Tajemství v nás - část 4 - Třídní mazlíček

Blbej den, blbý ráno. Všechno je špatně. Všechno jde do kytek. Měl jsem se tenkrát na ten konkurz vykašlat. Maminka má vždy pravdu a měl jsem ji poslechnout a ten den neopouštět svůj pokoj.

Nechci mít žádné pletky s největším chlapem z naší třídy. Váží aspoň metrák a jeho jméno jsem nedokázal nikdy vyslovit. Zní to, jak když si spálíte jazyk a nemůžete s ním hýbat, Bořivoj, myslím. Za ty dva roky na střední jsem se ani nesnažil to jméno vyslovovat, protože jsem nehodlal ho nikdy oslovit. Jeho otec je cizinec, z nějaké pidi země v Evropě, teď jsem četl na netu, že dva maníci odtama mají na svědomí masakr v Bostonu, že odpálili nějakou bombu při maratanu. No, je to asi násilnický národ….

„Takanashi, Takanashi,“ kýve hlavou hromotluk. „Prý se kamarádičkuješ s tím podivínem Michio Kaishitem.“

Rozhlídnu se na všechny světové strany, jestli mám šanci proklouznout nějakou skulinkou, ale je jich minimálně deset a utvořili ukázkový uzavírací kruh. Bořivoj je všechny převyšuje minimálně o hlavu, vypadá jako paní učitelka s bandou dětí z mateřské školky na výukové exkurzi s názornou ukázkou, jak se dělá školní šikana. Znám je všechny jménem, což je ještě víc depresivnější, nikdy jsem s nimi nic neměl, nechávali mě na pokoji, protože jsem vždy a dobrovolně všem všechno napsal, dopsal, opravil a vypočítal.

„Jsi přece náš hodný školní mazlíček,“ přistoupí ke mně Bořivoj a chytne mě za opasek od kalhot.

Zírám do jeho neoholeného obličeje, na kluka v jeho věku s dokonalou pletí, na modrunké oči, do kterých byste se měli na první pohled zamilovat. Abych byl přesnější, nedívám se na jeho perfektní obličej, protože ve výhledu mi brání lesklá střenka nože. Přejede mi po tváři. Cítím, jak mi drobné teplé kapičky krve stékají po kůži.

„Jizvy jsou cool,“ usmívá se

Nechci být cool!

„Nemůžeš sloužit dvěma pánům. Měl bych ti připomenout, že jsem to já…“

Vedle nás se mihl stín, který odhodil Bořivoje stranou, jako by se srazil s lokomotivou. Kaishite stojí naproti mně, se zamračeným výrazem ve tváři, jeho oči mě vždycky vyděsí, hlavně takhle zblízka.

Chytne mě za košili. Ztratil jsem půdu pod nohami. A to nemyslím obrazně, myslím doopravdy. Visím na jeho ruce několik centimetrů nad zemí.

„Takanashi je jen můj!“ zvedá Kaishite svůj hlas do vražedné výhružky. „Nikdo mi ho nebude osahávat!“

„Huh?“ vysoukám ze sebe, protože trochu přicházím o vzduch.

Ten vyzáblý kluk z naší třídy, Daiji, co ho vidím, jak pořád něco Bořivojovi nosí: jako tác s obědem, školní tašku, přidržuje mu dveře, možná i pinďoura při čůrání, copak vím, se dobrovolně vyřítil na naštvaného Kaishita, jen se svými pěstmi. Z mého úhlu pohledu to vypadalo, že Kaishite zvedl jen nohu, jakoby si značkoval své území a sejmul čahouna jedním kopancem přímo do žaludku k zemi.

„Sakra, nebudeš kopat do mých lidí!“ zařve Bořivoj, který se po srážce s Kaishitem oklepal.

„Nechci nikomu z vás ublížit,“ zamračí se Kaishite a stále mě drží nad zemí.

Byl bych mu moc vděčný, kdyby mě pustil, protože mě to opravdu škrtí.

„Měli bychom si ujasnit, kdo má tady na Takanashiho nárok,“ pokračuje Kaishite.

Jakej nárok? kulím očima a snažím se dostat z jeho sevření.

„Takanashi nás poslední dobou pěkně zanedbává,“ vrčí Bořivoj a pomalu se k nám přibližuje. „Od té doby, co je s tebou velký kamarád.“

Zatraceně, fakt jsem na ně úplně zapomněl, měl jsem jim připravit nějaký projekt.

„Nejsme kamarádi,“ zavrtí hlavou Kaishite.

„Takže ho taky jen sprostě využív…“

„Ne, miluji ho.“

Mávám rukama na protest, ale to už se Kaishite dává s řevem do protiútoku proti lidské zdi, přímo na Bořivoje s nechápavým výrazem, táhne mě za sebou a já čekám nevyhnutelnou srážku magorů naší školy.
Uprostřed ulice stojí hlouček kluků, zírající na svého vůdce, zamraženého v úhybném manévru, s nožem stále napřaženým před sebe. Vlasy mu stojí na všechny strany a po těle mu běhají slabé jiskřičky statické elektřiny, kterou za sebou Kaishite zanechal, když skočil.

Zase to udělal!

Ví, že to nesnáším!

A porušil svoje pravidla!

A ještě ty jeho poslední slova!

Zabiju ho!

----

Ten pokoj poznávám. Pořád tu má na polici vystavené krabičky od sirek. Uprostřed pokoje stojí posilovací lavice a všude po zemi se válí nakládací závaží na činky.

„Kaishite!“ vřískám, sotva jsem se mohl nadechnout.

Kaishite se svalí na svou postel a těžce oddychuje.

„Je … těžké … s tebou … skákat.“

„Nikdo se tě o to neprosil,“ odseknu. „Nesnáším to! Co to jako mělo znamenat?!“

„Jako co?“ zatváří se nechápavě a začne si sundávat tričko.

„To.. jak jsi říkal… co jsi mu nakecal,“ nechci to po něm opakovat.

„Vadilo by ti to?“

„Huh?“

„Kdybychom byli milenci?“

„Huh?“

„Dělám si prdel. Chtěl jsem jen vidět tvůj výraz,“ ušklíbne se, ale mě to směšné nepřipadá.

„Krvácíš,“ sklouznu pohledem na jeho ruku.

„Jo, říkal jsem si, že jsem se tomu noži asi úplně nevyhnul,“ pohlídne na ránu.

„Měl by sis to ošetřit.“

„Sáhni támhle do šuplíku,“ mávne za mě. „Jsou tam nějaké obvazy.“

Nesnáším pohled na krev. A nechci se k němu vůbec přibližovat. Leží tam jak mrtvola, oči zavřené, stále těžce dýchá, ruku má nataženou mimo postel a krev kape na podlahu.

Kdybych teď vzal do zaječích a nechal ho tu, třeba by vykrvácel a měl bych od něj pokoj…

„Co tam děláš, chceš, abych vykrvácel?“ otevře oči a napnutě mě pozoruje, jak stojím u stolku s šuplíky a váhám.

Sakra, zapomněl jsem, že asi umí číst myšlenky!

„Obvázat mi to umíš, ne?“ nadhodí Kaishite a zase oči zavře.

Opravdu se mi nechce. Znamená to, pokleknout k němu jak nějaký princ Miroslav na zavazování střevíčku, nebo si k němu sednout na postel. Hlavně si držet dostatečný odstup.

„Neboj se mě, sotva se hýbu,“ poplácá zakrvácenou rukou vedle sebe na postel.

To ti tak věřím!

Sednu si úplně na krajíček a snažím se namotávat obvaz kolem jeho vypracovaného předloktí do úhledných pásků. Když se soustředím, vyplazuji jazyk… můj děsný zlozvyk. Uvědomil jsem si to, až když jsem na sobě ucítil Kaishitův pohled těsně před výbuchem smíchu. Než jsem se stačil někam zahrabat a schovat co nejhlouběji pod zem, chytl mě za zápěstí a strhl na postel.

„Jsi taky zraněný,“ řekne najednou s vážnou tváří a zatíží mě tím, že přenese svou váhu těla na můj hrudník a ovázanou rukou mě uzavře do těsného sevření.

Nohy mi visí dolů z postele a jsem v dost nevýhodné pozici se zvednout a uskutečnit svůj plán rychlého úprku.

„Kaishite!“ zaprotestuji.

„Tady,“ nahne se ještě blíž a olízne mi zasychající řeznou ránu na pravé tváři.

„Kaishite!“ opakuji se. „Neolizuj mě!“

„Ne?“ jeho jazyk se zastaví a ucítím, jak se jeho rty přilepily na kůži a jemně zasál.

„Nedělej ani tohle, sakra, bolí to,“ skučím. „A slez ze mě!“

„Co ta tvoje písnička, tenkrát na jezeře?“ podívá se mi do očí.

„Huh?“

Moc blízko, moc blízko!!!

„Bylo to o nás?“

„O nás?“

„Pořád tě zajímá:
Jak asi chutnají tvé rty?
Udělám první krok já nebo ty?“

To jsem fakt řekl takovou kravinu?

„Huh?“

„Mě to zajímá,“ zašeptal mi do ucha a políbil mě na krk.

Mám oči zavřené nebo vytřeštěné? Nějak si to nemůžu srovnat v hlavě. Černé vlasy mí splývají na tvář a jemně šimrají. Pokračuje ústy centimetr po centimetru, přes můj krk, bradu až k ústům, kde se zastaví.

„Zajímá tě to, Takanashi?“ tiše pronese několik milimetrů od mých rtů.

Zajímá tě to, Takanashi?

„Udělám první krok já nebo ty?“

Začnu se kroutit jak žížala těsně před ponořením do vody a rozpřáhnu se hlavou k úderu. Ve filmech to funguje, omráčíte tak čelem protivníka.

Kaishite má očividně tvrdou palici. Nejenomže to děsně bolelo, zamžikalo se mi před očima, ale i mě to dostatečně poslalo na několik hodin do země snů.