Tajemství v nás - část 2 - Sen?

To ráno jsem zaspal. Vzbudil jsem se přilepený na svou kytaru, trochu jsem ji přes noc oslintal a musel jsem se ji minimálně půl hodiny věnovat, aby mi odpustila. Taky jsem nechtěl cestou do školy nikoho potkat a vzal jsem to oklikou, uličkami, kterými normálně nikdy nechodím, protože i ve dne vypadají děsivě. Do toho se mi vybil mobil a ani horlivé třepání ho nepřesvědčilo se na chvilku zapnout, abych poslal smsku, že přijdu později. Blbej starej krám.

„Vlez do auta!“ ozvalo se přede mnou.

Leknutím jsem nadskočil a rozhlédl se kolem sebe. Několik metrů přede mnou stála černá dodávka, nějaký chlápek otevíral její dveře a druhý držel za zápěstí zkroucenou postavu, otočenou ke mně zády.

„Na co čumíš, zmizni!“ křikl na mě jeden, když si mě všimnul.

Školní uniforma. Proč cpou nějakého studenta do auta?

„Seš hluchej?!“ zvýší hlas muž přidržující dveře.

Student ke mně otočí hlavu. Černé nepoddajné vlasy mu padají do obličeje a mezi jednotlivými prameny se blýskají jeho kočičí oči. Pohledem mě probodává a naznačuje, ať vypadnu.

„Myslím, že je to špatná volba, unášet studenty,“ nese se uličkou můj hlas.

Co to kecám?

„Co to kecáš?“ pozvedne obočí muž a ještě víc zkroutí ruce Kyokyniho bratra.

„Vyfotil jsem si vás a stačí jeden stisk a budou z vás mediální hvězdy.“

V ruce se mu objeví bouchačka.

„I to je řešení,“ pokrčím rameny. „Ale pořád je to špatná volba.“

Nespadl jsi náhodou večer z postele a přímo na hlavu a vzal jsi to cestou přes noční stolek?

„Dám vám svůj mobil a vy hezky pustíte pana Michio,“ pokračuji s klidným hlasem a přesvědčivým výrazem ve tváři. „Rozumíme si?“

Oba chlápci kývají hlavou jak kočičky pro štěstí Maneki Neko.

Položím mobil na zem a rozdupnu ho podpatkem a zbytky kopnu směrem k nim.

„Teď pusťte toho kluka!“

Kde jsem vzal ten hlas? Takhle vůbec nemluvím! Proč už jsem dávno nevzal do zaječích? Takanashi, ty idiote, na co si to hraješ?

Bratr Kyoko si promne zápěstí a udělá pár kroků ke mně.

„Pan Michio vás vůbec nezajímá, je na čase nastartovat a odjet. Sbohem pánové,“ usměji se.

Oba nasednou do dodávky a mizí v koloně aut na hlavní třídě.

Co jsem to právě udělal? Stojíme naproti sobě, Kyokin brácha si mě podezíravě prohlíží, ale nic neříká.
Stojí na místě a pořád ze mě nespouští ty svoje zelené oči.

„Ti chlápci…,“ koktám. „.. něco po tobě chtěli?“

Nehýbe se a nemluví. Popojdu pár kroků a zohnu se pro zbytky mobilu.

„Něco jsi provedl?“ ptám se se sklopeným zrakem a hledám na zemi simku.

Slabý závan větru zvíří prach pod mýma rukama, do nosu mě zašimrá vůně ozónu těsně před bouřkou. Pozvednu hlavu směrem k nebi, ale to je bez jediného mráčku a ani známka přicházející bouřky. Pak si všimnu, že je ulice prázdná, že jsem tam jen já a můj rozbitý mobil.

„Taky dobrý,“ zamrčím a vydám se konečně do školy s hlavou plnou otázek, na které jsem neměl odpovědi.

Ve škole si ze mě jen lehce utahovali, jestli jsem zase nemohl najít vchodové dveře, ale jinak se to dalo. Hodiny utíkaly děsně rychle, že jsem neměl ani čas přemýšlet nad ránem. Michio Kyoko ani nikoho z její rodiny jsem ten den nepotkal. Byl to takový obyčejný den. Po škole jsem se nikde nestavoval, čekají mě dvě písemky a ty nesmím podělat. Proto jsem se odpoledne zavřel do svého pokoje, s talířem plným sendvičů a rozhodl se neodlepovat nos od učebnice.

Po páté hodině mě začala honit mlsná, musel jsem jít navštívit tajnou skrýš v kuchyni a ukořistit nějakou čokoládu. Kradl jsem se do svého pokoje s kořistí jako zloděj, že jsem si ani nevšiml stínu, opřeného o zeď.

„Celý den jsem přemýšlel,“ ozvalo se mi za zády.

Ten kousek čokolády mi zaskočil v krku, že jsem se málem udávil.

„Sakra, co tu děláš?“ vyhrknu.

Postava se odlepí od stěny a přistoupí ke mně.

„Ten tvůj výstup ráno byl velice zajímavý,“ nahne se tak blízko, že cítím jeho vlasy na tváři.

„Jak ses sem dostal?“ vrčím a šermuji před sebou černým fixem jako talismanem proti zlým duchům.

Chytl mě za bradu a zabodl ty svoje zelený kočičí do těch mých.

„Napadlo mě, že by nebylo špatné mít nějakého spojence,“ pokračuje ve svém rozjímaní. „Je dost těžké se nemít s kým podělit a někomu svěřit.“

„Huh?“

„Nebýt tebe, už by mě asi nikdy nikdo neviděl,“ zamyslel se. „Ty maníci jsou z nějaké podělané organizace, co jdou po zvláštních lidech, jako jsem já. Jako jsi ty.“

„Huh?“

„Slyšel jsi někdy o HPP? Human with paranormal possibility?“

„Ty magore, vypadni z mýho pokoje!“ ječím.

„Chceš nějaký důkaz?“ je neodbytný a začne se procházet po pokoji. Zastaví se u plakátu visícím na zdi a letmo ho projede očima.

„Vezmu tě na malý výlet, jako vděk za to ráno,“ opět ke mně přistoupí a obejme mě.

„Magore!!!“ mlátím do něj pěstmi.

„Být tebou, tak se mě pořádně držím, když jsem tohle dělal naposled, ten dotyčný se dostal domů až za půl roku.“

Již známý pocit lehkého vánku a vůně ozonu jako tenkrát na ulici a pak už nic, jen hučení v hlavě.
Když mě pustil, nemohl jsem se nadechnout, dusím se. Když konečně naberu vzduch do plic, vrací se mi ostrost vidění a ustupuje tlak v hlavě. Kvílivý zvuk kytary mi dere uši a někdo mi šlape po nohách. Myslím, že nemám boty a jsem bosky a ten obtisk kovové podrážky tam bude ještě pěkně dlouho.

We scream, we shout

Nechápu, kde jsem…

We are the fallen angels

Stojím vedle reprobedny a právě přicházím o sluch.

We are the in between
cast down as sons of world
Struck to the earth like lightning
on this world we’re torn

Asi jsem umřel.

„Užívej si to,“ dostanu loktem do žeber.

Whoa-oh, whoa-oh-oh-ohh

Mám otevřenou pusu do kořán, srdce mi bije v rytmu hudby a stačí natáhnout ruku a můžu se skoro dotknout Andyho Biersack. Andy Biersack?

Asi omdlím.

We won’t cause the pain
of living out their law
Take joy in who you are
We know our wings are flawed

Kytarové solo Ashleyho… Jestli je tohle sen, tak se nechci probudit. I když ten poskakující magor vedle mě mi ten sen docela kazí. Ho ve svém snu nechci, je děsivý…

Vychutnávám si každý tón, každý akord… Páni, Black Veil Brides v mém snu.

„Žeru vás!“ křičím jak nějaká pubertální holka.

Kdybych se tak mohl dotknout svých idolů. Nebo získat jejich autogram.

Někdo mě chytí za ruky a vyhodí na podium. Jsme překvapeni všichni, mám na sobě jen tričko a ¾ teční pláťáky a do toho nemám nic na nohách a v ruce pořád držím tu fixu a tvářím se jak vyoraná myš. Andy mi nadzvedne tričko, sebere fixu z ruky a věnuje mi svůj podpis na bílé břicho a pak mě jemně skopne zpátky do davu.

We’re bored do death in heaven
and down alone in hell
We only want to be ourselves

Stojím v davu a přiblble se usmívám, myslím, že Andy je ze mě nervózní, když se musí dívat na takového divného pošuka hned v první řadě.

„Chlape, ty se neumíš bavit?“ křičí mi do ucha brácha od Kyoko.

„Vypadni z mýho snu!“ ječím na něj.

„Nejsi ve snu,“ zavrtí hlavou a přimhouří zelený oči.

Pevně mě k sobě přitiskne, nedá mi ani vteřinu na protest a já o sobě zase nic nevím.

Ležím na posteli a myslím, že se pořád blaženě usmívám do tmy. To byl ale blbej sen. Nebýt toho magora, bylo by to skvělý. Svírám fixu v ruce a se zaujetím si ji prohlížím.

„Jak se ti líbilo u protinožců?“ ozve se ze tmy.

Posadím se na posteli a mžourám do tmy. Sedí si na parapetu na okně, v puse dohořívá cigareta a já si uvědomím, jaký mám v pokoji smrad.

„Sakra, proč mě pořád strašíš? Vypadni, tady se nekouří!“

„Promiň, musím si vždycky dát čouda, když tohle dělám. Jak se ti líbil koncert?“

„Co to jako mělo znamenat? Jsi mě zhypnotizoval? Umíš vsugerovat sny? Až to budeš příště dělat, tak sebe z toho vynech, prosím.“

Povzdychne si a zakroutí hlavou.

„Ty seš ale nechápavý stvoření. No, doufám, že se nad tím zamyslíš a že na to přijdeš. Dávej na sebe ode dneška pozor, obávám se, že už budeš taky na seznamu.“

„Jakej seznam! Utekl jsi z blázince, magore?“

Otočí ke mně hlavu, světýlko od dohořívací cigarety mu slabě ozařuje vážný obličej, nahánějící hrůzu, jakoby říkal, je čas srovnat mě do krabičky.

„Víš, mám jméno. A magor to není. Jmenuji se Kaishite“ a při těch slovech zmizí do tmy.

Vyskočím na nohy, vykouknu z okna a křičím:

„Doufám, že sis zlámal vaz, magore!“

Ale ulice je prázdná a až podivně tichá. Stojím ve svém pokoji, v hlavě mám chuchvalec nezodpovězených otázek, které se stále vracejí a opakují.

Dávej na sebe pozor! Půjdou po tobě!

Ti chlápci, co se snažili Kaishita nacpat do dodávky?

Jak jsi je dokázal přesvědčit, aby ho pustili?

Jsi stejný jako já.

Jsem normální, nejsem magor, co si hraje s cizími sny.

Nebyl to sen.

Nechci to tričko nadzvednout. Nic to neznamená.

Ježíš, márjá, svatá panno… rozléhají se všichni svatí po mém pokoji.

Ten magor mi pomaloval i břicho!!!!

„Tak to ti nesežeru,“ směju se hysterickým smíchem, ale nejsem o tom úplně přesvědčen.

Civím na plakát skupiny Black Veil Brides, na seznam koncertů, na Bonython Park Adelaide v Austrálii, začínám být nervózní, do podvědomí se začínají vkrádat neuvěřitelná vysvětlení, vyvracející všechny moje znalosti fyzikálních zákonů.

Kaishite asi nevyskočil z okna. Ten podpis asi nebude padělek. Traktorový obtisk okovaných glád na mojí noze začíná zatraceně bolet. Obávám se, že mi nepomůže zavírat před Kaishitem okno. Vyběhl jsem ze svého pokoje jako neřízená střela, přímo na záchod, abych stihl obejmout mísu a mezi nadávkami a zvuky, podobající se bečení jelenů v říji, vstřebal tu myšlenku, že jsem byl pravděpodobně rozložen na několik milionů atomů.

„Broučku, je ti špatně?“ objeví se máma ve dveřích.

Myslím, že to nerozdýchám.

„Smrdíš kouřem. Ty jsi kouřil? Co jsem ti říkala o kouření?,“ pokračuje.

Kaishite, až se mi dostaneš pod ruky, budeš to ty, kdo bude poskládán do krabičky od sirek!!!!!