Stínová hra – Hra 6. – Nešťastná sedma

*** ???

Seděl jsem na zádech mého sovího pobočníka a přemýšlel. Za ten krátký čas jsem se postavil několika soupeřům, ale ještě víc jsem narazil na podivné situace. Pro lidi byly zřejmě obyčejné a samozřejmé, ale pro mě jako pro stín byly nepochopitelné. Chránění člověka, který druhým ublížil, radost z prohry a lži sobě samému.
Nedokázal jsem si představit, že bych to sám udělal, ale spojení s hostem bylo oboustranné. On ovlivňoval mě a já ovlivňoval jeho. Měl bych tohle spojení zrušit? Kompletní posednutí nebyl pro mě problém, jeho duše byla do značné míry slabá. Nekladl by příliš odpor… ani dlouho.
Zahleděl jsem se do noci. Jedinými světly tu byla okna budov a pouliční lampy. Zahlédnout jsem mohl jen hvězdu či dvě. Bylo to frustrující.
„Tamhle přistaň,“ ukázal jsem mu do parku.
Beze slova mě uposlechl. Seskočil jsem a propustil ho. Uklonil se a zmizel ve tmě. Sedl jsem si na lavičku a roztáhl se jak žába. Ruce jsem přehodil přes zadní opěradlo.
Vybavil jsem si Kaiova nedávná slova.

„Juta by měl být prvním, komu o sobě řeknu… huh?“
Přemýšlel jsem o tom. Vlastně jsem v hlavě už vytvořil několik různých scénářů, ale každý… se rozpadl. Chtěl jsem s Jutou navázat pouto známé mezi lidmi jako „přátelství“. Očividně bylo velmi důležité a zároveň i komplikované. Vlastně člověk byl jeden veliký hlavolam a já ho chtěl rozlousknout.
Jenže jak ten hlavolam vypadal? Skládačka, bludiště, karty, šachy, tahání nitek, skládání kostek, puzzle… Bylo tolik variant a žádná na něj neseděla. Je snad možné, že člověk je jedinečný hlavolam? Kolik má řešení? Jen jedno, dvě, tři… nekonečně mnoho? Dokážu vyřešením jednoho vyřešit i všechny ostatní?
Rozbolela mě hlava a kýchl jsem. Měl bych se už vrátit zpátky do Jutova domu. Zívl jsem a zaklonil hlavu. Okolní klid mi však pomáhal v soustředění a…

*** Juta Nazo

„Chlapče,“ mluvil na mě neznámý hlas.
Na mezi spánku jsem zívl. Někdo mnou třásl. Otevřel jsem oči a uviděl červenající nebe.
To je večer?
„Chlapče, proč spíš venku? Vždyť onemocníš.“
„Eh?“ Vyvalil jsem oči a narovnal se.
Hned na to jsem křičel bolestí, neboť mé tělo bylo ztuhlé.

***

„D-Děkuji,“ špitl jsem na mladého kluka, který mi masíroval krk.
„V pohodě,“ zasmál se, „máš štěstí, že tudy běžně běhám, jinak by ses probudil ještě později.“
Dokončil masáž a já se mohl konečně hýbat.
„Vážně nechceš doprovodit domů?“ zeptal se a běhal na místě, aby se zase rozehřál.
„Ne, děkuji, už jsem vás obtěžoval dost.“
„Dobře, opatruj se.“
Pozoroval jsem ho, jak mizí. Roztřásl jsem se.
Co dělám venku? Jsem si naprosto jistý, že jsem byl doma! Co se děje?!
Bolel mě žaludek.

***

Plížil jsem se domem až do svého pokoje. Máma naštěstí ještě spala. Svalil jsem se na postel a chtělo se mi brečet. Vážně se se mnou dělo něco divného. Měl bych to říct Kaiovi? Pomůže mi? Nechci mu přidělávat starosti a… co to kecám! Nechci na to ani myslet! Jsem snad jako doktor Jekyll a Hyde?
Vzal jsem do ruky přívěšek a chvilku si s ním hrál. Převracel jsem ho a otáčel, až jsem zjistil… že je z jednoho kusu. Zamrazilo mi. Skočil jsem ke stolu a prohlédl šuplík. Ona krabička tam nebyla. Prozkoumal jsem tedy poličky. Po každé hře, předmětu a sošce jsem přejel prstem, abych se ujistil, že jsem je viděl. Jenže jsem ji neobjevil.
Zbývala tedy šatní skříň, avšak ani tam mi hledání nepřineslo ovoce. Rozhlížel jsem se dál, dokonce jsem posvítil baterkou pod postel, ale vyjma ztracené ponožky tam nic nebylo. Sedl jsem si doprostřed pokoje. Krabičku jsem nikomu nedával. Přehlédl jsem ji?
…
Ne.

Zvedl jsem se a prohlédl plochu stolu. Poslední dny byla na něm, každý den po škole jsem ji zkoumal a překresloval na papír znaky. Ty jsem teď držel a snažil se z nich něco vyčíst, ale bylo to marné. Cožpak můžu rozumět skoro-hieroglyfům, když neumím pořádně anglicky?
Sedl jsem si na židli a vypsal na další papír mé výpadky paměti. Přidal jsem k nim i ten při událostech se střelcem. Teď jsem si byl jistý, že se to stalo i tenkrát. Nejhorší však bylo, že jsem si pomalu uvědomoval, že Kai o těch výpadcích něco ví.
Ťukal jsem propiskou do papíru, pak jsem napsal „kód V“. Tím si označím záhadné výpadky a není to tak fádní jako pan X. K seznamu záhad jsem připsal i nechuť stavět karetní hrady a divoké bití srdce, když jsem spatřil pikové eso. Z celého seznamu jsem byl v depresi. A když mám depresi, jdu si něco zahrát.
Což jsem také udělal. Před narozeninami jsem získal novou hru Hledání bomb a skoro na ni zapomněl. Tohle byla skvělá příležitost ji vyzkoušet. Celý herní plán tvoří 25x25 malých políček a má dvě patra. Horní je ze síťky, kam se dávají čtverečky s malým otvorem a do dolního herní plán. Těch je v základním balení přes dvacet pět a jsou oboustranné.

Pole se postupně odkrývají a některá mají čísla. Číslo určuje kolik je v okolí bomb. Ty můžou být jen na sousedních polí, ne diagonálně. Je-li pole prázdné je i okolí čisté. Cílem hry je označit pomocí vlaječek pole s bombami. Začátečnickým polem je prostřední, které je vždycky bezpečné.
Plánky mají od 10 do 30 bomb. Balíček navíc obsahuje i několik prázdných plánků pro vlastní variantu. Vlaječky i plánky se dají dokoupit v rozšířeních.
A přesně jak jsem čekal, přestal jsem se soustředit na problémy okolního světa a ponořil se do světa her, až jsem přeslechl mámino volání.
„Juto, ty už jsi vzhůru?“ zeptala se překvapeně, když vešla.
„Hmm, probudil jsem se brzo a bál jsem se, že tvrdě usnu, tak jsem vstal,“ zalhal jsem od bomb.
Kostičky jsem nasypal do pytlíčku, vlaječky též a vše uklidil.
„Jsi v pořádku? Jsi nějaký bledý,“ položila mi ruku na čelo.
Jemně jsem ji odstrčil.
„Jsem naprosto v pořádku, nic mi není.“
Vzal jsem svoji školní tašku, nacpal do ní naslepo pár učebnic a vyběhl do dolního patra.
„A co snídaně?“ volala, když jsem se obouval.

„Nemám hlad, když tak si něco koupím v kantýně.“
Rychle jsem utíkal, než si všimne, že je se mnou fakt něco špatně. Do školy jsem tak dorazil o hodně dřív, než jsem měl ve zvyku. Má třída byla dokonce ještě prázdná, ale nešel jsem tam. Brzo někdo přijde a já… chtěl být sám. Utekl jsem tedy na střechu školy.

*** Kai Hiwari

Šel jsem zrovna od Jutova domu. Jeho matka mi řekla, že už vyrazil do školy. Měl bych mu něco o jeho druhém já říct? Sice jsem se s ním dohodl, že to má udělat on, ale… nečeká už moc dlouho? Jak bych reagoval, kdyby na mě najednou vybafl oživlý stín, co mě posedl? Zamyslel jsem se.
Nejdřív bych asi zařval a pak bych ho nejspíš praštil a pak zdrhal. … Jo, to dává smysl.
Spokojeně jsem pokýval hlavou.
Ale být to Juta a ne já… Nejspíš omdlí a pak se možná psychicky zhroutí. Tohle byla hodně ošemetná situace.
Všiml jsem si totiž, že i ty nejmenší události bere vážně. Celou situaci navíc zhoršují zvěsti na škole. Dělají z něj divže ne černokněžníka. Určitě je už musel slyšet. Musím vymyslet způsob, jak ho rozveselit.
Ve třídě jsem ho nenašel, ale Masami tu už byla.
„Kde je Juta?“ zeptal jsem se jí.
„Nevím, s tebou nešel?“ pověsila si tašku na bok lavice.
„Podle jeho matky, šel do školy dřív než obvykle.“
„Opravdu? To já bych si radši přispala,“ usmála se.

*** Juta Nazo

Před začátkem vyučování jsem cestou do třídy potkal Akaki Kan.
„K-Kano, jsi opravdu v pořádku? Neudělali ti něco?“ zeptal jsem se starostlivě.
Zastrčila si pramínek vlasů za ucho.
„Ne, jsem v pořádku.“
Začmuchal jsem ve vzduchu.
„Co to tak hezky voní?“
„Ah, to bude ta voňavka, co jsi mi přinesl.“
„Moc ti sluší,“ usmál jsem se a hned se zarazil.
„Tedy chci říct, že je to… voňavá vůně… ne, příjemná vůně… hodně se k tobě hodí… tedy… jak to…“ zaplétal jsem se opět do vlastních slov.
Najednou se Akaki jemně usmála. Překvapilo mě to, co jsem ji vždycky vídal, tak se mračila nebo měla kamennou tvář. Nějak mi začalo víc bít srdce.
„Děkuji.“
Stydlivě jsem se zasmál.
„Vždyť jsem toho moc neudělal.“
Náš rozhovor přerušilo zvonění.

***

„Juto, víš, co se stalo?“ zeptala se mě Masami na začátku velké přestávky.
„N-Ne.“
Stalo se zase něco záhadného?
„Podívej!“ před nos mi strčila čtyři barevné lístky.
„Co to je?“
„Vstupenky do místního lunaparku! Vyhrála jsem je v tombole. Platí celý měsíc. Nemáš o víkendu volno? Můžeme jít spolu,“ narovnala se.
„Hej, Kaii, jdeš jako na zavolanou!“ zamávala na něj, jen co ho spatřila ve dveřích.
„Chceš jít s námi taky do zábavního parku? Mám volňásky.“
Masami byla celá rozzářená a bylo to silně nakažlivé.
„Jo, proč ne?“
„Ale pořád mám ještě jeden volný lístek,“ zamyslela se.
„Babičku pozvat nemůžu, má školní sraz a tohle je navíc středoškolská jízda, ale bude škoda, když propadne.“

Dveře se odsunuly a my se všichni podívali na překvapenou Akaki. Nejdřív tam jen tak stála a… dívala se na mě. Nevěděl jsem, co tím míní. Otočila se, že odejde, když ji Masami zastavila.
„Počkéj!“ přiskočila k ní a dala jí lístek do ruky.
„To je…?“
„Jestli chceš, můžeš jít s námi.“
„Ale…“
„Co máš za problém?“ mávla rukou.
„Nedáváš to na sobě sice znát, ale jsi bezva holka.“ Procvičila si do vzduchu pár výpadů pěstmi.
„Kai mi všechno řekl. Postavila ses bandě delikventům. Musíš být vážně odvážná.“
„Ne, to…“ trochu ustoupila.
„Ne!“ zarazila ji.
„Určitě vypadali děsivě a smrděli! Musela ses bát a stejně ses svému strachu nepoddala a to je to nejdůležitější.“
Široce se usmála.
„Jasně, možná to mezi námi nezačalo ideálně, ale to je fuk. To se prostě stává všude. Hoďme to za hlavu a pokračujme dál. Život je o tom hledět dopředu a nezastavit se.“
Vrátila se zase k nám.
„Jestli nechceš jít, tak ten lístek klidně vyhoď. Ale kdybys měla zájem, jdeme tuhle neděli a v deset je sraz před hlavní branou lunaparku.“

*** Akaki Kan

Odcházela jsem z Jutovy třídy. Ani pořádně nevím, jak jsem se před těmi dveřmi objevila, ale… nějak jsem ho zase chtěla vidět. Toho děsivého Jutu. Zavřela jsem oči a představila si ho, jak stojí v mém pokoji napůl zahalen vzdouvajícím se závěsem.
Něco na něm bylo přitažlivého. Bylo to proto, že není člověkem? Kvůli jeho úsměvu? Očím? Způsobu jakým mluvil, či snad… jak mi dokázal vidět do duše?
Nastoupila jsem do limuzíny, která čekala před školou. Pozorovala jsem okolní ulice. Lidé chodili sem a tam. Drželi se za ruku, hovořili, smáli se, rozhlíželi se, stáli a… dělili to, co dělali.
Doma jsem šla hned do svého pokoje. Sedla jsem si na postel s nebesy a znovu si prohlížela vstupenku. Jak je to už dlouho, co jsem s někým šla ven? Roky? Desítku? Kdy jsem se naposledy usmívala? Ah… Dneska ve škole, když se mě Juta ptal, zda jsem v pořádku.

„Lži klidně celému okolí, ale ne sobě, protože to je ten jediný člověk, kterého nikdy nesmíš zradit.“

Jeho slova… mě neopouštěla. Usmála jsem se.
Hádám, že si jít pro jednou ven užít, nikomu neublíží.

*** Juta Nazo

Masimi je úžasná. Její výlet do místního lunaparku byl výborný nápad. Víkend byl navíc krásně slunečný. Obě už čekaly u brány, když jsem přišel. Masami byla zase v džínách a na bocích měla veliké jasně žluté hvězdy. Které měla i na světle béžovém triku, hádám, že je to její oblíbený motiv. Akaki vypadala v tmavých šatech elegantně.
Pro někoho v jejím věku to však bylo asi až moc formální, ale moc jí to slušelo. Byl jsem rád, že pozvánku přijala. Kai tu však ještě nebyl a dobíhal ještě pět minut po mém příchodu. Masami ho škádlila tím, že ani sto poklon nebude jako omluva stačit. Na sobě měl potrhané džíny, bílé triko a džínovou vestu. Výjimečně jsem nešel ve své školní uniformě.
Tříčtvrteční kapsáče, světle modré triko s motivem karet a batoh na zádech ze mě však dělalo víc školáka než studenta.
„Takže tři dospělý a jeden dětský lístek?“ zeptala se informativně prodavačka u kasy.

„N-Nebuďte nezdvořilá, možná na to nevypadám, ale jsem už středoškolák,“ ohradil jsem se za chichotavého doprovodu.
„Kam půjdeme jako první?“ zeptala se Masami hned za branou.
„Co zkusit kolotoč?“ navrhl jsem.
„Proč ne, na těch jsem už nebyl celou věčnost,“ podpořil můj návrh Kai a obě dívky též souhlasily.
Na výběr jich tu bylo hodně – řetízkový, malý, veliký, extra dětský a nebo se starobylým vzhledem. Vybrali jsme si nakonec ten veliký. Masami si sedla na koně s rybím ocasem, Kai osedlal motorku a neustále napodoboval zvuky motoru, Akaki se elegantně usadila do kočáru a já zabral sovu s leteckými brýlemi.
Jak jsem si na ni sedl, uvědomil jsem si, že jsem na… sově už musel letět, což však byla pitomost. Největší světovou sovou je výr a ten má maximálně osmdesát centimetrů, nehledě na to, že jsem měl pocit, že mají mít delší krky. Kolotoč se pomalu rozjel. Děti na něm výskaly a rodiče na ně mávali.
Zakroutil jsem hlavou, taková sova mohla existovat jen ve snu. I když… vzal jsem do ruky přívěšek ve tvaru přesýpacích hodin a znovu si ho prohlédl. Navzdory svým pochybám jsem si ho vzal. Měl jsem z něj takový zvláštní pocit, že…
„Juto, sýr!“ zavolala na mě Masami a vyfotila mě s otevřenou pusou. Seděla totiž jako první a měla na nás krásný výhled.

„M-Masami!“ volal jsem na ni a dokonce jsem i sovu „pobídl“ k rychlejšímu letu, třebaže to bylo naprosto nemožné.
Kai se mi smál ze všech nejvíc.
„Ukaž, ukaž!“ dožadoval se po jízdě a Masami mu ji ráda ukázala.
„Smaž ji! Smaž ji!“ protestoval jsem zase já.
„No way!“ smála se mi a vyplazovala špičku jazyka.
„A nemluv na mě anglicky!“ honili jsme se v malém kolečku kolem zbývajících členů naší skupinky.
Ale ona byla o hodně rychlejší než já a taky měla větší výdrž, takže jsem měl brzo jazyk na místě kravaty. Což nás přivedlo k nápojovému automatu. Všechny jsem je pozval na plechovku a že bylo z čeho vybírat. Pak následovala střelnice a já… s každým výstřelem jsem sebou cukl. Skoro jako bych byl terč.
Dokonce tu bylo i dětské pískoviště a my u něj nemohli chybět. Kai se rozhodl mě porazit ve stavění hradů a když to nešlo v karetních, půjde to v pískových. Vypadali jsme sice jako exoti, ale bavili jsme se víc než dost. K dispozici byla hromada báboviček a lopatek. Jenže ať se Kai snažil, jak se snažil, nedokázal udělat ani první patro.

Vždycky se mu rozpadlo. Masami na tom byla líp a Akaki no… ta nás radši jen pozorovala z lavičky a…
„Děcka, neperte se o bábovičky, nebo nedostanete dezert,“ napomenula nás mateřsky, čehož se Kai chopil.
„Mamí, Juta mi nechce půjčit bábovičku!“ halekal.
„Eh?“
„Mamí, Kai zase žaluje!“ Masami na něj ukazovala růžovou lopatičkou.
„Eh?!“ otočil jsem se na druhou stranu, jelikož jsem byl uprostřed.
Akaki se tiše smála, zatímco Kai vzal svoji lopatku a zaplácl Masami rybu, kterou zrovna udělala.
„Klep jsem rybu, klepl jsem rybu!“ radostně vyhlašoval.
„Mamí, on mi lekl rybu!“ Strčila do něj a povalila ho do písku.
Což jsem už nevydržel a vybuchl smíchy a přivedl na sebe pozornost. Kai se zakřenil jako kočka nad kanárkem politým smetanou a skočil po mně.
„Zaplácl jsem Jutu!“
„Banzai!“ Oba nás zasedla Masami.

„T-Těžký!“ vydechl jsem pod nákladem.
„You were saying?“ ozvala se.
„Bez svého právníka nebudu odpovídat,“ vyhnul jsem se diplomaticky odpovědi.
„Perfektní, už se můžete rozplést!“ zamávala na nás Akaki s fotoaparátem v ruce.
„Kano!“ zavolal jsem bezradně.
Další perlička byla vyfocena.
Nemohli jsme vynechat ani jízdu na horské dráze a přitom vyšlo najevo, že Kai nemá rád výšky, takže se jízdy nezúčasnil. Na pevné zemi zůstala i Akaki a tak jsme jeli jen my dva. Nejdříve to šlo pomalu, ale pak jsme se vrhli z kopce a prosvištěli celou trasu. Já se křečovitě držel, ale Masami se výborně bavila.
Když jízda skončila, musel jsem si na chvilku sednout, aby se mi uklidnily nohy.
„Podívejte!“ Masami ukázala na maskota parku.
Byla to roztomilá ježura. Vypadá jako větší ježek s delším čumáčkem. Tahle byla dooranžova se zelenými konci bodlin. Oči měla veliké a tlamku rozevřenou do úsměvu. Na sobě nesla destičku se základními informace o ježuře australské a rozdávala malé balónky a fotila se s dětmi.
Takovou příležitost si nešlo nechat ujít. Za pomoci náhodného kolemjdoucího jsme si udělali skupinovou fotečku na Masanim i Akakin mobil. Hned jsme se na ně taky podívali. Zavál mezi námi jemný větřík. Zvedl jsem hlavu a zahleděl se na vrcholek ruského kola.

Zaslechl jsem blesknutí fotoaparátu. Otočil jsem se a uviděl kluka, co mě vyfotil. Jen co si všiml mého pohledu, cukl sebou.
„O-Omlouvám se, když ono to… když jste se tak zahleděl… já… nedokázal jsem odolat nestisknout spoušť.“
„Eh, okamžitý foťák!“ zavolala Masami, když viděla, jak vyjela fotka.
Vypadal jako krabička, ale na svrchní straně měl malý display, kde byl hledáček. Byly tam tlačítka se zoomem, přístup do vnitřního menu a indikátor filmu. U spodní hrany předku byla zdířka na vyjetí hotových fotek a nad ní kulatý objektiv a vedle ní obdélníkový blesk. K boku pak byl připevněn pás, kam se zasunula ruka a zamezilo se tak vyklouznutí.
Mladík s krátkými špinavými blond vlasy se zakřenil.
„Překvapená?“
„Trochu, takové foťáky se už moc nevidí.“
Všichni jsme se zahleděli na moji náhodnou fotku.
„Promiňte, nebude vadit, když si ji nechám,“ nervózně si posunul bílou kšiltovku víc dozadu.

„T-to nevadí,“ řekl jsem, „o nic nejde, ne?“
„Rád bych ji poslal do soutěže,“ z maskáčové vesty vybavené spoustou kapes vytáhl malý plakát.
„Emoce kolem nás…“ přečetli jsme název.
„Hmm, vybrané fotky se budou naoko kupovat v aukci a výtěžek půjde na dobročinné účely.“
„Naoko?“ zeptal se pochybovačně Kai.
„To znamená, že fotka bude koupena, ale zůstane na výstavě. Místo toho k ní bude přidán štítek se jménem majitele a velikostí jeho příspěvku, který jde různým neziskovým organizacím podporující postižené a dětské domovy.“
„To zní zajímavě,“ usmála se Akaki, „možná na tu akci zajdu a koupím si Jutovu fotku.“
Celý jsem zrudl.
„Eh?!“
„Opravdu?“ zeptala se soutěživě Masami.
Jelikož jsem byla mezi oběma dívkami, radši jsem se přikrčil. Jejich bojový duch z nich přímo sálal.
„Klidně si tenhle plakát vezměte,“ podal nám ho.
„Šel bych tam, i kdybych nechtěl kupovat,“ zakřenil se, „hlavně když se tam dostane tady Juta, bude sranda sledovat, jak dobrý bude mít kurz.“

„U-určitě tam budou další hezké fotky,“ tonoucí se stébla chytá.
„Ale jakmile někdo začne přisazovat…“ začala Masami a Akaki dokončila: „… přidají se brzo další.“
„Jinými slovy,“ uzavřel to rozzářený Kai, „i absolutní antidílo se může za draho vydražit, když účastníky vydráždíte!“ smál se.
„Přestaňte si dělat z jeho fotky legraci! Když pominu fakt, že tam jsem já, je to moc nádherná fotka!“ bránil jsem ho.
„Hahaha,“ smál se.
„Kde vás najdeme?“ zeptala se Akaki.
„Určitě máte nějaký ateliér.“
Fotograf se začervenal.
„Jsem jen amatér a ateliér… no, spíš školní klub. Jmenuji se Hajame Šůta a chodím na čtvrtou střední školu,“ představil se nám.
„Čtvrtou školu? Musíš být hodně dobrý!“ Masami pokývala hlavou.
„A-Ani ne! To mě moc chválíte.“
„Hej a nejsme staří dědci, přestaň nám vykat!“ Kai ho objal kolem krku a z legrace přiškrtil.
„Já jsem Kai Hiwari a tohle je moje spolužačka Akaki Kan.“
Kývla hlavou na pozdrav.
„Vedle ní je Juta Nazo, můj kámoš a jeho…“ zaculil se, „přítelkyně Masami Andou.“
Zrudl jsem.

„Takže oni nejsou dvojčata?“ zeptal se zmateně.
„Ne!“ vykřikl jsem.
„A jsem středoškolák!“ doplnil jsem hned, za dnešek mi stačila paní prodavačka.
Všichni se mi smáli. Bohužel jsme s naším novým kamarádem nemohli trávit víc času, neboť mu došel film. Popřáli jsme mu štěstí v soutěži a slíbili svoji účast na akci.
„Co se jít najíst?“ navrhla Masami a my rádi přikývli.
Už byla skoro jedna hodina a tedy čas akorát na oběd. Restauraci jsme nemuseli hledat dlouho, byla tu na každém rohu, my si však nakonec zvolili tu s velikou venkovní zahrádkou. Kupodivu v ní ani nebylo zas až tolik lidí, což nám taky vyhovovalo.
Listovat jídelním lístkem byla zábava. Měli toho tolik, že jsem vůbec nevěděl, co si vybrat. Tiše jsem pozoroval ostatní a rozhodoval se. Nabízeli rychlá jídla, pizzy, kuřecí a kachní maso, rybí saláty, vegetariánské mísy a mořské plody. Nakonec jsme se však dohodli na jediné obrovské pizze, což byla i jejich specialita.

Najednou mnou projela elektrika… nebo něco takového. Rozbušilo mi to srdce a polil mě pot. Přišlo mi to jako z hororového filmu, kdy netrpělivě očekáváte hlavního bubáka, víte, kdo to je, ale přesto se ho leknete.
„Juto, jsi v pořádku?“ zeptala se Masami.
Podíval jsem se na ni.
„Úplně jsi celý zbledl.“
„Eh… na záchod! Musím si odskočit!“ Rychle jsem od nich utekl a zamířil do restaurace. Na záchodě jsem se zavřel v kabince a oddechl si. Srdce se mi už uklidnilo, ale nervozita mě neopustila. Něco špatného se stane.

*** Inspektor

Policejní auto zastavilo před zábavním parkem. Vystoupil jsem a uvědomil si, že jsem tu již přes čtyřicet let nebyl, ale tohle nebyl správný okamžik na nostalgii. Evakuace návštěvníků byla důležitější.

***

V kapse kabátu jsem mačkal mobilní telefon a kráčel skrz park. Hráč znovu oznámil místo svého zločinu. Někde tady jsou bomby a nikdo neví kde, dokud nám to oznámí a nevyhlásí jednu ze svých zvrácených her. Tohle už udělal několikrát a vždy to stálo několik lidí život. Navíc ho nemůžeme nijak hledat, neboť hrozilo, že bomby odpálí dřív. Zazvonil mi mobil. Cukl jsem sebou, polkl a pak ho zvedl.
„Inspektor Nakamura,“ řekl jsem automaticky a z druhé strany se ozval zkreslený hlas.
„Zdravím, nechcete si zahrát hru?“
„Hráči…“ zatnul jsem zuby a rukou si uhladil krátké hnědé vlasy, kde už sem tam koukala šedina.
„Nač tak mrzutý tón? Vy si nerad hrajete?“
„Kde je herní pole?“
„Tak přeci jen jo!“ zvolal radostně.
„Najdete ho U Sedmi labutí,“ zasmál se a položil.

Okamžitě jsem vydal svým mužům rozkazy, když mi znovu zazvonil.
„A ještě něco… tahle hra vyžaduje diváky!“ Jeho hlasitý smích mi málem utrhl ucho.
Zaskřípal jsem zuby. Evakuace tedy byla znemožněna. Jakýkoliv pokus o ni by mohl odpálit bomby. Tenhle muž… ne, šílenec byl nevypočitatelný.

*** Juta Nazo

Přejel mi mráz po zádech. Vzduch jako by ztěžkl a hůře se dýchal. Znovu se mi zvedal žaludek. Snědl jsem snad včera něco špatného? Nebo už tady? Vždyť jsem neměl nic víc než sodovku. Vyšel jsem však ze záchodů a zamířil zpátky. Sotva jsem se však dostal ven, uviděl jsem policisty.
Stáli kolem zahrádky a obkroužili ji páskami. Za nimi se tvořil hlouček zvědavců. Rozeběhl jsem se, ale jeden z nich mě zastavil.
„Tam nemůžeš jít!“
„Ale jsou tam moji kamarádi!“
„To je mi líto, ale… tahle oblast je uzavřena!“
„Ale proč!“
„Neboj se, o všechno se postaráme,“ pokynul na mě přátelsky a odstrčil mě dál.
Třásl jsem se a nohy mi zgumovatěly. Zahlédl jsem jejich nadřízeného v dlouhém hnědém kabátě. Dával mužům okolo rozkazy. Muselo se tu dít něco velkého. Bál jsem se a přál si, aby se zase stalo „to“.

*** Kai Hiwari

Policisté nás vyzývali, abychom zůstali na svých místech. Naše skupinka s tím neměla problém, ale další návštěvníci byli rozezlení a zmatení. Obzvlášť jedna žena byla uječená, ale nakonec se ji podařilo uklidnit a usadit zpátky.
Rozhlédl jsem se kolem. Celkem nás tu bylo dvanáct skupinek. My, ta žena s mužem, skupinky s dětmi, mladé páry, dvě kamarádky na drbech, nějaký student, starší pár v důchodovém věku a jeden muž za námi. Říct, že necítím nervozitu, by byla lež, ale „on“ tu nebyl. Nepochyboval jsem o tom, že se ukáže.
Kan byla známá svou sebekontrolou, ale Masami mě přeci jen trošku překvapila. Spíš vypadala, že jí celá situace fascinuje. Ale určitě obě byly nervózní.

*** Inspektor

Zvedl jsem telefon.
„Vidím, že herní plocha je připravena, tak začneme?“
Uchichtl se.
„Stačí nám jen nakreslit herní plán o velikosti 9x7 čtverců.“

Učinil jsem tak. Jako podložku jsem využil malý stoleček, co mi přinesli z restaurace.
„Mimochodem sedíte špatně,“ posunul jsem se tedy.
„Ano, ano, takhle, hezky zády k hernímu plánu, aby vás přihlížející… nerozptylovali,“ byl to opravdu hnusný sadista, ale co jsem mohl dělat?
„Každé pole je označené, nahoře jsou písmena a řady mají čísla. Pole s ozdobami, tedy A2 až A4, A6 až A8, B3 a B7 jsou mrtvá.“ Na těchto místech byly veliké květináče s květinami do výšky pasu a vůči ose se zrcadlily, celkem tedy odpadlo šestnáct polí.
Určitě v tom však byl nějaký háček. Pole nemohl zmenšit jen tak pro nic za nic.
„Znáte hru Hledání min?“
„To snad…!“
„Och, ano! Na herním plánu je ukryto sedm min, když je všechny najdete a bezpečně označíte, všichni budou v pořádku, když vám jen jediná unikne… BUM!“ znovu se tiše rozesmál.
„Vy…!“ zatnul jsem pěsti, ale co se dalo dělat?
Musel jsem hrát a doufat, že to nezkazím. Nahnul jsem se nad papír, když mi někdo vyrval telefon.

*** ???

„Já budu vaším protivníkem!“ řekl jsem rozhodně.
„Eh? To je kdo?“ ozval se Hráč.
„Hej, kluku!“ vykřikl inspektor a chtěl si ho vzít zpátky.
„Já budu hrát!“ zopakoval jsem znovu.
„Tohle je vážná věc! Kdo ho sem pustil?!“ Tři policisté ke mně šli.
„Fajn, s inspektorem je stejně nuda.“
„Hráč se mnou souhlasí,“ podal jsem mu telefon.
„To jako vážně?“
„Samozřejmě, pane inspektore,“ odpověděl mu nafoukaně.
Zadíval se na mě, ale už nešlo říct, zda rozzuřeně nebo naštvaně.
„Jsi jen dítě!“
Vzal jsem si jeho telefon.
„Jsou tam mí přátelé a navíc… neprohraji,“ nad mým posledním slovem žasl.
Řekl jsem ho s takovým přesvědčením, že na okamžik ucítil, že to není nemožné.

„Ale udělám jednu změnu,“ řekl jsem a sedl si na židli.
„Óh~“ zaujal jsem ho.
„Nebudeme hrát obyčejnou hru, ale stínovou hru… budeme hrát o vlastní duše.“
Zaslechl jsem jeho tichý smích.
„Dobře… Začneme od D5. … Netřeba se bát, je to bezpečné pole.“
Zapnul jsem propisku a chystal se napsat nulu, když mě zarazil: „D5 je 1.“
„Jedna?“
„Oh, ano… vlastně, znáš ty pravidla? Byla by škoda, kdyby ne.“
„Ano, znám je. Čísla na herním poli indikují počet bomb v jejich okolí. Platí to však jen pro pole, se kterými sousedí hranou, roh se nepočítá. Cílem hry je označit všechny pole s bombou a vyhnout se jim?“
„Ano, ano, ale na rozdíl od originálu, máš k dispozici jen sedm vlaječek a…“
„Takže pokud selžu v označení byť jediné, tak všechny udělají bum.“
Slyšel jsem, jak zadržuje smích.

„Ano, ano a ještě jednou ano, jsi geniální chlapec.“
Usmál jsem se.
„To mi lichotíte.“
Ťukal jsem tužkou do papíru.
„Jelikož jsi šikovný chlapec, dám ti nápovědu, D4 je bezpečné pole.“
„Opravdu?“
„Já nelžu.“
„Tak D4.“
Za mnou se ozval výbuch. Vyskočil jsem a otočil se. Lidé okolo strnuli a ti, co měli tu smůlu, že byli na hracím poli, ječeli. Děti se rozplakaly. Jen starší manželé udržovali jakýs takýs klid, jo a taky moji kamarádi.
„Hahaha, neříkal jsem, že je to bezpečné pole! Nikdo na něm neseděl!“
Exploze roztrhla stolek na kousky, které se rozletěly až k nám. Nikdo však nebyl naštěstí zraněn. Roztavený plast smrděl a do vzduchu stoupal kouř.
„Strejdo,“ zakňoural jsem do telefonu, „teď jste mě vyděsil, ale… je to legrace.“
„Vážně si to myslíš?“
Jemně jsem přikývl.
„Tak to si tuhle hru spolu užijeme.“
Sedl jsem si zpátky. Inspektor mě nejdříve překvapeně sledoval, ale pak se zhrozil. Můj obličej se zkřivil do čistého hněvu. Mračil jsem se, až z toho běhal mráz po zádech. Zahleděl jsem se na plán. Tuhle hru chtěl hrát dlouho, rozhodně ji brzo neukončí.

„M-Mám toho dost!“ vykřikla černovlasá žena, co předtím děsně ječela.
Zvedla se od stolu a s ní i její postarší společník.
„Na tomhle minovém poli nezůstanu ani minutu!“ rozmáchla rukou.
„Uklidněte se!“ okřikla ji Akaki Kan dřív, než to stihli policisté okolo.
„Jestli své místo opustíte, odpálí zbytek bomb! Jediné, co můžete udělat, je zůstat na místě a být zticha,“ řekla ledovým hlasem.
„To mám nechat svůj život v rukou malého spratka?!“ udělala krok.
„Jeho ruce jsou mnohem kompetentnější než ty vaše.“
„Cože?!“
„Vaše firma asi dlouho nepřežije, pokud má takovou manažerku.“ Její klid byl zarážející, ale já viděl, jak moc je nervózní.
„Jak to můžete vědět?“
„Stačí se na vás podívat. Váš postoj i hlas ukazuje, že máte ve zvyku druhým rozkazovat. Navíc nosíte drahé oblečení, které si mohou dovolit jen lidé s vysokým platem.“
Žena zavrzala zuby.
„Prosím, sedněte si,“ vyzvala ji a ona po chvilce uposlechla.
Oddechl jsem si. Byl bych nerad, kdyby všechnu moji snahu zkazila. Zadíval jsem se znovu na plánek.
Pole kolem D5 byla volná. Označil jsem je tedy tečkou, neboť mi neohlásil žádné číslo.

„B5.“
„Jednička,“ odpověděl mi.
Hmm… další bomba mohla být na A5, B4 a B6. Pole C5 bylo kolem volné, mohl jsem snadno manévrovat.
„C6.“
„… Jednička.“
Výborně. Kolem C6 jsou jen dvě místa, kde může být bomba. To jsem fakt potřeboval, pomyslel jsem si ironicky.
„C4.“
„Nic,“ řekl otráveně.
„B4,“ bylo taky volné.
A5, B6 a C7 mohou mít bombu, ale kde?
„D7.“
„Jednička!“ zvolal radostně.
Ztuhl jsem. Místo eliminace míst, jsem si přidal další jedničku. Teď jsem měl aktivní tři.
„Kdepak ta bombička může být?“ šeptal mi do ucha.
Zavřel jsem oči a uklidnil se. Je tu jedno místo, kde je bomba určitě.
„Bomba je na… B6.“ Na okamžik se mi zastavil dech.
Je má intuice správná?
„Bingo! Našel jsi první.“

Oddechl jsem si a inspektor si setřel pot a rozepnul si u krku košili.
„E6.“
„Jedna, jedna!“
„F5.“
„Jednininička!“
Vztekle jsem sykl. Každým tahem jsem odkrýval víc jedniček a nedostával se blíž k likvidaci bomb.
„Víš, co je v téhle hře Game over?“
„Ah, pokud odkryji pole s bombou.“
„Přesně, přesně, ta první se nepočítá, jelikož jsem tě přiměl ji odpálit.“
Další psychický nátlak. Hledání bomb bude muset chvilku počkat, zatím odkryji co nejvíce čistých polí. Jinou možnost stejně nemám a vlaječek je jen sedm. Pokud nějakou bombu neoznačím…
„E4.“
„Dvojka,“ Hráč se ušklíbl.

*** Hráč

Nepamatuji si, kdy jsem se tak dobře bavil. Tenhle kluk věděl, co dělá. Byl jako já, miloval napětí a vzrušení ze sázek, které převyšovaly Everest. Měl jsem na něj ještě i pěkný výhled. Co se mu asi honí hlavou? Žádnou další nápovědu mu nedám, to by zkazilo celou zábavu. I když možná…
Ah, pane inspektore, o čem přemýšlíte vy? Jste rád, že nemusíte hrát vy sám? A co ti lidé? Přišli si jen na jídlo, odpočinout si, poklábosit… a teď sedí na minovém poli. Hodinky tiše tikají a tikají, odpočítávají čas do dalšího výbuchu.
„Hej, chlapče.“
„Hmm?“
„Trvá ti to moc dlouho se rozhodnout, tak tomu dáme časový limit.“
„Jak dlouhý?“ zeptal se hned k věci.
Čekal jsem, že se zhrozí, že rozhodím jeho koncentraci. Tiše jsem se zasmál. Byl to opravdu můj nejlepší soupeř.
„Hmmm… Vezmeme to podle místních hodin.“
Chlapec se rozhlížel, až je našel nad čelem restaurace. Obklopovaly je labutě.
„Aby to bylo fér, nesmíš se dívat na plánek a čas se začne odpočítávat od celé hodiny, což je za asi dvě minuty. Na každý tah budeš mít minutu. Jestli ji přesně využiješ nebo ne, je na tobě, zbývající čas se ti nebude převádět dál. Chápeš?“

„Ano, rozumím.“
Chvíli si hrál s hodinkami na ruce, jak je nastavoval podle nich.

*** ???

Časový limit… Byl jsem víc než jen naštvaný. V hlavě jsem slyšel tikot. Další způsob jak mě rozhodit, ale to mu nedovolím. Tuhle hru vyhraji za každou cenu! Mobil jsem pořád držel u ucha a čekal jsem. Inspektor mi podal kapesník. U úsměvem jsem ho přijal a setřel si pot z čela.
V jeho očích jsem zahlédl tichý obdiv. Povzbudivě jsem se na něj usmál a stoupl si k židli. Do začátku zbývalo necelých třicet vteřin.
„Deset… Devět… Sedm…“ provokativně odpočítával zbývající vteřiny.
„… Čtyři… Tři… Dva… Jedna… BUM!“ odstartoval druhé kolo.
„C3!“ vykřikl jsem napůl, sotva jsem dosedl.
„Jednička, ale je dobré být tak zbrklý?“
Kruci! Došla mi pole, kam jsem mohl bezpečně šlápnout. Jestli mi při dalším tahu nebude přát štěstí…!
„Smrt minou je tak osamělá…“ povzdechl si.
Dvacet vteřin!
Stiskl jsem zuby.
„Tiše si sami pro sebe tikají… tik… ťak…“
… sami…?
„D3!“

„Oh! Za vteřinu minuta… a dvojka.“
Usmál jsem se. Ten bastard mi dal nápovědu. Žádné bomby spolu nesousedí, pokud jednu eliminuji, v jejím diagonálním sousedství není žádná jiná.
„Bomba C2!“
„Pff… nějak ses rozjel.“
Druhá byla zlikvidována.

*** Akaki Kan

Pozorovala jsem jeho záda. Druhý Juta se znovu objevil. Měla jsem zvláštní pocit. Svíral mi srdce a zároveň ho nutil bít rychleji. O jeho vítězství jsem nepochybovala. Věděla jsem, že zvítězí, on už… takový byl.
Víc jsem stiskla malou kabelku. Navzdory veškerému přesvědčení jsem však byla nervózní.

*** ???

Zlikvidoval jsem první řadu a žádná bomba tam nebyla. Druhá byla taky prázdná.
„E3 – třetí bomba.“
„Jo, jo…“ byl otrávený, neboť se jeho provokace minula účinkem.
Teď zbývalo vyčistit dolní polovinu. Další nápovědu určitě už uniknout nenechá. Ukázal jsem se mu být soupeřem. Těžší fáze hry… byla odstartována.
„Hej!“ zakřičela Masami a postavila se.
Rychle jsem se na ni podíval, vylekán, zda se něco neděje.
„Nakopej mu prdel!“ hulákala na mě.
Zacukalo mi v koutku úst. Jak se dokázala v takové situaci tvářit vesele… ne, určitě je napnutá, tak jako všichni ostatní. Její mávání to jen maskuje. Široce jsem se usmál a ukázal jí V, jako vítězství. Oplatila mi to a pak si sedla.
Když jsem se otáčel, zakřičela ještě: „A hoď sebou, chci na záchod!“

Telefon mi málem vypadl ze ztuhlé ruky. Unikl mi tichý smích. Já tu hraji životu nebezpečnou hru a ona… Zakroutil jsem hlavou. Když jsem se znovu podíval na plánek, necítil jsem již žádnou nervozitu ani napětí.
Usmál jsem se.
Takže… F4 je prázdné pole, nemusím se o něj už zajímat.
„A9.“
„Takhle naslepo?“
„Žádná bomba tam není.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Kdyby tam byla, už byste ji odpálil a navíc… její umístění by bylo amatérské.“
„Pf.“
„B9.“
„Jedna.“
„C8.“
„Eh… jedna,“ řekl znovu otráveně.
„D-!!“ Roztřásl jsem se.
„Hej!“ vykřikl inspektor a přiběhl ke mně.
Začal jsem celý hořet a poléval mě zároveň ledový pot. Hráč nebyl jediný, kdo stanovil časové omezení. Jutovo tělo nemohlo moji duši už dlouho vydržet. To mám z toho, že jsem nejedl lidská Ka.

Je však pozdě toho litovat. Zatnul jsem zuby a zvedl se. Nakláněl se nade mnou.
„To stačí, kluku, odvedl jsi výbornou práci. Vezmu to za tebe!“
Zakroutil jsem hlavou.
„Ne, tuhle hru…“ narovnal jsem se, „… dokončím až do konce.“
„Tři… dva… je-“
„D9!“ blížil jsem se ke svému cíli.
Juto… vydrž ještě chvíli, už jen chvilku a… bude po všem.
Dech se mi krapet uklidnil. Podařilo se mi ho zase trochu odstrčit do pozadí, ale… na jak dlouho?
„Jedna.“
„E8,“ vydechl jsem a dostal další jedničku.
S C7 a F9 jsem zase odkryl čistá pole a eliminoval tím tak pravý dolní roh. Poslední pole v A sloupci jsem také mohl vyškrtnout.
Vzadu v hlavě jsem však zase ucítil tlak. Mám možná tak pět minut, než se prohodíme.
„Bomba na C9.“
„Šíš…“
Pomalu jsme tam napsal B a pole D8 se stalo čistým tak jako B8.
„Pátá na E7.“
Zaslechl jsem, jak hlasitě zaskřípal zuby. Jeho hra se mu pod rukama zhroutila. Nepomohly ani jeho provokace, ani časový limit na jeden tah. Můj čas se však krátil. Zbývala už jen jedna bomba. Jenže Jutova duše se zase hlásila o nadvládu nad svým tělem.
Vše před očima se mi mlžilo a přecházelo v rozmazanou patlanici. Už jsem nic nedokázal vidět. Zavřel jsem oči a obklopil se tmou. Ale i ta rotovala.
„Poslední bomba na…“ říkal jsem velmi tiše.

Tik.
Ťak.
„G…“
Tik.
Ťak.
„… pět…“
„Ale, ale… tak jsi nakonec vyhrál. Gratuluji,“ řekl sarkasticky, ale to jsem už neslyšel.
Hlavou jsem praštil o stůl.

*** Hráč

Policie každého po ujištění o jejich zdraví propustila. Neměl jsem problém se skrz ně dostat. Každý se spíš staral o toho kluka, než o obyčejné a nedobrovolné účastníky zločinu.
Večer jsem seděl v křesle v kalhotách a zmačkaném tílku. Všude se válely pomůcky a součástky mých bomb. Bosé nohy jsem měl natažené na podnožce a ruce složené na lehce vybouleném břiše. Mračil jsem se. Ten kluk mě naprosto dostal a já mu přísahal pomstu. Naučeným gestem jsem se podrbal na orlím nose.
Zíral jsem před sebe na svou hranatou tvář odrážející se na obrazovce staré barevné televizi. Díval jsem se na ni vzácně, jen když o mně vysílali ve zprávách. Byli by překvapení tím, že jejich slavný Hráč vypadá jako obyčejný člověk? Hnědé vlasy na krátko, trochu robustnější postava a lehce chraplavý hlas. Určitě ne.
Obyčejný člověk… huh?
To spojení mi rezonovalo v hlavě, neboť ten kluk jím určitě nebyl. Chladný úsudek, schopnost najít v mých provokacích nápovědu a včas se jí chopit. Ničím se nenechal zviklat, ničemu nepodlehl. Ušklíbl jsem se.
„Příště tě dostanu.“
„Nač čekat?“

Vyskočil jsem z křesla a zíral, jak v bílém nemocničním pyžamu sedí na okenním rámu. Vůbec jsem ho nezaslechl a navíc tohle bylo šesté patro.
„Naše hra ještě neskončila.“
„C-Co tím myslíš?! Jak ses sem dostal?!“ nohou jsem zavadil o malý kulatý stolek.
„Ještě musím zapíchnout sedmou vlaječku.“
Držel ji v ruce a mračil se.
„Snad jste nezapomněl? První jste sám detonoval, takže mi jedna navíc zůstala,“ velmi široce se usmál a hodil ji přímo na mě.
„Temnota se usmála,“ řekl, když se mi zapíchla do hrudi a byla najednou v životní velikosti.
Padal jsem na záda.
„Říkal jsem, že hrajeme o naše duše,“ jeho hlas se pomalu ztrácel.
Hlavou jsem narazil do podlahy a vytřeštil oči. Seděl jsem zpátky v křesle a kluk nikde. Protřel jsem si oči a zakroutil hlavou.
„Nějakej pitomej sen, či co.“
Vzal jsem ovladač a zapnul televizi. Místo obvyklého programu se na obrazovce objevila desítka.
„Co?“
Zkoušel jsem i další kanály, ale všude to bylo stejné a číslo se zmenšovalo.

„Tik ťak…“ zaslechl jsem jeho hlas.
Ztuhl jsem.
„Bomby tiše tikají… tik, ťak…“
„C-Co to meleš?“
Když se však číslo na obrazovce stalo nulou, zrudlo a přístroj vybuchl. Zařval jsem a šplhal po křesle pryč. To se zváhnulo a já se praštil do čela. Jak jsem si ho třel a zvedal se, uviděl jsem na hlavním opěradle další takový display. Byla tam trojka.
Neváhal jsem a dostal jsem se tak akorát pryč, než se můj oblíbený kus nábytku proměnil na hořící ohňostroj. Tiskl jsem se ke stěně a nechápal, co se děje. Náhle se na většině ploch mého pokoje objevila čísla.
Okamžitě jsem vyběhl ven do úzké předsíně s vybledlou tapetou, ale i tam mě pronásledovala. Nebyl čas se obléknout, ani obout, utíkal jsem ven. Brzo se za mnou ozýval jeden výbuch za druhým. Zdrhal jsem chodbou s oprýskanou omítkou a pak dolů po schodech.

Odpočty se objevovaly i přede mnou a měnily mé okolí v jedno hořící peklo. Dole na chodbě jsem zahlédl moji domácí. Je to taková typická starší paní, co miluje kočky, každého na potkání peskuje a ráda vzpomíná na staré dobré časy.
„Hej! Co se tu ku-!“ nestačil jsem doříct, neboť se na mě otočila a… místo obličeje měla odpočet!
Řval jsem a rychle ji od sebe odstrčil. Musel jsem utéct! Dostat se pryč z tohohle šíleného místa. Na ulici do mě málem vrazilo auto a sejmulo nedalekou lampu. Nejdřív jsem na něj zíral, neboť nemělo řidiče a za druhé se na něm objevily další displaye.
Utíkal jsem. Utíkal jsem a utíkal. Všechno se proměnilo ve veliký display.

*** ???

Oddechoval jsem nad jeho tělem a nad rukou se mi vznášela jeho duše. Černota z ní úplně odkapávala. Fukuro seděl na opěradle křesla v podivném kostýmu Sherloka Holmese. Dýmka byla zkroucená a konec vypadal jako hlásná trouba. Kostkovaná čepice s malým kšiltem ve předu i vzadu měla vzor skotského kiltu a malý kabátek sahající do půli zad též.
„Pane, jen tu duši snězte. Potřebujete energii, vaše poslední hra byla velmi vyčerpávající. Pokud byste v této kondici měl narazit na stína…“ větu nedokončil, neboť jsme oba znali velmi dobře následky takové prohry.

Juta se probral teprve před krátkou chvílí a já načerpal akorát dost energie na tuhle menší zastávku. Cítil jsem, že se už musím vrátit zpátky do nemocnice, nebo se tu vyměníme. Jemně jsem duši chytl a hodil ji zpátky do těla. Mému příteli poklesl zobák.
„Proč jste to udělal?“ skákal do vzduchu a mával dýmkou tak, že z ní létaly bubliny.
Otočil jsem se k odchodu, ale zachvěl jsem se a poklesl.
„Vidíte, co děláte?“ Jemně mě podepřel, i když by mě v případě pádu stejně neudržel.
„Ještě si ji pořád můžete vzít!“
Nedbal jsem na jeho slova. Ta duše by mi opravdu dala obrovskou sílu, ale… cítil jsem nejistotu… Co by to udělalo s Jutou? Nikdy jsem o něm tolik nepřemýšlel, ale jeho emoce do mě pomalu vstoupily.
Měl bych se jich zbavit? Je to tak, jak Akaki říkala? Jsou mi nepříjemné? Nebo se mi líbí? Nedokázal jsem to poznat. Ve světě stínů něco takového nebylo. Jak bych to měl pojmenovat, když nenacházím slov?

***

Když mě Fukuro odnesl zpátky do nemocnice, sotva jsem dokázal padnout do postele. Celé tělo mi hořelo a měl jsem podivné sny plné pokřivených tvarů, stínů, obličejů a úšklebků. Proháněly se v nich obludy všech tvarů a velikostí. Chrlily oheň i vodu, prudce mávaly křídly, mrskaly ocasy a dupaly.