Stínová hra – Hra 2. – Slepá střelba

*** Kai Hiwari

Už Jutu sleduji už tři dny. Chodíme spolu na oběd, doprovázím ho domů a navštívil jsem i jeho pokoj. Přišlo mi divné, že v dnešní době nemá někdo počítač nebo pořádný mobilní telefon. Ten jeho vypadá jak z minulého století. Nikdy jsem si však nevšiml žádné změny v chování. Jsem za to fakt rád. Znovu potkat toho strašidelného Jutu…

Brrr, už jen ze vzpomínky mi běhá mráz po zádech, ale přesto… se nemohu zbavit takového pocitu… jako bych ho znovu chtěl vidět a poznat ho. Je dost děsivý a nedokážu si představit další takovou hru, ale na jeho osobnosti bylo něco přeci jen přitažlivého. Přesto doufám, že nebudu muset být jeho dalším protihráčem.
Podíval jsem se dolů na normálního Jutu. Vyprávěl mi cestou do školy a jedné nové hře v arkádě. Očividně ho to strašně baví a celý jeho pokoj je plný různých her ať již logických, deskových nebo karetních. Nerad to přiznávám, ale docela mě pro to nadchl.
„Děje se něco, Kaii?“
„Eh? Nic, co by se dělo?“

„Připadáš mi zaražený.“
„Ale jen jsem vymýšlel svoji vítěznou strategii.“
„Opravdu? To bych taky měl něco vymyslet,“ odpověděl nadšeně.
Většina lidí na škole si nás divně prohlíží a už kolem nás kolují divné zvěsti. Místní tyran a rváč se kamarádí s tím prckem… jakže se to jmenuje? Když je zaslechnu, jak o něm špatně mluví, tak na ně zavrčím. Je to taková přípravná obrana vůči jeho druhému já a chráním tím i ty pitomce.

*** Juta Nazo

Posadil jsem se sotva do lavice a už jsem netrpělivě očekával polední přestávku. Přišel ke mně můj hnědovlasý spolužák.
„Hej, hmm… Nazo, to se fakt kamarádíš s tím Hiwarim?“ ptal se opatrně.
Přikývl jsem.
„Je to můj kamarád a není to špatný člověk, jsem si jistý, že všechny ty zvěsti a řeči jsou jen omyl a žárlivost,“ bránil jsem ho.
„Ale slyšel jsem, že je v pouličním gangu a že má prsty ve vykradení banky,“ řekl další kluk.
„To musí být jen pomluvy, protože je silný,“ nedal jsem ho znovu.
„Je to nebezpečný člověk.“
„Prý poslal pět lidí do nemocnice a ani jednoho ještě nepropustili.“
„Dokonce s sebou nosí dýku a žádný učitel se mu nedovolí postavit.“
„Všechno to jsou lži!“ vykřikl jsem na ně a hned se zastyděl.
Na takové projevy jsem nebyl zvyklí, ale naštěstí vešel učitel a všichni se vrátili na svá místa. Ani trochu jsem jejich slovům nevěřil, je pravda, že mě dvakrát zmlátil, ale to bylo jen proto, aby ze mě udělal muže. Kdybych se mu tehdy postavil nebo aspoň ukázal trochu kuráže, určitě bychom byli ještě lepšími kamarády.

Ale nikdy by mě nenapadlo, že bude mít tolik rád hry. Je pravda, že jsem si taky myslel, že je hodně děsivý, ale… uvnitř je to dobrý člověk. Vzhled a drby mohou zastřít pravou povahu.
Zkontroloval jsem rukou svůj nový přívěšek. Od chvíle, co jsem získal kamaráda, jsem věděl, že mi přinesl štěstí a doufal jsem, že mi ho ještě přinese. Stal se mým novým pokladem… i když mi trochu dělala starost ta časová mezera po jeho složení. Nejspíš jsem byl jen hodně unavený.
Ve školním rozhlase zapraskalo a ozval se ředitel:
„V posledních den narostl počet útoků vzduchovou puškou. Pokud tedy nemusíte zůstávat po vyučování, zamiřte okamžitě domů. Konec hlášení.“
Třídou se hned nesl šum hovoru. Včera se to objevilo ve zprávách a střelce se zatím nedařilo dopadnout. Na třech místech zatím zasáhl celkem pět lidí, naštěstí nikdo nebyl ohrožen na životě, ale i tak naháněl hrůzu.
Radši zruším dnešní návštěvu arkády, co kdybychom ho potkali. Doufám, že ho policie brzo chytí, pomyslel jsem si ustaraně.

*** Střelec

Ušklíbl jsem se. Policie ze mě měla těžkou hlavu. Zrovna jsem čistil hlaveň mé oblíbené pušky a litoval, že ji nemohu vyzkoušet na nějakém lepším cíli než jen terči.
Zapálil jsem si cigaretu. Zkušebně jsem mířil po všem v malém bytě. Zahleděl jsem se i na sebe do zrcadla a zašklebil se. Vlasy jsem si už několik let holil a po bytě chodívám v tílku a kraťasech. Vedle pušky je mojí největší chloubou hadí tetování na pravém rameni, které se táhne kolem obvodu paže až k lokti.
V minulosti jsem vyhrál i několik střeleckých turnajů, ale na posledním jsem měl menší roztržku se soudci a od té doby mám na ně zákaz vstupu. Byli to stejně jen idioti, dělali takový povyk kvůli toulavému čoklovi.
Sklepl jsem vyhořelý kus cigarety do popelníku a vrátil ji zpátky do úst. Rozhlížel jsem se dál po pokoji. Ošuntělá košile visela přes opěradlo židle, která stála u malého stolu. Na něm ležela vrstvička prachu, které jsem si už pár dní nevšímal. Vedle něj byla oprýskaná šatní skříň, vlastně veškerý nábytek působil ošuntěle a zanedbaně.
Jediné, co se lesklo a zářilo novotou, byla sbírka trofejí a pušky vystavěné na stěně. Zvedl jsem se a přešel k nim. Brzo zase vyrazím na lov.

*** Juta Nazo

„Kaii!“ volal jsem na něj na oplocené střeše, kam jsme si šli sníst oběd.
Už tam na mě čekal.
„Promiň, jdu pozdě,“ řekl jsem udýchaně a sedl si vedle něj.
Přirozeně se téma hovoru stočilo k dnešnímu hlášení.
„Asi bude lepší jít hned domů, je docela děsivé nevědět, kdy ten střelec může zase udeřit,“ navrhl jsem.
„Mi povídej, celá moje třída je z toho napnutá. Několik klubů dokonce zrušilo svá pravidelná setkání, aspoň dokud se situace trochu neuklidní.“ Kai si procvičil ramena.
Snědl jsem kus párku a zamyšleně ho žvýkal. Zrovna jsem chtěl překonat svůj rekord v R1-racer motorových závodech a vyzkoušet tu novou hru.
„Jestli ti to nevadí, vždycky si můžeme zahrát něco u tebe doma,“ nadhodil.
„To je pravda, máma teď dostala nové zboží, třeba v něm najdeme něco zajímavého.“

*** Kai Hiwari

Vážně je nějaké jeho druhé já?
Začínal jsem o tom pochybovat. Vypadalo to příliš divně. Prakticky neviditelný kluk je najednou super kluk? Ani americký komiks nepřišel s něčím tak bláznivým. Ten rozdíl v osobnostech byl příliš veliký. Když se dívám na normálního Jutu, sotva si dokážu představit jeho druhou osobnost. Hrajeme spolu různé hry… Zrovna včera jsme o přestávce stavěli domky z karet.
Už mi to docela jde, hlavně být opatrný a neshodit si pětipatrový zámek. Zatím stavím jen obyčejnou pyramidu, ale Juta zvládá mnohem složitější tvary. To na něm obdivuji, já bych dřív přestal u první dvojice karet.

***

Po škole jsem na něj čekal u dveří. Pořád jsem si všímal těch podezíravých pohledů. Někdo se díval s podivem, že ty zvěsti jsou fakt pravdivé a jiní za mým čekáním hledali něco úplně jiného. Nebe se pomalu zatahovalo. Určitě bude pršet.
„Nezapomeňte jít rovnou domů,“ napomenul blízké studenty učitel.
Vzdychl jsem. To jsem potřeboval, šílence, co střílí po všech okolo. Zrovna když se těším do arkády.
Trhl jsem sebou.
Jestli… Jestli se střelec setká s Jutem…!
„Promiň, jdu pozdě,“ zavolal na mě.
„Jo, v pohodě.“
Vykročili jsme ven. Zamířili jsme rovnou k němu domů. Mraky cestou ještě víc ztmavly.
„Jsem doma,“ zavolal.
„Omluvte mě,“ řekl jsem zase já a sundal si napůl boty.
„Juto, můžeš skočit nakoupit,“ přišla k nám jeho matka a podala mu seznam, „tohle všechno potřebuji, jo a ještě sojovou omáčku, tu jsem zapomněla připsat.“
Rychle ho vystrčila ze dveří a mě přehlédla. Juta se zachichotal.
„Když máma něco dělá a přemýšlí už o něčem jiném, tak snadno přehlíží všechny okolo.“
Obchod nebyl daleko, tak jsme k němu vyrazili. Seznam navíc nebyl ani dlouhý.

*** Střelec

Počasí se pořád kazilo, ale moji touhu po lovu to nezmenšilo. Právě naopak jsem cítil ještě větší nutkání stisknout spoušť. Stál jsem na střeše staršího domu a pozoroval okolí, ve kterém jsem ještě nestřílel. Nebyla to hlavní tepna městem a ani tu nebyl žádný supermarket. Většinu budov zabíraly obytné byty a jen sem tam byl obchod se smíšeným zbožím.
Byla to starší část města a kdysi to snad byl střed, ale s postupem času se centrum přesunulo dál a tahle část se změnila na okrajovou oblast.
Moc lidí tu nebylo, sedl jsem si k okraji střechy a hledal svoji oběť. Staré lidi jsem neměl rád, nikdy pořádně neutíkali a po první ráně hned kolabovali. Malá děcka taky nepřicházela v úvahu, zato starší už byli lepší. Ti začali opravdu panikařit a utíkat, s nimi už byla legrace.
Zaujal mě malý kluk, který kráčel po boku jiného a poblíž zrovna nebyl nikdo další.
Dostatečný cíl. Ušklíbl jsem se, připravil vzduchovku a chvíli vyčkával. Stiskl jsem spoušť a ani ne vteřinu po tom, se kluk svalil na zem.

*** Kai Hiwari

Zrovna mi vyprávěl jednu příhodu, kdy jeho máma prohodila čili koření s normální paprikou a nikdo to nedokázal jíst. Najednou se v polovině slova zarazil a vykřikl bolestí. Svalil se na zem a držel se za nohu.
„Co je?!“
Chytl jsem ho za rameno. V nohavici měl díru.
Střelec?!
Na nic jsem nečekal a hodil si ho na záda a utíkal. Mé tušení bylo správné, neboť jsem zaslechl, jak nás minula druhá kulka. Zahnul jsem do uličky, když mě zasáhla další dozadu do ramene. Škobrtl jsem a praštil se čelem o zeď. Zajiskřilo mi před očima a sesunul jsem se. Trochu jsem se zvedl a ohlédl se na Jutu, jestli je v pořádku.
Ten však nade mnou stál a zářily mu oči.
On…

*** Střelec

Tohle bylo lepší, než jsem čekal. Myslel jsem si, že budou panikařit, ale ten veliký kluk vzal toho menšího a cíleně utíkal. Nedokázal jsem odolat touze znovu vystřelit. Trefil jsem i druhý cíl… pohyblivý cíl, který o tom věděl.
Uklidil jsem svoji pušku do pouzdra o zmizel z místa lovu. Policie tu bude jistě co nevidět. Sešplhal jsem po požárním žebříku dolů a seskočil zbytek dolů. Na zem dopadly první kapky. Jakékoliv stopy budou smeteny.
Kráčel jsem dál ulicí a tiše si pískal. Vysoký límec jsem si víc přitáhl ke krku, neboť občasné kapky přešly do otravného mrholení.
„Kde…?“ zmateně jsem se rozhlédl.
Byl jsem si jistý, že jsem už měl být na další hlavní ulici, ale pořád jsem se nacházel v postranních uličkách. Zaslechl jsem pouťovou hudbu.
Nejspíš jsem jen někde blbě zabočil.

Následoval jsem ji tedy, neboť jsem věděl, že se ven dostanu. K mému velkému překvapení jsem však dorazil do slepé ulice na jejímž konci stál osamocený střelecký stánek. Chtěl jsem odejít, když mě oslovil chladný hlas:
„Dobrý večer, pane střelče.“
Zmateně jsem se otočil a udělal krok zpátky. Stánek byl spoře osvětlen a mimo herního pole nebylo okolo nic vidět. Takže to působilo hororově, když zpoza stínů vyšel kluk. Navíc i ozdoba stanu vypadala tak nějak pokřiveně.
Krycí látka byla pruhována červenou a černou, boky byly ozdobeny dvěma šašky, jejichž tváře měly spíše pokřivený úsměv a vzadu byly další pokroucené tváře klaunů. Celkově bych stánek připodobnil vstupu do domu hrůzy.
Běhal mi z toho mráz po zádech. Vypadal opravdu divně. Skoro bych přísahal, že mu svítí oči a měl kolem sebe takovou… nebezpečnou auru.
Odfrkl jsem si.
Nebudu s tímhle spratkem ztrácet čas.
„Ale, ale, vy odcházíte? Cožpak si ještě nechcete zastřílet?“
„Drž hubu, spratku! Nemám na tebe čas!“ obořil jsem se na něj.

„Ani na malou hru?“
„Hru?“
„Ano, hru kde vsázíme své duše,“ přišel ke mně blíž.
„Co to plácáš za pitomosti?“
„Moc dobře vím, že střílíte lidi.“
Cukl jsem sebou a sevřel vzduchovku v ruce. Jeho úšklebek byl plný sebevědomí.
„Pfe, nemáš žádný důkaz!“ Máchl jsem volnou rukou.
„To ne, ale mám pro vás nabídku.“ Ukázal směrem ke stánku.
„Pokud vyhrajte v této malé hře, vaše přání se vám vyplní, avšak pokud prohrajete, vaše duše propadne stínu. Co na to říkáte? Cožpak jste nikdy nesnil o… perfektním živém cíli?“
„Perfektní cíl?“
„Ano, cíl, který před vámi bude utíkat a který nikdy nebude nic hlásit policii. Mohl byste svou hru pořádat, aniž byste cokoliv riskoval.“
Mračil jsem se.
Odkud to ten kluk ví? Kdo to je?
Strašně mi připomínal toho prcka, co jsem teď postřelil do nohy, ale… to nemůže být on.
Vážně? Můj vlastní živý cíl? Potom jsem vždycky toužil. Něco, do čeho bych mohl střílet a co by řvalo bolestí a co by…
„Kde je háček?“
Vydal obdivné ohó~.

„Vidím, že jste opatrný, ale žádný háček v tom není, musíte jen vyhrát jednu hru… jednu hru stínu.“
„A ten živej cíl budeš jako ty?“
„Ano.“
„A co je to za hru?“
„Takže souhlasíte s podmínkami? Dobře.“
Vrátil se do stanu a držel v ruce vzduchovku a nějakou látku. Přišel až ke mně.
„Pravidla jsou velmi jednoduchá. Úkolem hráče je střílet běžící plaketky a aby to nebylo tak jednoduché, musí mít zavázané oči.“
Podal mi šátek. Vzal jsem ho do ruky.
„Ale opatrně, ne všechny vám přinesou body.“ Připomněl mi teď sadistu.
Pás se najednou rozjel a ukázal své cíle.
„Co to je?“
Byly na něm obrázky nohou, rukou, hlavy a srdce na červeném nebo žlutém pozadí.
„To jsou naše cíle. Vám patří ty žluté a mě ty červené. Hra končí v okamžiku, kdy získáte tři body. Bod máte za každou sestřelenou barvu soupeře.
Ale opatrně, pokud trefíte svoji barvu, bod ztratíte. Mezi jednotlivými kusy jsou ještě prázdné obrázky, to je bezpečná zóna. Žádný bod nezískáte, ani neztratíte nebo spíše nepřijdete o žádnou část těla.“

„Cože?“
„Cožpak jsem to neříkal? Tohle je stínová hra, tady hrajete o vlastní duši. Obrázky jsou s námi spojeny, pokud je některý zasažen, ucítíme bolest, ale zabít nás to nemůže,“ řekl tajemně.
Z jeho hlasu mi pořád běhal mráz po zádech.
„Tak, začneme.“ Zavázal si oči, položil se na pult v úrovni terčů a zamířil.
Cože…? On…
Ušklíbl jsem se.
„Oh,“ řekl jsem, „tohle bude fuška. Vůbec nic nevidím.“
Oči jsem si však nezavázal a nacpal šátek do zadní kapsy u kalhot. Lokty jsem se opřel o desku.
„Proto je to tak zábavné,“ odvětil a stiskl spoušť.
Kulka prosvištěla mezi dvěma plaketkami.
„Ani jsi neškrábl, ale příště se ti určitě zadaří,“ podporoval jsem ho na oko a sám se připravil.
Jak jsem obrázky pozoroval, začal jsem být zvědavý, jestli to, co říkal, je pravda.
Vážně jsou ty cíle spojené s námi?
Přišla mi to jako pitomost. Zamířil jsem a vypálil. Střela proletěla středem červené nohy.

Najednou ten kluk vykřikl bolestí a svalil se na zem. Držel si hýždi… která krvácela. Zalapal jsem po dechu.
„Heh, heh…“ zamumlal kluk, „zdá se, že jste dobrý soupeř,“ na tváři se mu objevil zkroucený úsměv a namáhavě se postavil.
Na zraněnou nohu si nemohl pořádně stoupnout.
Tohle… tohle… sevřel jsem pěst.
Tohle je moje vítězství!
Kluk se klátil sem a tam a měl problém se udržet.
„H-Hej, jsi v pohodě?“ ptal jsem se, abych navodil správnou atmosféru.
„Děláte si o mě starosti?“ opřel se znovu o stůl a zraněnou nohu zvedl lehce nad zem.
„Jen jsem si nemyslel, že ty tvé kecy o propojení s naším tělem jsou pravda.“
„Jak jsem říkal, tohle je stínová hra.“ Stiskl spoušť.
„Prázdný pole? Ty máš fakt smůlu,“ ušklíbl jsem se a zamířil jsem. Proč si to trošku neužít?

*** ???

Špatně se mi stálo a to nejen kvůli nové ráně, ale ani dříve postřelená noha na tom nebyla dobře. Tohle tělo nemělo dobrou fyzickou výdrž, to již bylo jisté.
Ale tahle hra…
Nevyřkl jsem svoji myšlenku, neboť mojí hlavou projela ostrá bolest. Znovu jsem se v bolesti svalil na zem. Z rány tryskala krev.
„Zase jsem se trefil, zase! Jsem ten nejlepší lovec na světě!“ jásal můj soupeř.
Slyšel jsem, jak poskakuje. Zatínal jsem zuby a snažil se vstát. Bolest sice měla iluzionární ráz, přesto byla dostatečně reálná. Slyšel jsem jak moje krev odkapává na zem. Zatnul jsem zuby.
„Hej, nechceš to vzdát? Když jo, půjdu na tebe zlehka.“
„Ale, ale…“ postavil jsem se, „chcete ukončit hru, když vám jde tak dobře?“
„Vítězství mám stejně na dosah, jen si nechci ničit svoji kořist,“ rozesmál se.
Setřel jsem si z čela krev a snažil se udržet pušku v rovné poloze.

*** Kai Hiwari

Zamručel jsem, jak jsem se probouzel. Hlava mi třeštila, byla to pořádná šlupka. Promnul jsem si zasažené rameno. Rána bolela, ale dalo se to přežít.
Kde je Juta?
Vzpomínal jsem si, jak nade mnou stál.
Snad… jeho druhé já?
Vyběhl jsem z uličky a rozhlížel se všude kolem. Déšť pořádně zesílil a na ulici už bylo několik slušných kaluží. Kdo ví, jak dlouho jsem byl mimo. Přeběhl jsem ulici, neboť jsem tušil, že z tohoto směru střílel. Šance, že bude někde poblíž, byla mizivá, ale za pokus to stálo.
Určitě ho už našel druhý Juta, takže…
Zabočil jsem to úzké uličky a sledoval ji. Brzo jsem je našel. Stáli proti sobě na nějakém starém parkovišti. Teď to spíš připomínalo malou skládku. Za zády každého se rozprostíral černý prostor, který se vlnil a plazil po tělech.
Otřepal jsem se, jak mi z toho bylo nevolno u žaludku. Tohle se muselo dít i mě. Oba měli zavřené oči. Troufl jsem si přijít blíž, ale přesto jsem se držel staré stěny. Jutův obličej byl zkroucený, vypadalo to, že si nevede zrovna nejlépe.

Druhý muž, očividně střelec se naopak usmíval a cukal prsty. Vydával ještě takový přidušený smích. Bylo mi z něj špatně. Otázkou bylo, co můžu udělat? Přibližovat se k nim se mi nechtělo a dotýkat se toho divného plamene už vůbec ne.
Navíc tu nebylo moc prostoru k taktizování. Před sebou jsem měl starý rezivý drátěný plot u něhož se válelo několik pytlů s odpadky a převrácená popelnice. Zbytek byl olemován stěnami cihlových domů. Většinou jsem se zdržoval v centru, kde jsem i bydlel, takže jsem do starých částech města nikdy nezavítal.
Byl jsem však blízko východu, takže šance na zdrhnutí byla hodně veliká. Polkl jsem. Nad námi se ozval hrom a spustil se pravý slejvas.

*** Střelec

Pobaveně jsem ho pozoroval. Se svojí další střelou si dával načas. Ušklíbl jsem se. Tahle hry byla moje. Ať už trefí cokoliv, nemohu nevyhrát. Pozoroval jsem jeho dech. Dýchal zhluboka, chvilku ho zadržoval a pak vydechl. Snažil se uklidnit.
Nic tě však od toho být mým živým terčem nezachrání.
Znovu zakolísal a v tom okamžiku vystřelil. Šance, že se trefí, byla mizivá, ale přesto zasáhla terč.
„Moje ruka!!“ řval jsem a držel si krvácející paži.
„Heh… první bod,“ řekl přerývaně.
Zatínal jsem zuby a dusil v sobě svůj vztek.
Ten parchant se mě opovážil trefit!
Natáhl jsem pravou ruku, která byla zdravá a zamířil jsem. Tohle bylo moje poslední kolo, jen jsem nevěděl co trefit.
Zase hlavu?
Projela mi před očima, když se mi do zorného pole dostalo jeho srdce. Ušklíbl jsem se.
Srdce… bude perfektní zakončení.

Stiskl jsem spoušť a střela projela středem. S klukem to cuklo a pak plival krev. Zhroutil se na zem, vydával dávivé zvuky a držel se za košili.
„Ghahaha! Vyhrál jsem! Vyhrál!“
Z dnešního lovu jsem měl obrovskou radost.
„Temnota se usmála,“ řekl najednou.
„Eh? Co to žvástáš?“
„Podváděl jste, tak budete potrestán.“
Pomalu se zvedl.
„Co to kecáš?! Snažíš se porušit naši dohodu, když jsi prohrál?“
„Neměl jste šátek,“ sám si svůj sundal.
„Kde máš důkaz?“ Dal jsem si ruce v bok.
„Důkaz je na pásu.“
Ukázal na něj palcem. Otočil jsem se a podivil se, kdy bylo nad ním zhasnuto světlo, že jsem si toho nevšiml. To se rozsvítilo a ukázalo dvě prostřelené bílé plaketky.

„Tyhle dvě mé rány jsou důkazem.“
„Ale vždyť jsi trefil jen jednu-!“ zarazil jsem se a odstoupil.
„Jak víte, že byla jen jedna?“
Sevřel jsem pěsti.
„Ledaže byste to… viděl na vlastní oči,“ zamračil se na mě.
„Drž hubu!“ zamířil jsem na něj, jenže má puška byla pryč.
Než jsem se stačil rozkoukat, byl pryč stánek i kluk a všude byla jen tma.
„Hej!“ křičel jsem.
„Nedodržel jste pravidla, a proto budete potrestán.“
„Vylez, ty smrade!“
Otáčel jsem se na všechny strany, ale nikde nic nebylo.
„Věřím, že je čas, abyste sám na vlastní kůži poznal srdce živého cíle.“
Sotva to dořekl, objevilo se na mém těle mnoho malých terčů.
„C-Co to je?!“
Zaslechl jsem za sebou smích.
„Ty se mi bude-!!“
Chtěl jsem mu vrazit pěstí, ale strachem jsem uskočil. Za mnou nebyl kluk, ale horda divných lidí. Kušníci, pistolníci, pytláci, vojáci, myslivci, lučišníci, domorodec s bumerangem a i pravěcí lidé s primitivním prakem. Vlnili se přede mnou zahaleni temnou mlhou. Ustupoval jsem. Hotová armáda přízraků.
Kluk se napůl objevil ze tmy.
„Být vámi, utíkám.“

„C-Cože?“
Sotva jsem k němu trhavě otočil hlavu.
„Tihle všichni jsou lovci a… lovecká sezóna začala,“ s posledním slovem se ďábelsky usmál.
Dav se rozeběhl. Řval jsem a utíkal před nimi. Skrz tmu pronikaly červené lasery a hledaly středy terčů.
„Ne! … Nechte mě! … Dost!“ křičel jsem.

*** Kai Hiwari

Už jsem je nějakou chvíli pozoroval a déšť mezitím i ustal, ale i tak jsem byl promočený na kůži. Měl jsem špatnou předtuchu, tak jsem radši opatrně mizel. Od stěny jsem se nevzdálil ani na centimetr a můj únik by se i podařil, kdyby ten chlap najednou nezkolaboval a nezačal děsně řvát:
„Ne! … Nechte mě! … Dost!“
Vyděsil mě tak, že se mi podlomila noha a já sjel dolů. Nejhorší však bylo, že Juta… druhý Juta otevřel oči. Hned si mě všiml.
„Ah, vidím, že ses probudil.“
Přitiskl jsem se ještě víc ke stěně. Očima jsem pořád těkal k muži, který sebou na zemi divoce mlátil.
Tohle… dělo se mi taky tohle?
Druhý Juta natáhl ruku a mužovo tělo se přestalo hýbat. Z hrudi mu vylétla kulička zahalená v záři s tenkým ocáskem. Zhypnotizovaně jsem to pozoroval.
„Takže to můžeš vidět? Tuhle prvotřídně zkaženou duši?“
Cukl jsem sebou.
„Duši?!“ Opatrně jsem se zvedl na nohy.
„Copak, pochybuješ o mých slovech?“

„Ne… Já… ji nikdy neviděl,“ rychle jsem hledal správná slova.
Usmál se.
„A… co s ní chceš dělat?“
„Co myslíš?“
Odpověděl jsem, aniž bych se zamyslel: „Dáš ji do hrnečku.“
Nečekal jsem, že to uvidím a uslyším, ale tenhle děsivý Juta se dokázal i normálně smát.
„To je nějaký místní zvyk?“
„Em… ne.“
Chytil ji za ocásek a otevřel pusu.
„Ty ji chceš sežrat?!“
Zarazil se a podíval se na mě.
„Přirozeně.“
„T-To nemůžeš!“
Zamračil se.
„Proč ne? Vyhrál jsem jeho duši férově.“
„A-Ale jak je můžeš jíst?“ Odlepil jsem se od stěny a přišel blíž.
„Normálně, tak jako lidé pojídají těla jiných tvorů.“
„A-Ale… Ale to ho zabiješ?“
„Nezabiju. Sním pouze jeho Ka ne i Ha.“
„Há?“

Povzdechl si.
„V člověku žijí dvě entity. Jedna je Ka, která dává tělu mysl a vy lidé jí říkáte duše a Ha, která s tělem hýbe a činí ho živým.
Pokud tedy sním Ka, tělo nezemře, ale bude bez mysli. Myslím, že vy lidé byste ten stav nazvaly kómatem.“
Znovu se chystal černou kuličku spolknout.
„Ale to je zločin!“
Opět dal ruku dolů.
„Proč ho bráníš? Cožpak tě nezranil?! Udělal si z tebe živý terč. Nemělo by to být dobré i pro tebe? Tohle je jeho trest!“
Pustil ocásek a chytil kouli. Černý plamen v ní zakolísal. Otevřel pusu.
„Ale-!“
V polovině se zarazil a vykřikl:
„Jestli tolik chceš jeho duši, tak si o ní zahrajeme!“ Ukazovákem mi mířil přímo doprostřed hrudi. Nad mou tichostí se jen pousmál a pustil se do dalšího pokusu si na své výhře smlsnout.
„A co ti ostatní?!“ vykřikl jsem.
Zarazil se s otevřenou pusou a sevřel druhou ruku v pěst.
„Jací ostatní?!“ první dvě slabiky vyslovil velmi zřetelně.
„Ti postřelení!“
„A co jako s nimi?“

„Když… mu sežereš jeho duši, upadne do kómatu, ne?“
„Více méně ano,“ uznal.
„Takže místo před zákon půjde do nemocnice.“
„Proč tam?“
„Protože je v kómatu, tam se takoví lidé vozí a stará se o ně, protože jednoho dne se můžou probudit.“ Rozhodil jsem rukama.
„Ale on se neprobudí a proč by se měli starat o zločince?“
„Protože je to člověk.“
„To má být důvod?“
„Na mě nekoukej, já si zákony nevymyslel. Osobně bych mu nejraději rozbil držku, ale jestli bude v bezvědomí, tak nebude nikdy potrestán.“
„Již jsem na něj seslal trestnou hru, to…“
Přerušil jsem ho: „To možná stačí tobě, ale oni o tom neví. Pro ně prostě jen spí a žádný trest se ho netýká.“
Pomalu mi docházel dech.
„Chceš mi snad naznačit, že mu mám jeho Ka vrátit?“
„No…“ škrábal jsem se ukazovákem na tváři, „jo, ale nechápej to špatně.“
Hledal jsem slova ještě rychleji než předtím.
„Ta trestná hra ještě pokračuje?“

„Samozřejmě že ne, v jeho těle není mysl, na kterou by mohla být seslána.“ Podíval se na mě, jako bych byl idiot, že nechápu něco tak základního.
„Takže, když jeho duši… tedy Ka sníš, co se stane?“
„Jako člověk získám sílu, ale na rozdíl od nich mi ta síla zůstane napořád. Nebudu potřebovat doplňovat, abych se dostal znovu na stejnou úroveň.“
„Aha a ten sežraný člověk… toho jen tak strávíš?“ Spojil jsem ruce před sebou, jako bych prosil o almužnu.
„Přirozeně se stane prostě trvalou součástí mého těla.“
„A cítí přitom něco?“
Teď jsem ho na chvíli dostal, neboť se musel zamyslet.
„No, to… nevím, asi nic,“ připustil nakonec.
„No vidíš, takže si svůj trest ani neužije. Jak dlouho ta jeho trestná hra trvala? Když vezmu v potaz,“ začal jsem přecházet sem a tam, „že doba trvání hry byla rovna jeho škubání a křiku… ta to je takových patnáct vteřin, ne?“

Přikývl.
„Jinými slovy, celá tvá hra směřovala k patnácti ušmudlaným vteřinám. Stálo to za to? No, já osobně bych si dal víc záležet.“
„A tím myslíš co?“ V jeho tónu byla podrážděnost.
„Nechal bych si ho to pořádně vychutnat.“
„Jinými slovy mu mám vrátit Ka a nechat ho pod vlivem trestné hry.“
„Přesně tak!“ ukázal jsem mu vztyčený palec.
Zadíval se na bezvládné tělo a pak na černou duši v ruce. Hodil ji zpátky. Staršímu muži se na čele objevil znak podobný otevřenému oku a začal prožívat svoji noční můru nanovo. Znak za krátko zmizel.
„Je tu jedna věc, kterou nechápu. Bránil jsi jeho duši, i když jsi sám mohl být sežrán. Proč jsi-?“ zarazil se, neboť mě uviděl, jak mlátím hlavou o stěnu.
„Žiju, žiju, já žiju!“ opakoval jsem posprejované omítce.
Druhý Juta mě nechápavě pozoroval.
„Proč? Dobrá otázka.“ Opřel jsem se o ruce a zíral do země.
„Fakt nevím, asi jsem idiot.“
„Možná je to to, co znamená být 'člověk'.“

Otočil jsem se na něj.
„Skrz Jutu jsem cítil, že 'kamarád' je něco velmi důležitého. Když jsi mu řekl, že jste kamarádi, pociťoval enormní štěstí, když jsi byl naopak zraněn, byl tam smutek.
Ucítil jsem silnou touhu ti pomoci.“
„Proto ses objevil?“
„Ale vůbec ne,“ pokrčil rameny, „jeho emoce mi jen usnadňují získání kontroly nad jeho tělem.“
Udělal několik kroků, než padl na koleno.
„Hej, jsi v pohodě?“
„To nic, jsem jen ze hry unavený. Věděl moc dobře, kam má mířit,“ lehce se zasmál.
„Mířit?“
„Hráli jsme Slepou střelbu, kde bylo úkolem se trefovat do soupeřových částí těl, které se pohybovaly na pásu. Trefil mě do zdravé nohy, hlavy a srdce. Ve hře mě to zabít nemůže, ale pořád to dost bolí.“
Zatínal jsem zuby.
„Ty fakt miluješ tyhle zvrhlé hry, co?“
„Žiju jen pro ně.“ pobaveně se usmál.
Zvedl se a snažil se jít, ale akorát se klátil sem a tam.
„Vylez mi na záda,“ řekl jsem mu, když jsem ho předběhl.
„Jsi si jistý?“

„Pochybuji, že bys v tomhle stavu někam došel, je to lepší než tě pak sbírat ze země.“
„Jsi opravdu velmi zvláštní člověk, netušil jsem, že se nějaký jedinec může chovat tak nelogicky.“
Poslední tvrzení bylo pravdivé. Mé chování bylo opravdu divné, ale na záda mi vylez a položil se. Pomalu jsem zamířil do nemocnice, aby nám tam ošetřili rány a taky jsem zavolal na policii a vysvětlil jim situaci. Pro šíleného muže se vzduchovkou si rádi přijedou, obzvlášť když ví, že je to ten střelec.
„Hej, ty…“ nevěděl jsem jak ho oslovit, „kdo vlastně jsi a proč jsi v Jutově těle?“
Neodpovídal. Otočil jsem tedy hlavu a uviděl, jak je starý Juta zpátky a spí.
„Šíš!“