpací hodiny, přišlo mi občas zvláštní, že v nich není žádný písek. Chyběl snad? Neměl tam být?

Povzdechl jsem si a plížením vpřed se blížil domovu. Po chvíli jsem měl takový zvláštní pocit, že mě někdo sleduje. Otočil jsem hlavu a uviděl za sebou vysokého muže v černém. Snažil jsem si ho tedy nevšímat, ale každou chvilku jsem se za ním otočil.
Určitě jdeme jen stejným směrem… uklidňoval jsem se v duchu.
Jenže to mi nepomohlo. Zrychlil jsem tedy krok, až jsem se dal na útěk. Zabočil jsem do úzké uličky a muž za mnou opravdu utíkal.
Proč mě honí?
Škobrtl jsem o popelnici a vysypal ji na zem. Chytil mě za rameno, sotva jsem vyběhl na ulici.
„Prosím, pojďte s námi. Hra čeká.“
„Nechte mě!“ vysmekl jsem se mu, protože mě nejspíš nedržel tak pevně.
Najednou jsem ucítil, jak se Jami dere na povrch. Snažil jsem se ho zadržet, ale nedokázal jsem to.

*** Jami

Zíral jsem na vysokého muže v obleku. Jako správný bodyguard měl mikrofon v uchu a černé brýle.
„Co chcete?“
„Můj pán vás zve na stínovou hru,“ řekl hnědovlasý muž.
„Cože?“ to mě překvapilo.
Nečekal jsem, že tak brzo potkám další stín. Jak silný může být? Počet hráčů rapidně klesl, nemluvě o tom, že původně jich bylo tisíc! Nemělo však smysl utíkat.
„Dobře, přijímám.“
Muž se mi lehce uklonil a řekl do mikrofonu:
„Pozvánka přijata.“
Netrvalo to ani pět minut a už se na rohu ulice objevila limuzína a jak jinak než černá s tmavými skly. Podezřele jsem si ji prohlédl. Muž mi otevřel dveře a vyčkal dokud se neusadím. Vnitřek byl světlý a polstrování širokých sedadel bylo vínově červené.
„To vám vděčím za své pozvání?“ zeptal jsem se blonďatého muže, kterému jsem odhadoval zhruba třicet let.
Rovné vlasy mu sahaly pod ramena a měl je svázané v culíku. Modrýma očima si mě klidně prohlížel. Oblečen byl v bílém obleku se světle modrou kravatou. Košile měla tmavší béžovou barvu.

Jeho tvář byla ostřeji řezaná. Aura kolem něj prozrazovala, že je hrdý a neoblomný. Svých cílů jistě dosahuje po dobrém i po zlém. Usmál se.
„Ano a nabídl bych vám drink, obávám se však, že váš host je nezletilý.“
„Děkuji, to bylo od vás milé,“ nepolevoval jsem v ostražitosti.
„Mohu vědět, čí pozornost jsem si to vysloužil?“
„To není nutné, moc času vám nezbývá,“ lehce se ušklíbl.
„Óh, zníte velmi přesvědčivě.“
„Brzo poznáte proč.“
Zamračil jsem se. Byl si opravdu jistý a určitě mám co do činění s velmi silným stínem. Mám vůbec naději na vítězství? Můj minulý soupeř měl veliké ego, možná i tenhle… Musím však být opatrný.
V mysli jsem se snažil zapamatovat cestu a určit zhruba, kde jsem, ale brzo jsem ztratil přehled, neboť jezdil sem a tam a já neznal celé město. Náš cíl jistě nebyl žádným tajným místem. Tak proč? Chce mě znervóznit? To je dosti možné.
Konečně mi přišlo, že auto zpomalovalo, až se nakonec zastavilo. Muž v černém nám otevřel dveře a my vystoupili. Čekal jsem nějaké zastrčené místo, ale tohle byl střed města. Zamířil do kavárny. Rozhlížel jsem se kolem, neboť tu nikdo nebyl.
„Speciálně pro tuto hru jsem rezervoval celou budovu.“
Vyšel do druhého otevřeného patra, kam vedly spirálovité schody, kde byla část pro V.I.P. Hosty. Okraj byl lemován bílým zábradlím. Pod nohami jsem měl hladkou mramorovou dlažbu.
„Takový luxus si ani nezasloužím,“ neodpustil jsem si sarkastičtější poznámku.
Ve vyšším patře byly bílé kulaté stoly přikryté čtvercovými ubrusy s jednoduchým dekorem po okrajích. Na jednom už byly připravené dvě hromádky malých papírů. Každý jsme se usadili z jedné strany.

Za záda se nám postavil muž. Zamračeně jsem si svého prohlédl.
„Žádné strachy, nic vám neudělá… pokud nezačnete utíkat.“
„Děkuji, to bych neuhádl.“
Vedle židle jsem si dal Jutovu školní tašku. Ujistil jsem se, že jeho vědomí je hodně hluboko. Za každou cenu jsem ho chtěl udržet z dosahu zbytku stínu ve mně i této hry.
„Znáte sudoku?“ a pokynul rukou k hromádce.
„Ano, měl jsem možnost se s ním seznámit,“ založil jsem ruce.
„Výborně, to nám ušetří čas,“ usmál se.
„Každý si budeme brát ze své hromádky jeden list. Všechna mají nejtěžší obtížnost a vítězem je ten, kdo jich vyřeší nejvíce. Hra je časově omezena na patnáct minut.“
Kývl jsem hlavou, že rozumím a od muže za mnou jsem dostal propisku. Třetí přinesl přesýpací hodiny.
„Jak stylové,“ utrousil jsem poznámku odkazující na můj přívěšek.
„Věděl jsem, že vás potěším.“
„Mohu mít ještě otázku, než začneme?“
„Snažíte se zdržovat?“

„To ne, jen jsem zvědavý, nic víc,“ pokrčil jsem rameny.
„Tak se ptejte.“
„Jak jste mě našel? Pokud vím, je těžké odlišit stín od obyčejného člověka.“
„Ano, to je, avšak… mám dobrou informační síť.“
„Rozumím, vypadáte jako velmi bohatý člověk.“
„Začneme?“
Přikývl jsem a počkal na signál. Muž, co přinesl hodiny, je otočil. Popadl jsem první papír, zapnul propisku a prohlédl si čísla. Matematika pro mě nebyla žádný problém, tudíž jsem dokázal rychle řešit i tento jednoduchý hlavolam.
To však platilo i pro mého soupeře. Jeho tvář byla klidná a uvolněná. Svým vítězstvím si byl jistý. Zjistil jsem, že dokáže rébusy řešit stejnou rychlostí, co já. To mě však nepřekvapovalo, sám tuto hru vybral, musel v ní tedy být dobrý.
„Nejste špatný,“ řekl, aniž by vzhlédl.
„Děkuji, vy také ujdete.“
„Ale takhle to bude nuda.“
S posledním slovem atmosféra nepředstavitelně ztěžkla. Strnul jsem uprostřed pohybu a nedokázal se pohnout.
To je… až tak mocný?
Musel jsem hodně stisknout zuby, aby se mi nerozcvakaly. Samolibě se ušklíbl a odložil papír.
„Děje se něco? Nějak jste ztuhl?“
Nedokázal jsem mu odpovědět. Vlastně jsem se vůbec nemohl soustředit. Čísla byla přede mnou, ale nedávala žádný smysl.
„Už jen pět minut,“ oznámil mi a odložil další papírek.
Svíral jsem propisku tak, že jsem si mohl každou chvíli zlomit kosti v prstech. Třásla se mi, ale dokázal jsem s ní pohnut. Pomalu jsem se posunul k prázdnému poli a vepsal číslo. Bylo kostrbaté a roztřesené, ale napsal jsem ho.
Dokážu to… pořád mohu… vyhrát!

*** ???

Pozoroval jsem ho. Vůbec jsem nečekal, že se bude moci pod takovým tlakem hýbat. V duchu jsem si odfrkl a zvýšil tlak. Sklonil se ke stolu. Plánoval jsem ho nechat padnout, ale znovu mě překvapil. Již je to dlouho, co se nějaký stín dokázal soustředit na hru.
Ale na tom nezáleží. Již jsem vyřešil mnohem víc sudoku, než on a do konce hry zbývaly už jen asi dvě minuty. Nepřestával jsem však. Jen proto, že mám náskok neznamená, že polevím v ostražitosti.
Zvýšil jsem však ještě víc tlak na jeho tělo. Přidušeně vykřikl a svalil se na stůl. Tak už to bylo lepší.
Cože? On se zvedá?
Propisku sevřel do pěsti a pokračoval v psaní. Pot z něj kapal proudem.
Jak je možné, že se pořád drží? Není možné, aby byl silný jako já!
Ještě víc jsem zvýšil tlak své aury. To jsem ještě nikdy neudělal. Jeho tělo pohltil fialový plamen a tlačil proti mně. Skrz lidskou schránku prosvítala jeho pravá podoba.
„Ha!“ vykřikl, tak náhle, že jsem sebou cukl a uvolnil veškerý tlak.
S jeho tělem to hodilo dozadu a zaklonilo se. Omdlel na místě a oči třeštil do prázdna před sebe. Zaskřípal jsem zuby.
Ten nicotný stín se mi opovážil vzdorovat!
Podíval jsem se na jeho poslední lístek.
„Cože?“ Vzal jsem ho do ruky.
Kolem poloviny čísel bylo vyplněno během posledních minut.

„Dokázal myslet i pod takovým tlakem,“ řekl můj stín, který se objevil za mými zády.
Vypadal jako vysoký muž. Vlasy mu sahaly až k zemi a konce tlustých pramenů byly zahnuté nahoru a připomínaly tak chapadla. Světlounce modré čáry různých tlouštěk se mu rozšiřovaly z levého boku až k hrudi a koleni. Nejjemnější vlákna sahala až na druhou polovinu těla, ale konce se ztrácely v tmavé kůži.
Ústa neměl nijak naznačena a celá plocha očí mu zářila žlutým světlem. Levá ruka měla monstrózní vzhled a u ramene špičaté výrostky, zatímco pravá byla normálně lidská. Kočkovité nohy měly ostré drápy.
„Ano, opravdu… neobvyklé.“
„Je dobře, že jsme ho našli tak brzo. Pokud by déle pokračoval ve hře, mohlo by to být nebezpečné.“
Natáhl levačku a vytáhl stín z lidského těla. Plamen byl jasně fialový a mihotal se. Též ojedinělé, neboť co si vzpomíná, každý stín ho měl černý.
„Kolik stínů porazil? Aby mohl mé auře odolávat… tak padesát?“ zvedl jsem se a nechal muže posbírat papíry.
„Ne, mistře.“
„Tak aspoň třicet?“
„Ani to ne, mistře.“
„Tak kolik?“ sestupoval jsem dolů.
„Jednoho, mistře.“
„Cože?“ klopýtl jsem a poslední tři schody skočil.
„Takže musel absorbovat mnoho Ka, ne?“
„Ne, mistře,“ vznášel se za mnou v těsném závěsu.
„Jak je pak možné, že mi odporoval?“
„To nevím, mistře, ale mohu se ho na to zeptat,“ nová duše se mu mihotala nad otevřenou dlaní, zatímco se stínový artefakt rozpadl na prach.
Mí strážci nás doběhli, jeden z nich nesl chlapce v náručí. Neprobouzel se.
„Odneste ho do nemocnice,“ rozkázal jsem jim.

***

Později jsem si ve svém hotelovém pokoji dal sprchu, která byla stavebně oddělena od veliké ložnice. Normálně na jakýkoliv stín zapomenu, ale tenhle mi pořád ležel v hlavě. Jak mohl s tak malou sílou vzdorovat mému tlaku?
Oblékl jsem se do županu a prošel do obývacího pokoje. Tam jsem si sedl na bílou pohovku a zavolal Sebastiana, můj stín.
„Volal jste, mistře?“
„Jak pokračuje jeho absorbování?“
„Přesně podle plánu, mistře. Na konci sedmého dne bude mou součástí.“
Vzal jsem si složku papírů a pročítal si profil Juty Naza. Zajímalo mě, jestli by s jeho silou nemohl mít něco společného, ale nenašel jsem na něm nic neobvyklého. Nenáviděl jsem, když jsem něčemu nerozuměl. Výsledky ve škole měl spíše podprůměrné, nevynikal ani ve fyzické kondici, jen byl dobrý ve hrách.
To mohl být částečně ten důvod, přišlo mi to však jako málo. Sebastian také nezjistil nic zajímavého o pozřeném stínu.
„Pokračuj v jeho pohlcování.“
Uklonil se a zmizel.
Vrátil jsem papíry na malý prosklený stolek a přešel k balkónu, který se táhl přes oba pokoje. Prosklené dveře jsem odsunul a pozoroval město před sebou. Již ho pohltila noc a okna zářily jako vzdálené hvězdy, neboť nebe bylo stále zatažené a každým okamžikem hrozilo deštěm.
Byl jsem v nejvyšším patře a foukal tu pěkný vítr. Mě to však nevadilo. Nedovolím ničemu mi stát v cestě. Vrátil jsem se však do pokoje a pustil se na notebooku do vyřizování pošty a prohlížením zpráv o neobvyklých případech kómatu. Na parapet balkónu dopadly první kapky.

*** Sebastian

Můj vnitřní svět byl rozlehlý a plný skal a kamení. Všude byly sochy předešlých obětí. Bylo jich již pět set. Tím jsem se stával nejmocnějším hráčem. Tak proč mi dokázal vzdorovat?
Stál jsem před jeho místem. Mnoho z mých soch bylo pokroucených, ale pro něj jsem vytvořil něco lepšího. Získal si můj respekt. Bojoval až do samého konce a neutíkal. Již jsem nějakou chvíli nikoho takového nepotkal.
Jeho tělo se stane součástí kříže obrostlého kamenným listím. Již do něj vstoupila třetina jeho těla. Vznesl jsem se a přiblížil se k jeho tváři. Byl jsem si jistý, že bych měl vidět jeho pravou podobu. To mě také mátlo. Proč stále vypadá jako člověk?
Je k tomu nějaký důvod? Co to zapříčinilo? Z osobního hlediska mě zaujal. Byla škoda, že jsem ho musel pohltit, ale takové už bylo mistrovo přání. Docela bych si s ním rád popovídal.

*** Juta Nazo

Strašně mě bolela hlava. Přišlo mi, jako by mi někdo roztrhal tělo na kousíčky a pak ho slepil dohromady. Otevřel jsem oči a zíral do bílého stropu. Posadil jsem se a zjistil, že jsem zase v nemocnici. Do ruky jsem měl zavedenou kapačku.
Okamžitě jsem rukou zajel ke krku, ale přívěšek tam nebyl. Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale nebyl ani na stolku ani v jeho šuplíku.
„Neměl by ses ještě hýbat,“ napomenula mě sestřička.
„Neviděla jste můj přívěšek! Vypadá jako přesýpací hodiny!“ zeptal jsem se a vytáhl si kapačku.
Zakroutila hlavou.
„Nic takového jsi u sebe neměl, když tě sem přinesli.“
„Kdo… Kdo mě sem přinesl?“
„Takový mladý muž,“ tlačila mě do postele.
„Našel tě ležet na ulici a teď zpátky do postele. Byl jsi v bezvědomí přes třicet šest hodin.“
„Cože?“
„Ano, jdu zavolat doktora, aby tě prohlédl, tak zůstaň hezky ležet.“

Zíral jsem za ní a nevěřil tomu. Poslední na co si vzpomínám, je vysoký černý muž, který mluvil o hře. Takže musel vědět, že je Jami ve mně… a pokud nemám svůj přívěšek… musí to znamenat… že… je pryč!
Zatnul jsem prsty do deky.
Jami prohrál hru!
Brečel jsem… cítil jsem, že je to moje chyba. Kdybych dodržel ten slib, nemusel jsem jít později ze školy. Nemusel jsem toho muže vůbec potkat. Mohl jsem…
Vstoupil starší doktor a já mu musel odpovídat na jeho otázky. Jelikož na mě nenašli nic neobvyklého, pustili mě domů, ale až když si pro mě přišla máma. Doktor se jí také vyptával, ale nic nezjistil.
Jako by mu někdo mohl říct, že jsem omdlel proto, že jsem hrál stínovou hru! Domů jsem kráčel v tichosti. Máma mi nic nevyčítala, ani se na mě nezlobila. Byla jen ráda, že jsem v pořádku. Zastavil jsem se a zatnul ještě víc pěsti.
„Mami…“
Lehce se ke mně otočila.
„Je mi to moc líto.“

Povzdechla si.
„Jsi živý a to je nejdůležitější.“
„Ale musela jsi být vyděšená, když ti zase volali z nemocnice.“
„To máš pravdu, hodně jsem se lekla, ale teď už jsi v pořádku.“
Už jsem nevěděl, co mám říct.
„Nevím, co se ti teď honí hlavou, ale… Běž!“
Zvedl jsem hlavu.
„Netuším, co si pro tebe budoucnost přichystala, ale neboj se jí. Vyzvi ji se vztyčenou hlavou a neotáčej se k ní zády.“
„Mami?“
„Běž!“ vykřikla a já se rozběhl.
Doběhl jsem ke konci dalšího domu a otočil se:
„Vrátím se! Slibuji!“ a utíkal jsem dál.
Ona se jen usmála.

*** Jutova matka

Sledovala jsem jeho záda. Vždycky mi přišel slabý, ale teď… z něj sálala síla. Byl pevně rozhodnutý jít dopředu a co jsem jako matka mohla dělat, než mu pomoci z hnízda? Před ním se otevřela cesta, po které musí jít… mohu na něj jen čekat.
Sáhla jsem do kabelky a vytáhla krabičku, ve které dostal svůj narozeninový dárek. Přejela jsem prsty po znacích a pak se zahleděla k nebi.
„Zdá se, že tvá krev se nedá zapřít…“

*** Juta Nazo

Vyběhl jsem do svého pokoje a trochu se vydýchal, než jsem se ponořil do své Ka. Krajina byla černá a nebe šedivé. Rozeznával jsem i obrysy suchých stromů. To mě však nezajímalo, neboť jsem hledal polorozbořenou bránu. Nikde jsem ji však neviděl a nedokázal jsem k ní najít cestu.
Vyšplhal jsem na menší kopec, ale ani z jeho vrcholu jsem ji nezahlédl. Mohl jsem tu už být minuty i hodiny. Pátrání však nepřinášelo žádný výsledek. Běžel jsem kolem osamělého stromu, když jsem se zarazil a pořádně si ho prohlédl. V kůře jsem rozeznal jeho obličej.
„Hej! Hej!“ křičel jsem a pokusil se k němu vyšplhat, ale nešlo mi to.
„Vzbuď se! Prosím! Potřebuji tě!'“

*** Stín

V dálce jsem slyšel hlas. Ale neměl jsem sílu otevřít oči. Možná jsem i nechtěl. Co na tom záleželo? Všemu byl konec. Nemělo cenu se tomu nijak bránit. Bylo to marné. Bláhové. Zbytečné.
Hlas však neutichal. Začínal mi být i povědomý. Volá mě snad někdo? Ale kdo?
„Ty…“ hlesl jsem, když jsem ho uviděl svým černým okem.
Druhé už bylo součástí holého stromu, tak jako zbytek těla. Vykukovala ze mě jen část tváře. Stál pod ním a brečel.
„Vzbudil ses!“
Vypadal tak šťastně.
„Prosím, pomoz mi!“
„Pomoc? … To už nejde… Brzo zmizím…“
„Zmizíš? Jak to?“
„Už to bude sedmý den… brzo…“ klesala mi víčka.
„Ne! Prosím!“
„Stejně ti nemůžu pomoci…“
Byl jsem hodně unavený.
„Když mi pomůžeš, dám ti svou duši!“
Kašlavě jsem s zasmál.
„Blbče… O čem to mluvíš? … Je už… moc pozdě…“
„Ne! Jsi jediný, kdo mi může pomoci!“
„Pomoc…?“
„Jami… Jami prohrál hru a teď…!“
Znovu jsem se zasmál…
„Takže… ho taky někdo dostal… chech…“
„Musím… musím ho dostat zpátky! Ale sám to nedokážu! Prosím, pomoz mi!“
„Cožpak nevidíš… v jakém jsem stavu… sotva můžu mluvit…“

Odlepil se od kůry a rozhlížel se kolem. Popadl první větší kámen a mlátil s ním do stromu.
„Blbče… je to marný…“
„To nevím, dokud to nezkusím.“
Nepřestával bušit, i když žádná kůra neodlétávala. Pak mu kámen vyletěl z ruky, tak ji drásal prsty, ale bez lepšího výsledku. Nad jeho snažením jsem se musel pousmát… ale ne ironicky, ani sarkasticky… ale vděčně… jeho snažení… mě činilo šťastným…
Blbečku… zavřel jsem oko, ale před tím jsem ještě zahlédl, jak padl na kolena.
Ano… nech to být… nech to jít…

*** Juta Nazo

Nedokázal jsem zastavit proud slz.
„Co mám dělat?“ vykřikl jsem k němu, ale zmizel.
„Hej! Kde jsi?“ Už jsem ho v kůře vůbec nerozeznával.
To ne… Co mám teď dělat? Co mám jako dělat?
Svěsil jsem hlavu. V trávě u kořenů jsem zahlédl něco kovového. Zvedl jsem to a zjistil, že je to kus skládačky. Blízko byly další kousky. Dával jsem je postupně k sobě. Tvar mi však nechtěl držet a rozpadal se. Nepřestával jsem se však snažit.
Jestli je to jeho hlavolam tak… tak pořád mám šanci.
Dva kousky do sebe zapadly. Nepolevoval jsem však v soustředění. Každá vteřina teď byla drahá. Začínal jsem pomalu vidět finální tvar. Byly to dvě koule v sobě. Vnitřní měla špice a těmi se držela uprostřed vnější. Ta byla pokrytá prasklinkami. Zbývalo už jen pár kousků. Poslední zapadl na své místo.
Podíval jsem se toužebně na strom, ale nic se nedělo. Víc jsem sevřel předmět v rukou.

„Složil jsem tvůj hlavolam… ukaž se!“
Nic se nedělo. Na ruce mi ukápla slza.
To bylo všechno k ničemu? To opravdu už Jamiho neuvidím? Řekl jsem mu něco strašného a chtěl jsem se mu omluvit. Nemyslel jsem to tak. Nechtěl jsem to.
„Prosím… ukaž se!“ zakřičel jsem a strom se najednou rozprskl.
Z vnitřku vycházelo světlo v jehož středu byla postava. Jak mizelo, rozeznával jsem ji. Kopyta, vlasy zakroucené nahoru, drápy na rukou, jedno oko černé a druhé žluté, čáry po pravé půlce těla… to byl on!
Seděl přede mnou a nevěřícně hleděl na své ruce. Radostí jsem mu skočil kolem krku a oba nás povalil na zem.
„Uáh!“ vykřikl, ale já ho nespouštěl.
„Vrátil ses! Ty ses vrátil!“