SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Úsměv vernosti 4 - konec 1/2

  • Soubor nelze vytvořit.
  • Soubor nelze vytvořit.

Vše tak, jak má být? Ne tak docela. Roky plynuly a mě už je dvacet. Vlasy jsem si nechal zkrátit a jaksi jsem přerostl mistra Maemiho. Prakticky jsem o hlavu vyšší než on. Ale poslední dobou se mi zdá nějaký divný. Přestává mi dávat tresty, bohužel i ty víc příjemné. Už neběhám kolem domu a nemusím stát furt na jednom místě bez hnutí. Když tak na to vzpomínám, tak stát třeba v létě v těch vedrech, bylo docela zajímavé. Nohy už jsem po pár hodinách necítil, protože jsem ještě předtím musel běhat. Stál jsem takhle až do večera, bez jídla a vody. Večer jsem tím pádem snědl vše, co jsem našel. Dokonce mně přestal trénovat. Vždy jen řekl: „Už tě nemám co učit.“ A odešel pryč. Jsem sice rád, že mě naučil spoustu věcí, ale mám takový pocit, že se mi vyhýbá. Pokaždé, když se k němu snažím přiblížit, udělá krok dozadu. Jakoby přede mnou utíkal. Jakoby se bál. Ale čeho? Mě? Proč by se bál mě, vždyť………

„Sydney!“ Vytrhl mně z přemýšlení mistrův hlas. ‘Fuj, to jsem se lekl.‘
„Ano mistře?“ Seběhl jsem ze schodů dolů, kde už na mně čekal mistr.
„Radši už mě takhle nelekejte, nebo dostanu infarkt.“ Spustil jsem dřív, než stačil něco říct. Nevím proč, ale jak tak koukám mistrovi do očí z výšky, tak se musím smát. Je to sranda, když jsem mladší a jsem vyšší. Nemyslím to zle, spíš je to…….. jak bych to jen řekl….. ROZTOMILÉ. Vždy mu zčervenají tváře. Dnes se ale nečervená. Spíš má výraz naštvaného býka a já jsem jako červená muleta. Ve vteřině změnil výraz v takový neutrální až bez života.
„Nechtěj, abych ti dal důvod k infarktu.“ ‘Dám cokoliv za to, že jsem viděl záblesk usmání na mistrově tváři.‘
„Pojedeš do Wakayami a předáš balíček.“
„Až tam?“
„Máš na to čtyři dny. Pojď semnou, vše ti vysvětlím.“ Otočil se a šel. Nechápavě jsem chvilku pozoroval, jak mizí za rohem, nakonec jsem ho následoval.

„Pojď dál.“ Vyzval mě a já vstoupil. Poprvé jsem byl v pokoji mistra Maemiho. Přestože spolu bydlíme už dost dlouho, nikdy sem neporušil slib, že sem nikdy nevkročím. Popravdě jsem momentálně trochu nesvůj. Mistrův pokoj je, ale velice zajímavý. Má tu knihy a o kousek dál knihy a knihy a knihy a další knihy. Kdyby to šlo, byl by jeho pokoj postavený z knih. Jsou tu i k vidění malé, dřevěné sošky draků. Jsou opravdu nádherné. Na jedné stěně visí obraz. ‘ Jsem na něm i já?‘ Vážně jsem tam i já, jako malý a mistr stojí za mnou a drží mě za ramena. Nemůžu přestat koukat na ten obraz, jakoby mě něco nutilo si vzpomenout, ale na co?
„Bylo ti šest, když se to malovalo. Vzpomínáš si?“ Z jeho hlasu šlo slyšet upřímnost a špetka lásky.
„Ne, omlouvám se. Z dětství si toho moc nepamatuji.“ Otočil jsem se k němu a koukl do těch zelených očí. Mistr seděl na podlaze před menším stolkem.
„Sedni si sem.“ Sedl jsem si tedy naproti němu a byl jsem trochu zklamaný. Chtěl bych znovu vidět jeho úsměv. Chci, aby se smál tak, jako na tom obraze.
„Poslouchej, chci, abys doručil tento balík. Je pro mého starého přítele. Slíbil jsem mu, že mu ho donesu, ale já teď nesmím opustit chrám. Tady máš mapu s vyznačenou cestou a ještě dopis. Tím pak prokážeš, že je to ode mne. A k tomu ti dám i fotku se jménem, abys ho poznal. Ber to jako trénink. Pojedeš na koni a máš na to čtyři dny. Až se vrátíš, odměním tě. A ještě něco, vrátíš se co nejdříve a to živý a zdravý.“ Srdce mi bije jak o závod, nevím co mám říct. Mám radost, že má o mě strach.
„Vyrazíš už dnes, tak se běž připravit.“ Nedalo mi to a musel jsem. Rukama jsem se opřel o stůl a naklonil jsem se blíž k mistrovi. Políbil jsem ho. Něžně a bez váhání. Překvapilo mě, že se nebránil. Musel jsem se odtáhnout, potřeboval jsem vzduch. Jednou rukou jsem uchopil pramínek delších rudých až černých vlasů a políbil je. Mistrovi vlasy jsou za ty čtyři roky delší. Jsou jemné jak hedvábí a voňavé jako květy sakury. Znovu jsem ho políbil. Měl rudé tváře a to mě přimělo pokračovat. Jenže tentokrát se odtáhl on.
„Měl bys jít.“ Uhnul pohledem a měl slzy na krajíčku. Vzal jsem věci, které ležely na stole, a vstal jsem.
„ Omlouvám se mistře. Já…hned vyrazím.“ Rychle jsem vyšel z pokoje a div jsem se na chodbě nepřerazil. ‘Proč? Proč se tak smutně tvářil? Nechtěl jsem ho rozplakat. Jediné, co jsem chtěl, bylo vidět jeho úsměv.‘
***
Proč? Proč slzy? Proč se mi chce brečet? To je snad poprvé, co mě přepadl pláč. A ani nevím, proč jsem ho vzal sem. A už vůbec nevím, proč jsem mu zakázal sem vstoupit.

Každý rok v tenhle čas nesmím opustit chrám. Je to tradice, která platí už po staletí. Říká se, že když právoplatný majitel chrámu opustí svůj chrám, snese na sebe kletbu. Jsem bohužel pověrčivý, a tak se držím naší tradice jako klíště. Po nějaké době uslyším kroky. ‘To už je hotový?‘ Zvednu se s podlahy a podívám se z okna. Vidím přímo na hlavní bránu, Sydneyho jak nasedá na koně a Machiko jak radostně máchá ocasem.
„Buď opatrný.“ Zašeptám do prázdna.
Taky někdy míváte takové to bolení u srdce? Pocit osamělosti? Tak to právě teď cítím a to teprve odjel. Nechci ani vědět, co mě čeká zítra.

______________________________________________________________

Život si určujeme sami.Wink

Dodatek autora:: 

Zdravím, tady je první část konce. Při psaní mě přepadla menší deprese tak se omlouvám. Doufám že se vám bude líbit a v poslední části si pro VÁS připravim další trestíky. No sem moc ráda že se vám libila tahle povídka a doufám že se vám bude líbit i tenhle díl tak přeju dobré čtení a komentíky od vás je radost číst, jakékoliv a čím delší tím lépe Laughing out loud

4.875
Průměr: 4.9 (16 hlasů)