Utajované království - 17.kapitola

„Nenávidim tě!“ hodila jsem po něm další kus toho smrdícího hadru, co jsem si měla oblíct, protože on se vydával za konzula něčeho, co mi neříká absolutně nic a já jako slušná panička měla jít s nim. NÁ*RÁT. Nic nebude! Ví, že na tydle akce prostě nejsem, tak proč mě do toho tak mermomocí tlačí?!
„Nenáviď si mě, jak chceš, ale tohle si na sebe vemeš!“ mrsknul to po mě zpátky, až mě skoro srazil k zemi. Přistálo mi to rovnou na hlavě.
„Nikdy! Dyk v tom budu vypadat jak buřtěnka a smrdět jak dě*ka!“ hodila jsem mu to a snažila se ho taky takhle šikovně trefit. Žel bohu se mi to nepovedlo a jemu to přistálo u nohou.
„Nanetto, tohle je nejnovější móda…“ snažil se mi domluvit, ale vzhledem k tomu, že se na tohle téma štěkáme už dobrý dvě hodiny, tak jsem byla s nervama v koncích a nehodlala jsem ho poslouchat. Prostě si je nevemu, dyk jsou tak… odporný, kdyby mi bylo pět, tak neřeknu… ale takhle? Nikdy, to radši pudu nahá!
„Se*u ti na ni! Tohle si na sebe prostě nevemu!“ měla jsem sto chutí si ještě dupnout, ale radši jsem to neudělala, měla jsem docela obavy, že by to neskončilo dobře. Pro mě.
„Fajn, pokud máš něco lepšího…“ došly nervy i jemu. Chtěla jsem mu říct, že jasně, že mám a pak mi nějak došlo, že nemám, ty poslední hrůzy, který byly k mojí smůle furt lepší než todle, jsem rituálně zapálila. „Počkej, teď mi řekneš, to radši pudu nahá a já ti na to jako dycky řeknu, tak si klidně běž, když seš taková frajerka. A ty se potom nasupeně zvedneš a odejdeš pryč. Takže tenhle věčně opakující se dialog přeskočíme a ty mi rovnou řekni, v čem jako hodláš jít. Chceš před utajovanýho krále nastoupit vážně nahá? Nebo v tom, co máš na sobě? To bys nám teda pomohla, potřebujem dobrou reputaci, už stačí, že furt tvoji nepřítomnost omlouvám a vymejšlim si, jak moc ti je blbě. Ale upřímně, čtvrtej měsíc už mi nesežerou.“ Sebral je ze země a podal mi je. Gentleman, teď bych byla radši, kdyby to byl nějakej vesnickej buran, kterýmu je nějaká pitomá reputace někde.
Nas*aně jsem mu je vyrvala z ruky a šla si je oblíknout. Mě prostě brčálově zelená nesedí, už sama o sobě je ta barva hnusná, teda aspoň pro mě, k tomu to provedení šatů, kdy je to přenabíraný a převolánkovaný, jako by měli moc látky a nevědeli, co s ní. Dokonce ani střih mi neseděl, přesně jak jsem očekávala. Někdo ale byl dosti inteligentní a udělal mi zapínání vepředu, jediný plus těhlech šatů, takže jsem ho nemusela volat, aby mě zavázal. Se bojim, že by mě na těch šňůrkách uškrtil.
Jakmile jsem se doupravila, tak jsem se jukla do zrcadla. Pořád ve mně byla ta nadějička, že by to nemusely bejt takový hrůzy… hm, chyba lávky, bylo to snad ještě horší!
„No, přesně jsem řekla, vypadám…“ vylezla jsem z pokoje, kam jsem se zavřela, abych se do nich mohla nasoukat. Kouknul se na mě a udělal ten škleb, kdy neví, jestli má hrůzou brečet a nebo se dané osobě posmívat.
„… no…“ bylo na něm vidět, že si taky myslí, že nahá byla ta lepší alternativa. „… vypadáš exoticky.“ Fajn pokus no.
„Vypadám hrozně, dyk mi z toho vypadnou…“ poukázala jsem na fakt, že mi krapet přečníval dekolt. „Kdes to sakra sháněl?!“ zoufale jsem se na něj podívala. V tohle jsem tam prostě nemohla! A když už jsme u toho, tak nahá taky ne, zas na tolik jsem si nevěřila.
„U švadleny, ale asi jsem krapet neodhad tvoji velikost…“ konečně! Připustil chybu… zatetelila jsem se blahem. Tak krásně to zní… u pana Jsem naprosto dokonalej.
„Kolik máme ještě času?“ zeptala jsem se, možná, kdybych si k nějaký tý švadleně došla sama… kdybych teda přidala trochu na tempu a nešourala se k ní svým výletním tempem s rychlostí jeden kilometr za rok, tak bych to možná nějak dala.
„Žádnej, budeš muset jít v tohle.“ Už mě táhnul pryč.
„Asi se propadnu hanbou!“ pokusila jsem se zarazit podpatkama o rám dveří, ale jaksi mi to nevyšlo, takže jsem byla tažena dál. S každým ubývajícím metrem vzdálenosti mezi dveřma od sálu a mnou, mě popadalo tím větší zoufalství. Pokusila jsem se o poslední pokus o to, ho zarazit.
„Strejně tě nechápu, proč si na něco hraješ! Dyk se na to přijde!“ sykla jsem na něj, když už jsme stáli přede dveřma. Narážela jsem na toho konzula, dyk je to jasný, že lže. Proč mu to všichni žerou?
Odpověď mi přišla záhy. Byl prostě oblíbenej, jen, co se otevřely dveře, tak se k němu nahrnuly davy a chtěli s nim furt něco probírat. Já jsem si jako dycky, došla pro skleničku a stoupla si kouta. Znuděně jsem se rozhlížela kolem a přemejšlela, kde jsem jako udělala tu chybu, že mě všichni igrujou, dyk i číšník, co tady doplňuje pitivo, mě div neporazil. Ale vlastně to bylo štěstí, že si mě skoro nevšímal, stejně jsem neměla čím přispět do diskuze, leda svým věčným stěžováním si, že je tu ale fakt děsná nuda a navíc, takhle jsem z toho mohla vyjít ještě celá. Po chvíli jsem si ale nakonec zábavu našla, bod pro mě. Odposlouchávala jsem cizí rozhovory, já vim, dělat se to nemá, ale ve stavu nejvyšší nouze je poveleno všechno.
„… stejně je divnej. Za celou dobu… ne, nic neřek. Nikdy.“ Řeč byla přerušená občasným zavřeštěním někoho z hostů, když se mu něco extra povedlo.
„Možná, není co… já na jeho místě… jo, byl bych mrtvej…“ Panenko skákavá! Já toho chlapa napravo ode mě snad zabiju přípitkovou sklenicí! To musí tak moc ječet zeovna, když já odposlouchávám?!
„… asi to je pravda… co my víme, nikdo mu do hlavy nevidí!“ konec, dál se věnovali debatě o tom, jak malíř krásně vytihnul obraz, o kterym sem řekla, že i moje dvouletý já by to namalovalo líp. A ten chlap vedle už byl zticha. Když se v mý blízkosti nic záživnýho, aspoň pro mě, neprobíralo, tak jsem začala hledat očima Regana. Byl v hloučku několika politiků, z nichž polovinu jsem znala, měli jsme ve škole i občanku, kde se učila politická situace. Teď se mi to docela hodilo. Prvně jsem se k němu chtěla nenápadně přifařit, ale když se kousek od něj objevil pršiplášť, tak jsem se radši stáhla mnohem víc do kouta. Naštěstí mi nevěnoval žádnou pozornost, ale ani nevim proč, ale vzpomněla jsem si na toho nebohýho kluka, co asi čmuchá kytičky zespoda.
„Slečno, co vy tu tak… sama.“ Leknutím jsem nadskočila a vylila na sebe obsah skleničky.
„Nic, jenom tu tak stojim a koukám!“ řekla jsem naštvaně a snažila se nějak osušit, už teď jsem vypadala jak id*ot.
„Chcete…?“
„Ne, dík!“ ani jsem se neobtěžovala se na něj podívat, kdybych to udělala, možná, žr bych byla milejší… o dost.
„Proč hned tak mile, že?“ byl ironickej jak já. To mě přimělo se na něj podívat a hned jsem chytla barvu módní bílé. Pršiplášťová pravá ruka se na mě cucila jak měsíc na hnoji a já si přála se do toho hnoje zahrabat, aby o mně nikdo nevěděl.
„Jistě.“ Přešla jsem do formálního stylu, abych zachránila, co se ještě dalo. Už vidim, jak mi Regan poděkuje, že jsem mu to tak krásně zničila.
„Dobře, zopakuji otázku, co vy tady tak sama?“ chvíli jsem přemýšlela, co mu řeknu. Inteligentně jsem se Regana nezeptala, pod čim tady je známej. Prostě jsem to nepotřebovala vědět a nenapadlo mě, že to někdy budu potřebovat.
„Nejsem tu sama. Můj pánský doprovod momentálně obohacuje naše ctěné politiky o špetku moudrosti.“ Sladce jsem se na něj usmála.
„Aha, já si říkal, že se tváříte značně nadšeně. Tanec?“ nabídnul mi rámě a mě zatrnulo. Už to bylo dlouho, co jsem naposledy tančila a nějak byl čas si to zopakovat. To bude trapas, doufám, že on umí výst natolik dobře, aby nikdo nepoznal, že si tak trochu šlapu, co chci. Naštěstí se všichni věnovali svejm věcem a mě si nevšímali.
„No mladá dámo, možná byste měla svůj tanec ještě pilovat…“ poznamenal, když jsem mu snad po čtvrtý dupla pořádně na nohu. Já za to nemůžu, to ty nervy.
„Omlouvám se, ale nepočítala jsem s tím, že bych dneska s někým…“
„Smím prosit?“ konečně si Regan všimnul, že nostojim jak stožár na místě a místo toho tančim šlapáka s někym, kdo by nám to moh pěkně zavařit, pokud si nedám pozor.
„Vaše partnerka?“ zastavil se a koukal na Regana, ten mu pohled olácel se značnou nelibostí. Docela jsem se bála, aby mu takhle nevykoukal iluzi, co ji Regan dycky aktivoval, když šel ven. Nechtěl, aby někdo vědět, že nestojí na ´správný straně´.
„Ooo, drahoušku…“ lovila jsem v paměti, co se tak normálně píše do romancí pro náctileté, abych ho teď neoslovila Regane a on si nenechával říkat Tondo… to by byl trapas. „… vůbec jsem tě nečekala. Vypadal jsi, že vedeš zrovna velice vážnou debatu.“ Posunula jsem svůj hlas o oktávu vejš, aby byl pisklavější, všimla jsem si, že to tady dělá hodně holek.
„Debata skončila.“ Řekl ledově, že by se i Sibiř šla závistí zakopat a natáhnul ke mně ruku, že si jako přebere.
„Neměl byste nechhávat dámu samotnou…“ hodil mě na Regana, div jsem ho neporazila jak kuželku a odešel si za pršipláštěm.
„He?!“ koukala jsem se za nim. „Co to jako bylo?“
„Nevim, ale radši teď choď se mnou. Čím míň toho o nás bude vědět, tím líp.“ Začali jsme spolu tancovat… teda on tancoval, já jsem mu trůnila na nohách a dělala, jak moc mi tancování de.
„Hele, Regie, teď jsem si tak uvědomila… neměl by i on mít ty… znaky, či co to je…“ došlo mi to po chvíli, když jsem ho pozorovala, jak něco králi gestikuluje tak vermomocně, že jí skoro natáh služce, co nosila pití.
„Používá to samý, co já. Docela mám obavy, aby to neprokouk.“ Zamračil se a podíval se jeho směrem. „Myslim, že bude lepší, když se chvíli budem chovat normálně… aby nikdo nepocítil potřebu nám věnovat větší pozornost.“
„Co myslíš tím, chovat se normálně. Pro mě je například normální, válet s jak dobytek do dvanácti…“ sladce jsem se na něj usmála, ale bála jsem se, že zrovna tohle normálně na mysli neměl.
„No, to je nomrální jenom pro tebe. Myslel jsem, že zejtra vyrazíš s ostatníma družkama do města. Nejenže si chvíli odpočineš, napravíš si reputaci… doufám, ale i můžeš nakoupit, co nám chybí…“
„Jasně proč ne, rovnou mi řekni, že už si mi napsal seznam toho, co je potřeba koupit a jenom se to snažíš zaobalit.“ Další věc, co mi prostě pije krev. Ještě jedna z věcí je nad tim a to, když se mě lidi ptaj: „Nemáš tohle a tamto?“ a přitom mi to div neleží na stole. Proč se prostě rovnou nezeptaj? „Nepučíš mi to?!“
„Nemám napsanej žádnej seznam. Nanetto, ty seš poslední dobou jak jetá! Co ti furt vadí?!“ ani, z našeho tichýho šepotu jsme se přesunuli o několik ševelů vejš a teď jsme ječeli jak na lesy.
„Nic!“ prskla jsem na něj a uraženě odešla pryč. Ještě jsem nezapomněla třísknout dveřma. Popravdě, tohle není můj styl, urazit se a vyrazit dveře z pantů, ale byl v tom vyšší úmysl, tak jsem krapet slevila ze svejch zásad. Přišlo mi totiž, že se utajovanej král a ´můj pric na bílym oři´, co se mnou tancoval šlapáka, už nějak moc koukaj na mě s Reganem a až moc se oba mračili. To radši budu za kvočnu, než abych si někde hnila v zemi.
…..
„Co to jako mělo bejt?!“ přilítnul úplně dožranej Regan. Já jsem si za ty dvě hodiny, co tam ještě byl, stihla uvařit čajíček, hodit si nohy a stůl, jenom na malej odkládací a začít si číst.
„To mělo bejt: vypadnu z hledáčku pršipláště.“ Usrkla jsem ze svýho čajhe a dál se věnovala četbě.
„Ale proč zrovna takhle?! Teď budem terčem pomluv!“ složil se na židli vedle mě.
„Lepší, aby nás pomlouvali za to, že jsem naprostá kravka, než aby se zabejvali tím, co tady dva divný cvoci vlastně dělaj.“ Koukla jsem se na něj, měl takovej už zoufalej pohled, kdy byl schopnej udělat cokoli, jenom aby měl chvíli klidu.
„Klídek, Regie, to se podá… buďto to dáme… počkat, proč tady vlastně sme?“ zamračila jsem se, celou dobu mě to vůbec nenapadlo.
„Protože každej máme svoji práci…“ začal opatrně, za tim bylo něco víc. Zaklapla jsem knihu, sundala nohy ze stolku a stoupla si proti němu.
„Práci? Nejseš už tak trochu mimo ze svojí práce?! Pokud vim, tak tě vykopli!“ citlivost mi nikdy nic neříkala. Navíc jsem byla naštvaná, on si tohle určitě plánoval dopřed…
„JO, VYKOPLI, TAK ASI MUSIM NĚCO UDĚLAT, ABYCH SE MOH VRÁTIT ZPÁTKY, NE?!“ zařval na mě, až se mi hrůzou zježily vlasy a rodinečka ptáčků zpěváčků, co nám den co den pěla za okny, si sebrala svejch pět pírek a letěla si pět ódy jinam.
„Laskavě na mě neřvi na mě! Nejsem žádnej hej nebo počkej!“ zasyčela jsem na něj.
„JÁ SI BUDU ŘVÁT JAK CHCI! MÁM NA TO PLNÝ PRÁVO! TO AKORÁT TY TADY NIC NEDĚLÁŠ!“ už jsme se dotýkali nosama a vypadali jsme, že si při první příležitosti ukoousnem hlavu.
„Já že nic nedělám?!“ cejtila jsem, jak jsem zrudla vzteky.
„Ne, ty si tady akorát válíš šunky! Co si poslední odbou udělala, hm?! Kromě toho, že jsi nás naprosto znemožnila?!“ už byl tak naštvanej, že nemoh ani mluvit a musel jenom šeptat.
„Já jsem… eeee…“ nějak mi došlo, že jsem jako fakt nic nedělala, kromě toho, že jsem si hrála na děsně ublíženou.
„No?“ řekl vítězně.
„Eeee…“ snažila jsem se rychle na něco přijít, ale furt se mi jenom vybavoalo to, jak jsme si hezky spala do dvanácti a tak dále. „Nabírala jsem morální a fyzickou sílu!“ řekla jsem to první, co mi přišlo na jazyk.
„No jasně. Proto si dneska byla tak morálně silná, že´s nás znemožnila. Jo, to beru. Dobrá činnost.“ Řekl ironicky. Litovala jsem toho, že jsme mu neřekla, kdo doopravdy jsme, protože teď by třeba k tý hádce ani nemuselo dojít, kdyby jako pochopil, že my - teda teď už jenom já, docela by mě ale zajímalo, co je s Nettie, mám o ní celkem strach – se k pršiplášti nemůžem přiblížit ani na deset kilometrů.
„Neštěkej po mě!“ už jsme si div ty nosy nelámali o sebe. Čekala jsem, že mi začne nadávat, nebo že si odkavačí jinam, ale ne, že mě začne líbat. Vykulila jsem oči, protože jsem honem nevěděla, co mám dělat, navíc si mě chytil okolo pasu, takže jsem přišla o únikovou cestu. Jak rychle začal, tak rychle skončil, kouknul se mi do očí, ušklíb se a jenom řekl: „konečně ticho“ a pustil mě s tím, že si odešel do koupelny. Já jsem tam jenom tak stála, koukala se za nim a nebyla schopná ničeho.