TpN: O mě se snažit (NE)musíš (21.část)

Narumi:
Zasněný pohled, který se po celou dobu rýsoval Hikaru v obličeji, jsem nedokázal jen tak přehlédnout. Sice jsem byl hodně mimo,… to díky mé milované Misaki, která se stále tvářila jako nedobytná pevnost,… ale tohle prostě ignorovat nešlo. Na to jsem byl až moc rodině založený. O své známé a hlavně kamarády jsem se hold strašně moc staral, i když to občas na mě bylo dost málo poznat. Všímal jsem si… no, i když většinou to byli jen samé ptákoviny.
Vím přesně, co se ti teď honí hlavou, má milá.

Pousmál jsem se, i když dost smutně,… a samozřejmě otočil hlavu mimo zorné pole Hikaru. Už tak toho na ní bylo dost. Hledět na šťastný pár a snít, když ten její je jen krůček od její trpělivé maličkosti, a vůbec nejeví zájem o to napodobit cokoliv z toho, co jsem teď dělal s Misaki.
Hikaru má možná pravdu, jako že většinou jí nemá, jen se snaží zaujmout. A to v tom, že Shimizu Nara je vážně největší pařez. Tedy v určitých věcech, co se do normálního života docela hodí znát. Alespoň trochu by si o nich mohl něco přečíst. Jako to dělá Sai-san. Vždycky ví, co mi půjčit.
Jako by věděl, co si klidně přečtu, i když nerad čtu.
Asi nějaký to jeho osobní kouzlo, má v tom zřejmě mnohaletou praxi. Myslím jako v těch nápomocných knížkách, když něco neznáte nebo neumíte a tak. No, to je jedno.

Když mě konečně ostatní pochopili a Shimizovi něco z mého nesrozumitelného proslovu zapadlo do té jeho velké skládačky našeho příběhu, asi část která mu chyběla dle jeho výrazu, vydali jsme se všichni za Daiem do jeho suprově uklizeného kanclu. Mezi skoky se nám snažil jako velkým slepým hlupákům více nastínit, co mu můj šestý smysl prozradil za klíčový bod. Který dřív nepokládal za klíčový natož zásadní v celém příběhu našich strastí.

Špína z umaštěných skel byla pod přímými slunečními paprsky dobře viditelná i přes to, že jsme už dávno stáli v napůl naklizené kanceláři našeho hlavního podezřelého. O kterém jsem si, alespoň já, byl na sto procent jistý, že je jen obětí nějakého rodinného spiknutí. Těžko se tomu věřilo, ale bylo to bohužel jediné zjevné vysvětlení celé této záležitosti. Moje srdce nelhalo. Nikdy.
Celá místnost se nesla v duchu přerovnávání a uspořádání starého a nového. Papíry a šablony byly postupně seřazeny, jen místy chyběl jeden nebo dva v řadě, které se na jiné desce v rohu asi ještě upravovali. Tužky a pera byla seřazena na každém stole podle barvy a přebytečné čisté papíry byly naskládané v jednom fochu přivřeného šuplíku, který byl součástí větší skříně. Všechno bylo na první pohled jako ze žurnálu. Možná…
Proto mi jaksi nehrálo to okno.

Nechtěl jsem svůj neklid způsobený relativně hloupou věcí vytahovat před naším myslitelem, jelikož má schopnost dělat z takových věcí hned hlavní vražednou zbraň celého případu. A tak jsem raději jako zbytek zúčastněných mlčel a dělal, jako že mě zajímá jen a jen moje Misaki, což zase nebyla úplně čistá lež. Ale jako krytí to bylo spolehlivé gesto.
"Hm… Není tady." poznamenal jsem a čekal na to, kdo se chytne. I když to bylo vcelku jasné.
"Páni, díky že si nám to prozradil." ozval se příkře Toshiro.
"Vypadali jste bezradně." oponoval jsem s mírným úsměvem, jelikož tak fakt vipadali.
"Jen kontrolujeme okolí, ty blbče!" řekl naštvaně Toshiro a já větřil menší hádku mezi dvěma kohouty. Jako, že jsem vůbec netoužil po tom mít nějakého žárlivého soka v lásce.
"Přesně, mohla by to být past, nebo taky..." přerušila nás jemně Hikaru ale bohužel se jí to moc nepovedlo vzhledem k tomu, že jsem měl vlastní přerušovací větu typu blbeček.
"Proto jsem řekl, že tu nikdo není."
"Štveš mě." řekl stroze Toshiro a raději udělal dva kroky ode mě. Jako by mě snad dokázal nějakým způsobem ohrozit. Blbec jeden namyšlenej. To mají v DNA asi všichni v Suně, ještě že proto mám celkem slabost. Při pohledu na ledově klidnou Misaki se mi rozbušilo znovu srdce, až jsem musel sklopit zraky k vyleštěné podlaze kanceláře.
"To není tajemství." řekl jsem jen, abych se zbavil té chvilkové závrati způsobené kráskou stojící jen kousek vedle mě. Tak roztomile a věrně mě držela za ruku, až mě to trochu znervózňovalo.
"Tak proč se nesnažíš?" zeptal se Toshiro a já se zase věnoval plně jeho žárlivému kokrhání.
"Nesnažím, o co?" zeptal jsem se překvapeně zase já, jelikož mi nedocházelo, co tím jako pan nejchytřejší myslel. Nečekal jsem, že ho moje světoznámá demence tak moc naštve.
"Třeba držet hubu."
"Budu o tom přemýšlet." řekl jsem, i když jsem možná, vzhledem k jeho ledovému obličeji, měl raději zvolnit a zvolit jiná slova. Když mě tak bavilo ho provokovat.
"Nevšiml jsem si, že by ses narodil s touto schopností." oponoval mi celkem v klidu a ušklíbl se, to bylo poprvé za náš rozhovor. Jako kdyby mohl tou hloupou poznámkou vyhrát náš slovní souboj. Bohužel jsem zvolil špatné pořadí slov, které se dalo pochopit mnoha způsoby, z nichž jeden jsem vytahovat nikdy nechtěl, ani kdybych ho nesnášel sebevíc. Takové věci se prostě neříkají…
"Nevšiml sis více věcí." vypadlo mi ale z pusy a v té chvíli jsem toho litoval.
"Možná… jsem jen nechtěl." řekl Toshiro klidným vyrovnaným hlasem a s mírně nešťastným pohledem,… který jsem bohudík zahlédl jen já,… upřeným do mých očí se můj osobní faul změnil v mém podvědomí na rozhodčího s červenou kartou v ruce. Tentokrát jsem to podělal já.
"Co takhle skončit u toho,… že jsem idiot?" řekl jsem po chvilce napjetí a očekávání od našich posluchačů a přiznal ve svém modrém pohledu svojí chybu, za kterou jsem se fakt styděl. Toshiro si mě pomalu prohlédl od hlavy až k patě s mírným úsměvem říkajíc, ty za to ani nemůžeš, jen si vylévám vztek, a pak nasadil zpět svou známou ledovou grimasu, na kterou jsme byli zvyklí, a já poznal, že je zase dobře. Relativně tedy.
"Beru… Pro teď." řekl jen tiše a přesunul se nadrbou stranu malé kanceláře, jako že zkontroluje nahromaděné listy v koutu na malém stolečku. Že já radši nedržel hubu.

"Co je to?" ozvala se Hiraku po dalších deseti minutách šustění a přešlapování.
"To je krev." ozval se jemný hlásek s ironickým zabarvením.
"Další skvělá dedukce, blbče." okřikl mě Toshiro, což mě tedy dost urazilo, jelikož jsem pro tentokrát vážně raději neměl v úmyslu nic říkat. Tedy alespoň ne nahlas přede všemi.
"To jsem neřekl já." bránil jsem se a trochu nafoukl své tváře, jako to dělají malé děti, kterým rodiče přiřknou něco, co neudělali nebo o tom vůbec nic nevědí a…
"To já." ozval se znovu jemný hlásek, tentokrát kousek od mých nohou. Sklonil jsem se, a koho to nevidím u svých kolen, jak se mě nervózně drží za lem kalhot.
"Kami-chan?"
"Co tu proboha ještě dělá?" zeptala se Hikaru ne moc nadšená tím, co jsem zase vyvedl.
"No, tak nějak jsem ho vzal instinktivně na záda." řekl jsem a s menším omluvným úsměvem se podrbal v tmavých matčiných zděděných vlasech, které byly to jediné, co mě odlišovalo od nechutně slavného obličeje Uzumaki Naruta, kterej to ode mě ještě dost schytá, za to co opět udělal! Nebo spíš za to co neudělal! Ale to až později. Zatím pořád stůj na druhé koleji, hnusnej vagóne vzteku.
"Bože, copak ti nikdo neřekl, kam se děti rozhodně tahat nemají?" řekla mi Hikaru a šťouchla mě přitom jemně do žeber, což stejnak nebylo moc příjemné gesto.
"Tuhle lekci jsem zřejmě prošvihl." pousmál jsem se na ní a mnul si místo kam mě šťouchla.
"To mě nepřekvapuje." ozval se znovu Toshiro a raději se držel v blízkosti svého mladšího bratra, který vypadal, že je kdykoliv připravený skočit mezi naší napjatou dvojicí.
"Alespoň chvíli by jste na mě mohli být milý, ne?"
"A to jako proč?" zeptal se Toshiro a trochu se v koutku ušklíbl. Já se zamyslel, ale bohužel…
"No, já..."
"Nic rozumného tě nenapadá, co?" rejpla si Hikaru, když zahlédla můj bezradný výraz. Ten jasně signalizoval, že nemám nejmenší ponětí o tom, čím se mám jako bránit. Přesto jsem se opět ohnal nesmyslnými slovy, které neměl nikdo přerušit, natož aby mě dostal do bojového modu.
"Možná by i napadlo, kdyby si mi dala větší prostor na…"
"Ticho!" zavelela z ničeho nic Sakura a mi se připravili na přicházející boj s nepřítelem!

Misaki:
Je mi špatně, přímo hrozně, až se mi chce skoro umřít. Mám vztek a zároveň jsem šťastná jako nikdy předtím. Točí se mi hlava a myšlenkami jsem po celou dobu někde jinde, někde daleko od tohohle všeho, nepodstatného. Co se mi to jen stalo a proč právě v tuhle neblahou chvíli, kdy bych měla dávat ten největší pozor na případné nebezpečí. Láska je divná věc, tak silná a někdy tak nežádoucí, přesto se jí nedá bránit. Každou ubíhající vteřinu jsem chtěla, aby mě můj Uzumaki jemně líbal na má ústa. Jen to, že mi stále držel ruku v té své, mnou prohánělo zvláštní výboje, které se stupňovaly s bušením mého srdce. Dle jeho obličeje jsem soudila, že u něj probíhá něco podobného. Možná proto mě štvalo, jak rychle to na sobě dokáže maskovat a ještě vnímat své okolí.
Mě smysluplné věty prozatím míjely.
To se mi nikdy nestalo, a proto jsem vůbec nevěděla, jak se s tím mám poprat nebo jak to co nejefektněji překonat. Nevěděla jsem nic a to mě štvalo. K tomu všemu mě každý nenápadně koutkem oka sledoval a sem tam se nenápadně ušklíbl, jako bych svou zamilovanost měla napsanou na čele velkým modře světélkujícím písmem.

Nechte mě bejt!
Chtělo se mi vykřiknout na všechny kolem! Vůbec se mi nelíbilo, že řeší právě mě a mou chvilku stoprocentní slabosti, kterou si stejnak prožijeme všichni. A to nehledě na okolnosti jako tomu bylo právě teď. Bože, pořád je mi hrozně…
Nečekala jsem nic, a útok na naší docela velkou skupinu už vůbec ne!
Ale stalo se a my teď čekáme. Čekáme na toho, kdo na chodbě před kanceláří, z čista jasna, udělal nečekaný hluk! Nesmíme polevit, teď ne… Konečně jsem to byla zase já, nebo to jen bylo moje silnější já, které chtělo ochránit to, co milovalo ze všeho nejvíc. Asi ano, ale to je teď jedno.
Klika se posunula do vertikálního směru a dveře se pomalu otevíraly! Když se otevřely úplně, nestačila jsem se divit, natož pochopit další běh událostí.

"D-díky, … b-bohu… T-to jste vy…" zašeptala pro mě cizí blondýnka, o něco starší než já, směrem k Narumimu a Hikaru. Rukou celou od krve si držela poraněné místo, zřejmě od meče a její potlučená tvář se úlevně pousmála na známé tváře.
"Yuuko?!" vykřikli najednou Narumi a Hikaru a společně přiskočily ke zraněné ženě, která dle mého názoru skoro mlela z posledního. Oba jí přidržovali a opatrně jí posadili na zem. Sakura Uchiha, dřív Haruno, se k ženě sklonila a začala jí postupně léčit její zranění. Od vážnějšího po ty nejmenší škrábance. Jak se jen hodí mít v týmu lékařského ninju.
"Nee-san…?!" křikl jemně i šokovaný malý kluk se stejnou barvou vlasů a přikleknul ke své starší zraněné sestřičce. Taky mi mohlo dojít, že jsou příbuzný. Jsou si i dost podobní, co se týče slabin.
"Proboha! K-kdo ti to udělal?" zeptala se poplašeně Hikaru a jemně až z moc velkou ohleduplností odhrnovala té Yuuce delší světlé vlasy z obličeje.
"J-já nevím, Hikaru… P-přišla jsem za otcem a… n-někdo mě prašti ze zadu do hlavy." vykoktala ze sebe ta ženě a trochu se zakuckala. Z koutku úst ji vytekl pramínek čerstvé krve.
"Takže jsme tu správně." poznamenal Toshiro stroze a šel zkontrolovat společně s Yorim v patách chodbu, jestli neobjeví něco podezřelého. Stačila by jedna malá stopa, abychom se hnuly.
"Asi si nevíš, jak dlouho si tu ležela, že ne?" zeptal se Shimizu a mě na jeho postoji přišlo něco zvláštního. Jasně, známe se jen krátce a většinou spolu moc nemluvíme, ale ledacos člověku dojde jen z pouhého lehkého pozorování. To mi jednou řekl Naruto, blbec jeden.
"Omlouvám se, ale od té rány si nic nepamatuju." řekla Yuuka a snažila se dýchat klidně.
"To je možná lepší stopa, než kdyby sis něco pamatovala." řekl Shimizu a lehce se pousmál mým směrem, což bylo dost zvláštní. Nechtěla jsem se ptát, ale tu otázku chtěl očividně slyšet ode mě.
"Co tím myslíš, Shimizu?" zeptala jsem se tedy a přivřela své černé ledové oči.
"Hlavní podezřelí je touhle celou scénou jen víc a víc podezřelejší." odpověděl mi Shimizu se stálým pohledem na mě, což zaujalo i mého Narumiho, který stále klečel u zraněné Yuuky. Toshiro a Yori se mezitím vrátili z chodby a i z konce rozhovoru jim bylo jasné, co se řeší. Narumiho nevrlost je asi potěšila na tolik, že nic neříkali, jen se tak šklebili na jeho účet.
"Skvělý, už zase s námi mluvíš jako s hlupáky." poznamenal Narumi nakonec a protočil oči v sloup.
"Vážně si to myslíš…" řekl Shimizu a otočil se na svého dlouholetého kolegu, u kterého byl očividně přesvědčen, že svou blbost jen hraje a že ví přesně kdo co a s kým. Mě z nepochopitelných důvodů vůbec nedocházelo, proč si něco takového o tom blbci myslí. A ne že by to trápilo jen mě…
"Co víš a my ne?" zeptala se Hikaru a udělala krok ke svému idolu.
"Teoreticky už všechno." odpověděl jí její pařez, který by se alespoň trochu mohl snažit.
"A proč by to měl vědět i Narumi?" zeptala jsem se a snažila se nerozplynout nad jeho jménem.
"Protože je to vlastně jeho myšlenka." odpověděl mi Nara a pousmál se. Hikaru ho nesměle chytila.
"Shimizu…" zašeptala prosebně a dívala se přitom na toho hnědookého zabedněného krasavce.

Minuta sem, minuta tam,… bylo jasné, že to takhle nevydržíme dlouho…

"Ach jo, než se do sebe zahledíte na pár dlouhých sladkých minutek, nemohl bys tu svou větu trochu rozvést?" zeptal se Toshiro, kterému už očividně došla veškerá trpělivost na dnešní den.
"Kolega má na mysli, že bys to měl přeložit do naší řeči." řekl Narumi a pousmál se.
"Do řeči obyčejných lidí." poznamenala jsem a nadzvedla jedno obočí, pobavená jsem tedy nebyla.
"Copak jsem to tak neřekl?" otázal se náš myslitel a překvapeně si nás prohlížel, než jsme bouchli.
"Ani náhodou!" řekli jsme všichni naráz s protaženými obličeji. Tohle bylo fakt moc.