TpN: O mě se snažit (NE)musíš (20.část)

Shimuzu:
Měl jsem za to, že trapnější situace, než pohled na spokojeně se oblizující zamilovaný pár, už mě v mém životě nepotká. Bohužel jsem ve v otázkách vztahů mezi lidmi dost často mýlil a tak není divu, že tomu bylo i v tomto případě. Seknout se o dost velký kus ve svém jinak brilantním úsudku je hold strašně velkej ale skutečný voprus.

Možná jsem si jen nechtěl připustit tu touhu dělat něco podobného, ale s někým mě osobně bližším, než byla ta dračice z Písečné. Já vím, zní to hloupě a dost jako od malého nevyzrálého kluka, co prvně spatřil hezčí ženu, ale mě prostě nenapadalo lepší vyjádření mého momentálního rozpoložení. A to nemluvím o tý divný pachuti v ústech, která nechtěla za boha zmizet a ani časté polykání mojí situaci nezlepšovalo. Jen jsem měl čím dál tím větší sucho na jazyku, což způsobilo náhlou žízeň. V rozpadlém baráku asi jen tak pitnou vodu nenajdete a tak jsem živořil na úrok štěstí jiných. Já vím, děsně otravný… ale pravdivý.
"Možná je to jen můj osobní názor, ale tohle je očividně náš Narumi." poznamenal jsem, když se od sebe konečně trochu oddálili a jen se na sebe uculovali po dlouholetém odloučení. Jakoby těch pár let byla nějaká hrozná věčnost. Co já bych dal za to, nevidět svojí budoucí manželku pár let. Tedy, kdybych nějakou někdy měl, což nebylo vůbec nic jistého.
"J-jo…" vzdychla jemně Misaki, což nepřekvapilo jen mě ale i zbytek osazenstva, který reagovalo pískotem, anebo jen otevřenou pusou, která se i přes dostatek kyslíku snažila nadechnout.
"To jsou mi zvuky." konstatoval Toshiro suše a raději svůj pohled věnoval stěně napravo. Nejdřív mi jeho reakce nepřišla nijak zarážející, ale při bližším pohledu nešlo přehlédnout jeho zklamání, které se mu mihlo v koutcích očí. Ne, že bych pochopil důvod, voprus.
"Ty nejsladší." poznamenal Narumi a pohladil Misaki po rudých tvářích, aby jí dostal zpět na zem.
"Sklapni, Usuratonkachi." řekla mu, ale vítězoslavný úšklebek jí zůstal. Narumi se na ní naposledy usmál, než se konečně rozhlédl po místnosti. Toto trvalo, ale nakonec si náš maličký problém získal jeho plnou pozornost místo jeho milované rusovlásky. Společně se Sakurou na sebe jen krátce kývli jako na pozdrav a Hikaru k mému překvapení políbil na čelo a mrkl na ní. Ta se na něj pousmála a přivřela oči, pak mu rty naznačila slovo, děkuju a já byl ještě víc mimo mísu, než před deseti minutami, u té romantické scenérie. Jako by mu nestačila jedna ženská, co ho miluje. To tu musí olizovat úplně každého jen na pozdrav? Bože, jestli to udělá ještě jednou, tak mu…

Moment?

Proč mě to tak dopaluje? Vždyť takhle se choval odjakživa. Tak proč mi to vadí až teď a tady? Je možný, že to není jím ale něčím úplně jiným? Někým jiným… podíval jsem se na děkovný úsměv u Hikaru ve tváři, který teď věnovala vesele jen a jen Narumimu a něco se ve mně pohnulo. Nikdy jsem nevěřil, že něco takového pocítím, natož že to ani nebudu chápat. Bože, to je otravný.
"Takže nakonec jste si poradili sami." řekl Narumi zvesela a založil si obě ruce spokojeně na prsou, jeho věta mě donutila zatřepat hlavou, ale tu hloupou horkost to z mojí hlavy stejnak nedostalo.
"Kdybychom spoléhali na tebe, tak už jsme dávno pod kytkami." řekla mu Hikaru už normálním hlasem, který byl zase pevný a sebejistý. Že jsem si toho nevšiml dřív, to co jí vždycky tak moc rozhodilo, bylo celou dobu to, co teď já…
"Hm…, pravda." poznamenal Yori, jelikož jeho bratrovi se jaksi nechtělo nic říkat. Stále koukal na zeď, než vzdychl, zavřel oči a pomalu, po chvilce, těžce zvedl svůj pohled zpět k nám. Tedy k Misaki a jejímu šťastnému vzezření. Tak teď mi byla jasná další věc… Jeho situace je taky,… voprus.

"N-narumi-san?" zakoktal najednou někdo ode dveří a mi všichni jsme se otočili po jemném hlásku, který musela vydávat jen malá osůbka. Malý blonďatý klučina, jehož hlavička vykukovala zpoza rohu okraje dveří přesně jen jednou svou třetinou, nám to jen potvrdil. Narumi se na něj omluvně usmál a pár kroky přešel až k němu. Klekl si, aby nebyl o tolik větší a podal mu přátelsky ruku.
"Ó, promiň, Kami-chan. Už můžeš dovnitř." řekl mile a pousmál se na něj. Kami jen krátce nervózně přikývl a chytil se jeho nabídnuté ruky, než vkročil celý do místnosti mezi nás. Prohlíželi jsme si ho všichni detailně, než pár jedincům došlo, kdo to vlastně je. Hrůzně otravný.
"Děláš si srandu, že jo." řekl jsem a vůbec se neohlížel na nějaké ty dětské city, tohle prostě nešlo a to v žádné jeho hloupé neuskutečnitelné realitě, kterou mohl pochopit jen další Uzumaki.

Hikaru:
Stačilo opravdu málo, aby se má představivost rozjela na plné obrátky. Temná zaprášená místnost najednou změnila barvu na jasně žlutou a z oken se rázem linulo jasné zlaté světlo podporované světle bílým krásně zdobeným nábytkem. To se po malých kouscích objevovalo před mým zasněným pohledem, až byla místnost nádherně prosvětlená a voňavá, čistá v každém svém centimetru.
Po dalším mém mrknutí se na těch správných místech objevila zelená barva. To byly všechny mé vysněné rostliny, které pomalu ale naráz měnily svou barvu podle druhu a tvaru květů. Místo najednou působilo jako rozkvetlá zahrada života. Plná těch nejkrásnějších přírodních barev a těch nejdivočejších vůní známé po celém známem světě.
Pár stojící uprostřed té nádhery jsem vnímala jen letmo. Pomalu jsem je od nohou až po obličej měnila ve své dokonalé představě o romantice, na sebe a Shimizua Naru…, který teď stál jen pár milimetrů od mé zamilované maličkosti. Dívala jsem se dál před sebe a přivřela své bílé oči. Pod nimi se vytvořily jemné červené flíčky, které pro lepší pozorovatele, prozrazovaly pravdu, která mi běžela jen v hlavě. A možná, že v ní i navždy zůstane. I když jsem si z celého srdce přála opak.
Tohle se muselo stát zrovna mě.
Tohle hloupé prokletí mladých dospívajících žen bylo někdy k nevydržení.
Obzvlášť díky tomu Pařezovi vedle mě!
Zavřela jsem oči a zbavovala se pomalu, ale jistě své hloupé nereálné představy o tom, jak mě jediný chlap na světě, kterého jsem kdy milovala, líbá jemně na má ústa. Vzdychla jsem, a když mi zmizely i rudé fleky na tvářích, byla jsem to zase já. Ta holka, co chce všechny hezký kluky. A nic víc. Jako, že jsem je mohla mít a to kdykoliv. Až na jednoho necitlivýho brouka, co by si slovo láska musel najít ve slovníku, aby pochopil jeho pravý smysl. A i tak by ho plně nepochopil. Moje smůla.

Je to strašný na co všechno průměrná dívka, která skoro dosáhla dospělosti a vyzrálosti, dokáže myslet. Jsou to všechno hlouposti a nepodstatné pošetilosti, které ani není třeba zmiňovat. Každý na světě řeší něco podobného jako je neopětovaná láska. Mohla bych být přeci šťastná. Na co si sakra pořád stěžuju. Jsem zdravá, hezká a v mojí rodině není žádná velká mezera ve formě náhlé smrti či hádky s nesmiřitelnosti dvou nebo více lidí. Všichni se více méně máme rádi, anebo se alespoň nějakou formou respektujeme, když už nic jiného. Nikoho nic nebolí a ani nemá žádný větší problém.
Tak proč pořád tak strašně fňukám?!
Jasně, bolí to. A to dost, rok od roku je to horší a špatně se to snáší, čím víc mi je. Ale za to nikdo nemůže. Dokonce ani ON. Ten kluk, kvůli kterému mě bolí srdce už pár let. Jen si toho nikdo nevšiml, pousmála jsem se a podívala se na Narumiho a na jeho šťastnou tvář věnovanou Misaki. Až na pár výjimek tedy. Konečně se setkali, konečně jí Narumi může objímat. Jsem tak šťastná, protože on je šťastný. Alespoň jeden z nás měl nějakou životní kliku, i když…
On se, ale o ní, moc snažit nemusel.
To já se asi zdám klukům jako náročný cíl.

Kdyby mě nepolíbil jemně na čelo jako gesto útěchy, asi bych mu za jeho další otázku jednu vrazila.
"Kam se vůbec jde?" zeptal se, a totálně ignoroval poznámku, kterou ho obdařil Shimuzu. Asi mu to nechtěl vysvětlovat před Kamim, což docvaklo i mě. Proto se možná stáhl a zavřel oči s těžkým povzdechem, že už zase schválně mlží.
"To si do teď chrápal, nebo co?!" obořila jsem se na něj a cítila, jak mi vstávají některé vlasy vzadu na temeni hlavy. Někdy mám pocit, že to snad hraje, aby odpoutal pozornost od něčeho jiného.
"Ne, jen… jsem byl trochu mimo." bránil se Narumi a trochu zčervenal při slově mimo.
"Nechci vědět, jak vypadá - Hodně mimo." řekl Toshiro po dlouhé chvíli ticha ale neusmál se.
"Musíme za Dai-sanem." oznámila klidně Sakura-sensei, která na to zdá se byla zvyklá od jeho otce. Vždycky říkávala, že proti Narutovi je jeho syn jen slabý odvar debility.
"Jako nakráčet tam a říct: Máme tě, ty hajz*e!?" optala se Misaki a vlastně to vyjádřila za nás za všechny, i když trochu tvrdším odvarem, než bylo nutné. Sakura-sensei to ale vzala a pousmála se.
"Ne tak docela." odpověděla jí a podívala se po očku po Narumim, který nějak divně pokukoval po našem malém hostovi. Ten měl divný obličej od první chvíle, kdy vešel a uviděl polomrtvého Gora.

Měla jsem za to, že je jen nepříjemně naladění, jako před třemi dny, když jsme ho poprvé potkali, ale tohle nebyl jen obličej nespokojenosti. Narumi zdá se viděl, jako obvykle mnohem víc. Skoro jakoby se řídil posunky a grimasami toho malého drzého špunta. Jen jeho prvotní postoj k nám jako ninjům mě dosti vytáčel, na což jsem nechápala, proč je k němu Narumi tak milý. Jasně, ten blbec je milej skoro ke všem hlavně když jde o děti, ale tenhle ho nějak víc zajímá už od začátku, co se potkali.
"Já si pořád stojím za svým." řekl najednou Narumi a podíval se po mě Shimizovi.
"Ehm,… co tím jako myslíš?" řekla jsem a trošičku znervózněla. Nemyslí náhodou…?
"Nechceš mi říct, že…" napodobil mě Shimuzu překvapeně a díval se, se stejně smíšenými pocity jako já, na našeho třetího týmového kolegu. Ostatní nechápali, co to probíráme a tak raději mlčeli a poslouchali, k jakému závěru to jako nakonec dojdeme.
"Jop." souhlasil zvesela Narumi a dodal. "Nikde není záruka, že tenhle Vocas mluví pravdu."
"A kde máš důkaz, že lže?" zeptal se Toshiro, který se z ostatních chytil jako první.
"Na smrtelný posteli nikdo nelže, proč by to dělal?" přidala se na jeho stranu Misaki, která taky chtěla očividně vědět, proč její vybraný muž nevěří skoro mrtvému nepříteli.
"To je fakt, co by tím jako získal?" přidala jsem se, i když trochu nerada, taky na jejich stranu, jelikož mi to nedávalo smysl. Shimizu se zase raději držel neutrálního postavení v hádce a sledoval, jak průběh tak, co se z toho nakonec vyvine.
"Jeden důvod existuje." řekl nám s gestem důležitosti Narumi.
"Asi se nechám podat." řekla jsem nespokojeně a složila ruce na prsou, jejichž velikost nebyla podle mého vůbec k zahození. Škoda, že si toho ten, po kterém jsem toužila, ještě nevšiml. Jako mých předností, které by spolu se mnou získal, no co jeho mínus.
"Tak poučuj, Uzumaki." řekl Toshiro a jeho neklid smísený se žárlivostí byl znát i z mé pozice.
"L-á-s-k-a." vyhláskoval nám Narumi zvesela a zřejmě si myslel, že tím slovem toho dost vyřešil, což v reálu znamenalo, že nás spíš ještě víc zamotal a nevyřešil tak vůbec nic. Tohle na něm bylo svým způsobem dost vtipné, ale ne každému bylo do smíchu. Některým jedincům hold jeho demence dost vadila, obzvlášť těm, co nemohli vystát myšlenku, že si ho někdo vybral místo jich samotných.
Jak já jsem chápala neopětovanou lásku. Na můj vkus až moc dobře.
Po tom nikdo nikdy netouží a přece se to občas stane realitou. Tak už jsme dva smolaři v místnosti. Povzdechla jsem si a snažila se nerozesmát nad obličeji, které byly totálně mimo mísu.
…
"Připomeňte mi, proč ho vůbec posloucháme?" optal se Toshiro, který si udržoval svůj ledový klid jen díky dlouholetému tréninku a smíření ze situací, do které se dostal, i když nechtěl.
"Protože jsme čekali na vysvětlení hodné dospívajícího shinobiho." řekla Sakura-sensei a taktéž jako já se snažila nerozesmát a zároveň nevrazit svému svěřenci smrtící úder.
"V tom tedy zklamal na plné čáře." odpověděl si nakonec sám Toshiro a s trochou toho pohrdání si prohlédl Narumiho od hlavy až k patě. Ten se ale bránil a začal mávat rukama.
"Vy to nechápete..." začal, ale byl zase přerušen.
"Očividně." řekl Shimizu, který byl taky v pokušení, zasmát se, i když se jen v koutku uculoval.
...
"Chtěl jsem tím říct, že chlap nikdy nepráskne někoho, koho miluje." bránil se dál Narumi, i když to z jeho strany bylo jen obrané gesto, zabraňující veřejnému záchvatu smíchu přítomných osob.
"Tak teď už ti nerozumím vůbec." přiznal Shimizu a svoje koutky si pořád hlídal. Přece se nezačně vysmívat svému dlouholetému kolegovi a příteli. To já se chtěla začít smát minutu ad minuty.
"Tvoje zamilovanost ti zjevně leze na hlavu." poznamenala jsem a dala si rychle ruku před pusu, Narumi jen zrudl a snažil se o klidný obranný tón, kdy nečekal, že ho zase někdo přeruší.
"To sem vůbec netah…"
"Radši už mlč." řekl Toshiro, který byl již značně netrpělivý a vypadal, že každá další Narumiho hloupá a nesmyslná věta ho donutí k výbuchu jinak klidné jaderné elektrárny. Narumi se ale nevzdával.
"Počkat, nechte mě to…!"
"Myslím, že nám to stačilo. Půjdeme a…" řekla jsem a snažila se o tvrdší tón, který mu měl říct, ať toho už nechá a začne se soustředit na náš problematický úkol a…

"Sklapněte a to všichni!" křikla najednou Sakura-sensei a mi na povel zmlkli! "Narumi?" dodala.
"A-ano?" zakoktal tázaný a jen stál na místě jako zařezaný, i potom, co k němu Sakura-sensei udělala pár kroků a dostala se tak těsně před něj. Podívala se mu do modrých očí a přivřela své zelené.
"Koho Goro miluje?" zeptala se klidně, ale její pohled plápolal horoucímu plameny.
"V-vy to nevíte?" řekl Narumi překvapěně ale přesto stále koktal vyděšený z toho, co by mohlo přijít.
"Byla jsem tři dny v nějaký hnusný jámě, takže mě moc nedráždi!" řekla naštvaně a její pohled o dost zledovatěl, až jsem si myslela, že Narumiho na místě promění v kus ledovcové krajiny.
"J-jasně… O-omlouvám se, M-madam." zakoktal ještě víc Narumi a začal se nervozitou dost potit, upřímně já jsem na tom byla dosti podobně. Ale tím se nahlas chlubit nehodlám.
"Takže, koho ten špicl miluje?" zeptala se podruhé Sakura-sensei a její trpělivost teď byla na hraně a to i Narumi poznal dost jasně, možná proto polknul a jemným hláskem zakoktal.
"P-přeci Yuuku."
"Kdo je Yuuka?" zeptala se Sakura-sensei ale mě se ztratil hlas.
"To…" vyšlo z mých úst jen a můj pohled spadl na Shimizua. Ten vypadal, jakoby si zrovna popálil ruku o rozpálený karabáč a přitom se díval na vypálené písmeno v jeho dlani. Ve skutečnosti jsem neměla ani mák, co to znamená, ale něco to znamenalo. Shimizu na to přišel a nejen to, jeho konečný úsměv mi potvrdil další věc. On na to přišel, na tohle celé divadlo. No konečně. Povzdechla jsem si.
"Aha. Chápu." řekl Shimizu najednou a podíval se nadšeně po svém kolegovi. "Skvěle, Narumi."
"Můžete to vysvětlit?" řekla zmatená Misaki, které jaksi vadilo nebýt v obraze. A nebyla sama, komu to očividně dost vadilo. Sakura-sensei ale jen pozorně pozorovala svého přiděleného studenta, svého přiděleného Naru a nedovalila si říct jediné slovo navíc. Asi jí samotné něco došlo.
"Cestou do Dai-sanovi kanceláře." řekl Shimizu a sledoval pohled své nadřízené, která jen přikývla a klidným pohybem ruky naznačila aˇž nás všechny vede.

"A co s ním?" zeptal se Yori na dost podstatnou věc a všichni jsme pohlédli na špeha. Sakura-sensei jen vzdychla a pak se ušklíbla směrem k díře v zemi. Vzala našeho nezvaného hosta za flígr a jemně ho dotáhla až k okraji jámy, kde do něj, jako že nechtěně, strčila a on spadl jak široký tak dlouhý do vězení, které vytvořil původně pro ni samotnou. Spokojeně se pousmála a poupravila si jeden nezbedný pramen vlasů z obličeje. Dívali jsme se na ni dosti vyjeveně a její úsměv to jen zhoršil.
"Vyřešeno. Jdeme." řekla a vydala se za Shimizuem. V místnosti bylo slyšet hlasité polknutí nás zbylých, kteří jsme to ještě nevstřebali.
"Radši nechci vědět, co dělá se svými nepřáteli." řekl Toshiro stroze a trochu vzdychl.
"To ani nechtěj, týden jsem nemohl pořádně usnout." poznamenal Narumi a udělal pár kroků ke své rusovlásce, která mu ochotně dal svojí ruku. Asi jí to taky dostalo trochu do vystrašených vod.
"Já dva." přiznala jsem a trochu jsem zrudla.
"Pořád můžeme zdrhnout." poznamenal Toshiro a společně s ostatními se nám tahle myšlenka docela i zamlouvala. Narumi se podíval po mě a pak po Misaki a pak šeptem řekl:
"Hmm… To nezní tak špatně, kdybychom si pospíšili tak možná…"
"Tak POHYB, mládeži, než si pro vás DOJDU!" tak rychle jsme ještě strach nedostali. Hlas Sakury-sensei je vážně strašidelný a o to víc, když se rozléhá po tomhle hnusně vypadajícím domě.