Two Weeks - Den 4.

Hiroomiho probudil zvuk budíku. Natáhl se pro mobil, aby ho vypnul, nemohl ho ale nikde nahmatat. S hlavou stále zaraženou do polštáře rukama přejížděl po zemi stanu, telefon ale stále vyzváněl a on ho ne a ne najít. Nakonec byl donucen zvednout hlavu a za usilovného mžourání ho vyklepat ze svého spacáku.
Opatrně se protáhl, při čemž se snažil nesrazit si stan na hlavu, a potřásl hlavou, aby si trochu urovnal rozcuchané vlasy.
Bylo půl deváté. Hiroomiho slíbená hodina spánku navíc se sice na pocitu vyspání příliš neodrazila, ale aspoň to znamenalo, že nebude muset dávat pozor, aby neprobudil Takashiho. Ten už totiž ve stanu nebyl.
Přeplazil se do přední části stanu a zrovna když byl v polovině oblékání, uvědomil si, že je tu něco, co pořád doráželo na jeho vědomí. Zamračil se a zastavil se v polovině pohybu.
Na střechu stanu usilovně bubnovaly velké dešťové kapky.
„No skvěle…“ zamumlal Hiroomi a sáhl do tašky pro černou šusťákovou bundu. Žlutý šátek si přivázal okolo krku, zachumlal se do bundy a s kartáčkem v kapse se vydal na ranní hygienu.
Venku lilo jako z konve. Déšť bičoval oprýskané střechy chatek a už stihl vytvořit široké blátivé kaluže. Hiroomi zalitoval, že si nezabalil holinky, rychle za sebou zapnul stan, aby dovnitř nenapršelo a svižným poklusem se vydal směrem k umývárnám. Cestou míjel děti v různobarevných pláštěnkách, které se trousily na snídani. Podle všeho to Hiroomi stíhal jen tak tak.
Až když stál před zrcadlem s kartáčkem mezi zuby, začalo se mu vracet, co se stalo předešlého večera. Vlastně co se stalo dříve toho rána, protože čtyři hodiny nejsou zrovna večer.
Překvapivě na sebe nebyl naštvaný ani si to nijak nevyčítal. No co. Tak se políbili. Mohl s tím počítat a přece jenom, proč by si stěžoval, když Ren uměl líbat. Nic to navíc neznamenalo, sám to i Renovi řekl.
Ale navzdory tomu, že se Hiroomimu v hlavě udávaly myšlenkové pochody tohohle typu, jedna část jeho mozku bila na poplach. V té části totiž hořelo a nikdo nevěděl, co s tím mají dělat, protože Hiroomi odtamtud odnesl hasicí přístroje a odpojil požární čidla. Byla to ta odstřižená, zavrhovaná část Hiroomiho mozku, která celý ten půlrok doufala, že najde toho tajemného zachránce z Nového roku, že se dají dohromady a že spolu budou hrozně šťastní.
Vypláchl si pusu a zastrčil kartáček s tubou pasty zase zpátky do kapsy. Prohrábl si dlaněmi vlasy, které měl rozcuchanější, než myslel, protože usnul s vlhkými vlasy, a zamračil se na svůj odraz v zrcadle. Naposledy se pokusil odhrnout si tvrdohlavý pramen vlasů z čela, než to vzdal, natáhl si kapuci a zase vyběhl do deště. Hned zamířil do jídelny.
„Dobré ráno,“ pozdravila ho Kyouko, sotva dorazil pod střechu a stáhl si kapuci z hlavy.
„Mohlo by být lepší,“ potřásl zimomřivě hlavou a přitáhl si bundu blíž k tělu. „Co se bude dít, když takhle prší?“ zeptal se. Kyouko pokrčila rameny.
„Uvidíme na ranním nástupu. Chizuru to probere s ostatními vedoucími a když tak vytáhneme náhradní program.“
„Což je?“
„Nech se překvapit,“ usmála se Kyouko, na což jí Hiroomi odpověděl jen protočením očí.
„Dojdete nám konečně někdo pro snídani, nebo tady budeme sedět o hladu ještě dlouho?“ ozvalo se od jejich stolu. Oba dva se otočili a zrak jim spočinul na nabručeně se tvářící Kovbojce.
„Ale copak, vstali jsme z postele špatnou nohou?“ ušklíbl se Hiroomi.
„Ne. Jen nemám ráda, když prší. Co bude s tím jídlem?“
Hiroomi se podíval na Kyouko, která jen pokrčila rameny, a on hned věděl, že je to jeho povinnost gentlemana, aby šel přes déšť pro jídlo on. Kuriri nebyla nikde v dohledu a Hiroomi hádal, že do sebe v klubovně lije svoje první kafe.
Povzdechl si a znovu vstoupil do průtrže. Přeběhl směrem k okénku a po krátké úvaze si přetáhl kapuci přes hlavu. Zase. Možná by nebylo úplně od věci sehnat si někde deštník.
Nakoukl do okénka a nemohl si ušetřit samolibý úsměv. „Neměl bys mít síťku na vlasy, když děláš v kuchyni?“ zeptal se nahlas, aby přehlušil cákání vody padající z okraje střechy kuchyně.
„Že to říkáš zrovna ty. Máš vlasy delší než já.“ Ren se opřel o široký vnitřní parapet a naklonil se dopředu. „A tobě taky ahoj.“
„Viděl jsem tě naposledy před necelými pěti hodinami, to se počítá ještě to ahoj ze včerejška.“
„Což mi připomíná… co to mělo být?“
Ó ano, jako kdyby tuhle otázku nečekal. „Co by to bylo?“ pokrčil rameny Hiroomi a zatvářil se tak nevinně, jak toho jeho mimické svaly byly jen schopné. „Šel jsem si užít zaslouženého spánku. Neměl by sis to brát moc osobně, víš.“
„Jak si to nemám brát osobně, vždyť jsi…“
V příští chvíli Rena do zátylku udeřila vařečka. Hiroomi překvapeně vykulil oči na drobnou kuchařku, která stála za Renem a svírala skoro půlmetrový nástroj v ruce jako důtku. „Žádné vykecávání, Renny, máš tady práci a ten chudáček čeká v dešti na jídlo!“
„Ano, madam,“ zamumlal Ren ublíženě.
„Slyšel jsi, Renny? Chudáček čeká.“ Hiroomi ani nevěděl proč, ale měl strašnou chuť dneska Rena popichovat. Jednou za čas měl prostě takovou rýpavou náladu a Ren byl perfektní terč.
„Zkus ještě nasadit psí oči, ať je dojem dokonalý,“ pobídl ho Ren, když krájel na tác dlouhou vánočku.
„Psí oči nemám zapotřebí. Navíc, kam se hrabou psí oči na postelový oči.“
To se Ren zastavil a otočil se k němu, na tváři směsici údivu, pobavení a něčeho, co svědčilo o tom, že právě teď je jen málo věcí, které by chtěl dělat víc než zjistit, jestli je to, co Hiroomi říká, pravda.
„To nemůžu soudit, zatím jsem neviděl ani jedny,“ řekl nakonec s úsměvem.
„Taky neuvidíš.“ Kdy vůbec Hiroomi přistoupil na tuhle hru?
„Vsadíme se?“
„Myslím, že jedna tvoje sázka je prozatím víc než dost…“
„Mohli byste vy dva PROSÍM přestat s tím flirtováním? Ne že bych nedokázal ocenit krásu deště, ale stát v něm deset minut se mi zrovna nechce, pokud to není nezbytně nutné.“
Hiroomi se ohlédl a spatřil Buddyho v okouzlující zelené pláštěnce s řadou žabiček podél lemu. Tvářil se, stejně jako většina lidí toho dne, trochu rozladěně, ale kdo by se mu divil. Ren se jeho směrem omluvně zakřenil a šoupl Hiroomimu do rukou tác s vánočkami. Hiroomi se ho chopil a zamířil zpátky ke svému oddílu. Když míjel Buddyho, ještě se pro jistotu ohradil: „A já neflirtoval.“ Buddy se zatvářil, jako kdyby mu příliš nevěřil, a sám přistoupil k okénku, aby sehnal jídlo pro své hladové svěřence.
Hiroomi rychle přeběhl krátkou vzdálenost mezi budovou kuchyní a jídelnou, aby mu pečivo na tácu příliš nenamoklo, a odložil je na stůl, kde se ně něj jako kobylky vrhly vyhladovělé děti. Tak tak, že si Hiroomi stihl přisvojit jeden krajíček. Kyouko se zřejmě už kdysi dávno naučila nějaké fintě, díky níž se jí pokaždé podařilo zmocnit se jednoho z nejlepších kousků. Teď se do něj zakousla a trochu rozmrzele se rozhlédla po šedých korunách lesa, který byl zahalen do mlhy a vodních par.
„Doufám, že to brzo přejde,“ zamumlala a otřásla se. „Jinak si dneska moc zábavy neužijeme.“
„Pořád můžeme dát Šípkovou Růženku,“ navrhl snaživě jeden z Hanazawů (v modré pláštěnce s bílým lemem).
„Šípková Růženka?“ zamračil se nechápavě Hiroomi a otřel si ze tváře pramínek vody, který se mu spustil z vlasů.
„To je hra. Všichni jsou v postelích a vyhrává ten, který usne jako první,“ vysvětloval snaživě druhý Hanazawa (ve žluté pláštěnce s kachničkou na kapse - Hiroomi začal všechny podezírat, že si naschvál kupují pláštěnky s dětskými vzory).
„Ta se mi líbí!“ usmál se Hiroomi. „Hlasuju pro!“
„Já taky!“ přidala se Kyouko a natáhla se ke stolu čtvrtého oddílu pro další kus vánočky.
„Jojo, vsadím se, že jste do toho celý hrr, ale asi vás zklamu,“ zavrtěla hlavou Kuriri, čímž vyvolala na tvářích svých praktikantů výraz dvou zklamaných štěňat.
„Nedělejte oči, obludy,“ zamračila se na ně a otočila se na druhou stranu, aby se na ně nemusela dívat. Kyouko a Hiroomi se však dál tvářili jako hromádky neštěstí a fakt, že oba byli už napůl promočení, tomu dost pomáhal.
„A pak, že tvoje psí oči nikdy neuvidím.“
Hiroomi Rena, který právě přeběhl k nim od kuchyně, ignoroval a dál zíral na svojí vedoucí. „Tyhle taky nejsou pro tebe.“
„Ještě, že tak, protože kdyby ses takhle podíval na mě, asi bych udělal cokoliv bys chtěl.“
To Hiroomiho zaujalo. Ohlédl se a se zamyšleným pohledem se na Rena zadíval. „Vážně?“ zeptal se se zájmem a naklonil hlavu na stranu.
„Dobře, možná bys musel ještě přitvrdit, ale hádám, že bych to nevydržel.“
„Když se hodně snažím, vytlačím i slzičku,“ zaculil se Hiroomi, jako kdyby na to byl náležitě pyšný. Ren se při těch slovech zatvářil zmateně, jako kdyby se jeho obličej nemohl rozhodnout mezi překvapením a potutelným úsměvem.
„Fajn, tak tohle jsou psí oči, viděl jsem a neodolám, ale ještě bych rád ty postelové oči.“ Ren trochu ztlumil hlas, protože jejich svěřencům sice nebylo osm, ale tohle nebylo zrovna téma, které by se řešilo nějak zvlášť nahlas.
„Jak jsem řekl, na ty můžeš zapomenout,“ pokrčil rameny Hiroomi.
„Ne, vážně, jak bych je z tebe dostal?“ dorážel dál Ren a Hiroomi, i když by to popřel, kdyby se ho někdo ptal, si to náležitě užíval. Naposledy flirtoval, nebo vůbec, bavil se s někým, u koho byla šance, že by to zašlo někam dál než k potřesení rukou nebo přátelské puse na tvář… ani si nepamatoval, kdy to bylo. Od té doby, co se rozešel s Madokou o pořádnou známost nezavadil. Jako kdyby všichni gayové v Tamayori vyhlásili stávku a před Hiroomim se někam schovali. A najednou, hle, Ren, celý ochotný flirtovat a všechno to okolo a Hiroomi jen doufal, že to ještě nezapomněl.
„Dostat je ze mě?“ Hiroomi zavrtěl hlavou. „To bych se vážně, ale vážně divil.“
„Jsem plný překvapení,“ usmál se Ren, založil si ruce na hrudi a opřel se o podpěrný sloup. „Stejně jako ty. Aby tohle celé nedopadlo jako soutěž o větší překvapení.“
„Postelový oči prostě nedostaneš. Každopádně, mají to hned v názvu.“
„Postelové?“ Ren zase o něco ztlumil hlas a naklonil se blíž.
„Přesně tak. Což znamená…“
„…že tě nejdřív musím dostat do postele. No, to možná bude trochu problém, ale rozhodně ne problém neřešitelný,“ zaculil se Ren a jeho hlas přímo přetékal sebevědomím.
„Ty si docela fandíš, nemyslíš?“ řekl Hiroomi s předstíraným překvapením, srdce mu přitom ale zrychlilo, protože s tímhle výrazem by Renovi i uvěřil, že dosáhne, čeho si zamane. A podle všeho si zamanul Hiroomiho, což se Hiroomiho, překvapivě, značně týkalo.
„Jsem docela optimista.“
„Všiml jsem si.“
„A ty líbáš moc dobře na to, abych se nesnažil.“
Hiroomi překvapeně povytáhl obočí. „Vážně?“ To prohlášení ho zasáhlo naprosto nepřipraveného. Madoka se nikdy neobtěžoval Hiroomimu sdělit, jak si stojí, zatímco Ren si s tím hlavu příliš nedělal.
„Asi to bude potřebovat ještě přezkoumat, ale zatím si stojíš dost dobře,“ zakřenil se Ren a mrkl na něj. To byla pro Hiroomiho poslední kapka. Prudce se otočil na druhou stranu a několika možná až zbytečně rychlými kroky přešel zpátky ke Kyouko a Kuriri. Ren zůstal stát opřený o sloup a jen se dál potutelně usmíval.
„Už slyším kostelní zvony bít…“ zamumlala Kyouko s pusou plnou vánočky.
„Co jsi říkala?“ povytáhl obočí Hiroomi, Kyouko však zvedla ruce v obranném gestu.
„Nic. Nic, vůbec nic!“
„No proto.“

Ukázalo se, že navzdory dešti je pořád co dělat. Na Hiroomiho padl Černý Petr a dostal za úkol vyrobit pro pátý oddíl průkazy, do nichž měli děti sbírat potvrzení za splnění jednotlivých tréninkových dnů. Pro Hiroomiho to znamenalo, že musí vyplnit jména, data narození a jiné podobné nesmysly všech dětí a navíc orazítkovat první tři potvrzení. Znělo to jednoduše, ale prakticky to byla práce na půl dopoledne. Strávil je u nízkého stolku v rohu klubovny, shrbený nad jednotlivými průkazy a brzy se obával, že už se nebude umět ani podepsat.
Naštěstí v tom nebyl sám. Z každého oddílu se s tím pachtil jeden šťastlivec.
K Hiroomiho radosti (a dobře, možná i trochu zklamání) onu administrativu dostala za šestý oddíl na starost Karasu.
Sotva průkazy dokončil, zamířil do jídelny, kde jeho svěřenci, šustící pláštěnkami, hráli hry vhodné jako alternativní program do deště.
Ten den vážně nestál za moc. Během oběda přestalo pršet, ale všude stály louže a obloha byla pořád zatažená.
„Copak nás trápí?“ ozvalo se nad Hiroomim, asi deset minut po tom, co se rozhodl si během poledního klidu dát šlofíka na sedačce na klubovně. Gauč byl z nějaké napodobeniny kůže, stál zastrčený až v koutě místnosti a byl až do teď zaházený nejrůznějšími prostěradly a věcmi na hry, takže ho Hiroomi považoval za hromadu haraburdí, dokud z něj někdo všechnu veteš neodklidil.
„Kritický den,“ zahučel Hiroomi do polštáře a vzhlédl. Nad ním stál Yoshiaki a tvářil se trochu ustaraně. „Nemám rád, když prší,“ dodal Hiroomi pro jistotu.
„Padá na tebe splín?“
„Dalo by se to tak říct,“ přikývl Hiroomi.
„Chápu.“ Yoshiaki se posadil ke svému stolu a začal se probírat nějakými papíry. Po chvíli všeobecného mlčení (které bylo vlastně jen dvoustranné, protože Yoshiaki a Hiroomi byli jediní, kdo se v klubovně zrovna nacházeli), se Hiroomi posadil. „Co děláš?“ zeptal se.
„Připravuju náhradní hru na odpoledne, protože tu, kterou jsme měli hrát původně udělat nemůžeme. Děti by se nám na tom bahně pozabíjely,“ dodal, když si všiml Hiroomiho nechápavého pohledu.
Aha, takže Ren mu tu hru vysvětloval zbytečně. No, co se dá dělat.
„A vážně by se mi hodilo, kdyby ti moji budižkničemové konečně dorazili, aby mi pomohli, když jsme dneska služební oddíl,“ pokračoval Yoshiaki a natáhl se pro nějakou knihu her k vedlejšímu stolu.
„Mohl bys mi je prosím vyvolat? Říkal jsem jim na obědě, že bych je tu potřeboval hned jak začne polední klid, ale podle všeho mají paměť jako zlatá rybička.“
„Bez problému.“
Hiroomi se vyhrabal z gauče a urovnal si mikinu, načež přistoupil k notebooku, který stál na stole u okna, z něhož byl výhled skoro na celý tábor. Počítač byl napojený na reproduktory, které byly připevněny na vnější zdi, takže když bylo potřeba, stačilo jen zahlásit do mikrofonu. Hiroomi se ho naučil ovládat předešlého dne, kdy byl nucen hlásit jména dětí, které si musely dojít pro léky.
Otočil několika knoflíky na ovládači reproduktorů a poklepal na mikrofon, aby se ujistil, že je zapojený.
„Prosím, ať se praktikanti šestého oddílu dostaví do klubovny. Neprodleně,“ řekl opatrně a rozhlížel se po táboře, jestli se někde objeví Ren nebo Karasu. Když se dobrou půl minutu nic nedělo, posadil se k oknu a znovu promluvil do mikrofonu: „Praktikanti šestého oddílu, to jest Ren a Karasu, prosím na klubovnu. Hned. Nedělám si legraci. Yoshiaki už se tu na mě mračí, jako kdybych vás někde schoval.“
Yoshiaki povytáhl obočí, Hiroomi to ale přešel jen pokrčením ramen, načež pokračoval. „Haló, haló. Hledá se Ren a Karasu. Kdo je viděl, ať je okamžitě pošle do klubovny, nebo je tam vlastními silami dopraví.“
Stále nic. Hiroomi si těžce povzdechl a podepřel si bradu dlaní. „A máme tady počasí. Stále je zataženo, i když se oblačnost místy protrhává a tvoří nám mraky ve tvaru zvířat. Já sám vidím žirafu a krokodýla. Cesty jsou sjízdné, i když místy trochu rozčvachtané. Před chatkou číslo pět právě parkuje skupinka mladých slečen, takže na ně myslete, až pojedete kolem.“ Hiroomi si ani neuvědomoval, co plácá. Byl prostě rozhodnutý mluvit, dokud se Ren a Karasu neobjeví.
„A znovu opakujeme výzvu k navrácení ztracených vedoucích šestého oddílu. Kdo je má, ať je vydá, my je potřebujeme víc. A pohleďme, jedna z nich už se našla! Karasu se k nám blíží směrem od sprch, na sobě slušivou róbu z ručníku, že by hit letošního léta? Stále nám ovšem schází Ren, druhá polovina praktikantského týmu šestého oddílu.“
Karasu vstoupila do klubovny, skutečně zabalená jen v ručníku a s lahví sprchového gelu v ruce.
„Co to tady provozuješ za nelegální vysílání?“ zajímala se, když míjela Hiroomiho. Ten si na okamžik odtáhl mikrofon od úst a pokrčil rameny. „Bylo mi rozkázáno vás s Renem sehnat, tak sháním.“
Karasu pomalu přikývla. „Tak pokračuj, děckám se to líbí,“ řekla a zamířila ke zdravotnici, aby se u ní v klidu převlékla.
Hiroomi se znovu otočil k oknu. „Upozorňujeme, že začínáme zvažovat vypsání odměny na Renovu hlavu. Živého nebo mrtvého, hlavně, když ho přivedete. Ne, počkat, Yoshiaki tu na mě gestikuluje, že bychom ho raději živého. Já osobně nechápu proč, ale já do toho nemám co mluvit.“
Na trávníku pod oknem, z něhož Hiroomi pozoroval tábor, se objevilo nějaké dítě, zamávalo na Hiroomiho, aby upoutalo jeho pozornost a ukázalo někam k jídelně. Hiroomi se tím směrem podíval a viděl, jak Ren právě vychází z kuchyně a utírá si ruce do kalhot.
„Rádio Kawatan vám přináší nejnovější zprávy z regionu. Ren byl konečně nalezen. Podle všeho byl držen v kuchyni, ale konečně byl propuštěn a může se shledat se svými bližními. Už se blíží ke schodům a pozor… no né… uklouzává na bahně a padá. To je ale nepříjemné. Ren se statečně zvedá, ale je vidět, že jeho čest byla pošramocena. Pokouší se očistit se své kalhoty, ale nedaří se mu to a tak se vzdává a pokračuje ke schodům a stoupá nahoru k našemu studiu. S radostí můžeme oznámit, že jak Ren, tak Karasu byli nalezeni a tím končí dnešní vysílání Rádia Kawatan. Já jsem Hiroomi a uslyšíme se příště. Děkuji za pozornost.“
Hiroomi mikrofon odložil přesně ve chvíli, kdy Ren vešel do klubovny.
„Rádio Kawatan?“
„Tak si krátím dlouhou chvíli,“ zaculil se Hiroomi, protože viděl, že navzdory kalhotám od bláta a právě dokončené službě v kuchyni to Renovi cuká v koutcích.
„Taky bych chtěl mít čas, abych si založil vlastní rádio.“
„Já měl frmol včera, ty si ho užij dneska.“
„Jsem rád, že se bavíš. I když se bavíš na můj účet.“
Hiroomi si podepřel bradu dlaní a povytáhl obočí. „Od toho tu jsem.“
Ren se usmál a bez dalšího slova zamířil k Yoshiakimu a Karasu, kteří už seděli v jejich rohu a rozebírali, co se bude dít po poledním klidu. Hiroomi chvíli jen seděl a poslouchal, klátil nohama a díval se z okna, než se znovu otočil k mikrofonu a notebooku, kterým do reproduktorů pouštěli písničky.
Chvíli se jen brouzdal playlisty, než našel jeden v němž byla snad každá populární popová písnička, která v poslední roce vyšla a o nichž všichni tvrdili, jak je nenávidí, i když ve skutečnosti uměli každé slovo textu.
Chopil se mikrofonu a na okamžik zaváhal, než znovu stiskl knoflík na ovládači a vstoupil tak do písničky, který právě hrála. Chvíli si hrál s hlasitostmi, než se mu konečně podařilo ztlumit hudbu tak, aby byla pořád slyšet, ale aby sloužila spíš jako pozadí.
„Jménem rádia Kawatan vám s radostí oznamujeme, že oba praktikanti byli nalezeni a šťastně se shledali se svým vedoucím. Děkujeme všem, kteří se na této pátrací akci podíleli.“ Na okamžik se odmlčel a zadíval se na hodinky. „Blíží se nám druhá hodina a tímto začíná naše popová půlhodinka. Všichni se tváříme, že tyhle písničky nemůžeme ani vystát, stejně si je ale budete broukat až do večera.“
S těmi slovy trochu nešikovně přepnul skladby a pokusil se je propojit, jak se to dělávalo ve skutečných rádiech. Nedopadlo to tak špatně, jak předpokládal.
Znovu odložil mikrofon, založil si ruce za hlavou a podíval se z okna, kde k jeho radosti zahlédl několik lidí, tvářících se trochu zhrozeně, když si uvědomili, jakou popovou vypalovačku jim to vybral.
S povzdechem se zvedl a zamířil k sedačce, na níž se rozvalil. Gauč stál až v rohu, hned u konce stolu, kde seděl šestý oddíl, takže mohl poslouchat, jak se handrkují ohledně her.
„Co takhle něco s vodou? Stejně už jsou vesměs mokří?“ nadhodila Karasu a projela si dlouhé černé vlasy hřebenem.
„Na to je moc zima,“ zavrtěl hlavou Yoshiaki.
„Bingo?“
„To bychom měli šetřit, až nám bude vážně téct do bot. Navíc je to dostatečně neunaví. Je čtvrtý den. Potřebují něco akčnějšího.“
Ren zaskučel, vysadil si brýle do vlasů a promnul si oči. „Ééé, co takhle… hm… co jsme hráli za mokra a co nás bavilo?“
„Spousta věcí, ale to tyhle zlatíčka dělat nemůžou, protože mají moc starostlivé rodiče a jsou na to moc velká másla,“ pokrčil rameny Yoshiaki. „Navíc ses u těchhle her většinou nějak zranil,“ dodal.
Hiroomi na sedačce vyprskl smíchy. Když se po něm Ren dotčeně ohlédl, tvářil se, že ho moc zajímají jeho záděry.
„Co tak Písmenko?“ řekl Ren trochu uraženým tónem. „U toho se sice běhá, ale v rámci možností.“
Yoshiaki a Karasu se po sobě podívali. Chvíli se oba tvářili, že Renův návrh přebírají ze všech úhlů a pokoušejí se najít nějaké ale, to se ovšem neobjevovalo.
„No… koneckonců… proč ne,“ pokrčil rameny Yoshiaki. „Fajn, dáme Písmenko. Jdu to říct Chizuru. Už od oběda se klepe s tím, že nevíme, co budeme po poledním klidu hrát.“ S těmi slovy se zvedl a vyšel z klubovny. Karasu ho po chvíli následovala, aby si vypůjčila u některé z jejich svěřenkyň fén.
Ren a Hiroomi v místnosti osaměli.
„Co je Písmenko?“ zajímal se Hiroomi, který byl na jednu stranu trošku rozčarovaný z toho, že se tak snaživě předchozího večera učil pravidla té hrozně složité hry, kterou měli hrát původně, a jeho snahy nakonec přijdou vniveč.
„Dovol, abych ti to vysvětlil,“ usmál se Ren, zvedl se ze své židle, shodil Hiroomiho nohy z opěradla pohovky, aby se mohl posadit, a rozvalil se vedle něj. Hiroomi z koženého gauče málem sklouzl, nakonec se ale uvelebil do nové polohy, která byla něco mezi sedem a lehem.
„Jde o to, že my sedíme v jídelně a dohlížíme, aby se hrálo fér,“ začal Ren, Hiroomi ho ale okamžitě přerušil.
„Zatím se mi ta hra moc líbí.“
„Že mě to překvapuje.“
„Třeba se ti povede nezranit se,“ odsekl Hiroomi, ale v hlase mu zněl smích. Nálada se mu trochu zlepšila, protože přestalo pršet a tak… vůbec.
„Hele, tak nešikovný zase nejsem,“ ohradil se Ren.
„Co jsem slyšel…“ potřásl hlavou Hiroomi a vrhl na něj usvědčující pohled. „Vážně, jak ses dožil osmnácti?“
„Chceš vědět, jak se ta hra hraje?“
„Promiň, promiň, pokračuj.“ Hiroomi se na gauči znovu o něco poposunul a přehodil si nohy napříč přes Renova kolena. Chvíli váhal, jestli to nebude přes čáru, pak si ale vzpomněl, co mu prováděl Ren a tak si řekl, že si to může dovolit.
Ren to skutečně nekomentoval a místo toho pokračoval ve vysvětlování. „Takže, každý oddíl dostane jedno písmeno. Nějaké obvyklé jako třeba N nebo K. A všichni z oddílu musejí přinést co nejvíce věcí, které na to písmenko začínají. Takže když budou mít N, budou nosit třeba nůžky, notes nebo náramek a tak. Každou věc můžou jen jednou a může to být cokoliv od nich z chatek nebo z přírody.“
„A to je všechno?“ nakrčil obočí Hiroomi.
„Vlastně jo. Pak to prostě spočítáme a kdo toho bude mít nejvíc, vyhrál. Jednoduché. Lituješ teď toho, že ses učil včera tu hru?“ zajímal se Ren, jako kdyby Hiroomimu četl myšlenky.
„Ále… zase jsem o něco chytřejší.“ Hiroomi se s povzdechem sesunul o něco hlouběji do polštáře. Tohle bylo vážně dost pohodlné. Renovi to zřejmě také nebylo nepříjemné.
Hiroomi si byl jistý, že kdyby do místnosti o chvíli později nevtrhla Kirin a nezačala hlasitě proklínat většinu svých svěřenců, usnul by.
Ren bral Kirinin příchod jako výzvu k tomu, aby začal něco dělat. Pro začátek, aby si šel převléct kalhoty, protože když se zvedl z gauče, všiml si velké šmouhy od bláta, kterou na něm nechal.
Hiroomi se tomu jenom zasmál. Možná se mu nálada nezvedla jen kvůli tomu, že přestalo pršet.

„Takže budu vážně jen kontrolovat věci, které přinesou?“ ujišťoval se Hiroomi, když seděl na kraji jejich stolu v jídelně, přežvykoval rajče a pozoroval, jak se oddíly připravují k vypuknutí hry. Měl pocit, že spousta jeho dětí svá rajčata spolkla v celku, aby hra mohla co nejdřív začít. Nečekal, že se na ní budou tak těšit, Písmenko bylo ale podle všeho populární. Když jim na nástupu oznámili, co se bude hrát, vypukli starší oddíly téměř v jásot. Kdo by to byl řekl.
Hiroomiho oddíl dostal písmenko S. Šestý oddíl dostal ono N, na němž mu Ren hru vysvětloval.
„Člověk by řekl, že je taková hra nebude bavit a přitom je to jedna z těch, kde se nejvíc projeví soutěživost,“ poznamenala Kyouko, která si zrovna utírala šťávu z rajčete do maskáčových kalhot.
„Co se takhle vsadit, který oddíl vyhraje?“ ozval se Ren od vedlejšího stolu a významně povytáhl obočí.
„O co by ses chtěl vsázet?“ zajímala se Kyouko a spiklenecky se k němu naklonila.
„Co o tvého kolegu?“ nadhodil Ren a kývl Hiroomiho směrem. Kyouko ho ale chytila kolem ramen a zavrtěla hlavou.
„Tak to ne, zlato, proti Hiroomimu nemáš co nabídnout.“
„Děkuju?“ pípl nejistě zmíněný praktikant.
Ren se na ní zaškaredil. „Fajn. Kdybych měl k dispozici Rogera, nabídl bych jeho, ale na Karasu tě asi nenalákám. Bez urážky, Karasu.“
Karasu protočila oči, jako kdyby se jí Renovo prohlášení skutečně dotklo.
„Hele, hele, žádné kšeftování s praktikanty,“ vložila se do jejich rozhovoru Kuriri. „Já jsem s těmi svými spokojená. Nikoho neměním.“
V tu chvíli Chizuru odstartovala hru a všechny děti se jako stempíd rozeběhli ke svým chatkám.
Netrvalo ani minutu a ke stolu pátého oddílu přiběhla první dvojice, Ryuunosuke a Kentarou, a sesypaly na stůl hromádku věcí. Hiroomi zahlédl sešit, smetáček a sluneční brýle. O okamžik později se přiřítila Kovbojka se sponkami a sušenkou, za ní Akira s igelitovým sáčkem, aršíkem samolepek a sirkami.
Hiroomi se během následující čtvrthodiny nestačil divit, co ta smečka dětí nevymyslí. Na hromádku přibývaly další a další věci a u některých se Hiroomi musel přeptat. Zajímal se třeba, co přesně má být kapesník, který přinesla Rin. Když mu vysvětlila, že ho něj plivla a kapesník se dá tudíž počítat jako slina, přestal se pro jistotu vyptávat.
„Člověk by neřekl, co všechno vymyslí, co?“ poznamenal Ren, když si Hiroomi podepřel záda spacákem a otočil se na lavici tak, aby seděl čelem ke stolu šestého oddílu.
„To mi povídej,“ přitakal Hiroomi a zastrčil donesené brčko do sklenice, aby ho někdo neshodil na zem. „Ale vypadá to zábavně. Trochu mě mrzí, že jsem nikdy neměl šanci si to zahrát z druhé strany.“
„Byl jsi někdy na táboře?“ zajímal se Ren a opřel se podrážkami bot o lavici vedle Hiroomiho. Ten zavrtěl hlavou. „Jen jednou na soustředění s tenisem a to se asi nepočítá.“
„To se teda nepočítá.“
„Nikdy jsem nějak neměl potřebu,“ pokrčil rameny Hiroomi.
„A proč jsi měl potřebu jen jako vedoucí?“
„Protože jsem neměl plán na prázdniny a Roger byl velmi přesvědčivý.“
Ren se usmál, zvedl ze svého stolu zavírací nůž a začal si s ním nepřítomně hrát. „Nejspíš dlužím Rogerovi pivo.“
„Proč?“ Hiroomi se natáhl a vytáhl Renovi nůž z prstů, protože mu nechtěl ošetřovat pořezané prsty.
„Protože tě sem přivedl?“ povytáhl obočí Ren, jako kdyby nechápal, co na tom nechápe Hiroomi.
Zrzavý praktikant otevřel pusu, aby něco odsekl, ale uvědomil si, že nemá co říct, protože to bylo vážně milé. Proto raději uhnul pohledem právě včas, aby uviděl, jak se zpoza chatek vynořuje čtvrtina jeho oddílu a společnými silami táhnou jednu ze skříněk, jež stály v každé chatce. Hned za nimi šla další skupinka, která vlekla pro změnu stolek. Jako poslední šla v zástupu Kovbojka a s hrdým výrazem nesla stoličku.
„To táhnete přes celý tábor?“ zeptala se nevěřícně Kuriri, když svůj náklad složili u jídelny.
„No jasně,“ přikývl Gunji a poplácal stolek. „Neseme to ze třináctky.“
Kuriri potřásla hlavou, to už ale Gunji zase odběhl.
Nastala chvíle ticha, než Ren znovu promluvil. „Dneska má službu náš oddíl,“ řekl, bradu podepřenou dlaní.
„Já vím,“ přikývl Hiroomi. „A?“
„Jaká je šance, že bys mi během mojí části dělal společnost?“
Hiroomi si odfrkl. „Myslíš, že bych kvůli tobě obětoval půl noci, když se můžu konečně pořádně vyspat?“ potřásl hlavou.
Ren se usmál a pokrčil rameny. „Zkusit jsem to musel.“
Hiroomi se pokoušel necítit provinile, ale příliš se mu to nedařilo.

Čmeláčci nakonec vyhráli a ani stěhování nábytku přes půl tábora jim to nezkazilo. Hiroomi jim výhru skutečně přál, protože po té, co Mitsumi přinesla malinkatý stav, na kterém o poledním klidu vždycky pletla náramky, začínal pochybovat, že by on sám při téhle hře za něco stál.
„Vážně jsme se měli vsadit,“ zahuhlala Kyouko během večeře s pusou plnou těstovin. „Příště se vsadíme.“
„Co nabízíš?“ zajímal se Ren od stolu šestého oddílu a pokoušel se zabránit svým svěřencům, aby po sobě házeli kousek spečené těstoviny.
„Předem říkám, že praktikanty nedám,“ upozornila je Kuriri, aniž by vzhlédla od svého talíře.
„Dobře, původně jsem chtěla nabídnout Hiroomiho…“ „Dík, Kyouko, jsem rád, že jsem byl tvojí první volbou jako kontraband.“ „…ale když to máme zakázané, co takhle Zlatou rybku?“
Hiroomi povytáhl obočí. „Co je Zlatá rybka?“
„Tři přání,“ ozval se tentokrát Buddy z druhé strany od stolu čtyřky, „ten, co prohraje, musí splnit tři úkoly od toho, co vyhrál. Vloni takhle musel dát Ren pusu všem vedoucím, jeden den musel chodit bez trička a do konce tábora zpíval místo večerky písničku z Aladdina.“
Hiroomi se nechápavě zamračil. „Proč bez trička?“
„Viděl jsi Rena bez trička?“ zeptala se ho s vážnou tváří Karasu.
Hiroomi si vzpomněl na předchozí večer, ale rozhodl se diplomaticky mlčet.
„Pokud ano, nemůžeš se mi divit. Pokud ne, měl bys to co nejdřív napravit,“ dodala Karasu a poplácala Rena po rameni.
„Každopádně,“ ujal se znovu slova Buddy, „když ti někdo dluží Zlatou rybku, musí splnit tři úkoly. Samozřejmě s mírou, nejsme zase zvířata.“
Kyouko na Rena namířila vidličku. „Co říkáš, Renny? Zlatou rybku? O to, kdo zítra vyhraje etapovku?“
„Máš to mít, Homurová,“ přikývl Ren s podlým úsměvem a natáhl se přes stůl, aby sázku stvrdili potřesením rukou. „Jen předem říkám, že Disneyho na dobrou noc už nezpívám. Kdybych se chtěl předvádět, začnu u Aloners hrát, místo abych vám tam obsluhoval světla a ozvučení.“
„Co říkáš, Hiroomi, jakou písničku od Disneyho bys chtěl na dobrou noc?“ zazubila se Kyouko a sebevědomě pohodila dlouhými vlasy.
Hiroomi se na okamžik zamyslel. „Co takhle něco z Mulan?“ nadhodil.
Ren nevěřícně potřásl hlavou, jako kdyby chtěl říct I ty, Brute, Hiroomi se ale jen sladce usmál.
„Myslíš, že je to dobrý nápad, Rene? Nikdy jsi Zlatou rybku nevyhrál,“ ujišťoval se Yoshiaki s předstíranou starostlivostí.
„Všechno musí být jednou poprvé.“
„S tím nepočítej, Suomi,“ zavrtěla hlavou Kyouko a pokynula směrem ke svému oddílu. „Tihle drahoušci ti tu příležitost nedají. Nebo myslíš, že by si Kovbojka vzala na triko, že zrovna ona by ti pomohla vyhrát tvojí první Zlatou rybku? Nenech se vysmát.“
„To nikdy!“ zvolala zmíněná tábornice a rozmáchla se vidličkou, divže nevypíchla Bongovi oko.
Ren se usmál. „No, uvidíme.“

Hiroomi nemohl usnout a nebylo to jen šiškou, na níž ležel a která si hrála na chiropraktika. Převalil se na bok a zadíval se na plátěnou stěnu stanu, skrz níž modře prosvítalo měsíční světlo. Za jeho zády tiše oddechoval Takashi, který byl schopný usnout ještě než si stihl dopnout spacák.
Tak moc si přál usnout, protože čím dřív by usnul, tím déle by logicky spal a tím méně by byl dalšího dne unavený. Zároveň ale nedokázal svůj mozek přesvědčit, aby přestal přemýšlet.
A za všechno mohl Ren.
Na jednu stranu se choval jako idiot. V jednom kuse dělal připitomělé narážky a přiváděl ho do rozpaků. Ale na druhou stranu byl milej. Vážně milej. To Hiroomi poznal i přes všechny ty hloupé poznámky. A pak tady byl samozřejmě ten Nový rok.
Hlasitě si povzdechl a znovu se převalil na záda, takže se mu šiška znovu zabořila do zad.
Každá minuta, kterou s Renem strávil byla matoucí. Předešlý večer s ním seděl během jeho služby a trpělivě mu vysvětloval hru a pak během pěti minut už mu zase dělal návrhy. Hiroomiho to neuvěřitelně mátlo.
Posadil se a projel si vlasy dlaněmi.
Teď se navíc cítil provinile.
Chvíli jen seděl a zíral před sebe, než si znovu povzdechl a začal se soukat ze spacáku. Dával si pozor, aby při tom neprobudil Takashiho, což byl skutečně husarský kousek, protože zvuk rozepínaného zipu proťal noční ticho jako výstřel. Alespoň Hiroomimu to tak připadalo.
Prolezl do předsíňky a z kufru vytáhl první mikinu, která mu přišla pod ruku. Přetáhl si ji přes hlavu, nazul si pantofle a vykradl se ze stanu ven.
Velmi rychle si uvědomil, že podcenil lezavou zimu, která se táhla od řeky, ale už se nechtěl vracet. Zimomřivě se zachumlal do mikiny, zatáhl zip stanu a svižně vyšel mezi chatkami směrem ke klubovně.
Neobtěžoval se chozením po schůdcích, protože poblíž nebyl nikdo, kdo by ho mohl okřiknout, že když mají po svazích zakázáno chodit děti, neměli by po nich chodit ani vedoucí. Vyškrábal se až na chodníček před klubovnou, což nebylo zrovna jednoduché v pantoflích, které mu podkluzovaly na mokré trávě.
„Takhle jdeš příkladem dětem?“ ozvalo se nad ním, zrovna když se chytal zábradlí.
Hiroomi vzhlédl a uviděl Rena, který seděl na nejvyšším schodě vedoucím do klubovny, s cigaretou mezi prsty.
„Že to říkáš zrovna ty,“ ušklíbl se Hiroomi a přehoupl se přes zábradlí.
Ren si cigaretu zasunul mezi rty a usmál se. „Na tebe si člověk vážně nepřijde, co?“
„Jsem tím pověstný,“ pokrčil rameny Hiroomi a posadil se na schod vedle Rena.
„Nakonec jsi neodolal a rozhodl ses mi dělat společnost, co?“ řekl po chvíli černovlasý praktikant a vyfoukl obláček kouře.
„Jedna ze šišek pod naším stanem se mi obtiskla tak hluboko do zad, že bych mohl dělat bábovičky z písku. Nemysli si, že jsem tu kvůli tobě,“ odfrkl si Hiroomi a zimomřivě si přitáhl kolena k hrudi.
„To by mě ani nenapadlo,“ uchechtl se Ren, zvedl hrnek, který měl postavený na jednom z nižších schodů a vtiskl ho Hiroomimu do dlaní.
„Díky.“
Chvíli tiše seděli a dívali se na tichý tábor ponořený do tmy. Hiroomi usrkával Renův čaj a občas očima sjel ke svému společníkovi, který beze spěchu potahoval z cigarety. Záře měsíce osvětlovala Renův profil a Hiroomi si znovu uvědomil, že Ren je vážně hezký.
Prudce uhnul pohledem.
No tak, Hiroomi, musíš svého vnitřního gaye udržet na uzdě.
Ono to ale nebylo tak lehké.
Zahleděl se do hlubin hrnku a přitiskl si ho k hrudníku.
Nakonec s Renem zůstal až do konce služby.