Tajemství v nás - část 5 - Poprvé

Probouzet se v posteli se stává mým druhým rituálem. Zaprvé mě bolí hlava, jako by mi s ní někdo bouchal několik hodin o desku stolu a za druhé mi sedí na posteli Kiiroi a sleduje mě.

„Co se stalo?“ vysoukám ze sebe.

„Jak to mám vědět? Ani nevím, kdy jsi přišel,“ pokrčí rameny sestra. „Poslední dobou tě ani nevidím přicházet.“

„To bude asi tím, že poslední dobou nechodím dveřmi,“ utrousím a mnu si spánky.

„Naučil ses lést po tom břečťanu?“

Neodpovím. Na čele mám bouli a zatraceně bolí. Na tváři si nahmatám dlouhý zaschlý krvavý šrám.
Při vzpomínce na vlhký jazyk, kterým Kaishite přejížděl po ráně, jsem se lehce otřepal. Políbil mě? Nebo jsem ho, teda spíš sebe sejmul dřív, než to mohl udělat? Doufám, že nedělal nic nechutnýho, když jsem byl v limbu?!

„Je mi blbě, můžeš mě nechat o samotě?“ obrátím se na Kiiroi.

„Mám ti uvařit čaj?“ zeptá se starostlivě.

„Jo, jasně, můžeš….“

„A co ten kluk, co byl u tebe v posteli?“¨

„Dělal si srandu, on už je takovej…“¨

„Je o dva roky starší než ty, že?“

„Jasně. Proč?“¨

„Mohl by tě něco naučit. Myslím, že si o něm holky šeptají pikantní historky, zlomil určitě hodně srdíček.“

Já mít jeho postavu, šarm a blbý kecy, tak lámu na dvě půlky vše, co se dá.

„Co tím myslíš?“

„Měl jsi už holku?“

Svraštím obočí. „Nejsi na to moc malá?“

„V dnešní době plné volně přístupných informací?“ poklepe si na čelo Kiiroi. „Chápu lásku mezi dvěma muži..“

„Mezi námi nic není, neboj,“ mávám před sebou rukama.

„Ty nemáš s nikým nic,“ povzdychne si Kiiroi. „V sedmnácti panic, bez holky, bez chlapa…“

„Kiiroi!“

Odfrkne si, odhodí svoje vlasy stažené do culíku přes rameno.

„Jdu dělat ten čaj.“

Sakra! Proč ta cácorka má ve všem pravdu! Kaishite je takový…. Magor… K tomu dost divnej magor… skáče si v prostoru… Děsí mě ve snech i když jsem vzhůru. Má drsné ruce. Zelené oči jako nějaká kočka. Pořád si ze mě utahuje. Nebere mě vážně. Jeho rty jsou hebké. Hebké, hebké, hebké…..

Nevím, co dál. Chci, chci….?

Venku už je skoro tma. Na ulici serozsvicují lampy a vrhají dlouhé stíny. Kde je Kiiroi s tím čajem?
Natáhnu na sebe mikinu a sejdu ze schodů.

„Ty někam jdeš?“ srazím se na chodbě s Kiiroi, která nese kouřící hrnek s čajem.

„Jdu si provětrat hlavu. Budu hned zpátky.“

„Nepospíchej, uvařím ti novej, až přijdeš,“ usměje se.

Nevím, co tím myslela.

Hodím kapuci na hlavu a vydám se do tmy.

Co to dělám?

Nemůžu to vydržet.

Opravdu to chceš?

Nemůžu to vydržet.

Zastavím se před domem rodiny Michio, ruce schované v kapsách. Vím, že rodiče nejsou doma. Prý hodně cestují, většinu času jsou pryč. Je pravda, že jsem je nikdy neviděl. Okna jsou černá, jako okolí. Kaishite s Kyoko jsou doma sami. Psa taky nemají. Chytnu za kliku, je zamčeno. Proč by taky mělo být otevřeno, že? Obejdu celý dům a zezadu najdu pootevřené okno a jako zloděj se vkradu dovnitř.

Proč to děláš?

Nemůžu to vydržet.

Můj mozek zná úprkovou cestu dokonale. Jen cestu Kaishitův pokoj a vchodové dveře. Nezaváhal jsem, když jsem stiskl kliku a vešel do pokoje. Prošel jsem minovým polem poházených činek, jako mazaný mariňák. Ani o sebe jedinkrát necinkly. Kaishite leží na posteli, rozvalený na zádech, přes boky přehozené prostěradlo a jednu nohu svěšenou dolů. Ovázanou ruku má položenou přes oči, jakoby usnul ještě za světla a potřeboval co největší tmu pro své usínání.

Potřebuji ty rty ochutnat. Teď hned.

Sednu si na okraj postele a dotknu se jeho poraněné ruky. Něco zaňuhňá a ruka mu sjede volně podél těla. Nahnu se nad jeho tvář.

Seš v cizím domě, v cizím pokoji a pokoušíš se políbit spícího chlapa!

Sakra, co tu dělám?! Jsem se asi pomátl na rozumu!

„Takanashi?“ rozlehne se moje jméno do ticha a Kaishite se stále zavřenýma očima mě chytne za mikinu pod
krkem. „Ty jsi přišel? Pro co jsi přišel?“

Nenechám ho rozvíjet teorie o mé nutnosti přijít. Přitisknu svoje rty na ty jeho, jsou popraskané a suché. No, jako pusa na přivítanou babičky při příležitosti jejich narozenin to nebylo špatné.

Kaishite má otevřené oči a pozoruje mě ve tmě jako kočka kořist, vyčkává, co bude dál. Usmívá se. Jeho oči se usmívají.

„Přišel jsi kvůli takové pofidérní puse?“ zašeptá.

Mám v úmyslu vzít to odtud zase v co nejrychlejším úprku. Co si to namlouvám.

Jedním pohybem ruky mi svlékne mikinu a odhodí na posilovací lavici. Přimáčkne mě na postel, opět mám zase nohy visící z postele.

„Nesnaž se prosím o žádné pokusy mě zastavit,“ dotkne se bouli na mém čele.

„Já jen…“

Kaishite si olízne rty a přisaje se mi na krk. Vjedu mu prsty do vlasů a on se k ním přitulí a skoro bych přísahal, že zavrněl. Zahrne mě vlhkými polibky, zkoumá moji kůži a ruka mu vjede pod tričko.

„Já jen… chtěl… vyzkoušet ten …“ začínám si svůj nápad rozmýšlet.

Jazyk ponořený hluboko do mých úst mi sebral veškerá další slova. Zaryji prsty druhé ruky do jeho zad. Chtěl bych mu vše oplatit, vyzkoušet si tu bitvu jazyků, ale Kaishite se přemístí od počítání stoliček na můj hrudník, roztrhne jedno z mých oblíbených triček napůl a pokračuje v prozkoumávání mého těla.

„Kaishite,“ šeptám. „Tohle jsem nechtěl…“

„Opravdu?“ přejede jazykem po bradavce a rukou mi projede po vnitřní straně stehna.

Prohnu se a Kaishite mi vsune ruku pod záda a přitiskne si mě blíž k tělu.

Kaishitův jazyk i ústa opouští ztvrdlé bradavky a pokračuje středem hrudníku směrem dolů. Jeho ruka naposledy promne moje stehno a přesune se výš. Instinktivně srazím kolena k sobě.

„Jestli to opravdu chceš, přestanu,“ pohlédne na mě Kaishite a očekává přímou odpověď do očí.

Přejede mi přes nacpaný poklopec a vyčkává, jak odpovím. Přišel jsem kvůli polibku, chtěl jsem jen okusit…

„Můžeme toho nechat, můžeš jít v klidu domů,“ přimhouří oči a posadí se vedle mě na posteli.
Prostěradlo mu splývá přes boky a skoro nic nezakrývá.

„Já to nikdy nedělal,“ hlesnu a červenám se až ke kořínkům vlasů.

„Ale to já přece vím,“ usměje se na mě Kaishite a jeho ruka se dotkne té mé. „Jsi připraven to vyzkoušet?“

„No já….“

Vsune mi ruku do kalhot, jsem tak silně vzrušený, že nemůžu ani dýchat, natož mluvit a protestovat. Vytáhne mě k sobě na postel a zahrne mě další sprškou polibků. Nevšiml jsem si, kdy mi rozepnul zip a propustil HO na svobodu. Chtěl bych mu oplatit pár doteků, ale dohání mě k takové extázi, že nedokážu myslet, natož dělat něco s rukama.

„Kaishite!“

„Tak co, chceš to vyzkoušet?“ čeká stále na moji odpověď, změní tempo, že se moje vzrušení zklidnilo a vyčkává.

„Kaishite!“ taková muka, proč to dělá? Už jsem skoro byl. Třesu se po celém těle, Kaishite mí přejíždí po boku, po stehně, krouživými pohyby mě masíruje.

„Budu něžný,“ šeptá mi do ucha a stahuje mi kalhoty.

Na co čekáš? Přišel jsi kvůli tomu! Vkradl jsi se mu do baráku! Takanashi, ty zbabělče.

„Nejsem připraven,“ vyhrknu.

„Já si tě připravím, neboj,“ přitiskne se na mě a tlakem mě převalí na bok.

„Tak jsem to nemyslel,“ snažím se obhajovat.

„Moc mluvíš a moc o tom přemýšlíš.“

Cítím, jak se o mě otírá svým penisem.

„Kaishite!“

Převalí mě na břicho a zalehne mě celou svou vahou.

Ale ne! Říkat si můžu, co chci. Můžu jeho jméno vyslovit, kolikrát chci. Můžu mluvit do aleluja, ale moje tělo to chce, potřebuje, neodporuje. Je to jak milovat se s chobotnicí, má ruce všude, na těch správných místech, odevzdaně už klečím na kolenou, třesu se nedočkavostí, kdy si mě vezme.

„Řekni to,“ zašeptá mi do kůže.

Otočím k němu hlavu s nechápavým výrazem v obličeji, nemám zrovna vůbec chuť o něčem filozofovat, tělem mi projíždí slabé chvění, myslím, že už to dlouho nevydržím. Nasadím pohled králíčka, kterého právě někdo zašlápl do asfaltu a chystá se přes něj ještě minimálně dvakrát projít.

„Kaishite?“

„Chceš to?“

Zabořím hlavu do prostěradla a sevřu ho do dlaní. Proč tady asi vystrkuji svůj zadek? Co je to za blbý otázky?!

„Skr, chci tě,“ zavrčím do matrace.

Snažím se nekřičet. Přežvykuji prostěradlo a jenom tiše vzdychám. Nechtěl bych mít Kyoko mezi dveřmi, kontrolující, co je to za zvuky. V paži mám obtisk svých zubů, jak jsem se zakousl, když mě vzrušení celého pohltilo, v okamžiku, kdy se Kaishiteho nehty zaryly do mé kůže a několik vteřin zůstal napnutý, tvrdě přiražený a neschopný ovlivnit svůj vrchol.

Vůně ozonu ve vzduchu nenasvědčuje nikdy nic dobrého. Zabrnělo mě celé tělo, všechny chloupky se mi naježily a jakoby se čas zastavil, zůstal jsem zmražen v klečící poloze, s obličejem zkřiveným pod nátlakem vyvrcholení a neschopen se pohnout. A bylo to tu. Nejhorší sen, jaký se vám může zdát a strašit několik nocí, se stal skutečností. Ona tam fakt během pár minut stála, s vlasy rozpuštěnými až po své štíhlé boky, v noční košilce na špagetových ramínkách, nezahalující skoro nic a jen se na mě smutně usmála.

„Takanashi? Jsi OK?“ zašeptala Kyoko.

Vypadám snad na to, že jsem v pohodě? Zatraceně! Klečím tu na posteli, opuštěn v nejlepším, jen by stačilo, aby Kyoko narostl penis a může v klidu pokračovat. Copak vím, co mají v jejich rodině za úchylné schopnosti?!

Přistoupila ke mně a povzdychla si.

„Až to odezní, nedotýkej se ničeho kovového, dostal bys pěknou ránu. Chvilku počkej.“

Otevře šuplík od stolečku, vytáhne papírové kapesníčky a položí mi je vedle v křeči sevřených prstů, se slovy:

„Máš to všude.“

Skočil. Skočil! Udělal se a skočil!

„Určitě to neudělal schválně,“ chlácholí mě. „Donesu ti trochu vody, jo?“

Zůstal jsem v pokoji sám. Sám v potupné pozici, čekajíc na odeznění ztuhlosti, abych pak konečně mohl dlouze vydechnout a se střípky končící erekce se svalit na postel. Kolena jsem si přitáhl k sobě, nemůžu utišit třas a slzy valící se mi po tváři. Už nikdy nebudu nikoho líbat. Natož „to“ s někým dělat. Ani s holkou, ani s klukem.

„Takanashi?“ moje jméno je sotva slyšitelné.

Schoulím se ještě víc do klubíčka.

„Omlouvám se. Jsi v pořádku?“

Nahmatám činku schovanou pod peřinou. Tragická nehoda ve studentově pokoji, kdy mu při posilování spadla činka na hlavu. Několikrát.

Položí mi dlaň na rameno. Stojí ve tmě úplně nahý, těsně vedle mě. Vrhám na něj vyděšený pohled zvířátka zahnaného do kouta, jen vytasit drápky a zoubky a bránit se, dokud nepadne.

„Nikdy se mi to nestalo,“ slyším jeho kající se hlas.

„Asi to stálo za h..o, když jsi utekl,“ vrčím. „Už jsi to dělal tolikrát a já…“

Najednou mě svírá v obětí a jeho slzy mi stékají po kůži.

„Netušil jsem, že se takhle neovládnu. Nikdy jsem to nedělal s… jsi můj první…“

Po těle se mi rozlilo příjemné teplíčko. Tetelil jsem se blahem.

Tak první, jo? A to ti mám jako odpustit?

Kašlu na nějakou čest, hrdost, ego. Vrhnu se hladově na jeho ústa, příjemně slaná. Snažím se jazykem zbavit se slz na jeho rtech. Nechá si obličej pokrýt mými polibky a pevně mě k sobě tiskne. Ležíme oba v nahém obětí, ruce zkoumají každou nerovnost na pokožce a snaží si vše vrýt do paměti, jako bychom se už nikdy neměli vidět.

„Proč mám v posteli činku?“ naruší naši mileneckou idylku Kaishitova otázka.

Jak to mám asi tak vědět, copak je to moje postel? zazubím se do tmy.