Utajované království - 13.kapitola

„Klid, všechno se hned…“ začal ten s pochodní, ale mě mezitím z toho napětí ruply nervy a ohnala jsem se po něm baterkou. Ani nevim, proč jsem to udělala… možná pro to, že se šíleně bojim tmy, stísněnejch prostorů a vejšek, když ještě vezmu v potaz dva skoro ´Avatary´…(ocasy sice neměli, ale nevadí), nikdo se mi nemůže divit. Ale pravda je, že reagovali rychle. Hodně rychle, jenom jsme se s tou rukou lehoulince napřáhla, jako abych jim dokázala, jaká jsem drsňačka, a už byl jeden za mnou a držel mě. Chytil mě za paže a držel, já si mohla akorát tak kopat nožičkama – což jsem dělala – a bylo by mi to prd platný. Nettie se vyjukaně koukala a nevěděla honem, coby.

„Okamžitě mě pusť! Nebo tě skopu do kuličky!“ zmítala jsem sebou, čím jsem se snažila dostat prač, tím pevnějc mě držel.

„Ty,“ promluvil ten za mnou, „… pudeš normálně a, nebo tě máme taky chytit, jako tohle.“ Trošku se mnou zatřepal.

„Já ti dám tohle! Já mám jméno, víš!“ zpětně si uvědomuju, jak jsem byla trapná. Ale v tu chvíli mi to dokonce přišlo i vtipný.

„Fajn, ty Mám jméno, jdeme!“ v pohodě si mě držel a já jsem s přestávkama kopala nožičkama, opět mi to bylo prd platný, akorát jsem ho nakopla, omylem, nicméně on mě potom kopnul taky, takže jsem toho nechala. Nettie šla kousek přede mnou a snažila se navázat konverzaci s ´Ohňonoščem´, jak jsem ho přejmenovala, pan ´Otrokář´ držel mě. Velmi inteligentní přezdívky, že?

„A, kdo teda jste, když jak říkáš, vás ani nemáme šanci vidět ve škole.“ Zkoušela to na něj, chtěla na to jít politicky, když moje hrubá síla byla neúspěšná, ale na druhou stranu, co nejde silou, jde ještě větší silou, ne?

„Do toho ti nic není.“ Odseknul ji.

„Kde bydlíte?“ zkoušela to dál. Že bych se spletla a ona vsadila na dotěrnost?!

„Do toho ti nic není.“ On je zaseklá gramofon deska! Už jsem na to přišla!

„Uznáváte utajovanýho krále?“

„Do toho ti nic není!“ zavrčel na ní.

„Hej, Nettie, nech ho. Třeba je to jenom loutka s nahranym: Do toho ti nic není.“ Parodovala jsem jeho hlas. Spíš to ale znělo, jako by mě někdo škrtil, i když jako zrovna není v týdle situaci moc obrazný, ten za mnou se choval, že by mu to udělalo největší radost.

„Neprovokuj ho.“ Poradil mi.

„Strč si svoje rady někam!“ zavrčela jsem. V tuhle chvíli jsme už měli bejt na pokoji a užívat si teplý postele. Místo toho jsme v nějaký smrdlavý díře s dvěma pakama, co si myslej, bůhví jak nejsou drsný! To je mi zas den, aneb když po*rat, tak pořádně. To že si za to většinou můžu sama, vynecháme.

Jediný, čeho jsem svojí větou docílila, bylo, že mě potom celou dobu okázale ignoroval. Nettie se z toho ´svýho´ ještě chvíli pokoušela dostávat moudra, ale pak to taky vzdala a prostě šla za nim. I mě nakonec bylo dovoleno jít po svejch s tim, že mě furt držel za jednu ruku. Řekla bych, že jsme šli tak okolo dvaceti minut, než jsme došli… někam. To místo nejde pojmenovat. Vyšli jsme z ústí tunelu, později jsem se dověděla, že to byl tunýlek k větrací šachtě, aby tam měli vzdoušek, a před náma byl obrovský sál, kde se to hemžilo lidma, jako byli oni. Jakmile nás uviděl první a zastavil, aby se líp podíval, tak to jak řetězová reakce jelo a za chvíli na nás koukali všichni. Nervózně jsem se ošila, tohle očumování prostě nemám ráda.

„Co se děje?“ ozval se autorativní hlas. Věděla jsem, co říká jenom díky tomu, že můj uraženej věznitel se odrazil a laskavě mi začal překládat, co ten chlap vlastně žvatlá, protože ta hatlamatilka, se ničemu, co jsme kdy slyšela nepdobala.

„Našli jsme…“ nedokončil větu ohňonoš. Asi nás nemoh pojmenovat a tak na nás prostě jenom ukázal. Ten chlap sešel schody, na kterých stál a který končily někde ve tmě nahoře. Razil cestu k nám, popravdě to ani nebylo obtížný, protože mu lidi pohotově uhejbali, aby bez problémů prošel. Když už stál před náma, tak každou sjel hodnotícím pohledem, ale z toho jeho poker faceu jsem toho moc nevyčetla. Asi si řek, že já budu ´ta hlavní´, protože se se svojí hatlamatilkou obrátil na mě.

„Cože?!“ koukala jsme na něj jak vejr.

„Ptá se, kdo seš.“ Tlumočil mi, opět.

„Hele, neměl bys jako překladatel překládat okamžitě?! Měl si mezi tím hroznou prodlevu!“ sjela jsem ho hned zezačátku. Kvůli němu jsem tady dobrou minutu stála jak tvrdý y.

Ten chlap se na něj podíval a na něco se ho zeptal, hádám, že to bylo, co jsem říkala. Nevim, co mu odpověděl, ale celá hala se po jeho výroku prohejbala smíchy. Tak jsem se urazila s tim, že mu už neřeknu ani ťuk.

No, nicméně se mě onen tajemnej chlap zeptal znova. Nejdřív jsem hrála uraženou a schválně koukala jinam, ale když pak vzal za bradu, modřinky od jeho prstů jsme pak měla na bradě dobrej tejden, a donutil mě, abych se mi dívala do očí a opět mi zopakoval tu svojí otázku, tak jsem mu v zájmu toho, že jsem chtěla, aby mi zůstala lebka, odpověděla.

„Jen někdo neurčitej z blízkýho okolí.“ s mírnýma obtížema jsem mu to řekla, teda spíš jsme mu to prskla do obličeje. Podíval se za mě na ´únosce´, ten mu to přeříkal v tý jejich hatlamatilce, ale tentokrát jsme začala poznávat některý slova, teda spíš určitý části mi byly povědomý. Mírně jsem se zamračila, abych si vzpomněla, kde jsem tohle jenom slyšela. Byla jsem duchem krapet mimo, naštěstí se toho ujala Nettie a řekla jim aspoň, jak se jmenujem. Teda… pro ně jsme byly Nanett as já a Colett as Nettie.

Když to řekla, tak jsem se na ní nechápavě podívala, ale upřela na mě pohled, kterej jasně říkal, že jestli byť jenom trochu ceknu, že kecák, tak si mě někde za rohem zbuší.

„Bla, bla Colett bla Nanett bla, bla, bla.“ Zase jsem na něj koukala a uvažovala, jestli to dělá jenom pro to, že chce bejt hustej a, nebo pro to, že fakt po našem neumí, ale bylo mi to divný, když tidle dva neandrtálci po našem uměli. Ale bylo mi řečeno, že to, co ten chlápek řek, se nás netýkalo. Řekla bych, že se nás to tak netýkalo, až nás musel jmenovat, ale na to abych ho buzerovala, jsem byla moc unavená a vyjukaná, nový prostředí.

Mezitím přišel ještě někdo. Takovej pán, chlap že se hora rozpadla na prach závistí, co po našem uměl, konečně. Tohle tlumočení je tak nepohodlný.

„Jak jste se sem dostaly?“ zeptal se a mě vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, jakej měl jemnej hláseček.

„S-spadly j-jsme…“ vysoukala jsem ze sebe. Ten chlap mě sjel pohledem a pak se mym směrem zadíval tak hnusnym pohledem, že jsem šla skoro do mdlob, naštěstí se nedíval na mě, ale na toho za mnou. Uf.

„Jo a udělaly u toho takovej randál, že jsem málem nechal vyhlásit poplach!“ ozval se dotčeně ´Ohňonosič´, asi mu nebylo po chuti, že za tuhle sólo akci dostanu sprda.

„Hm, opravdu jenom spadly?“ stočil svůj pohled na mě s Nettie. Já jsem udělala karikaturu úsměvu a Nettie se chopila slova.

„Opravdu jenom spadly, šly jsme po lese a Nanett se opřela o kámen a…“ utnul ji.

„Propadla se jednou z větracích šachet.“

„Větrací šachta?!“ nějak mi nebylo jasný, k čemu jim tady je.

„Nějak se vzduch do podzemí musí dostat.“ Usmál se, díky čemuž už nevypadal tak zle. „nicméně to vaši situaci nemění.“

„Co to nemění?!“ zděšeně jsme se na sebe s Nettie podívaly.

„No dámy, zabydlete se. Hned se ven nedostanete.“

„COŽE?!“ zařvaly jsme. Měly jsme toho ještě hrozně moc na práci. Museli jsme toho bláznivýho kluka dostat ven dřív, než si bude čmuchat kytičky zespoda. To ani nemluvim o tom, že nás prostě utajovanej král NESMÍ vidět.

„A kde to vůbec jsme?“ došlo mi, že to jaksi nevim.

„No, přijděte si na to samy, ať tady máte co dělat…“ pak už mluvil jenom tou svojí hatlamatilkou, která byla nejspíš určená klukům, protože se mračili jak bouřkovej mrak. Nakonec nás někam začali vlíct. Teď jsem šla pro změnu postupně, hrozně jsem se těch divnejch lidí v hale bála, tak jsem byla i celkem ráda, že už dem pryč. Vlekli nás po schodech nahoru, kde byla chodba s dveřma od pokojů. Skoro jako v tom ústavu, kde jsme do teďka byly. Jenom obrazy tady chyběly. Dovedly nás před jedny dveře a otevřeli, dokonce nás galantně pustili dovnitř a rozsvítili.

„No fuj! Který prase tady může bydlet?!“ takovej bordel, jakej byl v tom pokoji, nemám u sebe ani já a to je co říct.

„My.“ Ozval se jeden z nich. Nervózně jsem se zasmála. Já si tu pusu jednoho sladkýho dne přišiju a zalepim.

„Proč jsme u vás v pokoji?“ zeptala se Nettie a mračila se, že by i Alpínsko-Hymalájský vrásnění kleslo závistí.

„Protože jinde bejt nemůžete, je tady nacpáno, ale pokud chcete spát na chodbě, tak klidně, my vám bránit nebudeme.“ Pokrčil ´ten můj´ rameny.

„Fajn, preferuju postel, ale před tim, než se laskavě uložim ke spánečku. Jak se vy vůbec menujete?! Ale nemusíte nám to říkat, vymyslim si svoje přezdívky…“ dodala jsem, když se zatvářili značně neochotně.

„No, radši se představim, jsem Regan a tohle je Dantez.“ Ukázal na ´ohňonosiče´.

„Skvělý, koupelna je kde? Sakra, Ne… Colett. Ten kluk!“ uvědomila jsem si najednou.

„Co je snim?!“ zamračila se.

„Ten soud je už zejtra! Nebo možná dneska, podle toho kolik je… co budem dělat?! Nemůžem ho tam takhle nechat!“ byla jsem zoufalá. Tak nějak bych se za jeho smrt cejtila zodpovědná, přece jsem se dušovala, jak mu pomůžu.

„Mluvíte o tom, co zabil Rediceo?“ zeptal se Regan.

„Re… co?“ zmračila jsem se. O kom to sakra mluví?!

„Cosetta, přímenim Rediceo.“ Odpověděla mi Nettie.

„Jak to víš?! Mohla si mi to říct dřív…“ řekla jsem uraženě, teď jsem kvůli tomu byla za debílka.

„Nepřišlo mi to důležitý.“

„Miluju ten tvůj smysl pro důležitost!“ prskla jsem. Kluci se na nás koukali s mírným zděšením, my se k sobě spíš jak kamarádky chováme jako sestry. Popravdě ale ani jedný to nevadí.

„Fajn, co je ale s tim klukem?“ zeptal se Regan.

„To není tvoje věc!“ okřikla jsem ho. Nesnášim, když se mi někdo vmísí do hovoru a neruší mi tak nit.

„Ale je! Máme vás na starost.“

„Upřímnou soustrast.“ Dál jsem mu nevěnovala moc pozornosti, spíš jsme přemýšlela, co s tim. Rosettu by blbej konec pěkně zničil. Fakt jí na něm záleželo… jediná její záchrana, teda spíš jeho, by byla, kdyby se našlo něco mnohem důležitějšího a, nebo kdyby se omylem našlo něco ospravedlňujícího a, nebo prostě, kdyby dorazil ten pitomej dopis, co jsme v potu tváře psaly jeho nejspíš otci.

„Nanett, s tím nic nezmůžem. Dokud budem v týdle díře!“ mírně ke konci zvýšila hlas. Taky z naší momentální situace nebyla zrovna dvakrát nadšená.

„Co kdybychom sabotovaly soud?“ vyhrkla jsem nadšeně. Sabotáž bylo něco, co jsem dycky chtěla zkusit.

„Kdybych nepočítala, že jsme teď tady, tak i bez toho to byla skoro nulová šance. Rosetta si bude muset pomoct sama.“ Řekla Nettie smutně. Taky se za něj cítila zodpovědná.

„Dopovídaly jste, nebo tady hodláte strávit mládí?“ zeptal se Regan.

„To není blbej nápad, kde´s na něj přišel? Vlastní zkušenost, dědulo?!“ ušklíbla jsem se na něj. To jsem asi neměla dělat, protože jsme skončili na zemi, kde jsme byly nucený spát na tlustých dekách, protože nemaj jedinej důvod nás přece nechat spát v posteli. Naštěstí nás ale nechali u nich v ložnici, prej abychom jim netrajdaly po areálu. Popravdě, bylo mi to jedno, hlavně, že tam bylo teplo, akorát teda nám mohli dát něco měkčího. Abych jim ale nekřivdila, tak nám ukázali koupelnu, která měla i jako vymoženost teplou vodu.

„Nemohla´s bejt aspoň jednou zticha?!“ zasyčela na mě Nettie potichounku, aby je neprobrala.

„Ne.“ Řekla jsem dost nahlas na to, abych je probudila. Tohle nebylo ale naschvál, teda ne tak úplně, občas se mi stává, že neodhadnu tóninu svého hlasu.

„Nemohly byste už KONEČNĚ zmlknout?! Babky jedny užvaněný?!“ hodil po nás jeden z nich polštář. Uraženě jsem se nafoukla, trefil mě do hlavy.