TpN: O mě se snažit (NE)musíš (22.část)

Shimizu:
Ani nevím, kde jsem stál, když se to stalo. Všechno se seběhlo strašně rychle. Na mě až moc. Kdo mohl tušit, že se tu tak náhle zjeví naše stará známá a bude tak vážně zraněná. Upřímně, to jsem do svých výpočtů vůbec nezahrnul. Tuhle, dalo by se říct, skoro podlou možnost. Trochu mě to vykolejilo, ale za malou chvíli jsem zase zkameněl a nenápadně se ušklíbl. Docela dobrá strategie na začátečníka a člověka, který jednu věc plánoval několik let. Tolik času většinou tedy nemám. Třeba se u mě jen začíná projevovat obyčejná závist. No, už by bylo sakra načase. To je voprus.

Sledoval jsem všechny přítomné a snažil se alespoň trochu odhadnout, co si o tom všem myslí. Je to o mě velice dobře známo. Nejsem v tom nijak dobrej, a jelikož na to mám v týmu Narumiho, tak jsem se ani nijak nesnažil o to, se to naučit. Ale přesto jsem zrovna teď neměl moc na výběr.
První věc, co jsem rozpoznal, byla obličejová grimasa vystrašené Hikaru. Neměl jsem jí to vcelku za zlé, ale někdy je vážně moc naivní. Asi hold někdo musí baštit všechno, co jí druhý napovídá. Ne, že by všechno a od každého byla lež. Třeba jako teď.
Jako druhá věc, kterou jsem zahlédl, byla Narumiho póza. Vypadal celkově stejně naivně jako Hikaru, ale v jeho případě bylo něco jinak. Jako by věděl, tušil to, co teď běhá v hlavě jen mě. Že by ten jeho sedmý smysl konečně začal pracovat? No konečně. Alespoň, že na cílové rovince nikdy nezklame. Je to otrava… ale nejspíš bude zase vítěz.

Pousmál jsem se jeho směrem, jelikož mě občas dostávalo do kolen, jak umí být v těch nejtěžších a nejnebezpečnějších situacích nadmíru spolehlivý. Jako, že po většinu času ve vesnici se nemůžete spolehnout ani na to, že přijde v čas na důležité týmové setkání. Třebas když nás povyšovali, přiletěl jak splašenej a vymlouval se na nějaký lehce zraněný děti, co si hrály v blízkosti Lesa smrti, jako že tam se nedostane ani chunin, natož školáci z druhého ročníku. Ale tenkrát jsem fakt musel uznat, že byl dost přesvědčivý. Kdybych ho neznal, omluvil bych mu to a ještě ho vyznamenal. Uzumaki ale takovýhle věci dělá pořád a je úplně jedno, kterého z nich se to zrovna týká.
Přijde jim to normální. Přirozený.
To je ale na jejich způsobu uvažování to nejúžasnější. Skoro byste řekli, že v sobě nemají žádný zakódovaný pud sebezáchovy. Když si to pomyslíte, přesvědčí vás o opaku. Přesvědčí vás o tom, jak moc jste byli do této chvíle slepí. Do chvíle, než jste je poznali. Někdy je to totální voprus.

S ubíhajícím časem jsem si byl jistější a jistější svojí domněnkou. O všem, co se tu teď děje i o tom, co se událo za všechny ty pouhé tři dny. Všechno sedělo, včetně Narumiho lehkého projevu sedmému smyslu, tvořeného zvláštními lidskými pocity a vjemy. Klidně jsem hleděl před sebe a nevnímal vůbec nic jiného, než celý náš krátký příběh. Celou osnovu našeho malého dobrodružství, které bylo provázáno několika nečekanými úmrtími. Nechci to nazývat zvraty, ale ono to tak bylo.

Navíc do toho všeho mi konečně došlo…

Přivřel jsem oči a snažil se co nejvíce nemyslet na burácející srdce, které mi najednou naráželo větší silou do hrudníku. Pařezu konečně něco došlo. Nad čím jsem se musel pousmát ale jen lehce, nesměli si toho všimnout, ne teď. Zbytečně by se rozptylovali mým náhlým probuzením z medvědího spánku tuposti a slepoty. Proti své vůli jsem začal původce svého náhlého prozření ignorovat. Letmý pohled na ní mě najednou tak moc spaloval, že jsem prostě nemohl vnímat celou její existenci v místnosti. Nemohl jsem, moje soustředěnost se kvůli ní vytrácela a mizela v dáli s každou sekundou navíc. Stačilo jen to, že stála tak neuvěřitelně blízko. Tahle náhlá zamilovanost je vážně otrava.

Najednou jsem dostal chuť na přesnídávku, ani nevím, kde se ta náhlá potřeba vzala, jen jsem prostě měl chuť na něco sladkého, co by zahnalo tu touhu a škrábání v krku. Celý tenhle stav byl jedno velké podivno, tedy alespoň pro mě jako nedotčeného mladíka. To zní ujetě. Možná je vážně něco na tom, že se o mě říká, že jsem pořád, jak stařík v důchodu, který sem tam plácne něco hloupého jako správný teenager. O to víc mě to štve, jelikož to poprvé z pusy vypustila právě Hikaru. Za tohle jí rozhodně děkovat nemusím. Ach jo, brzy se mě zeptá a já stále nevím, co odpovědět. Mám říct pravdu, anebo s ním mám ještě vyčkat. Bohužel proto mě, ona to pozná a pak bude naštvaná, že jsem jí zase tahal za nos. Což vždycky ráda, ještě dlouho potom, dost drsně rozmazává. Jsem to ale klikař, obzvlášť co se týká ženských. Táta mě v tomhle ohledu vždycky varoval a já ho neposlouchal. Teď se to vrátí i s úroky.
Podíval jsem se letmo na Hikaru a ze všech sil se snažil ignorovat poskakování srdečního svalu. Ještě chvilku a bude to její limit. A než jsem se nadál, už na mě tasila svou otázku.

Hikaru:
Ještě se máme dobře, napadlo mě, když jsem zahlédla Yuuku a její momentální stav, který pod kapkami čerstvé krve a hlíny vypadal v šeru kanceláře dvakrát tak špatně. Ani jsem se nechtěla ptát svého milovaného kolegy, proč je tak klidný a vůbec se nezajímá o zraněnou ženu. Brala jsem to za jeho hloupý přemýšlivý zvyk necitelného robota, který mívá, když mu pár věcí zapadá do jeho obřího hodinového stroje. Štval mě. Nejen že najednou ignoroval vážnou situaci, ale ještě ke všemu i mě samotnou, což bylo dost neomluvitelné samo o sobě.
Stejnak jsem to chtěla vědět.
To, nad čím teď tak uvažoval a místy jsem měla pocit, že si ji na sto procent jistý tím, co právě složil dohromady. Vzdychla jsem a dál svou pozornost raději věnovala Yuuce a Sakuře-sensei, která jí bez jediného slůvka odporu léčila.

Přišla jsem si jak na hodině ekonomie, kterou nám kdysi předepsali do školní povinné výuky. Přednášel jí náš oblíbený profesor Shino-sensei, který byl vcelku dobře nudným vypravěčem nudného předmětu, ve které se vždycky dostal k jedinému příkladu, a to k sekvojím. Neptejte se mě proč zrovna k těmto staletým stromům, z nichž některé tu stojí déle, než celá světoznámá Konoha i se všemi svými známými osobnostmi. Možná na to chtěl Shino-sensei poukázat a tím nás i přesvědčit, jak nicotní vlastně jsme vzhledem k časové ose světa. Ta naše společnost, na kterou jsme tak moc hrdí, tak ta může kdykoliv skončit, anebo být nahrazena něčím jiným. Něčím temnějším, jako zažila minulá generace. Někdy si říkám, jaké to asi bylo? Bylo to podobné téhle naší misi, nebo to bylo dvakrát tak horší? Neumím si představit, že by tohle probíhalo všude kolem mě a všem, které miluju.

Všude rudá… rudá barva vytékající z bledých těl.

Děsí mě to, jen na to pomyslím. Proč nad tím vůbec uvažuju v takovou chvíli? Už jsem asi hodně padlá na hlavu, když tu přemýšlím o minulosti. Je to snad kvůli stavu Yuuky? Anebo mě dohnal jen můj vlastní strach? Zvedla jsem hlavu a podívala se opět na Shimizua, který si byl teď svou domněnkou zcela jistý.
"Co je to sakra za domněnku, už to řekni i nám!" křikla jsem na něj naštvaně. Věděla jsem, že nic neřekne, ale moc jsem si to přála. Znovu jsem vzdychla a namátkou hodila krátký pohled na Narumiho. K mému překvapení neměl v očích jen lásku k Misaki. Byl si jistý svým hloupým názorem, to jsem na něm hned poznala. Ale u něj to nikdy nebylo zapříčiněno nějakými reálnými důkazy. Že by něco zase cítil ten jeho sedmý smysl? Zdálo se skoro, že přišel na celé rozluštění příběhu.
Jako by věděl, kdo to… ?
Ne. To se mi asi něco jen zdá. On není jako Shimizu, kdyby něco věděl, tak by to určitě všem řekl a nenechával si to naschvál pro sebe, kvůli nějakýmu hloupýmu důvodu. A jestli se pletu, tak by to neměl vydržet a každou chvíli se proříct nebo tak něco. Jinak jsem klidná.

"Tak, co teď?" otázal se Yori s velmi zásadní otázkou na všechny přítomné. Yuuka měla vyléčena ty nejhorší zranění a tak byla vcelku víc při smyslech, než když se k nám dobelhala.
"Dojít si pro viníka." řekl Shimizu jako by se nechumelilo, ale stále měl pohled upřený k podlaze kanceláře, kde jsme před tím našli první mrtvolu, kterou tohle celé nedorozumění začalo.
"Co že seš tak hrr najednou?" ozvala jsem se příkře, jelikož mě předtím totálně ignoroval a vůbec neodpověděl na mojí otázku formulovanou jako rozkaz.
"Zdá se mi to jako nejrozumnější." řekl stroze Shimizu a dál hrál kamennou stěnu, což mě neskutečně vytáčelo společně s faktem, že se na mě za celou půlhodinku ani jednou nepodíval. Dokonce ani při jedné ze svých odpovědí, které byly jasně pro mě. Co se to s ním sakra děje?
"Čekal jsem tedy lepší odpověď." ozval se z rohu kanceláře Toshiro a přitom si prohlížel nějakou žlutou složku s popiskem - Zabezpečení městské banky. Nechápu, proč ho zaujalo zrovna tohle.
"Například?" zeptal se Shimizu a k mému překvapení jemu pohled věnoval.
"Třebas: Vím všechno. Jdeme." odpověděl mu Toshiro a zaklapl nezáživně složku, ve které si do teď četl o zcela nepodstatných věcech. Tedy alespoň z mého úhlu pohledu.
"To není tak snadné." řekl Shimizu a dost hlasitě vzdychl. Pak se podrbal na hlavě a zavřel zamyšleně oči v gestu, dejte mi chvilku, lidi. Asi si promýšlí ještě nějaké detaily, což je jeho slabina.

Už chci znát odpověď. Asi jako každý v téhle organizační místnosti, to že se mi nedostává, mě deprimuje a jsem tak víc a víc podrážděná. Trpělivost není moje silná stránka, ale to už ví skoro všichni, kdo mě trochu déle znají. A tajemstvím to u našich protivníků ani dlouho nezůstane, prý je to totiž dost očividná charakterní vada. Tím mě moje matka moc neuklidnila.
"To říkáš vždycky, když už znáš skoro všechna fakta." řekla jsem a dost hodně jsem se snažila, aby mi věnoval alespoň třetinu svého hnědého pohledu, což se mi k mému překvapení povedlo. Nečekala jsem nic, natož aby měl pod očima jasné pozůstatky červených flíčků a lehce se pousmíval mým směrem. Nechoval se, nebo spíš netvářil se vůbec jako ten Shimizu Nara, kterého potkávám a bojuju po jeho boku skoro celý život. V jeho pohledu bylo něco zvláštního, něco matoucího a… jemného.
"Ty na mě tedy visíš." vypadlo z něj nakonec a nervózně si odkašlal, což nikdy dřív neudělal. Tolik mě to vyvedlo z míry, že jsem se na chvilku zarazila a obsah jeho slov mi došel až po skoro celé ubíhající minutě, kdy jsem na něj vejrala jako opařená.
"Blbče, toho si nejde nevšimnout!" křikla jsem nakonec a chtěla mu vrazit jednu mezi ty jeho hnědě samolibý a otravný oč…!
"Okamžitě toho nechte, musíme najít a vyslechnout podezřelého. To je naše jasná priorita a to dříve než…" přerušila nás Sakura-sensei, když už byla u konce své lékařské první pomoci, ale tím nezapříčinila jen naše zklidnění a vrácení se k vážné situaci, ale postrčila i laťku trpělivosti u…
…
"To nebude nutné." ozval se třetí člen našeho dlouholetého společného týmu dvě. Byl vyrovnaný, soustředěný a klidný, což bylo samo o sobě dost zvláštní. Takový stav měl jen, když se…
"Co tím chceš říct, Narumi." zeptala se ho Sakura-sensei, která okamžitě bez sebemenšího zaváhání zpozorněla! Asi ten pohled dobře znala od někoho jí moc známého, než aby ho nedokázala rozeznat.
Narumi se na ní podíval jen koutkem svého modrého pohledu, ze kterého se zrovna teď nedalo nic vyčíst. Vztek, strach, lítost, váhání. Nebylo v nich nic, jen klid.

Vánek.

Ušklíbl se směrem k podlaze kanceláře, podrbal se na hlavě a pak s jednou rukou přes obličej podíval na nás. Jeho oči jemně zledovatěly a mě najednou polilo horko! Zády mi projel chlad… polkla jsem a přistihla se, jak jsem se zapomněla jednou nadechnout.
Tenhle Narumi ví, jak dohnat člověka k šílenství, aniž by se ho dotknul.
Nebyla jsem jediná, koho ta věta napadla. Všem něco podobného projelo před očima a taky i ta druhá věta, která nás měla uklidnit, i když neuklidnila. Že ON je na naší straně. Věděli jsme to, ale nijak to nepomáhalo, v jeho blízkosti to prostě nešlo. Ignorovat jeho přítomnost se stalo nemožným úkolem a vzduch kolem nás najednou dost ztěžknul.

Narumi byl naštvaný.

Vzduch se vrátil do normálu a těžká atmosféra pomalu mizela. Najednou se všichni nahlas nadechli, ale jejich těla zůstávala v lehké křeči. Až když Narumi pomalu zvedl hlavu a pousmál se na nás tím svým debilním obličejem, věděli jsme, že už je dobře. Uvolnila jsem všechny svoje svaly a začala normálně dýchat. Tohle nikdy nebylo příjemné a z jeho strany dost sobecké ale, nikdy nic neudělal a tak jsme to raději všichni nechali být a nezmiňovali se. Narumi se postavil, protáhl a pak nám všech lehce veselým tónem oznámil svoje prozření:
"Jen to, že Viníci jsou tu s námi."